V zemi obřích trav

KAPITOLA 66. VÁŠNIVÁ ČTENÁŘKA

„Soudružko! Kdo byl v mém pokoji?“ ptám se vrátné.

„V jakém pokoji?“

Děvče pokračovalo ve čtení:

„›Ach milovaná!‹ zvolal vikomt, ›zastav se na okamžik!‹ Avšak vévodkyně zašeptala: ›Nešťastníče, zapomeň na mne navždy!‹…“

„Soudružko!“

„Hned, hned, jenom co to dočtu: ›Nikdy!‹ pravil zasmušile vikomt. ›Zřídlo zapomenutí vyschlo! Nedostává se mi sil, abych zapomněl‹…“

Položil jsem na knihu ruku a zakryl jsem stránku.

„Ach, to jste vy!“ zvedla konečně oči a podívala se na mne. „Kdybyste vy věděl, jaký je to báječný román!“

„Ptám se, kdo byl v mém pokoji!“

„Kdo? Dala jsem klíč od čísla sedm tomu občanu z Moskvy, Něstorovovi, který pořád odjížděl, odjížděl a pak nakonec neodjel. Potom zase přišel a říkal ›odjíždím‹ a zase se vrátil.“

„Mluvíte o mně?! Šel jsem do knihovny a klíč jsem vám odevzdal. Právě jsem se vrátil a vidím, že klíč trčí ve dveřích. Komu jste dala klíč a kdo vám jej nevrátil?“

„Aha, tak to jste tedy byl vy!.. Vévodkyně zvedla své nádherné modré oči: ›Vikomte! Ve zvuku vašich osudných slov…‹

„Tak vy tedy nevíte, kdo byl v mém pokoji?“

„Odpusťte! Už si vzpomínám! Přišel za vámi takový úctyhodný člověk, tomu jsem klíč dala! Nemohla jsem ho přece nechat čekat na chodbě. Byl úžasně zdvořilý. Ten by nikdy nic špatného neprovedl.“

Vrátil jsem se do pokoje a našel jsem tam lístek:

„Milý příteli!

Nemáte ponětí, s jakou radostí jsem k vám šel, ba spíše běžel! A tu vidím před sebou Vaše poznámky na okrajích mého referátu. V prvním okamžiku bych si byl málem zoufal, ale vzpamatoval jsem se. Vy pravíte, že jsem se vším přišel pozdě. Ale já říkám: ne, není pozdě! Věřte mi, Vy se mýlíte: Země obřích trav chová nesčíslná tajemství! Věda a technika může odtamtud získat ještě velmi mnoho nových poznatků.

A já je budu od obyvatel této země přebírat. Budu je získávat pro lidi, ve prospěch vědy své země.

Ach, mladý muži, Vy a Vaše pokolení ani nevíte, jak těžkou, nesnesitelnou dobu jsme prožívali, když jsem já byl mlád! Jak jsem se tenkrát cítil osamělý!

A potom ta dlouhá léta, prožitá v Zemi obřích trav!

Už mi mnoho života nezbývá. Jsem stařec. Bojím se jenom jedné věci: abych zase neobjevoval něco, co lidé už dávno znají. Ale ať už tomu je jak chce, dám se znovu do práce. Jenom aby to nebylo nadarmo. A já jsem už stařec!

Je mi teď velmi těžko a chci zůstat sám. Nebude to na dlouho. Samota mi vrátí rovnováhu. Hned tak brzy se ovšem neuvidíme. Ostatně, Vám také nadešel čas k odjezdu. Buďte zdráv!

Abyste věděl, přes to přese všechno jsem si Vás zamiloval.

Váš Sergej Dumčev.

P. S. A přece jen obohatím lidstvo novými objevy! Neprozkoumal jsem Zemi obřích trav nadarmo!“

Pospíchal jsem k Dumčevovi, téměř jsem běžel. Ale laboratoř byla prázdná a v kamnech dohoříval oheň. U kamen se válel ohořelý lístek. To bylo zřejmě vše, co zůstalo z Dumčevova konspektu. Naděžda Alexandrovna pracovala dole ve své ordinaci.

„Sergej Sergejevič si vzal můj deštník a někam rychle odešel. Myslila jsem, že šel zase k vám, když vás po prvé nezastihl doma. Kde je? Kde jen může být? Taková mlha. A ještě k tomu prší!“