V zemi obřích trav

KAPITOLA 2. POZORUHODNÝ DOPIS

Je ráno. Na vyleštěných parketách v ústavu se chvějí mihotavé pablesky. Vyhledal jsem pracovnu ředitele ústavu, profesora Taraseviče, a představil jsem se mu.

„Možná, že se vám tenhle podivný exemplář bude hodit do ústavní sbírky motýlů…“

Ozvalo se zvonění.

„Musím teď na přednášku,“ pravil ředitel. „Učím na našem ústavě zoologii. Pojďte se, prosím, se mnou podívat na naše praktická cvičení.“ Šel jsem za ním.

Profesor mne představil studentům:

„Náš milý host nám přinesl jakýsi zvláštní exemplář motýla. Podíval se na můru a zrozpačitěl: „Promiňte… promiňte,“ naklonil se ke mně: „nestačil jsem se zeptat, co vás vlastně na té můře zaujalo. Je to přece všeobecně známý smrtihlav, který žije na bramborových polích.“

„Měla na zádech tvrdý hrbolek, jakousi trubičku, která mezitím odpadla.“

„Hrbolek?“ zeptal se ironicky profesor a vzal do ruky lupu.

„Štěpáne Jegoroviči!“ uslyšel jsem známý hlas a ohlédl jsem se. Byla to Naďa a vedle ní stál Pavel. „Štěpáne Jegoroviči,“ řekla Naďa, „tuhle můru známe přece všichni už od malička! Proč se máme dívat na smrtihlava, kterého přece zná každý školák?“

„Ale přece jen… je to dar našeho milého hosta,“ zamumlal profesor a náhle ostře vykřikl: „Co je to?… Co to znamená? Motýl má hřbet převázaný tenoučkými nitkami!“

Položil můru pod stereoskopický mikroskop.

„A tady je ten hrbolek, ta trubička, co spadla můře se hřbetu. Tady uvnitř!“ Podal jsem profesorovi krabičku.

„Pinsetu!“ zavelel profesor, opatrně trubičku zachytil a vytáhl ji z krabičky.

„To je něco nepochopitelného! To je úžasné! Je tohle vůbec možné?“ povídal si pro sebe, jako by vůbec zapomněl, že kolem něho jsou lidé. Stěpan Jegorovič rozvinul pinsetou trubičku, sklonil se nad mikroskop a pozoroval. Pak se napřímil:

„Písmena! Pozor!“

Všichni okolo ztichli a zatajili dech.

A ředitel začal číst. Četl pomalu, zajíkavě a trhaně:

„Naďo! Náďenko… anebo… náhodný… vzdálený příteli! Pomozte, ztratil jsem čas! Hledám ztracený čas! Vysvoboďte mne! Před čtyřmi nebo pěti tisíci lety… unesl ťuhýk… půl druhého nebo dva tisíce verst od vás… Souřadnice: čtyřicet jeden stupeň dvacet osm minut východní délky a čtyřicet tři stupně čtyřicet dvě minuty severní šířky… tři zrníčka… nedotýkej se prášku, polož zrníčko na zem tři sta kroků na jih od hlavní silnice a sto kroků na západ od velkého potoka. Zapřísahám tě, nedotýkej se prášku… stalo by se nové neštěstí. Vrátím-li se, obohatím lidstvo novými objevy… Ne, v tomhle je těžko se vyznat. Já tomu nerozumím,“ řekl profesor.

Studenti se jeden po druhém dívali do mikroskopu.

„To nejde rozluštit. Inkoust se rozmazal!“

„Dovolte, dovolte,“ řekl profesor, „ještě jsme to nedočetli do konce. Tady na záhybu listu je napsáno: Doktor Sergej Dumčev. Je to snad podpis?“

Najednou začali všichni mluvit a překřikovat se navzájem. Kolem dokola bylo slyšet: „To je ale nápad! Dopis na křídlech motýla!.. A ťuhýk, to je přece pták! Kohopak ten může unést? Snad takhle nějakého červíčka pro svá mláďata. Taková hloupost!“ Druzí zas říkali: „Ten, kdo to psal, ztratil nejen čas a prostor, ale taky rozum!“

Profesor Tarasevič zjednal rázně pořádek.

„Myslím,“ řekl, „abychom poděkovali milému hostu za vtipný žert a projevili uznání mistru, který dokázal udělat takovou jemnou ciselérskou práci.“

Byl jsem v hrozných rozpacích a dokonce jsem se pokusil o nešikovnou obranu:

„Dovolte, já bych přece takový mikroskopický dopis nikdy nesvedl.“

„Soudruzi!“ ozval se náhle Nadin zvonivý hlas. „Celý ten žert jsem zavinila já. Copak jste si nevšimli v dopise mého jména?“

„To je pravda, psaní je adresováno jí!“ zašumělo kolem. „Jen se podívejte, tady v dopise je slovo Naďa!“

„Přiznejte se, Pavle,“ obrátila se Naďa přísně k svému příteli: „že jste to byl vy? Z legrace jste sesmolil tenhle hloupý text od nějakého doktora Dumčeva. Chtěl jste můru vstrčit ke mně do okna, ale ona zalétla do jiného. Je to tak? Proč mlčíte, Pavle?“

Kolem bylo slyšet posměšné hlasy:

„Pavel pořád mlčí. A když mlčí, tak to znamená, že je to on. On to napsal!“

„To není pravda!“ ozval se najednou ostře Pavel. „Já jsem celý večer skutečně psal dopis a chtěl jsem ho poslat Nadě. Tady je. Ale ukázat vám ho nemohu. Je určen výhradně jenom jí.“

„Ukaž! Ukaž!“ rozlehly se hlasy.

Podíval jsem se na chlapce. Byl celý v rozpacích a mně ho začalo být líto.

„Štěpáne Jegoroviči,“ obrátil jsem se k profesorovi, „nač takové vyšetřování? Ten dopis je přece žertovný, berme tedy všechno jako žert. Dovolte, se vám poroučel.“ A rozloučil jsem se s profesorem i se studenty.

Čert mi byl dlužen, že mě sem napadlo přijít s tou nanicovatou abych můrou a jejím hloupým dopisem. Měl jsem pořádný vztek.

Dveře z ústavu jsem za sebou zavíral velice pomaloučku. Zdálo se mi, že na mne z posluchárny hledí uražený Pavel, studenti že se chechtají na celé kolo a profesor vrtí ironicky hlavou: „Náramným žertíčkem nás uctil ten pán z Moskvy!“