V zemi obřích trav

KAPITOLA 21. ČERNÝ SNÍH

Prudký úder. Na okamžik se mi zastavilo srdce. Jak se mi točí hlava! Nohy se mi podlomily. Ruce se chvějí. Před očima se míhají černé body.

Jako by padal černý sníh. Vichřice černých vloček. Metelice černého sněhu. Srdce mi buší silněji a pak se náhle zastavuje. Chci vykřiknout, ale nemohu, nemám sil! Jaká tíha se to na mne valí! Cosi mne tlačí k zemi, níž a níž.

Sbírám poslední síly a otáčím se napravo a nalevo. Co se to děje? Vidím, jak se keře u potůčku bujně rozrůstají a jak se prudce zvedají vzhůru k nebi. Potůček se rozlévá a hučí. Co nevidět mne voda zaplaví a já se utopím. Co je to za hluk, za rámus všude kolem dokola? Zvuky jsou stále pronikavější a hlasitější. Jako sílící rachot hromu. Slyším volání: „Občane, co se to s vámi děje?“ Štěkot psa mne úplně ohlušuje. A náhle cítím velmi známou vůni. Je to vůně, kterou přivál vítr z pole, anebo vůně odkvétajících líp? Či snad pach tlející půdy? Anebo cosi velmi blízkého, jako z dětství… vůně chleba, jak jej pekou ve veliké ruské peci na takových velikých listech… Na jakých listech? Proč jsem to už zapomněl? Ale ne, vzpomínám si! Už jsem si vzpomněl: na zelných.

A kde je ta žena, co volala: „Občane, co je to s vámi?“

Vždyť mi roste před očima! A její pes roste také. Obrovské, strašlivé chlupaté zvíře. Nemohu je už ani rozeznat. A už neslyším ani lidský hlas, ani štěkot psa. Tma a ticho. Ale proč je mi tak dusno? Vždyť na mne spadly mé vlastní šaty! Zmítám se a škrabu se ven. Trochu se rozjasnilo. Vylezl jsem a rozhlédl jsem se.

Všude kolem podivné nové zvuky, barvy a vůně. Nemohu je rozpoznat, nemohu je pojmenovat, nemohu je vůbec srovnat s něčím známým.

Ale hlava mi pracuje jasně a přesně. Chápu všechno.

Zmenšil jsem se! Kolikrát? Nevím — a také nevím, trvalo-li to dlouho, anebo jenom okamžik. Jak dlouho tu vlastně jsem?… Při tolika nových dojmech splývá všechno dohromady. Co se bude se mnou dít? Jak se takhle budu moci vrátit zpátky do města? Zítra mám odcestovat a musím se dnes večer zastavit na ředitelství paroplavby pro lístek. Ne, zůstanu v hotelu ještě jeden den. Řekl jsem to přece vrátné. Ale vždyť ona pořád čte romány. Možná, že to ani nezaslechla. Budu jí to musit říci ještě jednou a to hned. Jestlipak už četla „Tichý Don“?

O čem to vůbec přemýšlím? Vždyť je to směšné. Už je na to na všechno pozdě. Jsem teď už v jiném světě. A už se asi odtud nedostanu.

„Nedotýkej se prášku!“ opakovalo se ve všech Dumčevových dopisech. A já jsem prášek spolkl a zmenšil jsem se stokrát a možná, že i dvěstěkrát. To je celé rozluštění. Proto také všechno přede mnou jako by vyrostlo. Proto se všude kolem objevily nové neznámé předměty. Jsou to tytéž předměty, jenomže sto nebo dvěstěkrát zvětšené. Stal se ze mne „živý mikroskop“. Ale to přece byla Dumčevova touha, vyprávěl o tom své nevěstě!

Tak to je tedy to Dumčevovo tajemství! Zmenšil se! Je někde tady! Někde blízko!

Ale mám přece v kapse dvě pilulky. Budou zrovna tak účinné jako prášek? Docela jistě! Ale v jaké dávce? V Dumčevově dopise stojí: „Polož jedno zrníčko…“ Jedno zrníčko bude tedy pro Dumčeva a druhé pro mne. Ale co když ta zrníčka ztratila svou zvětšovací schopnost a já tu zůstanu navždy? Na okamžik mne obešla hrůza. Ale prášek přece účinkoval, pilulky tedy musí účinkovat také. A já se vrátím k lidem.

Jaké je to štěstí být mezi lidmi, jaká radost! Příbuzní, známí, přátelé… Jak je to pěkné třeba se i zlobit, jen když je to tam mezi lidmi! Nemám snad hned jednu pilulku spolknout? Hned na místě? Ale co bude potom s Dumčevem? Chci ho zachránit stůj co stůj. Teď nejdřív se musím dostat do vlastní kapsy“ kde jsou pilulky. Vlézt po hlavě sobě samému do kapsy! Udělám to!

Už držím obě pilulky v ruce. Odkládám je stranou a pokouším se zuby i rukama odtrhnout okraj svého pestrého šátku z hořejší náprsní kapsičky. Podařilo se mi to a přehazuji si ten kousek barevného plátna přes ramena jako starořímskou togu. Ještě se mi podařilo utrhnout jeden úzký proužek kapesníku. Opásal jsem se jím po způsobu afrických domorodců, jak jsem to viděl kdesi na obrázku.

Ohlížím se. Kde to vlastně jsem? Vzpomínám si, že jsem vyskočil na pařez, když se na mne vrhl ten pes. To nic, sešplhám na zem a začnu hledat Dumčeva. Pomalu a opatrně se spouštím, chytám se každého výstupku a pilulky tisknu v dlani.

Dole temně šumí les. Je to tráva. Najednou se všechno kolem mne rozhoupalo a hází to se mnou stále silněji a prudčeji.