V zemi obřích trav

KAPITOLA 62 ODKLÁDÁM ZNOVU SVŮJ ODJEZD

Dumčev se zavřel ve své pracovně a vůbec odtamtud nevycházel. Rozhodli jsme se, že ho necháme na pokoji. Tak uplynul den.

Byl jsem značně unaven vším, co jsem prožil, a byl už také čas, abych se vrátil do Moskvy.

„Sergej Sergejevič mluví stále o takových podivných věcech, že mu vůbec nerozumím,“ postěžovala si mi paní Bulajová. „Řekněte mi, prosím vás, kde žil po celá ta léta a odkud se vlastně vrátil?“

Já jsem však nepospíchal s odpovědí. Musím, a to hned, dnes nebo zítra, projít s Dumčevem ještě jednu cestu. Musím s ním projít celá desítiletí, po cestách, které obyvatelé naší země už dávno prošli. Musím ho uvést do našeho života. Musím volit správná slova, abych mu mohl všechno dobře vysvětlit. Až uvidí a pochopí všechno, co se za ta desítiletí událo, pak se může dovědět i paní Bulajová o Zemi obřích trav. Ale teď by ho všechny rozhovory a dotazy jenom zbytečně rozčilovaly.

Navečer druhého dne jsem zaklepal na dveře Dumčevovy laboratoře. Velmi mne udivilo, když jsem na Dumčevově tváři spatřil naprosto neočekávaný úsměv. Byl to úsměv poněkud ironický, dokonce trochu dětsky šibalský. Hrál mu v koutcích úst a hned zase zableskl v očích. Jako kdyby mu první seznámení s naším životem rozjasnilo tvář.

„Milý příteli,“ začal Dumčev. „Viděl jsem něco takového, že nemohu hned ani nalézt slova, abych to vyjádřil.“

„Právě proto jsem k vám přišel, Sergeji Sergejeviči! Doufám, že vám pomohu, abyste dobře pochopil a procítil všechno, co uvidíte.“

„Děkuji vám za vaši dobrou vůli, ale já nejsem žáček z gymnasia, který zůstal pozadu.“

Pochopil jsem ho. Žil strašlivě dlouho bez jakéhokoli styku s lidmi, zvykl si žít v Zemi obřích trav bez nejmenší pomoci a naučil se bojovat se vším sám.

„Vy mi dobře nerozumíte, Sergeji Sergejeviči. Máte teď před sebou úplně nový život…“

„A právě proto chci do toho života vstoupit sám, bez cizí pomoci. Sám chci všechno pochopit a procítit. Je to otázka mé cti, mé hrdosti!“ A Dumčev rychle začal hovořit o něčem jiném. „Podívejte se sem,“ ukázal na úzké dlouhé lístky papíru, rozložené do půlkruhu na velkém stole. „Začal jsem vypisovat zážitky a zkušenosti ze svého dlouhého putování v Zemi obřích trav. Chci, aby vědecký svět posoudil moje pozorování a věda ať vyvodí důsledky z mých závěrů.“

A já jsem mu s velikým zápalem navrhl:

„Dovezu zápisky do Moskvy a odevzdám je v redakci časopisu ›Věda a technika‹!“

„Děkuji vám. Ze srdce vám za to děkuji!“

Do laboratoře tise vešla Naděžda Alexandrovna. Rozsvítila lampu a spustila rolety. Klidně, beze spěchu postavila na volný kraj stolu šálky s kávou a malou podlouhlou mísu s lívanci.

Dumčev pokračoval ve vypravování o Zemi obřích trav, o jejích pozoruhodných obyvatelích a jejich podivných tvarech. Vystoupí prý s takovými novými poznatky a závěry, že přimějí vědecký svět, aby kriticky prověřil celou historii techniky. A více než to: jeho závěry a zjištěné skutečnosti ukážou docela nové cesty k dalším vynálezům.

Po celý ten večer i po všechny následující nemluvil o ničem jiném než o svém pojednání, které přivede v úžas celý svět.

„A pro časopis sestavím ze zápisů prozatím jen stručný přehled konspekt.“

Slovo „konspekt“ znělo z Dumčevových úst jaksi zvlášť výrazně, jako by v něm byl ukryt nějaký hluboký smysl, kterému rozumí jenom on sám.

Jeho oči zářily radostí a oduševněním. „Děkuji! Z celého srdce vám děkuji!“

Mnohokrát to opakoval. Byl zřejmě dojat a v rozpacích. Přiznal se, že neví, jak by se mi odvděčil.

Několikrát jsem měl na jazyku otázku o složení onoho podivuhodného prášku a pilulek, které měly takový zázračný vliv na lidský vzrůst, a také bych se byl rád Dumčeva zeptal, jestli by se ty přípravky nedaly znovu vyrobit.

Cožpak se svět to tajemství vůbec nedoví?

Ale nezeptal jsem se.

Možná, že by ho má otázka rozčilila, vzpomněl by si třeba na den své svatby, kdy jej náhoda a uleknutí zmátly tak, že vynález se stal pohromou pro samého vynálezce.

Zeptám se ho na to až později, teď by to nebylo vhodné.

A Dumčev stále opakoval:

„Brzo, brzičko se už svět doví o mých objevech! Vy jste mne vrátil k lidem… Děkuji vám za to! Ale celou velikost vašeho šlechetného činu cítím teprve teď, kdy mi nabízíte svou pomoc Děkuji vám, že chcete předat lidem mé objevy ze Země obřích trav.“

Za několik dní jsem obdržel od Dumčeva dva opisy jeho přehledu. Kopie byly pečlivě přepsány velikým ostrým písmem. Zřejmě písmo paní Bulajové.

Dumčev mi znovu děkoval, že se chci podílet na jeho velikém díle. Řekl:

„Jeden exemplář přehledu je určen osobně pro vás.“