V zemi obřích trav

KAPITOLA 10. IKAROS NA JARMARKU

Ano, dávno,“ opakovala Naděžda Alexandrovna. „Bylo mi tenkrát sedmnáct let. Pamatuji si přesně den, hodinu a dokonce i minutu, kdy jsem po prvé spatřila Sergeje Sergejeviče Dumčeva. Bylo to na samém úsvitu letectví. Ne, lépe když řeknu ještě před samým úsvitem. Byla neděle, devátého července. Stalo se to na jarmarku…“

Stará, prošedivělá žena se rozhovořila a já jsem zapomněl, že je stará. Neviděl jsem už její šediny. A už jsem nevěřil, že to všechno bylo tak dávno. Jako by ty desítky let pohltil žár jejích nesplněných snů. Minulost se vrátila — viděl jsem ji a slyšel jsem její živý hlas.

Jarmark! Jarmark pod jižním poledním sluncem. Hlučný, pestrý, zvučící a vyšňořený.

Probudíš se, otevřeš okenice, rozevřeš dokořán okno — a jarmark zvučí a zvoní všemi zvony, hlučí lidským davem, pestří se jasnými barvami ženských šátků a krojů, duní a ohlušuje křikem, řehtáním, bekotáním a mekotem.

A v krámech a stáncích, narychlo sbitých z čerstvě ohoblovaných prken, blyští se na slunci rozložené pentle, látky, šátečky, skleněné perly, hoří jasnými barvami, slévají se a přelévají v oslnivých pásech. Všude je tlačenice, člověk na člověku.

Při sténavém kolovrátku se točí a skřípe kolotoč, děvčata usazená v malovaných vozících výskají a veselí, rozpustilí chlapci na ohnivých dřevěných koních, s čepicemi švihácky postrčenými na ucho, hvízdají, až uši zaléhají.

A ta tlačenice!

Pod vozy prodavačů a mezi nohama kupujících hledá s čumákem při zemi a se spuštěným ohonem nějaký ubohý vesnický pes svého pána. Ale kde toho je konec! Ten jistě sedí někde v hospodě. Výrostek s harmonikou psa kopl, psík zavyl, schoulil se, spustil ocásek ještě níž, utekl pod vůz a dal se znova do hledání.

Slepí zpěváci protáhle vyzpěvují jakousi jednotvárnou píseň. Kdy začala? A kdy skončí? Nikdo neví. Vede je světlovlasý kluk se špičatým nosem a chytrýma očičkama. S čepicí v ruce rozráží před nimi zástup. A oni jdou za ním husím pochodem, každý ruku položenu na rameni druha, jenž jde před ním.

A hned za nimi se lehce a ladně nadnáší cikánka, pestrý šátek s třásněmi přehozený přes rameno, celá ověšená korálky, penízky a barevnými kamínky, blýskajíc obrovskými kruhy náušnic. Prochází mezi vozy a krámky, zlehka potrhuje rameny, přes tu chvíli chytá někoho za ruku a repetivě přemlouvá: „Pozlať ručičku, budu ti hádat, celý osud ti vypovím!“

A slunce stoupá výš a výš a horko se mění v žár. Na jižním jarmarku je čím dál hlučněji a živěji.

Tu se najednou odněkud z dálky ozve dlouhý, táhlý výkřik: „Letí! Člověk letí do nebe!“

Výkřik však utonul v rámusu a hřmotu.

Nikdo se neobrátí, nikdo neodpovídá. Trh hlučí a šumí dál svou starou melodii.

Jakýsi muž v dlouhém soukenném kabátě a v čepici s lesklým štítkem vyskočil na vůz a zamával rukama.

„Lidičky!“ křičí člověk na voze. „Lidičky, podívejte se, podívejte se, co se to děje tamhle na věžičce!“

„Kde, kde?“

„Tamhle na věži. S té věže poletí člověk!“ Člověk poletí do nebe!

Dav se zavlnil a dal se do pohybu. Kdosi rozrážel zástup lokty a vykřikoval: „Uhněte z cesty! Honem, honem! Tam, tam!“

A neohrabaný, zvědavý dav, chtivý podívané, se vrhl směrem k věžičce na blízkém pahorku.

Na široké plošince na věži ležel stroj, připomínající velikou vážku. U stroje stál mladík a upravoval na něm jakési dlouhé řemeny. Měl na sobě rubašku a černou pláštěnku. Bledý obličej s pevně sevřenými rty, jemné nervosní prsty.

Když se napřímil, jeho oči se soustředěně upřely kamsi daleko, přes hlavy davu, který obklopil plošinku.

Divný, nepochopitelný a docela osamocený byl ten člověk na křiklavě okázalém jižním jarmarku. Zdálo se, že je zaměstnán svým strojem natolik, že ani nevnímá, co se kolem něho děje.

Podnikatel, který dal vystavět věžičku, vybíral po pětníku od každého, kdo chtěl do ohrady.

Ohrazené místo kolem věže se hustě naplnilo lidmi.

Podnikatel vystoupil na několik schůdků u věže a rozhlašoval:

„Ctěné dámy a pánové! Zrovna teď na své vlastní oči uvidíte, jak člověk poletí do nebes. Je-li vám libo, můžete tomu člověku za své peníze dávat otázky. Je to tak, jak jsem řekl: ten člověk poletí od nás do nebe a zase se vrátí nazpátek!“

Podnikatel si utřel plešatou hlavu červeným kostkovaným kapesníkem.

Ze zástupu bylo slyšet hlasy — obracely se k člověku na věžičce. „Jak se jmenuješ?“

„Co jsi zač?“

„Máš živnostenský list? Jaké jsi víry?“

„Jmenuji se Sergej Sergejevič Dumčev a jsem Rus,“ odpovídal mladý muž.

„Tak tedy leť! Bůh s tebou,“ volali z davu.

Člověk, který se představil jako Dumčev, sundal pláštěnku a pokračoval v přípravách u stroje.

„Vážené publikum!“ obrátil se podnikatel k zástupu. „Mějte strpení. Ještě nějakých pět nebo deset minut a už poletí.“

„Stála jsem nedaleko věže,“ vypravovala mně Naděžda Alexandrovna, „a viděla jsem, jak se Dumčevovi třásly ruce.

Zachvacoval mne čím dál tím větší neklid, rozčilení a strach. Věž je přece dost vysoká. Což nikdo z těch lidí tady nechápe, že se ten odvážlivec za chviličku potluče k smrti?

›Proboha, rozmluvte mu ten let!‹ prosila jsem jednoho známého studenta. Ten student chodil na polytechniku. Měl, víte, takové červené nárameníky na modré blůze. Technickým záležitostem velice dobře rozuměl. A toho léta mne všude doprovázel. Nosila jsem tehdy široký slaměný klobouk a měla jsem dlouhý světlý cop.

›Kolego!‹ zavolal na vynálezce student. ›Nemohl bych vám v něčem pomoci?‹ A už vystupoval nahoru po schůdkách.

Vynálezce zavrtěl hlavou a zabýval se letadlem dál.

Kolem bylo slyšet hlasy:

›Ten vůbec nepoletí!‹

›Proč létá pták? Pták má všechnu sílu v peří,‹ vysvětloval důstojně vyhlížející kupec. ›A ten jeho stroj má křídla bez peří.‹

›A co netopýr, ten nelétá?‹ obrátil se k němu student a dodal: ›To znamená, že na peří to nezáleží!‹

›Tak proč už tedy neletí? Bude se s tím patlat až do tmy a pak už nepoletí.‹

›Pospěš si! Do toho! Začni!‹ křičel dav netrpělivě.‹

Dumčev roztáhl na stroji široká křídla a posunul jej na okraj plošinky.

Zástup utichl.

Navlekl si na nohy řemeny a připevnil stroj k pasu. Potom prostrčil ruce pod křídla. Křídla byla lehká, z vrbového proutí, potažená látkou a velice pohyblivá, pravděpodobně na kloubech.

›Už! Už poletí!‹ ozvaly se hlasy.

›Stůj! Stůj!‹ zakřičel náhle podnikatel. ›Stůj!‹

Po celou tu dobu nepostál podnikatel na jednom místě. Každou chvíli vylézal na věž a hned zas odbíhal k vrátkům kontrolovat tržbu.

›Stůj!“ křikl ještě jednou. Vedl k věži jakéhosi úředníka s ženou, rozrážeje dav lokty.

›Poslyšte!‹ oslovil úředník Dumčeva, ›moje choť by se vás ráda na něco zeptala, buďte tak laskav a odpovězte jí.‹

Hodnostářova žena si nasadila lorňon:

›Mladý muži, mohl byste mi říci, z jaké látky jsou udělána ta křídla? Odtud zdola to vypadá jako mušelín. Povězte mi, prosím vás, kde jste sehnal takový nádherný odstín a kolikpak jste platil za loket?‹

Dumčev zevrubně odpověděl na otázku.

›A teď do toho!‹ křikl podnikatel.

Student tiše pravil:

Z davu se ozývaly hlasy: ›Natáčí se po větru!‹ Vtom se Dumčev spustil s plošiny. Vzlétl!

Zástup ztrnul. Všem se zatajil dech. A hned běželi za ním, utíkali, přelézali, přeskakovali plot. Běželi mlčky, obličeje obráceny vzhůru.

Stroj se náhle naklonil na stranu. Lidé se rozutekli na všechny strany.

Dumčev pohotově škubl nohama, jež byly zasunuty do řemenů připevněných k vějířovitému ocasu, a obnovil rovnováhu.

Vážka se vyrovnala. ›Hurá,‹ zaznělo kolem.

Ale to trvalo nanejvýš jednu nebo dvě minuty. Šátky na hlavách žen se zatřepotaly náhlým nárazem větru. Muži, kteří utíkali za strojem, se chytali za klobouky a za čepice. Vítr zadul ještě silněji. Student, který běžel vedle mne, zvolal:

Je zle! Vítr vane proti němu! Přímo do tváře! Náš ruský Ikaros se pouští do souboje s větrem.‹

Viděla jsem, jak se křídla stroje prohnula a jak se letadlo střídavě naklání na pravý a zase na levý bok. V nejbližších vteřinách musí spadnout.

Student volal:

›Vidíte? Vítr žene letadlo doleva a Dumčev vyrovnává pohybem nohou doprava! Vítr se stáčí doprava — Dumčev zakormidluje zase doleva, a stroj je vyrovnán!‹

Ale vítr, jako by najednou prohlédl lidský úskok, zadul shora. Předek stroje zakolísal, jako kdyby letadlo klovlo zobákem.

Dumčev začal okamžitě rukama spouštět a zvedat křídla a stroj se zase na malou chvilku vyrovnal.

Student na mne volal:

›Je u konce se silami! Umdlévá! O vzduch se nemůže opřít!‹ Stroj padal k zemi. Marné bylo všechno mávání křídly. Vítr ho hnal k moři.

›Utopí se! Utopí!‹ zašumělo to v zástupu.

Ženy se daly do křiku, kdosi se začal křižovat. U samé hladiny moře se stroj zaryl do písku.

›Zahynul! Zabil se!‹ volali lidé a celý zástup běžel k moři.

Všechny jsem předběhla. Slaměný klobouk se mi svezl s hlavy a jen tak tak se držel na stuze. Byla jsem u Dumčeva první.

›Jste živ?‹ vykřikla jsem.

Dumčev se pohnul. Rozmotala jsem řemeny a pomohla jsem mu vyprostit se z letadla, které uvázlo v sypkém písku.

Přiběhli lidé. Blížili se opatrně a mlčky, jako by se báli, že Dumčeva rozzlobí. Dokonce i bosí a rozcuchaní kluci, kteří pobíhali sem a tam, od letadla k zástupu a zas nazpátek, mluvili spolu jen šeptem.

Student poprosil diváky, aby se rozešli.

Přinesli vodu a já omyla Dumčevovi čelo. Student odběhl pro drožku.

Za chvíli přišel Dumčev k sobě. Nikoho si nevšímal. Minuty uplývaly. Lidé se začali rozcházet. Najednou se letec pokusil postavit se na nohy.

Pomohla jsem mu. Vstal, obrátil se a spatřil svůj rozbitý stroj.

›A přece budu létat! Budu!‹ řekl tiše a vzdorně.

Nízko nad námi zašuměl křídly racek.

›Jako tenhle pták,‹ řekla jsem a ukázala na racka.

›Pták?‹

›Ano, jako tenhle racek,‹ opakovala jsem.

Dlouho mlčel, jako by se v duchu vypořádával s nějakými svými myšlenkami.

›Ne, ne!‹ vykřikl náhle důrazně. ›Lépe než pták! Jako moucha! Ne jenom létat, ale také ve vzduchu stát! Stát ve vzduchu tak pevně, jako stojí člověk na zemi!‹

Lekla jsem se: snad se nepomátl na rozumu? A zeptala jsem se ho:

›Jaká moucha? Co to říkáte? Copak moucha stojí ve vzduchu?‹

Neodpověděl, až teprve za chvíli tiše řekl:

›Naučím se všemu, ale ne tady. Jen tam… jedině tam!‹

›A kde?‹

Ani teď neodpověděl.

Bylo mi hrozně. Drožku nebylo ještě vidět. Dumčev se o mne opřel a tak jsem ho pomalu vedla do města.

Rozbitý stroj zůstal u moře. Smrákalo se už.

Jak jsme tak šli vedle sebe, začala jsem vnímat šumot moře jaksi docela jinak, nově, a šikmé paprsky zapadajícího slunce probouzely ve mně pocit, který jsem dosud neznala. Ano! Od této chvíle jsem si Dumčeva zamilovala na celý život.

A on kráčel vedle mne se sklopenou hlavou a ani jednou se na mne nepodíval. Stále si jen šeptal: ›Není jiného východiska! Není! Jenom u nich! Jen u nich se tomu mohu naučit!‹

Poslouchala jsem tato slova, kterým jsem nerozuměla, ale už jsem se ho na nic nevyptávala. Slunce zapadalo pomalu do moře.“