V zemi obřích trav

KAPITOLA 7. SKLAD OKRESNÍHO STŘEDISKA PRO OBCHOD ZE ZELENINOU

Štěkot vycházel odněkud z podzemí. Napjal jsem zrak i sluch.

Ano! Štěkot se ozýval přímo z blízkého lomu. V jedné prohlubenině byl vytesán do skály vchod, nad nímž byl prkenný přístřešek. Na přístřešek byly nakladeny čtyřhranné kusy drnu. Dělalo se to zřejmě naspěch, tu a tam vykukovala zpod drnu bílá prkna. Ke vchodu vedla hrbolatá cesta, plná jam a kamení.

Tak odtamtud vychází ten štěkot! Někdo tam bydlí!

Přiblížil jsem se ke vchodu a pomalu a opatrně jsem začal sestupovat dolů. Několik kamenných schůdků, potom rovinka a na rovince stůl se dvěma židlemi. Na stole blikala svítilna nad počitadlem a nějakou knihou.

S plošinky pokračují schůdky dolů do hloubky. A právě odtamtud vycházel ten trhavý psí štěkot. „Haló!“ zavolal jsem do tmy. „Kdo je?“ ozval se kdosi zdola.

Jakmile pes uslyšel tato dvě slova, rozštěkal se ještě zuřivěji. „Fuj, budeš zticha, Hrubiáne!“ zakřikl kdosi psa. Pes umlkl. „Je tam někdo? Pojďte nahoru!“ Napřed ticho, a pak nové zvolání: „Kdo je tam?“

A pes, jako by na tato slova odpovídal, spustil znova zoufalý štěkot a náhle vyskočil z hlubiny přímo na plošinku. Vyskočil a zůstal stát, jako by vrostl do země. Byl úplně rezatý, jenom hřbet měl černý. Podíval se na mne a docela mírumilovně zamával huňatým ohonem.

Zezdola s náramným kašláním a vzdycháním vystupoval kdosi po schůdkách. Z hloubky se vysunula ruka s rozsvícenou svítilnou.

Přede mnou se vztyčila mohutná ženská postava ve vatované kazajce a velkých loveckých botách. Vysoko nad hlavou držela svítilnu.

„Dobrý den!“ promluvila basovým hlasem a dodala: „Tak už jste přijel? Pro tu objednávku?“

„Přijel,“ odpověděl jsem rozpačitě.

„A kde máte vůz?“

„Jaký vůz?“

„Bez vozu to přece nejde.“

„Ale já… já jsem přišel…“

„To je právě to, že jich sem takhle chodí víc.“

„Víc? To znamená, že nejsem sám?“

„Tak co vlastně, přišel jste mi dávat hádanky anebo jste přijel pro zeleninu?“

„Pro jakou zeleninu?“

„Pro cibuli, mrkev, řepu bílou, řepu červenou…“

„To ne, vůbec ne!..“

„Tak už dost! Když jste přišel pro zeleninu, tak kde máte nákladní auto? A ještě vedete takové řečičky. Bez auta, bez beden, a pán si jde do střediska…“

„Do jakého střediska?“

„Jak to, do jakého střediska? Do tohohle přece! Do skladu Okresního střediska pro obchod se zeleninou.“

„Kdo vy vlastně jste?“ vzkřikl jsem zoufale.

„Jak to, kdo jsem? Já jsem Anna Ivanovna Černikovová, vedoucí skladu Okresního střediska pro obchod se zeleninou.“

„Promiňte! Promiňte! Já přicházím vlastně kvůli dopisu. Odtamhletud,“ ukázal jsem na bramborová pole, která bylo odtud vidět, „mi poslali dopis na motýlích křídlech. Hledám doktora Dumčeva.“

„Na motýlích křídlech?! Vy jste nějaký divný…“ začala Anna Ivanovna a najednou pokývla soustrastně hlavou. „Aha, aha! Tak vy hledáte lékaře? Jste nemocný? To musíte, miláčku, do osady vědeckých pracovníků. Tam je doktor a mají tam také velikou nemocnici. Chudáčku! Tak ona vás bolí hlava! Jistě máte horečku a něco se vám plete. Šla bych s vámi, ale nemohu odtud teď odejít. Za chvíli si přijedou pro zeleninu. Jak jen vy toho doktora najdete?“

„Sbohem!“ vykřikl jsem a utíkal jsem pryč.

Překročil jsem potůček a ohlédl jsem se.

Ve dveřích skladu Okresního střediska pro obchod se zeleninou stála Anna Ivanovna Černikovová. Držela na šňůře psa a dívala se za mnou. Pes vrtěl vlídně ocasem.