V zemi obřích trav

KAPITOLA 24. ŽIVÉ KRUŽÍTKO, ELIPSY A KRUH

Omámila mne podivná vůně.

Nevím, jak dlouho to trvalo. Ztratil jsem zřejmě vědomí.

Octl jsem se na dně jakési studně. Odněkud svrchu pronikalo dolů světlo. Musím se odtud nějak dostat. Vyprostil jsem nohy z lepkavého těsta a zachytil jsem se rukou za nějaký výstupek. Vylezl jsem nahoru, na světlo.

Najednou se zatmělo, jako kdyby někdo přikryl otvor studny. Šplhal jsem však vzhůru dál a zachycoval jsem se ostrých hran stěny. Narazil jsem hlavou na cosi tvrdého. Co je to? Co je to nade mnou za střechu? Přiléhá těsně k otvoru, jímž jsem se propadl do studně! Střecha trochu prosvítá.

Uhodil jsem do ní pěstí — udělala se díra. Ještě jeden úder, a otvor se rozšířil. Vytáhl jsem se, uchytil jsem se za okraj studny a vylezl jsem ven. Na čerstvém vzduchu jsem se vzpamatoval a znovu jsem ucítil omamnou vůni. To je přece med! Byl jsem v jakési obrovské medové díži. Je to ale k smíchu! Mám hlad, a přitom jsem med ani neochutnal a honem od něho utíkám. Utekl jsem z medové díže, a docela zbytečně! Neměl bych se tam vrátit? A co ta střecha, která se mi tak náhle objevila nad hlavou? Spustím se znovu do studně, nasnídám se — a najednou se mi zas nad hlavou objeví střecha. Co když se už potom ze studny nevyškrábu? Musím napřed udělat průzkum a pak se teprve rozhodnu, půjdu-li na snídani nebo ne.

Šedivé zvíře, které tak polekalo pavouka, se znovu objevilo na listě hned vedle mne. Schoval jsem se, aby mne nebylo vidět. Tvor se choval dost podivně. Takové zvláštní pohyby, skoro jako by tančil! Ne, to není tanec. Živočich vyřízl z listu kruh, úplně pravidelný a přesný kruh, jako by čára řezu byla napřed narýsována kružítkem.

Pevným středem byl trup včely čalounice. Hlava s čelistmi se otáčela a vyřezávala při tom pravidelný kruh.

Kruhový výřez byl skutečně přesný. Vtom zvíře usedá těsně vedle mne a přikrývá zeleným, z listu vyřezaným kruhem studnu, z níž jsem před chvilkou vylezl.

A na vedlejším listě si jiné takové šedivé zvíře počíná navlas stejně. Teď právě uletělo a na listě zůstal výřez elipsovitého tvaru.

Včela přemístila opěrný bod na zeleném listě ještě o kousek dál a dva neúplné kruhy utvořily elipsu.

Elipsovité výřezy z listů jsou zřejmě určeny na obložení stěn, zatím co kolečka slouží za kryt.

Ten šedivý živočich je včela čalounice. Celá její práce připomíná praktické cvičení v geometrickém rýsování.

Ve studni je med!

„Posnídám tam,“ řekl jsem si a díval jsem se, jak včela čalounice vyřezává a ukládá na svoji medovou studnu jednu kulatou střechu za druhou.

Budu si musit pospíšit. Budu-li čekat tak dlouho, až včela položí všecky vrstvy své střechy, pak se mi takovou tlustou střechu nepodaří pěstí prorazit a já zůstanu bez snídaně. A proč bych si neměl trochu pochutnat na medu?

Schoval jsem se do úkrytu a čekal jsem. Včela právě uložila na svou studnu novou stříšku. Jakmile odletěla, běžel jsem rychle ke studni a udeřil jsem do střechy pěstí. Vznikl otvor.

Dokud včela kladla střechu, čekal jsem. A jakmile odlétla, aby si vyřízla novou, rychle jsem střechu prorazil. A opět jsem dlouho a trpělivě čekal. Střecha je zase tu a já znovu a znovu obnovuji svůj vchod do medové studny. Včela dělá zbytečnou, bezúčelnou práci. Tak se projevuje pudový automatismus.

Mnohokrát přiletěla včela, aby položila svůj zelený kotouč na rozbitou střechu. Teprve když položila třináctou vrstvu, kterou jsem neopomněl zrovna tak prorazit jako těch dvanáct vrstev před tím, odletěla a už se nevrátila. Čekal jsem dlouho, ale včela asi „považovala“ svoji práci za skončenu.

„Teď přišel můj čas. řekl jsem si.

A vlezl jsem do prohlubně, chytaje se za okraje listových stěn. Včela mi připravila z pylu a z nektaru květů medové těsto. Nebylo to zrovna špatné jídlo. Včela do něho ukládá svá vajíčka.

Když jsem posnídal, vylezl jsem ze studny a začal jsem znovu šplhat dolů a zachycoval jsem se jamek v kůře pařezu.