V zemi obřích trav

KAPITOLA 58. NA PRAHU STARÉHO DOMU

Na břehu modrého moře leželo městečko.

Šli jsme pomalu kolem oken cizích domů. Někde už svítili, jinde bylo ještě tma. Z otevřených oken bylo slyšet úryvky hovoru, někde výbuch smíchu. Dumčev se co chvíli zastavoval.

Tady za oknem se sklánějí nad knihou dva rozcuchaní kluci. Jeden z nich jezdí prstem po mapě. Oči jim jen hoří. Kampak asi cestují?

A tamhle se zas pod velikým modrým stínidlem shromáždila celá rodina k večernímu čaji. Na vysoké stoličce sedí plavovlasá holčička, rozhazuje ručkama a něco žvatlá. Všichni okolo se smějí.

Kdo by věřil, že blizoučko odtud je země, kde na každém kroku číhá pohroma, dravci, strže, potoky, padající skály — Země obřích trav‹

Dumčev se rozhlíží a naslouchá. Nejde, spíš opatrně postupuje a často zůstává stát. Pozorně a dlouho se dívá. A pak zase udělá jeden nebo dva kroky. Snad ani nevěří, že je ve svém rodném městě.

Když z jednoho otevřeného okna zazněla z radia romance „Pro břehy otčiny daleké“, doktor Dumčev vztyčil hlavu do výše. Jako by hudba nevycházela z okna na úrovni jeho hlavy, ale odněkud z nebe. Zastavil se, chvíli poslouchal, pak vytrhl svou ruku z mé a rychle vyrazil vpřed.

„Kam utíkáte?“ dohonil jsem jej. „Běží za námi?“

„A kdo?“

„Neviditelný zpěvák!“

Vzal jsem Dumčeva opět pod paží.

Musilo mu to skutečně připadat nesmírně podivné, vždyť rádio se přece rozšířilo teprve v letech, kdy on už dávno žil v Zemi obřích trav. Za námi i vedle nás zněla další slova romance: „… zmizel i polibek shledání

Jako by jedno okno předávalo druhému předcházející sloku a následující okno začínalo novou: „… Ale čekám, až za tebou…

Slova i nápěv nás stále provázely. Vysvětlil jsem Dumčevovi klidně a podrobně podstatu radia.

„Ano, ano!“ řekl. „Rozumím!“

A hned začal tvrdit, že přenos radiem existuje také v Zemi obřích trav a uvedl dokonce jako příklad jistý druh motýlů, jejichž tykadla slouží jako antény.

Nestačil jsem ho ani vyslechnout do konce. Došli jsme právě k vile, v níž bydlila Naděžda Alexandrovna Bulajová.

Zde bydlil kdysi i on. Staré nachýlené schůdky vedoucí k domovním dveřím a vedle bílá emailovaná tabulka. Vystoupil jsem po schůdkách a chtěl jsem už zaklepat, ale neudělal jsem to.

„Sergeji Sergejeviči, cože jste se zastavil? Vždyť už jsme tu!“ Stál několik kroků od schodů a nehýbal se. Seběhl jsem dolů a vzal jsem ho za ruku: „Jsme na místě!“

Dumčev mlčel. Trvalo několik minut, než se ozval. Čekal jsem. Potom náhle začal mluvit sám k sobě, jak míval ve zvyku v Zemi obřích trav:

„Co se rozmýšlíš? Stojíš přece před svým rodným domem. Jsi v rozpacích? Bojíš se? Možná…“

Neohrožený cestovatel, který se nebál proniknout do strašného hnízda vos pro kousek papíru na dopis lidem! Odvážný lovec, který dovedl jednou ranou zabít dravou kudlanku, tu stojí u starých, nachýlených schůdků svého rodného domu a netroufá si vejít.

Čas plynul. Konečně vystoupil Dumčev pomalu a opatrně na schůdky.

Zvedl jsem opět ruku, abych zaklepal na dveře.

„Počkejte ještě!“ chytil mne Dumčev. „Počkejte, já… já jsem se ještě nevzpamatoval.“

Byl úplně zmaten. Viděl jsem to a chápal jsem jej.

Město ponenáhlu utichalo. Světla zhášela jedno po druhém a bylo slyšet, jak bouchají okenice.

Dumčev jako by se mi za cosi omlouval:

„Hned, hned. Ještě chvíli, hned se osmělím!“

Bylo ticho. Zdálo se mi, že slyším, jak Dumčevovo srdce divoce buší.

Čekal jsem.

„Nu dobrá, tak tedy zaklepejte!“ řekl Dumčev hluše a jakoby z dálky.