V zemi obřích trav

KAPITOLA 57. NÁVRAT DO MĚSTA ČENSKA

Podivný vzhled Dumčevův v cizím, příliš širokém a velikém obleku, a můj „sportovní úbor“ nás přiměly k tomu, abychom zůstali až do večera v besídce v hájku. Nebylo tu ani človíčka. Jakmile se setmělo, vydali jsme se na cestu do města. Byli jsme oba notně hladoví.

Dumčev šel velmi pomalu. Chvílemi se zastavoval a ohlížel se. Vrátil se do života, ale jeho myšlenky, pocity a zážitky byly doposud spjaty se Zemí obřích trav a jen pozvolna se odtamtud vymaňovaly.

Konečně jsem se také dověděl, jak přišel Dumčev k druhé pilulce. Nadšeně mi o tom vyprávěl.

Za oné památné noci na ostrůvku probudila Dumčeva voda, která se mu přelévala přes nohy. Byla světlá a tichá noc. Svítil úplněk a bylo jasně vidět. Najednou zpozoroval, jak nedaleko valí dva chrobáci svou hnojnou kouli. Co kdyby to byla zrovna ta koule, do níž zamáčkli naši ztracenou pilulku?

Tehdy si ještě neuvědomil, že se mu vrátila měřítka normální lidské velikosti, a začal vedle sebe hledat svou starou zbraň, vosí žihadlo. Nenašel je však, a proto sebral jakousi třísku a pustil se s chrobáky do boje. Kolik umu a lstivosti při tom zbytečně vyplýtval! Položil kouli do cesty třísku, aby ji zastavil. Koule zůstala opravdu stát, ale chrobáci ji začali roztáčet jako vlka.

Tříska uvázla v prachu a koule se znovu kutálela dál. Dumčev ji novými nástrahami přinutil, aby se znovu zastavila. Jak ale zjistit, je-li v ní pilulka? Vtom náhodou nechtě šlápl na kouli a ta se ihned zploštila. Dumčev užasl. Jak je to možné? Koule mu vždycky připadala jak obrovská kulatá hora, s dokonale hladkým a rovným povrchem. Často si říkal, že člověk by mohl vyrobit takovou pravidelnou kouli jenom na soustruhu. Otáčivý pohyb soustruhovaného předmětu by se musil sladit s postupem obráběcího nože, který odřezává hoblinu. Chrobák dokáže však udělat přesně kulatou a pravidelnou kouli, aniž by jí pohnul s místa. Sedí na vrcholku hromádky hnoje, budoucí koule. Odebírá z hromádky kousek po kousíčku, otáčí se při tom na všecky strany a klade tyto kousíčky na různá místa budoucí koule. Ubírá, přidává, nalepuje, vyrovnává. Nakonec je koule hotova. Je dokonale kulatá a rovná.

Poslouchal jsem Dumčeva a přemýšlel jsem. Tak už jsme tedy na cestě do města! A on? On stále ještě před sebou vidí obyvatele Země obřích trav a jejich práci, řízenou instinktem. Mám mu odporovat? Ne! Vždyť už zakrátko spatří nástroje zhotovené člověkem a sám je vezme do rukou. Jaké zázraky, jaké velkolepé věci dovede člověk vytvořit těmito nástroji! Pochopí to všechno sám. A až si vzpomene na chrobáka, usměje se a pomyslí si: „Jak jsem to tenkrát směšně uvažoval!“

„Mnohokrát kutáleli chrobáci v Zemi obřích trav právě takovou kouli v mé blízkosti a vždycky jsem jim raději šel z cesty. A tu se mi najednou ta obrovská hora rozšlápne pod nohou! Gigantická koule, přesně kulatá, rovná a hladká, leží najednou přede mnou jako placka. Jak se to mohlo stát? A co se to tam leskne? Známý bílý záblesk. Ach, to je přece naše pilulka! Pilulka, která navrací lidskou velikost. Máme teď dvě!“

„Ale podaří se mi vůbec vypátrat, kde jste? Jak mám hledat člověka v trávě? Kde je Veliký potok? A ostrůvek, na kterém jste zůstal? Z potoka zbyl uzoučký pramének. Když jsem po dlouhém hledání našel na úsvitě v pramínku kámen, kolem kterého voda nanesla trochu písku, pochopil jsem, že je to náš ostrůvek. A na ostrůvku spal nepatrný tvoreček, zavinutý do pláště. Byl jste to vy, maličký, drobounký človíček. Teď už mi bylo jasné, proč jsem tak lehce a samozřejmě rozšlápl kouli a proč se chrobáci rozutekli… Pozorně a opatrně, protože jsem měl strach, abych vás nerozmáčkl, jsem vám vstrčil do úst nalezenou pilulku.“

Tak skončil Dumčev své vyprávění.

Stmívalo se. Ve městě začínala probleskovat světla.