Když jsem se vracel od chemika Obodova do města, bylo mi, jako kdyby mé jasné pocity a zážitky najednou zavála vrstva prachu, jako ty lístečky topolů u cesty, které byly kdysi svěží a vlhké a jasně zelené.
Teď už je všechno jasné. Celá záhada skončila směšně a hloupě. Nenašla se v tom totiž vůbec žádná záhada ani tajemství. Docela obyčejný laborant Péťa Kapin rozprášil celé tajemství za půl hodiny.
Chemik Obodov byl zrovna velmi zaneprázdněn. Právě předsedal jakési vědecké poradě. Když mu odevzdali můj lístek se vzkazem, navrhl mi, abych buď počkal, až zasedání skončí, a pak že provede rozbor sám, anebo abych prášek odevzdal v laboratoři.
Měl jsem naspěch, a proto rozbor provedl v mé přítomnosti laborant Kapin. Zjistil, že prášek je jednoduchá sloučenina olova s organickou kyselinou. Když mi odevzdal výsledek rozboru, uklidil se stolu chemické nádobí, odporoučel se a odešel.
Nechápavě jsem držel v ruce lísteček papíru popsaný vzorečky, když se náhle otevřely dveře a v laboratoři se objevil Obodov.
„To přece není možné! To nemůže být!“ zvolal jsem a zeptal se Obodova, nemohlo-li se stát, že by se při rozboru nějaký prvek přehlédl.
Obodov, člověk menší postavy s klidným, trochu posměvačným pohledem a rozvážnými pohyby, vzal ode mne papír s analysou a řekl:
„Jaké tajemství ještě hledáte v téhle prajednoduché sloučenině? Pilulka i prášek mají stejné složení. Jediný rozdíl je v tom, že pilulka obsahuje trochu větší počet molekul vody. Každému školákovi je to jasné! Rozumíte mi? Známá a obyčejná sloučenina.“
Při tom mi chemik opakoval vzorec sloučeniny.
Tak jsem se tedy vracel do města. Cestou jsem si stále opakoval: Pb, C2, potom H4, ne, zdá se, že je to H8, a ostatně, nač si mám ty vzorečky připomínat?
V chemické laboratoři jsem se přiznal, že se v chemii vůbec nevyznám, při tom jsem však prohlásil:
„Nezvratné důkazy mne nutí, abych vám řekl, soudruhu Obodove, že ani pilulky, ani prášek nemají tak docela obyčejné složení a vlastnosti.“
„A já vám opakuji, že to jsou docela obyčejné soli,“ pravil chemik.
Chvíli jsem mlčel, ale nemohl jsem se smířit s myšlenkou, že jsem byl beznadějně oklamán Dumčevovými dopisy, prášky i pilulkami. Což se chemici nemohou při svých rozborech také někdy zmýlit a něco přehlédnout?
To jsem si v duchu říkal a uvedl jsem Obodovovi příklad, kdy jeden literární odborník objeví při recensi díla věc, která jinému ušla.
Chemik mne pozorně a pečlivě vyslechl, procházeje se drobnými krůčky po laboratoři. Potom se popotáhl za malý černý plnovous, zamnul si ruce a jizlivě odpověděl:
„Nezbývá než politovat lidi, kteří se zabývají uměním. Skutečný život je u nich tak neprostupně zacloněn literárními představami, že si umínili uplatňovat měřítka literatury a umění i ve vědě. Překontroluji ostatně laborantovu práci ještě dnes, až skončí porada.“
Dostával jsem se do směšné situace. Poděkoval jsem chemikovi, odmítl jsem kontrolu a odešel jsem. Chemik opětoval můj pozdrav s těžko skrývanou ironií a poradil mi ještě, kudy jít, abych nezmeškal autobus.
Byl jsem tak skleslý a rozmrzelý, že jsem se rozhodl vrátit se do města pěšky.
Je už opravdu čas, abych odtud odjel. A co paní Bulajová? A můj slib, že najdu doktora Dumčeva?
Vždyť ten hmyz s dopisy, to je jistě jen něčí hloupý žert.
Cesta zvolna sestupovala dolů. Přišel jsem na křižovatku asfaltované silnice a polní cesty a zastavil jsem se. To je přece táž polní cesta, která mne před několika dny přivedla lesem kolem besídky ke kamenolomům a přes pusté prostranství na brambořiště, kde jsem hledal Dumčeva!
Nu což! Půjdu tam ještě jednou, podívám se znovu na stará místa, snad si i besídku nakreslím. Proč vlastně? Abych si jednou mohl tajemství připomenout a pořádně se mu zasmát.
Vešel jsem znovu do polozbořené besídky a pozoroval jsem práci vos. Papírové vosí město. Připomíná svým tvarem velikou hrušku. Kolem je ticho. Vosy létají horlivě sem a tam. S akátu mně přelezla na ruku housenka. Když jsem ji s rukávu sundával, všiml jsem si, že má na přední části trupu, na hlavě, nakresleny skvrny, které připomínají dvě veliké černé oči. Zřejmě pro postrach nepřátelům.
Položil jsem housenku na poloshnilou lavičku, která stála u rozlámaného stolku v besídce. Překročil jsem potůček, který tekl těsně kolem besídky, a octl jsem se opět na známém místě s kamenolomy a rozpadlými zdmi.
Sedl jsem si na pařez, vytáhl zápisník a začal jsem po všech kapsách hledat tužku.
Kde jenom ta tužka je? Možná, že jsem ji vytrousil v besídce, tam někde u vos… Ale ne! Nejspíš mi zrovna teď vypadla z kapsy do trávy.
Sehnul jsem se a začal jsem ji starostlivě hledat.
„Občane! Občane, co tu hledáte?“ uslyšel jsem najednou ostrý hlas a trhl jsem sebou.
Přede mnou stála vedoucí Okresního střediska obchodu se zeleninou.
„Ale hledám tužku,“ odpověděl jsem a hmatal jsem po všech kapsách.
Místo tužky jsem však vytáhl z kapsy Dumčevův prášek.
„Ach, to jste vy! Zase jste byl u doktora? No, a co vám řekl? Zeslábl jste, jste unavený, viďte? Jděte domů! Končím zrovna práci, tak vás mohu doprovodit. Potřebujete si odpočinout.“
Ženin obličej vyjadřoval při těchto slovech takovou účast a starostlivost, že jsem dostal chuť povědět jí o svém zklamání.
„Vidíte, soudružko Černikovová, celá nesnáz je v tomhle prášku. Ukázalo se, že je to docela obyčejný, neškodný prášek. Může se třeba i polknout a já jsem pořád myslil, že je to nějaký zvláštní, neobyčejný prášek.
„Zvláštní nebo nezvláštní, když vám ho doktor předepsal, musíte ho užívat.“
Náhle vyskočil ze sklepa pes a vrhl se s hlasitým štěkotem ke mně. Vyskočil jsem na pařez a prášek mi vypadl z ruky.
„Sežere ho. On vám to sežere!“ vykřikla ustrašená Černikovová. Pes vám sežere prášek! Kam vám to upadl? Honem ho najděte!“
„Říkám vám přece, že je to docela nevinný prášek.“
„Ale já se bojím, co když to psu uškodí! To je hrůza! On ho určitě schlamstne,“ bědovala.
Zmocnilo se mne najednou přání uklidnit ustrašenou ženu a zároveň mě popadla rozpustilost.
„Tak už se uklidněte! Už jsem ho našel a hned ho taky spolknu! Vidíte, už ho mám v sobě!“
A vysypal jsem si všechen prášek do úst.