V zemi obřích trav

KAPITOLA 14. HŘBITOV PODIVNÝCH LISTONOŠŮ

Laboratoř zalilo jasné denní světlo. Kdo na mém místě by nebyl zaražen, koho by to nevyvedlo z míry? Spatřil jsem, že na všem kolem dokola, na věcech, na knihách, na houslích, na podlaze — jedním slovem všude — ležel mrtvý hmyz.

Zvláštní hřbitov. V silné vrstvě prachu se v nejrozmanitějších polohách váleli motýli, komáři a brouci. Všude prach, prach a zase jenom prach.

Těsně u okna, obráceného k západu, stálo na dřevěném podstavci zrcadlo potažené látkou. Látka byla pravděpodobně kdysi bílá, nyní ji však pokrývala tlustá vrstva prachu. Vedle zrcadla stála lampa s reflektorem, jenž byl namířen na zrcadlo.

Naděžda Alexandrovna vysvětlovala:

„Tu lampu Sergej Sergejevič často navečer rozsvěcoval a nařizoval reflektor na bílou látku. A hmyz se k tomu jednoduchému zařízení slétal.

Přestěhovala jsem se do tohoto pokoje a očekávala jsem každou minutu, že se Sergej Sergejevič vrátí.

Rozsvěcovala jsem lampu každý večer a nařizovala jsem reflektor zrovna tak, jak to dělával on. Bylo příjemné tak sedět a přemýšlet, jak všechen hmyz létá sem k tomu světlu, jako by tu naň čekal sám Sergej Sergejevič!

Tak uplynulo léto. Nastal podzim s chladnými a deštivými dny. Vál vítr a začalo se brzy stmívat. Okenice smutně bouchaly. Sergej Sergejevič se pořád ještě nevracel. Zavřela jsem okna a zabednila jsem je okenicemi.

Pak už jsem sem nechodila a okny už nepronikl ani jediný paprsek světla.“

Nepamatuji se již, o čem všem ještě Naděžda Alexandrovna hovořila. Ptala se na cosi, ale já jsem její slova nevnímal. Nebylo mi do řeči. Doléhaly ke mně jenom útržky slov.

„Co to hledáte na podlaze? Není vám špatně? Nechcete už raději jít odtud? Utřela jsem prach tady se židle. Posaďte se a odpočiňte si!.. Co se stalo?“

Nemohl jsem jí odpovědět. Stalo se totiž toto:

Chtěl jsem si lépe prohlédnout jakýsi náčrtek a shodil jsem rukou mrtvého motýla, který na něm ležel. Tu jsem k svému údivu spatřil, jak s motýlího hřbetu padla na zem tenoučká, drobounká trubička. Co je to? Trubička se podobala té… ano, ano, právě té trubičce, co spadla se smrtihlava v mém pokoji v hotelu „Vlna“ večer po mém příjezdu.

Když jsem se trochu vzpamatoval, řekl jsem paní Bulajové:

„Prosím vás, Naděždo Alexandrovno, dovolte mi, abych tu na chvíli zůstal sám. Musím se soustředit…“

„Když je to nutné,“ pravila tiše Naděžda Alexandrovna, „odejdu. Budu vás čekat dole, Grigoriji Alexandroviči.“

Odešla.

Vrhl jsem se k Dumčevovu stolu. Ležela tam lupa. Setřel jsem s ní prach a rozvinul jsem trubičku. Stejný rukopis jako v prvním dopise. Tentýž hrubý, jakoby balicí papír.

Přes to, že uplynulo víc než čtyřicet let, papír se dobře uchoval, a když jsem se jej dotkl, nerozpadl se. Byl jistě napuštěn nějakou zvláštní látkou.

A hned jsem zpozoroval, že zrovna takové trubičky byly přivázány i k jiným motýlům.

Musím proniknout, pročíst, pochopit text těchto podivných záhadných poselství. Uplynulá léta nezůstala na nich beze stop. Inkoust vybledl a papír dostal tolik odstínů, že se jednotlivá písmena přímo rozplývala. Dlouho jsem s lupou v ruce zkoumal tyto dokumenty. Ale čím déle jsem se tím zabýval a srovnával slova, tím více jsem se utápěl, v dohadech a všechen jejich smysl mi nakonec unikal. Nerozuměl jsem ničemu.

Vskutku, co jen mohla znamenat ta slova, která se ve všech dopisech tak často opakovala?

Tato slova byla v nepořádku roztroušena ve všech dopisech. Jaké zmatené a nečekané střídání nepochopitelných pojmů! Ve všech dopisech bez výjimky jsem však četl v přesném pořádku za sebou: Nedotýkej se prášku… Tři… jednu vyndej.

A ještě jsem si také všiml, že údaje o souřadnicích, pokud to bylo možno rozeznat, byly ve všech psaních stejné jako v prvním dopise: byly to souřadnice města Čenska.

Čím usilovněji jsem se snažil proniknout do skrytého smyslu těch nadobro nesrozumitelných slov, tím více nových hypothes a dohadů se mi rojilo v hlavě.

Nemohl jsem už v laboratoři vydržet. Musil jsem nějak zchladit ten nenadálý příval citů, zážitků a představ a usměrnit jej do jasného a přehledného proudu. Sebral jsem všecky Dumčevovy dopisy i jeho silnou lupu a vyšel jsem z laboratoře.

Sestupoval jsem pomalu po dřevěných schodech a při tom jsem si říkal: „Na každém kroku je tu nějaká záhada a tajemství. Ale já to tajemství rozluštím. Najdu Dumčeva. Zachráním toho člověka, který slibuje, že obohatí svět novými objevy.“

A s tímto pocitem jsem vstoupil k paní Bulajové. Nechtěl jsem starou ženu znepokojovat, a proto jsem i teď pomlčel o Dumčevových dopisech. Řekl jsem jí však:

„Já doktora Dumčeva najdu! Slibuji vám to. Udělám všechno, co bude v mých silách.“

Srdečně jsme se rozloučili.