V zemi obřích trav

KAPITOLA 55. DOBŘE ZNÁMÝ OBLEK

Jsme…“ začal Dumčev a hned se zase odmlčel.

„Podívejte se! Tamhle! Tam za to křoví se podívejte! My jsme nazí a tam…“

„Tam jsou šaty!“

Na pařezu ležel šedivý kostkovaný oblek. Připadal mi nějak známý! A vida, je tam i vázanka, tmavošedá s červeným proužkem. Ten oblek jsem kdysi viděl na nějakém velmi důvěrně blízkém člověku. Kdo to jen byl? Boty mají skořicovou barvu. Rostou před mýma očima a podobají se skále, která nedávno rozdrtila náš vor u potoka.

„To je oblek obra,“ řekl jsem.

„Ano, oblek obra. Víte, v Zemi obřích trav vám udělám hedvábné kalhoty z nití bource morušového a vatovanou kazajku vám utká vakonoš trávový. Budeme mít také pláště! Ale počkejte! Co to jenom je? Možná, že se mi to jenom zdá… Chvílemi se mi zdá, že se mi vrátila má normální velikost, a pak zase ten pocit ztrácím. Nerozumím tomu… Měli jsme přece dvě pilulky!

„Žádné dvě, jenom jedna byla…“

Vtom Dumčev seskočil s kopečku.

„Ten hřmot! Co je to za hřmot?“ zakryl si uši dlaněmi.

„Kde? Kde?“

Ozvaly se podivné, přerývané zvuky. Připadaly mi známé, musil jsem je už někdy slyšet. Utíkám za nimi. Vidím přístřešek pokrytý drnem. Zvuky vycházejí odtamtud, zpod přístřešku, odněkud z podzemí. Sestupuji po kamenných schůdkách… Plošinka. Stůl. Dvě židle. Na stole svítilna „netopýr“. Zůstávám stát. Hlasité, trhavé zvuky je slyšet stále blíž a blíže. Čekám…

A tu se z hlubiny vysune lidská ruka s lucernou a přede mnou se vynoří známá, velmi dobře známá postava ženy ve vatované kazajce. A hned sem také vyskočí chundelatý pes s huňatou oháňkou.

Naráz se mi rozbřesklo. Na všecko jsem si vzpomněl a všechno jsem pochopil…

„Buďte zdráva, soudružko Černikovová! Vrátil jsem se!“ vykřikl jsem nadšeně.

„Co to má znamenat? Nahý mužský!“

Vyskočil jsem ze sklepa. Za mnou vyrazil známý psí štěkot.