V zemi obřích trav

KAPITOLA 52. FRAŠKA S PŘEVLÉKÁNÍM

Dostali jsme se po mostě jenom k maličkému ostrůvku, který vystupoval z vody. Konec mostu ležel ve vodě. Běda, na druhý břeh se nedostaneme! Na štěstí se požár na ostrůvek nepřenesl.

Ani hluk a rachot nedoléhal na ten pustý písečný ostrůvek. Bylo vidět, jak na břehu ještě tu a tam vyšlehl plamen, ale požár už vcelku dohasínal. Země obřích trav je teď vypálená, pustá a mrtvá. Dumčev byl zamračen. Jak smutně hleděl v tu stranu, odkud jsme uprchli!

„Viděl jsem spoustu povodní a zátop, bouří a různých nepohod. Nad Zemí obřích trav se přehnalo množství vichřic a jiných živelních pohrom. Všechno jsem vydržel. Požár tu však nebyl ještě nikdy.“

Poslouchal jsem Dumčeva a díval jsem se při tom na motýla s ohromnými ohořelými křídly, jak sebou bezmocně tluče o břeh. Voda ho však unášela stále dál a dále od ostrova.

Avšak v potoku u břehů vypálené Země obřích trav se život nezastavil ani na chvíli. Teď se právě ve vodě ukázala jakási obluda s velikými nožkami a obrovskou hlavou. Od šíje netvora se oddělila jakási maska, odklopila se jako na kloubech a ostrými drápy uchvátila hmyz, který právě plul vedle. Pak se maska zase vrátila na původní místo a kořisti se zmocnila netvorova ústa. A najednou… ano, zde se vždycky a všechno děje „najednou“… najednou začal ten tvor plavat.

Pohyboval se velmi lehce, volnými měkkými tempy. Nožkama vůbec ne vesloval, a přece se pohyboval rychle. Nabíral do sebe vodu a zase ji vypouštěl. Jeho pohyb byl plavný, bystrý a lehký.

„Co je to za zvíře?“ zeptal jsem se Dumčeva.

„Raketový motor!“

„Cože?“ zeptal jsem se znovu a pomyslil jsem si, že Dumčev už je tak zmaten, že mi přestává rozumět.

„Lidé mu říkají larva vážky. Já v něm vidím tajemství raketového motoru.“ A Dumčev se zahleděl do dálky. „Tam v ohni zhynuly mé živé létající modely, shořela i krasavice žlutá hrabalka, pokusný tří ocasy červ a hudebníci cvrčkové. A také včela s cizí hlavou… Jistě si, dřív než uhořela, urvala hlavu nožkami.“

Co jsem na to mohl Dumčevovi odpovědět? Nic.

Díval jsem se dál, už téměř bez zájmu, na zvíře s odklápěcí maskou. Teď připlavalo k hromádce země. Na okamžik nehybně ztrnulo. Ale co to zase je? Fraška s převlékáním? Na zádech netvora praskla kůže. Utvořila se puklina a kůže se začala rozlézat. Z pukliny vylezl docela jiný tvor s ohromnýma očima, dlouhým trupem a pomačkanými křídly. Díval jsem se, co z toho bude dál.

Večerní slunce ještě hřálo, dokonce trochu připalovalo. Křídla nového živočicha se ponenáhlu narovnávala.

Ještě chvíli — a tvor se vznese lehce a elegantně do vzduchu. Vážka! Tak to tedy byla vážka!

Paprsky zapadajícího slunce ozařovaly mrtvou, vypálenou Zemi obřích trav.

A tyto růžové paprsky zapadajícího slunce vlily život do mladých chvějících se křidélek vážky a obrážely se v nich smaragdovou zelení. Vážce, která se zrodila přímo před mýma očima, zpevní se zakrátko křídla a ona vzlétne vysoko k nebi.