V zemi obřích trav

KAPITOLA 47. TAJEMSTVÍ PÍSEČNÉHO SVAHU

V písku trčela tlustá, neforemná ploská hlava. Měla čelisti jako rohy, ostré a dlouhé. Ostatní tělo obludy bylo zcela ukryto v písku.

„Co je to za nestvůru?“ zeptal jsem se.

„Náš zachránce!“ odpověděl Dumčev.

„A co ta střelba, která tak přesně zasahovala? To krupobití kamení?“

„To všechno on — mravkolev!“

„Mravkolev?“

„Ano, larva mravkolva. Je to dravý a loupeživý hmyz. Prodělává řadu proměn a nakonec se z něho vyklube tamhleta mdlá, líně poletující vážka.

Poslouchal jsem Dumčeva pozorně — ale jak najít spojitost mezi střelbou, záhubou mravenců a touhle nestvůrou?

„Dávejte pozor! Podívejte se. Tamhle běží ještě jeden mravenec. Dívejte se!“

Sotva mravenec stoupl na svah, začal se mu pod nohama sypat písek a kaménky a on padal do jámy. V tom okamžení se začala veliká ploská hlava se silnými svaly střídavě sklánět a zas vymršťovat jako nějaký středověký prak, kropila mravence proudem písku a kamení. Mravenci ujely nohy. Snažil se povstat, ale zřítil se do písčitého trychtýře.

„Mravkolev mistrovsky ovládá nejen dělostřelbu, ale také ženijní umění. Trychtýř vybudoval hned pod svahem a umístil a upravil jej tak, že jakmile mravenec klopýtne, nic mu nepomůže a zřítí se dolů.“

Odešli jsme stranou. Pohlédl jsem na Dumčeva. Jeho veliké šedé oči najednou oživly. Zastavil se a zvolal:

„Řekněte, jak jste se vlastně dostal do Čenska?“

„Jak to, jak? Přijel jsem z Moskvy vlakem.“

Teprve při této větě jsem si uvědomil, že můj parník už dávno z Čenska odplul a že má dovolená mi už pomalu končí. A já… Já jsem v Zemi obřích trav.

Jak je to všechno možné, ptal jsem se sám sebe s hrůzou. Cožpak tu už doopravdy zůstanu navždy? A co lidé? Jejich jasný, světlý život poplyne dál, každý den, každou hodinu, každou minutu… někde daleko, daleko. A beze mne. Beze mne. Co si počnu? A to všechno proto, že nám zůstala jenom jedna pilulka.

Ale vždyť Dumčev si tam mezi lidmi přece jen možná vzpomene a určí znovu složení pilulky, která vrací člověku normální velikost. Pomohou mu také naši chemikové. Pak přijde a přinese s sebou spásonosnou pilulku. Přijde, jistě přijde. A já se vrátím k lidem.

Jen aby si Dumčev vzpomněl na složení pilulky, jen aby si vzpomněl!

A jakoby z dálky doletěla ke mně Dumčevova slova:

„O čem přemýšlíte?“

„Až někdy později — někdy později vám to řeknu.“

„Tak vy jste přijel vlakem? A nestane se někdy, že se vlak zřítí se svahu?“

„Inženýři staví náspy na základě přesných matematických výpočtů. A půdoznalci zase vypočítávají úhel sklonu pro každý jednotlivý úsek.“

„Vy máte u vás matematiku. Ale náš mravkolev vyhloubí bez matematiky trychtýř v písku tak, že stačí, aby jen jeden jediný mravenec přesel po jeho okraji, a rovnováha násypu se ihned poruší..Rozumějte: váha jediného mravence stačí, aby se pod ním naráz rozevřela hlubina. Propast! A vy, vy říkáte: výpočty, inženýři, půdoznalci, úhel přirozeného sklonu… Mravenec stoupl na okraj, zrnka písku se sesula a mravenec se už nikdy nedostane nahoru. Zde neexistují omyly. Kdyby mravkolev postavil trychtýř příliš plochý, mravenec by se vyškrábal nahoru, písečný náboj by ho nesrazil a majitel trychtýře by zašel hlady. A naopak, kdyby měl trychtýř stěny příliš strmé, sesula by se pod mravencem celá lavina písku a zasypala by i obyvatele jámy. Opravdu, všechno je tu na vlas přesné. Vždyť je to mistrovské dílo!“

Matka uloží vajíčko do písku, z vajíčka se vy líhne larva, mravkolev. A hned mu začíná práce. Trychtýř se hloubí ve spirále. Mravkolev se začne pohybovat v kruhu, nohou zachycuje písek, klade si jej na hlavu a vyhazuje ven. Tak udělá celé jedno kolo, potom druhé, menší. Kruhy se stále zmenšují, až se nakonec vytvoří obrácený kužel. A do dna té písčité jámy se potom mravkolev zaryje.

„To je ale úžasný pud!“ řekl jsem Dumčevovi. „Ten hmyz rozhodně neví, co dělá, vůbec tomu nerozumí, a pracuje jako dobře seřízený stroj.“

„Seřízený stroj? Obyvatelé téhle říše že jsou stroje?“ řekl Dumčev a prudce se ode mne odvrátil.

Bylo ticho. Mlčeli jsme oba. Doktor kráčel kupředu, ani jednou se na mne neohlédl.

Tak jsme šli dlouho a dlouho. Konečně se zastavil.

„A přece vám ukážu něco, co lidé vůbec neznají!“