Pán chaosu

7 Otázka zamyšlení

Elain seděla na své žíněnce a dokončovala sto tahů levou rukou, pak odložila kartáč do koženého cestovního kufříku a ten zasunula pod úzkou postel. Za očima jí přetrvávala tupá bolest, jak celý den usměrňovala, vyráběla ter’angrial. Příliš často se snažila vyrobit ter’angrial. Nyneiva balancovala na stoličce s povolenými čepy, svoje po pás dlouhé vlasy si dokartáčovala už dávno a právě si doplétala volný cop na noc. Tvář se jí leskla potem.

Dokonce i když byla okna otevřená, v pokojíku bylo k zadušení. Měsíc v úplňku visel na hvězdnatém nebi. Jejich pahýl svíčky vydával jen ubohé světlo. Svíček a oleje do lamp byl v Salidaru nedostatek. Nikdo nedostal na noc více světla, pokud nepracoval s brkem a inkoustem. Pokojík byl vskutku přecpaný, kolem dvou krátkých lůžek bylo právě tak dost místa, aby se tam dalo projít. Většina toho, co jim teď patřilo, byla nacpána ve dvou otlučených truhlicích s mosaznými závěsy. Šaty přijatých a pláště, které teď rozhodně nepotřebovaly, visely na kolíčcích na stěně, kde zubatými děrami v odřené zažloutlé omítce byly vidět laťky vespod. Maličký stoleček s jednou nohou kratší byl zasunutý mezi lůžka a na rozvrzaném stojanu v rohu byl bílý džbán a umyvadlo s úžasným množstvím vrypů. Dokonce ani přijaté, které Aes Sedai na každém kroku poplácávaly po hlavě, nikdo nerozmazloval.

Ve žluté váze s rozbitým hrdlem mezi dvěma kameninovými pohárky na stolku vězela hrstka povadlých modrých a bílých kvítků – oklamaných počasím, takže vykvetly pozdě a ne moc dobře.

Jediná barevná skvrna byl zpívající kanárek se zelenými proužky v proutěné klícce. Elain mu ošetřovala zlomené křidélko. Zkusila své nepatrné umění léčit na jiném ptáčkovi, ale přinejmenším zpěváčci byli příliš malí, aby šok přežili.

Žádné stěžování, řekla si Elain pevně. Aes Sedai žily jen o málo lépe, mladší novicky a sluhové o trochu hůř, a vojáci Garetha Brynea spali nejčastěji na zemi. Co nelze změnit, je třeba vydržet. Lini to říkávala pořád. No, v Salidaru bylo jen málo pohodlí a žádný přepych. A ani žádný chládek.

Odtáhla si od těla košili a foukala do výstřihu. „Musíme tam být před nimi, Nyneivo. Víš, jak se chovají, když musejí čekat.“

Ani vánek nerozvlnil vzduch, který byl tak vyprahlý, až se zdálo, že vytahuje pot z každého póru. Muselo existovat něco, co by se s počasím dalo udělat. Ovšem, pokud ano, hledačky větru Mořského národa už to nejspíš udělaly, ale ona by přesto mohla na něco přijít, kdyby jí jen Aes Sedai daly na chvíli pokoj s ter’angrialem. Jako přijatá mohla údajně studovat, co chtěla, ale... Kdyby si myslely, že dokážu jíst a zároveň jim ukazovat, jak vyrobit ter’angrial, neměla bych pro sebe ani minutku. Aspoň zítra bude mít přestávku.

Nyneiva si přesedla na postel, zamračila se a pohrávala si s náramkem a’damu, jejž měla na ruce. Vždycky trvala na tom, že ho bude mít, i ve spánku, přestože vyvolával dost zvláštní, nepříjemné sny. Nebylo to potřeba. A’dam Moghedien udrží stejně dobře, i když bude viset na kolíčku na stěně, a navrch ještě sdílela skutečně mrňavý kumbálek s Birgitte. Birgitte byla ta nejlepší možná stráž a kromě toho Moghedien skoro brečela pokaždé, když se na ni Birgitte jenom zamračila. Měla ze všech nejmenší důvod si přát, aby Moghedien zůstala naživu, a to ji většina lidí chtěla mít mrtvou, což ona velmi dobře věděla. Dnes v noci bude náramek k ještě menšímu užitku než obvykle.

„Nyneivo, ony budou čekat.“

Nyneiva si hlasitě odfrkla – nesvědčilo jí, když měla být někomu k službám na zavolání – ale ze stolku mezi postelemi vzala jeden ze dvou plochých kamenných prstenů. Oba byly na prst příliš velké, jeden měl proužky a skvrnky modré a hnědé, druhý modré a červené, a každý byl zkroucený tak, že měl vlastně jenom jednu hranu. Nyneiva si rozvázala koženou šňůrku, kterou měla pověšenou kolem krku, a navlékla modrohnědý prsten k dalšímu, těžkému a zlatému. Lanovu pečetnímu prstenu. Nesměle se dotkla silného zlatého kroužku, než si oba zastrčila za košili.

Elain si vzala modročervený prsten a zamračila se na něj.

Prsteny byly ter’angrialy, které vyrobila jako kopie toho, co teď měla Siuan, a přestože na pohled byly prosté, ve skutečnosti byly neuvěřitelně složité. Pokud člověk spal a takový ter’angrial se dotýkal jeho kůže, dostal se díky němu do Tel’aran’rhiodu, světa snů, odrazu skutečného světa. Možná i všech světů. Některé Aes Sedai tvrdily, že existuje mnoho světů, jako kdyby musely existovat všechny možné varianty vzoru, a že všechny tyhle světy dohromady tvoří jeden ještě větší vzor. Důležité bylo, že Tel’aran’rhiod odrážel tento svět a měl určité nesmírně důležité vlastnosti. Zvlášť proto, že, pokud zatím zjistily, Věž nevěděla nic o tom, jak se do světa snů dostat.

Žádný z těchto prstenů však nefungoval tak dobře jako originál, i když fungovaly. Elain se v tom začínala zlepšovat. Ze čtyř pokusů o výrobu kopie nefungoval jenom jediný. Mnohem lepší průměr, než když vyráběla něco od samého začátku. Ale co kdyby jeden z těch, co se nepovedly, prováděl horší věci, než že jen prostě nefungoval, nebo nefungoval moc dobře? Aes Sedai se při studiu ter’angrialů utišily. Spálily v sobě schopnost usměrňovat – tak se tomu říkalo, když se to stalo náhodou, přesto to však bylo stejně nevratné. Nyneiva si to samozřejmě nemyslela, ale Nyneiva nebude spokojená, dokud nevyléčí někoho, kdo je už tři dny mrtvý.

Elain obracela prsten v prstech. Co to dělalo, bylo docela snadné pochopit, ale pořád jí unikalo „jak". „Jak“ a „proč“ bylo klíčem. U prstenů si myslela, že barevný vzor má s funkcí společného tolik, co tvar – cokoliv jiného než pokroucený prsten prostě nefungovalo, a ten, který se vybarvil jednolitě modře, vyvolával jenom děsivé noční můry – nebyla si však jistá, jak zopakovat původní červenou, modrou a hnědou. A přesto byla jemná struktura jejích kopií stejná, způsob, jakým byly uspořádány i ty nejmenší kousíčky, které nebyly vidět, dokonce je bez jediné síly nebylo možné zachytit. Proč by mělo záležet na barvách? Vypadalo to, že ve všech maličkých strukturách ter’angrialů je jedno společné vlákno, které bylo potřebné, aby fungovalo usměrňování, a další pro ty, které prostě jenom využívaly jedinou sílu – to, že zakopla o tohle, jí dovolilo vůbec se pokusit vyrobit originální ter’angrial – ale bylo toho tolik, co nevěděla, tolik, co jenom hádala.

„To tady hodláš prosedět celou noc?“ zeptala se Nyneiva suše a Elain sebou trhla. Nyneiva postavila kameninový pohárek zpátky na stolek a uložila se do postele s rukama složenýma na břiše. „To tys mluvila o tom, že je nemáme nechat čekat. Já osobně teda nehodlám poskytnout těm ženskejm důvod, aby mi umyly hlavu.“

Elain spěšně nasunula tečkovaný prsten – už to nebyl kámen, i když tak původně začínal – na šňůrku, kterou si také uvázala kolem krku. I v druhém kameninovém pohárku byl odvar z bylinek, který připravila Nyneiva, trochu oslazený medem, aby se zmírnila jeho hořká chuť. Elain vypila asi půlku, z předchozích zkušeností věděla, že jí to pomůže usnout i s bolením hlavy. Dnešní noc patřila k těm, kdy si nemohla dovolit otálet.

Natáhla se na těsnou postel a krátce usměrnila, aby zhasila svíčku, a pak mávala košilí, aby se alespoň trochu ochladila. No, aby alespoň trochu rozhýbala vzduch. „Kéž by se už Egwain dařilo lépe. Jsem tak unavená z těch útržků, co nám předhazuje Sheriam a ostatní. Chci vědět, co se děje!“

Uvědomila si, že načala nebezpečné téma. Egwain byla před měsícem a půl v Cairhienu zraněná, v den, kdy Moirain a Lanfear zemřely. V den, kdy zmizel Lan.

„Moudré říkají, že se uzdravuje,“ zamumlala ze tmy ospale Nyneiva. Pro jednou nemluvila, jako by to celé domyslela až k Lanovi. „To říká Sheriam a ten její kroužek, a ony nemají důvod nám lhát, i kdyby mohly.“

„No, ráda bych se zítra v noci koukala Sheriam přes rameno.“

„To si klidně můžeš přát –“ Nyneiva se odmlčela, aby si mohla zívnout. „To si klidně můžeš přát, aby tě sněmovna zvolila amyrlin, když už jsi v tom. Tohle by se ti aspoň mohlo splnit. Než někoho zvolí, obě budem mít na to místo dost šedin.“

Elain otevřela pusu, aby odpověděla, avšak podle příkladu druhé ženy si zívla. Nyneiva začala chrápat, ne moc hlasitě, ale s umíněnou vytrvalostí. Elain také zavřela oči, ale v myšlenkách se snažila proti své vůli soustředit.

Sněmovna byla rozhodně liknavá, přísedící se někdy sešly na necelou hodinu a jindy vůbec ne. Když s nějakou promluvila, Aes Sedai působila dojmem, že nevidí důvod ke spěchu, ačkoliv přísedící za šest adžah – v Salidaru samozřejmě nebyly žádné červené – nikomu neprozradily, o čem se při sezení bavily, natož aby to vyzradily nějaké přijaté. Rozhodně měly důvod ke spěchu. Pokud snad zůstaly jejich záměry utajené, jejich shromáždění už jistě tajemstvím nebylo. Elaida a Věž je nemohly ignorovat věčně. Kromě toho byli bělokabátníci stále jenom o pár mil dál v Amadicii a začínalo se povídat o Dračích spřísahancích přímo tady v Altaře. Světlo samo vědělo, co mohou mít Dračí spřísahanci za lubem, když je neovládá Rand. Prorok byl dobrým příkladem – nebo spíš děsivým. Nepokoje, vypálené domy a statky, lidé zavraždění pro to, že nedávali najevo dostatečný zápal při podpoře Draka Znovuzrozeného.

Nyneivino chrápání znělo, jako když se trhá látka, ale v dálce. Při dalším zívnutí Elain zapraskalo v kloubech. Otočila se na druhý bok a uhnízdila se na tenkém polštáři. Důvody ke spěchu. Sammael seděl v Illianu a na illianskou hranici bylo jen pár set mil, což bylo příliš blízko k jednomu ze Zaprodanců. Světlo samo ví, kde jsou ostatní Zaprodanci nebo co mají v plánu. A Rand. Museli se soustředit na Randa. Samozřejmě nebyl nebezpečný. Nikdy nemohl být nebezpečný. Ale byl klíčem ke všemu. Svět se teď skutečně ohýbal podle něj. A ona se s ním spojí, nějak. Min. Ona a poselstvo už musely být za polovinou cesty do Caemlynu. Nezpomaloval je žádný sníh. Ještě měsíc potrvá, než dorazí na místo. Ne že by si dělala starosti kvůli tomu, že Min jede za Randem. Nač to ta sněmovna myslela? Min. Přemohl ji spánek a ona vklouzla do Tel’aran’rhiodu...

...a zjistila, že stojí na hlavní ulici tichou nocí zahaleného Salidaru, s dorůstajícím měsícem nad hlavou. Viděla docela jasně, víc, než by dovolil pouze měsíční svit. Svět snů vždycky působil světlým dojmem, světlo jako by vycházelo odevšad a odnikud, jako by tma sama měla nějakou tmavou záři. Ale takové byly i sny, a tohle byl sen, byť ne obyčejný.

Vesnice tady odrážela skutečný Salidar, ale jako zvláštní faksimile, tišší, než by ho kdy učinila noc. Za všemi okny byla tma a všude se těžce vznášela prázdnota, jako by byly všechny domy neobydlené. Tady samozřejmě byly neobydlené. Na slabé volání lelka kozodoje odpověděl další pták, a pak ještě třetí, a něco tiše šustilo v trávě, jak se to plazilo pryč v tom zvláštním polosvětle, ale stáje budou prázdné a provazové ohrady za vesnicí také, stejně jako mýtiny, kam byly sehnány ovce a dobytek. Divokých zvířat tu bude plno, ale žádné zdomácnělé. Podrobnosti se měnily mrknutím oka. Domy s doškovými střechami zůstávaly stejné, nicméně sud s dešťovkou se ocitl o kousek dál či zmizel, dveře, které byly otevřené, se zavřely. Čím pomíjivější byla ta která věc ve skutečném světě, tím víc se její umístění či stav mohly změnit a tím slabší tu byl její odraz.

Občas se v tmavé ulici něco pohnulo, někdo se objevil a po pár krocích zmizel, či se dokonce vznášel nad zemí, jako by létal. Sny mnoha lidí se mohly Tel’aran’rhiodu dotknout, ale jenom nakrátko. Což pro ně znamenalo štěstí. Další vlastností světa snů bylo, že to, co se vám stalo zde, přetrvalo i ve skutečném světě po probuzení. Když jste zde zemřeli, už jste se ze svého sna nevzbudili. Zvláštní odraz. Jenom horko tu bylo stejné.

Nyneiva tam stála v bílých šatech přijaté s pruhy na lemu vedle Siuan a Leany, celá netrpělivá. Stříbrný náramek měla i tady, ačkoliv odsud by ve skutečném světě nefungoval. Pořád Moghedien držel, ale Nyneiva, mimo své tělo, skrze něj nemohla nic cítit. Leana byla královsky štíhlá, ačkoliv podle Elainina názoru jí na půvabu trochu ubíraly její poloprůsvitné domanské šaty z tenoučkého hedvábí. Barva se navíc neustále měnila. To se tu stávalo, dokud jste se nenaučili, co dělat. Siuan na tom byla lépe. Měla na sobě prosté šaty z modrého hedvábí s nabíraným límcem a výstřihem právě dost velkým, aby byl vidět pokroucený prsten, zavěšený na náhrdelníku. Na druhou stranu se jí na šatech chvilkami objevoval krajkový lem a náhrdelník se měnil z prostého stříbrného řetízku na složité články s rubíny či ohnivými opály nebo smaragdy zasazenými do zlata, s ladícími náušnicemi, a pak tu opět bylo prosté stříbro.

Siuan kolem krku visel původní prsten. Vypadala být pevná jako okolní budovy. Elain sama sobě připadala stejně pevná, ale věděla, že ostatním připadá trochu jako z mlhy, stejně jako podle ní vypadaly Nyneiva a Leana. Málem jste si mohli myslet, že skrze ně vidíte měsíční světlo. Tohle způsobovaly kopie. Elain cítila pravý zdroj, ale saidar jí připadal slabší. Kdyby se pokusila usměrňovat, bylo by to také slabší. S prstenem, který měla Siuan, by to tak nebylo, ale to byla cena za to, že měla tajemství, které znal i někdo jiný a které se neopovažovala prozradit. Siuan věřila originálu víc než Elaininým kopiím, a tak ho nosila – nebo občas Leana – zatímco Elain a Nyneiva, jež mohly používat saidar, se musely spokojit s kopiemi.

„Kde jsou?“ chtěla vědět Siuan. Výstřih jí vyletěl nahoru a zase dolů. Teď měla šaty zelené a náhrdelník tvořila šňůra těžkých měsíčních kamenů. „Už tak je dost špatné, že mi chtějí strkat veslo do práce a veslovat, jak se jim zlíbí. A teď mě ještě nechávají čekat.“

„Já nechápu, proč ti vadí, že se k nám připojí,“ ozvala se Leana. „Ráda se díváš, jak dělají chyby. Nevědí toho ani zpolovice tolik, kolik si myslí.“ Na chvíli se látka jejích šatů nebezpečně chvěla na hranici průhlednosti. Kolem krku se jí objevil nákrčník z velkých perel a pak zmizel. Nevšimla si toho. Měla tady ještě méně zkušeností než Siuan.

„Potřebuju se pořádně vyspat,“ zamumlala Siuan. „Bryne se mě snaží uštvat. Ale já musím čekat, až se uráčí přijít ženským, co tráví půl noci tím, že se snaží rozpomenout, jak se chodí. Nemluvě o tom, jak se tu potácí tyhle dvě.“ Zamračila se na Elain a Nyneivu a zvedla oči k obloze.

Nyneiva si pevně stiskla cop, což byl jistý důkaz, že se začíná vztekat. Elain s ní pro jednou z celého srdce souhlasila. Bylo velmi těžké učit žačky, které si myslí, že vědí mnohem víc, a bylo též mnohem pravděpodobnější, že seřvou učitelku, než že je učitelka dokáže zvládnout. Jistě, ty druhé byly ještě horší než Siuan nebo Leana. Kde vůbec jsou ostatní?

Na ulici se cosi pohnulo. Byla to šestice žen obklopená září saidaru, která nezmizela. Jako obvykle se Sheriam a ostatní členky její rady prosnily do svých ložnic a vyšly ven. Elain si nebyla jistá, jak dalece zatím chápou vlastnosti Tel’aran’rhiodu. V každém případě často trvaly na tom, že věci budou dělat po svém, i když existoval lepší způsob. Kdo mohl vědět něco víc než Aes Sedai?

Těch šest Aes Sedai bylo v Tel’aran’rhiodu skutečnými začátečnicemi a jejich šaty se změnily pokaždé, když se na ně Elain podívala. Nejdřív měla vyšívaný šátek Aes Sedai s třásněmi v barvě svého adžah a s bílým plamenem Tar Valonu, odvážnou kapkou na zádech, jenom jedna, pak čtyři, pak žádná. Občas to byl lehký cestovní plášť, jako by měl zadržet prach, s plamenem na zádech a nad levým prsem. Na jejich bezvěkých tvářích samozřejmě nebyly vidět žádné účinky horka – a taky žádná stopa po tom, že by si uvědomovaly, jak se jim mění šaty.

Byly stejně mlžné jako Nyneiva nebo Leana. Sheriam a ostatní ve snech více důvěřovaly ter’angrialům, které vyžadovaly usměrňování, než prstenům – zřejmě prostě nebyly ochotné uvěřit, že Tel’aran’rhiod nemá s jedinou silou nic společného. Elain alespoň nepoznala, které používají její kopie. Někde byly tři malé kotoučky z toho, co původně bylo železem, s těsnou spirálou vyrytou po obou stranách a poháněné pramínkem ducha, pouze jedinou z pěti sil, kterou bylo možné usměrnit i ve spánku. Alespoň jinde než zde. Ostatní tři budou mít malé destičky, původně jantarové, se spící ženou nějak vypracovanou uvnitř. I kdyby měla Elain všech šest ter’angrialů před sebou, nepoznala by oba originály. Tyhle kopie se jí velmi vydařily. Jenomže to pořád byly kopie.

Když se Aes Sedai sešly na prašné ulici, zaslechla konec jejich hovoru, ačkoliv z něj nepochopila ani hlavu, ani patu.

„...opovrhnou naší volbou, Carlinyo,“ říkala Sheriam s ohnivými vlasy, „ale ony opovrhnou každou, kterou vybereme. Stejně dobře se můžeme držet svého rozhodnutí. Nepotřebuješ, abych ti znovu vypočítávala všechny důvody.“

Morvrin, rozložitá hnědá sestra s prošedivělými vlasy, si odfrkla. „Po vší té práci se sněmovnou teď budeme mít potíže změnit jejich názor.“

„Dokud se tomu nevysměje nějaký vladař, proč by nám na tom mělo záležet?“ vybuchla Myrelle rozohněně. Nejmladší ze šesti, nebyla Aes Sedai příliš dlouho, a nyní mluvila rozhodně podrážděně.

„Který vladař by se opovážil?“ zeptala se Anaiya, docela jako když se žena ptá, které dítě by se opovážilo zašlapat jí blátem koberce. „V každém případě žádný král ani královna neví dost o tom, co se děje mezi Aes Sedai, aby to pochopil. Nás musejí zajímat jedině názory sester, ne jejich.“

„Co mně dělá starosti,“ odtušila chladně Carlinya, „je, že jestli se dá snadno vést námi, nechá se vést kýmkoliv.“ Bledá bílá s téměř černýma očima byla vždycky chladná, někteří by řekli skoro ledová.

Ať už probíraly cokoliv, nechtěly to rozebírat před Elain a ostatními. Ještě než k nim došly, odmlčely se.

Siuan a Leana na nově příchozí zareagovaly tak, že se k sobě prudce otočily zády, jako by příchod Aes Sedai přerušil jejich hádku. Elain si zas rychle překontrolovala šaty. Byly správně bílé s lemem. Nevěděla, jak to dělá, že se tu objeví rovnou ve vhodných šatech. Byla by se vsadila, že Nyneiva musí ty svoje změnit poté, co se sem dostane. Ale ona byla Nyneiva zase mnohem neohroženější, neboť musela zápolit s omezeními, která si sama ustanovila. Jak se jí vůbec podaří vládnout Andoru? Pokud je máti mrtvá. Pokud.

Sheriam – se sklony k tloustnutí a vysedlými lícními kostmi –upřela šikmé zelené oči na Siuan a Leanu. Na chvíli se jí na ramenou objevil šátek s modrými třásněmi. „Jestli se vy dvě nenaučíte spolu vycházet, tak přísahám, že vás pošlu k Tianě.“ Znělo to jako něco, co říkala často a už to ani nemyslí vážně.

„Pracovaly jste spolu dost dlouho,“ řekla Beonin svým těžkým tarabonským přízvukem. Hezká šedá s medovými vlasy spletenými do spousty copánků, měla šedomodré oči, které neustále vypadaly překvapeně. Beonin však nic nepřekvapilo. Neuvěřila by, že ráno vyjde slunce, dokud by ho neuviděla na vlastní oči, nicméně kdyby jednou ráno skutečně nevyšlo, Elain pochybovala, že by Beonin hnula brvou. Jenom by to potvrdilo, že měla pravdu, když požadovala důkaz. „Můžete a musíte znovu spolupracovat.“

Beonin mluvila, jako by to říkala tak často, že už na to ani nemyslí. Všechny Aes Sedai si už na Siuan a Leanu dávno přivykly. Začaly s nimi zacházet, jako by to byly dvě holky, které nedokážou přestat s hašteřením. Aes Sedai měly sklon pohlížet na každého, kdo Aes Sedai nebyl, jako na dítě. Dokonce i na tyhle dvě, které kdysi byly sestrami.

„Buď je za Tianou pošli, nebo to nedělej,“ vyštěkla Myrelle, „ale nemluv o tom.“ Elain si nemyslela, že snědá kráska se hněvá na Siuan nebo Leanu. Zřejmě se nezlobila na nikoho nebo na nic konkrétního. Měla vznětlivou povahu, dokonce i na zelenou. Její zlatožluté hedvábné šaty získaly vysoký límec, ale s prostřihem, v němž jí byla vidět ňadra. Měla také zvláštní náhrdelník, jako široký stříbrný obojek se třemi malými dýkami, jejichž hroty spočívaly v důlky mezi jejími prsy. Čtvrtá dýka se objevila a zmizela tak rychle, že to mohla být jen Elainina představa. Prohlédla si Nyneivu od hlavy k patě, jako by hledala nějakou vadu. „Tak jdeme do Věže, nebo ne? Jestli to máme udělat, tak bychom mohly vykonat něco užitečného, když už jsme v tom.“

Elain už pochopila, proč se Myrelle zlobí teď. Když s Nyneivou přišly do Salidaru, setkávaly se s Egwain v Tel’aran’rhiodu každých sedm dní, aby se s ní podělily o to, co zjistily. Což však nebylo vždycky snadné, poněvadž Egwain pokaždé doprovázela přinejmenším jedna z Aielanek chodících ve snu, u nichž studovala. Setkání bez moudrých bylo vždycky obtížné. V každém případě to všechno skončilo, když dorazily do Salidaru. Těch šest Aes Sedai ze Sheriaminy rady převzalo velení nad schůzkami, když měly jen tři původní ter’angrialy a o Tel’aran’rhiodu věděly jen o málo víc, než jak se do něj dostat. Právě v té době se Egwain zranila, takže Aes Sedai skončily tváří v tvář moudrým, dvě skupiny pyšných, umíněných žen, kdy jedny podezíraly druhé, a ani jedna skupinka nehodlala ustoupit byť o coul či o maličko sklonit hlavu.

Jistě, Elain nevěděla, co se na těch schůzkách odehrává, avšak z vlastní zkušenosti a z útržků, které tu a tam Sheriam a ostatní utrousily, si to dokázala domyslet.

Aes Sedai byly přesvědčené, že se dokážou naučit cokoliv, jakmile jednou zjistily, že tu je něco k učení, obvykle vyžadovaly úctu hodnou královen a vždy očekávaly, že jim bude sděleno, co chtějí vědět, bez otálení a bez vytáček. Očividně se dožadovaly odpovědí na všechno, od toho, co plánuje Rand, přes to, kdy bude Egwain dost zdravá, aby se mohla vrátit do světa snů, po to, jestli je možné špehovat v Tel’aran’rhiodu sny jiných lidí, nebo zda je možné vstoupit do světa snů tělesně nebo sem někoho přivést ve snu proti jeho vůli. Dokonce se nejednou tázaly, jestli je možné ovlivnit skutečný svět tím, co se odehraje ve snu, což sice bylo naprosto nemožné, ale ony o tom očividně pochybovaly. Morvrin si o Tel’aran’rhiodu něco přečetla, dost na to, aby přišla se spoustou otázek, ačkoliv Elain měla podezření, že svůj díl jí dodala Siuan. Napadlo ji, že se Siuan snaží zařídit to tak, aby se na schůzky dostala i ona, ale Aes Sedai si zřejmě myslely, že je to příliš velký ústupek, takže jí dovolily jen používat prsten, aby jí pomohl v její práci se špehy. A právě vměšování Aes Sedai do téhle práce ji rozčilovalo.

Co se Aielanek týkalo... Moudré – přinejmenším ty, které chodily ve snu, jak Elain věděla z vlastní zkušenosti – nejenže věděly skoro všechno, co se o světě snů vědět dalo, ale dívaly se na něj téměř jako na své soukromé hájemství. Nelíbilo se jim, pokud sem někdo lezl a neznal příslušné zákony, navíc se drsně vypořádaly se vším, co považovaly za hloupost. Kromě toho to byla banda, která neprozradila ani ň, zvlášť věrné byly zřejmě Randovi a nehodlaly prozradit víc než to, že je naživu, nebo že se Egwain vrátí do Tel’aran’rhiodu, jakmile bude v pořádku, a ještě méně ochotné byly odpovídat na otázky, které považovaly za nevhodné. To poslední mohlo znamenat, že podle nich tazatel ještě neví dost, aby si zasloužil odpověď, nebo že otázka nebo odpověď nebo obojí nějak narušuje jejich podivnou filozofii cti a povinnosti. Elain ale věděla v podstatě pouze to, že ji’e’toh existuje a že stojí za vskutku podivným a velmi urážlivým chováním.

V celku to byl recept na katastrofu, a Elain považovala za velmi pravděpodobné, že tento lék je nově podáván každých sedm dní, aspoň z pohledu Aes Sedai.

Sheriam a ostatních pět zpočátku vyžadovaly lekce každý den, ale došlo k tomu pouze dvakrát. Noc před schůzkou s moudrými, jako by si chtěly naposledy před soubojem vyladit své schopnosti. A noc poté, kdy byly obvykle uzavřené, jako by chtěly zjistit, co se zvrtlo a jak tomu čelit. Myrelle nejspíš už teď pěnila kvůli očekávané pohromě zítřejší noci. K něčemu takovému určitě dojde.

Morvrin se obrátila k Myrelle a otevřela ústa, ale náhle se mezi nimi objevila další žena. Elain chvíli trvalo, než v té bezvěké tváři poznala Geru, jednu z kuchařek. Měla na ramenou šátek se zelenými třásněmi s plamenem Tar Valonu na zádech a nevážila víc než polovinu toho, co ve skutečnosti. Gera varovně zahrozila prstem na Aes Sedai – a byla pryč.

„Takže tohle se jí zdává, ano?“ řekla Carlinya chladně. Na sněhobílých šatech se jí vyrazily rukávy, jejichž cípy jí spadaly přes ruce, a pod bradou sejí objevil vysoký těsný límec. „Někdo by s ní měl promluvil.“

„Nech to plavat, Carlinyo,“ zahihňala se Anaiya. „Gera je dobrá kuchařka. Ať si má svoje sny. Chápu, co ji na tom přitahuje.“ Náhle byla štíhlejší a vyšší. Její rysy se skutečně nezměnily, měla tu stejnou mateřskou tvář jako vždycky. Se smíchem se proměnila zpátky. „Copak v něčem pro změnu nemůžeš vidět legraci, Carlinyo?“ Dokonce i Carlinyino odfrknutí znělo chladně.

„Je jasné,“ ozvala se Morvrin, „že nás Gera viděla, bude si to však pamatovat?“ V tmavých ocelově tvrdých očích měla zamyšlený výraz. Její šaty, z prostého tmavého sukna, byly mezi šesticí z nejpevnějších. Měnily se podrobnosti, ale tak jemné, že Elain doopravdy nepoznala, co se změnilo.

„Ovšemže bude,“ ucedila Nyneiva hodně kysele. Už jim to vysvětlovala několikrát. Šest Aes Sedai se na ni podívalo se zdviženým obočím a ona zmírnila tón hlasu. Trošičku. Taky nerada drhla hrnce. „Jestli si ten sen zapamatuje, bude si ho pamatovat. Ale jenom jako sen.“

Morvrin se zamračila. Pokud se jednalo o vyžadování důkazů, byla v těsném závěsu za Beonin. Nyneivě její trpitelský výraz přinese potíže, ať už mluvila jakkoliv. Než však mohla Elain něco říci, aby odpoutala pozornost Aes Sedai od Nyneivy, promluvila Leana s výrazem blížícím se culení.

„Nemyslíte, že bychom už měly jít?"

Siuan si opovržlivě odfrkla nad její pokorou a Leana po ní ostře hodila pohledem. „Ano, budete chtít mít ve Věži co nejvíc času,“ řekla Siuan, pro změnu klidně, a odfrkla si Leana.

Skutečně se jim to dařilo moc dobře. Sheriam a ostatní nikdy ani nenapadlo, že Siuan a Leana nejsou prostě jen dvě utišené ženy, které se zuby nehty drží cíle, jenž by je udržel naživu, drží se ždibíčku toho, čím bývaly. Ty dvě ženy si neustále šly zcela dětinsky po krku. Aes Sedai by si už měly pamatovat, že Siuan měla pověst prohnané manipulátorky s neobyčejně silnou vůli a Leana, v jen o málo menší míře, taky. Kdyby předstoupily v jednotné frontě nebo ukázaly skutečnou tvář, těch šest by si na to vzpomnělo a pozorně by zkoumalo všechno, co by obě řekly. Ale rozdělené, plivající jedy jedna druhé do tváře a málem se plazící před Aes Sedai, aniž by si to zřejmě uvědomovaly... Když byla jedna váhavě přinucena souhlasit s něčím, co řekla druhá, propůjčovalo to jejímu slovu větší váhu. Když jedna namítala z očividně povrchních důvodů, mělo to také větší váhu. Elain věděla, že používají tuhle hru, aby donutily Sheriam a ostatní podpořit Randa. Jenom si přála, aby věděla, k čemu ještě ji používají.

„Mají pravdu,“ řekla Nyneiva a vrhla po Siuan a Leaně znechucený pohled. Jejich předstírání Nyneivu neustále dráždilo. Nyneiva by se za nic na světě neplazila. „Už byste měly vědět, že čím delší dobu strávíte tady, tím míň si odpočinete. Když spíte v Tel’aran’rhiodu, neprospěje vám to tolik jako normální spánek. Takže, pamatujte, že jestli uvidíte něco neobvyklýho, musíte se mít na pozoru.“ Skutečně se nerada opakovala – což se jí jasně odráželo v hlase – ale Elain musela připustit, že s těmito ženami je to často nezbytné. Kdyby jen Nyneiva nemluvila, jako by hovořila s přiblblými dětmi. „Když se někdo prosní do Tel’aran’rhiodu, jako Gera, tak má noční můru, a noční můry občas přežívají a jsou poté hrozně nebezpečný. Vyhýbejte se všemu, co vypadá neobvykle. A snažte se tentokrát ovládat svý myšlenky. Co si tady pomyslíte, může se stát skutečný. Ten myrddraal, co se posledně tak z ničeho nic vynořil, mohl být pozůstatek po nějaký noční můře, ale já myslím, že se jedna z vás zamyslela. Mluvily jste o černých adžah, jestli si vzpomenete, a probíraly jste, jestli pouštějí zplozence Stínu do Věže.“ A jako by už tohle nebylo dost špatné, dodala: „Na moudré zítra neuděláte žádný dojem, když mezi ně hodíte nějakýho myrddraala.“ Elain sebou trhla.

„Dítě,“ pravila Anaiya mírně a upravila si šátek s modrými třásněmi, který se jí náhle objevil na ramenou, „odvádíš velmi dobrou práci, ale to neomlouvá nevrlou mluvu.“

„Dostalo se vám mnoha výsad,“ dodávala Myrelle, a vůbec to neznělo mírně, „ale zřejmě zapomínáš, že to jsou výsady.“ Její zamračení mělo stačit k tomu, aby se Nyneiva roztřásla. Myrelle byla v posledních týdnech na Nyneivu stále tvrdší. Měla teď taky šátek. Měly ho všechny, což bylo špatné znamení.

Morvrin si drze odfrkla. „Když jsem já byla přijatá, každá holka, která takhle promluvila k Aes Sedai, by strávila měsíc drhnutím podlah, i kdyby měla být hned druhý den povýšena mezi Aes Sedai.“

Spěšně promluvila Elain v naději, že zabrání pohromě. Nyneiva nasadila výraz, který zřejmě považovala za smířlivý, ale vypadala mrzutě a umíněně. „Jsem si jistá, že tím nic nemyslela, Aes Sedai. Pracovaly jsme tvrdě. Prosím, odpusťte nám.“ Přidat sebe mohlo pomoci, poněvadž sama nic neprovedla. Taky ale mohly u drhnutí podlah skončit obě. Nyneivu to aspoň přimělo, aby se po ní podívala. A zřejmě se nad sebou zamyslela, protože vyhladila obličej do něčeho, co působilo celkem přívětivě, udělala pukrle a zadívala se do země, jako by se styděla. Možná se opravdu styděla. Možná. Elain spěchala dál, jako by Nyneiva pronesla formální omluvu, jež byla přijata. „Vím, že všechny chcete ve Věži strávit co nejvíce času, takže bychom neměly déle otálet. Kdybyste si všechny představily Elaidinu pracovnu, jak jste ji viděly posledně.“ Elaidu v Salidaru nikdy nikdo nenazval amyrlin a stejně se změnilo jméno amyrlininy pracovny v Bílé věži. „Všechny se nyní soustřeďte, ať tam dorazíme zároveň.“

Anaiya kývla první, ale dokonce i Carlinya a Beonin se nechaly odlákat.

Nebylo jasné, jestli se pohnulo jich deset, nebo se pohnul Tel’aran’rhiod kolem nich. Z toho mála, co Elain pochopila, to mohlo být obojí. Svět snů bylo možné téměř nekonečně tvarovat. Jednu chvíli stály na ulici Salidaru a vzápětí byly v obrovské zdobené komnatě. Aes Sedai spokojeně kývly, pořád nebyly dost zkušené, aby je nepotěšilo cokoliv, co fungovalo tak, jak si myslely, že by to fungovat mělo.

Stejně jako Tel’aran’rhiod odrážel skutečný svět, tato pracovna odrážela moc žen, které ji zabíraly poslední tři tisíce let. Zlacené kandelábry nebyly zapálené, nicméně tu bylo světlo, jak už to tak v Tel’aran’rhiodu a snech zvláštně fungovalo. Vysoký krb byl ze zlatého kandorského mramoru, podlaha z leštěné krevele z pohoří Oparů. Stěny byly obložené poměrně nedávno – před pouhým tisícem let – světlým dřevem, zvláštně pruhovaným, s vyřezávanými úžasnými zvířaty a podivnými ptáky, o nichž si Elain byla jistá, že mají svůj původ přímo v řemeslníkově představivosti. Vysoká oblouková okna byla obložena perleťově lesklým kamenem a vedla na balkon, shlížející na soukromou zahradu amyrlin. Ten kámen byl vyloven z bezejmenného města, potopeného již během Rozbití světa do Bouřlivého moře, a nikde nikdo jemu podobný již nenašel.

Každá žena, která tuto místnost používala, jí vtiskla svůj osobitý ráz, byť jen po dobu své působnosti zde, a Elaida se v tomhle od ostatních nikterak nelišila. Těžké, trůnu podobné křeslo se slonovinou vyloženým plamenem Tar Valonu na vysokém opěradle stálo za masivním psacím stolem, ozdobeným vyřezávanými trojitě propojenými kroužky. Deska stolu byla prázdná, ležely na ní jen tři kazety z altarského laku, umístěné v přesně stejných vzdálenostech od sebe. Na strohém bílém soklu u stěny stála prostá bílá váza. Ve váze byly růže, jejichž počet i barva se při každém pohledu měnily, avšak vždycky byly naaranžované s drsnou zkostnatělostí. Růže, v téhle roční době, v tomhle počasí! Na jejich růst byla jediná síla plýtvání. Elaida to stejné dělala, když byla rádkyní Elaininy matky.

Nad krbem visel obraz v novém stylu, na napjatém plátně. Byli na něm vyobrazeni dva muži, bojující mezi mraky a vrhající blesky. Jeden měl ohnivou tvář a ten druhý byl Rand. Elain byla ve Falme, věděla, že obraz se od pravdy až tolik neodchyluje. Přes Randovu tvář se táhla trhlina, jako kdyby po obraze kdosi hodil cosi těžkého, která však byla vyspravena tak, že téměř nebyla vidět. Elaida očividně chtěla, aby jí něco stále připomínalo Draka Znovuzrozeného, a stejně jasně nebyla zrovna nejšťastnější, že se na obraz musí dívat.

„Jestli mě omluvíte,“ řekla Leana dřív, než všechny Aes Sedai stačily spokojeně kývnout, „musím zjistit, jestli moji lidé dostali moje zprávy.“ Každé adžah kromě bílého mělo po státech rozhozenou síť špehů a zvědů, a stejně tak mnoho Aes Sedai mělo soukromé špehy, ale Leana byla výjimečná, možná jedinečná, v tom, že jako kronikářka vytvořila síť i v samotném Tar Valonu. Ještě nedomluvila, a už byla pryč.

„Neměla by se tu potulovat sama,“ zavrčela rozčileně Sheriam. „Nyneivo, jdi za ní. Zůstaň s ní.“

Nyneiva se zatahala za cop. „Nemyslím –"

„To neděláš dost často,“ uťala ji Myrelle. „Pro jednou udělej, co se ti řekne, kdy se ti to řekne, přijatá.“

Nyneiva si vyměnila znechucený pohled s Elain, kývla, viditelně potlačila vzdech a zmizela. Elain s ní příliš nesoucítila. Kdyby se Nyneiva ještě v Salidaru ovládla, snad by se jí podařilo jim vysvětlit, že Leana může být kdekoliv ve městě, takže je téměř zhola nemožné ji najít, a že se po Tel’aran’rhiodu potuluje sama už celé týdny.

„Teď se podíváme, co se tu dá zjistit,“ řekla Morvrin, ale než se některá stačila pohnout, seděla za psacím stolem Elaida a zlobně se mračila.

Žena s docela vážnou, nepoddajnou tváří, spíš hezká než krásná, s tmavými vlasy a očima, Elaida na sobě měla krvavě červené šaty s pruhovanou štólou amyrlin na ramenou. „Jak jsem věštila,“ začala odříkávat, „Bílá věž bude sjednocena pode mnou. Jen pode mnou!“ Drsně ukázala na podlahu. „Klekněte a žádejte o odpuštění svých hříchů!“ S tím byla pryč.

Elain si dlouze vydechla a s povděkem si uvědomila, že to neudělala sama.

„Věštila?“ Beonin zamyšleně nakrčila čelo. Nemluvila ustaraně, ale měla by. Elaida měla věštecký dar, byť nefungoval řádně. Když se ženy zmocnilo věštění a ona věděla, že se něco stane, tak se to určitě stalo.

„Sen,“ řekla Elain a překvapilo ji, jak pevný má hlas. „Spí a něco se jí zdá. Není divu, jestli se ve snech všechno děje podle ní.“ Prosím, Světlo, ať je to jenom tohle.

„Všimly jste si té štóly?“ Amyrlinina štóla měla mít jeden pruh za každé adžah.

„Sen,“ prohlásila hluše Sheriam. Nemluvila bojácně, ale znovu měla na ramenou šátek s modrými třásněmi a pevně si ho tiskla k tělu. Stejně tak Anaiya.

„Ať je to sen nebo ne,“ podotkla mírně Morvrin, „měly bychom raději udělat to, pro co jsme sem přišly.“ Morvrin hned tak něco nevyděsilo.

Náhlý záchvat činorodosti, který následoval po slovech hnědé sestry, jasně ukázal, jak předtím všechny znehybněly. Ona, Carlinya a Anaiya rychle proklouzly do předpokoje, kde bude stůl kronikářky. Tou nyní pod Elaidou byla Alviarin Freidhen. Kupodivu byla bílá, ačkoliv kronikářka vždy pocházela z amyrlinina vlastního adžah.

Siuan se za nimi rozdurděně dívala. Tvrdila, že z Alviarininých papírů se často dá zjistit víc než z Elaidiných, protože Alviarin občas zřejmě věděla víc než žena, jíž údajně sloužila, a Siuan dvakrát našla důkazy, že Alviarin zrušila Elaidiny rozkazy, očividně bez jakýchkoliv následků. Ne že by Elain nebo Nyneivě prozradila, co to bylo za rozkazy. Siuan se s nimi v žádném případě nedělila o všechno.

Sheriam, Beonin a Myrelle obstoupily Elaidin stůl, pak otevřely jednu lakovanou skříňku a začaly se probírat papíry uvnitř. Elaida tam uchovávala novou korespondenci a hlášení. Kazeta, na níž bojovali zlatí jestřábi mezi bílými mraky na modré obloze, se z ničeho nic zavřela pokaždé, když některá z žen pustila víko, dokudsi nevzpomněly, že ho mají držet otevřené, a samy papíry se měnily i během čtení. Papír byl skutečně velmi pomíjivý. Za rozzlobeného usykávání a podrážděného vzdychání Aes Sedai vytrvaly.

„Tady je hlášení od Danelle,“ ozvala se Myrelle a velice spěšně přelétla stránku. Siuan se k nim pokusila připojit – Danelle, mladá hnědá, patřila ke klice, která ji svrhla – ale Beonin se na ni hodně ostře zamračila, což ji zahnalo zpátky do rohu, kde si pro sebe vrčela. Beonin se začala věnovat kazetě a jejím dokumentům dřív, než Siuan stačila udělat tři kroky. Ostatní ženy si toho ani nevšimly. Myrelle rovnou mluvila dál. „Píše, že Mattin Stepaneos ochotně přijímá, Roedran se pořád snaží zavděčit všem, kdežto Alliandra a Tylin chtějí víc času na zvážení odpovědí. Je tu poznámka Elaidinou rukou. ‚Zmáčkni je!'“ Mlaskla jazykem, jak se jí hlášení v ruce rozpustilo. „Nestálo tam, kvůli čemu, ale aby do toho byli zapletení tihle čtyři, jsou jen dvě možnosti.“ Mattin Stepaneos byl králem Illianu a Roedran králem Murandy, zatímco Alliandra byla královnou Ghealdanu a Tylin Altary. Předmětem tedy musel být Rand či Aes Sedai stojící proti Elaidě.

„Aspoň víme, že naši vyslanci pořád mají stejně velkou šanci jako Elaidini,“ poznamenala Sheriam. Ovšem, Salidar neposlal nikoho k Mattinu Stepaneosovi. V Illianu vládl skutečnou mocí urozený pán Brend z rady devíti, Sammael. Elain by dala hodně, aby věděla, co Elaida nabídla, že ji byl Sammael ochoten podpořit, nebo aspoň proč Mattin Stepaneos říká, že ji podpoří. Byla si jistá, že tři Aes Sedai by daly stejně tolik, ale ony jenom dál vytahovaly dokumenty z lakované skříňky.

„Ten zatykač na Moirain pořád ještě platí,“ ozvala se Beonin potřásajíc hlavou nad listem, který se jí v ruce náhle změnil v tlustý svazek. „Ještě neví, že je Moirain mrtvá.“ Zamračila se na stránky a nechala je spadnout. Rozletěly se jako listí, a než dopadly na stůl, rozpustily se ve vzduchu. „Elaida si taky pořád ještě chce postavit palác."

„To zase ona ano,“ ucedila Sheriam suše. Trhla poněkud rukou, když zvedla něco, co vypadalo jako krátká zprávička. „Shemerin utekla. Přijatá Shemerin.“

Všechny tři se ohlédly po Elain, než se vrátily zpátky ke kazetě, kterou musely znovu otevřít. Žádná z nich k tomu, co Sheriam řekla, nic nedodala.

Elain málem skřípala zuby. Ona a Nyneiva jim prozradily, že Elaida degradovala Shemerin, žlutou sestru, na přijatou, ale tyhle ženské jim samozřejmě nevěřily. Aes Sedai je možné přinutit k pokání, je možné ji vyhnat, ale není možné ji degradovat, tedy pokud ji neutiší. Jenže to vypadalo, že Elaida udělala přesně tohle, ať už zákony Věže říkaly cokoliv. Možná přepisovala zákony Věže.

Tyhle ženy nevěřily spoustě věcí, které jim s Nyneivou řekly. Takové mladé ženské, přijaté, nemohly znát svět tak dobře, aby věděly, co je možné a co ne. Všechny mladé ženy byly podle jejich názoru moc důvěřivé, snadno naletěly. Docela dobře mohly vidět a uvěřit v něco, co tam vůbec nebylo. Musela se ovládnout, aby si nedupla. Přijatá přijímala, co se Aes Sedai uráčilo jí předat, a nežádala to, co se Aes Sedai rozhodly nechat si pro sebe. Například omluvy. Dál se tvářila vyrovnaně, i když v duchu soptila.

Siuan žádné takové zábrany neměla. Většinou je neměla. Když se na ni Aes Sedai nedívaly, vrhala na ně mnohé zlobné pohledy. Jistě, když se po ní některá z nich podívala, vmžiku nasadila výraz pokory. Jak jednou řekla Elain, lev přežije, když se chová jako lev, a myš, když se chová jako myš. Nicméně ze Siuan byla velmi špatná a neochotná myš.

Elain měla dojem, že v Siuanině výraze zahlédla starosti. Tento úkol vykonávala Siuan od chvíle, kdy kroužku Aes Sedai prokázala, že dokáže prsten bezpečně používat – pravda, po tajných lekcích, které jí a Leaně udělovaly Elain a Nyneiva – a byl hlavním zdrojem jejích informací. Znovu navázat spojení se špehy roztroušenými po státech a převést jejich zprávy z Věže do Salidaru chvíli trvalo. Pokud to Sheriam a ostatní hodlají převzít, Siuan jim už nebude k ničemu. V dějinách Věže nikdy žádnou síť agentů nevedl nikdo jiný než hotová sestra, dokud do Salidaru nedorazila Siuan se znalostmi o špezích amyrlin a modrého adžah, jež vedla předtím, než se stala amyrlin. Beonin a Carlinya otevřeně váhaly spolehnout se na ženu, která již není jednou z nich, a ostatním do toho taky moc nechybělo. Pravdu díc, žádná z nich se ve společnosti utišené ženy necítila dobře.

Elain taky neměla nic na práci. Aes Sedai tomu mohly říkat lekce, dokonce to tak mohly i brát, ale ona z předchozích zkušeností věděla, že kdyby se je pokusila něčemu přiučit bez požádání, krátce a prostě by dostala za ucho. Byla zde, aby zodpověděla otázky, které by mohly mít, a k ničemu jinému. Pomyslela na stoličku – ta se objevila, s nohama ovinutýma vyřezávanými liánami – posadila se a čekala. Židle by byla pohodlnější, ale mohla by vyvolat poznámky. Přijatá sedící příliš pohodlně byla často považována za přijatou, která nemá nic na práci. Siuan si po chvíli udělala téměř stejnou sesličku. Stísněně se na Elain usmála – a na záda Aes Sedai se zamračila.

Když Elain tuto místnost v Tel’aran’rhiodu navštívila poprvé, stál tu půlkruh právě takových seslí, tucet či víc, před bohatě vyřezávaným stolem. Při každé návštěvě jich viděla méně, a teď tu nebyla žádná. Byla si jistá, že to něco znamená, ačkoliv si neuměla představit co. Byla si též jistá, že si to Siuan myslí taky, a nejspíš důvod rozlouskla, ale pokud ano, Elain ani Nyneivě se o tom nezmínila.

„Boje v Shienaru a Arafelu utichají,“ zamumlala Sheriam zpola k sobě, „ale pořád tu nic neukazuje na to, proč vlastně začaly. Jsou to jenom šarvátky, ale Hraničáři spolu nebojují. Mají Mornu.“ Narodila se v Saldeii a Saldeia byla jedním z Hraničních států.

„Aspoň že je v Morně pořád klid,“ dodávala Myrelle. „Skoro až moc velký. To nemůže vydržet. Dobré je, že Elaida má v Hraničních státech přehršel špehů.“ Siuan se podařilo sebou trochu škubnout a zároveň se na Aes Sedai zamračit. Elain si nemyslela, že se jí již podařilo spojit s některým ze svých agentů v Hraničních státech. Od Salidaru to bylo dost daleko.

„Cítila bych se asi líp, kdyby se to samé dalo říct o Tarabonu.“ Stránka v Beoninině ruce se prodloužila a rozšířila. Aes Sedai se na ni podívala, odfrkla si a odhodila ji. „Špehové v Tarabonu pořád mlčí. Všichni. Má o Tarabonu jenom jedinou zprávu, totiž ty klepy z Amadicie, že jsou do války zapletené Aes Sedai.“ Potřásla hlavou nad tím, jak nesmyslné je svěřit takové řeči papíru. Aes Sedai se do občanských válek nepletly. Aspoň ne natolik otevřeně, aby se to dalo odhalit. „A vypadá to, že z Arad Domanu tu je jenom hrstka zmatených papírů.“

„O Tarabonu se dozvíme brzy samy,“ uklidňovala ji Sheriam. „Za pár týdnů.“

Pátrání pokračovalo celé hodiny. Dokumentů nikdy nebyl nedostatek. Lakovaná skříňka nikdy nebyla prázdná. Vlastně štos papírů v ní jako by občas s vyndaným listem zesílil. Samozřejmě jen ty nejkratší vydržely dost dlouho, aby je bylo možné přečíst celé, ale nějaký dopis či hlášení, které již někdo prohlédl, se v kazetě občas objevily znovu. Míjely chvíle dlouhého mlčení, i když občas některý dokument vyvolal poznámku. Aes Sedai však rozebíraly jen máloco. Siuan začala přebírat kolébku a navenek tomu nevěnovala nejmenší pozornost. Elain si přála, aby dokázala to samé, nebo, ještě lépe, aby si mohla číst – na podlaze u nohou se jí objevila knížka, Putování Jaina Dlouhokrokého, než ji zase zahnala – ale ženy, které nebyly Aes Sedai, měly víc volnosti než ty, které se na Aes Sedai cvičily. Přesto posloucháním přece jen několik věcí zjistila.

Vměšování Aes Sedai v Tarabonu nebylo jediným klepem, jenž si našel cestu na Elaidin psací stůl. To, jak Pedron Niall svolával bělokabátníky, mohlo mít za cíl cokoliv, od uchvácení amadijského trůnu – což tedy rozhodně nepotřeboval – přes ukončení válek a anarchie v Arad Domanu a Tarabonu po podporu Randa. Elain by tomuhle klidně uvěřila, pokud by slunce vyšlo na západě. Byla tu hlášení o zvláštních jevech v Illianu a Cairhienu – mohly tam být i další, ale Aes Sedai zahlédly jenom tyto – vesnice zachvácené šílenstvím, noční můry kráčející za denního světla, dvouhlavá mluvící telata, zplozenci Stínu zjevující se z ničeho nic. Sheriam a druhé dvě se o tyhle informace dělily klidně. Stejné příběhy se dostávaly do Salidaru z částí Altary a Murandy a přes řeku z Amadicie. Aes Sedai je nebraly vážně, jen jako hysterické výlevy lidí, dozvěděvších se o Draku Znovuzrozeném. Elain si tím nebyla tak jistá. Viděla věci, které ony neviděly, i přes vyšší věk a větší zkušenosti. O její máti se povídalo, že sbírá vojsko v západním Andoru – pod starobylou zástavou Manetherenu, no tedy! – zároveň prý ji vězní Rand nebo prý snad uprchla do všech představitelných států včetně Hraničních a Amadicie, přičemž to poslední bylo čistě nepředstavitelné. Věž očividně ničemu z toho nepřikládala váhu. Elain by byla moc ráda věděla, čemu věřit.

Přestala dumat o tom, kde vlastně její matka je, když zaslechla, jak Sheriam zmiňuje její jméno. Nemluvila s ní. Spěšně četla z čtvercového listu papíru, který se změnil v dlouhý pergamen se třemi pečetěmi dole. Elain z rodu Trakandů bylo nezbytně nutné najít a vrátit do Věže, ať to stojí co to stojí. Pokud to ještě někdo nějak zpacká, bude „závidět té ženské Macurové". Při tom se Elain zachvěla. Cestou do Salidaru jen o vlásek unikly tomu, aby je žena jménem Ronda Macurová neposlala s Nyneivou zpátky do Věže, svázané jako rance prádla do prádelny. Vládnoucí rod Andora, četla dál Sheriam, je „klíčem", což dávalo stejně malý smysl. Klíčem k čemu?

Žádná ze tří Aes Sedai se ani neohlédla jejím směrem. Jenom si vyměnily pohledy a dál pokračovaly v tom, co dělaly. Možná na ni zapomněly, ale zase taky možná ne. Aes Sedai dělaly to, co dělaly. Pokud měla být uchráněna před Elaidou, bylo to rozhodnutí Aes Sedai, a kdyby se z nějakého důvodu rozhodly, že ji Elaidě předají spoutanou na rukou a na nohou, tak to byla také jejich volba. „Piloun před večeří taky nežádá žábu o svolení,“ vzpomněla si na Liniino rčení.

Elaidina reakce na Randovu amnestii byla zřejmá ze stavu, v jakém hlášení bylo. Elain skoro viděla, jak ten kousek papíru mačká v pěsti, začíná ho trhat, pak ho chladně uhlazuje a přikládá do kazety. Elaidiny záchvaty vzteku byly téměř vždycky chladné. Na tento dokument nic nepřipsala, ale na jiný naškrábala kousavá slova, kde vypočítávala Aes Sedai ve Věži, přičemž dávala jasně najevo, že je téměř připravená veřejně vyhlásit, že každá sestra, která neposlechne rozkaz k návratu, je zrádkyně. Sheriam a druhé dvě tuto možnost klidně probíraly. Ať už hodlalo uposlechnout kolik chtělo sester, některé musely cestovat daleko, některé dokonce ještě povolání ani nemusely dostat. V každém případě by takový výnos světu potvrdil všechny řeči o rozdělené Věži. Elaida musela být blízka panice, když o něčem takovém vůbec uvažovala, nebo úplně zešílela.

Elain přejel po zádech mráz, a nemělo to nic společného s tím, jestli je Elaida vyděšená nebo rozzuřená. Dvě stě devadesát čtyři Aes Sedai ve Věži, podporující Elaidu. Téměř jedna třetina všech Aes Sedai, téměř tolik, kolik se jich sešlo v Salidaru. Bylo docela dobře možné, že nejlepší, več mohly doufat, by bylo, kdyby se zbytek také rozdělil na poloviny. Vlastně to by bylo ještě lepší, než co se dalo čekat. Po velkém přílivu na začátku se počty, přicházející do Salidaru, snížily na pouhý pramínek. Snad se příliv do Věže také zeslabil. Bylo to možné.

Nějakou dobu zase pátraly mlčky, pak vyjekla Beonin: „Elaida vyslala poselstvo k Randu al’Thorovi.“ Elain vyskočila a jen tak tak stačila zavřít pusu, když na ni Siuan velitelsky kývla, což zkazila jen maličko tím, že nejdřív nedokázala nechat zmizet spletenou kolíbku.

Sheriam po papíru sáhla, ale než se ho dotkla, změnil se ve tři listy. „Kam je poslala?“ zeptala se ve chvíli, kdy Myrelle dodala: „Kdy opustily Tar Valon?“ Vážnost tu visela jen za konečky prstů.

„Do Cairhienu,“ odpovídala Beonin. „A neviděla jsem kdy, pokud to tam stálo. Ale určitě pojedou do Caemlynu, jakmile zjistí, že tam je.“

I tak to bylo docela dobré. Z Cairhienu do Caemlynu jim to mohlo trvat měsíc i víc. Salidarské poselstvo se k němu určitě dostane první. Elain měla pod žíněnkou v Salidaru nacpanou potrhanou mapu a každý den si na ní značila, jak daleko si myslela, že mohlo poselstvo urazit z cesty do Caemlynu.

Šedá sestra však ještě nedomluvila. „Zdá se, že Elaida mu chce nabídnout svou podporu. A doprovod do Věže.“ Sheriam zvedla obočí.

„To je nesmysl.“ Myrelle potemněly olivové líce. „Elaida byla červená.“ Amyrlin patřila všem adžah a žádnému, nicméně žádná nedokázala prostě zapomenout, odkud vzešla.

„Ta ženská udělá cokoliv,“ bručela Sheriam. „Podpora Bílé věže by mu mohla připadat přitažlivá.“

„Třeba bychom mohly poslat zprávu Egwain přes ty aielské ženy?“ navrhla pochybovačným tónem Myrelle.

Siuan si hlasitě a velmi zvučně odkašlala, ale Elain už toho měla až po krk. Varovat Egwain bylo samozřejmě životně důležité – Elaidini lidé by ji určitě odvlekli zpátky do Věže, kdyby ji v Cairhienu objevili, a přijetí, jehož by se jí dostalo, by jistě nebylo příjemné – ale ten zbytek...! „Jak si můžete myslet, že by Rand vůbec poslouchal něco, co řekne Elaida? Copak si myslíte, že neví, že je z červeného adžah a co to znamená? Ony mu nechtějí nabídnout podporu, a vy to víte. Musíme jej varovat!“ V tom, co říkala, byl rozpor a ona to věděla, ale jejího jazyka se zmocnil strach. Kdyby se Randovi něco stalo, zemřela by.

„A jak tedy navrhuješ, že to my máme udělat, přijatá?“ otázala se chladně Sheriam.

Elain se obávala, že musí vypadat jako právě leklá ryba, s pusou takhle otevřenou. Neměla ani tušení, jak odpovědět. Zachránilo ji náhlé zavřísknutí v dálce, následované řevem z předpokoje. Byla sice u dveří nejblíž, ale probíhala jimi s ostatními těsně za patami.

Místnost byla, až na kronikářčin psací stůl s úhlednými hromádkami papírů a srovnanými hraničkami svitků a dokumentů a řadu křesel u stěny, kde čekávaly Aes Sedai na rozhovor s Elaidou, úplně prázdná. Anaiya, Morvrin a Carlinya byly pryč, ale křídlo vysokých dveří do chodby se ještě dovíralo. Zužující se mezerou sem doléhal zoufalý jekot nějaké ženy. Sheriam, Myrelle a Beonin málem srazily Elain, jak spěchaly do chodby. Sice vypadaly dost mlžně, ale na dotek byly pevné až dost.

„Buďte opatrné,“ křičela Elain, ale stejně se nedalo dělat nic jiného než sebrat suknice a co nejrychleji je následovat společně se Siuan. Vstoupily do scény z noční můry. Doslova.

Asi třicet kroků napravo se nástěnnými koberci ověšená chodba rozšiřovala do kamenné jeskyně, která se táhla jakoby bez konce. Rudá záře roztroušených ohňů a ohřívadel místy vytvářela světlejší skvrny. Všude byli jen trolloci, velcí, s lidskou postavou, až příliš lidské tváře však měli pokřivené zvířecími tlamami a čenichy a zobáky, a na hlavách měli rohy, kly či péřové hřebeny. Ti v dálce vypadali nehmotněji než ti blízko, jenom jakoby zpola zformovaní, kdežto ti nejbližší byli obři dvakrát vyšší než dospělý muž, dokonce větší než skuteční trolloci, všichni odění v kůži a černých osnířích s hroty, tančili kolem ohňů na vaření a kotlů, skřipců a podivných hrotnatých rámů a kovových tvarů.

Skutečně to byla noční můra, ačkoliv větší, než o jaké kdy Elain slyšela od Egwain či moudrých. Jak se jednou osvobodily z mysli, která je stvořila, takové věci občas proplouvaly světem snů a někdy se uhnízdily na nějakém místě. Aielské chodící ve snu je ze zásady ničily, kdykoliv na ně narazily, ale ony – i Egwain – jí říkaly, že nejlepší je se jim vyhnout, pokud už na nějakou narazí. Naneštěstí Carlinya očividně neposlouchala, když jim to s Nyneivou tlumočily.

Bílá sestra byla spoutaná a visela za kotníky na řetěze, který mizel v temnotě nahoře. Elain viděla, že ji stále obklopuje záře saidaru, ale Carlinya se zoufale zmítala a ječela, zatímco ji pomalu, po hlavě spouštěli do velkého černého kotle, v němž bublal vřelý olej.

Když Elain vybíhala do chodby, Anaiya a Morvrin se zastavily na hranici, kde se chodba měnila v jeskyni. Chviličku tam stály, potom se jejich nejasné postavy náhle jako by protáhly směrem k hranici, jako kouř vtahovaný komínem. V okamžení byly uvnitř a Morvrin ječela, jak dva trolloci otáčeli velkými železnými koly, která ji natahovala stále víc, a Anaiya visela za zápěstí a trolloci kolem ní tančili a švihali ji kovovými pruty, které jí trhaly šaty na kusy.

„Musíme se propojit,“ řekla Sheriam a záře, jež ji obklopovala, se spojila s tou kolem Myrelle a Beonin. Ani tak se zdaleka neblížila jasu obklopujícímu jedinou ženu v bdělém světě, ženu, která nebyla rozmlženým snem.

„Ne!“ křičela naléhavě Elain. „Nesmíte to brát jako skutečnost. Musíte s tím zacházet jako s –“ Popadla Sheriam za paži, ale pramen ohně, který ty tři spletly, slabý, i když byly propojené, již dosáhl hranice mezi snem a noční můrou. Tkanivo tam zmizelo, jako by je noční můra pohltila, a tři Aes Sedai to zároveň vtáhlo, jako když mlhu zachytí vítr. Měly čas jen na vyděšené zavřísknutí, než se dotkly hranice a zmizely. Sheriam se znovu objevila uvnitř, hlava jí vyčnívala z tmavého kovového zvonu. Trolloci otočili držadly a trhly zvenčí za páky a Sheriaminy rudé vlasy prudce zavlály, jak stále hlasitěji vřeštěla. Po druhých dvou nebylo ani vidu, ani slechu, ale Elain měla dojem, že z dálky slyší další jekot a někdo kvílel: „Ne!“ pořád dokola, další křik o pomoc.

„Vzpomínáš si, co jsme vám říkaly o rozhánění nočních můr?“ zeptala se Elain.

Siuan, s očima upřenýma na scénu, odehrávající se před ní, kývla. „Nesmíš to brát jako skutečnost. Snaž se v duchu upřesnit, jak by to vypadalo bez ní.“

To byla Sheriamina chyba, nejspíš též chyba všech Aes Sedai. Když se snažily usměrňovat proti noční můře, tak ji braly jako skutečnou, a když ji takto přijaly, vtáhla je do sebe stejně jistě, jako by do ní vstoupily dobrovolně, a ony zůstaly bezmocné, pokud by si nevzpomněly na to, co zapomněly. Což žádná zřejmě nedělala. Sílící vřískot se Elain zavrtával do uší.

„Chodba,“ mumlala a snažila se v hlavě vytvořit chodbu, jak vypadala, když ji viděla naposledy. „Mysli na chodbu, tak jak si ji pamatuješ."

„Snažím se, holka,“ zavrčela Siuan. „Nefunguje to.“

Elain si povzdechla. Siuan měla pravdu. Ani jedna čárka na scéně před nimi se nezachvěla. Sheriam se hlava nad kovovým obalem, který ji jinak zcela obklopoval, málem viditelně třásla. Morvrin svoje vytí vyrážela s bolestným funěním. Elain měla dojem, že skoro slyší, jak se jí trhají klouby. Carlinyiny vlasy, které jí nyní visely dolů, se už skoro dotýkaly vlnící se hladiny horkého oleje. Dvě ženy nestačily. Noční můra byla příliš velká.

„Potřebujeme ostatní,“ řekla.

„Leanu a Nyneivu? Holka, i kdybychom věděly, kde je hledat, Sheriam a ostatní budou mrtvé dřív...“ Odmlčela se a zahleděla se na Elain. „Ty nemyslíš Leanu a Nyneivu, viď? Ty myslíš Sheriam a...“ Elain jenom kývla. Bála se i promluvit. „Nemyslím, že nás odsud uslyší nebo uvidí. Ti trolloci se po nás ani neohlédli. To znamená, že to musíme zkusit zevnitř.“ Elain znovu kývla. „Holka,“ prohodila Siuan hluše, „máš lví kuráž, a možná tolik rozumu, co rybařík.“ S těžkým povzdechem dodala: „Ale já taky nevidím jinou cestu.“

Elain s ní souhlasila ve všem, snad kromě kuráže. Kdyby neměla tak ztuhlá kolena, byla by se složila na hromádku na podlahu, jejíž dlaždice vytvářely vzor v barvách všech adžah. Uvědomila si, že má v ruce meč, velký lesklý kus oceli, naprosto k ničemu, i kdyby věděla, jak s ním zacházet. Pustila meč z ruky a on zmizel dřív, než dopadl na podlahu. „Čekání ničemu nepomůže,“ zamumlala. Ještě chvíli, a všechna kuráž, kterou se jí podařilo vyškrábat, se určitě vypaří.

Společně se Siuan vykročily k hranici. Elain došlápla na dělicí čáru a náhle cítila, jak ji to vtahuje, jako vodu vodovodem.

Jednu chvíli stála v chodbě a zírala na ty hrůzy, vzápětí už ležela na břiše na šedém kameni, zápěstí a kotníky měla pevně svázané za zády a ty hrůzy byly všude kolem ní. Jeskyně se táhla bez konce všemi směry. Chodba Věže již zřejmě neexistovala. Vzduchem se nesl jekot, odrážející se od skalních stěn a stropu, odkud visely stalaktity, z nichž kapala voda. Pár kroků od ní stál nad zuřící výhní velký černý kotel, z něhož stoupala pára. Trollok s kančím rypákem i s kelci dovnitř házel něco, co vypadalo jako neidentifikovatelné kořínky. Kotel na polívku. Trolloci jedli asi všechno. Včetně lidí. Myslela na to, jak má ruce i nohy volné, ale drsný provaz se jí dál zařezával do masa. Dokonce i bledá záře saidaru zmizela. Pravý zdroj pro ni již neexistoval, tady ne. Skutečná noční můra, a ona v ní byla docela lapená.

Přes křik se k ní donesl Siuanin hlas, zněl jako bolestné sténání. „Sheriam, poslouchej mne!“ Světlo samo vědělo, co jí dělají. Elain ostatní neviděla. Jenom je slyšela. „Tohle je sen! Ááh.....áááááááh! M-mysli na to, jak by to mělo být!“

Elain se přidala. „Sheriam, Anaiyo, všechny, poslouchejte mě! Musíte myslet na chodbu, jaká byla! Jaká skutečně je! Toto je skutečné jenom tak dlouho, dokud tomu věříte!“ Pevně si představila chodbu, barevné dlaždice v uspořádaných řadách a zlacené kandelábry a tkané goblény jasných barev. Nic se nezměnilo. Řev se zde stále rozléhal. „Musíte myslet na tu chodbu! Podržte v duchu její obraz a ona pak bude skutečná! Můžete to porazit, když to zkusíte!“ Trollok se na ni podíval. Teď držel velký nůž s ostrou špičkou. „Sheriam, Anaiyo, musíte se pořádně soustředit! Myrelle, Beonin, soustřeďte se na chodbu!“ Trollok ji převrátil na bok. Snažila se odplazit, ale mohutné koleno ji bez námahy udrželo na místě, zatímco jí prořezával šaty jako lovec stahující mrtvého jelena. Zoufale se držela obrazu chodby. „Carlinyo, Morvrin, pro všechnu lásku Světla, soustřeďte se! Myslete na chodbu! Chodba! Všechny! Myslete!“ Trollok cosi zavrčel drsným jazykem, který nikdy nebyl určen pro lidská mluvidla, hodil ji na břicho, klekl si na ni a silnými koleny jí drtil paže proti zádům. „Chodba!“ vyvřískla. Trollok jí zapletl silné prsty do vlasů a zvrátil jí hlavu dozadu. „Chodba! Myslete na chodbu!“ Trollok jí položil nůž na napjatý krk pod levým uchem. „Chodba! Chodba!“ Čepel prořízla kůži.

Náhle zírala na barevné dlaždice pod nosem. Přitiskla si ruce na hrdlo, radovala se, že je má volné, ucítila vlhkost a dala si ruku před oči. Krev, ale jenom lehká šmouha. Otřásla se. Kdyby se tomu trollokovi podařilo jí podříznout hrdlo... To už by žádné léčení nepomohlo. Znovu se otřásla a pomalu se zvedla. Byla v chodbě Věže před amyrlininou pracovnou a po trollocích nebo jeskyni nebylo nikde ani stopy.

Byla tu i Siuan a prohlížela si přes rozervané šaty řádné modřiny, i Aes Sedai, mlžné postavy, téměř trosky. Carlinya byla v nejlepším stavu, jak tu tak stála s vytřeštěnýma očima a třásla se, sahala si na vlasy, které jí teď končily ožehnutými konečky jen dlaň od hlavy. Sheriam a Anaiya vypadaly jako brečící hromádky v zakrvácených hadrech. Myrelle se choulila do sebe, tvář měla popelavou a byla nahá a pokrytá dlouhými rudými škrábanci a podlitinami. Morvrin zasténala pokaždé, když se pohnula, a pohybovala se nepřirozeně, jako by jí už klouby pořádně nefungovaly. Beonin měla šaty rozervané na cáry, klečela, lapala po dechu a třeštila oči víc než obvykle, přičemž se opírala o stěnu, aby nepřepadla na nos. Elain si náhle uvědomila, že jí šaty i spodnička visí na ramenou, vepředu hladce rozříznuté. Lovec stahující mrtvého jelena. Otřásla se tak, že málem upadla. Spravit šaty byla prostě otázka myšlenky, ale nebyla si jistá, jak dlouho potrvá náprava vzpomínek.

„Musíme se vrátit,“ pronesla Morvrin, klečící neohrabaně mezi Sheriam a Anaiyou. Přes ztuhlé klouby a steny mluvila stejně pevně jako obvykle. „Je třeba provést léčení a žádná z nás to nedokáže ve stavu, v jakém jsme.“

„Ano.“ Carlinya se znovu dotkla krátkých vlasů. „Ano, nejlepší bude, když se vrátíme do Salidaru.“ Hlas měla rozhodně rozechvělejší než normálně.

„Já tady ještě chvíli zůstanu, jestli nikdo nemá nic proti tomu,“ oznámila jim Siuan. Nebo to spíš navrhla, tím pokorným hlasem, který se k ní vůbec nehodil. Šaty měla zase celé, ale modřiny zůstaly. „Mohla bych zjistit ještě něco, co by se hodilo. Mám jenom pár boulí a už jsem dopadla hůř, když jsem vypadla ze člunu.“

„Vypadáš spíš jako někdo, na koho člun spadl,“ poznamenala Morvrin, „ale rozhodnutí je na tobě.“

„Já taky zůstanu,“ řekla Elain. „Můžu Siuan pomoct a zraněná nejsem ani trošku.“ Pokaždé, když polkla, uvědomila si ten škrábanec na hrdle.

„Já pomoc nepotřebuju,“ řekla Siuan ve chvíli, kdy ještě důraznějším tónem vyjela Morvrin: „Dneska v noci sis zachovala chladnou hlavu. Tak to teď nepokaz. Půjdeš s námi.“

Elain nevrle kývla. Hádáním by se nikam nedostala, jen do horké vody s mydlinkami. Mohli jste si myslet, že tady učí hnědá sestra a Elain je žačka. Aes Sedai si nejspíš myslely, že do té noční můry spadla stejně jako ony. „Pamatujte si, ze sna můžete vstoupit přímo do vlastního těla. Nemusíte se nejdřív vracet do Salidaru.“ Nedalo se poznat, jestli ji slyšely. Morvrin se otočila, jakmile přikývla.

„Jen klid, Sheriam,“ říkala rozložitá žena uklidňujícím tónem. „Za chviličku budeme zpátky v Salidaru. Jen klid, Anaiyo.“ Sheriam aspoň přestala brečet, i když stále sténala bolestí. „Carlinyo, pomohla bys Myrelle? Jsi připravená, Beonin? Beonin?“ Šedá sestra zvedla hlavu a chvíli na Morvrin zírala, než kývla.

Šest Aes Sedai zmizelo.

Elain se ještě naposled ohlédla na Siuan a následovala je – ale nešla do Salidaru. Někdo jí nejspíš přijde vyléčit ten škrábanec na krku, pokud si toho všimly, ale ještě nějakou dobu se budou starat o šest Aes Sedai, které budou po probuzení vypadat, jako kdyby je protáhli obludným mechanickým strojkem. Elain měla těch několik minut a v duchu další cíl.

Velký sál v paláci její matky v Caemlynu se kolem ní nezjevil zrovna snadno. Než se ocitla na červenobílých dlaždicích na podlaze pod hodně vysokým klenutým stropem mezi řadami mohutných bílých sloupů, cítila jakýsi odpor. Světlo opět přicházelo odevšad a odnikud. Obrovská okna pod stropem, na nichž byl střídavě vypodobněn stříbrný lev Andoru, nejstarší královny říše a výjevy z velkých andorských vítězství, nebyla díky tmě venku téměř vidět.

Elain okamžitě poznala změny a pochopila, že díky nim se sem dostávala s takovými obtížemi. Na pódiu na konci sálu, kde by měl stát Lví trůn, byla místo něj jakási velkolepá obludnost zdobená draky, jiskřícími zlatem a rudým smaltem, se slunečními kameny místo očí. Trůn její matky však nebyl z místnosti odstraněn, stál na jakémsi podstavci za a nad tou hroznou věcí.

Elain prošla sálem a vylezla po bílých mramorových stupních, aby se podívala na pozlacený trůn andorských královen. Stříbrný lev Andoru, zasazený v měsíčních kamenech v rubínovém poli na opěradle, by byl vidět nad matčinou hlavou.

„Co to děláš, Rande, al’Thore?“ zašeptala drsně. „Co si myslíš, že děláš?“

Velice se bála, že když tu není, aby ho vedla mezi propastmi, všechno zhudlaří. Pravda, Taireny zvládal docela dobře a Cairhieňany očividně taky, ale její lidé byli jiní, drsně otevření a přímočaří, neměli moc rádi, když s nimi někdo manipuloval nebo je zastrašoval. Co fungovalo v Tearu nebo Cairhienu, to mu tady mohlo vybuchnout do obličeje jako ohňostrůjcovy rachejtle.

Kdyby tak jen mohla být s ním. Kdyby ho tak jen mohla varovat před poselstvem z Věže. Elaida musela mít schovaný nějaký trik, který spustí, až to bude nejméně čekat. Bude mít dost rozumu, aby to poznal? Vlastně neměla ani ponětí, jaké rozkazy mělo poselstvo ze Salidaru. Přes Siuanino úsilí většina Aes Sedai v Salidaru zřejmě měla na Randa al’Thora dva názory. Byl Drakem Znovuzrozeným, předpovězeným spasitelem lidstva, ale taky to byl muž, který mohl usměrňovat, odsouzený k šílenství, smrti a zkáze.

Postarej se o něj, Min, říkala si v duchu. Dostaň se k němu rychle a postarej se o něj.

Žárlivě ji píchlo, že Min bude tam, kde chtěla být ona. Mohla se o něj dělit, ale bude mít jednu část z něj jenom pro sebe. Spojí se s ním jako se strážcem, ať to stojí co to stojí.

„Udělám to.“ Natáhla ruku ke Lvímu trůnu, aby přísahala, jako královny přísahaly od samého vzniku Andoru. Podstavec byl pro ni příliš vysoký, aby dosáhla, ale snaha by se měla počítat. „Udělám to."

Čas běžel dál. Některá Aes Sedai za ní v Salidaru přijde, aby ji vzbudila a vyléčila ten mrňavý škrábanec na krku. S povzdechem vystoupila ze sna.

Zpoza sloupů velkého sálu vystoupil Demandred a podíval se ke dvěma trůnům, kde zmizela ta holka. Elain Trakandovna, pokud se skutečně nemýlil, a podle toho, jak vypadala průhledně, používala nějaký menší ter’angrial, vyrobený pro cvičení studentů začátečníků. Hodně by dal za to, co měla v hlavě, avšak její slova a výraz byly jasné až dost. Nelíbilo se jí, co tu al’Thor prováděl, ani trochu, a hodlala s tím již něco udělat. Odhodlaná mladá žena, usoudil. V každém případě další vlákno ve spleti sebou škublo, jakkoliv chabý jeho tah nakonec mohl být.

„Ať vládne Pán chaosu,“ řekl trůnům – ačkoliv by pořád moc rád věděl, proč to tak musí být – a otevřel průchod, jímž opustil Tel’aran’rhiod.