Pán chaosu

46 Za branou

Perrin vše sledoval jenom mimochodem, když Rand dával příkazy jedné Děvě. „Vyřiď Sulin, ať pro Perrina a Faile připraví pokoje a poslouchá je, jako bych to byl já.“ Podle toho, jak se řehtaly a plácaly do stehen, to obě Aielanky považovaly za nějaký ohromný vtip, ale Perrin hleděl na štíhlého muže, který stál o kus dál v chodbě ověšené goblény. V nejmenším nepochyboval, že ten muž je Davram Bashere. Nebylo to jenom tím, že byl Saldejec; se svými hustými, stříbrem protkanými kníry, stáčejícími se dolů, až mu téměř zakrývaly ústa, se Faile v nejmenším nepodobal. Nebyl ani vyšší než Faile, možná o maličko menší, ale podle způsobu, jak stál, se založenýma rukama a tváří jako jestřáb sledující ohrádku před kurníkem, si byl Perrin jist. Jisté také bylo, že ví všechno.

Perrin se rozloučil s Randem, zhluboka se nadechl a vykročil do chodby. Najednou si přál, aby měl svou sekeru. Bashere měl meč. „Urozený pán Bashere?“ Perrinova úklona nebyla opětována. Druhý muž páchl chladným vztekem. „Jsem Perrin Aybara.“

„Promluvíme si,“ ucedil Bashere stroze a otočil se na patě. Perrin neměl jinou volbu než ho následovat, a přes delší nohy musel jít hezky rychle.

Bashere dvakrát zahnul za roh, potom vstoupil do malé komnaty a zavřel za nimi dveře. Vysoká okna dovnitř vpouštěla dostatek světla a víc žáru, než mohl zvládnout i tak vysoký strop. Naproti sobě zde stála dvě křesla s vycpanými sedadly a vysokými opěradly s vyřezávanými spirálami. Na lapisem vykládaném stolku stál stříbrný džbán s dlouhým hrdlem a dva stříbrné poháry. Tentokrát to nebyl punč, podle vůně bylo ve džbánu silné víno.

Bashere naplnil poháry, jeden vrazil Perrinovi do ruky a pánovitě mu ukázal na křeslo. Pod kníry se usmíval, avšak jeho oči a úsměv jako by patřily dvěma různým mužům. Očima mohl zarážet hřebíky. „Zarin ti asi řekla všechno o mém panství, než jsi... se s ní oženil. Všechno o Zlomené koruně. Vždycky to byla upovídaná holka.“

Zůstal stát, takže se Perrin rovněž neposadil. Zlomená koruna? Faile se o žádné zlomené koruně rozhodně nikdy nezmiňovala. „Nejdřív mi řekla, že obchoduješ s kožešinama. Nebo to možná byl nejdřív obchodník s dřívím a pak s kožešinama. Taky jsi prodával ledový papričky.“ Bashere sebou trhl a nevěřícně si pro sebe zopakoval: „Obchodník s kožešinama?"

„Její příběh se změnil,“ pokračoval Perrin, „ale o jednou víc zopakovala, co jsi říkal o tom, jak se má chovat generál, a já se jí rovnou zeptal a...“ Zahleděl se do vína, ale potom se přiměl podívat druhému muži do očí. „Když jsem zjistil, kdo doopravdy jsi, skoro jsem na svatbu s ní změnil názor, jenomže ona už se rozhodla, a když se Faile jednou rozhodne, pohnout s ní je jako pohnout s mulím spřežením, co se rozhodlo najednou posadit na zadek. Kromě toho ji miluju. Miluju ji.“

„Faile?“ štěkl Bashere. „Kdo, u Jámy smrti, je Faile? Mluvíme tady o mojí dceři Zarin a o tom, cos jí provedl!“

„Faile je jméno, který si dala, když se z ní stala hledačka Valerského rohu,“ vysvětloval Perrin trpělivě. Musel na tohoto muže udělat dobrý dojem. Být na nože s tchánem bylo skoro stejně zlé jako být na nože s tchyní. „To bylo dřív, než potkala mě.“

„Hledačka?“ Do hlasu se mu vloudila pýcha a on se náhle zazubil. Pach hněvu téměř úplně zmizel. „Ta malá mrška mi o tom neřekla ani slovo. Musím říct, že Faile se k ní hodí víc než Zarin. To byl nápad její matky a já –“ Náhle se otřásl a vrhl na Perrina podezíravý pohled. Do vzduchu se opět začal šířit hněv. „Nesnaž se změnit téma, chlapče. My tady mluvíme o tobě a mé dceři a té vaší údajné svatbě.“

„Údajné?“ Perrin se odjakživa uměl ovládat. Panímáma Luhhanová vždycky tvrdila, že se nikdy nevzteká. Když jste větší a silnější než ostatní chlapci, s nimiž vyrůstáte, a náhodou byste mohli někomu ublížit, naučíte se ovládat svůj hněv. Právě teď s tím však měl trochu potíže. „Vědma provedla obřad, stejný jako u každýho, kdo ve Dvouříčí uzavíral sňatek, už od nepaměti.“

„Chlapče, vůbec by na tom nezáleželo, ani kdyby ta slova pronesl ogierský starší se šesti Aes Sedai jako svědky. Zarin pořád není dost stará, aby se vdala bez svolení své matky, o čež nikdy nepožádala, natož aby nějaké obdržela. Je teď u Deiry, a jestli svou matku nepřesvědčí, že je dost stará, aby se mohla vdát, tak se vrátí zpátky do tábora a nejspíš bude cestou dělat své matce sedlo. A tebe...“ Bashere pohladil jílec meče, i když si to zřejmě neuvědomoval. „Tebe,“ řekl téměř vesele, „já zabiju.“

„Faile je moje,“ zavrčel Perrin. Na ruku mu vyšplíchlo víno a on se překvapeně podíval na pohár, jejž rozdrtil v pěsti. Opatrně pokroucený kousek stříbrného plechu postavil na stůl vedle džbánu, se svým hlasem ale nic udělat nedokázal. „Nikdo mi ji nesmí vzít. Nikdo! Odvezete ji zpátky do tábora – nebo kamkoliv jinam! – a já si pro ni přijdu.“

„Mám s sebou devět tisíc mužů,“ podotkl druhý muž překvapivě mírným tónem.

„Je těžší je zabít než trolloky? Zkuste mi ji sebrat – zkuste to! – a uvidíme!“ Perrin si uvědomil, že se třese. Ruce měl zaťaté v pěst, až to bolelo. Vyděsilo ho to. Nerozzlobil se – tedy skutečně – tak dlouho, že už si ani nevzpomínal, jaké to je.

Bashere si ho prohlédl od hlavy k patě a zakroutil hlavou. „Možná že by byla škoda zabít tě. Potřebujem nějakou novou krev. V rodě už řídne. Můj děd říkával, že všichni začínáme měknout, a měl pravdu. Já jsem jenom zpolovice takový muž, jako býval on, a jakkoliv se to stydím říct, Zarin je strašná měkkota. Není slabá, víš...“ Zamračil se a kývl, když poznal, že Perrin nehodlá říci, že Faile je slabá, „...ale měkká, to ona je.“

A to Perrina šokovalo natolik, že se posadil dřív, než si uvědomil, že přistoupil ke křeslu. Copak se ten člověk zbláznil, takhle obrátit na čtvrťáku? A Faile, měkká? Občas uměla být nádherně měkká, ale každý muž, jenž by si pomyslel, že je měkká tak, jak to měl na mysli její otec, by mu nejspíš musel odevzdat svou hlavu. Včetně jej.

Bashere zvedl promáčknutý pohár, prohlédl si ho, pak ho vrátil na stůl a usadil se v druhém křesle. „Zarin mi o tobě hodně pověděla, než šla za matkou, všechno o urozeném pánu z Dvouříčí, Zabíječi trolloků. Tohle je dobré. Líbí se mi muž, který se postaví proti trollokovi a necouvne. Teď chci vědět, co jsi za člověka.“ Vyčkávavě se odmlčel a usrkl víno.

Perrin zatoužil po Randově melounovém punči či dokonce po svém poháru s vínem, než ho pomačkal. V hrdle mu náhle vyschlo. Chtěl udělat dobrý dojem, ale musel začít s pravdou. „Pravdou je, že nejsem žádný pán. Jsem kovář. Víš, když přišli trolloci...“ Odmlčel se, protože Bashere se chechtal, až si musel utírat oči.

„Chlapče, Stvořitel nikdy urozené rody nestvořil. Někteří na to zapomínají, ale vrať se dost daleko a na začátku každého rodu najdeš obyčejného muže, který prokázal neobyčejnou odvahu nebo si zachoval hlavu a ujal se útoku, když už všichni ostatní kolem prchali jako husy při trhání peří. A taky další věc, na kterou někteří lidi rádi zapomínají, je ta, že cesta dolů může být stejně prudká. Mám v Tyru dvě komorné, které by byly urozenými dámami, kdyby jejich předkové před dvěma sty lety nebyli tak hloupí, že za nimi ani hlupák nešel, a v Sidoně dřevorubce, který tvrdí, že jeho předkové byli před Artušem Jestřábí křídlo králové a královny. Možná dokonce říká pravdu. Je to dobrý dřevorubec. Nahoru vede tolik cest jako dolů a cesty dolů jsou stejně zrádné a kluzké jako ty druhé.“ Bashere si odfrkl, až se mu zavlnily kníry. „Hlupák brečí, když se k němu štěstěna obrátí zády, a chce to skutečného hlupáka, aby brečel, když mu přeje. Já o tobě nechci vědět, čím jsi byl, dokonce ani ne, čím jsi, ale jaký jsi uvnitř. Jestli moje žena nechá Zarin kůži celou a já tě nezabiju, víš, jak se chovat k manželce? Nuže?“

Perrin, hodlaje udělat dobrý dojem, se rozhodl nevysvětlovat, že by byl mnohem raději zase kovářem. „Chovám se k Faile, jak nejlíp umím,“ řekl opatrně.

Bashere si znovu odfrkl. „Jak nejlíp umíš.“ Jeho hlas se změnil v zavrčení. „To bys teda umět měl, chlapče, nebo ti... Poslouchej mě. Žena není voják, aby se rozběhla, když zavelíš. Jistým způsobem je žena jako holubice. Držíš ji jen z půlky tak pevně, jak je podle tebe nezbytné, jinak bys jí mohl ublížit. A ty Zarin ublížit nechceš. Rozumíš mi?“ Náhle se znepokojivým způsobem zazubil a hlas mu zněl téměř přátelsky. „Jako zeť bys nemusel být špatný, Aybaro, ale jestli s tebou bude nešťastná...“ Znovu pohladil jílec meče.

„Snažím se, aby byla šťastná,“ ujistil ho Perrin vážně. „Ublížit jí je to poslední, co bych chtěl.“

„Dobrá. Protože to by bylo to poslední, co bys v životě udělal, chlapče.“ Tohle také řekl s úsměvem, ale Perrin nepochyboval, že myslí vážně každé slovo. „Myslím, že je čas vzít tě za Deirou. Jestli se Zarin ještě nedomluvily, tak bychom je měli rozdělit, než se navzájem zabijí. Když se hádaly, vždycky se nechaly trochu moc unést, a Zarin je teď moc velká, aby to Deira ukončila tím, že jí vrazí pár pohlavků.“ Bashere postavil pohár na stůl a cestou ke dveřím pokračoval. „Jednu věc bys ale měl vědět. To, že žena tvrdí, že něčemu věří, ještě neznamená, že je to pravda. Och ano, ona tomu bude věřit, ale nemusí to ještě být nutně pravda jenom proto, že tomu nějaká žena věří. Nezapomínej na to.“

„Nezapomenu.“ Perrin si myslel, že chápe, co tím druhý muž myslel. Faile občas byla s pravdou na štíru. Nikdy to nebylo něco důležitého, ani něco, co sama za důležité považovala, ale když slíbila, že udělá něco, co udělat nechtěla, vždycky se jí podařilo nechat si zadní vrátka, kterými proklouzla, a slib do písmene dodržet, přičemž udělala přesně to, co udělat chtěla. On jen nechápal, co to má společného se schůzkou s Faileinou matkou.

Byla to dlouhá cesta palácem, sloupořadími a nahoru po schodech. Zřejmě tu nebylo mnoho Saldejců, zato hodně Aielů a Děv, nemluvě o sloužících v červenobílé livreji, kteří se ukláněli, a bíle oděných mužů a žen, jako byli ti, co přišli převzít jejich koně. Ti kolem spěchali s podnosy a náručemi osušek, s očima sklopenýma, a zřejmě si nikoho nevšímali. Perrin si překvapeně uvědomil, že značný počet z nich má kolem hlavy stejný pruh šarlatové látky, jaký nosili i mnozí Aielové. Museli to být také Aielové. Všiml si i jisté drobnosti. Pásku na čele nosilo stejně tolik žen co mužů v bílém, i muži v šedivých kabátech a spodcích, ale pokud viděl, žádné Děvy. Gaul mu o Aielech něco málo prozradil, ale o páskách na čele se nikdy nezmiňoval.

Když s Basherem vstoupili do komnaty se slonovinou vykládanými křesly a stolky na koberci s červenozlatozeleným vzorem, Perrin z další místnosti tlumeně zachytil rozčilené ženské hlasy. Slova přes silné dveře nerozeznal, ale poznal, že jedna z žen je Faile. Náhle se ozval políček, téměř vzápětí následovaný dalším, a Perrin sebou trhl. Jenom úplný blbec by vstoupil mezi manželku a její matku, když se hádají – podle toho, co viděl, se pak obvykle na toho ubožáka vrhly obě – a věděl velmi dobře, že za běžných okolností se o sebe Faile umí postarat. Jenomže taky viděl silné ženy, které samy byly matkami a dokonce babičkami, jež dovolily, aby s nimi jejich vlastní matky zacházely jako s malými holkami.

Narovnal se a vyrazil ke dveřím do další komnaty, Bashere tam však byl před ním a zaklepal, jako by měli všechen čas na světě. Ovšem Bashere taky nemohl slyšet to, co Perrinovi připomínalo dvě kočky v jednom pytli. Mokré kočky.

Bashereho zaklepání ukončilo prskání jako seknutí nožem. „Můžete dál,“ ozvalo se hlasitě a klidně.

Perrin se jen tak tak neprodral kolem Bashereho, a jakmile byl uvnitř, okamžitě znepokojeně vyhledal očima Faile, sedící v křesle se širokými lenochy tam, kde světlo, dopadající do místnosti vysokými okny, přestávalo být tak ostré. Koberec tu byl hlavně tmavočervený, což mu připomnělo krev, a na jednom ze dvou nástěnných koberců byla vyobrazena žena na koni, zabíjející oštěpem pantera. Na druhém byla vyobrazena zuřivá bitva odehrávající se kolem praporce se stříbrným lvem. Z Faile cítil směs pocitů, které nedokázal rozluštit, a na levé tváři měla červený otisk ruky, nicméně se na něj usmála, byť chabě.

Z pohledu na její matku Perrin zamrkal. Jak Bashere pořád mluvil o holubicích, čekal Perrin křehkou ženu, ale urozená paní Deira byla o pár coulů vyšší než její manžel a byla... sošná. Nebyla velká jako panímáma Luhhanová, jež byla kulatá, ani jako Daisa Congarová, která vypadala, že by mohla rovnou převzít kovářské kladivo. Měla vyvinuté poprsí, což by muže při pohledu na vlastní tchyni rozhodně nemělo napadnout, a Perrin pochopil, kde vzala Faile svou krásu. Faile měla matčin obličej bez pramenů bílých vlasů na spáncích. Pokud bude Faile vypadat takhle, až dosáhne věku své matky, tak byl Perrin šťastlivec. Na druhou stranu smělý nos urozené paní Deiře propůjčoval vzhled orla, když na něj upřela tmavé, zešikmené oči, orla s ohnivým pohledem, připraveného hluboko zarazit drápy do zvlášť nestydatě nafoukaného králíka. Byl z ní cítit vztek a opovržení. Skutečným překvapením však byl karmínový otisk ruky na její tváři.

„Otče, zrovna jsme mluvily o tobě,“ řekla Faile s láskyplným úsměvem, připlula k Basheremu a uchopila jej za ruce. Políbila ho na obě tváře a Perrin pocítil rozladění. Otec si nezasloužil tohle všechno, když manžel stál hned vedle něj a musel se spokojit pouze s kratičkým úsměvem.

„To bych měl někam odjet a schovat se, ne, Zarin?“ Bashere se zasmál. Byl to velmi zvučný smích. On si zřejmě ani nevšiml, že se jeho manželka a dcera navzájem zfackovaly!

„Dává přednost Faile, Davrame,“ podotkla nepřítomně urozená paní Deira. S rukama zkříženýma pod kyprým poprsím si Perrina prohlédla od hlavy k patě, aniž by se to pokoušela zakrýt.

Zaslechl, jak Faile otci tichounce šeptá: „Teď je to na něm."

Perrin si to už ostatně domyslel, když mezi dcerou a matkou došlo na rány. Narovnal se a připravil se říci urozené paní Deiře, že bude na Faile něžný, jako by byla kotě, že sám bude poslušný jako jehňátko. To poslední by byla samozřejmě lež – Faile by poslušného muže napíchla na rožeň a opekla si ho k večeři – ale bylo třeba udržet klid. Kromě toho se k ní snažil být něžný. Možná kvůli urozené paní Deiře Bashere mluvil o něze. Žádný muž by nikdy neměl odvahu chovat se k téhle ženě jinak.

Než však mohl otevřít ústa, Faileina matka řekla: „Žluté oči ještě vlka nedělají. Jsi dost silný, abys mou dceru zvládl, mladý muži? Podle toho, co mi vykládala, jsi pěkně změkčilý, podvoluješ se každému jejímu rozmaru a necháváš ji, aby si tě omotala kolem prstu pokaždé, když si chce hrát kolíbku.“

Perrin vykulil oči. Bashere se posadil do křesla, kde předtím seděla Faile, a teď, s nohama nataženýma před sebou a zkříženýma v kotnících, si spokojeně prohlížel vlastní holínky. Faile, sedící na širokém lenochu otcova křesla, se na matku rozzlobeně zamračila a pak se usmála na Perrina se vší důvěrou, kterou prokazovala, když mu říkala, aby se Randovi postavil čelem.

„Nemyslím, že si mě otáčí kolem prstu,“ pravil Perrin opatrně. Zkoušela to, pravda, ale on si nemyslel, že by jí to někdy dovolil. Jenom občas, aby ji potěšil.

Urozená paní Deira si odfrkla a vydalo to za celé svazky. „Slaboši si to nikdy nemyslí. Žena chce silného muže, silnějšího, než je sama, tady.“ Prstem ho píchla do prsou tak silně, že zachrčel. „Já nikdy nezapomenu, jak mě Davram poprvé chytil za krk a ukázal mi, kdo je z nás dvou silnější. Bylo to úžasné!“ Perrin zamrkal. Tohle si ani neuměl představit. „Když je žena silnější než muž, začne jím opovrhovat. Má možnost buď ho utiskovat, nebo se stát menší, aby nebyl menší on. Když je ale manžel dost silný...“ Znovu do něj dloubla, ještě silněji, „...může být tak silná, jak jen chce a jak silná dokáže vyrůst. Budeš muset Faile dokázat, že jsi silný.“ Další dloubnutí, ještě silnější. „Ženy v mé rodině jsou jako panteři. Když ji nedokážeš naučit, aby lovila na tvůj příkaz, poškrábe tě, jak si zasloužíš. Jsi dost silný?“ Tentokrát ho dloubnutím donutila o krok couvnout.

„Necháš už toho?“ zavrčel Perrin. Hruď si však nepřetřel. Faile mu vůbec nepomáhala, jenom se na něho povzbudivě usmívala. Bashere si ho prohlížel s našpulenými rty a zdviženým obočím. „Když jí občas povolím, je to proto, že chci sám. Líbí se mi, když se usmívá. Jestli čekáš, že po ní budu šlapat, tak na to klidně zapomeň.“ Možná tím prohrál. Faileina matka se na něj podívala velmi zvláštním způsobem a nesla se od ní směs pachů, které nedokázal určit, i když tu stále byl hněv a ledové pohrdání. Ať už však udělal dobrý dojem či nikoliv, skončil s tím, aby říkal, co Bashere a jeho žena chtěli slyšet. „Miluju ji a ona miluje mě, a tím to končí, aspoň co se mě týče.“

„On říkal,“ promluvil pomalu Bashere, „že jestli naši dceru odvezeš, vezme si ji zpátky. Zřejmě si myslí, že devět tisíc saldejských jezdců se pár stovkám dvouříčských lučištníků nemůže rovnat.“

Jeho žena se na Perrina zamyšleně podívala a pak se viditelně vzpamatovala a zvedla hlavu. „To je moc dobré, ale každý muž se umí ohánět mečem. Já chci vědět, jestli dokáže zkrotit umíněnou, tvrdohlavou, neposlušnou –“

„To stačí, Deiro,“ přerušil ji mírně Bashere. „Jelikož ses očividně rozhodla, že Zarin... Faile... už není malé dítě, tak podle mě si Perrin povede docela dobře.“

K velkému Perrinovu úžasu Bashereho žena pokorně sklonila hlavu. „Jak říkáš, srdce moje.“ Pak se zlobně zamračila na Perrina, vůbec ne pokorně, jako by chtěla říci, že takhle má muž zacházet se ženou.

Bashere si cosi zamumlal o vnucích a posílení krve. A Faile? Ta se na Perrina usmála s výrazem, jaký u ní ještě nikdy neviděl, výrazem, který ho rozhodně vyvedl z míry. Se založenýma rukama, zkříženými kotníky a hlavou nakloněnou na stranu se jí nějak dařilo vypadat... poddajně. Faile! Nejspíš se přiženil do rodiny, kde byli všichni šílení.

Když za sebou Perrin zavřel dveře, dopil Rand druhou číši punče a pak se rozvalil v křesle a zamyslel se. Doufal, že Perrin s Basherem dobře pořídí. Ale jestli začnou létat jiskry, třeba bude Perrin ochotnější jít do Tearu. Potřeboval buď Perrina, nebo Mata, aby přesvědčili Sammaela, že tenhle útok je skutečný. Tato myšlenka vyvolala tichý, trpký smích. Světlo, takhle myslet na přátele. Luis Therin se hihňal a nezřetelně mumlal něco o přátelích a zradě. Rand si přál, aby mohl aspoň rok spát.

Vstoupila Min, bez zaklepání a bez ohlášení, samozřejmě. Děvy se na ni občas dívaly divně, ale ať už jim Sulin řekla cokoliv, nebo to možná udělala Melain, Min teď byla na krátkém seznamu těch, které posílaly dovnitř bez ohledu na to, co právě dělal. Ona toho také využila. Už jednou trvala na tom, že si k jeho vaně přistaví stoličku a budou si povídat, jako by bylo všechno úplně normální. Teď se jenom zastavila, aby si nalila punč, a pak se mu trochu tvrději spustila do klína. Tvář se jí leskla potem. Odmítala vůbec poslouchat, že by se mohla naučit nevšímat si horka, jenom se zasmála a řekla, že není Aes Sedai a nehodlá se jí stát. Při těchhle návštěvách byl zřejmě jejím oblíbeným křeslem, ale on si byl jistý tím, že když bude prostě předstírat nevšímavost, dříve nebo později se své hry vzdá. Proto se taky schovával ve vodě, jak to jenom šlo, místo aby jí kolem očí omotal neprůhledný šátek z pramenů vzduchu. Jakmile by poznala, jaký na něj má účinek, nikdy by s tím vtipkováním nepřestala. Kromě toho, jakkoliv ho zahanbovalo to přiznat, mít na klíně dívku bylo milé. Nebyl ze dřeva.

„Popovídala sis hezky s Faile?"

„Netrvalo to dlouho. Přišel její otec a odvedl ji a ona se mu vrhla kolem krku a mě si nevšímala. Šla jsem se pak na chvíli projít.“

„Ona se ti nelíbila?“ zeptal se. Min vykulila oči a díky dlouhým řasám vypadaly ještě větší. Ženy nikdy nečekaly, že muž uvidí nebo pochopí něco, co nechtěly.

„To není tím, že by se mi nelíbila,“ řekla a slova jako by z ní tahali párem volů. „To jenom... No, ona chce, co chce, kdy to chce, a nevezme ne jako odpověď. Lituju chudáčka Perrina, že si ji vzal. Víš, co mi chtěla? Ujistit se, že netoužím po jejím drahocenným manžílkovi. Možná sis toho nevšiml – muži tyhle věci nikdy nevidí –“ Odmlčela se a podezíravě se na něj podívala přes ty dlouhé řasy. Rand koneckonců ukázal, že některé věci vidí. Když se ujistila, že se nehodlá smát nebo to nanést, pokračovala. „Na první pohled jsem viděla, že je z ní úplně paf, ten chudáček. Myslím, že by se na druhou ženu ani nepodíval, ale ona tomu nevěří, teda rozhodně ne, když se ta žena na něj podívá první. Našel svou sokolici, a mě by nepřekvapilo, kdyby ho zabila, až se objeví jestřábice.“ Dech se jí zadrhl v hrdle a ona k němu znovu vzhlédla a pak se začala věnovat své číši.

Kdyby se zeptal, vysvětlila by mu, co tím myslela. Vzpomínal si, že o svých viděních nemluvila, pokud se netýkala jej, ale pokud tomu tak bylo, z nějakého důvodu se změnila. Když ji teď požádal, podívala se na každého, o koho si řekl, a popsala mu všecko, co viděla. Přesto ji to však vyvádělo z míry.

Drž hubu! zařval na Luise Therina. Jdi pryč! Jsi mrtvý! Nemělo to žádný účinek, a poslední dobou to bylo často tak. Hlas dál mumlal, snad něco o zradě přátel, snad o zrádných přátelích.

„Vidělas něco, co by se týkalo mě?“ zeptal se.

Min se mu s vděčným úsměvem družně opřela o hruď – no, nejspíš to myslela družně, nebo taky možná ne – a začala mluvit, přičemž upíjela punč. „Když jste vy dva byli spolu, viděla jsem ty světlušky a temnotu silnější než kdy dřív. Hmm. Mám ráda melounovej punč. Ale když jste byli spolu v jedný místnosti, tak se ty světlušky držely, místo aby je temnota pohlcovala rychleji, než se stačily objevovat, jako když jsi sám. A když jste byli spolu, viděla jsem ještě něco. Dvakrát bude muset být tady, jinak ty...“ Nahlédla do číše, aby jí neviděl do tváře. „Když tady nebude, stane se ti něco ošklivýho.“ Mluvila tiše a vyděšeně. „Moc ošklivýho.“

Jakkoliv rád by se byl dozvěděl víc – jako kdy a kde a co – ona mu již řekla vše, co věděla. „Tak to si ho prostě budu muset držet u sebe,“ prohodil, jak nejveseleji dokázal. Nebyl rád, když byla Min vylekaná.

„Myslím, že to nebude stačit,“ zamumlala do punče. „Ono se to stane, pokud tady nebude, ale nic, co jsem viděla, neznamenalo, že se to nestane kvůli němu. Bude to moc ošklivý, Rande. Jen když na to vidění pomyslím...“

Zvedl jí bradu, aby jí viděl do tváře, a překvapilo ho, že jí z očí tečou slzy. „Min, nevěděl jsem, že ti ta vidění můžou ublížit,“ řekl něžně. „Mrzí mě to.“

„Víš leda houby, ovčáku,“ zamumlala. Vytáhla si z rukávu krajkou lemovaný kapesníček a oťukala si oči. „Byl to jenom prach. Měl bys říct Sulin, aby tu častěji uklízela.“ Kapesníček se mávnutím vrátil zpátky do rukávu. „Měla bych se vrátit k Růžový koruně. Jenom jsem ti musela povědět, co jsem viděla u Perrina.“

„Min, buď opatrná. Možná bys sem neměla chodit tak často. Jen si nemysli, že by na tebe byla Merana mírná, kdyby zjistila, co děláš.“

Usmála se a vypadala docela jako ta stará Min, v očích měla pobavený výraz, i když se jí stále leskly slzami. „Nech mě, ať se o sebe postarám sama, ovčáku. Ony si myslí, že si s otevřenou pusou prohlížím Caemlyn jako každý jiný vesnický prosťáček. Kdybych sem každý den nezaskočila, copak by ses dozvěděl, že se slízají s urozencema?“ To zahlédla náhodou včera cestou do paláce. Merana se na okamžik objevila v okně paláce, o kterém Min zjistila, že patří urozenému pánu Pelivarovi. Pravděpodobnost, že Pelivar a jeho host jsou jediní, byla asi stejná jako ta, že mu tam šla Merana vyčistit odpady.

„Buď opatrná,“ nabádal ji důrazně. „Nechci, aby se ti něco stalo, Min.“

Chvíli se na něj mlčky dívala a pak se nadzvedla natolik, aby ho mohla zlehka políbit na rty. Aspoň... No, bylo to zlehka, ale byl to každodenní obřad, když odcházela, a on měl dojem, že ty polibky jsou s každým dnem méně a méně lehké.

Přes všechny sliby, které sám sobě dal, řekl: „Byl bych rád, kdybys to nedělala.“ Nechat si ji sedět na klíně byla jedna věc, ale s těmi polibky už se svým žertem zacházela příliš daleko.

„Ještě nevidím slzy, sedláčku,“ usmála se. „A nekoktáš.“ Prohrábla mu vlasy, jako by mu bylo deset, a vydala se ke dveřím, ale jak to občas dělala, kráčela s tak půvabným pohupováním, jež sice nemohlo vyvolat slzy a koktání, ale rozhodně ho přimělo se dívat, jakkoliv se snažil to nedělat. Když se obrátila, prudce vzhlédl k její tváři. „No, ovčáku, pěkně jsi zčervenal. Myslela jsem, že teď už se tě horko nedotýká. Uvidíme se zítra. Hlavně si nezapomeň vzít čistý punčochy."

Když se za ní dveře zavřely, Rand si zhluboka vydechl. Čisté punčochy? Bral si čisté každý den! Měl jenom dvě možnosti. Mohl dál předstírat, že na něj nemá žádný vliv, dokud toho nenechá, nebo se mohl vzdát a začít koktat. Nebo mohl začít žebrat. Kdyby začal žebrat, třeba by toho nechala, ale třeba by ho potom dráždila tímhle, a Min si z lidí moc ráda utahovala. Jediná další volba – být s ní pohromadě co nejméně, být chladný a odtažitý – nepřicházela v úvahu. Byla to kamarádka. Stejně dobře se mohl chovat chladně k... napadla ho jména Aviendha a Elain, ale ta se sem nehodila. K Matovi nebo Perrinovi. Jediná věc, jíž nerozuměl, bylo to, proč se v její blízkosti cítí tak příjemně. Neměl by, když ho tak provokovala, ale cítil.

Luis Therin začal blábolit hlasitěji ve chvíli, kdy padla zmínka o Aes Sedai, a teď zcela jasně řekl: Jestli intrikují se šlechtici, musím s nimi něco udělat. Jdi pryč, nařídil mu Rand.

Devět je moc nebezpečné, i když jsou necvičené. Moc nebezpečné. Nesmíš to dovolit. Ne. Och ne. Jdi pryč, Luisi Therine!

Já nejsem mrtvý! hlas v jeho hlavě řval. Zasloužím si smrt, ale jsem živý! Živý! Živý!

Jsi mrtvý! křičel Rand v odpověď ve vlastní hlavě. Ty jsi mrtvý, Luisi Therine!

Hlas se vytrácel a stále vyl Živý!, když se ztratil z doslechu. Rand se zachvěl a vstal, aby si dolil číši, a punč pak vypil jediným dlouhým douškem. Po tváři mu stékal pot a košile se mu lepila k tělu. Soustředit se ho stálo námahu. Luis Therin byl pořád vlezlejší. Jedna věc byla jistá. Jestli Merana kuje pikle s urozenci, zvláště s urozenci připravenými vyhlásit vzpouru, pokud brzy neukáže Elain, aby je uspokojil, tak bude muset něco podniknout. Naneštěstí neměl tušení co.

Zabij je, zašeptal Luis Therin. Devět je moc nebezpečné, jenže když jich pár zabiju, když je zaženu... zabiju... donutím je, aby se mě bály... už znovu nezemřu... zasloužím si smrt, ale chci žít... Rozplakal se, ale šeplavé žvanění pokračovalo.

Rand si znovu dolil číši a snažil se neposlouchat.

Když se na dohled objevila Origanská brána vedoucí do Vnitřního Města, Demira Eriff zpomalila. Značný počet mužů v přecpané ulici si ji obdivně prohlížel, když se kolem ní tlačili, a ona si snad potisící v duchu slíbila, že přestane nosit šaty z rodného Arad Domanu, a potisící na to okamžitě zapomněla. Šaty nebyly důležité – těch stejných šest si nechávala šít po celá léta – a kdyby se muž, jenž by si neuvědomil, že je Aes Sedai, začal chovat příliš nestoudně, vždycky stačilo prostě mu dát najevo, ke komu je drzý. To jí je dostalo z vlasů dostatečně rychle, obvykle tak rychle, jak jen stačili utíkat.

Právě teď ji zajímala jen Origanská brána, velký oblouk z bílého mramoru v lesklé bílé hradbě, jímž pod dohledem tuctu Aielů, o nichž předpokládala, že jsou stejně bezvýznamní, jako na první pohled vypadali, proudili lidé, káry a vozy. Aielové mohli Aes Sedai poznat. Občas to dokázalo překvapivě hodně lidí. Kromě toho ji od Růžové koruny sledovali. Ty kabátce a spodky v barvách splývajících s kamením a křovím byly na městské ulici nepřehlédnutelné. Takže i kdyby chtěla vstoupit do Vnitřního Města, i kdyby byla ochotná riskovat Meranin hněv tím, že by vstoupila bez toho, aby si vyžádala al’Thorovo povolení, neudělá to. Jak ji žralo, že Aes Sedai musí žádat nějakého mužského o povolení. Ona se jenom chtěla sejít s Milamem Harnderem, druhým knihovníkem v královském paláci a jejím agentem po téměř třicet let.

Knihovna v královském paláci tady se nemohla srovnávat s knihovnou v Bílé věži ani s Královskou knihovnou v Cairhienu nebo Terhanskou knihovnou v Bandar Ebanu, ale stejně dobře mohla chtít umět létat, jako dostat se ke knihám. Přesto, pokud by Milam dostal její zprávu, začal by hledat knihy, které chtěla. V Palácové knihovně docela dobře mohly být nějaké informace o zámcích na Temného věznici, možná dokonce z katalogizovaných zdrojů, ačkoliv to by bylo příliš velké štěstí. Ve většině knihoven ležely v rozích svazky, které měly být již dávno zařazeny, přesto však jaksi zůstávaly opomenuty sto i pět set let, občas dokonce víc. Ve většině knihoven byly poklady, o jakých neměli tušení ani sami knihovníci.

Demira trpělivě čekala a nechala lidi procházet kolem, pozornost věnovala pouze těm, kteří vycházeli z brány, Milamovu holou hlavu a kulatý obličej však nezahlédla. Nakonec si povzdechla. Očividně její zprávu neobdržel. Kdyby ano, byl by si vymyslel, cokoliv by bylo potřeba, aby tady byl ve stanovenou dobu. Bude muset počkat, až na ni přijde řada doprovodit Meranu do paláce, a doufat, že jí mladý al’Thor dá své povolení – zase povolení! – podívat se do knihovny.

Otočila se od brány a pohledem se náhodou setkala se zraky vysokého chlapíka s hubenou tváří v povoznické kazajce, jenž na ni hleděl až příliš obdivně. Když se jejich pohledy setkaly, mrkl na ni!

Tohle tedy celou cestu zpět do hostince snášet nehodlala. Opravdu nesmím zapomenout nechat si ušít obyčejné šaty, pomyslela si přemítajíc, proč to ještě nikdy předtím neudělala. Naštěstí už v Caemlynu jednou byla, před lety, a u Růžové koruny bude čekat Stevan, maják, podle něhož, kdyby na to přišlo, se mohla řídit. Proklouzla do úzkého zastíněného průchodu mezi nožířskou dílnou a krčmou.

Úzké uličky v Caemlynu byly rozbahněné, když tu byla naposledy, ale i když byly suché, čím dále zašla, tím nepříjemněji páchly. Zdi byly holé, nebyla tu žádná okna a jen tu a tam úzké dveře či branka, jenže vypadaly, že je již léta nikdo nepoužil. Z vršků sudů a zadních zdí na ni mlčky hleděly hubené kočky a toulaví psi s vysedlými žebry tiskli uši k hlavě a občas zavrčeli, než odběhli křižující tratí, jak se tady zadním uličkám říkalo. Demira se však nebála, že by ji zvířata pokousala či poškrábala. Kočky zřejmě na Aes Sedai něco cítily. Ještě nikdy neslyšela, že by některou Aes Sedai poškrábala i ta nejdivočejší kočka. Psi se chovali nepřátelsky, pravda, skoro jako by si mysleli, že Aes Sedai jsou kočky, ale obvykle se jen chvíli předváděli a pak se ztratili.

Ve tratích bylo víc koček a psů, než se pamatovala, a hubenějších, ale mnohem méně lidí. Nezahlédla nikoho, dokud nezabočila za roh, a proti ní přicházelo pět šest Aielů, kteří se smáli a povídali si. Když se objevila, zřejmě je to překvapilo.

„Promiň, Aes Sedai,“ zamumlal jeden z nich a všichni se vtiskli do křižující trati, ačkoliv tu byla spousta místa.

Přemítajíc, nejsou-li to ti samí, kteří ji dlouhou dobu sledovali – jeden obličej jí připadal hodně povědomý, patřil podsaditému chlapíkovi se zločineckýma očima – kývla, zamumlala díky a spěchala dál.

Oštěp, který se jí zaryl do boku, přišel jako blesk z čistého nebe. Demira dokonce ani nevykřikla. Zoufale se snažila dosáhnout na saidar, ale bok jí probodlo něco dalšího, a pak ležela v prachu. Před ní se objevila ta tvář, kterou si pamatovala, v černých očích výsměch, muž vrčel něco, čeho si nevšímala, jak se snažila dosáhnout na saidar, snažila se... Kolem ní se uzavřela temnota.

Když Perrin a Faile konečně měli za sebou nekonečný rozhovor s Faileinými rodiči, na chodbě na ně čekala ta divná služebná, Sulin. Perrin byl propocený skrz naskrz, na kabátci měl od potu tmavé skvrny a měl pocit, jako kdyby uběhl deset mil a celou dobu ho tloukli. Faile se usmívala a při chůzi se málem vznášela. Celá zářila, byla nádherná a tak pyšná na sebe, jako když přivedla muže z Hlídky, právě když trolloci už už dobývali Emondovu Roli, Sulin udělala pukrle pokaždé, když se na ni některý z nich podíval, a pokaždé přitom málem upadla. Na ošlehané tváři s jizvou na líci měla ztuhlý podlézavý úsměv, který vypadal, že se při dalším nadechnutí roztříští. Procházející Děvy si ukazovaly rukama a Sulin se před nimi také ukláněla, ačkoliv při tom skřípala zuby natolik hlasitě, že to Perrin jasně slyšel. Dokonce i Faile ji začala sledovat ostražitým pohledem.

Když je ta žena zavedla do jejich pokojů – měli obývací pokoj a ložnici s postelí s nebesy, dost velkou, aby se tam vešlo deset lidí, a mramorovým balkonem, z něhož byl výhled na nádvoří s fontánou – trvala na tom, že jim všecko vysvětlí a ukáže, dokonce i to, co jasně viděli. Koně jim ustájili a vyhřebelcovali. Sedlové brašny, nevybalené, visely v šatníku spolu s Perrinovým opaskem, a většina jejich nemnohých věcí byla úhledně vyskládána do přihrádek prádelníku. Perrinova sekera byla opřená o šedý mramorový krb, jako by byla připravená ke štípání dříví na podpal. V jednom ze dvou stříbrných džbánů, lesknoucích se sraženou vodou, byl studený čaj ochucený mátou, ve druhém švestkový punč. Ukázala jim i dvě nástěnná zrcadla v pozlacených rámech, jedno nad stolem, kde ležely Failein slonovinový hřeben a kartáč, a druhé bylo vysoké stojací zrcadlo s vyřezávanými nohami, které by nepřehlédl ani slepec.

Zatímco Sulin ještě vysvětlovala, jak se přináší voda na koupání a k čemu slouží měděné vany, Perrin jí do mozolnaté dlaně vtiskl zlatou korunu. „Děkuju ti,“ řekl, „ale teď laskavě odejdi...“ Chvíli měl dojem, že mu tlustý peníz hodí zpátky, ale místo toho se mu nakonec dostalo dalšího roztřeseného pukrlete a při odchodu za sebou práskla dveřmi.

„Řekla bych, že ten, kdo zde cvičí služebnictvo, svou práci moc neumí,“ poznamenala Faile. „To bylo, mimochodem, moc dobré. Zdvořilé, ale důrazné. Jenom kdybys takhle zacházel s našimi sluhy.“ Když se k němu obrátila zády, ztišila hlas do šepotu: „Rozepnul bys mi knoflíčky?“

Perrin se vždy cítil neobratně, když jí silnými prsty rozepínal mrňavé knoflíčky, a trochu se bál, že jí je utrhne nebo jí rozerve šaty. Na druhou stranu svou manželku svlékal velmi rád. Obvykle na to měla komornou. Perrin si byl jist, že kvůli poztráceným knoflíčkům. „Myslelas vážně něco z těch nesmyslů, cos navykládala svý mámě?“

„Copak jsi mě nezkrotil, manželi můj,“ řekla, aniž se na něho ohlédla, „a nenaučil mě slétnout ti na zápěstí, kdykoliv zavoláš? Copak neběhám, abych tě potěšila? Nejsem poslušná i tvého nejnepatrnějšího pokynu?“ Bylo z ní cítit pobavení. Rozhodně pobaveně mluvila. Jediný problém byl, že mluvila, jako kdyby to taky myslela vážně, stejně jako když své matce říkala téměř to samé, s hlavou vysoko zdviženou a pyšná, jak jen to uměla ona sama. Ženy prostě byly zvláštní, tím to celé bylo. A její matka...! Vlastně i její otec!

Asi by měl změnit téma. O čem že to Bashere mluvil? „Faile, co je to zlomená koruna?“ Byl si jist, že mluvil o něčem takovém.

Faile si utrápeně odfrkla a náhle byla cítit znepokojením. „Rand odešel z paláce, Perrine.“

„A i kdyby?“ Naklonil se, aby lépe viděl na maličké perleťové knoflíčky, a zamračil se na její záda. „Jak to víš?“

„To Děvy. Bain a Chiad mě naučily něco z prstové řeči. Ale neříkej to, Perrine. Podle toho, jak se chovaly, když se doslechly, že jsou tady Aielové, jsem si myslela, že mě to učit asi neměly. Kromě toho by mohlo být užitečný rozumět tomu, co Děvy říkají, aby to ony nevěděly. Kolem Randa se to jimi zjevně jen hemží.“ Pootočila se natolik, aby se na něj mohla rozpustile usmát a pohladit ho po vousech. „Ty první Děvy, co jsme potkaly, si myslely, že máš hezký ramena, ale tohle se jim moc nelíbilo. Aielské ženy nepoznají slušný vousy, když nějaký uvidí.“

Perrin potřásl hlavou a počkal, až se zase obrátí, a pak strčil do kapsy knoflíček, který se utrhl, když se otočila. Snad si toho nevšimne. On chodil týden s chybějícím knoflíkem na kabátci a nevšiml si toho, dokud ho na něj neupozornila. A ohledně vousů, Gaul říkal, že Aielové jsou vždycky hladce oholení. Bain a Chiad považovaly jeho plnovous za předmět podivných vtipů. Perrina už v tomhle horku nejednou napadlo, že se oholí. Jenomže Faile se jeho vousy líbily. „A co Rand? Proč by mělo záležet na tom, jestli odešel nebo neodešel z paláce?“

„Jen bys měl vědět, co dělá za tvými zády. Očividně jsi nevěděl, že odchází. Nezapomínej, on je Drak Znovuzrozený. To je skoro jako král, král králů, a králové občas využívají i přátele, z nezbytí i schválně.“

„Rand by to neudělal. A co vůbec navrhuješ? Abych ho špehoval?“

Myslel to jako žert, ale ona řekla: „Ne ty, má lásko. Špehování je práce manželky.“

„Faile!“ Narovnal se tak rychle, že málem uškubl další knoflíček, uchopil ji za ramena a obrátil čelem k sobě. „Ty Randa špehovat nebudeš, slyšíš?“ Zatvářila se zarputile, svěsila koutky úst a přimhouřila oči – doslova páchla umíněností – ale on uměl být taky tvrdošíjný. „Faile, chci vidět trochu té poslušnosti, co ses jí tak vychloubala.“ Pokud však viděl, tak dělala to, co řekl, když chtěla být hodná a měla dobrou náladu, a jinak ne, a zapomínala, jestli má pravdu on či nikoliv. „Myslím to vážně, Faile. Chci tvůj slib. Nebudu se účastnit žád –"

„Slibuju, srdce moje,“ řekla a položila mu prsty na ústa. „Slibuju, že nebudu Randa špehovat. Vidíš, jsem poslušná svého pána manžela. Vzpomínáš, kolik vnuků moje matka říkala, že čeká?“

Z té náhlé změny tématu zamrkal. Ale dala mu slovo. To bylo důležité. „Šest, myslím. Přestal jsem to počítat, když nám začala vykládat, kteří mají být kluci a kteří holky.“ Urozená paní Deira měla několik překvapivě upřímných rad ohledně způsobu, jak se toho dá dosáhnout. Naštěstí mu většina unikla, protože uvažoval, jestli náhodou nemá odejít, dokud neskončí. Faile jenom kývala, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě, a její otec a manžel tam jen tak seděli.

„Aspoň šest,“ řekla se skutečně poťouchlým úsměvem. „Perrine, bude nám koukat přes rameno, dokud jí neřeknu, že prvního vnuka může čekat brzo, a napadlo mě, jestli se ti někdy podaří porozepínat mi knoflíčky...“ I po měsících manželství se pořád ještě červenala, ale nepřestávala se usmívat. „Když tu teď je po tolika týdnech opravdická postel, chovám se necudně jako vesnická holka o sklizni.“

Čas od času zauvažoval o těch saldejských vesnických holkách, o nichž pořád mluvila. Ruměnec neruměnec, kdyby byly tak necudné jako Faile, když spolu byli sami, tak by v Saldeii nikdy nemohli sklidit žádnou úrodu. Při svlékání jí utrhl ještě dva knoflíčky a jí to vůbec nevadilo. Vlastně se jí podařilo rozervat mu košili.

Demiru překvapilo, když otevřela oči, překvapilo ji, když zjistila, že leží na posteli ve vlastním pokoji u Růžové koruny. Čekala, že bude mrtvá, ne svlečená pod lněnou pokrývkou. Na stoličce v nohou postele seděl Stevan a dařilo se mu tvářit zároveň ustaraně, přísně a také, jako by se mu ulevilo. Štíhlý cairhienský strážce byl o hlavu menší než ona a téměř o dvacet let mladší, i přes prošedivělé spánky, ale občas se pokoušel chovat otcovsky a málem prohlašoval, že se o sebe nedokáže postarat, pokud ji on nedrží za ruku. Velmi se obávala, že tenhle incident mu při jejich zápase poskytne v příštích měsících značnou výhodu. Na jedné straně postele byla Merana a tvářila se vážně, na druhé Berenicia. Kyprá žlutá sestra vždycky vypadala vážně, nyní však vyloženě zasmušile.

„Jak?“ vypravila ze sebe Demira. Světlo, ale že byla slabá. Za to mohlo léčení, vyndat ruce zpod pokrývky byla nesmírná námaha. Musela být blízka smrti. Léčení nezanechávalo jizvy, ale vzpomínka a slabost docela stačily.

„Do šenku přišel muž,“ vysvětloval Stevan, „a tvrdil, že chce pivo. Vykládal, že viděl, jak Aielové sledují nějakou Aes Sedai – a přesně popsal tebe – a říkal, že ji chtějí zabít. Jakmile domluvil, cítil jsem...“ Bezútěšně se usmál.

„Stevan mě požádal, abych šla s ním,“ dodala Berenicia, „a málem mě za sebou táhl – a celou cestu jsme běželi. Pravda, nebyla jsem si jistá, že jsme to zvládli včas, dokud jsi teď neotevřela oči.“

„Ovšem,“ přisadila si Merana hluše, „to bylo všechno součástí stejné pasti, stejného varování. Aielové a ten muž. Škoda, že jsme ho nechali odejít, ale měli jsme kvůli tobě takové starosti, že se mu podařilo vyklouznout dřív, než někoho napadlo ho zadržet.“

Demira myslela na Milama a na to, jak tohle ovlivní pátrání v knihovně, jak dlouho asi potrvá, než se Stevan uklidní, a to, co říkala Merana, k ní proniklo až po chvíli. „Zadržet ho? Varování? O čem to mluvíš, Merano?“ Berenicia si zamumlala cosi o tom, že by to pochopila, kdyby jí to ukázaly v knížce. Berenicia měla občas pěkně jedovatý jazýček.

„Vidělas někoho přijít do šenku na panáka, co jsme dorazily, Demiro?“ zeptala se Merana trpělivě.

Byla to pravda. Neviděla. Jedna nebo dvě Aes Sedai v Caemlynu neznamenaly žádnou změnu pro chod hostince, ale devět bylo něco jiného. Paní Cinchoineová se o tom poslední dobou otevřeně zmiňovala. „Takže jste se měli dozvědět, že mě Aielové zabili. Nebo jste mě možná i měli najít dřív, než zemřu.“ Právě si vzpomněla na to, co ten zlovolně se tvářící chlapík vrčel. „Měla jsem vám povědět, abyste se všecky držely dál od al’Thora. Přesně: ‚Vyřiď těm ostatním čarodějnicím, aby se držely dál od Draka Znovuzrozeného.‘ Těžko mohl chtít, aby mrtvola tuhle zprávu předala dál, že? Jak moje rány vypadaly?“

Stevan si na stoličce poposedl a upřel na ni bolestínský pohled. „Obě minuly orgány, na místě by tě nejspíš nezabily, ale ztratilas spoustu krve –“

„Co uděláme teď?“ přerušila ho Demira a směřovala svou otázku na Meranu, dřív, než mohl začít plácat, jak hloupé od ní bylo, nechat se takhle chytit.

„Já říkám, že bychom měli najít Aiely, kteří za to jsou zodpovědní,“ prohlásila Berenicia rázně, „a já z nich udělám odstrašující příklad.“ Pocházela z Hraničních blat Shienaru a aielské nájezdy ji provázely po celé dětství a dospívání. „Seonid se mnou souhlasí.“

„To ne!“ namítala Demira. „Nepřipustím, abyste mi zničily první šanci studovat Aiely. Už takhle těžko řeknou víc než dvě slova. Koneckonců, byla to moje krev. Kromě toho, pokud byl muž, který vás varoval, taky Aiel, tak mi připadá zřejmé, že jednal na rozkaz, a myslím, že v Caemlynu je jenom jeden muž, který dává rozkazy Aielům.“

„My ostatní,“ řekla Merana, s přísným pohledem upřeným na Berenicii, „souhlasíme s tebou, Demiro. Už nechci slyšet další řeči o plýtvání časem a energií na hledání jedné smečky psů mezi stovkami, když muž, který je poslal na lov, si s úsměvem chodí kolem.“ Berenicia se trochu naježila, než sklonila hlavu, to ale dělala vždycky.

„Musíme al’Thorovi aspoň ukázat, že s Aes Sedai takhle jednat prostě nemůže,“ vyjela Berenicia ostře. Meranin pohled její tón zmírnil, ale nadšeně nemluvila. „Ale ne tak rázně, aby to zničilo všechny naše plány, samozřejmě.“

Demira sepjala prsty a s povzdechem si je opřela o rty. Cítila se slabá. „Něco mě napadlo. Když ho otevřeně postavíme před to, co udělal, tak to jistě popře, a my nemáme žádný důkaz, abychom mu ho vmetly do tváře. A nejen to, mohlo by být prozíravé zjistit, jaký má názor na lovení Aes Sedai jako králíků.“ Merana a Berenicia si vyměnily pohledy a dost rázně kývly. Ubohý Stevan se zuřivě mračil. Nikdy nikomu neprominul, když jí ublížil. „Nebylo by lepší nic neříkat? Nad tím by mohl hloubat a hezky se zpotit. Proč jsme něco neřekly? Co uděláme? Nevím, kolik toho zvládneme, ale aspoň bychom ho mohly přimět, aby se ohlížel přes rameno.“

„To má smysl,“ řekla ode dveří Verin. „Al’Thor si musí Aes Sedai vážit, jinak s ním nebude žádné pořízení.“ Kývla Stevanovi, aby odešel – samozřejmě počkal, až kývne i Demira – a pak se posadila na jeho stoličku. „Myslela jsem, že když ses stala terčem –“ Zamračila se na Meranu a Berenicii. „Nesednete si? Nechci, aby mě bolelo za krkem z toho, jak se musím koukat nahoru.“ Verin mluvila dál, zatímco ony si přistavily jedinou židli v místnosti a stoličku z obou stran Demiřiny postele. „Jelikož ses stala terčem, Demiro, tak bys měla pomáhat rozhodnout, jak dát panu al’Thorovi lekci. A zdá se, že už jsi s tím začala.“

„Já myslím,“ začala Merana, ale Verin ji uťala.

„Za chviličku, Merano. Demira má právo vyslovit první návrh.“

Demiře se zadrhl dech v hrdle, jak čekala na výbuch. Merana zřejmě vždycky chtěla, aby její rozhodnutí Verin schválila, což bylo za daných okolností jen přirozené, byť neohrabané, ale tohle bylo poprvé, kdy Verin prostě převzala velení. A přesto Merana na Verin jen chvíli civěla se stisknutými rty a pak sklonila hlavu. Demira napadlo, jestli to znamená, že Merana předává poselstvo Verin. Očividně nemohla dělat nic jiného. Oči všech se vyčkávavě upřely na Demiru. Zvláště Verininy oči byly velmi pronikavé.

„Jestli chceme, aby si lámal hlavu nad tím, co hodláme podniknout, navrhuji, aby dneska žádná z nás nešla do paláce. Třebas bez vysvětlení, nebo, jestli je to příliš silné, tak mu podat takové, které prohlédne.“ Merana přikývla. Důležitější bylo, jak se věci vyvíjely, že kývla i Verin. Demira se rozhodla odvážit se ještě dál. „Možná že bychom neměly nikoho posílat pár dní, ať se hezky dusí ve vlastní šťávě. Jsem si jistá, že pozorováním Min zjistíme, až bude hezky načatý, a...“ Ať už se rozhodnou k čemukoliv, ona se toho chtěla účastnit. Byla to, koneckonců, její krev a jenom Světlo ví, na jak dlouho teď bude muset odložit své pátrání v knihovně. Tohle byl skoro stejně podstatný důvod, proč dát al’Thorovi lekci, jako to, že zapomínal, kdo Aes Sedai jsou.