Pán chaosu

51 Únos

Rand nechal Sulin, aby mu při oblékání přidržela kabát, z toho prostého důvodu, že by jí ho jinak musel vyrvat z rukou. Jako obvykle se na něj snažila kus oděvu narvat bez ohledu na podrobnosti, jako třeba kde má v té chvíli ruce. Výsledkem byl taneček v jeho ložnici. Luis Therin se řehnil šíleným potěšením, právě dost nahlas, aby ho bylo slyšet. Sammael, och ano, ale nejdřív Demandred. Úplně nejdřív se zbavím jeho, pak Sammaela. Och ano. Kdyby ten muž měl ruce, byl by si je mnul radostí. Rand si ho nevšímal.

„Buď uctivý,“ mumlala tiše Sulin. „Těm Aes Sedai v Caemlynu jsi neprokazoval dost úcty a vidíš, co z toho vzešlo. Moudré... Slyšela jsem moudré říkat věci... Musíš být uctivý. Můj pane Draku,“ dodala, jako by ji to teprve napadlo.

Konečně se mu podařilo obléknout si kabátec. „Už přišla Min?"

„Vidíš ji? Můj pane Draku?“ Sebrala mu z červeného hedvábí neexistující chloupek a začala mu zapínat knoflíky. Bylo rychlejší ji nechat. „Min přijde, až přijde, jestli přijde. Sorilea s ní v táboře skončí, až s ní skončí.“ Náhle k němu ostře vzhlédla. „Co s ní chceš? Když tu jsou Aes Sedai, nebudeš chtít, aby tě štípala do zadku.“ Dnes odpoledne žádné skryté úsměvy. „Můj pane Draku.“

Dalo mu práci se nemračit. Vše šlo tak dobře a teď tohle. Sorilea věděla, že dneska Min potřebuje víc než při jakékoliv předchozí audienci. Příležitost podívat se na Coiren a další dvě Elaidiny vyslankyně si nemohla nechat ujít. Sorilea slíbila, že ji pošle zpátky. Rand poodešel, ale Sulin ho následovala a pořád mu něco dělala s knoflíky. „Sulin, chci, abys zašla do Sorileina stanu. Najdi Min a přiveď ji sem. Žádné otázky, Sulin. Prostě to udělej.“

Podařilo se jí zároveň se usmát i zaskřípat zuby. „Jak můj pán Drak velí.“ Při ladném pukrleti roztáhla doširoka červenobílé suknice a sklonila hlavu na půl cesty k podlaze.

„Jak dlouho?“ zeptal se, když se otočila k odchodu. Nebylo třeba říkat co. Z jejího zaváhání bylo zřejmé, že pochopila.

Nakonec promluvila, klidně a důrazně, vůbec nebručela. „Dokud se moje hanba nevyrovná jejich.“ Chvíli se mu dívala zpříma do očí, jako zastara, byť měla delší vlasy, ale stejně rychle se maska vrátila. „Jestli mě můj pán Drak omluví, musím běžet, jestli mám splnit jeho rozkaz.“ A taky se rozběhla, zvedla si suknice až ke kolenům a vyrazila z místnosti. Rand potřásl hlavou a poslední knoflíky si zapnul sám.

Pravdou bylo, že se cítil dobře. Vadila mu jen ta věc s Min. Sorilea mu dala slovo. Min mu dala slovo. Jakmile odrazí Coireniny nevyhnutelné otázky, jako jestli se rozhodl vrátit s ní do Tar Valonu, sedne si s Min a... Nebyl si jistý, co by měl udělat. Ale Alanna už byla zase o den blíž. Chvilku bude poslouchat Coiren a pak si půjde na hodinku zacvičit s mečem.

Demandred, prskal Luis Therin. Tak on chce Ilienu? Jako obvykle ho pomyšlení na Ilienu rozplakalo, začal kvílet. Ilieno! Och Světlo, Ilieno!

Rand si do předpokoje přinesl Dračí žezlo. Napadlo ho, co si asi přinese Coiren. Posadil se do vysokého křesla na pódiu, aby pořád nepřecházel sem a tam. Dokonce ani ne kvůli Aes Sedai. Kvůli Min. Věděla, že ji potřebuje. Věděla to.

Konečně se dveře otevřely natolik, aby dovnitř vklouzla jedna žena, byla to však Chiad, ne Min. „Aes Sedai jsou tady, Car’a’carne.“ Titul vyslovila škrobeně, pořád si nebyla jistá, že je náčelníkem náčelníků mokřiňan, a vlastně si ani nebyla jistá, jak v něm má vidět syna Děvy.

Rand kývl, narovnal se a Dračí žezlo si opřel o koleno. „Pošli je dál.“ Důrazně si o tom s Min promluví. Trávit všechen čas s moudrými.

Coiren vplula dovnitř jako baculatá, domýšlivá labuť. Následovala ji Galina a ještě jedna žena s havraními vlasy, tvrdýma očima a tváří Aes Sedai. Dnes byly všechny v odstínech šedé. Usoudil, že si barvu vybraly, protože na ní nebyl vidět prach. K jeho překvapení služebné, jimž z ramen visely lehké pláště proti prachu, znovu přišly za Aes Sedai, celý tucet se prohýbal pod tíhou dvou dost velkých, mosazí obitých truhlic. Některé z mladších žen se na něj podívaly, většina však klopila hlavy, jak se soustředily na břemena, nebo možná ze strachu.

Rand málem ohrnul rty, než se vzpamatoval. Ony si opravdu myslely, že si ho můžou koupit.

„Škoda, že tu dnes není tvoje zelená sestra,“ řekla Galina.

Rand se na ni podíval. Všechny tři Aes Sedai ho napjatě sledovaly. Jak mohly vědět o Alanně?

Neměl však čas na přemýšlení. Vzápětí ho zabrněla kůže.

Vzplál v něm vztek a Luis Therin se rozčílil rovněž. Rand popadl saidín, téměř ho Luisi Therinovi vyrval ze chřtánu. Po okraji prázdnoty se převaloval hněv a opovržení, když se zlostně zamračil na Coiren, Galinu a tu třetí, ať se jmenovala jakkoliv. Coiren měla měkkou bradu odhodlaně vystrčenou. Druhé dvě se usmívaly, dychtivě a vůbec ne příjemně. Byly stejně hloupé jako Merana a ta její banda.

Štít, který vklouzl mezi něj a pravý zdroj, byl jako když se uzavře stavidlo. Proud saidínu ustal, zůstala po něm jen špína. Kromě toho vzduch kolem něj, od kotníků ke krku, jako by zhoustl. Z toho štítu mu málem vypadly oči z důlků. To přece není možné. Žádné tři ženy ho nemohly odříznout od pravého zdroje, když už jednou uchopil saidín, pokud by nebyly silné jako Semirhage nebo Mesaana nebo... Sáhl po pravém zdroji a narazil na tu neviditelnou kamennou zeď, ach jak tvrdou. Luis Therin vrčel jako šelma, bušil a zoufale se oháněl. Jeden z nich by měl na saidín dosáhnout, měl by dokázat prorazit blokem, který držely jen tři.

Blok byl na místě jen chvilku, když se jedna ze služek postavila vedle Galiny a Randovi se vytratila krev z obličeje. Zkoumaly ho čtyři páry očí ve čtyřech bezvěkých tvářích.

„Je velká škoda, že to došlo takhle daleko.“ Tím klidným hlasem mohla Coiren promlouvat spíš ke shromáždění než k jednomu muži. „Opravdu moc jsem chtěla, abys do Tar Valonu přišel o své vlastní vůli, ale je zřejmé, že jsi nás chtěl jen vodit za nos. Asi jsi byl ve spojení s těmi bídnými hlupačkami, které uprchly poté, co byla utišena ta ženská Sanche. Vážně jsi věřil, že ti mohou něco nabídnout? Proti Bílé věži?“ Skutečně mluvila, jako by ji zklamal.

Mohl pohnout jedině očima. Sklouzl pohledem ke služebným, které se hemžily kolem jedné truhlice. Otevřely ji a vyndaly mělký podnos. Některé ty tváře vypadaly prostě mladé, ale ostatní... Byl si jist, že všechny jsou Aes Sedai, těch pět mladých žen bylo právě dost mladých, aby ještě nezískaly ten bezvěký vzhled, pět se jich na něho podívalo a ukolébalo jeho podezření, zatímco ostatní skrývaly své tváře. Patnáct Aes Sedai. Když se třináct propojilo a utkalo štít, žádný muž ho nedokázal prorazit, a dvě ho spoutaly. Třináct, aby ho... Luis Therin s řevem uprchl.

Galina Randovi vytáhla z ruky Dračí žezlo a potřásla nad ním hlavou. „Teď tomu velím já, Coiren.“ Dokonce se na něj ani nepodívala, stejně dobře mohl být kusem nábytku. „Bylo dohodnuto, že pokud dojde na tohle, ujme se velení červené adžah.“ Podala Dračí žezlo druhé černovlasé ženě v šedém a řekla: „Někam to dej, Katerino. Pro amyrlin by to mohl být zábavný suvenýr.“

Červené adžah. Randovi se po tvářích řinul pot. Kdyby jen teď vstoupily Děvy, moudré, Sulin, kdokoliv, kdo by mohl vzbouřit palác. Třináct Aes Sedai, a červené adžah ve velení. Kdyby dokázal otevřít ústa, byl by vyl.

Když se otevřely dveře, Bain překvapeně vzhlédla – Rand al’Thor přijal Aes Sedai teprve před chvilkou – a když uviděla služebné vynášející truhlice, automaticky odvrátila zrak. Jedna černovlasá Aes Sedai se před ní rozkročila a Bain se spěšně narovnala z dřepu. Už věděla, co si vybrat z příběhu, který jí ostatní Děvy vyprávěly v Caemlynu, o věcech, které kdysi znali jenom náčelníci a moudré, ale tahle tmavooká žena jako by věděla všechno o tom, jak Aielové kdysi dávno zklamali. Upírala oči na Bain, takže si Aielka jen nejasně uvědomovala druhou černovlasou Aes Sedai stojící před Chiad, stejně jako tu nabubřelou, odvádějící chodbou ženy s truhlicemi. Bain přemítala, jestli ji Aes Sedai stojící před ní nehodlá kvůli aielskému zklamání zabít. Kdyby to měly v úmyslu, určitě by začaly zabíjet dřív – určitě to věděly – ale tmavé oči téhle ženy se leskly tak tvrdě, že musely předpovídat smrt. Bain se nebála zemřít, jen doufala, že si předtím stačí zahalit tvář.

„Mladý pán al’Thor je asi zvyklý přicházet a odcházet z Cairhienu, kdykoliv se mu zamane,“ sdělila jí Aes Sedai hlasem tvrdým jako kámen. „Nejsme zvyklé, aby od nás někdo tak hrubě odešel. Jestli se v příštích dnech vrátí do paláce, vrátíme se také. Pokud ne... I naše trpělivost má hranice.“ Odplula, ona i ta druhá, za ženami s truhlicemi.

Bain si vyměnila pohled s Chiad a spolu vběhly do komnat Randa al’Thora.

„Co tím myslíš, že je pryč?“ chtěl vědět Perrin. Loialovi se zatřásly uši, ale oči klopil na hrací desku stejně upřeně jako Faile. Byla cítit... Perrin se v té změti pachů nevyznal. Chtělo se mu z ní hryzat se do rukou.

Nandera jenom pokrčila rameny. „Občas to dělá.“ Vypadala docela klidně, ruce měla založené a tvář klidnou, byla však cítit podrážděním, pach připomínal malé kudlibabky. „Vyklouzne pryč, aniž by mu alespoň jedna Děva hlídala záda, občas i na půl dne. Myslí si, že to nevíme. Myslela jsem, že bys mohl vědět, kam odešel.“ Něco v jejím hlase Perrina ujistilo, že pokud to zjistí, hodlá jej následovat.

„Ne,“ povzdechl si. „Nemám tušení.“

„Dávej pozor na hru, Loiale,“ zamumlala Faile. „Ten kámen určitě nechceš dát semhle.“

Perrin si znovu povzdechl. Dnes se rozhodl zůstat a držet se pořád Faile po boku. Dřív nebo později s ním začne mluvit, a kromě toho ho Berelain určitě nechá na pokoji, když bude se svou ženou. No, aspoň Berelain ho opravdu nechala být, jenže jakmile si Faile uvědomila, že nepůjde na lov, odchytila Loiala dřív, než mohl uprchnout do knihovny, a od té doby hráli nekonečné hry dámy. Mlčky, z praktických důvodů. Perrin si přál být tam, kde byl Rand, ať to bylo kdekoliv.

Rand ležel na zádech v posteli a zíral na silné stropní trámy sklepa, aniž je skutečně vnímal. Postel nebyla velká, ale byly na ní dvě péřové matrace, polštáře nacpané husím peřím a kvalitní lněné povlečení. Byla tu ještě pevná židle a stolek, prosté, ale pěkně vyrobené. Randa bolely svaly, jak ho sem nesly nacpaného v truhlici. S pomocí jediné síly ho snadno ohnuly a hlavu mu vmáčkly mezi kolena. Obyčejné provazy stačily, byl z něj balík.

Skřípění kovu o kov ho přimělo otočit hlavu. Galina použila velký železný klíč, aby otevřela mřížku v železné kleci, která obklopovala postel, stolek a židli. Prošedivělá žena s vrásčitou tváří strčila ruce do klece jen na tak dlouho, aby dovnitř vsunula podnos zakrytý látkou, pak doslova odskočila dozadu.

„Hodlám tě do Věže dopravit ve zdraví, pokud to ovšem půjde,“ řekla zcela chladně, když zamykala mřížku. „Jez, nebo tě nakrmíme."

Rand znovu obrátil oči k trámům. Kolem klece sedělo na židlích šest Aes Sedai a udržovalo nad ním štít. Rand se držel v prázdnotě pro případ, že by uklouzly, ale na přehradu se nevrhal. Když ho strčily do klece, zkoušel to. Některé se smály, ty, které si toho vůbec všimly. Teď se místo toho nesměle natahoval k zuřícímu saidínu, bouři ohně a ledu stále těsně mimo dohled, za rohem. Natáhl se a ucítil, že ho od pravého zdroje odděluje neviditelná stěna, sklouzl po ní, jako by se snažil najít kraj. Našel však místo, kde jako by se zeď měnila v šest bodů. Bránily mu stejně účinně, ale bylo jich šest, ne jeden, a rozhodně to byly body.

Jak dlouho tady je? Usadila se na něm šedá bezútěšnost, halící čas, halící ho do apatie. Byl tu dost dlouho, aby začal mít hlad, ale v prázdnotě to byl vzdálený pocit, a dokonce i vůně horkého guláše a teplého chleba, linoucí se zpod plátna, v něm nevzbudila zájem. Vstát byla příliš velká námaha. Zatím se kolem klece střídalo dvanáct Aes Sedai, a ani jednu z nich neviděl předtím, než vstoupila do sklepa. Kolik jich bylo v domě? To mohlo být důležité později. Kde je ten dům? Netušil, jak daleko ho odtáhly v té truhle, většinu cesty se kodrcal na voze nebo káře. Proč zapomněl na Moiraininu radu? Nevěř žádné Aes Sedai, ani trošičku. Šest Aes Sedai usměrnilo dost saidaru, aby udržely štít, že by ho venku měla vycítit každá žena, která dokáže usměrňovat. Potřeboval jen, aby kolem po ulici prošla Amys či Bair a začala být zvědavá. Musely se divit, kam se poděl, když Coiren odešla z paláce. Pokud byla venku nějaká ulice. Potřeboval jen...

Znovu sáhl na štít, jemně, aby si toho nevšimly. Šest bodů. Šest slabých bodů, určitě. To muselo něco znamenat. Přál si, aby Luis Therin znovu promluvil, ale v hlavě měl pouze vlastní myšlenky, klouzající po prázdnotě. Šest bodů.

Spěchajíc zešeřelou ulicí kolem šedého kamenného domu, kde přebývaly Aes Sedai, Sorilea jen tak tak vycítila, že uvnitř ještě usměrňují. Jenom to cítila, protože sama dokázala usměrňovat jen tak tak, ale to nebyl důvod, proč si toho nevšímala. Usměrňovaly tu dnem i nocí od svého příjezdu, takže kvůli tomu žádná moudrá neplýtvala časem. Sorilea teď rozhodně musela přemýšlet o důležitějších věcech. V paláci zabijáků stromů začínaly být Děvy podrážděné kvůli Randu al’Thorovi. Mumlaly, že tentokrát bude mít Car’a’carn co vysvětlovat, až se vrátí. Sorilea žila o hodně déle než kterákoliv z Děv, o hodně déle než kterákoliv z moudrých, slabá v síle nebo ne, a byla znepokojená. Jako většina mužů, Rand al’Thor odcházel, kdykoliv se mu zachtělo, kamkoliv se mu zachtělo – muži v tom byli jako kočky – ale tentokrát ve chvíli, kdy se vytratil, zmizela někde mezi stany a palácem i Min. Sorilea neměla ráda shody náhod, ať už se jich kolem Car’a’carna dělo kdovíkolik. Přitáhla si loktuši, jak ji náhle zamrazilo, a spěchala dál k táboru.