Rand si právě začal nacpávat krátkou fajfku, když do dveří strčila hlavu Liah. Než stačila promluvit, protlačil se kolem ní funící kulatolící muž v červenobílé livreji a před jejím ohromeným zrakem padl před Randem na kolena.
„Můj pane Draku,“ vybuchl chlapík se zdušeným kvílením, „do paláce přišli ogierové. Tři ogierové! Dostali víno a nabídli jsme jim víc, ale oni trvali na tom, že musejí vidět pána Draka.“
Rand se přiměl mluvit klidně. Nechtěl toho muže vyděsit. „Jak dlouho jsi v paláci...?“ Livrej muži padla a nebyl zrovna nejmladší. „Obávám se, že neznám tvoje jméno.“
Klečící muž zakoulel očima. „Moje jméno? Bari, můj pane Draku. Ehm, dvaadvacet let, můj pane Draku, tuhle zimonoc. Můj pane Draku, ti ogierové.“
Rand již dvakrát navštívil ogierskou državu, avšak neznal přesně správnou etiketu. Ogierové vystavěli většinu velkých měst, tedy přinejmenším jejich nejstarší části, a stále občas vycházeli ze svých držav, aby provedli nějaké opravy, nicméně Rand pochyboval, že Bari by byl takhle vzrušený kvůli někomu menšímu než králi nebo Aes Sedai. Možná ani kvůli nim ne. Rand si pečlivě nacpal fajfku a váček s tabákem zasunul zpátky do kapsy. „Vezmi mě k nim.“
Bari vyskočil a málem poskakoval na špičkách. Rand usoudil, že se rozhodl správně. Bariho tedy rozhodně nijak nepřekvapilo, že pán Drak jde za ogiery, místo aby si je nechal předvést. Opasek s mečem a žezlo nechal na stole. Na ogiery by ani jedno dojem neudělalo. Liah a Cassin šli, samozřejmě, také, a bylo zřejmé, že Bari by běžel zpátky, kdyby nebylo třeba držet krok s Randem.
Ogierové čekali na nádvoří s vodotryskem, s nádržkou plnou leknínových listů a červených a zlatých rybiček, bělovlasý muž v dlouhém kabátci, rozšířeném nad vysokými holínkami s obrácenými manžetami, a dvě ženy, jedna o hodně mladší než druhá, se sukněmi s vyšitými liánami a lístky, přičemž starší měla výšivku mnohem složitější než mladší. Zlaté číše vyrobené pro lidské ruce vypadaly u nich jako hračky pro děti. Na několika stromech ještě zůstalo pár lístků a palác sám poskytoval stín. Ogierové nebyli sami. Když se Rand objevil, tlačily se kolem něj Sulin a dobré tři tucty Děv, Urien a asi padesát či víc Aielanů. Aielové měli tu slušnost, že se odmlčeli, když uviděli Randa.
Ogier promluvil. „Tvoje jméno zpívá v mých uších, Rande al’Thore.“ Jeho hlas zněl jako vzdálené dunění hromu. Potom vážně představil sebe a ženy. Byl Haman, syn Dala syna Morelova. Starší žena byla Covril, dcera Elly dcery Soong, a mladší Erith, dcera Ivy dcery Alařiny. Rand si vzpomněl, že Erith jednou viděl, v Državě Tsofu, dva dny rychlé jízdy od města Cairhienu. Neuměl si představit, co dělá v Caemlynu.
Vedle ogierů vypadali i Aielové malí. Vlastně i celé nádvoří vypadalo malé. Haman by o polovinu vyšší než Rand a v poměru k tomu i širší, Covril byla o necelou hlavu – ogierskou hlavu – nižší než Haman a dokonce i Erith Randa převyšovala dobře o loket. A přesto to byl nejmenší z rozdílů mezi ogiery a lidmi. Haman měl oči velké a kulaté jako podšálky a široký nos málem přes celý obličej, uši mu vyčnívaly z vlasů a na nich měl bílé štětičky. Měl dlouhé svislé bílé kníry a úzkou bradku a obočí mu visela až na tváře. Rand nedokázal přesně ukázat na to, v čem se liší tváře Covril a Erith – až na to, že neměly kníry a bradky, samozřejmě, a obočí také neměly tak dlouhá a hustá – ale nějak působily křehčím dojmem. Ačkoliv se Covril v té chvíli tvářila stejně vážně – rovněž mu byla z nějakého důvodu povědomá – a Erith vypadala ustaraně a klopila uši.
„Omluvte mě na chvilku,“ řekl jim Rand.
Sulin ho už dál nepustila ke slovu. „Přišli jsme si promluvit se Stromovými bratry, Rande al’Thore,“ pravila pevně. „Musíš vědět, že Aielové udržují se Stromovými bratry dávné vodní přátelství. Často chodíme obchodovat do jejich državy."
„To je skutečně pravda,“ mumlal Haman. Tedy mumlal na ogiera. Znělo to jako lavina někde mimo dohled.
„Jsem si jistý, že ostatní si přišli popovídat,“ řekl Rand Sulin. Dnes ráno znal členky její stráže od pohledu, jednu každou z nich. Jalani se hluboce zarděla. Na druhou stranu tu kromě Uriena nebyly víc než tři čtyři Rudé štíty. „Nerad bych si myslel, že musím požádat Enailu a Somaru, aby se ujaly tebe.“ Sulinina snědá tvář potemněla rozhořčením, takže jizva, kterou utržila, když se vydala za ním, ještě více vynikla. „Rád bych si s nimi promluvil sám. Sám,“ zdůraznil s pohledem upřeným na Liah a Cassina. „Leda si myslíte, že potřebuju ochranu i před nimi?“ Pokud něco, tak se zatvářila ještě dotčeněji a sebrala Děvy s rychlými pohyby rukou ve znakové řeči, která by u každého kromě Aiela rozhodně znamenala láteření. Někteří Aielové se pochechtávali, když odcházeli. Rand usoudil, že udělal nějaký vtip.
Když odešli, Haman si hladil dlouhou bradku. „Lidé nás vždycky nepovažují za neškodné, víš. Ehm. Ehm.“ Znělo to jako od velkého čmeláka. „Je to ve starých záznamech. Velmi starých. Vlastně jenom zlomky, ale jsou datovány těsně před –“
„Starší Hamane,“ ozvala se zdvořile Covril, „kdybychom se jen mohli držet dané věci?“ Tenhle čmelák bzučel ve vyšší tónině.
Starší Haman. Kde to už Rand slyšel? Každá država měla svou radu starších.
Haman si povzdechl. „Dobrá, Covril, předvádíš však nevhodný spěch. Téměř jsi nám nedala čas se opláchnout, než jsme přišli sem. Přísahám, že jsi začala poskakovat jako...“ Velkýma očima mrkl na Randa a rukou o velikosti slušné šunky zakryl odkašlání. Ogierové považovali lidi za zbrklíky, kteří se vždy snaží udělat hned to, na čem nemohlo záležet nejméně do zítřka. Nebo do příštího roku. Ogierové měli spoustu času. Také považovali za urážlivé připomínat lidem, jak poskakují. „Tohle byla ta nejzajímavější cesta ven,“ pokračoval Haman a vysvětloval Randovi, „a nikoliv nejmenším byl objev, že Shaido Aielové oblehli Al’cair’rahienallen – to je velmi neobvyklé – a že ty jsi vlastně tady, ale pak jsi odešel dřív, než jsme si s tebou mohli promluvit, a... Nemohu si pomoci, ale mám dojem, že jsme byli zbrklí. Ne. Ne, mluv ty, Covril. To kvůli tobě jsem zanechal svého studia a učení a rozběhl se do světa. Moje třídy teď budou samá výtržnost.“ Rand se málem zazubil. Podle toho, jak ogierové věci běžně prováděli, Hamanovým třídám bude trvat půl roku, než se dohodnou, že skutečně odešel, a další rok, než proberou, co s tím podniknou.
„Matka má jisté právo být znepokojená,“ prohlásila Covril a štětičky na uších se jí třepetaly. Zřejmě bojovala mezi úctou patřící staršímu a téměř neogierskou netrpělivostí. Když se znovu obrátila k Randovi, narovnala se, vzpřímila uši a zvedla bradu. „Co jsi udělal s mým synem?“
Randovi spadla brada. „Tvým synem?“
„S Loialem!“ Zírala na něj, jako by zešílel. Erith po něm taky pokukovala znepokojeně a tiskla ruce k prsům. „Řekl jsi nejstarší ze starších v Državě Tsoru, že na něj dohlédneš,“ hnala se dál Covril. „Řekli mi, že jsi to slíbil. Tenkrát sis neříkal Drak, ale byl jsi to jistě ty. Nebyl, Erith? Copak Alar neříkala Rand al’Thor?“ Nedala mladší ženě málem ani čas přikývnout. Jak nabírala na rychlosti, Haman se začal tvářit bolestínsky. „Můj Loial je příliš mladý, aby byl venku, příliš mladý, aby pobíhal po světě a dělal věci, které ho nepochybně nutíš dělat. Starší Alar mi o tobě vyprávěla. Co má můj Loial společného s Cestami a trolloky a Valerským rohem? Předej mi ho hned, prosím, abych ho mohla slušně oženit s Erith. Ona jeho toulavé nohy usadí.“
„Je moc pohledný,“ zamumlala Erith plaše a uši se jí rozpaky třepetaly tak silně, že tmavé štětičky byly téměř vidět rozmazaně. „A taky myslím, že je velmi chrabrý.“
Randovi hodnou chvíli trvalo, než znovu získal duševní rovnováhu. Když ogier mluvil důrazně, znělo to stejně, jako když padá hora. Když ogier mluvil s důrazem a rychle...
Podle ogierských měřítek byl Loial příliš mladý na to, aby opustil državu sám, bylo mu jen něco málo přes devadesát. Ogierové žili velmi dlouho. Od prvního dne, co se s ním Rand setkal, celým dychtivým uvidět svět, si Loial dělal veliké starosti kvůli tomu, co se stane, až si starší uvědomí, že utekl. Hlavně si dělal značné starosti s tím, že za ním přiběhne jeho matka s nevěstou v závěsu. Tvrdil, že muž v těchhle věcech nemůže u ogierů říci ne a žena jenom málo. Všechno to byla práce jejich dvou matek. Nebylo nijak neobvyklé, že jste zjistili, že jste zasnoubení se ženou, kterou jste nepotkali do dne, kdy vás vaše matka představila slibné nevěstě a tchyni.
Loial si zřejmě myslel, že by pro něj svatba znamenala konec všeho, rozhodně konec jeho touze uvidět a poznat svět, a ať už to bylo jakkoliv, Rand nemohl vydat přítele tomu, čeho se tolik obával. Už chtěl říci, že neví, kde Loial je, a poradit jim, aby se vrátili do državy, než přijde zpátky – měl už otevřená ústa, když ho napadla jedna otázka. Uvedlo ho do rozpaků, že si nemohl vzpomenout na něco tak důležitého. Pro Loiala to bylo důležité. „Jak je to dlouho, co je pryč z državy?“
„Příliš dlouho,“ zaduněl Haman, jako když se dolů horou valí kameny. „Ten chlapec se nikdy nechtěl přihlásit do tříd. Vždy mluvil o tom, že chce vidět venek, jako by se tam něco změnilo proti tomu, co stojí v knihách, které by měl studovat. Ehm. Ehm. Co je to za změnu, když lidé upraví čáry na mapě? Země je pořád –“
„Je venku už příliš dlouho,“ skočila mu do řeči Loialova matka s odhodláním, jako kdyby zarážela kůly do suchého jílu. Haman se na ni zamračil a jí se podařilo na něj civět stejně odhodlaně, ačkoliv se jí uši chvěly rozpaky.
„U-už víc než pět let,“ řekla Erith. Na chvíli sklopila uši, ale pak je prudce narovnala a umíněně přitiskla k hlavě. S velmi dobrou imitací Covril řekla: „Chci, aby byl mým manželem. Věděla jsem to hned, když jsem ho poprvé spatřila. Nenechám ho zemřít. Ne na svou hloupost.“
Rand a Loial spolu probírali mnoho věcí a jednou z nich bylo toužení, ačkoliv o tom Loial nemluvil právě moc rád. Když Rozbití světa zahnalo lidi na útěk do bezpečí, jaké se jen dalo najít, vyhnalo také ogiery z jejich držav. Po dlouhá léta se lidé toulali po světě, který se měnil občas ze dne na den, hledavše bezpečí, a ogierové se toulali, hledavše državy ztracené v měnící se zemi. Tehdy je právě navštívilo toužení. Ogier, který byl dlouho venku z državy, se do ní musel vrátit. Ogier, který pobýval příliš dlouho mimo državu, zemřel.
„Vyprávěl mi o ogierovi, který zůstal venku déle,“ poznamenal Rand tiše. „Myslím, že říkal deset let.“
Haman už vrtěl mohutnou hlavou, ještě než Rand domluvil. „To nepůjde. Co já vím, pět jich zůstalo venku tak dlouho a přežilo, aby se vrátili do državy, a myslím, že bych věděl, kdyby jich bylo víc. Takové šílenství by bylo zapsáno a mluvilo by se o něm. Tři z nich zemřeli do roka po návratu domů, čtvrtý byl po zbytek života mrzákem a pátá na tom byla jenom o málo lépe, potřebovala k chození hůl. Ačkoliv dál psala. Ehm. Ehm. Dalar zapsala některé zajímavé věci ohledně –“ Tentokrát, když Covril otevřela ústa, otočil Haman hlavu. Dlouho na ni hleděl, dlouhé obočí mu viselo a ona si začala zuřivě uhlazovat sukně. Ale jeho pohled opětovala. „Pět let je krátká doba, já vím,“ řekl Haman Randovi, přičemž koutkem oka ostře sledoval Covril, „ale my jsme teď připoutáni k državám. Ve městě jsme nezaslechli nic o tom, že je Loial tady – a podle vzruchu, který jsme sami vyvolali, si myslím, že bychom se o něm doslechli – ale jestli nám řekneš, kde je, prokážeš mu velmi velkou laskavost.“
„Je ve Dvouříčí,“ řekl Rand. Zachránit příteli život neznamenalo ho zradit. „Když jsem ho viděl naposledy, tak se vydával v dobré společnosti, s přáteli, tam. Je to tiché místo, tohle Dvouříčí. Bezpečné.“ Už opět bylo, díky Perrinovi. „A před pár měsíci na tom byl dobře.“ Bode aspoň řekla tolik, když mu děvčata vyprávěla, co se událo doma.
„Dvouříčí,“ zamumlal Haman. „Ehm. Ehm. Ano, vím, kde to je. Další dlouhá cesta.“ Ogierové zřídkakdy jezdili, jelikož existovalo jenom málo koní, kteří by je unesli, a oni stejně dávali přednost vlastním nohám.
„Musíme okamžitě vyrazit,“ prohlásila Erith pevným, byť tichým duněním. Tichým ve srovnání s Hamanem. Covril a Haman se na ni překvapeně podívali a ona svěsila uši. Byla, koneckonců, velmi mladá žena doprovázející staršího a ženu, o níž Rand předpokládal, že je sama dost důležitá, vzhledem k tomu, jak se stavěla Hamanovi. Erith nejspíš nebylo den přes osmdesát.
Rand se při té představě usmál – byla to vlastně jenom dívenka, možná jenom sedmdesátiletá – a řekl: „Prosím, přijměte pohostinství v tomto paláci. Několikadenní odpočinek by mohl vaši cestu dokonce urychlit. A mohl bys mi pomoct, starší Hamane.“ No jistě, Loial pořád mluvil o své učiteli, starším Hamanovi. Starší Haman podle Loiala všecko znal. „Potřebuju najít brány. Všechny.“
Všichni tři ogierové promluvili najednou.
„Brány?“ vyhrkl Haman a uši a obočí mu vyletěly nahoru. „Cesty jsou velmi nebezpečné. Příliš nebezpečné."
„Pár dní?“ namítala Erith. „Můj Loial může umírat.“
„Pár dní?“ řekla zároveň Covril. „Můj Loial může –“ Odmlčela se a se stisknutými rty a třesoucíma se ušima se zadívala na mladší ženu.
Haman se zamračil na obě a podrážděně si uhladil bradku. „Nevím, proč jsem se nechal k tomuhle přemluvit. Měl bych učit své třídy a mluvit k pařezu. Kdybys nebyla tak vážená mluvčí, Covril...“
„Chceš říci, kdybys nebyl sezdaný s mou sestrou,“ odsekla nebojácně. „Voniel ti řekla, abys konal svou povinnost, Hamane.“ Haman spustil obočí, až se mu konečky dotýkaly lící, a její uši ztratily něco z předchozí ztuhlosti. „Chci říci, že tě požádala,“ pokračovala. Ne zrovna spěšně, neztratila sebeovládání, ale rozhodně neváhala. „U stromu a klidu, nechci tě urazit, starší Hamane.“
Haman si hlasitě odkašlal – což u ogiera znamenalo vskutku hlasitě – a obrátil se k Randovi, přičemž si popotahoval kabát, jako by ho měl pokrčený.
„Cesty používají zplozenci Stínu,“ řekl Rand, než stačil Haman otevřít pusu. „K těm pár, které znám, jsem nechal postavit stráže.“ Včetně té u Državy Tsofu, zcela jistě po jejich odchodu. Tihle tři nemohli ujít celou tu cestu z Državy Tsofu až po jeho marné návštěvě. „Znám jenom hrstku. Je nezbytně nutné strážit všechny, jinak se sem můžou najednou přihrnout myrddraalové a trolloci. Já ale ani nevím, kde všechny jsou.“
Pořád ale zůstanou průchody. Občas ho napadlo, proč vlastně některý ze Zaprodanců nevrhne pár tisíc trolloků do paláce průchodem. Deset tisíc nebo dvacet. Měl by spoustu práce je zastavit, pokud by je vůbec dokázal zastavit. Přinejlepším by to byla jatka. No, s průchody nemohl udělat nic, pokud tam nebyl. S bránami ale něco udělat mohl.
Haman si vyměnil pohled s Covril. Stáhli se poněkud stranou a mluvili šeptem, kupodivu byl dost tichý, aby připomínal bzučení obrovského roje včel na střeše. Musel mít pravdu, když ji považoval za důležitou osobu. Mluvčí. Slyšel ten důraz. Napadlo ho uchopit saidín – pak by je uslyšel – a znechuceně tento nápad odvrhl. Zatím ještě neklesl k odposlouchávání. Erith dělila svou pozornost rovnoměrně mezi starší a Randa, přičemž si neustále mimoděk uhlazovala sukně.
Rand doufal, že se nebudou ptát, proč své otázky nepoložil radě starších Državy Tsofu. Alar, nejstarší z tamních starších, byla velmi neústupná, pařez měl schůzi a nic tak divného – tak zvláštního, že na to ještě nikdy nikdo nepomyslel – jako předat ovládání bran člověku, se nedalo udělat, pokud se pařez neshodne. Jí zřejmě záleželo na tom, kdo je, stejně málo jako těmto třem.
Nakonec se Haman vrátil, mračil se a tahal se za klopy kabátu. Covril se také mračila. „Tohle je všechno velmi uspěchané, velmi uspěchané,“ začal Haman pomalu, jako když klouže štěrk. „Rád bych to projednal s... No, nemůžu. Zplozenci Stínu, říkáš? Ehm. Ehm. No dobrá, když je třeba spěchat, je třeba spěchat. Nikdy se nesmí říci, že ogierové nedokážou reagovat rychle, když je to nutné, a možná je to nutné teď. Musíš pochopit, že rada starších každé državy může říci ne, a stejně tak mnohý pařez.“
„Mapy!“ křikl Rand tak hlasitě, že tři ogierové nadskočili. „Potřebuju mapy!“ Otočil se, hledaje některého ze sloužících, kteří zřejmě vždycky byli někde kolem, nebo gai’šaina, kohokoliv. Do dveří na nádvoří však strčila hlavu Sulin. Musela být nedaleko i po tom, co jí všechno řekl. „Mapy,“ štěkl na ni. „Chci každou mapu, co je v paláci. A brk a inkoust. Hned! Rychle!“ Podívala se na něj téměř pohrdavě – Aielové mapy vůbec nepoužívali, skutečně tvrdili, že je nepotřebují – a otočila se. „Utíkej, Far Dareis Mai!“ zařval. Ohlédla se na něj přes rameno – a rozběhla se. Rand by byl moc rád věděl, jak se v té chvíli tvářil, aby ten výraz mohl v případě potřeby znovu použít.
Haman se tvářil, že by nejraději lomil rukama, jen kdyby byl o maličko méně důstojný. „Vážně, existuje jen málo věcí, které ti můžeme povědět, co bys ještě nevěděl. Každá država má venku jednu.“ První brány nemohly být postaveny uvnitř, jelikož schopností usměrňovat bránila samotná država. Dokonce i když ogierové dostali Talisman růstu a mohli nechat Cesty vrůst do nové brány, stále k tomu byla nutná jediná síla, když už ne usměrňování. „A u všech vašich velkých měst, kde jsou ogieří háje. Ačkoliv to vypadá, že město tady přerostlo přes háj. A v Al’cair’rahienallenu...“ Odmlčel se a potřásl hlavou.
Tím jménem shrnul všechny potíže. Před třemi tisíci lety, více méně, existovalo město nazývané Al’cair’rahienallen, které postavili ogierové. Dnes to byl Cairhien a háj, který ogierští stavitelé zasadili, aby jim připomínal državu, byl nyní součástí panství, které patřilo stejnému Barthanesovi, v jehož paláci nyní fungovala Randova škola. Nikdo kromě ogierů a možná několika Aes Sedai si na Al’cair’rahienallen nepamatoval. Dokonce ani Cairhieňané ne.
Ať už Haman věřil čemukoliv, za tři tisíce let se mohlo hodně změnit. Velká, ogiery zbudovaná města přestala existovat, po některých nezůstalo víc než jméno. Objevila se veliká města, která nepostavili ogierové. Amador, založený až po trollockých válkách, byl jedním z nich, jak mu vykládala Moirain, a Chachin v Kandoru, Shor Arbela v Arafelu a Fal Moran v Shienaru. V Arad Domanu byl Bandar Eban vybudován na troskách bezejmenného města, které zmizelo za trollockých válek. Rand znal bránu v Shienaru na venkově poblíž středního městečka, které si podrželo část jména obrovského města srovnaného trolloky se zemí, a další v Morně, ve Stínem zničeném Malkieru. Jiná místa se prostě změnila nebo města háje přerostla, jak sám Haman poukázal. Brána v Caemlynu nyní byla ve sklepě. Dobře hlídaném sklepení. Rand věděl, že brána je i v Tearu na rozlehlé pastvině, kde vznešení páni chovali svá slavná stáda koní. Jedna by měla být někde v pohoří Oparů, kde kdysi stával Manetheren, ať už to bylo kdekoliv. Co se držav týkalo, věděl, kde najít Državu Tsofu. Moirain nepovažovala državy či ogiery za důležitou součást jeho vzdělání.
„Ty nevíš, kde jsou državy?“ zeptal se Haman nevěřícně, když Rand dokončil vysvětlování. „To je aielský humor? Nikdy jsem aielský humor nechápal.“
„Pro ogiery,“ řekl Rand laskavě, „je tomu již dlouho, co byly Cesty vytvořeny. Pro lidi to je velice dlouho.“
„Vy si ale ani nepamatujete Mafal Dadaranell nebo Ancohimu nebo Londaren Cor nebo...?“
Covril položila Hamanovi ruku na rameno, avšak lítost v jejích očích patřila Randovi. „Jejich vzpomínky jsou pryč.“ Podle ní to znělo jako největší představitelná ztráta. Erith si tiskla ruce k ústům a zřejmě jí bylo do pláče.
Vrátila se Sulin, schválně neběžela, se zástupem gai’šainů, kterým z rukou padaly svinuté mapy všech velikostí, některé dlouhé, takže se vlekly až po dláždění nádvoří. Jeden bíle oděný muž nesl slonovinou vyloženou psací skříňku. „Poslala jsem gai’šainy hledat další,“ řekla škrobeně, „a taky některé mokřiňany.“
„Děkuju,“ odpověděl Rand. Z tváře jí zmizela trocha napětí.
Rand si dřepl a začal rozkládat mapy na kameny a probírat se jimi. Mnoho jich zobrazovalo město a mnoho části Andoru. Rychle našel jednu, na které byly celé Hraniční státy, a Světlo ví, co dělala v Caemlynu. Některé mapy byly staré a potrhané, byly na nich hranice, které již dávno neplatily, se jmény států, které se vytratily již před stovkami let.
Hranice a jména stačily, aby se dalo určit stáří map. Na nejstarších hraničil s Cairhienem na severu Hardan, pak Hardan zmizel a hranice Cairhienu se rozšířila na půl cesty k Shienaru, než se zase smrskla zpátky, jak začalo být jasné, že Sluneční trůn prostě neudrží takové území. Mezi Tearem a Illianem stálo Maredo, potom ale Maredo zmizelo a hranice Tearu a Illianu se setkaly na Maredských pláních a pak pomalu ustupovaly zpátky ze stejného důvodu jako cairhienské. Zmizely Caralain a Almoth, Mosara a Irenvelle a další, občas je pohltily okolní státy, nejčastěji se z nich však stala země nikoho a divočina. Ty mapy vyprávěly příběh o úpadku od zhroucení říše Jestřábího křídla, o pomalém ústupu lidstva. Druhá mapa Hraničních států ukazovala jen Saldeiu a část Arafelu, ale také na ní byla hranice Morny o padesát mil dál na sever. Lidstvo ustupovalo a Stín postupoval.
Na nádvoří se přihnal plešatý hubený mužík ve špatně padnoucí palácové livreji s dalším nákladem a Rand si povzdechl a dál vybíral a odhazoval.
Haman vážně prozkoumal psací skříňku, kterou mu podal gai’šain, pak z prostorné kapsy kabátce vytáhl jinou, téměř stejně velkou, i když docela prostou. Pero, které z ní vyndal, bylo z leštěného dřeva, silnější než Randův palec a dost dlouhé, aby vypadalo tenké. Do ogierových prstů tlustých jako klobásy zapadlo dokonale. Haman si také klekl a po čtyřech lezl mezi mapami, jak je Rand vybíral, občas namočil pero do kalamáře, který donesl gai’šain, a připisoval poznámky, které vypadaly příliš velké, dokud jste si neuvědomili, že pro něj jsou velmi malé. Covril ho následovala a nahlížela mu přes rameno, dokonce i když se jí podruhé zeptal, jestli si skutečně myslí, že by udělal chybu.
Pro Randa to byla lekce, počínaje sedmi državami roztroušenými po Hraničních státech. Ale oni se trolloci báli do državy vstoupit, a dokonce i myrddraal potřeboval nějaký velký cíl, aby je do ní nahnal. V Páteři světa, v Dračí stěně, jich bylo třináct včetně té na Rodovrahově Dýce, od Državy Šangtaj na jihu po Državu Qichen a Državu Sanshen na severu jen pár mil od sebe.
„Země se od Rozbití světa opravdu změnila,“ vysvětloval Haman, když se o tom Rand zmínil. Ale dál rázně značil. Rázně na ogiera. „Suchá země se stala mořem a moře suchou zemí, ale země sama se také naprosto přeskládala. Občas to, co bylo daleko, skončilo blízko, a co bylo blízko, zas daleko. Dnes už samozřejmě nikdo nemůže říci, jestli Qichen a Sanshen byly původně daleko od sebe.“
„Zapomněl jsi na Cantoine,“ ohlásila Covril, až další olivrejovaný sluha leknutím pustil novou náruč map.
Haman se na ni podíval a zapsal jméno těsně nad řeku Iralell kousek na sever od Haddon Mirku. V pásu na západ od Dračí stěny, od jižní hranice Shienaru k Bouřlivému moři, byly jenom čtyři, všechny, podle ogierů, nově nalezené, což znamenalo nejmladší, v Tsofu totiž ogierové přebývali po šest set let a v ostatních ne méně než tisíc. Některá umístění byla stejně velkým překvapením jako ta v Hraničních státech, třeba v pohoří Oparů, kde jich bylo šest, a na Stínovém pobřeží. Byly i v Černých horách a v lesích nad řekou Ivo a v horách nad řekou Dhagon severně od Arad Domanu.
Smutnější byl seznam držav, které byly opuštěny, protože počty ogierů se v nich příliš snížily. Páteř světa a pohoří Oparů a Stínové pobřeží byly na tomto seznamu také, stejně jako država hluboko na Almothské pláni, poblíž velkého lesa nazývaného Paerish Swar, a jedna v nízkých kopcích podél severní části Tomovy Hlavy, málem na pobřeží Arythského oceánu. Možná nejsmutnější byla ta označená na samém okraji Morny v Arafelu. Myrddraalové možná vstupovali do državy s nechutí, ale Morna každým rokem postupovala na jih a cestou smetla všechno, co jí stálo v cestě.
Haman se zarazil a smutně řekl: „Sherandu pohltila Velká Morna před tisíc osmi sty čtyřiceti třemi roky a Chandar před devíti sty šedesáti osmi.“
„Kéž jejich vzpomínky vzkvétají a prospívají ve Světle,“ zamumlaly Covril a Erith zároveň.
„Znám ještě jednu, kterou jsi neoznačil,“ řekl Rand. Perrin mu vyprávěl, že se tam jednou uchýlil. Rand vytáhl mapu Andoru východně od Arinelle a ukázal na místo hodný kus nad silnicí vedoucí z Caemlynu do Bílého Mostu. Bylo to dost blízko.
Haman se zamračil a málem zaprskal. „Tam stávalo město Jestřábího křídla. Tuhle jsme nikdy znovu nezabydleli. Bylo nalezeno několik držav, které jsme nikdy znovu nezabydleli. Snažíme se držet co nejdál od zemí lidí, jak je to jen možné.“ Všechny značky byly v rozeklaných horách, na místech, kam lidé přicházeli jenom s obtížemi, nebo v několika případech prostě jen daleko od všech lidských sídel. Država Tsofu ležela zdaleka nejblíž k místům, kde přebývali lidé, a dokonce i Rand věděl, že je to celý den cesty od nejbližší vesnice.
„Tohle bude skvělý rozhovor na jindy,“ prohlásila Covril, obracejíc se k Randovi, a přesto to jasně mínila pro Hamana, jak naznačil její pohled úkosem, „ale já se chci dostat co nejdál do západu slunce.“ Haman si ztěžka povzdechl.
„Určitě se tu chvíli zdržíte,“ namítl Rand. „Musíte být vyčerpaní po celé té cestě až z Cairhienu.“
„Ženy se nikdy nevyčerpají,“ utrousil Haman „jenom vyčerpávají ostatní. Máme u nás jedno velmi staré rčení.“ Covril a Erith si zároveň odfrkly. Haman si pro sebe cosi bručel a začal dál zapisovat, ale teď to byla města, která ogierové zbudovali, města, kde bývaly háje a v každém háji brána, aby ogiery přenesla tam a zpátky z državy bez toho, aby museli procházet nepokoji tak často zmítanými zeměmi lidí.
Samozřejmě označil Caemlyn a Tar Valon, Tear a Illian, Cairhien, Maradon a Ebú Dar. Tím skončil seznam, pokud se týkalo měst, která stále ještě stála, a Ebú Dar navíc zapsal jako Barashtu. Barashta vlastně možná spíš patřila k těm ostatním, k tečkám na místech, kde podle mapy byla přinejlepším mrňavá vesnice. Mafal Dadaranell, Ancohima a Londaren Cor, samozřejmě, a Manetheren. Aren Mador, Aridhol, Shaemal, Deranbar, Braem, Condaris, Hai Ecorimon, Iman... Jak seznam rostl, začal Rand vidět mokré tečky na každé mapě, když Haman skončil. Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, že ogierský starší tiše pláče a nechává slzy označovat města mrtvá a zapomenutá. Možná plakal pro lidi, možná pro vzpomínky. Jediná věc, kterou si Rand mohl být jistý, byla, že neplakal pro města samotná, ne pro ztracenou práci ogierských kameníků. Pro ogiery byla kamenická práce jenom něco, k čemu přišli během vyhnanství, a co znamenala práce s kamenem ve srovnání s majestátem stromů?
Jedno z těch jmen však Randovi cosi připomnělo, stejně jako jeho poloha, na východ od Baerlonu, několik dní cesty nad Bílým Mostem na Arinelle. „Tady taky rostl háj?“ zeptal se a ukázal na značku.
„V Aridholu?“ opáčil Haman. „Ano. Ano, býval tam. Tohle je smutná záležitost.“
Rand nezvedl hlavu. „V Shadar Logothu,“ opravil ogiera. „Velmi smutná záležitost. Mohl bys – ukázal bys mi bránu kdybych tě tam vzal?“