Pán chaosu

54 Poselství

Když druhého dne Svátku světel ze slunce zbýval na obzoru jen malý kousek, ulice Cairhienu již byly plné hýřilů. Vlastně se po celou noc úplně nevyprázdní. Oslavy měly nádech posedlosti a jen málokdo si všímal muže s kudrnatým plnovousem, zachmuřenou tváří a sekerou u boku, jedoucího na vysokém ryzákovi dokonale přímými ulicemi dolů k řece. Někteří se podívali na jeho společníky. Aielové nyní byli docela běžní, ačkoliv když začaly oslavy, z ulic se vytratili, ne každý den však člověk mohl v Cairhienu zahlédnout ogiera, vyššího než jezdec na koni, a zvlášť ne ogiera se sekerou přes rameno, přičemž topor sekery byl skoro tak dlouhý, jako byl ogier vysoký. Vedle ogiera vypadal vousáč téměř vesele. Na lodích na Alguenye byly zapálené všechny lucerny – včetně lodi Mořského národa, která vyvolala tolik řečí už kvůli tomu, že vůbec připlula do Cairhienu, že tady kotvila tak dlouho a přitom se téměř nestýkala s pobřežím. Podle řečí, které Perrin zaslechl, Mořský národ neschvaloval zábavu ve městě ještě víc než Aielové, a Perrin měl dojem, že Gaul umře zděšením pokaždé, když uviděl, jak se muž a žena líbají. Jestli žena měla živůtek nebo ne, to Gaulovi nedělalo zdaleka takové starosti jako to, že se líbají tam, kde je bylo možné vidět.

Do řeky se mezi vysokými hradbami přístavu táhla dlouhá kamenná mola a u nich kotvily čluny všech velikostí a tvarů, včetně převozních prámů, na nichž se mohl přepravit jeden i padesát koní, ale Perrin na žádném neviděl víc než jednoho muže. Když se dostal k širokému plavidlu bez stěžně, šest či sedm sáhů dlouhému, uvázanému ke kamenným pacholatům, přitáhl ryzákovi otěže. Plavidlo mělo spuštěnou nakládací rampu. Na palubě seděl na obráceném koši šedovlasý tlouštík bez košile se šedovlasou ženou, která měla na náprsence šatů barevné pruhy, na kolenou.

„Chceme přes řeku,“ řekl Perrin hlasitě a snažil se dívat jenom natolik, aby viděl, jestli se dvojice rozpletla. Nerozpletla. Perrin hodil na palubu andorskou korunu a cinknutí kulaťoučké mince o palubu přimělo tlouštíka otočit hlavu. „Chceme přes řeku,“ zopakoval Perrin a pohazoval si v dlani druhým zlaťákem. Po chvíli přihodil další.

Převozník si olízl rty. „Budu muset ještě najít veslaře,“ zamumlal s pohledem upřeným na Perrinovu ruku.

Perrin si povzdechl a vytáhl z váčku další dvě mince. Vzpomínal si na dobu, kdy by mu vypadly oči, kdyby měl jen jediný takový peníz.

Převozník vyskočil, šlechtična dopadla se zaduněním na zadek. Muž se vyškrábal po rampě a funěl, že to bude jenom chvilička, můj pane, jenom chvilička. Žena se na Perrina podívala velmi káravě a odplula do přístavu s důstojností, kterou poněkud narušovalo to, že si třela pozadí. Než však došla příliš daleko, zvedla si suknice a hbitě se připojila ke skupince tanečníků poskakujících na nábřeží. Perrin zaslechl, jak se směje.

Trvalo to déle než chviličku, avšak příslib zlata očividně stačil, protože zanedlouho se převozník vrátil s dost chlapy, aby zvládli dlouhá vesla. Když plavidlo vyplulo na řeku, Perrin stál na palubě a hladil ryzáka po nose. Ještě se nerozhodl, jaké mu dá jméno. Zvíře pocházelo ze stájí Slunečního paláce. Bylo dobře okované, mělo bílé punčošky na předních nohou a vypadalo na vytrvalce, ačkoliv Tanečníkovi se rovnat nemohlo.

Na jedné straně měl pod podpínkou zasunutý nenapjatý dvouříčský luk a vepředu mu na vysokém sedle visel toulec šípů, vyvažující dlouhý, úzký a úhledně zabalený ranec na druhé straně. Randův meč. Faile balík zavázala a beze slova mu jej předala. Když si uvědomil, že ho nepolíbí, a obrátil se k odchodu, něco řekla.

„Jestli padneš,“ zašeptala, „převezmu tvůj meč.“

Nebyl si jistý, jestli chtěla, aby ji slyšel. Její pach tvořila taková změť, že se v tom vůbec nevyznal.

Věděl, že by se měl soustředit na to, co má v úmyslu, ale Faile se mu pokaždé nenápadně vkradla do myšlenek. V jednu chvíli si byl jist, že chtěla ohlásit, že pojede s ním, a srdce se mu stáhlo. Perrin tušil, že kdyby to byla udělala, nedokázal by jí to odmítnout – ani tohle, ani cokoliv jiného po tom, jak moc jí ublížil – ale před sebou měl šest Aes Sedai a krev a smrt. Perrin věděl, že kdyby Faile zemřela, zešílel by. Tahle chvíle nastala, když Berelain prohlásila, že při tomto honu povede svou mayenerskou okřídlenou gardu. Naštěstí chvíle rychle pominula, byť zvláštním způsobem.

„Jestli opustíš město, které ti Rand al’Thor svěřil do rukou,“ prohlásil tiše Rhuark, „kolik řečí z toho povstane? Jestli pošleš všechny svoje oštěpy, kolik řečí? Co vzroste s těch příběhů?“ Znělo to jako rada, ale zase ne tak docela. V hlase kmenového náčelníka se ozývalo něco, díky čemu to bylo mnohem silnější.

Berelain se na něj zadívala, byla cítit umíněností, a hlavu držela vysoko zdviženou. Umíněnost pomalu vyprchala a ona zamumlala: „Občas si myslím, že je tu příliš mnoho mužů, kteří mohou...“ Slyšet to mohl jenom Perrin. S úsměvem promluvila nahlas, podivuhodně královským tónem. „To je moudrá rada, Rhuarku. Myslím, že ji poslechnu.“

Nejpozoruhodnější však byl způsob, jak se jejich pachy prolínaly, Rhuarkův a její. Perrinovi připomínali vlka a dospívající štěně. Shovívavý otec milující svou dceru a ona jej, ačkoliv ji občas musí štípnout do nosu, aby se chovala slušně. Důležitější však bylo, že Perrin viděl, jak se Faile z očí vytrácí odhodlání. Co si počne? Dožije-li se toho, že ji znovu uvidí, co si počne?

Zpočátku dělali hrubě oblečení veslaři, občas dokonce bez košil, drsné vtipy, nijak nepřátelské, o tom, jak zlato rozhodně nestojí za to, co si nechávají ujít. Jak po palubě přecházeli sem a tam s vesly, smáli se a každý prohlašoval, že tancovali nebo se líbali s urozenou dámou. Jeden vytáhlý hubený chlapík s velkou bradou dokonce tvrdil, že měl na koleni tairenskou šlechtičnu, než přišel na Manalovo zavolání, ale nikdo mu nevěřil. Perrin rozhodně ne. Tairenští muži se jedním okem podívali na to, co se děje, a po hlavě se vrhli do oslavování. Tairenské ženy se na to jedním okem podívaly a zavřely se doma se strážnými u dveří.

Smích a vtipy dlouho nevydržely. Gaul stál co možná nejblíž středu prámu a mírně vytřeštěné oči upíral na protější břeh, navíc stál málem na špičkách, jako by byl připravený skočit. Bylo to samozřejmě jenom kvůli vodě okolo, ale veslaři to nemohli vědět. A Loial, opírající se o sekeru s dlouhým toporem, již našel ve Slunečním paláci, s čepelí, připomínající čepel obrovské dřevorubecké sekery, zdobně cizelovanou, stál jako socha a jeho široký obličej vypadal jako vytesaný ze žuly. Převozníci zavřeli pusu a dřeli se s vesly, co měli sil. Na pasažéry se skoro nepodívali. Když přívoz konečně přirazil ke kamennému molu na západním břehu Alguenyi, Perrin dal majiteli – když se nad tím zamyslel, tak doufal, že je to majitel – zbytek zlata a navíc hrst stříbrňáků, aby je rozdal veslařům, aby je odměnil za to, že je Loial s Gaulem tak vyděsili. Tlouštík si peníze vzal, odskočil a uklonil se přes svůj objem tak hluboko, že se hlavou málem dotkl kolen. Gaul s Loialem možná nebyli jediní s děsivým výrazem.

Za nábřežím stály obrovské budovy bez oken, obklopené dřevěným lešením. Kámen byl zčernalý a na mnoha místech ležely hromady rumu. Sýpky byly vypáleny před nějakým časem při pouličních nepokojích a teprve se začínaly opravovat, avšak v ulicích lemujících sýpky a stáje, skladiště a ohrady pro vozy, nebylo živé duše. Jeden každý z těch, kdo tu obvykle pracovali, byl ve městě. V dohledu nebyl nikdo, teprve po nějaké době vyjeli z boční ulice dva muži.

„Jsme připravení, pane Aybaro,“ hlásil Havien Nurelle dychtivě. Růžovolící mladík, o hodně vyšší než jeho společník, vypadal v červeně omalovaném kyrysu a přilbě s dlouhým červeným pérem vyfintěně. Dokonce byl cítit dychtivostí a mládím.

„Už jsem si skoro myslel, že nepřijedete,“ zamumlal Dobraine. Byl bez přilby, měl ocelí vyztužené rukavice a otlučený kyrys, na němž byly pozůstatky kdysi bohatého zlacení. Podíval se na Perrina a dodal: „Pod Světlem, nemyslel jsem to neuctivě, urozený pane Aybaro.“

„Čeká nás daleká cesta,“ řekl Perrin a otočil ryzáka. Kliďas? Co si počne s Faile? Randova potřeba se mu zahryzla pod kůži. „Mají na nás teď čtyři dny.“ Pobodl koně patami a kliďas vyrazil rovnoměrným krokem. Dlouhý hon, nebylo by vhodné zchvátit koně. Ani Loial, ani Gaul neměli potíže s nimi udržet krok.

Nejširší z rovných ulic se náhle změnila v Tarvalonskou silnici – cairhienskou Tarvalonskou silnici, neboť byly i další – široký pás udusané hlíny, vinoucí se severozápadním směrem mezi zalesněnými pahorky, nižšími než byly ty, na nichž stálo město. Po míli cesty se k nim v lese připojily dvě stovky mužů z mayenerské okřídlené gardy a pět set ozbrojenců rodu Taborwin, všichni na nejlepších koních, jaké našli.

Mayenerové měli všichni červené kyrysy a barbuty, které jim kryly i šíji, a na kopích měli červené fábory. Mnoho z nich se tvářilo dychtivě jako Nurelle. Menší Cairhieňané měli kyrysy a kapalíny jako otevřené zvony, takže byly vidět tvrdé tváře, přilby i kyrysy však měli často zprohýbané. Na kopí neměli ozdoby, ačkoliv tu a tam se na krátké tyčce objevoval tuhý čtverec látky, modrý se dvěma stříbrnými kosočtverci, Dobrainův con, označující důstojníky či menší pány rodu Taborwin. Z nich se žádný dychtivě netvářil, jen zachmuřeně. Oni už viděli boj. V Cairhienu tomu říkali „vidět vlka".

Perrinovi z toho bylo do smíchu. Čas na vlky ještě nepřišel.

Bylo již skoro poledne, když z lesa vyklusal malý hlouček Aielů a seběhl ze svahu na silnici. Vedle Rhuarka klusaly dvě Děvy, Nandera, a jak si Perrin po chvíli uvědomil, Sulin. V cadin’soru vypadala docela jinak, bílé vlasy měla ostříhané na ježka, jen na temeni zůstal delší pramen. Vypadala... přirozeně... což se jí v livreji nikdy nepodařilo. Přišly s nimi Amys a Sorilea s loktušemi přehozenými přes lokty, chřestící náramky a náhrdelníky ze zlata a slonoviny. Na svahu si držely bachraté suknice, ale ostatním bez problémů stačily.

Perrin sesedl a šel s nimi v čele před ostatními. „Kolik?“ bylo vše, co řekl.

Rhuark se podíval na Gaula a Loiala, kráčející v předsunutém zástupu vedle Dobraina a Nurelleho na koních. Možná dokonce ani Perrin by na takovou vzdálenost nic nezaslechl, přes klapání kopyt, cinkání postrojů a vrzání sedel, Rhuark nicméně mluvil potichu. „Pět tisíc mužů z různých společenstev, o něco víc než pět. Nemohl jsem jich přivést moc. Timolan má už tak podezření, že s ním nepůjdu proti Shaidům. Obávám se, že jestli se rozšíří zpráva, že Aes Sedai drží Car’a’carna, bezútěšnost nás spolkne všechny.“ Nandera a Sulin zároveň hlasitě zakašlaly, zamračeně se na sebe podívaly a Sulin, celá rudá, odvrátila zrak. Rhuark po nich hodil pohledem – byl cítit rozčilením – a zamumlal: „Taky mám skoro tisíc Děv. Kdybych nezaťal pěst, přiběhly by za mnou snad všecky s pochodní, aby světu ohlásily, že Rand al’Thor je v nebezpečí.“ Náhle mu ztvrdl hlas. „Každá Děva, kterou přistihnu, jak nás sleduje, zjistí, že jsem myslel vážně, co jsem řekl.“

Sulin a Nandera zrudly, ruměnec na sluncem osmahlých tvářích působil překvapivě.

„Já –“ začaly obě zároveň. Znovu si vyměnily zamračené pohledy a Sulin odvrátila zrak s tváří ještě nachovější. Perrin si nevzpomínal, že by se Bain a Chiad, jediné dvě Děvy, které skutečně znal, pořád tak červenaly. „Slíbila jsem,“ procedila Nandera škrobeně, „a každá Děva dala slovo. Stane se, jak náčelník velí.“

Perrin si zakázal ptát se, co je to bezútěšnost, právě jako se nezeptal, jak Rhuark dostal Aiely přes Alguenyu bez přívozu, když voda, kterou nedokázali překročit suchou nohou, byla jediná věc na světě, která Aiela dokázala zarazit. Velmi rád by to věděl, ale odpověď nebyla důležitá. Šest tisíc Aielů, pět set Dobrainových ozbrojenců a dvě stě mužů okřídlené gardy. Proti šesti Aes Sedai, jejich strážcům a asi pěti stovkám strážných by to mělo stačit. Jenomže. Aes Sedai držely Randa. Když mu položí nůž na krk, odváží se někdo zvednout ruku?

„Jsou tu taky devadesát čtyři moudré,“ připojila Amys. „Ty nejsilnější v jediné síle.“ Tohle vyslovila váhavě – Perrin měl dojem, že aielské ženy jen nerady přiznávají, že mohou usměrňovat – ale ona pokračovala. „Nepřivedly bychom jich tolik, ale všechny chtěly jít.“ Sorilea si odkašlala a tentokrát se zapýřila Amys. Zeptá se na to Gaula. Aielové se tolik lišili od lidí, které znal. Zřejmě se začínají červenat, když zestárnou. „Sorilea nás vede,“ dokončila Amys a starší žena si odfrkla, znělo to nesmírně spokojeně. Rozhodně byla cítit spokojeně.

Perrin se zarazil jenom tak tak, aby nepotřásal hlavou. Co věděl o jediné síle, se dalo nacpat do náprstku a ještě by zbylo místo na tlustý palec, ale viděl, co dokážou Verin a Alanna, a viděl plamínek, který udělala Sorilea. Jestli patřila k nejsilnějším mezi moudrými, tak si nebyl jist, zda těch šest Aes Sedai nezabalí všech čtyřiadevadesát moudrých do rance. V této chvíli by však neodehnal ani myš polní.

„Musejí mít náskok tak sedmdesát osmdesát mil,“ řekl. „Možná dokonce sto, jestli hodně spěchají. Musíme jet, jak nejrychleji to půjde.“ Když znovu nasedal, Rhuark a ostatní Aielové už klusali zpátky na kopec. Perrin zvedl ruku a Dobraine dal jezdcům znamení, že se jede dál. Perrina ani nenapadlo, proč muži, kteří byli dost staří, aby mohli být jeho otcem, a ženy dost staré na jeho matku, muži a ženy uvyklí velení, vlastně poslouchají jeho.

Uvažoval však, staral se kvůli tomu, jak rychle se dokážou pohybovat. Aielové v cadin’sorech udrží krok s koňmi, to věděl, přesto si nejdřív dělal hlavu kvůli moudrým v sukních, některé byly stejně staré jako Sorilea. Sukně nesukně, bílé vlasy nebílé vlasy, dokázaly jít stejně rychle jako ostatní, udržely krok se zvířaty a přitom v malých hloučcích rozmlouvaly.

Silnice vepředu byla prázdná, během Svátku světel a pár dní před ním nikdo necestoval, pokud neměl tak naléhavé záležitosti k vyřízení jako Perrin. Slunce šplhalo k nadhlavníku a kopce byly stále nižší. Než se za soumraku utábořili, Perrin odhadl, že urazili asi pětatřicet mil. Dobrá denní cesta. O polovinu víc, než zvládnou Aes Sedai, pokud by nechtěly zabít spřežení ve vozech. Už si nedělal starosti, jestli je dokážou dohonit předtím, než dorazí do Tar Valonu, jenom s tím, co udělá, až je dohoní.

Ležel v pokrývkách, hlavu měl opřenou o sedlo, a usmíval se na ubývající čtvrtku měsíce. Kdyby byly aspoň nějaké mraky, noc by nebyla zdaleka tak jasná. Byla dobrá noc pro lov. Dobrá noc pro vlky.

V duchu vytvořil obraz. Kosmatý mladý divoký býk, s rohy lesknoucími se v ranním sluníčku jako leštěný kov. Palcem obtáhl sekeru ležící vedle něj, s ošklivě zakřivenou čepelí a ostrým hrotem. Ocelové rohy Mladého býka. Takhle ho vlci nazývali.

V duchu se volně toulal, vyslal svůj obraz do noci. Kolem budou nějací vlci a ti budou vědět o Mladém býkovi. Zpráva o člověku, jenž je schopen mluvit s vlky, musela krajem proběhnout jako závan větru. Slýchal příběhy od uprchlíků, kteří přicházeli do Dvouříčí. Ti zase slyšeli příběhy o mužích měnících se ve vlky, příběhy, jimž věřil jen málokdo, příběhy, jež se vyprávěly pro pobavení dětí. Tři lidé však tvrdili, že znali muže, kteří se stali vlky a běhali s nimi po lesích, a i když podrobnosti Perrinovi nepřipadaly správné, znepokojený způsob, jakým se dva z nich vyhýbali pohledu do jeho žlutých očí, byl jistým potvrzením pravdivosti jejich slov. Ti dva, žena z Tarabonu a muž z Almothské pláně, by za noci ani za nic nevyšli ven. Taky mu z nějakého důvodu pořád dávali česnek, který Perrin s chutí pojídal. Už se však nesnažil najít další takové, jako byl sám.

Cítil vlky a začínala k němu přicházet jejich jména. Dva měsíce a Lesní požár a Starý jelen, a do hlavy mu proudily tucty dalších. Nebyla to jména jako taková, nýbrž představy a pocity. Mladý býk byl na vlky ještě velmi jednoduché jméno. Dva měsíce ve skutečnosti znamenaly tmou zahalené jezero, hladké jako led, ve chvíli, než se zvedne větřík, s příchutí podzimu ve vzduchu, kdy jeden měsíc v úplňku visí na obloze a druhý se odráží ve vodě tak dokonale, že se nedá poznat, který z nich je pravý. A to bylo ořezané až na kost.

Nějakou dobu si jenom vyměňovali jména a pachy. Pak si Perrin pomyslel: Hledám lidi, kteří jsou přede mnou. Aes Sedai a muže, s koňmi a vozy. Tedy, přesně tohle si nepomyslel, to dá rozum, stejně jako Dva měsíce nebyl jen dva měsíce. Lidé byli „dvounožci“ a koně „tvrdotlapí čtyřnožci". Aes Sedai byly „dvounožky, které se dotýkají větru, co pohybuje sluncem a rozdmýchává oheň". Vlci neměli oheň rádi a na Aes Sedai si dávali pozor ještě víc než na obyčejné lidi. Udivovalo je, že nepozná Aes Sedai. Oni brali jejich schopnosti za stejně dané jako to, že Perrin dokáže najít po čichu bílého koně ve stádě vraníků, tedy rozhodně nic, co by stálo za zmínku, a rozhodně nic, co by se dalo jasně vysvětlit.

V hlavě jako by mu noční obloha zavířila, náhle se klenula nad táborem s vozy, stany a ohni. Nevypadaly úplně správně – vlkům na lidech zrovna moc nezáleželo, takže vozy a stany působily matně a táborové ohně nebezpečně hučely a koně vypadali chutně – a tohle přecházelo z vlka na vlka, než se obraz dostal až k Perrinovi. Tábor byl větší, než Perrin čekal, ale Lesní požár neměla nejmenší pochybnosti. Její smečka právě teď obcházela širokým obloukem místo, kde byly „dvounožky, které se dotýkají větru, co pohybuje sluncem a rozdmýchává oheň". Perrin se pokoušel zjistit, kolik jich je, ale vlci neměli pro čísla pochopení. Kolik věcí kde je si sdělovali tím, že ukázali, kolik jich viděli, a jakmile Lesní požár a její smečka vycítily Aes Sedai, nehodlaly se přiblížit.

Na Jak daleko? dostal lepší odpověď, zase přecházela z vlka na vlka, i když si ji musel rozluštit. Lesní požár tvrdila, že by mohla zaběhnout na kopec, kde se zatrpklý vlk jménem Půlocas a jeho smečka krmili na jelenovi, a měsíc by se přitom pohyboval takhle daleko po obloze a pod tímhle úhlem. Půlocas se mohl dostat ke Králičímu nosu – očividně velmi mladému a zuřivému samci – a měsíc by se zatím posunul takhle daleko pod jiným úhlem. A tak dál, až se to dostalo ke Dvěma měsícům. Dva měsíce zachovával důstojné mlčení, vhodné pro starého samce s nosem víc bílým než šedým. On a jeho smečka byli od Perrina asi míli a bylo by urážlivé myslet si, že nevědí přesně, kde sedí.

Perrin si to přebral, jak nejlíp mohl, a přišel s číslem šedesát či sedmdesát mil. Zítra dokáže poznat, jak rychle se k nim blíží.

Proč? To byl Půlocas, jméno se předávalo spolu s pachem.

Perrin zaváhal, než odpověděl. Tohohle se děsil. Měl k vlkům stejný vztah jako k lidem z Dvouříčí. Mají v kleci Stínobijce, pomyslel si nakonec. Takhle vlci nazývali Randa, ale Perrin netušil, jestli Randa považují za důležitého.

Zděšení, které mu zaplnilo mysl, jako odpověď stačilo, avšak noc vzápětí naplnilo vytí, vzdálené i blízké, vytí naplněné hněvem a strachem. V táboře začali koně ustrašeně řičet a podupávat, jak se vzpírali proti provazům. Muži je honem běželi uklidnit a další vyhlíželi do tmy, jako by čekali, že se na jejich zvířata vrhne velká smečka.

Přijdeme, odpověděl Půlocas nakonec. Jenom to, a pak odpovídaly další, smečky, s nimiž Perrin mluvil, a smečky, které jenom mlčky poslouchaly dvounožce, který uměl mluvit, jako mluví vlci. Přijdeme. Nic víc.

Perrin se obrátil a usnul a zdálo se mu, že je vlk běžící nekonečnou pahorkatinou. Příštího rána nebylo po vlcích ani stopy – dokonce ani Aielové nehlásili, že by nějakého zahlédli – ale Perrin je cítil, bylo jich několik set a další byli na cestě.

Země se v příštích čtyřech dnech srovnala do zvlněné pláně, kde si nejvyšší pahorek málem nezasloužil název kopec, aspoň ne ve srovnání s tím, čím projížděli za Alguenyou. Les prořídl a přešel v louky, tráva byla hnědá a spálená, jen tu a tam se objevilo pár stromů. Řeky a potoky, které přecházeli, málem ani nesmočily koňům kopyta, a ani předtím, než se smrskly na úzké proužky protékající v korytech z vysušeného bláta a kamení, skoro nestály za řeč. Vlci Perrinovi každou noc hlásili, co mohli, o Aes Sedai vepředu, což nebylo moc. Smečka, kterou vedla Lesní požár, Aes Sedai hezky z dálky sledovala. Ale jedna věc začala být zřejmá. Perrin každého dne urazil tolik, co první den, a pokaždé ukousl deset mil z náskoku, který Aes Sedai měly. Ale až je dožene, co pak?

Než se každou noc ozvali vlci, Perrin se posadil k Loialovi a tiše spolu rozmlouvali a pokuřovali fajfku. Perrin chtěl hlavně mluvit o tom, co udělají, až Aes Sedai dohoní. Dobraine si očividně myslel, že by měli zaútočit a padnout, když budou dělat, co jen půjde. Rhuark jenom řekl, že musí počkat, aby viděl, nač slunce zítra posvítí, a že všichni muži se musí probudit ze sna, což se moc nelišilo od toho, co říkal Dobraine. Loial byl možná na ogiera mladý, ale pořád mu bylo devadesát. Perrin měl tušení, že Loial přečetl víc knih, než on sám kdy viděl, a často přišel s nějakou překvapivou informací o Aes Sedai.

„Existuje několik knih o tom, jak Aes Sedai zacházejí s muži, kteří umějí usměrňovat.“ Loial se přes fajfku zamračil. Hlavička jeho fajfky, s vyřezávanými lístky, byla velká jako obě Perrinovy pěsti. „Elora, dcera Amar, dcery Couřiny, napsala Muže ohně a ženy vzduchu za prvních dní vlády Artuše Jestřábí křídlo. A Ledar, syn Shandina, syna Koimalova, napsal Spis o mužích, ženách a jediné síle mezi lidmi teprve asi před třemi sty lety. Tihle dva jsou, myslím, nejlepší. Zvlášť Elora, psala ve stylu... Ne, zkrátím to.“ Perrin o tom pochyboval. Stručnost se mezi Loialovými přednostmi vyskytovala zřídkakdy, když mluvil o knížkách. Ogier si odkašlal. „Podle věžového práva musí být muž dopraven do Věže k soudu, než ho zkrotí.“ Loial chvíli divoce stříhal ušima a zachmuřeně věšel dlouhé obočí, ale pak Perrina poplácal po rameni, aby ho utěšil. „Neumím si představit, že by to chtěly udělat, Perrine. Slyšel jsem, jak mluvily o tom, že ho budou ctít, a on je Drak Znovuzrozený. Ony to vědí.“

„Ctít?“ opáčil Perrin tiše. „Možná ho nechají spát v hedvábí, ale vězeň je pořád vězeň.“

„Jsem si jistý, že s ním zacházejí slušně, Perrine. Jsem si tím jistý.“ Ogier rozhodně nemluvil s jistotou a jeho vzdech zněl jako vítr v údolí. „A dokud nedorazí do Tar Valonu, je v bezpečí. Elora a Ledar – a ještě několik dalších spisovatelů – se shodují v tom, že na zkrocení muže je třeba třinácti Aes Sedai. Já ale pořád nechápu, jak ho chytily.“ Obracel obrovskou hlavu v otevřeném údivu. „Perrine, Elora i Ledar říkají, že když Aes Sedai najdou muže s velikou silou, vždycky se jich sejde třináct, aby ho lapily. Ách, zapsali příběhy o čtyřech či pěti z nich a oba se zmiňují o Caraighan – vlekla jednoho muže do Věže skoro dva tisíce mil poté, co zabil oba její strážce – ale... Perrine, psali i o Jurianovi Kamenném luku a Guairu Amalasanovi. O Raolinovi Zhoubci Temného a taky Davianovi, ale starosti mi dělají ostatní.“ Tihle čtyři byli kdysi dávno, před příchodem Artuše Jestřábí křídlo, nejmocnější mezi muži, kteří si říkali Drak Znovuzrozený. „Juriana Kamenný luk se pokusilo chytit šest Aes Sedai a on tři zabil a zbytek chytil sám. Šest se jich pokusilo chytit Amalasana, jednu zabil a dvě další utišil. Rand je určitě stejně silný jako Kamenný luk nebo Amalasan. Je jich před námi opravdu jenom šest? Hodně by to vysvětlovalo.“

Možná ano, Perrina to však neuklidnilo. Třináct Aes Sedai by mohlo odrazit útok, který by mohl Perrin podniknout, i bez jejich strážců a strážných. Třináct Aes Sedai by mohlo vyhrožovat, že Randa zkrotí, jestli Perrin zaútočí. Určitě by to neudělaly – věděly, že Rand je Drak Znovuzrozený, věděly, že tu musí být pro Poslední bitvu – mohl to však Perrin riskovat? Kdo věděl, proč Aes Sedai dělají cokoliv? Nikdy se nedokázal přimět uvěřit i těm Aes Sedai, které se snažily tvářit jako přítelkyně. Vždycky měly svá tajemství, a jak si mohl být muž jistý, když je cítil, jak mu chodí za zády, ať už se mu do obličeje usmívaly sebevíc? Kdo mohl říci, co nějaká Aes Sedai udělá?

Pravdou bylo, že Loial nevěděl moc, co by mohlo pomoci, až přijde ten den, a kromě toho ho mnohem víc zajímalo povídání o Erith. Perrin věděl, že u Faile nechal dva dopisy, jeden adresovaný své matce a druhý Erith, aby je doručila, až to půjde, pokud by se mu něco stalo. Přičemž se Loial mohl přetrhnout, jak ji ujišťoval, že se nic takového nestane. Vždycky si dělal hrozné starosti, když někomu způsobil starosti. Perrin taky zanechal dopis pro Faile. Amys ho odnesla a nechala u moudrých, které zůstaly v táboře.

„Je tak krásná,“ zamumlal Loial s pohledem upřeným do noci, jako by ji viděl před sebou. „Má tak jemný obličej, přitom ale silný. Když se jí podívám do očí, jako bych neviděl nic jiného. A její uši!“ Náhle sám prudce zastříhal ušima a rozkašlal se. „Prosím,“ zalapal po dechu, „zapomeň, že jsem se zmínil... Neměl jsem mluvit o... Však víš, že nejsem hrubec, Perrine."

„Už jsem na to zapomněl,“ odrušil Perrin chabě. Její uši?

Loial chtěl vědět, jaké to je být ženatý. Ne že by se chtěl nějak rychle ženit, jak rychle dodal. Byl ještě příliš mladý a nebyl připravený vést usedlý život a neopouštět domovskou državu, kromě návštěvy v jiné, na čemž bude jeho žena jistě trvat. Byl jenom zvědavý, nic víc než to.

A tak Perrin mluvil o svém životě s Faile, jak ho přesadila do jiné půdy dřív, než si to uvědomil. Kdysi bývalo jeho domovem Dvouříčí, nyní byl jeho domov tam, kde byla Faile. Při pomyšlení na to, že čeká, zrychlil krok. V její přítomnosti se v místnosti rozsvítilo, a když se usmála, všechny potíže ustoupily. Ovšem, nemohl mluvit o tom, jak se mu při pomyšlení na ni rozpálí krev nebo jak se mu při pohledu na ni rozbuší srdce – neslušelo by se to – a rozhodně se nehodlal zmiňovat o potížích, které mu dělala. Co měl dělat? Byl opravdu připravený kleknout na kolena, ale železné semínko umíněnosti v něm vyžadovalo, aby ona nejdřív pronesla to slovíčko. Kdyby tak jen řekla, že chce, aby věci byly jako dřív.

„A co její žárlivost?“ zeptal se Loial, a teď se rozkašlal Perrin. „Jsou takové všechny ženy?“

„Žárlivost?“ opáčil Perrin důrazně. „Faile není žárlivá. Kde jsi na to přišel? Ona je dokonalá.“

„Ovšemže je,“ vydechl Loial mdle a upíral oči na svou fajfku. „Nemáš ještě nějaký dvouříčský tabák? Mně už zbývá jenom nějaké ostré cairhienské listí.“

Kdyby šlo všechno tak hladce, cesta by byla v podstatě klidná, přestože to bylo pronásledování. Ve zvlněné krajině nepotkali živou duši. Slunce bylo jako roztavené zlato, vzduch byl rozpálený jako v peci a na bezmračné modré obloze často kroužila káňata. Vlci, kteří nechtěli, aby se jim lidé courali po revíru, naháněli jeleny k silnici v takovém počtu, že jich bylo dokonce víc, než potřebovala i tak početná skupina, a nebylo ani vzácným jevem vidět pyšného jelena se svými laněmi a několika špičáky stát klidně u cesty, všem jasně na dohled. Existovalo však jedno staré rčení: „Jediný úplně klidný člověk je člověk bez pupku.“

Ciarhieňané samozřejmě nebyli z Aielů nadšení, často se na ně mračili nebo nad nimi otevřeně ohrnovali nos. Dobraine nejednou zamumlal něco o tom, že jsou proti přesile dvanáct na jednoho.

Vážil si jejich bojové zdatnosti, ale jistým způsobem si takové nebezpečné vlastnosti vážíte i u smečky vzteklých vlků. Aielové se nemračili ani neohrnovali nos, prostě dávali jasně najevo, že Cairhieňané nestojí za pozornost. Perrina by nijak nepřekvapilo, kdyby se jeden z nich pokusil projít skrz některého Cairhieňana, protože by prostě odmítal připustit, že tam je. Rhuark říkal, že žádné potíže nebudou, dokud si zabijáci stromů s něčím nezačnou. Dobraine tvrdil, že žádné potíže nebudou, pokud se mu ti divoši nebudou plést do cesty. Perrin by byl měl rád jistotu, že se nezačnou zabíjet ještě předtím, než vůbec zahlédnou Aes Sedai držící Randa.

Doufal, že by Mayenerové mohli tvořit mezi těmito dvěma skupinami jakýsi most, ačkoliv občas se přistihl, že toho lituje. Vojáci v červených kyrysech dobře vycházeli s menšími muži v prosté zbroji – a Mayenerové také dobře vycházeli s Aiely. Kromě v aielské válce, Mayenerové s Aiely nikdy nebojovali. Dobraine se docela spřátelil s Nurellem, často se dělili o večeři, a Nurelle začal pokuřovat s různými Aiely. Zvláště s Gaulem. A z toho vzcházely potíže.

„Mluvil jsem s Gaulem,“ prohodil Nurelle dost nesměle. To bylo čtvrtého dne cesty a on přijel od Mayenerů a zařadil se vedle Perrina v čele zástupu. Perrin poslouchal jen na půl ucha. Lesní požár dovolila jednomu z mladších vlků své smečky připlížit se blíž k Aes Sedai, když ráno vyrážely na cestu, a on Randa nespatřil. Každý vlk zřejmě věděl, jak Stínobijec vypadá. Přese všechny nedostatky toho, co Ranní oblaka viděl, měly všechny vozy až na jeden plátěnou střechu na obručích. Rand byl nejspíš na některém voze a v mnohem větším pohodlí než Perrin, jemuž se po krku řinul pot. „Vyprávěl mi o bitvě u Emondovy Role,“ pokračoval Nurelle, „a o tvém dvouříčském tažení. Urozený pane Aybaro, byl bych velice poctěn, kdybych o těch bitvách slyšel od tebe.“

Perrin se prudce narovnal v sedle a pořádně se na chlapce vedle sebe podíval. Ne, nebyl to chlapec, i když měl růžové tvářičky a upřímnou tvář. Nurelle byl určitě aspoň tak starý jako sám Perrin. Ale byl cítit nadšením, lehce se chvěl... Perrin málem zasténal. Tenhle pach znal od chlapců doma, ale aby ho uctíval jako hrdinu muž jeho vlastního věku, bylo málem víc, než dokázal unést.

Kdyby však tohle bylo nejhorší, vůbec by mu to nevadilo. Čekal, že se Aielové s Cairheiňany nebudou milovat. Měl čekat, že mladý muž, který nikdy nebyl v boji, bude vzhlížet k někomu, kdo bojoval s trolloky. Starosti mu dělaly věci, které nemohl předvídat. Nepředvídatelné vás mohlo kousnout do kotníku, když jste to nejméně čekali, a on si nemohl dovolit ani nejmenší rozptýlení.

Až na Gaula a Rhuarka měl kolem spánků každý Aiel uvázaný pruh červené látky s černobílým kotoučem na čele. Perrin je viděl v Cairhienu a v Caemlynu, ale teprve teď se zeptal Gaula a potom Rhuarka, jestli to je označení siswai’aman, o nichž Rhuark mluvil, a oba se snažili předstírat, že nevědí, o čem Perrin mluví, jako by ty červené pásky u pěti tisícovek mužů neviděli. Perrin se dokonce zeptal muže, jenž byl zřejmě ve velení pod Rhuarkem, Uriena, Reyna z klanu Dvě věže, s nímž se Perrin setkal kdysi dávno, ale Urien zřejmě taky nerozuměl. No, Rhuark řekl, že může přivést pouze siswai’aman, takže tak na ně Perrin myslel, i když netušil, co to znamená.

Věděl však, že by mohlo dojít ke značným potížím mezi siswai’aman a Děvami. Když se někteří muži dívali na Děvy, zachytil Perrin závan žárlivosti. Když se některé Děvy dívaly na siswai’aman, jejich pach mu připomínal vlčici, jež se krčí nad mrtvolou jelena a nehodlá k němu pustit nikoho ze smečky, i kdyby se měla vším tím masem udávit. Neuměl si představit proč, ale bylo to tu, a ostré.

Tohle se možná časem vyřeší. Jiné věci byly jisté. První dva dny po odchodu z města Sulin i Nandera popošly dopředu obě, kdykoliv Rhuark řekl něco ohledně Děv. Sulin pokaždé couvla, celá rudá, ale příště tam byla zas, a pokaždé. Druhého večera, když byl postaven tábor, se pokusily navzájem zabít holýma rukama.

Aspoň tak to Perrinovi připadalo, kopaly do sebe, tloukly do sebe pěstmi, třískaly sebou o zem a kroutily si pažemi, až si byl Perrin jist, že praskne nějaká kost – až se té, která byla v nevýhodě, podařilo osvobodit švihem či ranou. Rhuark ho zarazil, když se je pokusil zastavit, a tvářil se překvapeně, že to vůbec chce udělat. Seběhlo se hodně Cairhieňanů a Mayenerů, dívali se a uzavírali sázky, ale jediný Aiel se na souboj nepodíval, dokonce ani moudré ne.

Nakonec Sulin přimáčkla Nanderu k zemi s oběma rukama bolestně zkroucenýma za zády. Popadla Nanderu za vlasy a třískala jí hlavou o zem, až upadla do bezvědomí. Dlouhou dobu tam starší žena stála a dívala se na poraženou. Pak si Sulin přehodila bezvládnou Nanderu přes rameno a odpotácela se s ní.

Perrin usoudil, že odteď bude mluvit Sulin, tak tomu ale nebylo. Pořád byla tady, ale potlučená Nandera odpovídala na Rhuarkovy otázky a přebírala velení, zatímco stejně potlučená Sulin mlčela, a když Nandera Sulin požádala, aby něco udělala, ta bez váhání poslechla. Perrin se mohl jen škrábat na hlavě a uvažovat, jestli skutečně viděl boj skončit tak, jak to vypadalo.

Moudré vždy kráčely v různě velkých skupinkách, jejichž členky se neustále vyměňovaly. Koncem prvního dne si Perrin uvědomil, že všechno to přebíhání se doopravdy soustřeďuje kolem dvou žen, Soriley a Amys. Koncem druhého dne si byl jistý, že obě trvají na naprosto odlišných hlediscích. Všechny moudré se hrozně mračily a chmuřily. Amys začala ustupovat pomaleji a méně se červenala. Když se Rhuark občas podíval na svou ženu, byl cítit úzkostí, jenomže to byla jediná známka toho, že vůbec něco viděl. Při stavbě třetího tábora Perrin zpola čekal, že uvidí souboj Sulin a Nandery, zopakovaný moudrými.

Místo toho si ženy vzaly měch s vodou, poodešly stranou, posadily se na zem a sundaly si přeložené šátky, které jim držely vlasy. Perrin je pozoroval v měsícem prozářené noci, dokud si neodešel lehnout, ale držel se dost daleko, aby nic ani náhodou nezaslechl, ony však jenom popíjely vodu a hovořily. Příštího rána se zbytek moudrých stále přeskupoval sem a tam, ale než dlouhý zástup urazil tři míle, Perrin si uvědomil, že se všechno soustředí kolem Soriley. Občas s Amys zašly na kraj cesty, aby si promluvily, ale už se nikdo nemračil. Kdyby byly vlky, Perrin by byl řekl, že vyzyvatel vůdce smečky byl poražen, podle jejich pachů však nyní Sorilea přijímala Amys téměř jako sobě rovnou, což se k vlkům vůbec nehodilo.

Sedmého dne na cestě, když dopoledne projížděli pod již pálícím sluncem, si lámal hlavu, jaké překvapení mu Aielové připraví příště, lámal si hlavu, jestli se Aielové a Cairhieňané budou od sebe držet dál ještě další den, a co asi udělá, až za tři čtyři dny dohoní Aes Sedai.

Všechno zmizelo při poselství od Půlocasa. Objevila se velká skupina mužů – a možná i žen, vlci měli občas problémy rozlišit lidské samce od samic – jen pár mil na západ a rychle mířila stejným směrem jako Perrin. Právě letmý obraz dvou praporců, za nimiž skupina jela, Petřina zburcoval.

Okamžitě byl obklopen lidmi, přihnali se Dobraine a Nurelle, Rhuark a Urien, Nandera a Sulin, Sorilea a Amys. „Jeďte dál,“ nařídil jim a otočil Kliďase k západu. „Možná potkáme pár přátel, kteří se k nám přidají, ale nesmíme ztrácet čas.“

Oni poslechli, ale nenechali ho jet samotného. Než ujel čtvrt míle, už měl za zadkem tucet okřídlených gardistů a stejně tolik Cairhieňanů, přinejmenším dvacet Děv pod velením Sulin a stejně tolik siswai’aman v čele s prošedivělým mužem se zelenýma očima a tváří, kterou snad používal k lámání kamene. Perrina jenom překvapilo, že tu nejsou jedna dvě moudré.

„Přátelé,“ mumlala si Sulin jenom tak pro sebe, klusajíc vedle jeho třmene. „Přátelé, co se najednou bez varování objeví, a on najednou ví, že jsou tady.“ Vzhlédla k němu a promluvila hlasitěji. „Nerada bych tě viděla, jak zase zakopáváš o polštář a padáš na nos.“

Perrin potřásl hlavou a přemítal, jaké další klacky jí poskytl, zatímco se maskovala za služku. Aielové prostě byli zvláštní.

Podle slunce jel skoro hodinu, vlci ho vedli rovně jako šíp letící na cíl, a když vyjel na nízké návrší, nepřekvapilo ho, když asi dvě míle před sebou uviděl jezdce v dlouhém dvojstupu, dvouříčtí muži s jeho vlastní korouhví s červenou vlčí hlavou, vlnící se v lehkém vánku. Překvapily ho však ženy, které byly s nimi – napočítal jich devět – a značný počet mužů, již jistě nepocházeli z Dvouříčí. Zuby zaťal kvůli druhému praporci. Rudý orel Manetherenu. Už ani nevěděl, kolikrát jim říkal, aby ho netahali z Dvouříčí. Jedna z mála věcí, které doma nedokázal zarazit pouhým naznačením, byla vyvěšování téhle vlajky. Nicméně nedokonalé vlčí poselství o praporcích ho na ni připravilo.

Muži jej a jeho společníky samozřejmě rychle zahlédli. V tlupě bylo několikero dobrých očí. Přitáhli otěže a čekali, někteří si sundali luky ze zad, velké dvouříčské luky, které dokázaly člověka zabít i na tři sta kroků, někdy víc.

„Nikdo nepůjde přede mě,“ prohlásil Perrin. „Až mě poznají, nebudou střílet.“

„Zdá se, že žluté oči vidí daleko,“ ucedila Sulin. Hodně ostatních se na něj zvláštně podívalo.

„Prostě se držte za mnou,“ povzdechl si Perrin.

Když přijel blíž k čelu zvláštního oddílu, muži začali sklánět luky, které předtím zvedli, a šípy vraceli do toulců. Perrin si s potěšením všiml, že mají Tanečníka, a s menším potěšením, že vedou i Vlaštovku. Faile by mu nikdy neodpustila, kdyby dovolil, aby se její vrance něco stalo. Bude dobré mít zpět svého bělouše, ale možná si nechá i Kliďase. Pán může mít dva koně. Dokonce i pán, kterému možná nezbývá víc než čtyři dny života.

Ze zástupu Dvouříčských vyjel Dannil, který si hřbetem ruky uhlazoval husté kníry, Aram a ty ženy. Perrin poznal bezvěké tváře Aes Sedai ještě dřív, než rozeznal Verin a Alannu, neboť obě jely až vzadu. Ostatní neznal, ale byl si jistý, kdo to je, byť ne, jak se sem dostaly. Devět. Devět Aes Sedai by mohlo být za tři čtyři dny užitečných, ale nakolik jim může důvěřovat? Bylo jich devět a Rand jim řekl, že ho smí následovat jen šest. Perrina napadlo, která z nich je asi Merana, jejich vůdkyně.

Aes Sedai s hranatým obličejem, která pod svou bezvěkostí vypadala jako selka, promluvila dřív, než stačil Dannil otevřít pusu. Seděla na mohutné hnědé klisně. „Tak ty jsi Perrin Aybara. Pán Perrin, bych měla říct. Hodně jsem o tobě slyšela.“

„Překvapuje mě, že tě potkáváme tady,“ pravila jiná nadutá, i když krásná, žena chladně, „v tak divné společnosti.“ Jela na tmavém valachovi s ohnivým pohledem. Perrin by se byl vsadil, že zvíře je cvičené jako válečný kůň. „Mysleli jsme, že už určitě budeš před námi.“

Perrin si jich nevšímal a obrátil se k Dannilovi. „Ne že by mě to netěšilo, ale jak jste se sem dostali?“

Dannil se podíval na Aes Sedai a pak si začal zuřivě hladit kníry. „Vyjeli jsme, jaks říkal, urozený pane Perrine, a tak rychle, jak to šlo. Totiž, nechali jsme tam vozy a všecko, poněvadž jsi zřejmě musel mít důvod, žes odešel tak rychle. Pak nás dohonily Kiruna Sedai a Bera Sedai a ostatní a říkaly, že Alanna dokáže najít Randa – totiž pána Draka – a jelikož jsi šel s ním, tak jsem si byl jistej, že budeš s ním, ať už je kdekoliv, a nemohli jsme vědět, jestli jsi už odešel z Cairhienu, a...“ Zhluboka se nadechl. „A stejně, zdá se, že měly pravdu, co, pane Perrine.“

Perrin se zamračil a uvažoval nad tím, jak ho mohla Alanna najít. Ale musela to dokázat, jinak by Dannil a ostatní nebyli tady. S Verin se obě držely vzadu spolu se štíhlou ženou s oříškovýma očima, která hodně vzdychala.

„Jsem Bera Harkin,“ prohlásila žena s hranatou tváří, „a tohle je Kiruna Nachiman.“ Ukázala na svou povýšenou společnici. Ostatní zřejmě zatím nebylo třeba představovat. „Povíš nám, proč jsi tady, když mladý al’Thor – pán Drak – je několik dní cesty na sever?“

Nepotřeboval dlouho přemýšlet. Jestli se těch devět Aes Sedai bude chtít připojit k těm vepředu, tak je v podstatě nemohl zastavit. Devět Aes Sedai na jeho straně však... „Drží ho v zajetí. Aes Sedai jménem Coiren a nejmíň pět dalších ho vezou do Tar Valonu. Nebo aspoň chtějí. Já je hodlám zastavit.“ To vyvolalo značné zděšení, Dannil vyvalil oči a Aes Sedai začaly všechny mluvit najednou. Aram byl jediný, na koho to zřejmě neudělalo dojem, ale jemu zřejmě příliš nezáleželo na ničem kromě Perrina a svého meče. Pach od Aes Sedai byl přes jejich klidné tváře samé rozhořčení a strach.

„Musíme je zastavit, Bero,“ ozvala se žena s vlasy spletenými do tarabonských cůpků ve chvíli, kdy bledá Cairhieňanka na hubené hnědé kobyle řekla: „Nesmíme dovolit, aby ho měla Elaida, Bero.“

„Šest?“ řekla žena s oříškovýma očima. „Šest by ho zajmout nedokázalo. Tím jsem si jistá.“

„Říkala jsem vám přece, že je zraněný.“ Alanna málem brečela. Perrin znal její pach natolik dobře, aby ho rozeznal mezi ostatními. Byla cítit bolestí. „Říkala jsem to.“ Verin mlčela, ale byla cítit vztekem – a strachem.

Kiruna přelétla Perrinův oddíl opovržlivým pohledem. „Tak ty chceš zastavit Aes Sedai s těmihle, mladý muži? Verin neříkala, že jsi trouba.“

„Mám pár dalších na Tarvalonský silnici,“ odtušil suše.

„Tak se k nám smíte připojit,“ sdělila mu Kiruna, jako by dělala ústupek. „To bude v pořádku, Bero, že?“ Bera kývla.

Perrin nechápal, proč ho Kirunin přístup tak štve, ale nyní nebyla vhodná chvíle, aby si to promýšlel. „Taky tu mám tři stovky dvouříčských lučištníků, které hodlám vzít s sebou.“ Jak mohla Alanna vědět, že je Rand zraněný? „Vy, Aes Sedai, můžete jet s náma.“

Rozhodně se jim to nelíbilo. Odjely o pár kroků stranou, aby si to probraly – dokonce ani Perrin nic nezaslechl, musely nějak používat jedinou sílu – a chvíli měl dojem, že pojedou samy.

Nakonec přišly, ale Bera a Kiruna jely celou cestu k silnici po jeho boku, každá na jedné straně, a střídavě mu vykládaly, jak je celá situace nebezpečná a delikátní a že nesmí udělat nic, čím by mohl mladého al’Thora ohrozit. Bera si alespoň občas vzpomněla nazvat Randa Drakem Znovuzrozeným. Jednu věc mu daly docela jasně najevo, totiž že Perrin nesmí udělat ani krok bez toho, aniž by se jich nejdřív nezeptal. Bera začala být trochu rozčilená, že jí její slova neopakuje. Kiruna řekla, že to chápe tak, že je řekl. Perrin začal přemýšlet, jestli snad neudělal chybu, když je požádal, aby jely s sebou.

Jestli sbírka Aielů, Mayenerů a Cairhieňanů, pochodující po silnici, udělala na Aes Sedai nějaký dojem, nedaly to nijak najevo. Přidaly však svou trošku do bublajícího kotlíku. Mayenery a Cairhieňany zřejmě přítomnost devíti Aes Sedai a šestnácti strážců rozveselila, a málem se klaněli a šoupali nohama, kdykoliv se některá z žen přiblížila. Děvy a siswai’aman, na druhou stranu, na Aes Sedai hleděli hrozivě, pokud se netvářili, jako by čekali, že je ty ženy rozšlápnou. Moudré se tvářily stejně klidně jako Aes Sedai, ale Perrin od nich cítil vlny čiré zuřivosti. Až na hnědou jménem Masuri si Aes Sedai moudrých zprvu nevšímaly, ale poté, co byla Masuri v dalších dnech nejméně dvacetkrát odmrštěna – byla vytrvalá, ale moudré se Aes Sedai vyhýbaly tak uhlazeně, až si Perrin myslel, že to musejí dělat instinktivně – poté začaly Bera a Kiruna a všechny ostatní po moudrých pokukovat a neustále mluvily za neviditelnou přehradou, která Perrinovi bránila vyslechnout, co říkají.

Byl by je poslouchal, kdyby mohl. Skrývaly víc než jenom řeči o Aielankách. Například Alanna mu odmítala prozradit, jak ví, kde je Rand – „Tato informace by spálila každou mysl kromě Aes Sedai,“ řekla mu, chladná a záhadná, ale čpěla z ní úzkost a bolest – a nepřiznala dokonce ani to, že řekla, že je nějak zraněný. Verin s ním skoro nepromluvila, jenom všechno pozorovala těma svýma tmavýma ptačíma očima, s tajuplným úsměvem, přesto vydávala vlny zoufalství a hněvu. Podle pachu by Perrin řekl, že v čele stojí Bera nebo Kiruna. Myslel si, že Bera, ačkoliv to bylo těsné a občas se na chvíli vyměnily. Bylo těžké nechat se přesvědčit o opaku, přestože jedna či druhá s ním každý den jela dobrou hodinu a opakovala v obměnách původní „radu", a všeobecně předpokládaly, že tady velí ony. Nurelle si to zřejmě myslel taky, přijímal jejich rozkazy, aniž jen mrkl na Perrina, a Dobraine se na něj zprvu jenom podíval. Celý den a půl Perrin soudil, že Merana zůstala v Caemlynu, takže ho polekalo, když slyšel, jak onu štíhlou ženu s oříškovýma očima oslovují tímhle jménem. Rand řekl, že vede poselstvo ze Salidaru, ale, přestože se Aes Sedai navenek tvářily jako sobě rovné, Perrin si ji označil jako slabou vlčici ve smečce. V jejím pachu převažovala tupá odevzdanost a úzkost. Nebylo divu, že si Aes Sedai nechávají tajemství pro sebe, to bylo jasné, ale on hodlal zachránit Randa z rukou Coiren a té její bandy, a byl by rád, kdyby měl aspoň náznak, jestli ho nebude muset zachraňovat i před Kirunou a jejími kamarádkami.

Aspoň že byl zase pohromadě s Dannilem a ostatními, i když se k Aes Sedai chovali skoro stejně hrozně jako Mayenerové a Cairhieňané. Dvouříčtí muži byli tak rádi, že ho vidí, že jen málokterý zabrblal, když jim nařídil, aby Rudého orla schovali. Perrin si byl jistý, že ho nakonec zase vytáhnou, ale Dannilův bratranec Ban, jenž vypadal skoro přesně stejně jako Dannil, až na špičatý nos a dlouhé tenké kníry po domanském způsobu, prapor pečlivě složil a dal ho do sedlové brašny. Bez praporců však samozřejmě nejeli. Například tu byla jeho vlastní červená vlčí hlava. Kdyby jim nařídil, aby sbalili i tuhle korouhev, mohli by ho neposlechnout, a díky tomu, jak se Kiruna tvářila chladně a opovržlivě, ho dokonce chtěl ukazovat. Ale kromě toho Dobraine a Nurelle taky vytáhli praporce, když už byl jeden venku. Ne vycházející slunce Cairhienu ani zlatého jestřába Mayene. Oba si přinesli Randovu zástavu, červenozlatého draka na bílé a černobílý kotouč na karmínové. Aielům na tom zřejmě nezáleželo a Aes Sedai se zatvářily velice studeně, ale byly to vhodné prapory, vedoucí muže do boje.

Desátého dne, když bylo slunce v polovině cesty k vrcholu své denní dráhy, byl Perrin zachmuřený i přes praporce a dvouříčské muže a Tanečníka pod sebou. Brzy po poledni by měli dohonit vozy Aes Sedai, jenže on pořád nevěděl, co dělat pak. Tehdy přišlo od vlků poselstvo. Pojď hned. Mnoho dvounožců. Mnoho, mnoho, mnoho! Pojď hned!