Pán chaosu

3 Moci ženy

Rand potlačil své podráždění – a mumlání Luise Therina – a natáhl se pro saidín, vrhl se do nyní známé bitvy o ovládnutí a přežití uprostřed prázdnoty. Jak usměrňoval, proudila do něj i špína, dokonce i v prázdnotě ji cítil, jako by mu pronikala do kostí, možná i do duše. Neuměl popsat, co udělal, jen to, že vytváří záhyb ve vzoru, díru do vzoru. Tohle se naučil sám, a jeho učitel nebyl moc dobrý, když měl vysvětlit třebas jen to, co spočívá v pozadí věcí, které učil. Ve vzduchu se objevila jasná svislá čára a rychle se rozšířila do otvoru připomínajícího velké dveře. Vlastně to vypadalo, jako by se průchod otočil na bok, a za ním byla vidět slunečním světlem zalitá mýtina mezi suchem poničenými stromy.

Enaila a dvě další Děvy si zvedly závoje a proskočily skrz málem dřív, než se průchod zastavil. Půl tuctu dalších je následovalo, některé s připravenými luky z rohoviny. Rand nečekal, že tam bude něco, před čím by ho měly chránit. Umístil druhý konec – pokud tu byl nějaký druhý konec, sice tomu nerozuměl, ale měl nějak dojem, že to má konec jenom jeden – na mýtinu, protože otvor průchodu mohl být v přítomnosti lidí nebezpečný, ale vykládat Děvám nebo kterémukoliv jinému Aielovi, že není třeba být na stráži, bylo jako vykládat rybě, že nemusí plavat.

„Tohle je průchod,“ řekl Taimovi. „Ukážu ti, jak takový udělat, jestli sis to nezapamatoval.“ Muž na něj zíral. Jestli se pozorně díval, měl by být schopen vidět, jak Rand spřádá saidín. Tohle dokázal každý muž schopný usměrňování.

Taim se k němu připojil, když Rand procházel na mýtinu. Sulin a ostatní Děvy je následovaly. Některé se opovržlivě podívaly na meč u Randova boku, když procházely kolem, a tiše si mezi sebou ukazovaly znakovou řečí. Nepochybně znechuceně. Enaila a přední stráž se už ostražitě rozestoupily mezi ucourané stromy, jejich kabátce a spodky, cadin’sor, splývaly se stíny, ať už k šedé a hnědé přidaly zelenou či nikoliv. S jedinou sílou v sobě Rand viděl každou jednotlivou suchou jehličku na každé z borovic, víc jich bylo suchých než živých. Cítil nakyslou mízu kalin. Vzduch sám byl horký, suchý a prašný. Žádné nebezpečí tu na něj nečíhalo.

„Počkej, Rande al’Thore,“ ozval se z druhé strany průchodu ženský hlas. Aviendžin hlas.

Rand okamžitě propustil tkanivo i saidin a průchod zmizel, stejně jako se objevil. Bylo nebezpečí a nebezpečí. Taim se na něj zvědavě podíval. Některé Děvy, zahalené i nezahalené, mu obětovaly chvilku a taky se po něm ohlédly. Tvářily se nesouhlasně. Zase se zamíhaly prsty ve znakové řeči Děv. Měly však dost rozumu, aby držely jazyk za zuby. V tom se Rand vyjádřil jasně.

Nevšímaje si zvědavosti i nesouhlasu, Rand se vydal mezi stromy s Taimem po boku. Suché listí a větvičky jim praskaly pod nohama. Děvy v hodně širokém kruhu kolem nich, v měkkých botách zašněrovaných ke koleni, nedělaly nejmenší hluk. Ostražitost překryla pokárání. Některé již tuto cestu vykonaly s Randem předtím, vždy bez nehody, ale je nikdy nic nepřesvědčí, že tyhle lesy nejsou vhodné místo pro přepadení ze zálohy. Před Randovým příchodem byl život v Pustině po skoro tři tisíce let samé přepadávání, šarvátky, svár a válka, trvající bez delšího přerušení.

Od Taima se Rand určitě mohl pár věcí přiučit – i když zdaleka ne tolik, kolik si Taim myslel – avšak učení bude probíhat oběma směry, a nastal čas, aby začal staršího muže vzdělávat. „Dřív nebo později narazíš na Zaprodance, když půjdeš za mnou. Možná ještě před Poslední bitvou. Pravděpodobně dřív. Nevypadáš překvapeně.“

„Slyšel jsem řeči. Nakonec se museli dostat ven.“

Takže zpráva se šířila. Rand se proti své vůli zazubil. Aes Sedai to nepotěší. Kromě všeho ostatního cítil jistou radost, když je mohl zatahat za nos. „Můžeš čekat cokoliv kdykoliv. Trolloky, myrddraaly, draghkary, šedé muže, gholamy...“

Zaváhal a dlaní s vypálenou volavkou pohladil jílec svého obouručního meče. Neměl ponětí, co je to gholam. Luis Therin se nepohnul, ale on věděl, odkud se to jméno vzalo. Kousky a útržky občas propluly přes tenkou přehradu, která ležela mezi ním a tím hlasem, a staly se součástí Randových vzpomínek, obvykle bez toho, aby je něco vysvětlovalo. V poslední době se mu to stávalo častěji. Se zlomky ale nemohl bojovat jako s hlasem toho muže. Zaváhal jen na chviličku.

„Nejen na severu poblíž Morny. Tady i kdekoliv jinde. Používají Cesty.“ To byla další věc, se kterou bude muset něco udělat. Jenže jak? Zprvu vytvořené s pomocí saidínu, Cesty nyní byly temné, pošpiněné jako saidin sám. Zplozenci stínu se sice nedokázali vyhnout všem nebezpečím Cest, která zabíjela lidi, či s nimi prováděla něco horšího, přesto se jim však dařilo je používat, a i když Cesty nebyly tak rychlé jako průchody a cestování, nebo dokonce klouzání, pořád umožňovaly za den urazit stovky mil. Problém na později. Měl až příliš mnoho problémů na později. Měl až příliš mnoho problémů i teď. Podrážděně švihl Dračím žezlem po větvičce kaliny. Na zem se snášely kousky širokých, tuhých listů, téměř hnědých. „Jestli o nich někdy uslyšíš nějakou pověst, tak jí věř. Dokonce i temní psi, i když jestli je to skutečná divoká štvanice, tak aspoň Temný není volný, aby jezdil za nimi. I bez toho jsou ale dost špatní. Některé dokážeš zabít, jak stojí v pověstech, ale jiné nezabije nic kromě odřivousu, tím jsem si jistý. Znáš odřivous? Jestli ne, tak to je jedna věc, kterou tě nenaučím. Pokud ho znáš, tak ho nepoužívej na nic kromě zplozenců Stínu. A nikoho jiného to neuč.

Za některými z těch řečí, co jsi slyšel, můžou být... nevím, jak to nazývat, snad jen ‚bubliny zla'. Představ si to jako bubliny, jež občas stoupají z bažiny, jenže tyhle stoupají z Temného, jak zámky slábnou, a místo hnilobného smradu jsou plné... no, zla. Proplouvají vzorem, než prasknou, a pak se může stát cokoliv. Cokoliv. Ze zrcadla na tebe může skočit tvůj vlastní odraz a snažit se tě zabít. Věř mi.“

Jestli Randova litanie Taima nějak rozrušila, nedal to v žádném případě najevo. Řekl jen: „Byl jsem v Morně. Už jsem trolloky zabíjel, i myrddraaly.“ Odstrčil z cesty nízkou větev a podržel ji, aby mohl projít i Rand. „O tom odřivousu jsem v životě neslyšel, ale jestli po mně půjdou ti temní psi, tak přijdu na nějaký způsob, jak je zabít.“

„Dobrá.“ To patřilo Taimově nevědomosti, stejně jako jeho sebedůvěře. Odřivous byl jednou z věcí, jíž by Rand vůbec nelitoval, kdyby úplně zmizela ze světa. „S trochou štěstí tady na nic takového nenarazíš, ale nemůžeš si být jistý.“

Les náhle skončil a objevil se statek, rozlezlý, dvouposchoďový omšelý dům s doškovou střechou, jemuž z jednoho komínu stoupal kouř, a velká stodola, která se výrazně nakláněla na bok. Den tu nebyl o nic chladnější než ve městě o pár mil dál, slunce zde nepálilo o nic méně. V prachu se popelily slepice, dvě plavé krávy přežvykovaly v ohradě, několik uvázaných černých koz usilovně okusovalo listí z keřů ve svém dosahu a ve stínu stodoly stál žebřiňák s vysokými koly, ale to místo jako statek nevypadalo. V dohledu nebyla pole, všude kolem dvora se rozkládaly lesy, přerušené jenom udusanou stezkou vinoucí se k severu, používanou pro vzácné výpravy do města. A bylo tam příliš mnoho lidí.

Čtyři ženy, všechny až na jednu ve středních letech, věšely na dvě šňůry mokré prádlo a asi tucet dětí, žádné starší než devět deset let, si hrál mezi slepicemi. Byli tu také muži, většina se věnovala své práci. Sedmadvacet jich bylo, i když v některých případech bylo hodně přehnané nazývat je muži. Eben Hopwil, hubený chlapík, který právě vytahoval okov ze studny, tvrdil, že mu je již dvacet, ale určitě byl o čtyři pět let mladší. Nos a uši vypadaly jako největší části jeho těla. Fedwin Morr, jeden ze tří mužů, kteří se potili na střeše, kde vyměňovali staré došky, byl o hodně robustnější a měl značně méně pupínků, ale rozhodně nebyl o nic starší. Víc než polovina z ostatních měla nejvíce o tři čtyři roky víc než tihle dva. Rand skoro poslal některé z nich domů, přinejmenším Ebena a Fedwina, nebýt toho, že Bílá věž přijímala novicky stejně mladé a někdy i mladší. Na několika hlavách se mezi tmavými vlasy objevovaly i šediny, a vrásčitý Damer Flinn, který před stodolou používal oloupané klacky, aby dvěma mladším mužům ukázal, jak zacházet s mečem, kulhal a měl jen úzký věneček bílých vlasů. Damer byl v královnině gardě, dokud ho do stehna nezasáhlo murandské kopí. Nebyl to žádný šermíř, vypadal však dost schopný na to, aby ostatním předvedl, jak si nevrazit zbraň do nohy. Většina mužů tady pocházela z Andoru, pár bylo z Cairhienu. Z Tearu ještě nikdo nepřišel, ačkoliv i tam byla amnestie vyhlášena. Dostat se tak daleko mužům chvíli potrvá.

Damer si Děv všiml první, samozřejmě, odhodil klacek a upozornil na Randa i své žáky. Pak Eben s výkřikem upustil okov, celý se přitom polil vodou, a vzápětí už se všichni sbíhali, křičeli do domu a nervózně se tlačili kolem Damera. Z domu se vynořily dvě ženy, v zástěrách a zarudlé od vaření, a pomohly ostatním sehnat děti za muže.

„Tady jsou,“ řekl Rand Taimovi. „Zbývá ti ještě skoro půl dne. Kolik jich dokážeš vyzkoušet? Chci co nejdřív vědět, kdo se to může naučit.“

„Tuhle bandu vyškrábali ze dna...“ začal Taim opovržlivě, ale pak se zastavil uprostřed dvora a vytřeštil oči na Randa. Kolem něj se popelily slepice. „Tys žádného z nich nevyzkoušel? Proč, ve jménu...? Ty to neumíš, viď? Umíš cestovat, ale nevíš, jak zjistit nadání.“

„Někteří z nich nechtějí skutečně usměrňovat.“ Rand pustil jílec. Nerad tomuhle muži přiznával mezery ve vzdělání. „Někteří nepomysleli dál než na slávu nebo bohatství nebo moc. Ale já chci udržet každého muže, který se to může naučit, ať už jsou jeho důvody jakékoliv.“

Studenti – muži, kteří se stanou studenty – Randa a Taima pozorovali od stodoly s poměrně slušnou nápodobou klidu. Koneckonců, všichni přišli do Caemlynu s nadějí, že se budou učit od Draka Znovuzrozeného, nebo si to aspoň mysleli. Ale byly to Děvy, jež nyní obstoupily statek a prolézaly dům a stodolu, kdo poutal jejich pozornost, byli ostražití, fascinovaní a trochu bázliví. Ženy si tiskly děti k sukním a oči upíraly na Randa a Taima, jejich výrazy přecházely od neutrálního po nervózní hryzání rtů.

„Pojď,“ řekl Rand. „Je čas, abys poznal své studenty.“

Taim se zdržel. „Je tohle opravdu všechno, co ode mě chceš? Abych se pokusil učit tyhle žalostné trosky? Teda jestli se některý může něco naučit. Kolik jich podle tebe skutečně v té hrstce, co se k tobě doplahočila, je?“

„Tohle je důležité, Taime. Udělal bych to sám, kdybych mohl, kdybych měl čas.“ Čas byl vždycky klíčový, vždycky ho bylo málo. A on už se přiznal, jakkoliv se mu z toho kroutil jazyk. Uvědomil si, že nemá Taima moc rád, ale taky ho rád mít nemusel. Rand dál nečekal a po chvíli ho druhý muž dohonil dlouhými kroky. „Zmiňoval ses o důvěře. Já ti svěruju tohle.“ Nevěř mu! funěl Luis Therin v temných zákoutích. Nikdy nikomu nevěř! Důvěra značí smrt! „Vyzkoušej je a začni je učit, jakmile zjistíš, kdo se může něco naučit.“

„Jak si pán Drak přeje,“ zamumlal Taim jaksi suše, když dorazili k čekající skupině. Přivítaly je úklony, ačkoliv žádná nebyla příliš uhlazená.

„Toto je Mazrim Taim,“ ohlásil Rand. Lidé samozřejmě otevírali úžasem ústa a kulili oči. Někteří z těch mladších se tvářili, jako by si mysleli, že sem Rand a Taim přišli bojovat. Pár se zřejmě dokonce těšilo na to představení. „Představte se mu. Ode dneška vás bude učit.“ Taim se na Randa ostře podíval. Studenti zatím pomalu nastupovali před něj a říkali mu svá jména.

Popravdě řečeno reakce mužů byly různé. Fedwin se dychtivě protlačil dopředu, hned vedle Damera, kdežto Eben se držel vzadu a byl bílý ve tváři. Ostatní byli někde mezi, váhaví, nejistí, ale nakonec promluvili. Randovo prohlášení pro některé z nich znamenalo konec týdnům čekání, někdy i celým létům snění. Skutečnost začínala dneska, a skutečnost mohla znamenat usměrňování se vším, co to pro muže obnášelo.

Rozložitý tmavooký muž, asi o šest sedm let starší než Rand, si Taima nevšímal a popošel dopředu. Jur Grady, v hrubém venkovském kabátci, před Randem přešlapoval z nohy na nohu a kroutil plátěnou čapkou v mohutných tlapách. Oči upíral na čapku, nebo snad na zem před svými ošlapanými botami, a k Randovi vzhlédl vždy jen na chviličku. „Ehm... můj pane Draku, tak jsem si říkal... ehm... táta se stará o můj pacht, je to dobrej kus půdy, jestli potok nevyschne... ještě by se mohlo něco urodit, jestli zaprší, a... a...“ Drtil čapku a pak ji zase opatrně narovnával. „Říkal jsem si, že půjdu domů.“

Ženy se kolem Taima netlačily. Stály tam mlčky v řadě, tvářily se ustaraně, pevně držely děti a dívaly se. Nejmladší z nich, kyprá světlovláska, jíž se u sukní držel asi čtyřletý hošík, byla Sora Gradyová. Tyhle ženy sem následovaly své manžely, ale Rand tušil, že polovina hovorů mezi mužem a ženou se nakonec stočí k odchodu. Pět mužů už odešlo, a i když žádný neudal manželství jako důvod, všichni byli ženatí. Která žena by se klidně dívala na to, jak se její manžel chce naučit usměrňovat? Muselo to být jako dívat se, jak páchá sebevraždu.

Někteří řeknou, že tohle není místo pro rodiny, ale ti samí lidé nejspíš také řeknou, že by tu muži vůbec neměli být. Podle Randova názoru udělaly Aes Sedai chybu, když se uzavřely před světem. Kromě Aes Sedai do Věže vstoupilo jen málo lidí, většinou jenom ženy, které se chtěly stát Aes Sedai, a ti, kteří jim sloužili. Pouze skutečná hrstka tam hledala pomoc, a i to jen pod velkým tlakem. Když Aes Sedai opouštěly Věž, většina se nosila dost pyšně a některé dokonce vůbec nevycházely. Pro Aes Sedai byli lidé kameny ve hře a svět šachovnicí, ne místo k žití. Pro ně byla skutečná jenom Bílá věž. Žádný muž by nemohl zapomenout na svět a obyčejné lidi, když měl před sebou svoji rodinu.

Tohle muselo vydržet jen do Tarmon Gai’donu – jak dlouho? Rok? Dva? – ale otázkou bylo, jestli to vydrží aspoň takhle. Nějak ano. On zařídí, aby to vydrželo. Rodiny mužům připomínaly, zač jdou bojovat.

Sora upírala oči na Randa.

„Jdi, jestli chceš,“ pronesl k Jurovi. „Můžeš odejít kdykoliv, než se skutečně začneš učit usměrňovat. Jakmile jednou uděláš tenhle krok, budeš na tom stejně jako voják. Víš, že budeme potřebovat každého vojáka, kterého před Poslední bitvou najdeme, Jure. Stín bude mít nové hrůzopány, připravené usměrňovat. Na to se můžeš spolehnout. Je to ale tvoje volba. Možná to dokážeš prosedět na svém statku. Na světě musí být pár míst, která uniknou tomu, co přichází. Doufám v to. Nicméně my ostatní uděláme, co bude v našich silách, abychom zajistili, že jich unikne co nejvíc. Aspoň ale dej svoje jméno tady Taimovi. Byla by hanba odejít dřív, než zjistíš, jestli by ses to mohl naučit.“ Jur se zatvářil zmateně a Rand se otočil, vyhýbaje se Sořiným očím. A ty odsuzuješ Aes Sedai za to, že manipulují s lidmi, pomyslel si hořce. Udělal, co musel.

Taim pořád ještě sbíral jména od přešlapující tlupy a po Randovi vrhal zamračené pohledy, které jen trochu tlumil. Náhle mu zřejmě došla trpělivost. „Dost už toho. Jména můžou přijít později, řeknou mi je ti z vás, co tu ještě budou i zítra. Kdo bude první?“ A stejně rychle jim zamrzly jazyky. Někteří dokonce ani nemrkli, jenom na něj tupě zírali. Taim ukázal prstem na Damera. „Stejně dobře to můžu vyřídit s tebou. Pojď sem.“ Damer se nepohnul, dokud ho Taim nepopadl za paži a neodtáhl několik kroků stranou od ostatních.

Rand přistoupil blíž a díval se.

„Čím víc jediné síly se použije,“ pravil Taim Damerovi, „tím snazší je zachytit rezonanci. Na druhou stranu příliš velká rezonance může udělat nepříjemné věci s tvou myslí, možná tě i zabít, takže začnu pomalu.“ Damer zamrkal. Očividně nepochopil jediné slovo, snad až na tu část o nepříjemných věcech a zabíjení. Rand však věděl, že vysvětlení bylo míněno pro něj. Taim zakrýval jeho nevědomost.

Náhle se objevil malý plamínek, coul vysoký, a tančil ve vzduchu přesně uprostřed trojice mužů. Rand v Taimovi cítil jedinou sílu, i když jen malé množství, a viděl tenký proud ohně, který ten muž setkal. Plamínek Randovi přinesl překvapivou úlevu, překvapivou, poněvadž to byl důkaz, že Taim skutečně umí usměrňovat. Bashereho první pochyby mu musely uvíznout v koutku mysli.

„Soustřeď se na ten plamen,“ nakazoval Taim. „Jsi ten plamen, svět je plamen, neexistuje nic, jenom ten plamen.“

„Necítím nic, jenom mě začínají bolet oči,“ zamumlal Damer a hřbetem drsné, mozolnaté ruky si otřel čelo.

„Soustřeď se!“ štěkl Taim. „Nemluv, nemysli, nehýbej se. Soustřeď se.“ Damer kývl, potom zamrkal, jak se na něj Taim mračil, a ztuhl, mlčky hleděl na malý plamínek.

Taim se tvářil napjatě, ale proč, tím si Rand nebyl jistý. Zřejmě poslouchal. Rezonance – tak to říkal. Rand se soustředil, poslouchal, pátral po – něčem.

Minuty se natahovaly a nikdo z nich nehnul ani svalem. Pět, šest, sedm pomalých minut, kdy Damer skoro ani nemrkl. Stařec ztěžka dýchal a potil se tolik, až to vypadalo, jako by mu někdo na hlavu vylil vědro vody. Deset minut.

Náhle to Rand ucítil. Rezonanci. Bylo to nepatrné, drobná ozvěna maličkého proudu síly pulzující v Taimovi, ale tohle zřejmě vycházelo z Damera. Muselo to být to, o čem Taim mluvil, ale Taim se nehýbal. Třeba toho bylo víc, nebo to zrovna nebylo to, co si Rand myslel.

Uplynula další minuta dvě a nakonec Taim kývl a plamen a saidín propustil. „Můžeš se to naučit... Damer, že?“ Vypadal překvapeně, nepochybně nevěřil, že hned první zkoušený muž projde, a navíc skoro plešatý stařík. Damer se chabě usmál, spíš se tvářil, že je mu nevolno. „Asi by mě nemělo překvapit, ani když projdou všichni tihle prosťáčci,“ zamumlal muž s orlím nosem a vrhl pohled na Randa. „Zřejmě máš štěstí jako deset mužů.“

Ostatní „prosťáčci“ znepokojeně šoupali nohama. Někteří nepochybně doufali, že neprojdou. Teď už ale nemohli couvnout, jestli však neuspějí, mohou odejít domů s vědomím, že to zkusili, aniž by museli čelit tomu, co přicházelo s úspěchem.

Rand sám byl trochu překvapený. Koneckonců na tom nebylo nic než ta ozvěna, a sám to ucítil dřív než Taim, muž, který věděl, co hledá.

„Časem zjistíme, jak silný můžeš být,“ řekl Taim, když se Damer vrátil mezi ostatní. Ti od něj kousek poodstoupili a nedívali se mu do očí. „Třeba se ukáže, že budeš dost silný, aby ses vyrovnal mně nebo dokonce tady pánu Drakovi.“ Prostor kolem Damera se o maličko zvětšil. „To ukáže jen čas. Dávej pozor, až budu zkoušet ostatní. Jestli jsi bystrý, měl bys to pochytit, než najdu čtyři pět dalších.“ Rychlý pohled na Randa ukázal, že to bylo míněno jemu. „Tak, kdo půjde další?“ Nikdo se nehýbal. Saldejec si mnul bradu. „Ty.“ Ukázal na těžkopádného chlapíka hodně přes třicet, tmavovlasého tkalce jménem Kely Huldin. Kelyho manželka v řadě žen zasténala.

Šestadvacet dalších zkoušek zabere zbytek dne, možná víc. Horko nehorko, dny se stále krátily, jako by skutečně přicházela zima, a neúspěšná zkouška zabere o pár minut víc než úspěšně složená, jenom aby byla jistota. Bashere čekal a ještě bylo třeba navštívit Weiramona a...

„Pokračuj v tom,“ nařídil Rand Taimovi. „Vrátím se zítra a podívám se, jak sis vedl. Nezapomínej ale na důvěru, kterou do tebe vkládám.“ Nevěř mu, sténal Luis Therin. Ten hlas jako by pocházel od jakési poskakující postavy ve stínech jeho hlavy. Nevěř mu. Důvěra značí smrt. Zabij ho. Zabij je všechny. Ach, zemřít a skoncovat s tím, skoncovat s tím vším, spát beze snů, snů o Ilieně, odpusť mi, Ilieno, odpuštění není, jenom smrt, zasloužím si zemřít... Rand se otočil, než se mu vnitřní zápas objeví i na obličeji. „Zítra. Jestli to půjde.“

Taim ho dohonil, než s Děvami došel do půli cesty k lesu. „Kdybys zůstal dýl, mohl by ses tu zkoušku naučit.“ Mluvil trochu rozčileně. „Teda pokud skutečně najdu čtyři pět dalších, což by mě vážně nepřekvapilo. Zřejmě máš Temného štěstí. Předpokládám, že se to chceš naučit. Pokud mi to všechno nechceš hodit na hlavu. Varuju tě, bude to pomalé. Ať už na ně budu tlačit jakkoliv, jenom tomuhle Damerovi potrvá dny, a možná týdny, než vůbec dokáže vycítit saidín, natož ho zachytit. Jen ho zachytit, neusměrnit třeba jen jiskřičku.“

„Už jsem to pochopil,“ odpověděl Rand. „Nebylo to dost těžké. A chci to všechno nechat na tobě, pokud jich nenajdeš víc a nenaučíš je dost, aby ti mohli pomoct s hledáním. Pamatuj, co jsem říkal, Taime. Uč je rychle.“ Spočívalo v tom jisté nebezpečí. Učit se usměrňovat ženskou polovici pravého zdroje bylo jako učit se objímat, tak to aspoň Randovi říkaly, učit se podvolit se něčemu, co poslechne, jakmile se tomu poddáte. Bylo to jako vést ohromnou sílu, která vám neublíží, pokud ji nezneužijete. Elain a Egwain to považovaly za přirozené. Rand tomu málem nedokázal uvěřit. Usměrňovat mužskou polovici byla jen neustálá válka o ovládnutí a přežití. Skočit do toho příliš rychle, příliš daleko, a byl z vás chlapec vhozený nahý do zuřící bitvy proti ozbrojeným nepřátelům. I když jste se to jednou naučili, saidín vás mohl zničit, zabít vás, zamlžit vám mysl, pokud to ve vás nespálilo schopnost usměrňovat. Stejnou cenu, jakou Aes Sedai donutily zaplatit muže, kteří mohli usměrňovat a ony je chytily, mohl zaplatit muž sám v jednom neopatrném okamžiku, ve chvilce, kdy se neměl na pozoru. Ne že by někteří z mužů před stodolou nebyli ochotní tu cenu zaplatit rovnou v tu chvíli. Kulatolící žena Kelyho Huldina držela manžela za košili a naléhavě mu něco povídala. Kely nejistě vrtěl hlavou a ostatní ženatí muži pohlíželi na své ženy. Jenomže tohle byla válka a ve válkách byly oběti, dokonce i mezi ženatými muži. Světlo, že ale začínal být otrlý, že by se z toho i koze udělalo špatně. Trochu se otočil, aby se nemusel podívat do očí Soře Gradyové. „Povedeš je za ruku,“ nařídil Taimovi. „Nauč je tolik, kolik se dokážou naučit, a tak rychle, jak jen se to dokážou naučit.“

Taim při Randových prvních slovech lehce stiskl rty. „Kolik jen se dokážou naučit,“ pronesl bezvýrazně. „Ale co? Předpokládám, že něco, co se dá použít jako zbraň.“

„Zbraň,“ souhlasil Rand. Musejí se z nich stát zbraně, z nich všech, včetně jej. Mohou si zbraně dovolit mít rodinu? Může si zbraň dovolit zamilovat se? Odkud se vzalo tohle? „Cokoliv, co se dokážou naučit, ale tohle hlavně.“ Bylo jich tak málo. Sedmadvacet, a jestli se najde ještě jeden, který se to kromě Damera dokáže naučit, poděkuje Rand tomu, že je ta’veren, že to k němu toho muže přitáhlo. Aes Sedai chytaly a krotily pouze muže, kteří skutečně usměrňovali, avšak v posledních třech tisících letech v tom byly skutečně velmi dobré. Některé Aes Sedai očividně věřily, že mají úspěch v něčem, co nikdy neměly v úmyslu, totiž ve vypletí schopnosti usměrňovat z lidské rasy. Bílá věž byla postavena tak, aby tam celou dobu mohlo přebývat tři tisíce Aes Sedai, i mnohem víc, když byly svolány i ostatní, a byly tu i pokojíky pro stovky dívek v učení, ale před rozkolem bylo ve Věži jen asi čtyřicet mladších novicek a méně než čtyřicet přijatých. „Potřebuju jich víc, Taime. Tak nebo tak, najdi jich víc. Nejdřív ze všeho je nauč zkoušet.“

„Takže ty se chceš vyrovnat Aes Sedai?“ Taimem to zřejmě nehnulo, i kdyby měl Rand tohle v plánu. Šikmé tmavé oči měl nevzrušené.

„Kolik je Aes Sedai dohromady? Tisíc?“

„Myslím, že tolik ani ne,“ řekl Taim opatrně.

Vyplet lidskou rasu. Světlo je za to spal, i pokud k tomu měly důvod. „No, i tak bude nepřátel až dost.“ Jedna věc mu rozhodně nechyběla, totiž nepřátelé. Temný a Zaprodanci, zplozenci Stínu a temní druzi. Bělokabátníci, rozhodně, a nejspíš i Aes Sedai, nebo aspoň některé z nich, ty, které patřily k černému adžah, a ty, které ho chtěly ovládat. Ty poslední počítal mezi své nepřátele, i když ony se za ně nepočítaly. Určitě zde budou taky nějací ti hrůzopáni, přesně jak to říkal. A mnoho dalších. Dost nepřátel, aby zničili všechny jeho plány, aby zničili všechno. Sevřel vyřezávané ratiště Dračího žezla pevněji. Čas byl největším nepřítelem ze všech, tím, kterého měl nejmenší šanci porazit. „Já je porazím všechny, Taime. Všechny. Oni si myslí, že dokážou všechno rozbít. Vždycky je to rozbíjení, nikdy ne stavění! Já něco postavím, něco za sebou nechám. Ať se stane cokoliv, to udělám! Porazím Temného. A očistím saidín, aby se muži nemuseli bát šílenství a svět se nemusel bát mužů, kteří dokážou usměrňovat. Udělám...“

Zelenobílý střapec zavlál, jak Rand rozzlobeně máchl oštěpem. Bylo to nemožné. Horko a popel se mu vysmívaly. Něco z toho se dalo dokázat, ale všechno bylo nemožné. Nejlepší, v co mohli doufat, bylo vyhrát a zemřít dřív, než zešílejí – a on neviděl, jak by mohl dokázat aspoň tohle. Mohl se jen dál snažit. Měl by ale existovat nějaký způsob. Pokud existovalo něco takového jako spravedlnost, tak by měl existovat nějaký způsob.

„Očistit saidín,“ poznamenal tiše Taim. „Myslím, že to bude chtít větší sílu, než si vůbec umíš představit.“ Zamyšleně zavřel oči. „Slyšel jsem o něčem, co se jmenuje sa’angrial. Máš nějaký, který by skutečně mohl –“

„Zapomeň na to, co mám nebo nemám,“ štěkl Rand. „Ty budeš učit každého, kdo se může učit, Taime. Pak najdeš další a budeš učit i je. Temný na nás nebude čekat. Světlo! Nemáme dost času, Taime, ale musíme to zvládnout. Musíme!“

„Udělám, co půjde. Jenom nečekej, že Damer bude zítra bořit městské hradby.“

Rand zaváhal. „Taime? Dávej si pozor na studenty, kteří by se snad učili moc rychle. Okamžitě mi dej vědět. Mezi studenty by se mohl pokusit proklouznout některý ze Zaprodanců.“

„Některý ze Zaprodanců!“ Muž skoro šeptal. Na okamžik vypadal otřeseně, tentokrát se skutečně polekal. „Proč by –?“

„Jak silný jsi?“ přerušil ho Rand. „Popadni saidín. Udělej to. Co nejvíc udržíš.“ Taim na něj chvíli hleděl, tvářil se neutrálně, a pak se do něj vlila jediná síla. Neobjevila se žádná záře, jakou ženy viděly kolem sebe, jen tu byly cítit síla a hrozba, ale Rand je cítil jasně a mohl je zvážit. Taim udržel dost saidínu, aby okamžitě zničil statek i všechny přítomné, dost, aby zničil zemi, kam až oko dohlédlo. Nebylo to o moc méně, než zvládl Rand sám bez pomoci. Ale taky se mohl držet zpátky. Nebyla na něm vidět žádná námaha a nemusel se chtít Randovi předvádět ve své plné síle. Jak měl vědět, jak by mohl Rand zareagovat?

Saidín, jeho pocit, se z Taima vytratil, a Rand si poprvé uvědomil, že je sám naplněn mužskou polovicí pravého zdroje, zuřící záplavou, natáhl každičké vlákno, které dokázal přes angrial, který měl v kapse. Zabij ho, mumlal Luis Therin. Zabij ho hned! Randa se na chvíli zmocnilo zděšení. Prázdnota kolem něj se zachvěla, saidín zuřil a sílil, a Rand ho stačil propustit právě včas, než stačil rozdrtit prázdnotu i jej samotného. Chopil se pravého zdroje sám, nebo to udělal Luis Therin? Zabij ho! Zabij ho!

Rand zařval ve své hlavě: Sklapni! K jeho úžasu hlas zmlkl.

Po tváři se mu řinul pot, který si otřel rukou, jež se mu jen tak tak netřásla. Sám se chopil pravého zdroje, muselo to tak být. Hlas mrtvého muže to nemohl dokázat. Bezděky nebyl ochoten Taimovi důvěřovat, když držel takové množství saidínu, a on sám tu stál bezmocný. To bylo ono.

„Prostě dávej pozor, jestli se někdo neučí moc rychle,“ zamumlal. Možná toho Taimovi prozrazoval příliš, ale lidé měli právo vědět, proti čemu stojí. Aspoň tolik, kolik potřebovali vědět hned. Neměl odvahu dovolit Taimovi nebo komukoliv jinému zjistit, kde se naučil většinu toho, co věděl. Jestli zjistí, že držel jednoho ze Zaprodanců jako vězně a dovolil mu uniknout... Kdyby to proniklo ven, v lidských řečech se z toho mohla docela dobře vytratit ta část o vězni. Bělokabátníci o něm tvrdili, že je falešný Drak, a kromě toho nejspíš i temný druh. A kdyby se svět dozvěděl o Asmodeanovi, mohlo by tomu uvěřit mnohem víc lidí. Nebylo podstatné, že Rand toho muže potřeboval, aby ho učil o saidínu. Žádná žena ho tohle naučit nemohla, stejně jako ženy nemohly vidět jeho tkanino a on zase jejich. Muži snadno uvěří tomu nejhoršímu, a ženy zase, že se pod tím skrývá něco ještě horšího. Tak znělo staré dvouříčské pořekadlo. S Asmodeanem si to vyřídí sám, jestli se ten chlap ještě někde ukáže. „Prostě dávej pozor. Potichu.“

„Jak můj pán Drak velí.“ Taim se skutečně lehce poklonil, než se vrátil přes dvůr.

Rand si uvědomil, že se Děvy dívají na něj. Enaila a Somara, Sulin a Jalani a všechny ostatní, a tvářily se ustaraně. Přijímaly téměř všechno, co udělal, všechny ty věci, při kterých se sám chvěl, když je prováděl, všechny ty věci, při nichž se kromě Aielů chvěli všichni. Rand obvykle vůbec netušil, z čeho naskakuje husí kůže jim. Přijímaly to a dělaly si o něj starosti.

„Nesmíš se unavovat,“ řekla Somara tiše. Rand se na ni podíval a žena s vlasy jako len zrudla. Tohle se nemohlo počítat mezi veřejná místa – Taim už byl příliš daleko, aby je slyšel – ale její poznámka stejně zacházela příliš daleko.

Enaila však vytáhla od pasu náhradní šufu a podala mu ji. „Příliš mnoho slunce pro tebe není dobré,“ zamumlala.

Jedna z ostatních zabručela: „Potřebuje ženu, aby na něj dohlídla.“ Nepoznal, která to byla. Dokonce i Somara a Enaila tyhle řeči za jeho zády omezovaly. Věděl však, koho tím Děva myslela. Aviendhu. Koho by si měl syn Děvy vzít raději než Děvu, která se vzdala oštěpu, aby se stala moudrou?

Potlačil záchvěv hněvu, omotal si šufu kolem hlavy a byl za ni vděčný. Slunce skutečně pálilo a šedohnědá látka odrážela překvapivě velké množství tepla. Látka byla vzápětí propocená. Zná snad Taim ten trik Aes Sedai, jak nedovolit, aby se jich dotklo horko nebo zima? Saldeia byla vysoko na severu, a přesto se ten muž potil skoro tak málo jako Aielové. Přes svůj vděk Rand řekl: „Co nesmím, je postávat tady a marnit čas.“

„Marnit čas?“ ozvala se malá Jalani až příliš nevinným hlasem, odvinula si šufu a na okamžik byly vidět krátké vlasy stejně rudé, jako měla Enaila. „Jak může Car’a’carn marnit čas? Když jsem se naposledy potila tolik jako on, tak jsem běžela od východu do západu slunce."

Ostatní Děvy se začaly zubit a dokonce smát nahlas. Rusovlasá Maira, nejméně o deset let starší než Rand, se plácala do stehna. Zlatovlasá Desora zakrývala úsměv za rukou, jako to dělala vždy. Liah s jizvou na tváři poskakovala na špičkách a Sulin se málem složila na zem. Aielský humor byl přinejlepším zvláštní. V příbězích v žádném případě nikdo nedělal vtipy na hrdinův účet – dokonce ani v těch zvláštních ne – a Rand pochyboval, že by je někdo dělal na účet králů. Část jeho problému spočívala v tom, že aielský náčelník – dokonce ani Car’a’carn – nebyl král. Mohl mít v mnoha věcech autoritu náčelníka, avšak za náčelníkem mohl přijít každý Aiel a říci mu, co si myslí. Větší část problému však spočívala v něčem jiném.

Přes to, že ho ve Dvouříčí vychoval Tam al’Thor a jeho žena Kari, ačkoliv ta zemřela, když mu bylo pět, Randovou matkou byla Děva oštěpu, jež zemřela poté, co ho porodila na svahu Dračí hory. Nebyla Aielanka, ačkoliv jeho otec Aiel byl, nicméně byla Děva. Teď se ho dotýkaly aielské zvyky silnější než zákon. Ne, ne dotýkaly, obklopovaly jej. Žádná Děva se nemohla vdát a dál nosit oštěp, a pokud se nevzdala oštěpu, každé dítě, které porodila, moudré předaly jiné ženě, tak aby dotyčná Děva nevěděla, které. Aielové věřili, že každé dítě, které se narodí Děvě, nosí štěstí jak sobě, tak těm, již ho vychovají, ačkoliv nikdo kromě ženy, která dítě vychovávala, a jejího manžela, netušil, že není její vlastní. A navíc aielské rhuideanské proroctví říkalo, že Car’a’carn bude takový, vychovaný mokřiňany. Pro Děvy byl Rand jako všechny vrácené děti, první dítě Děvy, o němž kdy věděli i ostatní.

Většina Děv, ať už byly starší než Sulin, či mladé jako Jalani, ho přijímala s otevřenou náručí jako dávno ztraceného bratra. Na veřejnosti mu prokazovaly tolik úcty jako kterémukoliv náčelníkovi, i když to někdy bylo dost těsné, ale pokud s ním byly samy, mohl docela dobře být jejich bratrem, ačkoliv byl-li starším či mladším bratrem, nemělo to zřejmě nic společného s věkem té které ženy. Rand byl jenom rád, že pouze hrstka se vydala po stejné stezce jako Enaila a Somara. V soukromí či na veřejnosti bylo prostě otravné, když se k němu žena skoro stejně stará jako on chovala, jako kdyby byl jejím synem.

„Tak bychom měli jít někam, kde se potit nebudu,“ prohlásil a podařil se mu i úsměv. Dlužil jim to. Některé pro něj již zemřely a další ještě zemřou, než to skončí. Děvy rychle potlačily veselí. Byly připravené jít tam, kam Car’a’carn řekne, připravené jej chránit.

Otázkou bylo, kam jít. Bashere čekal na jeho pečlivě naplánovanou náhodnou návštěvu, jestli se však o ní doslechla Aviendha, mohla by být docela dobře u něj. Rand se jí vyhýbal, jak jen to bylo možné, a zvláště se vyhýbal tomu, zůstat s ní o samotě. Zatím se mu dařilo to zatajit před Děvami. Kdyby něco takového vytušily, udělaly by mu ze života peklo. Faktem bylo, že se od ní musel držet dál. Nosil smrt jako nakažlivou nemoc. Byl cílem a lidé kolem něj umírali. Musel se zatvrdit a nechat umírat Děvy – Světlo ho navěky spal za ten slib! – ale Aviendha se oštěpu vzdala, aby mohla studovat s moudrými. Nebyl si jist, co k ní cítí, jenom věděl, že kdyby kvůli němu zemřela, něco v něm by zemřelo s ní. Bylo štěstí, že tam, kde šlo o něj, neměla žádné citové vazby. Snažila se u něj držet jen proto, že moudré chtěly, aby ho pro ně hlídala, a protože ho sama chtěla hlídat pro Elain. Žádný z těch důvodů pro Randa situaci nezjednodušoval, právě naopak.

Rozhodnutí bylo dost snadné, vážně. Bashere bude muset počkat, aby se Rand mohl vyhnout Aviendze, takže mohl navštívit Weiramona. Návštěva u něj měla začít tajně v paláci, přitom však tak, aby si toho někdo všiml. Bylo pěkně hloupé rozhodovat se na základě takhle malicherných důvodů, ale co měl muž dělat, když žena odmítala pochopit důvody rozumné? Takhle to mohlo fungovat ku prospěchu všech zúčastněných. Ti, kteří se měli dozvědět o jeho návštěvě, se o ní stejně dozvědí, a možná uvěří i tomu, čemu uvěřit měli, tím spíš, že bude provedena skutečně v tajnosti. Možná pak návštěva Bashereho a Saldejců bude vypadat ještě méně nápadná, protože ji nechá až na později. Ano. Zákruty v zákrutech plánů hodné Cairhieňana hrajícího velkou hru rodů.

Uchopil saidín, otevřel průchod a čára světla se rozšířila, takže se ukázal vnitřek velkého stanu se zelenými pruhy, který byl prázdný až na barevné koberce, do nichž byl vetkán vzor tairenského bludiště. V tomhle stanu hrozil útok ze zálohy dokonce ještě méně než v okolí statku, ale Enaila a Maira a ostatní se přesto zahalily a vrhly se do průchodu. Rand se ještě zdržel a ohlédl se.

Kely Huldin zrovna odcházel k domu, hlavu sklopenou, a vedle něj jeho žena poháněla jejich dva potomky. Neustále ho na uklidněnou hladila po rameni, dokonce i z takové dálky však Rand viděl, jak září. Kely očividně neuspěl. Taim teď stál s Jurem Gradym a oba se dívali, jak se malý plamínek mezi nimi chvěje. Sora Gradyová, se synkem v náručí, se na manžela nedívala. Oči stále upírala na Randa. Oči ženy se zabodnou hlouběji než nůž. Další dvouříčské pořekadlo.

Rand prošel průchodem a počkal, až projde i zbytek Děv. Pak propustil pravý zdroj. Dělá, co musí.