Pán chaosu

19 Záležitosti toh

Rand si myslel, že se v noci dobře vyspí. Byl málem dost unavený, aby zapomněl na Alannin dotek, a co bylo ještě důležitější, Aviendha byla ve stanech moudrých a nesvlékala se tu před spaním bez ohledu na jeho přítomnost, takže jeho odpočinek nebude rušit svým dýcháním. Převaloval se ale kvůli něčemu jinému. Sny. Vždy si své sny chránil, aby udržel Zaprodance mimo – a moudré – ale ochrana nemohla zadržet venku to, co již bylo uvnitř. Sny o obrovských bílých věcech, jako obřích ptačích křídlech bez ptáka, plujících oblohou. Sny o velkých městech s neuvěřitelně vysokými budovami, lesknoucími se ve slunci, a ulicemi se hnaly předměty ve tvaru brouků a zploštělých kapek vody. Už to vše viděl předtím, uvnitř obrovského ter’angrialu v Rhuideanu, kde získal draky na pažích, a věděl, že to jsou obrazy z věku pověstí, ale tentokrát bylo všechno jiné. Všechno jako by bylo pokroucené, barvy byly... špatné, jako něco, co měl před očima nakřivo. Budovy se tříštily jako sklo, města hořela, země se zdvihala jako rozbouřené moře. A občas se mu zjevovala překrásná zlatovlasá žena a on se díval, jak se láska v jejím výraze mění v hrůzu. Jedna jeho část ji znala. Jedna jeho část ji chtěla zachránit před Temným, před úhonou, před tím, co sám za chvíli udělá. Tolik jeho částí, mysl rozbitá na třpytné střepy, které všechny ječely.

Probudil se do tmy, zpocený a roztřesený. Sny Luise Therina. To se ještě nikdy nestalo, nezdály se mu jeho sny. Ležel tam celé hodiny, které zbývaly do svítání, hleděl do prázdna a bál se zavřít oči. Držel se saidínu, jako by ho mohl použít v boji proti mrtvému muži, ale Luis Therin mlčel.

Když se v oknech konečně objevilo bledé světlo, do místnosti tiše vklouzl gai’šain se stříbrným tácem zakrytým plátnem. Když viděl, že je Rand vzhůru, nepromluvil, jenom se uklonil a stejně tiše odešel. Rand díky jediné síle v sobě cítil kořeněné víno a teplý chleba, máslo a med a horkou ovesnou kaši, kterou Aielové jídali ke snídani, jako by měl nos přímo nad podnosem. Propustil pravý zdroj, oblékl se a opásal se mečem. Látky, zakrývající jídlo, se nedotkl. Neměl zrovna hlad. S Dračím žezlem v ohbí lokte opustil své komnaty.

Děvy byly zpátky v široké chodbě i se Sulin a Urienem s jeho Rudými štíty, ale nebyli sami. V chodbě se za strážemi tlačili lidé. A někteří byli i uvnitř kruhu stráží. Aviendha stála spolu s delegací moudrých, Amys, Bair a Melain, a samozřejmě Sorileou, Chaelin, Miagomou z Kouřové vody se stopami šedi v tmavě rusých vlasech, Edarrou, Neder Shiande, která nevypadala o moc starší než on, ačkoliv v modrých očích měla ten na pohled neotřesitelný klid a rovná záda, čímž se rovnala ostatním. Byla s nimi i Berelain, ale nikoliv Rhuark či některý z kmenových náčelníků. Co jim Rand chtěl říci, to jim řekl, a Aielové se k věcem neustále dokola rozhodně nevraceli. Ale proč zde tedy byly moudré? Nebo Berelain? Zelenobílé šaty, které měla dnes ráno, příjemně odhalovaly značnou část jejích bledých ňader.

Pak tu byli Cairhieňané, za kruhem Aielů. Colavaere, ve středních letech, nápadně krásná, s tmavými vlasy upravenými do složitých kudrn a vodorovnými barevnými pruhy na šatech od vysokého, zlatem vyšívaného límce až hluboko pod kolena, takže měla ze všech přítomných zdaleka nejvíc pruhů. Dobraine s pevným, hranatým obličejem a vyholenými silně prošedivělými vlasy nad čelem po vojenském způsobu, s kabátem odřeným od řemení kyrysu. Maringil, rovný jako svíčka, s bílými vlasy po ramena. On si čelo neoholil a jeho tmavý hedvábný kabátec, s pruhy, podobně jako měl i Dobraine, až po kolena, se hodil třebas na bál. Za nimi se tlačily asi dva tucty dalších, většinou mladší muži a ženy, z nichž jen málokdo měl vodorovné pruhy níž než do pasu. „Milost provázej pána Draka,“ mumlali a klaněli se s rukou na srdci či předváděli pukrlata, a „přítomnost pána Draka je pro nás ctí.“

Tairenové měli také svoji skupinu, vznešení pánové i paní bez nižší šlechty, ve špičatých sametových kloboucích a hedvábných kabátcích s nabíranými rukávci se saténovými pruhy, v šatech jasných barev se širokými krajkovými okružími a těsnými čepečky s perlami či drahokamy, prokazovali svou úctu slovy: „Světlo sviť na světlého Draka.“ Meilan stál samozřejmě nejvíc vepředu, hubený, tvrdý a bez výrazu, se šedivou špičatou bradkou. Těsně za ním se vážně tvářila Fionnda s očima jako z ocele, což jí však kupodivu neubíralo na kráse, kdežto dolíčky pružné Anaiyelle na kráse rozhodně ubíraly. Maraconn, modrooká vzácnost mezi Taireny, ani plešatý Gueyam nebo Aracome, jenž vedle rozložitého Gueyama vypadal dvakrát štíhlejší, byť stejně ocelově pevný, se rozhodně neusmívali. Oni – a Meilan – byli zapletení s Hearnem a Simaanem. Rand se o těch dvou včera nezmínil, ani o jejich zradě, ale byl si jist, že se o ní tady ví, a stejně jistý si byl tím, že jeho mlčení mělo význam podle toho, jak si to ten který pán přebral. Začali si na tyhle jeho příchody do Cairhienu zvykat a dnes ráno pozorovali Randa, jako by mohl náhle vytáhnout příkazy k jejich uvěznění.

Popravdě řečeno, téměř každý někoho pozoroval. Hodně lidí nejistě sledovalo Aiely, často s různým úspěchem zakrývali hněv. Jiní skoro stejně pozorně hleděli na Berelain. Randa překvapilo, když si všiml, že dokonce i muži, dokonce i Tairenové, se při pohledu na ni tváří spíš zamyšleně než chlípně. Většina se však dívala na něj. Byl tím, kým byl a čím byl. Colavaere přelétla chladným pohledem od něj k Aviendze, kde se zatvářila rozhořčeně. Byla mezi nimi zlá krev, i když se zdálo, že Aviendha na to zapomněla. Colavaere rozhodně nikdy nezapomene na to, jak ji Aviendha ztloukla poté, co ji objevila v Randových pokojích, rovněž nezapomene na to, že se o tom veřejně vědělo. Meilan a Maringil si uvědomovali jeden druhého, i když se pohledu na sebe vyhýbali. Oba chtěli cairhienský trůn a oba považovali toho druhého za svého hlavního soupeře. Dobraine sledoval Meilana a Maringila, ačkoliv proč, to mohli ostatní jen hádat. Melain studovala Randa, zatímco Sorilea studovala ji a Aviendha se mračila do podlahy. Jedna mladá žena s velkýma očima ve skupince Cairhieňanů měla vlasy volné a ostříhané po ramena, místo oblaku složitých kudrn, a tmavé jezdecké šaty se šesti barevnými pruhy měla přepásané opaskem s mečem. Mnozí z ostatních se nenamáhali skrýt opovržlivé úsměvy, když se na ni podívali. Ona si toho skoro nevšimla a střídavě s hlubokým obdivem pokukovala po Děvách a s hlubokým strachem po Randovi. Rand se na ni upamatoval. Selanda, jedna ze zástupu krásek, o nichž si Colavaere myslela, že připoutají Draka Znovuzrozeného k jejím plánům, dokud ji Rand nepřesvědčil, že by to nefungovalo. S nevyžádanou Aviendžinou pomocí, naneštěstí. Rand doufal, že se ho Colavaere bojí natolik, aby zapomněla na pomstu Aviendze, ale přál si, aby dokázal Selandu přesvědčit, že se nemá čeho bát. Nemůžeš se zalíbit každému, říkala Moirain. Nemůžeš každému vyhovět. Tvrdá žena.

Na dovršení všeho samozřejmě Aielové sledovali všechny, kromě moudrých. A z nějakých důvodů taky kromě Berelain. Mokřiňany vždycky sledovali s podezřením, ale ona mohla docela dobře být další moudrou.

„Všichni mi prokazujete čest.“ Rand doufal, že nemluví příliš suše. Zpátky k představení. Napadlo ho, kde je asi Egwain. Nejspíš se povaluje v posteli. Napadlo ho, že ji najde a naposledy se pokusí... Ne, kdyby mu to neřekla, nevěděl, jak by ji mohl přinutit. „Naneštěstí si s vámi dnes dopoledne nemůžu promluvit. Vracím se do Caemlynu.“ Andor byl problém, který musel řešit teď. Andor a Sammael.

„Tvoje rozkazy budou splněny, můj pane Draku,“ řekla Berelain. „Dnes ráno, aby ses mohl přesvědčit.“

„Moje rozkazy?“

„Mangin,“ dodala. „Dnes ráno mu je sdělili.“ Většina moudrých měla prázdný výraz, ale Bair a Sorilea otevřeně nesouhlasily. Kupodivu se však dívaly na Berelain.

„Nechci se hned dívat na každého vraha, kterého pověsí,“ pronesl Rand zcela chladně. Popravdě řečeno na to zapomněl, nebo to spíš odsunul do koutku mysli. Věšení člověka, jehož máte rádi, není něco, co byste si chtěli pamatovat. Rhuark a ostatní kmenoví náčelníci se o tom dokonce ani nezmínili, když s nimi mluvil. Další pravdou bylo, že z téhle popravy nehodlal dělat něco zvláštního. Aielové museli žít podle zákonů jako všichni ostatní. Cairhieňané a Tairenové to museli vidět a pochopit, že když neprotěžuje své oblíbené Aiely, rozhodně nebude protěžovat ani je. Využíváš každého, pomyslel si poněkud znechuceně. Aspoň doufal, že to byla jeho myšlenka. Kromě toho se nechtěl dívat na žádné věšení, natož Manginovo.

Meilan se rozhodně zatvářil zamyšleně a Aracomovi se na čele zaperlil pot, i když to mohlo být horkem. Colavaere zbledla a tvářila se, jako by ho viděla poprvé v životě. Berelain vrhla lítostivý pohled na Bair a Sorileu, která přikývla. Mohly jí tvrdit, že odpoví tak, jak odpověděl? Nemyslel si to. Výrazy ostatních přecházely od údivu k uspokojení, ale Rand si zvlášť všiml Selandy. S vykulenýma očima úplně zapomněla na Děvy. Jestli se předtím na Randa dívala ustrašeně, teď byla k smrti vyděšená. No budiž.

„Ihned odcházím do Caemlynu,“ sdělil jim Rand. Řadami Cairhieňanů a Tairenů proběhlo tiché šumění, skoro jako by to byly vzdechy úlevy.

Nebylo překvapením, že ho všichni doprovodili až ke komnatě vyhrazené pro cestování. Kromě Berelain zadržely Děvy a Rudé štíty všechny ostatní mokřiňany vzadu. Cairhieňany k němu Aielové pouštěli zvlášť neradi, a Rand byl rád, že dnes ráno zadrželi i Taireny. Vyvolalo to hodně mračení, ale nikdo nic neřekl, ne jemu. Dokonce ani Berelain, která ho následovala spolu s moudrými a Aviendhou, s níž tiše rozmlouvala a občas se tiše zasmály. Z toho se mu zježily vlasy na hlavě, Berelain si povídá s Aviendhou. A smějí se?

U vyřezávaných dveří do cestovní komnaty se opatrně podíval nad Berelaininu hlavu, když předvedla hlubokou poklonu. „Budu o Cairhien pečovat beze strachu či projevování přízně až do tvého návratu, můj pane Draku.“ Možná, i přes tu záležitost s Manginem, dneska ráno skutečně přišla jenom proto, aby mu řekla tohle a aby ji u toho slyšeli i ostatní šlechtici. Z nějakého důvodu to u Soriley vyvolalo shovívavý úsměv. Musel zjistit, co se tu děje. Nehodlal nechat moudré zasahovat do jednání Berelain. Ostatní moudré odtáhly stranou Aviendhu. Zřejmě na ni mluvily střídavě a dost důrazně, ačkoliv on neslyšel ani slovo. „Až příště uvidíš Perrina Aybaru,“ dodala Berelain, „prosím, vyřiď mu ode mne přání všeho nejlepšího. A Matu Cauthonovi taky.“

„Nedočkavě očekáváme návrat pána Draka,“ zalhala Colavaere s pečlivě nicneříkajícím výrazem.

Meilan se na ni zamračil, protože se jí podařilo promluvit první, a pronesl květnatou řeč, v níž neřekl víc než ona, což musel samozřejmě překonat Maringil, alespoň tou květnatostí. Anaiyella a Fionnda překonaly oba a připojily tolik lichotek, až se Rand znepokojeně ohlédl po Aviendze, avšak tu stále ještě nepustily moudré. Dobraine se spokojil s: „dokud se můj pán Drak nevrátí,“ kdežto Maraconn, Gueyam a Aracome zamumlali cosi nezřetelného a tvářili se ostražitě.

Byla to úleva, zajít dovnitř, dostat se od nich pryč. Překvapení přišlo, když ho před Aviendhou dovnitř následovala Melain. Rand tázavě zvedl obočí.

„Musím se poradit s Baelem v záležitosti moudrých,“ sdělila mu hlasem nepřipouštějícím žádné hlouposti a potom okamžitě vrhla ostrý pohled na Aviendhu, která nasadila zcela nevinný výraz, takže Rand okamžitě poznal, že něco skrývá. U Aviendhy existovala spousta výrazů zcela přirozených, ne však nevinnost. Nikdy ne nevinnost.

„Jak si přeješ,“ řekl. Měl podezření, že moudré číhaly na příležitost poslat ji do Caemlynu. Kdo by lépe zařídil, že Rand nebude mít na Baela špatný vliv, než Baelova žena? Jako Rhuark měl i Bael dvě manželky, o čemž Mat vždycky tvrdil, že je to buď sen, nebo noční můra, a on že se nemůže rozhodnout co z toho.

Aviendha se pozorně dívala, když otevíral průchod zpátky do velkého sálu v Caemlynu. Obvykle to dělala, ačkoliv jeho vlákna vidět nemohla. Jednou udělala průchod sama, ale ve vzácné chvíli paniky, a nikdy si nedokázala vzpomenout jak. Dneska jí z nějakého důvodu zřejmě otáčející se světelná čára připomněla, co se tenkrát stalo. Opálené líce jí zrudly a náhle se odmítala podívat jeho směrem. Jak byl plný jediné síly, cítil ji, bylinkovou vůni jejího mýdla, náznak sladké voňavky, na niž si u ní nevzpomínal. Pro jednou se skutečně těšil, až se zbaví saidínu. Do prázdného trůnního sálu prošel první. Alanna jako by se mu vrazila do hlavy, její přítomnost byla stejně hmatatelná, jako kdyby byla přímo před ním. Napadlo ho, že plakala. Protože odešel? No, ať kvůli tomu klidně pláče. Nějak se jí musí zbavit.

To, že prošel první, se samozřejmě nelíbilo ani Děvám, ani Rudým štítům. Urien jenom zavrčel a nesouhlasně zavrtěl hlavou. Sulin, s tváří úplně bílou, se postavila na špičky, až stála nos proti nosu s Randem. „Velký a mocný Car’a’carn dal svou čest Far Dareis Mai, aby ji nosily,“ málem syčela tichým šeptem. „Jestli mocný Car’a’carn zemře v léčce, zatímco ho budou Děvy chránit, nezbyde Far Dareis Mai žádná čest. Jestli na tom všedobývajícímu Car’a’carnovi nezáleží, tak má možná Enaila pravdu. Možná je všemocný Car’a’carn jenom svéhlavý kluk, kterého by měli držet za ruku, aby nespadl z útesu, protože se nepodívá.“

Rand zaťal zuby. V soukromí skřípal zuby a snášel to – obvykle to bylo méně otevřené – kvůli tomu, co Děvám dlužil, ale dokonce ani Enaila nebo Somara ho nikdy takhle otevřeně neseřvaly na veřejnosti. Melain už byla v půlce sálu, sukně měla zdvižené a málem běžela. Očividně se nemohla dočkat, až zase dostane Baela pod vliv moudrých. Rand vůbec netušil, jestli to Urien slyšel, ačkoliv se nějak příliš soustředil na to, jak dirigoval svoje zahalené Aethan Dor, zatímco s Děvami pátraly mezi sloupy, k čemuž žádné rozkazy nepotřebovaly. Aviendha, na druhou stranu, stála s rukama zkříženýma na prsou a tvářila se zpola zamračeně a zpola pochvalně, takže o ní Rand rozhodně nepochyboval.

„Včera šlo vše dobře,“ řekl Rand Sulin důrazně. „Odteď, myslím, budou dvě stráže víc než stačit.“ Málem jí vypadly oči z důlků. Nějak nemohla nabrat dech, aby promluvila. Teď, když jí něco vzal, byl čas jí to vrátit, než vybuchne jako ohňostrůjcova rachejtle. „Když vycházím z paláce, je to samozřejmě jiné. Stráže, které jsi mi zatím dávala, se pak budou hodit, ale tady, ve Slunečním paláci nebo v Tearském Kameni stačí dvě.“ Otočil se, když ještě mlčky pohybovala rty.

Aviendha se zařadila vedle něj, když kolem pódia s trůny kráčel k malým dvířkům za nimi. Přišel sem, místo aby šel do svých pokojů, v naději, že se jí zbaví. Dokonce i bez saidínu ji cítil, nebo to možná byla vzpomínka. Ať tak nebo tak, přál si, aby měl chladnou hlavu. Její vůně se mu líbila až moc.

Aviendha, s loktuší ovinutou kolem těla, zírala přímo před sebe, jako by si dělala starosti, a vůbec si nevšimla, když jí podržel dveře do jedné převlékárny se lvím deštěním, přestože se kvůli tomu obvykle navztekala nebo se aspoň kousavě dotázala, kterou ruku že si to zlomila. Když se jí zeptal, co se děje, trhla sebou. „Nic. Sulin měla pravdu. Ale...“ Náhle se váhavě zazubila. „Viděls její obličej? Ještě nikdy ji nikdo tak neusadil od... od začátku, myslím. Dokonce ani Rhuark ne."

„Trochu mě překvapuje, že jsi na mé straně."

Upřela na něj ty velké oči. Mohl strávit celý den jenom tím, že by se snažil přijít na to, jestli jsou modré nebo zelené. Ne. Nemá právo myslet na její oči. Co se stalo poté, kdy vytvořila ten průchod – aby před ním utekla – neznamenalo žádný rozdíl. Zvlášť neměl právo na ni myslet takhle.

„Děláš mi takové starosti, Rande al’Thore,“ řekla bez důrazu. „Světlo, občas si myslím, že tě Stvořitel stvořil jenom proto, abys mi dělal starosti.“

Chtěl jí říci, že je to její chyba – nejednou jí nabízel, že ji pošle zpátky k moudrým, ačkoliv by to znamenalo, že prostě místo ní pošlou někoho jiného – ale než stačil otevřít ústa, dohonily je Jalani a Liah, následované vzápětí dvěma Rudými štíty. Jeden z nich byl prošedivělý chlapík s třikrát tolik jizvami na tváři, než měla Liah. Rand nařídil Jalani a zjizvenému, aby se vrátili zpět do trůnního sálu, což málem vyvolalo hádku. Rudý štít se jenom podíval na svého druha, pokrčil rameny a šel, ale Jalani se nadechla.

Rand ukázal na dveře vedoucí do velkého sálu. „Car’a’carn čeká, že Far Dareis Mai půjdou tam, kam rozkáže.“

„Můžeš být mokřinský král, Rande al’Thore, ale aielský nejsi.“ Její důstojnost narušil mrzutý výraz, což mu připomnělo, jak je mladá. „Děvy tě v tanci oštěpů nikdy nezklamou, ale tohle není tanec.“ Přesto ale šla, poté, co si s Liah vyměnila několik prstových znaků.

S Liah a hubeným Rudým štítem, žlutovlasým mužem jménem Cassin, jenž byl o coul vyšší než on, se Rand vydal rychle ke svým komnatám. A ovšem také s Aviendhou. Jestli si myslel, že ji bachraté sukně zdrží, mýlil se. Liah a Cassin zůstali na chodbě před jeho obývacím pokojem, velkou komnatou s mramorovými vlysy ve tvaru lvů pod vysokým stropem a nástěnnými koberci s loveckými výjevy a zamlženými horami, ale Aviendha šla za ním dovnitř.

„Neměla bys jít s Melain?“ chtěl vědět. „Záležitosti moudrých a tak?“

„Ne,“ odtušila stroze. „Melain by nepotěšilo, kdybych se jí do toho teď pletla.“

Světlo, ale nemělo by ho těšit, že neodejde. Hodil Dračí žezlo na stůl s vyřezávanými a zlacenými liánami kolem noh, odepjal si opasek s mečem a přihodil ho na stůl taky. „Řekly ti Amys a ostatní, kde je Elain?“

Aviendha dlouho jen stála na podlaze z modrých dlaždic a dívala se na něj s nečitelným výrazem. „Nevědí to,“ odvětila nakonec. „Ptala jsem se.“ Čekal, že to udělá. Neudělala to celé měsíce, ale než s ním poprvé přišla do Caemlynu, každým druhým slovem mu připomínala, že patří Elain. Podle jejího názoru jí patřil, a ani to, co se stalo mezi nimi za průchodem, jak mu jasně sdělila, na tom nic nezměnilo, a už se to znovu nestane, což také dala jasně najevo. Právě tak to chtěl. Byl horší než prase, že cítil lítost. Nevšímajíc si krásných zlacených židlí posadila se na podlahu se zkříženýma nohama a půvabně si upravila suknice. „O tobě ale mluvily.“

„Proč mě to nepřekvapuje?“ ucedil suše a ona k jeho překvapení zrudla. Aviendha nebyla náchylná k ruměncům a dneska to už bylo podruhé.

„Mají stejné sny a některé se tě týkají.“ Mluvila trochu přidušeně, dokud si neodkašlala, a pak na něj upřela odhodlaný pohled. „Melain a Bair se zdálo o tobě ve člunu,“ řekla a to slovo z jejích úst znělo i po všech těch měsících strávených v mokřinách divně, „se třemi ženami, kterým neviděly do tváře, a váhou, co se chvíli naklání na jednu a pak zas na druhou stranu. Melain a Amys se zdálo o muži, který stojí vedle tebe s dýkou na tvém krku, ale ty ho nevidíš. Bair a Amys se zdálo o tom, jak mečem přesekáváš mokřiňany vejpůl.“ Na okamžik opovržlivě zalétla očima k čepeli v pochvě, ležící na Dračím žezle. Opovržlivě a trochu provinile. Ona mu ho dala, meč, jenž kdysi patřil králi Lamanovi, a ona ho nesla tak pečlivě zabalený do pokrývky, aby se nedalo říci, že se ho skutečně dotkla. „Nedokážou ty sny vyložit, ale myslely si, že bys je měl znát.“

Ten první sen pro něj byl stejnou záhadou jako pro moudré, ale druhý byl jasný. Muž, kterého neviděl, s dýkou v ruce, musel být šedý muž. Ti dávali své duše Stínu – jenom se mu nezavazovali, skutečně dávali duše – dokázali proklouznout, aniž byste si jich všimli, i když jste se dívali přímo na ně, a jejich jediným úkolem bylo vraždění. Proč moudré nepochopily něco tak zřejmého? A taky se obával, že i poslední sen je stejně jasný. Už rozerval státy. Tarabon a Arad Doman byly v troskách, povstání v Tearu a Cairhienu se mohla každou chvíli stát něčím víc než jen kradmými povídačkami, a Illian rozhodně pocítí tíhu jeho meče. A to nepočítal proroka a Dračí spřísahance dole v Altaře a Murandy.

„V těch dvou žádnou záhadu nevidím, Aviendho.“ Ale když jí to vysvětlil, podívala se po něm pochybovačně. Ovšem. Když nedokázaly sen vyložit moudré chodící ve snu, tak to rozhodně nedokázal nikdo jiný. Rand trpce zavrčel a usadil se na židli čelem k ní. „Co ještě se jim zdálo?“

„Je tu jeden sen, co ti můžu prozradit, i když tě možná nebude zajímat.“ Což znamenalo, že jsou i sny, které mu neprozradí, takže ho napadlo, proč je s ní moudré probíraly, když sama ve snu nechodí. „Všechny tři měly tenhle sen, což znamená, že je zvlášť významný. Déšť,“ to slovo také neustále vyslovovala neobratně, „přicházející z mísy. Kolem té mísy jsou oka a jámy. Když ji zvednou pravé ruce, najdou poklad možná tak velký, jako je sama mísa. Když jsou špatné, svět je odsouzený ke zkáze. Klíčem k nalezení té mísy je najít toho, kdo již není.“

„Už není co?“ Tohle rozhodně znělo důležitěji než to ostatní. „Myslíš někoho, kdo je mrtvý?“

Aviendha zavrtěla hlavou, až jí zavlály tmavě rusé vlasy, jež jí již dorostly pod ramena. „Nevědí víc, než jsem řekla.“ K jeho překvapení se ladně zvedla a automaticky si uhladila šaty, jako to ženy vždycky dělají.

„Musíš –“ Schválně zakašlal. Musíš už jít? chtěl asi říct. Světlo, chtěl, aby odešla. Každá minuta s ní byla mukou. Ale každá minuta bez ní taky. No, mohl dělat, co je správné a co je dobré pro něj a nejlepší pro ni. „Nechceš se vrátit k moudrým, Aviendho? Pokračovat ve studiu? Skutečně nemá smysl, abys ještě zůstávala. Naučilas mě hodně, skoro jako bych vyrostl u Aielů.“

Její odfrknutí vydalo za celé svazky, ale samozřejmě to tak nenechala. „Víš míň než šestiletý kluk. Proč muž poslechne svou druhou matku dřív než vlastní, a žena svého druhého otce dřív než vlastního? Kdy se může žena provdat za muže bez svatebního věnce? Kdy musí správkyně střechy poslechnout kováře? Když si vezmeš gai’šainku stříbrotepce, proč ji musíš nechat pracovat jeden den pro sebe za každý, kdy pracuje pro tebe? Proč to samé neplatí o tkadleně?“ Pátral po odpovědích, aby nemusel přiznat, že je nezná, ale ona se náhle začala věnovat loktuši, jako by na něj zapomněla. „Občas ji’e’toh způsobí skvělý šprým. Smála bych se, až bych se za boky popadala, kdybych nebyla terčem tohohle.“ Ztišila hlas do šepotu. „Dodržím své toh.“

Myslel si, že mluví sama se sebou, ale odpověděl. Jen opatrně. „Jestli myslíš Lanfear, tak to já tě nezachránil. Byla to Moirain. Zemřela a zachránila nás všechny.“ Lamanův meč ji zbavil jejího jediného dalšího toh k němu, ačkoliv on nikdy nepochopil, co to má být. Jediný závazek, který znala. Modlil se, aby nikdy nepřišla na ten druhý. Ona by to tak viděla, i když on rozhodně ne.

Aviendha se na něj dívala s nakloněnou hlavou a lehkým úsměvem na rtech. Znovu získala sebeovládání, že by na ni byla Sorilea pyšná. „Děkuji ti, Rande al’Thore. Bair říká, že je dobré, když se ti občas připomene, že muž neví všechno. Určitě mi dej vědět, kdy budeš chtít jít spát. Nechci přijít pozdě a probudit tě.“

Když odešla, Rand tam seděl a civěl na dveře. Cairhieňany hrající hru rodů bylo obvykle snazší pochopit než ženy, které se ani nesnažily chovat záhadně. Rand tušil, že to, co k Aviendze cítí, ať už je to cokoliv, věci ještě zhoršuje a zamotává.

Koho miluji, toho zničím, smál se Luis Therin. Koho zničím, toho miluji.

Drž hubu! pomyslel si Rand vztekle a tichý smích utichl. Nevěděl, koho miluje, ale věděl, koho uchrání. Před tím, co půjde, ale především před sebou samým.

V chodbě se Aviendha sesula na dveře a zhluboka dýchala, aby se uklidnila. Aspoň se chtěla uklidnit. Srdce se jí stále snažilo prorazit hradní koš. Být blízko Randa al’Thora bylo, jako by ji natahovali na žhavé uhlíky, natahovali ji, až měla dojem, že jí popraskají kosti. Přivodil jí takovou hanbu, jakou ji nikdy ani nenapadlo, že pozná. Skvělý šprým, to mu řekla, a bylo jí do smíchu. Měla k němu toh, avšak mnohem větší k Elain. On jí jenom zachránil život. Lanfear by ji bez něj zabila. Lanfear chtěla zabít zvlášť ji a způsobit jí přitom co největší bolest. Lanfear se to nějak dozvěděla. Vedle toho, co si přivodila k Elain, její toh k Randovi bylo jako termitiště vedle Páteře světa.

Cassin – střih jeho kabátu jí prozradil, že je Goshien a zároveň Aethan Dor, jeho klan nepoznala – se po ní jenom podíval, jak tam klečel s oštěpy přes kolena. Samozřejmě nevěděl nic. Ale Liah se na ni usmála, a na ženu, kterou vůbec neznala, byl její úsměv příliš povzbudivý, vlastně byl příliš vědoucí na kohokoliv. Aviendha se zděsila, když si uvědomila, že myslí na to, že Chareenové, podle střihu Liažina kabátu, jsou často jako plíživé kočky. Na žádnou Děvu nikdy nepomyslela jinak než jako na Far Dareis Mai. Rand al’Thor ji úplně vyvedl z míry.

Přesto rozzlobeně zakmitala prsty. Proč se usmíváš, holka? To nemáš nic lepšího na práci?

Liah lehce zvedla obočí a pokud něco, tak se usmála pobaveně. Její prsty se pohnuly v odpověď. Komu říkáš holka, holka? Ještě nejsi moudrá, ale už nejsi Děva. Myslím, že se rozhodneš položit věnec k nohám muže.

Aviendha rozzuřeně popošla dopředu – mezi Far Dareis Mai bylo jen pár horších urážek – a pak se zarazila. Myslela si, že v cadin’soru by se jí Liah rovnat nemohla, ale v sukních by ji porazila. Horší, Liah by nejspíš odmítla udělat z ní gai’šainku. Mohla by, kdyby ji napadla žena, která není Děvou a ještě ne moudrou, nebo by žádala právo ztlouci Aviendhu před všemi Taardady, kteří by se dali sehnat. Byla to menší hanba než být odmítnuta, ale ne zas tak malá. A nejhorší by bylo, že ať už by vyhrála nebo prohrála, Melain by určitě přišla na něco, co by jí připomínalo, že odložila oštěp, tak, až by si přála, aby ji Liah třikrát zbouchala přede všemi kmeny. V rukou moudrých byla hanba ostřejší než stahovací nůž. Liah nepohnula ani svalem. Tohle všechno věděla stejně dobře jako Aviendha.

„Teď na sebe zíráte,“ prohodil nedbale Cassin. „Jednou se musím naučit tu vaši řeč.“

Liah po něm hodila okem a vesele se zasmála. „V sukních budeš vypadat hezky, Rudý štíte, v den, až přijdeš požádat, aby ses mohl stát Děvou.“

Aviendha se s úlevou nadechla, když od ní Liah odvrátila zrak. Za daných okolností nemohla čestně uhnout pohledem první. Prsty automaticky zamíhala v uznání, první znaky, kterým se Děva naučí, protože je to věta, již nové Děvy používají nejčastěji. Mám toh.

Liah bez odmlky ukázala v odpověď. Velmi malé, sestro oštěpu.

Aviendha se vděčně usmála na chybějící ohnutý malíček, což by znamenalo výsměch a používalo se na ženy, které se vzdaly oštěpu a pak se snažily chovat, jako by to neudělaly.

Chodbou utíkal jakýsi mokřinský sluha. Aviendha se všemožně snažila nedat najevo odpor, který cítila k někomu, kdo tráví život posluhováním jiným, a vyrazila na opačnou stranu, aby kolem něj nemusela projít. Zabít Rand al’Thora by dostálo jednomu toh, zabít sebe druhému, ale jedno toh bránilo tomuto řešení u druhého a naopak. Ať už říkaly moudré cokoliv, musí přijít na nějaký způsob, jak dostát oběma.