Pán chaosu

42 Černá věž

Rand a Min stáli bez pohnutí a dívali se na sebe, dokud Rand nakonec nepromluvil: „Nechtěla by ses jít se mnou podívat na statek?"

Min sebou při zvuku jeho hlasu trochu trhla. „Statek?“

„Vlastně je to škola. Pro muže, kteří přišli po mé amnestii.“

Min zbledla. „Ne, myslím, že ne... Merana bude čekat, že jí podám zprávu. A měla bych jim oznámit tvoje pravidla, jak nejdřív to půjde. Kterákoliv by mohla nevědomky zabloudit do Vnitřního Města, a ty bys nechtěl... Vážně musím jít.“

Rand to nechápal. Aniž se se studenty vůbec setkala, bála se jich, bála se mužů, kteří dokážou usměrňovat, mužů, kteří chtějí usměrňovat. U každého jiného by to bylo pochopitelné, avšak on usměrňovat mohl a ona mu klidně cuchala vlasy, šťouchala ho do žeber a do obličeje mu spílala. „Chceš cestou zpátky k Růžové koruně doprovod? Vážně se tu potulují berkové, i za denního světla. Není jich moc, ale já bych nechtěl, aby se ti něco stalo.“

Její smích zněl trochu nejistě. Statek ji rozhodně rozrušil. „Starala jsem se o sebe, když tys ještě pásl ovce, sedláčku.“ Najednou v obou rukou držela nože, mávla rukama a nože zmizely zpátky v rukávech, byť ne tak hladce, jako vyletěly ven. „Ty se musíš postarat sám o sebe, Rande. Odpočiň si. Vypadáš utahaně.“ Překvapila ho, neboť se postavila na špičky, natáhla hlavu a otřela se o něho rty v letmém polibku. „Taky tě moc ráda zase vidím, ovčáku.“ A zase se zasmála, tentokrát potěšením, a vyklouzla pryč.

Rand si pro sebe cosi zamumlal, oblékl si opět kabátec a zašel si do ložnice pro meč, který měl strčený vzadu v šatníku, tmavé skříni s vyřezávanými růžemi, dost vysoké a široké, aby stačila na šaty čtyř lidí. Skutečně se z něj stával chlípný kozel. Min se jenom bavila. Napadlo ho, jak dlouho si z něj hodlala utahovat kvůli jednomu přeřeknutí.

Do kapsy kabátce přišel slušně velký pytlík, zabalený v plátně, který cinkal, když ho zvedl ze složených punčoch v zásuvce truhlice vykládané lapisem, a ke svému angrialu přidal ještě mnohem menší sametový váček. Stříbrotepec, který vyrobil předměty ve větším váčku, pro Draka Znovuzrozeného pracoval s potěšením a snažil se za tu poctu dokonce odmítnout peníze. Zlatník, který vyrobil jediný kousek v druhém míšku, žádal čtyřikrát tolik, kolik Bashere tvrdil, že jeho dílo stojí, a musela nad ním stát dvojice Děv, dokud práci nedokončil.

O tomhle výletě na statek Rand již nějakou dobu přemýšlel. Neměl rád Taima a Luis Therin bude v jeho blízkosti zuřit, nemohl si však dovolit dál se tomu místu vyhýbat. Zvláště ne teď. Pokud věděl, vedl si Taim dobře a držel studenty mimo město – aspoň Rand neslyšel o žádných nepříjemných příhodách, a to by se jistě doslechl – ale zpráva o Meraně a poselstvu se na statek nakonec dostane se zásobovacími vozy a novými studenty, jak se tak řeči šíří, a z devíti Aes Sedai se stane devět červených sester, nebo devadesát, jež honí muže, aby je mohly zkrotit. Ať už by následkem toho žáci v noci utekli, nebo by přišli do Caemlynu zasadit první úder, Rand to musel udusit v zárodku.

Caemlynem už obíhalo i tak příliš mnoho řečí o Aes Sedai, což byl další důvod, proč chtěl pryč. Alanna a Verin a ostatní dívky se podle toho, co se povídalo v ulicích, změnily v polovičku Bílé věže, a do města se kradí dostávala spousta dalších příběhů o Aes Sedai, vkrádaly se dovnitř branami za noci. Ten příběh o Aes Sedai léčící kočky byl tak rozšířený, že mu málem sám uvěřil, ale veškerá Bashereho námaha vystopovat původ toho příběhu vynesla asi tolik podstatného jako povídačka, že ženy, které Draka Znovuzrozeného všude doprovázejí, jsou Aes Sedai v převleku.

Rand se mimoděk obrátil a zahleděl se na stěnu s pruhem bílých reliéfu se lvy a růžemi, zahleděl se někam za ni. Alanna už od Culainova psa odešla. Stála na hraně. Kdyby nebyla Aes Sedai, řekl by Rand, že má zjitřené nervy. Včera v noci se probudil a byl si jistý, že pláče. Ten pocit byl neobyčejně silný. Občas téměř zapomněl, že tam je – dokud se nestalo něco takového, jako když ho vzbudila. Usoudil, že člověk si asi nakonec zvykne na vše. Dnes ráno byla Alanna... taky nedočkavá. Nedočkavá bylo zřejmě nejvýstižnější slovo. Vsadil by celý Caemlyn, že směr, kterým se teď dívá, vede rovně jako střela přímo k ní u Růžové koruny. Vsadil by se, že Verin je také s ní. Ne devět Aes Sedai. Jedenáct.

Luis Therin znepokojeně zamumlal. Znělo to, jako když člověk uvažuje, jestli stojí zády ke zdi. Rand nad tím uvažoval také. Jedenáct, a třináct ho mohlo sebrat stejně snadno, jako by byl dítě. Pokud by jim poskytl příležitost. Luis Therin se tiše rozesmál, takovým drsně uplakaným smíchem, a znovu se vytratil.

Rand na chvíli zvážil, zda má zavolat Somaru a Enailu, ale pak otevřel průchod přímo tam, nad modrozlatým kobercem ve své ložnici. Jak byly dnes ráno mrzuté, jedna z nich by jistě něco vybreptla dřív, než by návštěvu ukončil, a když si připomněl předchozí návštěvy na statku, nechtěl, aby se všichni žáci ohlíželi přes rameno ze strachu z dvacítky Děv. Takové věci člověku na sebedůvěře nepřidaly, a oni sebedůvěru rozhodně potřebovali, pokud měli přežít.

Taim měl pravdu v jedné věci. Držel-li se muž saidínu, věděl, že je naživu, a nebylo to jen zesílenými smysly. Přes špínu Temného, přes pocit, že mu ke kostem mou mastné odpadky, když se ho jediná síla snažila na místě roztavit i zmrazit tak, že by stačila rána, a roztříštilo by ho to na kousky, kdy jediný špatný krok či chvilka slabosti znamenaly smrt – Světlo, věděl, že žije. Přesto pravý zdroj odstrčil, jakmile prošel průchodem, a nejenom aby se zbavil té špíny dřív, než se mu skutečně obrátí žaludek. Vypadalo to horší než předtím, odpornější, pokud to jenom bylo možné. Skutečným důvodem, proč sílu propustil, byl ten, že se obával, že by Taimovi nedokázal čelit se saidínem v sobě a Luisem Therinem ve své hlavě.

Mýtina byla víc hnědá, než se pamatoval, pod botami mu praskalo víc listí a na stromech ho bylo méně. Některé borovice byly úplně žluté a hodně kalin bylo uschlých, šedých a holých. Ale jestli se změnila mýtina, statek se proměnil téměř k nepoznání.

Dům vypadal mnohem úpravněji s novou doškovou střechou a stodola byla zcela jistě postavená úplně znovu. Byla mnohem větší než předtím a vůbec se nenakláněla. Velká ohrada vedle stodoly byla plná koní a opodál stály další ohrady s kravami a ovcemi. Kozy byly nyní také sehnány do ohrady a v úhledných řadách klecí byly slepice. Les byl vyklučen ještě o kus dál. V řadě za stodolou stál tucet podlouhlých bílých stanů a opodál stály kostry dalších dvou budov, mnohem větších než původní stavení, před nimiž seděl hlouček žen, které šily a dávaly pozor na dvě desítky dětí, jež si koulely obručemi, házely s míčem a hrály s panenkami. Největší změna se však udála se studenty. Většina měla těsně padnoucí černé kabátce s vysokým límcem a jen málokterý se potil. Muselo jich být přes stovku, nejrůznějšího stáří. Rand ani netušil, že Taimovy verbovací výpravy byly tak úspěšné. Vzduch jako by byl plný saidínu. Někteří muži cvičili s tkanivy, zapalovali pařezy či rozbíjeli kameny nebo jeden druhého lapali do smyček ze vzduchu. Jiní usměrňováním tahali vodu, vědra drželi s pomocí vzduchu, či vyváželi kolečka ze stodoly nebo skládali dříví na topení. Ne každý však usměrňoval. Henre Haslin měl pod dohledem řádku do pasu nahých mužů, kteří s cvičnými meči cvičili figury. Haslin, jen s věnečkem bílých vlasů a nosem jako ředkev, se potil víc než jeho žáci a nepochybně toužil po víně, ale vše sledoval a opravoval stejně ostře, jako když byl mistrem meče u královniny gardy. Saerik, šedovlasý Goshien z klanu Rudá voda, jemuž chyběla pravá ruka, svým kamenným pohledem sledoval dvě řady mužů bez košil. Jedna vykopávala nohou do výše hlavy, otočka a kop, pak otočka a kop druhou nohou, a tak pořád dokola, druhá do vzduchu před sebou bušila pěstmi, jak nejrychleji to šlo. Bráno kol a kolem, tohle se ani zdaleka nepodobalo té ubohé hrstce, již tu Rand viděl posledně.

Před Randem se postavil muž v černém kabátě, jemuž do středního věku chybělo jenom pár let. Měl ostrý nos a opovržlivá ústa. „A kdo jseš ty?“ zeptal se s tarabonským přízvukem. „Nejspíš ses přišel do Černý věže učit, co? Měls počkat v Caemlynu na vůz, až tě přiveze. Mohl sis ještě jeden den užívat ten fajnovej kabátek.“

„Jsem Rand al’Thor,“ sdělil mu Rand tiše. Tiše proto, aby nevypustil náhlý příval hněvu. Slušnost nic nestála, a pokud se tenhle trouba rychle nerozhodne, že je přece jen levnější...

Pokud něco, tak opovržlivý úšklebek zesílil. „Tak ty jseš on, co?“ Povýšeně si Randa prohlédl od hlavy k patě. „Mně tak velkolepej nepřipadáš. Myslím, že bych moh –“ Pramen vzduchu zkameněl těsně předtím, než ho zasáhl pod ucho, a muž se složil na hromádku.

„Občas potřebujeme tvrdou disciplínu,“ prohodil Taim, přistoupivší k ležícímu muži. Hlas měl téměř veselý, ale v tmavých, zešikmených očích, jež na muže, kterého srazil, upíral, měl téměř vraždu. „Muži nemůžeš říct, že má moc, aby otřásl zemí, a pak čekat, že bude chodit po špičkách.“ Ve slunečním světle se zatřpytili draci, kteří se mu šplhali po rukávech černého kabátce. Jeden byl jistě vyšitý zlatou nití, ale jak to, že se tak leskl i ten modrý? Taim náhle zvedl hlas. „Kismane! Rochaide! Odtáhněte Tolvara pryč a lejte na něj vodu, dokud se neprobere. A žádné léčení, nezapomeňte. Třeba ho bolavá hlava naučí dávat si pozor na jazyk.“

Přiběhli dva muži v černých kabátech, oba mladší než Rand, a sklonili se nad Tolvarem, pak zaváhali a vzhlédli k Taimovi. Po chvíli Rand ucítil, jak je plní saidín. Bezvládného Tolvara zvedly prameny vzduchu a oba muži odklusali, přičemž se bezvědomý vznášel mezi nimi.

Měl jsem ho zabít už dávno, funěl Luis Therin. Měl jsem... měl jsem... Natáhnutí ke zdroji.

Ne, Světlo tě spal! pomyslel si Rand. Ne, to nesmíš! Jsi jen zatracený hlas! Luis Therin se slábnoucím kvílením uprchl.

Rand se pomalu nadechl. Taim se na něj díval, zase s tím svým skoroúsměvem. „Ty je učíš léčení?“

„Tu trochu, co znám, jako první. Dokonce ještě dřív, než je naučím, jak se v tomhle počasí nezpotit k smrti. Zbraň by ztratila svou účinnost, kdybys ji měl odložit po první ráně. Jak to zatím vypadá, jednoho jsem nechal, aby se zabil, když natáhl příliš mnoho, a tři vyhořeli, ale na ránu mečem ještě nezahynul žádný.“ Do slova „meč“ se mu podařilo vložit hodně opovržení.

„Chápu,“ řekl Rand prostě. Jeden mrtvý a tři vyhořelí. Ztrácejí Aes Sedai ve Věži taky tolik? Ale ony postupují pomalu. Mohou si dovolit postupovat pomalu. „Co je ta Černá věž, o které ten chlapík mluvil? Nelíbí se mi, jak to zní, Taime.“ Luis Therin znovu mumlal a sténal, nebyla to však srozumitelná slova.

Muž s orlím nosem pokrčil rameny a s majetnickou pýchou si prohlédl statek a žáky. „Jméno, co používají studenti. Nemůžeš tomu říkat pořád jenom ‚statek'. Jim to rozhodně nepřipadalo vhodné. Chtěli něco víc. Černá věž, aby vyrovnala Bílou.“ Naklonil hlavu a podíval se na Randa téměř koutkem oka. „Můžu to zarazit, přeješ-li si. Sebrat člověku ze rtů slovo je docela snadné.“

Rand zaváhal. Docela snadné, sebrat někomu ze rtů slovo, ale ne z mysli. Muselo se tomu tady nějak říkat. Vůbec ho to nenapadlo. Tak proč ne třeba Černá věž? Ačkoliv, když se podíval na statek a kostry budoucích domů – větší, ale pouze ze dřeva – to jméno v něm vyvolalo úsměv. „Ať to tak zůstane.“ Třeba Bílá věž začínala stejně prostě. Ne že by Černá věž měla někdy čas vyrůst do něčeho, co by s Bílou věží mohlo soupeřit. To jeho úsměv vymazalo a on se smutně podíval na děti. Hrál si tak jako ony, předstíral, že má šanci vybudovat něco, co by mohlo vydržet. „Svolej žáky, Taime. Musím jim říct pár věcí.“

Přišel v očekávání, že je shromáždí kolem sebe, a pak, když viděl, kolik jich je, ho napadlo, že by k nim možná mohl promluvit ze zadku žebřiňáku, které však teď zřejmě všecky někam zmizely. Taim však měl pro proslovy připravený řečnický pult, prostý kvádr černého kamene, tak upravený a naleštěný, že se ve slunečním světle leskl jako zrcadlo, a vzadu do něj byly vytesány dva schůdky. Stál na otevřeném prostranství za domem, země kolem byla holá, plochá a udusaná.

Z kvádru Rand získal vodítko k tomu, jak daleko Taim při svém verbování zašel. Jahar Narishma, jehož mu Taim ukázal, ten mladý muž s jiskrou, měl tmavé oči velké jako dívka, bledou tvář plnou sebevědomí a vlasy spletené do dvou dlouhých copů se zvonečky na koncích. Taim vlastně tvrdil, že pochází z Arafelu, avšak Rand v jiném muži, s vyholenou hlavou a uzlem na temeni, poznal Shienarce, a dva další měli průsvitné závoje, které v Tarabonu nosili muži i ženy. Byly tu šikmé oči ze Saldeje a bledí prcci z Cairhienu. Jeden stařík měl naolejovanou bradku zastřiženou do špičky v nápodobě tairenského urozeného pána, kým s tak ošlehanou a vrásčitou pletí rozhodně nebyl, a ne méně než tři nosili plnovousy a oholený horní ret. Rand jen doufal, že Taim nevzbudil Sammaelův zájem výpravou za rekruty do Illianu. Čekal, že uvidí převážně mladé muže, ale mladistvé tváře, jako měli Bene a Fedwin, vyrovnávaly prošedivělé a plešatějící hlavy, někteří měli dokonce ještě víc bílých vlasů než Damer. Když na to teď však pomyslel, nebyla to vůbec žádná záhada, nebyl důvod, proč by mezi těmi, kteří se mohli usměrňování naučit, neměl být stejný počet dědků jako kluků.

Rand nevěděl, jak vést proslovy, ale dlouho a důkladně promýšlel, co chce říci. Ne první část, ta však s trochou štěstí půjde vyřídit nejrychleji. „Nejspíš jste už slyšely řeči, že Věž... Bílá věž... je rozdělená. No, je to pravda. Existují vzbouřené Aes Sedai, které by se mohly rozhodnout, že půjdou za mnou, a vyslaly poselstvo. Devět z nich právě teď sedí v Caemlynu a čekají, aby mi udělaly radost. Takže až se doslechnete, že v Caemlynu jsou Aes Sedai, tak nevěřte žádným klepům. Víte, proč tam jsou, a můžete se vysmát do tváře každému, kdo přijde s nějakým hloupým žvástem.“

Žádná reakce se nedostavila. Jenom tam stáli, civěli na něj a téměř nemrkali. Taim se tvářil velice zatrpkle, velice velmi zatrpkle. Rand sáhl na větší váček v kapse a pokračoval s tou částí, na níž tak tvrdě dřel.

„Potřebujete jméno. Ve starém jazyce Aes Sedai znamená Služebníci všech, nebo něco velmi podobného. Starý jazyk se nepřekládá snadno.“ On sám znal jen pár slov, některá od Asmodeana, hrstku od Moirain, další k němu pronikla od Luise Therina. Ale to, co potřeboval, mu dodal Bashere. „Další slovo ve starém jazyce je asha’man. To znamená ochránce. Nebo obránce a pár dalších věcí. Říkal jsem vám, že starý jazyk je velmi přizpůsobivý. Ochránce mi ovšem připadá nejlepší. Ale ne jenom tak nějaký obránce nebo ochránce. Muže, který brání nespravedlivý případ, nemůžete nazvat asha’manem, a nikdy ne někoho zlého. Takový asha’man byl muž, který bránil pravdu, spravedlnost a právo pro každého. Ochránce, který se nevzdal, i když neměl žádnou naději.“ Světlo ví, že až přijde Tarmon Gai’don, nebude žádná naděje, pokud ne dřív. „Pro tohle jste sem přišli. Až skončíte se svým výcvikem, stanou se z vás asha’manové.“

Celým shromážděním proběhlo mumlání jako šustot listí ve větru, všichni to jméno opakovali, ale vše rychle utichlo. K Randovi teď vzhlíželi pozornýma očima. Málem viděl, jak všichni mají nastražené uši na jeho další slova. Bylo to alespoň o něco lepší než předtím. Když z kapsy vytahoval plátěný měšec, zacinkalo to.

„Aes Sedai začínají jako mladší novicky, pak se z nich stanou přijaté novicky a nakonec hotové Aes Sedai. Vy také budete mít hodnosti, ale ne jako ony. My nebudeme nikoho odhánět nebo posílat pryč.“ Posílat pryč? Světlo, udělal by cokoliv kromě toho, že by je svázal na rukou a na nohou, aby zastavil každého, kdo by chtěl odejít, pokud by uměl alespoň trošičku usměrňovat. „Když muž přijde do Černé věže poprvé...“ To jméno se mu rozhodně nelíbilo, „...bude se mu říkat voják, poněvadž tím se stane, když se k nám připojí, tím jste se stali všichni, vojáky, kteří bojují proti Stínu, a ne jenom Stínu, ale proti každému, kdo se staví proti spravedlnosti či utiskuje slabší. Když voják dosáhne jisté úrovně svých schopností, bude se zvát zasvěcený a bude nosit tohle.“ Z měšce vytáhl odznaky, jež vyrobil stříbrotepec, malý lesklý stříbrný mečík, dokonale zpodobněný, s dlouhým jílcem, šikmými záštitami a lehce zakřivenou čepelí. „Taime.“

Taim škrobeně došel ke kvádru a Rand se sklonil a připjal mu stříbrný mečík na vysoký límec kabátce. Na smolně černém suknu se zdánlivě leskl ještě jasněji. Taim měl ve tváři asi tolik výrazu jako kámen pod Randovýma nohama. Rand mu podal měšec a pošeptal mu: „Rozdej to těm, o nichž si myslíš, že jsou připravení. Hlavně ať určitě jsou připravení.“

Narovnal se a doufal, že odznaků bude dost. Tolik mužů totiž zdaleka nečekal. „Zasvěcený, který postoupí se svými schopnostmi dost daleko, získá titul asha’man a bude nosit tohle.“ Vytáhl malý sametový váček a zvedl to, co obsahoval. Sluneční světlo zajiskřilo na jemně tepaném zlatě a temně rudém smaltu. Hadovité tělo přesně odpovídalo tomu na Dračím praporci. Tento odznak také připíchl Taimovi na límec, na druhou stranu, takže se mu po stranách hrdla leskl meč a drak. „Já asi byl první asha’man,“ sdělil Rand studentům, „ale Mazrim Taim je druhý.“ Vedle Taimovy tváře vypadal i kámen měkce. Co se to s ním děje? „Doufám, že se z vás všech nakonec stanou asha’manové, ale ať toho dosáhnete či ne, nezapomínejte, že my všichni jsme vojáci. Čeká nás mnoho bitev, možná ne vždycky ty, které čekáme, a nakonec přijde Poslední bitva. Světlo dej, ať je skutečně poslední. Bude-li na nás Světlo svítit, zvítězíme. Zvítězíme, protože musíme.“

Když se odmlčel, měli aspoň trochu jásat. Rand se nepovažoval za takového řečníka, který by dokázal muže strhnout, aby dupali a křičeli, ale tihle muži věděli, proč jsou tady. Říci jim, že zvítězí, mělo vyvolat aspoň něco, jakkoliv chabého. Rozhostilo se však jen mlčení.

Rand seskočil z kamenného kvádru a Taim štěkl: „Rozchod za výukou a povinnostmi.“ Studenti – vojáci – se rozcházeli téměř stejně tiše, jako tu předtím stáli, pouze občas se k Randovi doneslo tiché mumlání. Taim ukázal na statek. Držel pytlík se špendlíky v podobě mečů tak pevně, až byl div, že ho přes látku žádný nepopíchal. „Má můj pán Drak čas na pohár vína?“

Rand kývl. Chtěl se tomu dostat na kobylku, než se vrátí do paláce.

Přední pokoj v domě byl takový, jak se dalo čekat. Podlaha byla čistě umetená, před krbem z červených cihel, tak čistým, až vypadalo nemožné, že v něm kdy hořel oheň, byly rozestavěné židle, každý pes jiná ves, s opěradly ze šprušlí. Na malém stolku ležel bílý plátěný ubrus s vyšívanými kvítky v rozích. Mlčky vstoupila Sora Gradyová a položila na stůl dřevěný podnos s jasně modrým džbánem na víno a dvěma bíle polévanými hrníčky. Rand si říkal, že po tak dlouhé době už její pohled nebude bolet, ale ona měla v očích tak vyčítavý výraz, že byl rád, když odešla. Uvědomil si, že se potila. Taim hodil váček na podnos a jeden hrnek rovnou vyprázdnil.

„Ženy ten trik se soustředěním neučíš?“ zeptal se Rand. „Je kruté nechat je se potit, když se muži nepotí.“

„Většina s tím nechce mít nic společného,“ utrousil Taim stroze. „Jejich manželé a milenci se je to snažili naučit, ale většinou je vůbec odmítaly poslouchat. Mohlo by to mít něco společného se saidínem, víš.“

Rand nahlédl do hrnku na tmavé víno. Musel si tu dávat pozor. Nesměl vyletět jen proto, že byl podrážděný. „Rád vidím, že tvoje verbování jde tak dobře. Říkals, že se vyrovnáš Věži... Bílé věži...“ Bílá věž, Černá věž. Co si z toho příběhy vyberou? Pokud nějaké budou, „...ani ne za rok, a jestli budeš pokračovat tímhle tempem, tak to dodržíš. Nechápu, jak jich dokážeš najít tolik.“

„Prosej dost písku,“ ucedil škrobeně Taim, „a nakonec najdeš pár zlatých zrnek. Teď to nechávám na ostatních, účastním se jen jedné dvou výprav. Damer, Grady, je tu tucet mužů, které můžu nechat na den o samotě. Jsou dost staří, aby neudělali nic hloupého, a je tady dost mladších, silných mužů, kteří dokážou vytvořit průchod, i když nic moc většího, než aby doprovodili staršího muže, co sám tak silný není. Do roka budeš mít svou tisícovku. A co ti, co jsem poslal do Caemlynu? Už jsi z nich udělal vojsko? Tam máš svou tisícovku a mnohem víc.“

„To nechávám na Basherem,“ odpověděl Rand tiše. Taimovi se posměšně zvedly koutky úst a Rand položil hrnek na stůl dřív, než ho rozmáčkne v pěsti. Bashere s nimi dělal, co mohl, to chápal, v táboře někde na západ od města. Dělal, co jen mohl, vzalo-li se v úvahu to, čím byli, jak to Saldejec označil, ubohá sebranka sedláků bez groše, uprchlých tovaryšů a neúspěšných řemeslníků, kteří nikdy předtím nedrželi meč, neseděli na koni se sedlem, ani se nedostali dál než pět mil od místa, kde se narodili. Rand měl příliš mnoho starostí, než aby si lámal hlavu s takovými, jako byli oni. Řekl Basheremu, aby si s nimi dělal, co bude chtít, a neobtěžoval ho, pokud by nedošlo k nepokojům.

Podíval se na Taima, který se nenamáhal skrýt opovržení, a dal ruce za záda, kde je zaťal v pěst. V dálce brumlal Luis Therin – ozvěna jeho vlastního hněvu. „Co to do tebe vjelo? Jako bys měl kudlibabku ve spodcích od chvíle, kdy jsem ti připíchl ty odznaky. Má to něco společného s nimi? Pokud ano, tak tomu nerozumím. Ti muži si budou o svých myslet víc, když viděli, jak jsi přijal ty svoje od Draka Znovuzrozeného. Vlastně, co se toho týče, budou si i o tobě myslet tím víc. Možná nebudeš muset udržovat disciplínu tak, že budeš muže práskat po hlavě. No, máš co říct?“ Začal docela dobře, klidným, byť ne tak docela mírným tónem – ani nechtěl, aby byl mírný – ale při řeči získal jeho hlas na důraze a hlasitosti. Ne že by křičel, přesto poslední otázka práskla jako bič.

S druhým mužem se udála ta nejpozoruhodnější změna. Taim se viditelně třásl – vzteky, usoudil Rand, ne strachem – ale když se třást přestal, zase to byl ten starý Taim. Ne zrovna přátelský, maličko výsměšný, ale velmi uvolněný a ovládající své city. „Když už to musíš vědět, tak mně dělají starosti Aes Sedai a ty. Devět jich přišlo do Caemlynu, dvě navíc, to dělá jedenáct. A mohly by tam být i jedna dvě navíc. Ještě jsem je nedokázal najít, ale –“

„Říkal jsem ti, aby ses držel mimo město,“ ucedil Rand stroze.

Našel jsem pár mužů, co kladou otázky za mě.“ Taimův tón byl suchý jako prach. „Nepřiblížil jsem se ke Caemlynu od chvíle, kdy jsem tě zachránil před tím šedým mužem.“

Rand to nechal plavat. Jen tak tak. Téměř. Hlas v jeho hlavě byl příliš tichý, aby mu bylo rozumět, ale zněl jako chladný hrom. „To spíš chytí kouř holýma rukama než nějaký klep.“ Tohle vyslovil se vším opovržením, které cítil – Taim že ho zachránili – a muž sebou trhl. Navenek pořád vypadal klidný, nicméně jeho oči byly jako tmavé drahokamy.

„A když se spojí s červenými Aes Sedai?“ Hlas měl chladný a pobavený, avšak v očích mu jiskřilo. „Na venkově jsou červené sestry. Několik oddílů, dorazily v posledních několika dnech. Snaží se bránit mužům, kteří přicházejí sem.“

Zabiju ho, zařval Luis Therin a Rand cítil to tápavé hmatání po saidínu.

Běž pryč, řekl mu důrazně. Tápání pokračovalo a hlas také mluvil dál.

Och, Světlo, zabil jsem je všecky. Všecky, které jsem miloval. Když ale zabiju jeho, bude to v pořádku. Můžu to napravit, když nakonec zabiju jeho. Ne, to nic nenapraví, ale stejně ho musím zabít. Zabít je všecky. Musím. Musím.

Ne! zařval Rand ve vlastní hlavě. Ty jsi mrtvý, Luisi Therine. Já jsem živý, Světlo tě spal, a ty jsi mrtvý! Jsi mrtvý!

Náhle si uvědomil, že se naklání nad stůl a opírá se, jak se mu podlamují kolena. A mumlá: „Jsi mrtvý! Já jsem živý a ty jsi mrtvý!“ Saidínu se ale nechopil. A Luis Therin také ne. Roztřeseně se podíval na Taima a s překvapením si v jeho tváři všiml ustaraného výrazu.

„Musíš vydržet,“ pronesl k němu Taim tiše. „Jestli se dá zdravý rozum udržet, musíš to dokázat. Neuspěješ-li, bude cena příliš vysoká.“

„Já vydržím,“ pravil Rand a narovnal se. Luis Therin mlčel. Ve své hlavě byl zřejmě pouze on sám. A taky cítil Alannu, samozřejmě. „Chytily tyhle červené někoho?“

„Ne, pokud jsem slyšel.“ Taim ho pozorně sledoval, jako by čekal další výbuch. „Většina žáků teď přichází průchody, a se všemi těmi lidmi na silnicích nemůže být snadné vybrat muže, který míří sem, pokud moc nemluví.“ Odmlčel se. „V každém případě je možné se jich snadno zbavit.“

„Ne.“ Je Luis Therin opravdu pryč? Přál si to, a věděl, že by byl trouba, kdyby tomu uvěřil. „Jestli začnou chytat muže, budu s tím muset něco udělat, ale zatím tam na venkově nikoho neohrožují. A věř mi, žádná z těch, které vyšle Elaida, se k Aes Sedai ve městě nepřipojí. Obě bandy by spíš uvítaly s otevřenou náručí tebe než jedna druhou.“

„A co ty, jež nejsou na venkově? Jedenáct jich je? Pár nešťastných náhod by to mohlo snížit na mnohem bezpečnější počet. Jestli si nechceš zašpinit ruce sám, já klidně –“

„Ne! Kolikrát musím říkat, že ne! Jestli v Caemlynu ucítím muže, co dokáže usměrňovat, přijdu si pro tebe, Taime. Přísahám, že ano. A nemysli si, že když zůstaneš dost daleko od paláce, že tě neucítím a ty budeš v bezpečí. Jestli některá z těch Aes Sedai zemře bezdůvodně, budu vědět, komu to dát za vinu. Nezapomeň!“

„Stavíš široké hranice,“ prohodil Taim suše. „Jestli se Sammael nebo Demandred rozhodnou tě popíchnout a na práh ti hodí pár Aes Sedai, otevřeš mi žíly?“

„Zatím to neudělali, a ty bys měl radši doufat, že s tím nezačnou. Říkal jsem, nezapomeň.“

„Slyším, můj pane Draku, a samozřejmě poslechnu.“ Muž s orlím nosem se lehce poklonil. „Pořád ale tvrdím, že jedenáct je nebezpečný počet.“

Rand se proti své vůli zasmál. „Taime, chci je naučit tancovat podle mé píšťaly.“ Světlo, jak je to dávno, co hrál na flétnu? Kde vůbec je jeho flétna? Jen nejasně zaslechl, jak se Luis Therin pochechtává.