Pán chaosu

2 Nově příchozí

Mazrim Taim. Během staletí před Randem se jiní muži prohlašovali za Draka Znovuzrozeného. Posledních pár let před Randem to byla hotová morová rána, celá plejáda falešných Draků, někteří z nich dokonce dokázali i usměrňovat. Mazrim Taim byl jedním z nich, posbíral vojsko, a než ho chytili, řádil v Saldeii. Bashereho výraz se nezměnil, ale jílec meče sevřel tak, až mu zbělely klouby, a Tumad se na něj díval, čekaje na rozkazy. Taimův útěk na cestě do Tar Valonu, kde měl být zkrocen, byl důvod, proč Bashere původně přijel do Andoru. Tolik se Saldeia Mazrima Taima bála a nenáviděla ho. Královna Tenobie poslala Bashereho s vojskem, aby toho muže pronásledoval, kamkoliv půjde, jakkoliv dlouho bude třeba, aby zařídil, že Taim už nikdy v Saldeii potíže dělat nebude.

Děvy jenom klidně stály, ale mezi Andořany to jméno zapálilo plamen jako pochodeň hozená do suché trávy. Arymille právě pomáhali na nohy, když znovu vyvrátila oči. Opět by se byla zhroutila na hromádku, kdyby ji Karind nezachytila a pomalu nepoložila. Elegar se odpotácel mezi sloupy, předklonil se a hodně hlasitě zvracel. Ostatní lapali po dechu, celí strachy bez sebe si tiskli kapesníky k ústům a svírali jílce. Dokonce i vyrovnaná Karind si nervózně olizovala rty.

Rand vytáhl ruku z kapsy kabátce. „Ta amnestie,“ pravil a oba Saldejci se na něj dlouze, bezvýrazně zadívali.

„Co když sem nepřišel kvůli tvé amnestii?“ zeptal se po chvíli Bashere. „Co když se sem přišel prohlásit za Draka Znovuzrozeného?“ Andořané přešlapovali. Nikdo nechtěl být na míle poblíž místa, kde by mohla být jediná síla použita v souboji.

„Jestli má na mysli tohle,“ prohlásil odhodlaně Rand, „tak ho vyvedu z omylu.“ Měl v kapse ten nejvzácnější druh angrialu, ten vyrobený pro muže, vyřezávanou sošku tlustého mužíčka s mečem. Ať by byl Taim jak chtěl silný, tomuhle by čelit nedokázal. „Ale jestli přišel pro amnestii, platí i pro něj, stejně jako pro ostatní.“ Ať už Taim udělal v Saldeii cokoliv, Rand si nemohl dovolit odehnat muže, jenž dokáže usměrňovat, muže, jehož nebude nutné učit od prvních krůčků. Takového muže potřeboval. A stejně by neodehnal nikoho, až na Zaprodance, pokud by k tomu nebyl donucen. Demandred a Sammael, Semirhage a Mesaana, Asmodean a... Rand Luise Therina potlačil. Teď si nemohl dovolit žádné rozptýlení.

Bashere znovu chvíli mlčel, než promluvil, ale nakonec přikývl a pustil meč. „Tvoje amnestie ovšem platí. Ale pamatuj, al’Thore. Jestli Taim ještě někdy strčí nos do Saldeie, neodejde živý. Mezi lidmi žije příliš mnoho vzpomínek. Žádný rozkaz, který vydám já – nebo Tenobie – tomu nezabrání.“

„Budu ho držet mimo Saldeiu.“ Buď sem Taim přišel, aby se mu podvolil, nebo ho bude nutné zabít. Rand si mimoděk sáhl na kapsu a přes látku sevřel tlustého mužíčka. „Tak ho sem přiveď.“

Tumad se podíval na Bashereho, ale Bashere krátce přikývl tak rychle, až se zdálo, že se Tumad klaní v odpověď na vyslovený rozkaz. Rand pocítil letmé podráždění, nic však neříkal, a Tumad odspěchal pryč tím svým lehce kolébavým krokem. Bashere zkřížil ruce na prsou a stál s ohnutým kolenem, portrét naprosto klidného muže. Tmavé, zešikmené oči upíral za Tumadem, takže to byl spíš portrét muže čekajícího, až bude mocí někoho zabít.

Andořané začali znovu přešlapovat, váhavě poodešli, pak se zase vrátili. Dýchali, jako by uběhli několik mil.

„Smíte odejít,“ řekl jim Rand.

„Já, například, ti budu stát po boku,“ začal Lir, zrovna když Naean ostře vyhrkla: „Já neuteču před –“

Rand je oba uťal. „Ven!“

Chtěli mu ukázat, že se nebojí, i když si málem pouštěli do spodků. Chtěli utéci, odhodit i ty zbytky důstojnosti, které mu ještě nehodili k nohám. Byla to prostá volba. On byl Drak Znovuzrozený, získat přízeň znamenalo poslušnost, a poslušnost v tomto případě znamenala udělat to, co doopravdy chtěli. Vlna přemrštěných poklon a široce roztažené suknice, spěšné: „S tvým dovolením, můj pane Draku,“ a „Jak přikazuješ, můj pane Draku,“ a... tedy ne že by skutečně utíkali, ale šli tak rychle, jak jenom to bylo možné, aby to ještě nevypadalo, že spěchají. Opačným směrem, než odešel Tumad. Nepochybně nechtěli riskovat případné setkání s přicházejícím Mazrimem Taimem.

Čekání se v horku táhlo – zabralo to čas, přivést muže dlouhými palácovými chodbami až od brány – ale jakmile Andořané odešli, nikdo se nepohnul. Bashere upíral oči na místo, kde se Taim objeví. Děvy sledovaly celé okolí, jenže to ony dělaly vždy, a jestli vypadaly, že jsou připravené se v okamžení zase zahalit, tak to u nich bylo taky obvyklé. Nebýt jejich očí, mohly to být sochy.

Konečně se na nádvoří ozvaly kroky. Rand málem sáhl pro saidín, ale pak se zarazil. Ten muž dokáže poznat, že drží jedinou sílu, jakmile vstoupí na nádvoří. Rand si nemohl dovolit vypadat, že se ho bojí.

Do slunce se jako první vynořil Tumad a pak černovlasý muž, trochu nadprůměrně vysoký, jehož snědá tvář a zešikmené oči, zahnutý nos a vysedlé lícní kosti označovaly za dalšího Saldejce, ač byl hladce oholený a oděný jako kdysi úspěšný andorský kupec, na něhož přišly těžké časy. Tmavomodrý kabátec měl z jemného sukna, prostříhaný tmavším sametem, ale manžety měl odřené a spodky na kolenou vyboulené, a popraskané boty měl pokryté prachem. Přesto se nesl pyšně, což nebylo zrovna snadné, když s ním šli další čtyři Bashereho muži, kteří měli své lehce zakřivené čepele obnažené a hroty drželi jenom pár palců od jeho žeber. Horko se ho zdánlivě nedotýkalo. Děvy sledovaly jeho postup.

Rand si Taima prohlížel, když s doprovodem přecházel nádvoří. Byl nejméně o patnáct let starší než Rand, mohlo mu být tak pětatřicet, nejvýš o pár let víc. O mužích, kteří dokážou usměrňovat, toho bylo známo málo a ještě méně zapsáno – tomuto tématu se většina slušných lidí vyhýbala – ale Rand se naučil, co jen dokázal. Poměrně málo mužů se toho skutečně dobralo. To byl jeden z jeho problémů. Od Rozbití většina mužů, kteří usměrňovali, měli tuto schopnost vrozenou, projevila se, když dospívali. Některým se podařilo udržet šílenství na uzdě celá léta, než je Aes Sedai našly a zkrotily. Ostatní už byli beznadějně šílení, když byli objeveni, často necelý rok poté, co se poprvé dotkli saidínu. Rand se držel zdravého rozumu již téměř dva roky. A přesto tu měl před sebou muže, kterému se to dařilo deset patnáct let. Už to samo o sobě za něco stálo.

Muži se zastavili pár kroků před ním na Tumadův pokyn. Rand otevřel ústa, jenže než mohl promluvit, ozval se mu v hlavě Luis Therin jako posedlý. Sammael a Demandred mě nenáviděli, nechť jsem jim prokazoval jakékoliv pocty. Čím větší pocty, tím horší nenávist, dokud nezaprodali své duše a nepřešli na druhou stranu. Zvlášť Demandred. Měl jsem ho zabít! Měl jsem je zabít všechny! Sežehnout zemi, aby je zabila všechny! Sežehnout zemi.

Rand, se ztuhlým výrazem, se snažil ovládnout vlastní myšlenky. Já jsem Rand al’Thor. Rand al’Thor! Sammaela ani Demandreda ani nikoho z ostatních neznám! Světlo mě spal, jsem Rand al’Thor! Jako slabá ozvěna se odjinud objevila ještě jedna myšlenka. Světlo mě spal. Znělo to jako prosba. Pak byl Luis Therin pryč, zahnán zpět do stínů, v nichž přebýval.

Mlčení využil Bashere. „Říkáš, že jsi Mazrim Taim?“ Znělo to nevěřícně a Rand se na něj zmateně podíval. Je to Taim, nebo ne? Jedině šílenec by se hlásil k takovému jménu, kdyby mu nepatřilo.

Zajatec zvedl koutky úst, což mohl být náznak úsměvu, a zamnul si bradu. „Oholil jsem se, Bashere.“ V jeho hlase byl víc než jen náznak posměchu. „Takhle daleko na jihu je horko, nebo sis toho nevšiml? Větší horko, než by být mělo, dokonce i tady. Chceš ode mě důkaz? Mám pro tebe usměrnit?“ Tmavýma očima zalétl k Randovi a pak se podíval zpátky na Bashereho, jehož tvář byla s každou minutou temnější. „To asi ne, ne teď. Vzpomínám si na tebe. Málem jsem tě porazil u Irinjavaru, jenže se na obloze objevila ta zjevení. To ale ví každý. Co ale neví každý, kromě tebe a Mazrima Taima?“ Soustředil se na Bashereho a zdánlivě si neuvědomoval své stráže ani jejich meče u svých žeber. „Slyšel jsem, že jsi utajil, co se stalo Musarovi a Hacharimu a jejich ženám.“ Posměch byl pryč, teď jenom vyprávěl, co se stalo. „Neměli se mě pokoušet zabít pod vlajkou příměří. Soudím, že jsi jim našel dobrá místa mezi svou čeládkou. Oni nyní chtějí jedině sloužit a poslouchat. Jinak nebudou šťastní. Mohl jsem je zabít. Všichni čtyři tasili dýky.“

„Taime,“ zavrčel Bashere a sáhl po jílci meče, „ty...!“

Postavil se před něj Rand a popadl ho za zápěstí, když byla čepel již zpola venku z pochvy. Hroty čepelí čtyř strážných i Tumadovy se teď Taima dotýkaly a nejspíš se mu zarývaly do masa, podle toho, jak je muži tiskli k jeho kabátci, ale on nehnul brvou. „Přišel jsi sem za mnou,“ chtěl vědět Rand, „nebo se snad posmívat urozenému pánu Basheremu? Jestli to uděláš ještě jednou, nechám ho, aby tě zabil. Moje amnestie omlouvá, co jsi udělal, ale nedovoluje, aby ses svými zločiny chlubil.“

Taim si Randa chvíli prohlížel, než promluvil. Přes panující žár se ten chlapík skoro nepotil. „Přišel jsem za tebou. Ty jsi ten z vidění na obloze. Povídá se, že jsi tam bojoval se samotným Temným.“

„S Temným ne,“ řekl Rand. Bashere se mu přímo nevzpíral, ale Rand cítil napětí v jeho ruce. Jestli ho pustí, ta čepel bude vmžiku venku a v Taimově srdci. Pokud nepoužije jedinou sílu. Nebo pokud ji nepoužije Taim. Tomu bylo třeba se pokud možno vyhnout. Dál svíral Bashereho za zápěstí. „Říkal si Ba’alzamon, ale já myslím, že to byl Izmael. Zabil jsem ho později v Tearském Kameni.“

„Slyšel jsem, že jsi zabil víc Zaprodanců. Mám tě oslovovat můj pane Draku? Slyšel jsem, jak tihleti ten titul používají. Chceš zabít všechny Zaprodance?“

„Znáš nějaký jiný způsob, jak to s nimi vyřídit?“ zeptal se Rand. „Buď zemřou oni, nebo zemře svět. Pokud si ovšem nemyslíš, že se dají přemluvit k tomu, aby opustili Stín tak, jako opustili Světlo.“ Tohle začínalo být směšné. Vedl tady rozhovor s mužem, který měl pod kabátcem určitě zarytých pět mečů do těla, určitě až do krve, a sám zatím držel šestého muže, který chtěl dodat šestý meč a pustit tomu muži žilou mnohem víc. Aspoň že byli Bashereho muži natolik disciplinovaní, že neudělali víc bez přímého rozkazu svého velitele. Aspoň že Bashere držel pusu zavřenou. Rand obdivoval Taimův klid, a tak rychle pokračoval, aniž by však dával najevo, že spěchá.

„Ať už jsou tvoje zločiny jakékoliv, Taime, vedle Zaprodanců blednou. Nebo jsi někdy mučil celé město, nutil tisíce lidí, aby si navzájem ubližovali, aby ubližovali svým milovaným? Tohle dělala Semirhage, a to z jediného důvodu, totiž že mohla, aby dokázala, že může, a měla z toho potěšení. Vraždil jsi někdy děti? Todělala Graendal. Nazývala to laskavostí, aby netrpěly, když zotročila jejich rodiče a odnesla je pryč.“ Jenom doufal, že ostatní Saldejci poslouchají aspoň zpola tak pozorně jako Taim. Ten se nyní dokonce se zájmem trochu předklonil. Rand doufal, že se nebudou příliš ptát, odkud tohle všechno ví. „Předhazoval jsi snad lidi trollokům k jídlu? Tohle dělali všichni Zaprodanci – zajatce, kteří se k nim odmítli připojit, hodili trollokům, pokud je rovnou nezavraždili – ale Demandred zajal dvě města jen proto, že si myslel, že ho tamní lidé nebrali vážně, než přešel ke Stínu, a každý muž, žena i dítě skončil v trolločím žaludku. Mesaana zakládala na území, které ovládala, školy, školy, kde se děti a mladí lidé učili o slávě Temného, kde se učili zabíjet své přátele, kteří se neučili dost dobře nebo dost rychle. A mohl bych pokračovat. Mohl bych začít na začátku seznamu a pokračovat přes všech třináct jmen, a ke každému z nich přiřadit stovku stejně hnusných zločinů. Cokoliv jsi udělal, téhle úrovně to nedosahuje. A ty teď přicházíš přijmout mou milost, kráčet ve Světle a poddat se mi, bojovat proti Temnému stejně, jako jsi kdy bojoval proti lidem. Zaprodanci řádí a já je chci všechny pochytat a zničit. A ty mi s tím pomůžeš. Tím si vysloužíš svou milost. Řeknu ti pravdu, nejspíš si ji vysloužíš stokrát, než skončí Poslední bitva.“

Bashere se konečně uvolnil, Rand cítil, jak se jeho meč pomalu vrací zpátky do pochvy. Rand se jen tak tak zarazil, aby si nevydechl úlevou. „Nevidím důvod, proč ho teď tak pozorně sledovat. Odložte meče.“

Tumad a ostatní začali pomalu vracet meče do pochev. Pomalu, ale dělali to. Pak promluvil Taim.

„Podvolit se ti? Myslel jsem spíš na spojenectví mezi námi.“ Ostatní Saldejci se napjali. Bashere byl stále za Randem, ale Rand cítil, jak tuhne. Děvy nehnuly ani svalem, jen Jalani pozvedla ruku k závoji. Taim naklonil hlavu na stranu, ostatní si neuvědomoval. „Byl bych samozřejmě ten slabší partner, ale mám za sebou mnohem víc let studia jediné síly než ty. Mohu tě hodně naučit.“

Rand se rozzuřil tak, až začal vidět rudě. Mluvil o věcech, které by neměl znát, a nejspíš tak dal základ tuctu dalších řečí o sobě i o Zaprodancích – a to všechno, aby činy tohoto muže vypadaly méně temné, a on má tu drzost mluvit o smlouvách? V hlavě se mu volně toulal Luis Therin. Zabij ho! Zabij ho hned! Zabij ho! Rand se pro jednou nesnažil ten hlas utišit. „Žádné smlouvy!“ zavrčel. „Žádní partneři! Já jsem Drak Znovuzrozený, Taime! Já! Jestli víš něco, co můžu využít, tak to využiju, ale ty půjdeš tam, kam já řeknu, a uděláš, co řeknu a kdy řeknu.“

Taim okamžitě poklekl. „Podvoluji se Draku Znovuzrozenému. Budu sloužit a poslouchat.“ Když vstával, koutky úst se mu znovu zachvěly v tom náznaku úsměvu. Tumad na něj civěl s otevřenými ústy.

„Tak rychle?“ řekl Rand mírně. Vztek ještě nebyl pryč. Byl rozžhavený doběla. Nebyl si jistý, co by udělal, kdyby se tomu poddal. Luis Therin stále blábolil v koutku jeho mysli. Zabij ho! Musíš ho zabít! Rand Luise Therina zahnal pryč, takže se ztišil do sotva slyšitelného mumlání. Snad by ho to ani nemělo překvapovat. Kolem ta‘veren se stávaly dost zvláštní věci, zvlášť kolem tak silných, jako byl Rand. Že může člověk v jeho přítomnosti v okamžení změnit názor, i kdyby byl směr jeho cesty vytesán do kamene, by nemělo být překvapivé. Ale Randa přemáhaly hněv a silné podezření. „Prohlásil ses Drakem Znovuzrozeným, bojoval jsi v bitvách po celé Saldeii, chytili tě jen proto, že jsi byl sražen do bezvědomí, a ty se tak rychle vzdáváš? Proč?“

Taim pokrčil rameny. „Jakou mám jinou volbu? Toulat se světem sám, bez přátel, stále pronásledovaný, zatímco ty budeš stoupat ke slávě? Tedy v případě, že by se Basheremu nebo těm tvým aielským ženským nepodařilo mě zabít dřív, než opustím město. A i kdyby to neudělali, Aes Sedai by mě dřív nebo později zahnaly do kouta. Pochybuju, že Věž hodlá na Mazrima Taima zapomenout. Anebo můžu jít za tebou, a část té slávy bude má.“ Poprvé se rozhlédl kolem, na stráže a Děvy, a zakroutil hlavou, jako by tomu nemohl uvěřit. „Mohl jsem být tím jediným. Jak jsem měl vědět, že to tak není? Můžu usměrňovat. Jsem silný. Co ukazovalo na to, že nejsem Drak Znovuzrozený? Stačilo jedině, abych naplnil jedno z proroctví.“

„Jako že by se ti podařilo narodit se na svazích Dračí hory?“ ucedil Rand chladně. „To bylo první proroctví, které mělo být naplněno.“

Taim znovu zvedl koutky úst. Nebyl to skutečný úsměv, nikdy nevystoupil až k jeho očím. „Dějiny píší vítězství. Kdybych byl dobyl Tearský Kámen, dějiny by byly prokázaly, že jsem se narodil na Dračí hoře, ze ženy, které se nikdy nedotkl muž, a nebesa se otevřela v záři, aby ohlásila můj příchod. Takové věci se teď vyprávějí o tobě. Jenomže ty jsi dobyl Kámen se svými Aiely a svět tě zdraví jako Draka Znovuzrozeného. Vím, že se nemám stavět proti tobě. Ty jsi ten jediný. No, jelikož nebude celý bochník můj, spokojím se i s krajíčkem, který mi spadne do klína.“

„Možná že se ti dostane poct, Taime, a možná ne. Jestli nad tím začneš moc dumat, pomysli i na to, co se stalo ostatním, kteří dokázali to, co ty. Logaina chytily a zkrotily Aes Sedai. Prý zemřel ve Věži. Dalšího upálili Muranďané. Upálili ho zaživa, Taime! Tohle Illiánci udělali taky Gorinu Rogadovi před čtyřmi lety.“

„To není osud, který bych vřele přivítal,“ poznamenal Taim vyrovnaně.

„Tak zapomeň na pocty a vzpomeň na Poslední bitvu. Všechno, co dělám, směřuje k Tarmon Gai’donu. Všechno, co ti řeknu, abys udělal, bude směřovat tam. Ty tam budeš směřovat!“

„Ovšem.“ Taim rozhodil rukama. „Ty jsi Drak Znovuzrozený. O tom nepochybuji. Uznávám tě veřejně. Napochodujeme do Tarmon Gai’donu. Kde proroctví říkají, že vyhrajeme. A dějiny řeknou, že Mazrim Taim stál po tvé pravici.“

„Možná,“ ucedil stroze Rand. Prožil příliš mnoho proroctví, aby věřil, že některé z nich skutečně znamená přesně to, co říká. Nebo snad že něco zajišťují. Podle jeho názoru proroctví jenom určovala podmínky, které bylo třeba splnit, aby se něco stalo. Jenže splnění těchto podmínek ještě neznamenalo, že se to něco stane, jen že by se to mohlo stát. Některé podmínky, zadané v Dračích proroctvích, víc než jen naznačovaly, že musí zemřít, pokud má mít nějakou naději na vítězství. Tohle pomyšlení mu náladu nijak nevylepšilo. „Světlo dej, aby ta tvoje příležitost nepřišla příliš brzy. A teď, co víš o tom, co potřebuju? Můžeš učit muže usměrňovat? Můžeš vyzkoušet muže, abys poznal, jestli se to může naučit?“ Na rozdíl od žen, muž, který sám uměl usměrňovat, nedokázal tuto schopnost v jiném prostě vycítit. V používání jediné síly byly mezi muži a ženami značné rozdíly, v podstatě jako mezi muži a ženami v jiných oblastech. Občas to byla otázka jen vlasového rozdílu, občas to bylo jako kámen proti hedvábí.

„Tvoje amnestie? Opravdu se ukázali nějací hlupáci, aby se naučili být jako ty a já?“

Bashere na Taima jen opovržlivě hleděl, rozkročený, se založenýma rukama, ale Tumad a strážní nejistě přešlapovali. Děvy ne. Rand neměl tušení, co Děvy cítí k asi dvacítce mužů, kteří odpověděli na jeho volání. Nikdy nedaly nic najevo. Saldejci však měli čerstvě v paměti vzpomínky na Taima jako na falešného Draka, a tak jen málokterý z nich dokázal zakrýt znepokojení.

„Prostě mi odpověz, Taime. Jestli umíš, co chci, tak to hned řekni. Jestli ne...“ Teď z něj hovořil hněv. Nemohl toho muže poslat pryč, ne, i kdyby se s ním měl potýkat každý den. Taim si však asi myslel, že to udělá.

„Umím obojí,“ vyhrkl rychle. „Zjistil jsem to před pěti lety – ne že bych se po tom nějak zvlášť pídil – ale jenom jeden měl kuráž jít dál než ke zkoušení.“ Zaváhal a dodal: „Zešílel přede dvěma roky. Musel jsem ho zabít dřív, než by on zabil mě.“

Dva roky. „Tys vydržel mnohem dýl. Jak?“

„Starosti?“ zeptal se Taim tiše a pak pokrčil rameny. „Nemůžu ti pomoct. Nevím jak. Prostě jsem vydržel. Jsem normální jako...“ zalétl pohledem k Basheremu a nevšímal si jeho upřeného pohledu, „...jako urozený pán Bashere.“

Randa však náhle cosi napadlo. Polovička Děv se vrátila a sledovala zbytek nádvoří. Nebylo jim podobné, že by se tolik soustředily na jednu možnou hrozbu, aby pominuly ostatní. Možnou hrozbou byl Taim, takže druhá polovička Děv upírala oči na něj a na Randa, čekajíc na jakýkoliv náznak toho, že by nebezpečí bylo skutečné. Každý muž by si to uvědomoval, tu náhle hrozící smrt v jejich očích, z jejich rukou. Rand si to uvědomoval, a to jeho chtěly chránit. A Tumad a ostatní strážní stále svírali jílce, připraveni je okamžitě vytáhnout. Kdyby se Bashereho muži a Aielanky rozhodli Taima zabít, měl by dost velké potíže uniknout z nádvoří, ať už uměl usměrňovat jakkoliv dobře, pokud by mu Rand nepomohl. A přesto Taim nevěnoval vojákům a Děvám navenek o nic větší pozornost než sloupořadí či dlažebním kamenům pod nohama. Odvaha, skutečná či hraná, nebo něco jiného? Druh šílenství?

Po chvilce mlčení Taim znovu promluvil. „Zatím mi ještě nevěříš. Ani k tomu nemáš důvod. Zatím. Časem budeš. Na zástavu budoucí důvěry jsem ti přinesl dárek.“ Z obnošeného kabátce vytáhl cosi zabaleného v hadru, balíček velký asi jako dvě mužské pěsti.

Rand si ho se zamračením převzal a dech se mu zadrhl v hrdle, když ucítil tvrdý tvar pod látkou. Spěšně odmotal různobarevné hadry a objevil se kotouč o velikosti jeho dlaně, kotouč podobný tomu na praporci nad palácem, zpola bílý a zpola černý, starobylý symbol Aes Sedai z doby před Rozbitím světa. Přejel prstem po spojených slzách.

Takových kotoučů bylo vyrobeno jen sedm, z cuendillaru. Zámky na věznici Temného, zámky, které držely Temného mimo svět. Měl dva další, pečlivě schované. Velmi dobře chráněné. Cuendillar nedokázalo rozbít nic, dokonce ani jediná síla ne – okraj jemného šálku vyrobeného z cuendillaru mohl poškrábat i ocel nebo démant – ale tři ze sedmi se rozbily. Viděl je rozbité. A díval se, jak Moirain odřezává tenoučký plátek z okraje dalšího. Zámky slábly a jen samo Světlo vědělo proč nebo jak. Kotouč v jeho rukou byl na pohmat tvrdě hladký jako cuendillar, jako spojení nejjemnějšího porcelánu s leštěnou ocelí – ale Rand si byl jist, že by se rozbil, kdyby ho upustil na dláždění.

Tři byly rozbité. Tři vlastnil on. Kde je sedmý? Pouze čtyři zámky stály mezi lidstvem a Temným. Čtyři, pokud byl ten poslední stále celý. Pouze čtyři stály mezi lidstvem a Poslední bitvou. Jak dobře ještě drží, když jsou tak oslabené?

Hlas Luise Therina byl jako dunění hromu. Rozbij to rozbij je všechny musíš je rozbít musíš musíš musíš je rozbít všechny rozbít všechny a zaútočit musíš zaútočit rychle musíš zaútočit teď rozbij to rozbij to rozbij to...

Rand se roztřásl námahou, jak se snažil ten hlas potlačit, jak se snažil zbavit mlhy, která se lepila jako pavučiny. Svaly ho bolely, jak zápolil s mužem z masa a kostí, s obrem. Hrstku po hrstce nacpal tu mlhu, která byla Luisem Therinem, do nejhlubších škvírek, do nejhlubších stínů, které ve své mysli našel.

Náhle uslyšel slova, která ochraptěle mumlal. „Musím to rozbít teď rozbít je všechny rozbiju to rozbiju to rozbiju to.“ Najednou si uvědomil, že má ruce nad hlavou a drží zámek, připraven jím mrštit o bílé dláždění. Jediné, co mu v tom bránilo, byl Bashere, stál na špičkách a držel Randa za ruce.

„Nevím, co to je,“ pravil Bashere zcela klidně, „ale myslím, že bys měl možná počkat, než se rozhodneš to rozbít. Co?“ Tumad a ostatní už nepozorovali Taima. Teď s pusou otevřenou a vytřeštěnýma očima hleděli na Randa. Dokonce i Děvy přenesly pohled na něj, oči měly ustarané. Sulin nakročila směrem k mužům a Jalani k Randovi natáhla ruku, aniž by si to zjevně uvědomila.

„Ne.“ Rand polkl, bolelo ho v krku. „Nemyslím, že bych měl.“ Bashere pomalu couvl a Rand dal zámek dolů stejně pomalu. Jestli Rand považoval Taima za neotřesitelného, měl teď opačný důkaz. Teď se mu ve tváři zračil děs. „Víš, co to je, Taime?“ chtěl vědět Rand. „Musíš, jinak bys mi to nepřinesl. Kdes to našel? Máš další? Víš, kde je další?“

„Ne,“ řekl Taim roztřeseným hlasem. Ne však strachy, aspoň ne úplně. Spíš jako muž, jemuž se náhle pod nohama nečekaně utrhl okraj útesu a jemu se nějak podařilo dostat se zpátky na pevnou půdu. „Tohle je jediný, co jsem... Od chvíle, co jsem unikl Aes Sedai, jsem slyšel všechny možné řeči. Obludy, co se zjevují z ničeho nic. Podivné šelmy. Muži, co mluví se zvířaty, a zvířata jim odpovídají. Aes Sedai, které zešílely, jako máme zešílet my. Celé vesnice, co zešílely a vyvraždily se. Něco z toho může být pravda. Polovina z toho, o čem vím, že je pravda, není o nic míň šílená. Slyšel jsem, že některé z těch zámků se rozbily. Tenhle by rozbila i rána kladivem.“

Bashere se zamračil a zadíval se na zámek v Randových rukou, pak zalapal po dechu. Pochopil.

„Kde jsi ho našel?“ zopakoval Rand. Kdyby dokázal najít poslední... Pak co? Luis Therin se zavrtěl, ale Rand odmítl poslouchat.

„Na posledním místě, které by mě napadlo,“ odpověděl Taim, „což je asi to první místo, kde hledat ostatní. Na jednom polorozpadlém státečku v Saldeii. Zastavil jsem se tam kvůli vodě a ten sedlák mi ho dal. Byl již dost starý, neměl děti ani vnuky, kterým by to předal, a myslel si, že jsem Drak Znovuzrozený. Tvrdil, že ho jeho rodina stráží přes dva tisíce let. Tvrdil, že za trollockých válek byli jeho předkové králové a královny a šlechtici pod Artušem Jestřábí křídlo. Ten jeho příběh mohl být dokonce i pravdivý. Rozhodně byl asi stejně pravděpodobný, jako je najít tohle v chajdě pár dní cesty na koni od Mornské hranice.“

Rand kývl, potom se sehnul a posbíral hadry. Byl zvyklý na to, že se kolem něj dějí mnohé divné věci. Někde, někdy se to prostě stát muselo. Chvatně zámek zabalil a podal ho Basheremu. „Pečlivě to střez.“ Rozbij to! Tvrdě ten hlas potlačil. „Nic se tomu nesmí stát.“

Bashere balík uctivě převzal a držel ho oběma rukama. Rand si nebyl jist, jestli se Saldejec klaní jemu nebo zámku. „Deset hodin i deset let, bude v bezpečí, pokud si to nevyžádáš.“

Rand si ho chvíli prohlížel. „Každý jen čeká, až zešílím, bojí se toho, ty ale ne. Musel sis myslet, že už jsem mimo, teď před chvílí, ale ani tehdy ses mě nebál.“

Bashere pokrčil rameny a pod prošedivělými kníry se zazubil. „Když jsem poprvé usnul v sedle, byl vrchním maršálem Muad Cheade. Ten chlap byl bláznivý jako zajíc při jarním tání. Dvakrát denně prohledával svého osobního sluhu kvůli jedu a nepil nic než vinný ocet a vodu, o čemž tvrdil, že je to skvělé proti jedu, který mu ten kluk podstrčil, ale jedl všechno, co mu připravil, celou dobu, co jsem ho znal. Jednou nechal posekat celý dubový hájek, protože se na něj ty duby dívaly. A pak trval na tom, že se jim musí vystrojit důstojný pohřeb. Pronesl na něm řeč. Máš vůbec představu, jak dlouho trvá vykopat hroby pro třiadvacet dubů?“

„Proč někdo něco neudělal? Jeho rodina třeba?“

„Ti, co nebyli tak šílení jako on, nebo šílenější, se na něj báli křivě podívat. A Tenobiin otec by stejně nikomu nedovolil na něj sáhnout. Možná byl šílený, ale dokázal přetrumfnout každého, koho jsem kdy viděl. Nikdy neprohrál jedinou bitvu. Nikdy se dokonce ani nepřiblížil k porážce.“

Rand se zasmál. „Takže za mnou jdeš, protože si myslíš, že dokážu přetrumfnout Temného?“

„Jdu za tebou kvůli tomu, kdo jsi,“ řekl Bashere klidně. „Svět musí jít za tebou, nebo si ti, co přežijí, budou přát, aby byli mrtví.“

Rand pomalu kývl. Proroctví říkala, že rozbije státy a připoutá je k sobě. Ne že by to chtěl, ale proroctví byla jeho jediným vodítkem k tomu, jak bojovat Poslední bitvu, jak ji vyhrát. Dokonce i bez nich si však myslel, že spojit státy je nezbytné. V Poslední bitvě nebude stát jenom on proti Temnému. Nemohl tomu uvěřit. Měl-li zešílet, nebyl zatím šílený natolik, aby si myslel, že je něco víc než člověk. Bude to lidstvo proti trollokům a taky myrddraalům a všem možným zplozencům Stínu, které dokáže Morna vyvrhnout, a temným druhům, vylézajícím ze svých skrýší. Na cestě k Tarmon Gai’donu budou další nebezpečí, a jestli svět nebude jednotný... Děláš, co se udělat musí. Nebyl si jistý, jestli to byl on sám nebo Luis Therin, ale pokud viděl, byla to pravda.

Rychle se vydal k nejbližším sloupům a přes rameno řekl Basheremu. „Vezmu Taima na statek. Chceš jít s námi?“

„Na statek?“ ozval se Taim.

Bashere zavrtěl hlavou. „Děkuji, ne,“ prohlásil suše. Možná působil dojmem, že nemá žádné nervy, ale Rand a Taim dohromady byli nejspíš nejvíc, co dokázal zvládnout. A statku se rozhodně vyhýbal. „Moji muži měknou, když pro tebe hlídkují v ulicích. Chci některé z nich zase na pár hodin strčit do sedla, jak to má být. Chtěl jsi je odpoledne vidět. Změnilo se něco?“

„Jaký statek?“ chtěl vědět Taim.

Rand si povzdechl, náhle ho přemohla únava. „Ne, nezměnilo. Budu tam, jestli to stihnu.“ Přehlídka byla až příliš důležitá, aby ji měnil, i když to kromě Bashereho a Mata nikdo nevěděl. Nemohl připustit, aby to někdo jiný považoval za víc než běžnou záležitost, zbytečnou ceremonii pro muže, který si začíná zvykat na nabubřelost svého postavení, kdy se Drak Znovuzrozený nechává zdravit svými vojáky. Musel dnes vykonat ještě jednu návštěvu, o níž si budou všichni myslet, že se ji snaží udržet v tajnosti. Dokonce to i mohlo zůstat tajemstvím, aspoň pro většinu lidí, ale Rand nepochyboval, že ti, o nichž chtěl, aby to zjistili, to zjistí.

Vzal si meč, který předtím opřel o tenký sloup, a připjal si ho přes nezapnutý kabátec. Opasek byl z nezdobené tmavé vepřovice, stejně jako pochva, a stejnou kůží byl rovněž ovinut dlouhý jílec. Přezka byla velmi zdobná, jemně vytepaný drak z leptané oceli vykládané zlatem. Měl by se té přezky zbavit, najít si jen něco prostého. Ale nemohl se k tomu přimět. Byl to dar od Aviendhy. Což byl důvod, proč by se jí měl zbavit. Z tohohle kruhu nenašel cestu ven.

Čekalo tam však na něj ještě něco, půl sáhu dlouhý oštěp se zelenobílým střapcem pod ostrou hlavicí. Zvedl ho a ještě se obrátil na nádvoří. Jedna z Děv vyřezala do krátkého ratiště draky. Někteří lidé to již nazývali Dračí žezlo, zvláště Elenia a její banda. Rand si ho nechával, aby mu připomínal, že má možná víc nepřátel než ty, které má na očích.

„O jakém statku to mluvíte?“ Taimovi se v hlase ozývala zlost. „Kam mě to chceš vzít?"

Rand si ho dlouze prohlížel. Neměl Taima rád. Něco v jeho chování to nedovolovalo. Nebo možná něco v něm samém. Dost dlouho byl jediným mužem, který mohl vůbec pomyslet na usměrňování, aniž by se musel ohlížet přes rameno ve strachu z Aes Sedai. No, zřejmě to byla dlouhá doba, a aspoň se ho Aes Sedai nepokusí zkrotit, ne teď, když vědí, kdo je. Mohlo to být tak prosté? Žárlil, že už není jediný? Myslel si, že ne. Kromě ostatních věcí by přivítal, kdyby další muži, kteří dokážou usměrňovat, mohli chodit po zemi v klidu. Konečně by přestal být zrůdou. Ne, tak daleko to nezajde, ne před Tarmon Gai’donem. Byl výjimečný. Byl Drak Znovuzrozený. Ať už ty důvody byly jakékoliv, prostě toho muže neměl rád.

Zabij ho! vřískal Luis Therin. Zabij je všechny! Rand ho potlačil. Nemusel mít Taima rád, jenom ho využije. A musí mu věřit. To byla ta těžší část.

„Vezmu tě tam, kde mi můžeš sloužit,“ řekl chladně. Taim sebou netrhl ani se nezamračil. Prostě se jen díval a čekal, pouze na okamžik zvedl koutky úst v tom svém skoroúsměvu.