Pán chaosu

12 Otázky a odpovědi

„No?“ řekla Nyneiva, jak nejtrpělivěji dokázala. Udržet ruce v klíně ji stálo námahu, stejně jako sedět klidně na posteli. Potlačila zívnutí. Bylo časně ráno a ona už se pořádně nevyspala tři noci. Proutěná klícka byla prázdná, kanárek byl vypuštěn na svobodu. Přála si, aby byla taky svobodná. „No?“

Elain klečela na své posteli a vykláněla se z okna do uličky za domem. Odsud právě tak dohlédla na zadek Menší věže, kde dnes ráno již většina přísedících přijímala poselstvo Věže. Jen tak tak dohlédla, ale stačilo to, aby viděla kousek ochrany proti odposlouchávání, která hostinec obklopovala. Byla toho druhu, který zabránil poslouchat každému, kdo se to snažil dělat s pomocí jediné síly. Cena za předané vědomosti.

Po chvíli si Elain zase sedla na paty a tvářila se zoufale. „Nic. Říkalas, že ta vlákna proklouznou bez toho, aby je to zachytilo. Nemyslím, že si mě někdo všiml, ale určitě jsem nic nezaslechla.“

To poslední patřilo Moghedien na jejich rozvrzané stoličce v rohu. To, jak se ta ženská nepotila, Nyneivu velice dráždilo. Tvrdila, že to chce čas, pracovat s jedinou silou, než žena dosáhne odtažitosti nutné k tomu, aby si mohla horka nebo zimy nevšímat, což nebylo o moc lepší než nejasné sliby Aes Sedai, že to „nakonec“ přijde. Nyneiva a Elain byly mokré potem, Moghedien vypadala, jako by byl časný jarní den, a Světlo, to hryzalo!

„Řekla jsem, že by mělo.“ Moghedien v obraně uhnula tmavýma očima, ačkoliv většinou upírala zrak na Elain. Vždycky se soustředila na toho, kdo měl nasazený náramek a’damu. „Měla. Existuje tisíc způsobů, jak sepříst ochrany. Sepříst do nich díru může trvat celé dny.“

Nyneiva se ovládla, ale jenom tak tak. Snažily se už celé dny. Tohle bylo potřetí, kdy dorazila Tarna Feir, a sněmovna si pořád nechávala zprávu červené sestry od Elaidy pro sebe. No, Sheriam a Myrelle a ta jejich banda to věděly – Nyneivu by nepřekvapilo, kdyby to věděly dřív než sněmovna – dokonce ani Siuan a Leanu však na tato setkání nevpouštěly. Aspoň ony to tvrdily.

Nyneiva si uvědomila, že si popotahuje za suknice, a uklidnila se. Nějak musely zjistit, co Elaida chce – a ještě důležitější byla odpověď sněmovny. Musely. Nějak.

„Musím jít,“ povzdechla si Elain. „Musím ukázat několika dalším sestrám, jak udělat ter’angrial.“ Jen pár Aes Sedai v Salidaru projevilo zručnost, ale všechny se to chtěly naučit. Většina si zřejmě myslela, že to dokážou, jakmile jim to Elain předvede dostkrát. „Ty si ale klidně můžeš vzít tohle,“ dodala a odepjala si náramek. „Chci zkusit vyrobit něco nového, až se mnou sestry skončí, a pak mám výuku novicek.“ Ani tohle neříkala zrovna šťastně, ne tak jako poprvé. Po každé hodině byla podrážděná, až připomínala naježenou kočku. Nejmladší dívky byly příliš dychtivé, vrhaly se do věcí, o nichž neměly ponětí, jak je zvládnout, často aniž se nejdřív zeptaly, a ty nejstarší, ačkoliv poněkud opatrnější, byly náchylnější k tomu začít se hádat nebo prostě obešly rozkaz od ženy o šest či sedm let mladší. Elain začala mumlat o „hloupých novickách“ a „tvrdohlavých hlupačkách", jako kdyby byla již deset let přijatá. „Máš čas na otázky. Možná budeš mít víc štěstí s tím, jak objevit muže, než já.“

Nyneiva potřásla hlavou. – „Já mám dneska dopoledne pomáhat Janye a Delaně s poznámkama.“ Nemohla si pomoci, aby se nezaškaredila. Delana byla přísedící za šedé adžah, stejně jako Janya za hnědé, ale Nyneiva z nich nevytáhne ani drobet. „A pak mám další lekci s Theodrin.“ Další plýtvání časem. Všichni v Salidaru jenom plýtvali časem. „Nechej si to,“ řekla, když Elain chtěla náramek pověsit na kolíček vedle jejich šatů.

Zlatovlasá žena si přehnaně povzdechla, ale znovu si náramek připjala. Podle Nyneivina názoru Elain a’damu příliš důvěřovala. Pravda, dokud bude mít Moghedien na krku obojek, každá žena, schopná usměrňovat, ji s náramkem dokáže najít a ovládat. Když žádná neměla náramek nasazený, nemohla od něj odejít na víc než tucet kroků, aniž by nepadla na kolena a nezačala zvracet, a to stejné by se stalo, kdyby odnesla náramek jenom o pár coulů od místa, kde ho zanechaly, nebo se snažila sama obojek rozepnout. Možná by ji náramek zadržel, i kdyby zůstal viset na kolíčku, ale jedna ze Zaprodanců by možná mohla přijít na způsob, jak všechno obejít, kdyby dostala dost velkou příležitost. Jednou, v Tanchiku, nechala Nyneiva Moghedien odstíněnou a svázanou jedinou silou jenom na chviličku bez dozoru a jí se podařilo uniknout. Jak to udělala, byla jedna z prvních věcí, na něž se jí Nyneiva vyptala, ačkoliv, aby se dočkala odpovědi, musela té ženské málem zakroutit krkem. Zavázaný štít byl zřejmě moc křehký, pokud odstíněná žena měla trochu času a trpělivosti. Elain trvala na tom, že by to proti a’damu nefungovalo – zde nebyl žádný uzel, který by se dal rozvázat, a s obojkem kolem krku se Moghedien bez povolení nemohla ani pokusit dotknout saidaru – Nyneiva však raději nic neriskovala.

„Opisuj pomalu,“ radila Elain. „Už jsem pro Delanu opisovala. Ona nesnáší kaňky či chyby. Nechá tě to dělat i padesátkrát, aby dostala čistou stránku, když to bude potřeba.“

Nyneiva se zamračila. Možná neměla rukopis tak čistý a jemný jako Elain, nebyla však nějaká vesnická husa, která teprve zjistila, kterou stranou se brk namáčí do kalamáře. Mladší žena si toho nevšímala, prostě s posledním úsměvem vyklouzla z pokoje. Možná jenom chtěla pomoci. Kdyby Aes Sedai někdy zjistily, jak Nyneiva opisování nenávidí, začaly by jí je přidělovat za trest.

„Třeba bys měla jít za Randem,“ řekla náhle Moghedien. Seděla jinak, vzpřímeněji. Tmavé oči upírala do Nyneiviných. Proč?

„Co tím myslíš?“ chtěla vědět Nyneiva.

„Ty a Elain byste měly odejít do Caemlynu za Randem. Ona se může stát královnou a ty...“ Moghedienin úsměv vůbec nebyl příjemný. „Dřív nebo později si s tebou sednou a vykutají, jak jsi dokázala přijít se všemi těmi obdivuhodnými objevy, a přesto se pořád jen třeseš jako holčička s ukradenými cukrátky, když pro ně zkoušíš usměrňovat.“

„Já ne –!“ Nehodlala nic vysvětlovat, ne téhle ženě. Proč byla Moghedien z ničeho nic tak otevřená? „Hlavně si pamatuj, že ať se mně stane cokoliv, jestli ony zjistí pravdu, tvoje hlava bude do týdne na katově špalku.“

„Kdežto ty bys trpěla mnohem déle. Semirhage jednou donutila jednoho muže křičet každou hodinu, kdy byl vzhůru, po pět let. Dokonce ho udržovala při duševním zdraví, ale nakonec mu neudržela srdce v chodu. Pochybuji, že kterékoliv z těchhle dětí má desetinu Semirhaginy zručnosti, ale mohla bys z první ruky zjistit, kolik jí mají.“

Jak může ta ženská říkat něco takového? Svou normální odtažitou nervozitu ze sebe stáhla jako had kůži. Mohly si být rovny a probírat nějakou všední záležitost. Ne, bylo to horší. Z Moghedienina přístupu bylo jasné, že pro ni je to jen všední záležitost, ale pro Nyneivu hrozivá. Nyneiva si přála, aby měla náramek. To by ji uklidnilo. Moghedien se snad nemohla cítit tak klidně, jak bylo zřejmé z její tváře a hlasu.

Nyneivě se zadrhl dech. Náramek. Tím to bylo. Náramek nebyl v místnosti. V žaludku se jí vytvořila ledová koule. Po obličeji se jí náhle řinul pot proudem. Logicky, ať už zde náramek byl nebo ne, neznamenalo to žádný rozdíl. Elain ho měla nasazený – Prosím, Světlo, ať si ho nesundává! – a druhou polovinu a’damu měla Moghedien pevně kolem krku. Jenže logika s tím neměla nic společného. Nyneiva ještě nikdy nebyla s tou ženou o samotě bez náramku. Nebo spíš, když k tomu párkrát došlo, skončilo to málem katastrofou. Moghedien tehdy nenosila a’dam, ale i tak to neznamenalo žádný rozdíl. Byla jednou ze Zaprodanců, byly tu samy, a Nyneiva ji neměla jak ovládat. Sevřela si suknice, aby nesáhla po noži, který nosila u pasu.

Moghedien se usmála ještě víc, jako by četla všechny její, i ty nejskrytější, myšlenky. „V tomhle si můžeš být naprosto jistá, že mám na srdci tvůj nejlepší zájem. Tohle,“ na chvilku držela ruku u obojku, aniž by se ho však dotkla, „mě udrží v Caemlynu stejně jako tady. Otroctví tam je mnohem lepší než smrt tady. Ale nerozmýšlej se příliš dlouho. Jestli se tyhle takzvané Aes Sedai rozhodnou vrátit zpátky do Věže, jaký lepší dar přinést nové amyrlin než tebe, ženu tak blízkou Randu al’Thorovi? A Elain. Jestli k ní cítí aspoň polovinu toho, co ona k němu, tak když ji budou držet, budou na něj mít uvázaný špagát, který on nikdy nedokáže přeseknout.“

Nyneiva vstala, přinutila svá kolena, aby se narovnala. „Můžeš teď ustlat a uklidit pokoj. Čekám, že až se vrátím, bude bez poskvrnky.“

„Kolik času máš?“ zeptala Moghedien, než se Nyneiva dostala ke dveřím. Ta ženská se mohla ptát, jestli se už vaří voda na čaj. „Pár dní přinejlepším, než pošlou do Tar Valonu odpověď? Pár hodin? Kdy postaví Randa al’Thora a dokonce i Elaidiny údajné zločiny proti tomu, aby ta jejich drahocenná Bílá věž byla zase celá?“

„Zvláštní pozornost věnuj nočníkům,“ řekla Nyneiva, aniž se obrátila. „Chci, aby tentokrát byly čistý.“ Odešla dřív, než mohla Moghedien ještě něco dodat, a pevně za sebou zavřela dveře.

Opřela se o drsné dřevěné plaňky a zhluboka dýchala v těsné, zatuchlé chodbičce. Sáhla do váčku u pasu, vyndala malý pytlíček a z něj si dala do pusy dva zpeřené lístky šanty. Šantě chvíli trvalo, než uklidnila pálení v žaludku, ale ona žvýkala a polykala, jako by spěch mohl bylinu donutit k rychlejší práci. Poslední chvíli na ni dopadala jedna rána za druhou, jak Moghedien rozbíjela jednu po druhé věci, které Nyneiva věděla. I přes všechnu svou nedůvěru věřila, že je ta žena zastrašená. – Chyba. Och, Světlo, jaká chyba. Byla si jistá, že Moghedien o Elain a Randovi ví zrovna tak málo jako Aes Sedai. Chyba. A ten její návrh jít za ním... Mluvily před ní příliš volně. Co ještě si nechaly uklouznout a jak kdyby to Moghedien mohla využít?

Do šeré chodby vstoupila další přijatá z předního pokoje malého domku a Nyneiva se narovnala, uklidila šantu a uhladila si šaty. Každý pokoj kromě předního byl přeměněn na ložnici a zaplnili je přijaté a sloužící, tři čtyři na místnůstku ne o moc větší, než byl ten za ní, a občas spali po dvou na posteli. Druhá přijatá byla žena štíhlá jako proutek, se šedýma očima a pohotovým úsměvem. Jako Illiánka, Emara neměla ráda Siuan ani Leanu, což Nyneiva chápala, a myslela si, že je měly poslat pryč – nenápadně, tak to podala – jako se to s utišenými ženami dělalo vždycky, ale jinak byla příjemná, a dokonce Elain a Nyneivě nezáviděla „prostor navíc“ ani to, že „Marigan“ za ně plní úkoly. Těch závistivých však nebylo málo.

„Slyšela jsem, že budeš opisovat pro Janyu a Delanu,“ řekla hodně vysokým hlasem a protáhla se kolem Nyneivy do svého pokojíku. „Dej na mou radu a piš, jak nejrychleji umíš. Janye záleží víc na tom, aby měla zapsaná všecka svoje slova, než na pár šmouhách.“

Nyneiva se za ní mračila. Piš rychle pro Delanu. Piš pomalu pro Janyu. Dobré rady, ty dostala navíc. V každém případě si teď nemohla dělat starosti s kaňkami v listinách. Ani s Moghedien, dokud si o tom nebude moci promluvit s Elain.

Potřásla hlavou, v duchu zanadávala a vyrazila ven. Možná brala věci za dané, nechala si něco uklouznout, ale nastal čas se pořádně otřepat a přestat s tím. Věděla, koho musí najít.

Posledních pár dní se nad Salidarem rozhostil klid a mír, ačkoliv ulice byly stejně přecpané. Například, kovárny za vesnicí utichly. Všem bylo řečeno, aby si dávali pozor na jazyk, dokud tu bude pobývat Tarna, hlavně aby nemluvili o poselstvu, které se vypravilo do Caemlynu, o Logainovi, který byl bezpečně uklizený v jednom vojenském táboře, dokonce ani o samotných vojácích a proč jsou verbováni. Většina lidí se takto bála o čemkoliv mluvit jinak než šeptem. V tichém bzukotu hovoru se však ozýval jakýsi nervózní podtón.

Ovlivnilo to naprosto vše. Sloužící, kteří normálně spěchali, nyní chodili váhavě a vrhali přes rameno ustrašené pohledy. Dokonce i Aes Sedai vypadaly pod svým klidem ostražitě a vrhaly po sobě zvažující pohledy. V ulicích teď byla jen hrstka vojáků, jako by jich Tarna první den neviděla dost, aby si neudělala vlastní názor. Špatná odpověď sněmovny jim všem nasadí oprátky na krk. Dokonce i vladaři a šlechtici, kteří se chtěli držet stranou od potíží ve Věži, by nejspíš oběsili každého vojáka, jenž by se jim dostal do rukou, jenom aby zabránili šíření zpráv o vzpouře. Cítíce nejistotu se těch pár mužů tvářilo bezvýrazně nebo se znepokojeně mračilo. Až na Garetha Brynea, jenž trpělivě čekal před Menší věží. Byl tam každý den od chvíle, kdy přísedící dorazily, do jejich odchodu. Nyneiva si myslela, že chce zajistit, aby na něj nezapomínaly, ani na to, co pro ně dělá. Když jedinkrát viděla přísedící vycházet, netvářily se při pohledu na něj zrovna potěšeně.

Jen strážce asi příchod červené sestry nijak neovlivnil. Strážce a děti. Nyneiva sebou trhla, když před ní vyrazila tři malá děvčátka jako křepelky, se stužkami ve vlasech, celá uprášená, a při běhu se řehonila. Děti nevěděly, nač vlastně Salidar čeká, a i kdyby to věděly, nejspíš by to ani nepochopily. Každý strážce bude následovat svou Aes Sedai, ať už se rozhodne k čemukoliv a kamkoliv půjde, a nehne brvou.

Většina tlumených řečí se týkala počasí. Toho a příběhů odjinud o zvláštních událostech, mluvících dvouhlavých telatech a lidech zahubených roji much, že v jedné vesnici uprostřed noci zmizely všechny děti a lidi za jasného světla cosi neviditelného zabilo přímo na ulici. Každý, kdo dokázal myslet jasně, věděl, že sucho a na tuto roční dobu nevídané horko jsou dílem Temného, který se dotýká světa, jenomže většina Aes Sedai pochybovala o tvrzení Elain a Nyneivy, že ty ostatní události jsou stejně skutečné, bubliny zla stoupající z věznice Temného s tím, jak povolovaly zámky, bubliny stoupající a procházející vzorem, dokud neprasknou. Většina lidí nedokázala myslet jasně. Někteří z toho všeho vinili Randa. Jiní tvrdili, že Stvořitel je nespokojen, protože se celý svět nepřidal k Draku Znovuzrozenému, či proto, že Aes Sedai se protiví amyrlininu stolci. Nyneiva slyšela lidi povídat, že počasí se spraví, jakmile bude Věž zase jednotná. Tlačila se davem.

„...přísahám, že je to pravda!“ mumlala jakási kuchařka s rukama až po lokty zamoučenýma. „Na druhým břehu Eldar stojí bělokabátnický vojsko a čeká na zprávu od Elaidy, než zaútočí.“ Kromě počasí a také dvouhlavých telat byly zprávy o bělokabátnících nejčastější, avšak bělokabátníci čekající na rozkazy od Elaidy! Té ženské z horka změkl mozek!

„Světlo je mi svědkem, je to pravda,“ mumlal prošedivělý truhlář zamračené ženě, podle dobře střižených šatů komorné Aes Sedai. „Elaida je mrtvá. Ta červená přišla, aby jako novou amyrlin povolala Sheriam.“ Žena přikyvovala, věřila mu každé slovo.

„Já říkám, že Elaida je dobrá amyrlin,“ řekl jeden chlapík v hrubém kabátě a posunul si na rameni otýpku chrastí. „Je stejně dobrá jako každá.“ On ke svým společníkům nemumlal. Mluvil nahlas a snažil se nedívat kolem sebe na ty, kteří ho poslouchali.

Nyneiva kysele zkřivila rty. Chtěl, aby ho slyšeli. Jak Elaida vůbec Salidar tak rychle objevila? Tarna musela opustit Tar Valon brzy poté, co se ve vesnici začaly scházet Aes Sedai. Siuan ponuře poukázala na to, že hodně modrých sester pořád chybí – původní zpráva o shromáždění v Salidaru byla určena modrým – a Alviarin byla schopná vyšetřovatelka. Při tom pomyšlení se Nyneivě obracel žaludek, ale ne tak, jako z nejjednoduššího vysvětlení: tajné Elaidiny stoupenkyně tady v Salidaru. Všichni po sobě koukali úkosem, a dřevař nebyl první, koho Nyneiva slyšela říkat v podstatě to samé a stejným způsobem. Aes Sedai to možná neříkaly, ale Nyneiva tušila, že mnohé by rády. Díky tomu všemu to v Salidaru vřelo, a pokrm to nebyl nijak chutný. Díky tomu pak to, co dělala, bylo o to správnější.

Najít toho, koho hledala, zabralo chvíli času. Potřebovala skupinky hrajících si dětí, a těch v Salidaru moc nebylo. A ona také Birgitte pozorovala pětici chlapců, kteří se proháněli po ulici a házeli pytlíkem oblázků. Pokaždé, když dostal některý zásah, hlasitě se řehtali, včetně zasaženého. Nedávalo to větší smysl než ostatní chlapecké hry. Nebo mužské.

Birgitte samozřejmě nebyla sama. Zřídkakdy bývala, pokud si na tom nedala záležet. U ramene jí stála Areina, otírala si pot, který se jí řinul po tváři, a snažila se netvářit znuděně. Byla asi o rok či dva mladší než Nyneiva a nosila tmavé vlasy spletené do copu podle Birgittina zlatého, ačkoliv jí ten její spadal jen pod ramena. Birgitte cop visel správně do pasu. Šaty měla Areina také podobné jako Birgitte – světle šedý kabátec do pasu a objemné bronzové spodky nabrané u kotníků nad nízkými botami s vysokými podpatky – stejně jako nosila luk a toulec u pasu. Nyneiva si myslela, že Areina do setkání s Birgitte nikdy nedržela luk v ruce. Nevšímala si jí.

„Potřebuju s tebou mluvit,“ řekla Birgitte. „O samotě.“

Areina se na ni podívala a v modrých očích měla téměř opovržlivý pohled. „Myslela bych si, že v tento hezký den budeš, Nyneivo, nosit svůj šátek. Ách. Vypadá to, že se potíš jako kůň. Pročpak to?“

Nyneiva stiskla rty. Přátelila se s tou ženou dřív než Birgitte, ale jejich přátelství se rozplynulo po příchodu do Salidaru. Když Areina zjistila, že Nyneiva není hotová Aes Sedai, přineslo to něco víc než zklamání. Jedině Birgittina žádost Areině zabránila, aby Aes Sedai oznámila, že se za ni vydávala. Kromě toho Areina složila přísahu hledače rohu, a Birgitte byla rozhodně lepší idol pro takový život než Nyneiva. Myslet si, že jednou tu ženskou litovala kvůli jejím modřinám!

„Podle tvého výrazu soudím,“ prohodila Birgitte s upoceným úsměvem, „že jsi buď připravená někoho uškrtit – asi tady Areinu – nebo ti spadly šaty uprostřed bandy vojáků a tys pod nima neměla spodničku.“ Areina zachrčela smíchy, tvářila se však pohoršeně. Nyneiva netušila, proč tomu tak je. Ta ženská měla spoustu času zvyknout si na Birgittin takzvaný smysl pro humor, který se spíše hodil na nějakého neholeného mužského s nosem ve džbánku a břichem plným piva.

Nyneiva se chvíli dívala, jak si chlapci hrají, aby získala čas se uklidnit. Rozzlobit se, když potřebovala požádat o laskavost, bylo horší než k ničemu.

Mezi chlapci pobíhajícími s pytlem byli i Seve a Jaril. Žluté s nimi měly pravdu. Potřebovali jenom čas. Po téměř dvou měsících, strávených v Salidaru s ostatními dětmi a beze strachu, se smáli a pokřikovali stejně hlasitě jako ostatní.

Náhle ji cosi napadlo, bylo to jako rána kladivem. „Marigan“ se o ně pořád starala, byť neochotně, dohlížela na to, aby se umývali a dostali najíst, ale teď, když zase mluvili, mohli kdykoliv prozradit, že ta žena není jejich matka. Třeba to už udělali. To by možná nemuselo vyvolat otázky, ale taky by mohlo, a otázky by mohly ten domek z karet, který vystavěly, zbořit. V žaludku se jí opět objevila ta ledová koule. Proč ji to ještě nenapadlo?

Trhla sebou, když jí Birgitte položila ruku na rameno. „Co se děje, Nyneivo? Vypadáš, jako kdyby ti umřela nejlepší přítelkyně a s posledním dechem tě proklela.“

Areina odcházela se ztuhlými zády a jenom po nich přes rameno hodila pohledem. Ta ženská se dokázala dívat, jak Birgitte pije a koketuje s muži, aniž by hnula brvou, a dokonce se s ní i snažila držet krok, ale naježila se pokaždé, když chtěla být Birgitte sama s Elain nebo Nyneivou. Muži neznamenali hrozbu. Jenom ženy mohly být v Areinině knize přítelkyněmi, ale přítelkyní Birgitte mohla být jenom ona sama. Představa mít dvě přítelkyně jí připadala cizí. No, dost a skoncovat to s ní.

„Dokázala bys nám sehnat koně?“ Nyneiva se snažila vyrovnat hlas. Na tohle se původně zeptat nepřišla, ale Seve a Jaril z toho udělali skvělou otázku. „Jak dlouho to zabere?“

Birgitte ji vytáhla z ulice do ústí úzké boční uličky mezi dvěma omšelými domy a než odpověděla, ostražitě se rozhlédla kolem. Nikdo nebyl dost blízko, aby něco slyšel, ani jim nikdo nevěnoval pozornost. „Den dva. Uno mi právě říkal –“

„Ne Uno! Jeho z toho vynecháme. Jenom ty, já, Elain a Marigan. Leda by se Tom a Juilin vrátili včas. A asi i Areina, jestli na tom budeš trvat.“

„Areina se v některých věcech chová hloupě,“ řekla Birgitte pomalu, „ale buď to z ní život vyždíme, nebo vyždíme ji. Víš, já bych nikdy netrvala na tom, aby šla s náma, kdybyste ji ty a Elain nechtěly.“

Nyneiva mlčela. Ta ženská se chovala, jako by ona byla ta žárlivá! Jestli se chtěla Birgitte stýkat s někým tak přelétavým jako Areina, tak jí do toho nic nebylo.

Birgitte si pomalu přejela hřbetem ruky přes rty a zamračila se. „Tom a Juilin jsou dobří muži, ale nejlepší způsob, jak se vyhnout potížím, je zařídit to tak, aby nikdo nechtěl dělat potíže tobě. Tucet Shienarců ve zbroji – nebo bez ní – by to docela dobře zařídil. Já prostě tebe a Una nechápu. Je to tvrdý chlap a šel by za tebou a Elain až do Jámy smrti.“ Náhle se zazubila. „Kromě toho, je dobře stavěný.“

„Nepotřebujem nikoho, kdo by nám svazoval ruce,“ řekla jí Nyneiva škrobeně. Dobře stavěný? Hlavou jí znepokojivě prolétl ten pomalovaný klípec a jizvy. Tahle ženská měla, pokud šlo o muže, ten nejdivnější vkus. „My zvládneme vše, co nám přijde do cesty. Řekla bych, že jsme to už prokázaly, kdybys potřebovala důkaz.“

„Já vím, že to zvládneme, Nyneivo, ale přitahujeme potíže jako hnůj mouchy. Altara pomalu vře. Každý den přinese nový příběh o Dračích spřísahancích, a já vsadím svý nejlepší hedvábný šaty proti jedný z tvých starých spodniček, že polovina z nich jsou ve skutečnosti jen loupežníci, kteří budou čtyři ženy považovat za naprosto snadnou kořist. Obden budeme muset dokazovat opak. Jak jsem slyšela, tak v Murandy je ještě hůř, plno Dračích spřísahanců a loupežníků a uprchlíků z Cairhienu, kteří se bojí, že na ně s každým dnem vpadne Drak Znovuzrozený. Soudím, že nehodláš přejít do Amadicie. Soudím, že to bude Caemlyn.“ Její složitý cop se lehce zavlnil, jak naklonila hlavu na stranu a tázavě zvedla obočí. „Souhlasí s tebou Elain v Unově věci?“

„Bude,“ zamumlala Nyneiva.

„Chápu. No, až bude, tak opatřím tolik koní, kolik bude potřeba. Ale chci, aby mi ona sama řekla, proč bychom neměly brát Una s sebou."

Z neodvolatelnosti v jejím tónu Nyneivě zahořely vzteky tváře. Kdyby Elain mile požádala, aby řekla Birgitte, že Uno zůstane tady, mohly by ho najít čekat na silnici a Birgitte by žasla nad tím, jak přesně věděl, že odjíždějí a kam. Ta ženská možná byla Elainin strážce, avšak Nyneiva občas uvažovala nad tím, která z nich dvou vlastně velí. Až najde Lana – až, ne jestli! – hodlala ho nechat odpřisáhnout přísahu, ze které by se mu zakroutily vlasy, že se bude řídit jejími rozhodnutími.

Zhluboka se nadechla, aby se uklidnila. S kamennou zdí nemělo smysl se hádat. Stejně dobře mohla přejít k tomu, proč vlastně Birgitte původně vyhledala.

Nedbale popošla dál do uličky, aby ji druhá žena musela následovat. Po keřích, které odsud byly vysekány, zůstaly jenom hnědé pahýly. Snažíc se vypadat nezaujatě si prohlížela tlačenici v ulici. Pořád jim nikdo nevěnoval druhý pohled. Přesto však ztišila hlas. „Musíme se dozvědět, co Tarna říká sněmovně a co ony říkají jí. Snažily jsme se to s Elain zjistit, jenže ony si schůze chrání proti odposlouchávání. Ale jenom s pomocí jediný síly. Jsou tak zaujatý tím, že by je někdo mohl odposlouchávat takhle, že zřejmě zapomněly na starý dobrý ucho na dveřích. Kdyby někdo –“

Birgitte ji studeně uťala. „Ne.“

„Aspoň to zvaž. Elain nebo mě chytí spíš než tebe.“ Napadlo ji, že dodá, že je Elain docela chytrá, ale druhá žena si odfrkla.

„Řekla jsem ne! Od chvíle, co tě znám, jsi byla mnoho věcí, Nyneivo, ale nikdy ne hloupá. Světlo, za den dva to stejně vyhlásí veřejně.“

„Potřebujeme to vědět okamžitě,“ zasyčela Nyneiva a spolkla „ty krávo s chlapským mozkem". Hloupá? Ovšemže nikdy nebyla hloupá! Nesmí se rozčilovat. Pokud dokáže Elain přesvědčit, aby odešly, možná tu už za den dva nebudou. Lepší tenhle pytel s hady znovu neotevírat.

Birgitte se otřásla – trochu moc nápadně, pomyslela si Nyneiva – a opřela se o luk. „Jednou mě chytily, když jsem špehovala Aes Sedai. O tři dny později mě beze všech cavyků vyhodily a já odjela ze Shaemalu hned, jak jsem se dostala ke koni. Neprojdu tím znovu, abych ti dala den, který nepotřebuješ.“

Nyneiva zůstala zcela klidná. Dala si práci, aby si udržela hladkou tvář, neskřípala zuby a netahala se za cop. Byla klidná. „Nikdy jsem neslyšela žádnej příběh, kde bys špehovala Aes Sedai.“ Jakmile jí ta slova vyšla z úst, přála si, aby je mohla vrátit. Jádrem Birgittina tajemství bylo to, že byla Birgitte z příběhů. Nic, co by bylo s tímhle spojeno, nebylo vhodné říkat nahlas.

Birgitte měla na okamžik tvář jako z kamene, všechno ukrývala uvnitř. Stačilo to, aby se Nyneiva zachvěla. V tajemství druhé ženy bylo zabaleno příliš mnoho bolesti. Nakonec se kámen znovu změnil v maso a Birgitte si povzdechla. „Čas věci mění. Polovinu těch příběhů jsem těžko poznala i já, a tu druhou půlku vůbec ne. Už o tom nebudeme mluvit.“ Tohle rozhodně nebyl návrh.

Nyneiva otevřela ústa, aniž by věděla, co vlastně chce říci – její vlastní dluh k Birgitte znamenal, že nechtěla rozrývat její bolest, ale aby jí prostě odmítla dvě prosté žádosti...! – a v ústí uličky náhle promluvila třetí žena.

„Nyneivo, Janya a Delana tě chtějí okamžitě vidět.“

Nyneiva se snažila nevylézt do vzduchu. Srdce jí málem vylezlo z krku.

V ústí uličky Nicola, v šatě novicky, se chvíli tvářila polekaně. Stejně tak Birgitte. Potom se však zadívala na svůj luk a vypadala pobaveně.

Nyneiva musela dvakrát polknout, než ze sebe dokázala vypravit slovo. Kolik toho ta žena slyšela? „Jestli si myslíš, že takhle se mluví s přijatou, Nicolo, tak by ses měla rychle poučit, nebo dostaneš za vyučenou.“

Tohle by měla správně říci až hotová Aes Sedai, ale štíhlá žena si chvíli Nyneivu prohlížela tmavýma očima, zvažovala a poměřovala. „Mrzí mě to, přijatá,“ řekla. „Pokusím se být opatrnější.“

Pukrle bylo hluboké akorát pro přijatou, na coul, a i když mluvila chladným tónem, nebyl dostatečně chladný, aby jí za to Nyneiva umyla hlavu. Areina nebyla jedinou společnicí z cest, která byla zklamaná, když se o Elain a Nyneivě dozvěděla pravdu, ale Nicola souhlasila, že jejich tajemství zachová, jako by ji překvapilo, že je vůbec napadlo ji o to žádat. Potom, když zkouška ukázala, že se může naučit usměrňovat, objevil se jí v očích ten zvažující a poměřující výraz.

Nyneiva chápala až příliš dobře. Nicola neměla vrozenou jiskru – bez učení by se saidaru nikdy nedotkla – ale o jejím potenciálu se už mluvilo, o síle, kterou jednoho dne povládne, když se bude snažit. Přede dvěma lety, s větším potenciálem, než měla většina novicek za celá staletí, by vyvolala skutečné pozdvižení. To však bylo předtím, než se objevily Elain, Egwain a sama Nyneiva. Nicola nikdy nic neřekla, ale Nyneiva si byla jistá, že se hodlá Elain a Nyneivě vyrovnat, pokud ne je překonat. Nikdy nepřekročila čáru toho, co se slušelo, ale často šla přímo po ní.

Nyneiva ostře kývla. To, že ji chápala, neznamenalo, že si nepřeje, aby tu hloupou ženskou mohla nalít trojitou dávkou ostropysku za její čirou blbost. „Dej si na to pozor. Běž vyřídit Aes Sedai, že hned přijdu.“ Nicola znovu udělala pukrle, jenomže když se obracela, Nyneiva řekla: „Počkej.“ Nicola se okamžitě zastavila. Teď to tam nebylo, ale Nyneiva si byla chvilku jistá, že zahlédla záblesk – uspokojení? „Řeklas mi všecko?“

„Poslaly mě, abych ti vyřídila, že máš přijít, přijatá, a to jsem udělala.“ Bez chuti jako voda, co týden stojí ve džbánu.

„Co řekly? Přesně jejich slova.“

„Přesně jejich slova, přijatá? Nevím, jestli si vzpomenu na jejich slova přesně, ale zkusím to. Pamatuj, že to říkaly ony, já to jenom opakuju. Janya Sedai říkala něco jako: ‚Jestli se ta hloupá holka brzy neobjeví, tak přísahám, že se pořádně neposadí, dokud nebude dost stará na to být babičkou.‘ A Delana Sedai řekla: ‚Tak stará bude, než se rozhodne přijít. Jestli tu nebude do čtvrt hodiny, tak z její kůže udělám prakr.'“ Nicoliny oči byly nevinnost sama. Zároveň však pozorné. „To bylo asi před dvaceti minutami, přijatá. Možná o něco dřív.“

Nyneiva málem znovu polkla. – To, že Aes Sedai nemohly lhát, ještě neznamenalo, že každou hrozbu splní doslova, ale občas byl ten rozdíl tak malý, že by z toho vrabec umřel hlady. Kdyby tu byl kdokoliv jiný než Nicola, byla by vyjekla: „Och, Světlo!“ a utíkala by. Ne však při pohledu těchhle očí. Ne před ženou, která si zřejmě schovávala seznam jejích slabostí. „V tom případě asi nemusíš utíkat přede mnou. Jdi si po svým.“ Obrátila se k Nicolině úkloně zády, jako by jí na tom vůbec nezáleželo, a promluvila k Birgitte. „Promluvíme si později. Radím ti, abys zatím nic nepodnikala.“ S trochou štěstí ji to udrží stranou od Una. S hodně velkou dávkou štěstí.

„Zvážím tvou radu,“ odrušila Birgitte vážně, ale ve směsi soucitu a pobavení v jejím výraze nic vážného nebylo. Ta ženská Aes Sedai znala. Jistým způsobem věděla o Aes Sedai víc než kterákoliv Aes Sedai.

Nedalo se dělat nic jiného než přijmout a doufat. Když Nyneiva vykročila na ulici, Nicola se k ní připojila. „Řekla jsem ti, aby sis šla po svým.“

„Řekly mně, abych se vrátila, až tě najdu, přijatá. To je nějaká z tvých bylinek? Proč používáš bylinky? Je to snad proto, že nemůžeš –? Odpusť, přijatá. O tom jsem se zmiňovat neměla.“

Nyneiva zamrkala na pytlík se šantou, který měla v ruce – nevzpomínala si, že ho vyndávala – a nacpala ho zpátky do váčku. Chtěla sežvýkat celý sáček lístků. Omluvy ani její příčiny si nevšímala. První bylo jistojistě stejně neupřímné jako to druhé naschvál. „Používám bylinky, neboť léčení není vždycky nezbytný.“ Budou s tím žluté nesouhlasit, jestli se to k nim dostane? Žluté bylinami opovrhovaly. Zřejmě je zajímaly jenom choroby, které potřebovaly léčení. Nebo aspoň ty, kde léčení nebylo jako rozbíjet pekanové ořechy kladivem. Co to tu vyvádí, dělat si starosti kvůli tomu, co řekla Nicole, propřípad, že by se to doneslo Aes Sedai? Ta ženská byla mladší novicka, bez ohledu na to, jak se dívala na ni a na Elain. Nezáleželo na tom, jak se na ně dívá. „Buď zticha,“ vyjela podrážděně. „Chci přemýšlet.“

A Nicola skutečně byla zticha, když se proplétaly přeplněnými ulicemi, ale Nyneiva měla dojem, že jde neochotně. Třeba si to jenom představovala, ale Nyneivu začala bolet kolena, jak se s ní snažila udržet pomalý krok. Za žádných okolností nedopustí, aby ji Nicola viděla spěchat.

Z té situace ji začalo pálit v břiše. Mezi těmi, které mohly Aes Sedai poslat, aby ji sehnaly, si bylo těžké představit někoho horšího než Nicolu s jejíma očima. Birgitte už nejspíš běží za Unem. Přísedící nejspíš oznamují, že jsou připravené pokleknout a políbit Elaidě prsten. Seve a Jaril nejspíš vykládají Sheriam, že nepoznají „Marigan“ od divoké husy. Byl to takový ten den, a roztavené slunce stálo na bezmračné obloze teprve na čtvrtině cesty k zenitu.

Janya a Delana čekaly v předním pokoji domku, o nějž se dělily se třemi dalšími Aes Sedai. Každá měla samozřejmě vlastní ložnicí jen sama pro sebe. Každé adžah mělo dům pro své schůzky, ale Aes Sedai byly roztroušené po celé vesnici podle toho, jak sem přicházely. Janya se mračila do podlahy, špulila rty a zřejmě si nevšimla, že vstoupily. Světlovlasá Delana však – s vlasy tak světlými, že se nedalo poznat, jestli je již má bílé nebo ne – Delana na ně zaostřila stejně světle modré oči, jakmile se objevily. Nicola nadskočila. Nyneivě by se to líbilo víc, kdyby to samé neudělala taky. Rozložitá šedá měla obvykle oči stejné jako kterákoliv Aes Sedai, ale když je na vás skutečně zaostřila, jako by kromě vás nic jiného neexistovalo. Někteří tvrdili, že Delana je tak úspěšná vyjednavačka, protože obě strany se dohodnou už jen proto, aby na ně přestala civět. Okamžitě jste začali vzpomínat, co jste udělali špatně, i když jste nic špatného neudělali. Seznam, který se Nyneivě vynořil v hlavě, způsobil, že se klaněla stejně hluboko jako Nicola dřív, než si to uvědomila.

„Aha,“ řekla Janya a zamrkala, jako by vyskočily z podlahy, „tady jste.“

„Odpusť mi to zpoždění,“ pospíšila si Nyneiva. Ať si Nicola vyslechne, co chtěla. Delana zírala na ni, ne na Nicolu. „Ztratila jsem pojem o čase a –“

„To je jedno.“ Delana měla na ženu hluboký hlas, její přízvuk byl hrdelní ozvěnou Unovy shienarštiny. Na tak korpulentní ženskou byl kupodivu melodický, ale ona byla Delana na někoho tak objemného podivně půvabná. „Nicolo, zmiz odsud. Do příští lekce budeš běhat s pochůzkami pro Faolain.“ Nicola nemarnila čas dalším pukrletem a vyrazila ze dveří. Možná si chtěla poslechnout, co Aes Sedai řeknou Nyneivě kvůli tomu zpoždění, ale s Aes Sedai nikdo čáry nepřekračoval.

Nyneivě by bylo úplně jedno, kdyby Nicole narostla křídla. Právě si uvědomila, že na stole, kde Aes Sedai jídávaly, není kalamář, miska s pískem, brk ani papír. Nic z toho, co bude potřebovat. Měla si to snad přinést s sebou? Delana na ni pořád zírala. Ta ženská nikdy na nikoho nezírala tak dlouho. Nikdy nezírala na nikoho, aniž by k tomu měla důvod.

„Chtěla bys studený mátový čaj?“ zeptala se Janya, a teď zamrkala Nyneiva. „Myslím, že čaj dost uklidňuje. Kdysi jsem zjistila, že usnadňuje konverzaci.“ Nečekajíc na odpověď, ptáčku podobná hnědá sestra začala z modře pruhovaného čajníku na kredenci nalévat do nesourodých šálků. Místo jedné nohy měl kredenc kámen. Aes Sedai sice měly víc prostoru, ale jejich nábytek byl stejně otlučený. „Dohodly jsme se s Delanou, že naše poznámky ještě chvíli počkají. Místo toho si promluvíme. Med? Já raději bez. Ta sladkost kazí chuť. Mladé ženy vždycky chtějí svůj med. Takové nádherné věci děláte s Elain.“ Delana si hlasitě odkašlala a Janya se na ni podívala. Po chvíli řekla: „Aha, ano.“

Delana od stolu doprostřed místnosti vytáhla židli. S rákosovým výpletem. Od chvíle, kdy se Janya zmínila o konverzaci, Nyneiva věděla, že nepůjde jen o to. Delana jí kývla k židli a Nyneiva se posadila jen na krajíček a přijala šálek na otlučeném podšálku od Janyi s tichým: „Děkuju, Aes Sedai.“ Nemusela čekat dlouho.

„Pověz nám o Randu al’Thorovi,“ vyzvala ji Janya. Vypadalo to, že chce říci víc, ale Delana si znovu odkašlala. Janya zamrkala, odmlčela se a usrkla čaj. Stály z boku vedle Nyneiviny židle. Delana se na ni podívala, pak si povzdechla a usměrnila si třetí šálek. Ten přeletěl přes pokoj. Delana se znovu soustředila na Nyneivu, až se zdálo, že jí provrtá díry do hlavy, a Janya byla naprosto ztracená v myšlenkách a možná ji vůbec neviděla.

„Řekla jsem vám všecko, co vím,“ povzdechla si Nyneiva. „No, Aes Sedai jsem to řekla.“ A opravdu řekla. Nic, co věděla, mu nemohlo ublížit – aspoň ne víc než to, čím byl – a mohlo pomoci, kdyby přiměla sestry, aby v něm viděly muže. Ne muže, který může usměrňovat, ale jenom muže. S Drakem Znovuzrozeným to nebyl zrovna snadný úkol.

„Netrucuj,“ štěkla Delana. „A nevykrucuj se.“ Nyneiva postavila šálek zpátky na talířek a otřela si zápěstí do sukně.

„Dítě,“ ozvala se nyní Janya, které z hlasu málem ukapával soucit. „Vím, že si myslíš, žes řekla všechno, co víš, ale Delana... Nemyslím, že by sis něco nechala pro sebe schválně –“

„Proč by ne?“ vyjela znovu Delana. „Narodila se ve stejné vesnici. Dívala se, jak vyrůstá. Mohla by mu být věrnější než Bílé věži.“ Její ostrý pohled znovu dopadl na Nyneivu. „Pověz nám něco, cos ještě neřekla. Slyšela jsem všechny tvoje povídačky, holka, takže to poznám.“

„Zkus to, dítě. Jsem si jistá, že nechceš, aby se na tebe Delana rozzlobila. No –“ Janya se na další odkašlání zase odmlčela.

Nyneiva doufala, že si myslí, že to, jak jí šálek rachotí na podšálku, znamená, že je taky roztřesená. Přivlečou ji sem málem bezsebe hrůzou – ne, ne hrůzou, ale přinejmenším starostmi – kvůli tomu, jak rozzlobené by mohly být, a nyní tohle. Být v blízkosti Aes Sedai vás naučilo pozorně poslouchat. Ani tak jste ještě nemuseli zjistit, co skutečně chtějí, ale měli jste větší šanci, než když jste poslouchali jen napůl ucha, jako to většina lidí obvykle dělá. Žádná ve skutečnosti neřekla nahlas, že si myslí, že si Nyneiva nechává něco pro sebe. Jenom ji chtěly vyděsit pro případ, že by z ní mohly něco vytřást. Ona se jich nebála. No, ne moc. Byla bez sebe vzteky.

„Když byl malý,“ řekla opatrně, „přijímal tresty bez dohadování, když si myslel, že si to zaslouží, ale když si to nemyslel, rval se až do posledního dechu.“

Delana si odfrkla. „Tohle bys řekla každému, kdo by poslouchal. Něco jiného. Rychle!“

„Můžete ho vést nebo ho přesvědčit, ale nenechá se tlačit. Zaryje se na místě, kdyby si myslel, že jste –“

„A tohle.“ S rukama na širokých kyčlích se Delana sklonila, až měla hlavu v Nyneivině úrovni. Nyneiva si skoro přála, aby na ni zase civěla Nicola. „Něco, cos neřekla každé kuchtě a pračce v Salidaru.“

„Snaž se, dítě,“ řekla Janya a kupodivu to nechala tak.

Kopaly dál, Janya soucitně vybízela, Delana nemilosrdně ryla a z Nyneivy vykutala každý ždibec, na který si vzpomněla. Žádnou úlevu si tím nevysloužila. Všechno to už říkala tolikrát, že ty kousky poznala podle chuti. Jak laskavě poznamenala Delana. Ne tak laskavě. Než se Nyneivě podařilo napít čaje, chutnal vyčichle a z jeho sladkosti se jí málem zkroutil jazyk. Janya zřejmě skutečně věřila, že mladé ženy mají rády hodně medu. Dopoledne ubíhalo pomalu. Velmi pomalu.

„Takhle se ale nikam nedostaneme,“ prohlásila Delana nakonec a mračila se na Nyneivu, jako by to všechno byla její chyba.

„Takže můžu jít?“ zeptala se Nyneiva unaveně. Každou kapku potu, která ji smáčela, jako by z ní vyždímaly. Cítila se ochrnutá. Taky chtěla obě ty chladné aessedaiovské tváře zliskat.

Delana a Janya si vyměnily pohledy. Šedá jen pokrčila rameny a odešla ke kredenci pro další šálek čaje. „Ovšemže můžeš,“ řekla Janya. „Vím, že to pro tebe musí být těžké, ale my skutečně potřebujeme znát Randa al’Thora lépe, než se zná sám, jestli máme rozhodnout, co je nejlepší. Jinak by všechno mohlo skončit katastrofou. Ach, no ano. Vedla sis velmi dobře, dítě. Ale já od tebe taky nic jiného nečekala. Každý, kdo dokáže přijít s takovými objevy jako ty, s tvým omezením... no, nečekám od tebe nic menšího než skvělý výkon. A když si pomyslím...“

Ještě chvíli jí trvalo, než zmlkla a nechala Nyneivu vypotácet ven. Nyneiva se skutečně jen potácela, podlamovala se jí kolena. Všichni o ní mluvili. Ovšemže ano. Měla poslechnout Elain a nechat všechny ty takzvané objevy jí. Moghedien měla pravdu. Dřív anebo později začnou pátrat po tom, jak to udělala. Aby se mohly rozhodnout, co je nejlepší, vyhnout se katastrofě. Neměla nejmenší ponětí, jak se hodlají zachovat k Randovi.

Pohledem na slunce zjistila, že stojí již téměř v zenitu a ona jde pozdě na schůzku s Theodrin. Aspoň měla tentokrát opravdu dobrou výmluvu.

Theodrinin domek – kde bydlela se dvěma tucty dalších žen – ležel za Menší věží. Nyneiva zpomalila, když dorazila k bývalému zájezdnímu hostinci. Houf strážců před ním u Garetha Brynea byl důkazem, že setkání ještě pokračuje. Zbytek hněvu jí umožnil vidět ochranu – těsnou plochou kupoli většinou z ohně a vzduchu s příměsí vody. Mihotala se jí před očima přes celou budovu a uzel ji svádivě držel. Dotknout se tohoto uzlu by znamenalo nabídnout svou kůži jircháři. V ulici byla spousta Aes Sedai. Občas některý ze strážců prošel dovnitř nebo ven z té kupole, která pro něj byla neviditelná, jak se jedna skupinka rozešla a další utvořila. Byla to ta samá ochrana, kterou se Elain nepodařilo proniknout. Štít proti odposlouchávání. S pomocí jediné síly.

Theodrinin domek stál asi o sto kroků dál v ulici, ale Nyneiva zahnula na dvorek vedle domu s doškovou střechou, jenom o dva domy za bývalým hostincem. Rozvrzaný prkenný plot obklopoval maličký plácek se seschlým býlím za domem, ale byla v něm branka, visící na jednom pantu, téměř celém pokrytém rzí. Když branku otevřela, vražedně to zaskřípělo. Nyneiva se spěšně rozhlédla kolem sebe – v oknech nikdo nebyl, ani na ulici, pokud viděla – nazdvihla si suknice a proběhla do úzké uličky, která náhodou vedla kolem pokoje, jejž sdílela s Elain.

Na jistou chvíli poněkud zaváhala, otřela si zpocené dlaně do šatů a vzpomněla si, co říkala Birgitte. V tomto okamžiku docela jistě věděla, že je v srdci zbabělá, jakkoliv tuto skutečnost nenáviděla. Kdysi si o sobě myslela, že je dost odvážná. Ne hrdinka jako Birgitte, ale přece jen dost odvážná. Svět ji však poučil. Z pouhého pomyšlení na to, co by jí sestry udělaly, kdyby ji chytily, se jí chtělo otočit a utíkat za Theodrin. Naděje, že skutečně najde okno do místnosti, kde zasedají přísedící, byla nesmírně malá. Nemožně malá.

Zkusila si navlhčit rty – jak mohla mít v ústech takové sucho, když byla jinak celá mokrá? – a plížila se blíž. Jednou by se chtěla dovědět, jaké to je, být odvážná jako Birgitte nebo Elain, ne být zbabělá.

Ochrana nesvrběla, když jí prošla. Vůbec ji necítila. Věděla, že tomu tak bude. Dotknout se jí nemohlo ničemu uškodit, ale ona se přitiskla k drsné kamenné zdi. O obličej se jí otřely popínavky držící se v puklinách.

Pomalu se kradla k nejbližšímu oknu v přízemí – a pak se málem obrátila a odešla. Bylo pevně zavřené, sklo pryč, nahrazené nyní naolejovanou látkou, která možná dovnitř propouštěla světlo, jí však rozhodně nedovolovala něco uvidět. Nebo uslyšet. Tedy, pokud někdo na druhé straně byl, neunikl ven ani hlásek. Nyneiva se zhluboka nadechla a plížila se k dalšímu oknu. Tady byla taky nahrazena jedna tabulka, ale ostatními byl vidět otlučený, kdysi zdobený stůl pokrytý papíry a kalamáři, několik židlí a jinak prázdná místnost.

Nyneiva zamumlala nadávku, kterou slyšela od Elain – ta holka jich měla schované překvapivé množství – a hmatala podél drsného kamene. Třetí okno bylo otevřené. Přitiskla nos blíž. A ucukla. Skutečně nevěřila, že něco zjistí, ale tady byla Tarna. Ne s přísedícími, ale se Sheriam, Myrelle a zbytkem té bandy. Kdyby jí tak prudce nebušilo srdce, byla by slyšela jejich hlasy dřív, než se podívala.

Klekla si a připlazila se co nejblíž pod parapet tak, aby ji ty vevnitř ani v nejmenším nezahlédly. Spodek okenního parapetu se jí otíral o hlavu.

„...jistá, že tohle je zpráva, kterou chcete, abych vyřídila?“ Ten ocelový hlas musel patřit Tarně. „Žádáte víc času k uvážení? Co je tu ještě k uvážení?“

„Sněmovna –“ začala Sheriam.

„Sněmovna,“ prskla poselkyně Věže. „Nemyslete si, že nevím, kde leží moc. Ta takzvaná sněmovna si myslí, co jí vás šest řekne, aby si myslela.“

„Sněmovna žádala víc času,“ pronesla pevně Beonin. „Kdo může říct, k jakému rozhodnutí dojde?“

„Elaida bude muset počkat, než uslyší jejich rozhodnutí,“ řekla Morvrin ve slušné nápodobě Tarnina ledového tónu. „Copak nemůže chvíli počkat, aby zařídila, že Bílá věž bude znovu jednotná?“

Tarnina odpověď ale byla ještě chladnější. „Donesu vaši... zprávu sněmovny... amyrlin. Uvidíme, co si o tom bude myslet.“ Otevřely se dveře a zavřely se s ostrým prásknutím.

Nyneiva málem zoufale ječela. Teď znala odpověď, ale ne otázku. Kdyby ji jen Janya a Delana propustily o chvíli dříve. No, bylo to lepší než nic. Lepší než „Vrátíme se a budeme poslouchat Elaidu". Nemělo smysl zůstávat a riskovat, že se sem někdo podívá a uvidí ji.

Začala se plížit pryč a Myrelle řekla: „Třeba bychom měly poslat zprávu. Třeba bychom ji mohly prostě povolat.“ Nyneiva se zamračila a zůstala. Koho?

„Je třeba dodržet formule,“ prohlásila Morvrin drsně. „Je třeba se řídit správným obřadem.“

Těsně po ní promluvila Beonin pevným tónem. „Musíme dodržet každou literu zákona. Maličké uklouznutí, a použijí ho proti nám."

„A co když jsme udělaly chybu?“ Carlinya mluvila ohnivě, snad poprvé ve svém životě. „Jak dlouho ještě máme čekat? Jak dlouho se odvážíme čekat?“

„Dokud to bude potřeba,“ odrušila Morvrin.

„Dokud budeme muset.“ To byla Beonin. „Nečekala jsem takhle dlouho na poslušné dítě, abych teď opustila všechny naše plány.“

Z nějakého důvodu po tom následovalo ticho, ačkoliv Nyneiva slyšela některou mumlat „poslušné", jako by to slovo zkoušela. Jaké dítě? Novicku, nebo přijatou? Nedávalo to smysl. Sestry nikdy nečekaly na novicky nebo přijaté.

„Zašly jsme příliš daleko, abychom se mohly vrátit, Carlinyo,“ pronesla Sheriam nakonec. „Buď ji sem přivedeme a zajistíme, že udělá, co má, nebo necháme všechno na sněmovně a budeme doufat, že nás nedovede ke katastrofě.“ Z jejího tónu to považovala za naději pro hlupáky.

„Jedno uklouznutí,“ řekla Carlinya chladně, ještě chladněji než obvykle, „a všechny skončíme s hlavou na kůlech.“

„Ale kdo je na ty kůly nabodne?“ zeptala se Anaiya zamyšleně. „Elaida, sněmovna, nebo Rand al’Thor?“

Ticho se táhlo, zašustily suknice a dveře se znovu otevřely a zavřely.

Nyneiva se odvážila nahlédnout dovnitř. Místnost byla prázdná. Znechuceně zaprskala. To, že chtěly čekat, bylo jen malou útěchou. Konečná odpověď pořád mohla znít jakkoliv. Anaiyina poznámka ukazovala, že se stále ještě bojí Randa stejně jako Elaidy. Možná víc. Elaida nesbírala muže, kteří uměli usměrňovat. A kdo bylo to „poslušné dítě"? To nebylo podstatné. Mohly spřádat padesát intrik, o nichž nic nevěděla.

Ochrana zmizela a Nyneiva nadskočila. Už měla dávno zmizet. Vyškrábala se na nohy a začala si důkladně oprašovat kolena, když odstupovala ode zdi. Udělala však jenom jeden krok. Zarazila se, skloněná, s rukama na špinavých kolenou, a zírala na Theodrin.

Domanka s tvářemi jako jablíčka se jí podívala do očí a neřekla ani ň.

Nyneiva spěšně zvážila a zavrhla hloupé tvrzení, že hledala něco, co upustila. Místo toho se narovnala a pomalu vykročila k druhé ženě, jako by nebylo třeba něco vysvětlovat. Theodrin se k ní mlčky připojila s rukama zkříženýma na prsou. Nyneiva zvažovala svoje možnosti. Mohla by Theodrin praštit po hlavě a zmizet. Mohla by padnout na kolena a žebrat. V obou možnostech sice bylo na její způsob myšlení hodně špatného, jenomže ona nemohla přijít s ničím mezi tím.

„Zůstala jsi klidná?“ zeptala se Theodrin s pohledem upřeným před sebe.

Nyneiva sebou trhla. Tenhle příkaz jí druhá žena dala po včerejším pokusu prolomit blok. Zůstat v klidu, velkém klidu. Myslet jen klidně, vyrovnaně. „Ovšem,“ chabě se zasmála. „Co by mě tady mohlo rozčílit?“

„To je dobře,“ řekla Theodrin vážně. „Dneska tě chci naučit něco trochu... přímějšího.“

Nyneiva se na ni podívala. Žádné otázky? Žádná obvinění? Podle toho, jak se dnešek odvíjel, nemohla uvěřit, že z toho vyvázne tak lehce.

Neohlédla se na kamennou budovu, takže neviděla ženu, která z okna v druhém poschodí sledovala ji a Theodrin.