Pán chaosu

52 Tkaniva síly

Muži, sedící kolem stolu v šenku U tulačky, byli hlavně místní. Ti, kteří měli dlouhé vesty, je měli z křiklavě barevného hedvábí, často brokátové, přes světlé košile s nabíranými rukávy. Prsteny měli s granáty a perlami, kruhové náušnice zlaté, ne pozlacené, a na hlavicích zakřivených nožů za pasem se jim třpytily měsíční kameny a safíry. Několik mužů mělo přes ramena přehozené hedvábné kabátce se stříbrnými či zlatými řetězy mezi úzkými klopami s vyšívanými květinami či zvířaty. Kabátce vypadaly velmi podivně – byly příliš malé, aby se daly obléknout, byly míněny jen jako pláštěnka – ale jejich nositelé měli u pasu kromě zakřivené dýky i dlouhý úzký meč a vypadali stejně dychtiví jedno či druhé použít, kvůli nevhodnému slůvku, nevhodnému pohledu či jenom proto, že na to zrovna měli chuť.

Byla to nejrůznější sebranka. Dva murandští kupci se zakřivenými kníry a s těmi směšnými vousky do špičky na bradě, Domanec s vlasy pod ramena a tenkými kníry, který měl zlatý náramek, těsný zlatý nákrčník a velkou perlu v levém uchu. Snědý Atha’an Miere v jasně zeleném kabátci s potetovanýma rukama a dvěma noži za červenou šerpou, Taraboňan s průhledným závojem, zakrývajícím husté kníry a téměř i ústa, a spousta jiných cizinců, kteří mohli být odkudkoliv. Ale úplně každý muž měl před sebou jistou hromádku mincí, ačkoliv její velikost se různila. Tak blízko k Tarasinskému paláci přitahovala Tulačka hosty se zlatem na rozhazování.

Mat zachřestil pěti kostkami v koženém pohárku a pak je hodil na stůl. Zastavily se na dvou korunách, dvou hvězdách a kalichu. Slušný vrh, nic lepšího. Jeho štěstí přicházelo ve vlnách a právě teď byla vlna zřejmě nízko, což znamenalo, že přinejlepším vyhrál jen asi polovinu vrhů. Zatím se mu podařilo prohrát desetkrát za sebou, což u něj bylo hodně neobvyklé kdykoliv. Kostky přebral modrooký cizinec s tvrdým úzkým obličejem, jenž asi měl spoustu peněz na rozhazování i přes prostý hnědý kabát.

Vanin se naklonil a pošeptal Matovi do ucha: „Už jsou zase venku. Tom říkal, že pořád neví, jak to dělají.“ Mat se na tlouštíka zamračil, až ten se narovnal rychleji, než se u někoho tak rozměrného zdálo možné.

Mat spolkl polovinu melounového punče, co měl v poháru, a zamračil se na stůl. Zase! Modrooký muž hodil, kostky se kutálely po stole a zastavily se na třech korunách, růži a tyči. Kolem stolu se po jeho vítězném vrhu ozvalo mumlání.

„Krev a popel,“ zamumlal Mat. „Příště sem nakráčí Dcera Devíti měsíců a vyžádá si mě.“ Modrooký chlapík se zakuckal přípitkem vítězi. „Ty to jméno znáš?“ zeptal se ho Mat.

„Punč se mi nalil do špatný dírky,“ odvětil muž měkkým, šišlavým přízvukem, který Mat nepoznal. „Jaké že to bylo jméno?“

Mat zvedl ruce, aby ho uklidnil. Už viděl začít souboj kvůli větší hlouposti. Shrnul svoje zlato a stříbro do kapsy kabátu a vstal. „Končím. Světlo vám všem žehnej.“ Všichni u stolu požehnání zopakovali, dokonce i cizinci. Lidé v Ebú Daru byli zdvořilí.

Dopoledne ještě příliš nepokročilo a šenk už byl docela plný. Další hra v kostky vyvolala bouři smíchu i sténání. Dva mladší synové paní Ananové pomáhali šenkýřkám roznášet pozdní snídaně. Hostinská sama seděla vzadu u bílých kamenných schodů bez zábradlí a na všechno dohlížela spolu s mladší, hezčí ženou, jíž se ve velkých černých očích vesele blýskalo, jako by znala vtip, který neznal nikdo jiný. Tvář měla dokonale oválnou, lemovanou lesklými černými vlasy, a hluboký výstřih šedých šatů s červeným páskem poskytoval vábný pohled. Když se usmála na Mata, pobavení v jejích očích zesílilo.

„S tvým štěstím, urozený pane Cauthone,“ řekla paní Ananová, „by se tě měl můj manžel zeptat, kam má poslat svoje rybářské čluny.“ Z nějakého důvodu mluvila velmi suše.

Mat titul přijal bez mrknutí. V Ebú Daru by urozeného pána vyzval jen málokdo, pokud by taky nebyl šlechtic. Pro něj to byly čistě počty. Urozených pánů bylo mnohem méně než obyčejných lidí, což znamenalo menší šanci, že se do něj někdo pokusí vrazit nůž. Přesto musel v posledních deset dnech nakřápnout tři hlavy. „Obávám se, že v takových věcech moje štěstí nefunguje, paní.“

Olver se vedle něj zjevil jako kouzlem. „Můžem jít na koňský dostihy, Mate?“ dožadoval se dychtivě.

Přispěchala Frielle, prostřední dcera paní Ananové, a popadla chlapce za ramena. „Omlouvám se, urozený pane Cauthone,“ vyhrkla úzkostlivě. „Prostě mi utekl. Světlá pravda, to udělal.“ Brzy se měla vdávat – přiléhavý stříbrný nákrčník pro svůj svatební nůž už nosila kolem krku – dobrovolně se přihlásila, že bude hlídat Olvera, a se smíchem vykládala, jak chce šest vlastních kluků. Mat tušil, že začíná doufat v dcerky.

Matův zamračený pohled si však vysloužil Nalesean, scházející ze schodů. Byl natolik tvrdý, že Tairena na místě zastavil. Byl to Nalesean, kdo přihlásil Vichra do dvou dostihů s Olverem jako jezdcem – tady závodili chlapci – a Mat se nedozvěděl ani ň, dokud nebylo po všem. Že Vichr dokázal, že svoje jméno nenosí nadarmo, celé věci příliš nepomohlo. Dvě vítězství Olverovi zavdala chuť na další. „To není tvoje vina, paní,“ řekl Mat Frielle. „Strč ho do sudu, když budeš muset, s mým požehnáním.“

Olver po něm vrhl obviňující pohled, ale o chvíli později se otočil, aby po Frielle vrhl drzý pohled, který se naučil Světlo ví kde. S jeho velkýma ušima a širokou pusou to vypadalo podivně, z něj nikdy nebude švarný junák. „Budu sedět jako myška, když se budu moct dívat do tvých očí. Máš překrásné oči.“

Frielle v sobě měla hodně ze své matky, a nebyla to jenom podoba. Sladce se zasmála a štípla ho pod bradičkou, až se zapýřil. Její matka a mladší žena s velkýma očima se usmívaly do stolu.

Mat potřásl hlavou a vyrazil do schodů. Musel si s chlapcem promluvit. Nemohl se takhle usmívat na každou ženu, kterou potká. A vykládat ženě, že má překrásné oči! V jeho věku! Mat nevěděl, kde to Olver sebral.

Když dohonil Naleseana, Tairen pronesl: „Zase vyklouzly pryč, co.“ Nebyla to otázka, a když Mat kývl, trhl se za špičatou bradku a zaklel. „Seženu chlapy, Mate."

Nerim pobíhal po Matově pokoji a hadrem utíral stůl, jako kdyby ho pokojské už ráno neoprášily. Bydlel vedle v menším pokojíku s Olverem a Tulačku opouštěl zřídkakdy. Prohlašoval, že Ebú Dar je prostopášný a necivilizovaný.

„Pán jde ven?“ zeptal se Nerim dost žalostně, když si Mat bral klobouk. „V tomhle kabátě? Obávám se, že na rameni je od včera skvrna od vína. Byl bych ho sebral, kdyby si můj pán dnes ráno ten kus oděvu ve spěchu nevzal, a na rukávu je díra – myslím, že od nože – kterou bych byl zašil.“

Mat ho nechal, aby mu přinesl šedý kabátec s vyšitými stříbrnými spirálami na manžetách a vysokém límci, a podal mu zlatem vyšívaný zelený, který měl na sobě.

Na tomhle kompromisu se usnesli. Mat snese Nerimův sklíčený výraz a ponuré poznámky a nechá ho nosit, čistit a podávat mu věci, které si klidně mohl vzít sám. Nerim na oplátku souhlasil, zdráhavě, že ho nebude skutečně oblékat.

Mat zkontroloval, zda má nože v rukávech, pod kabátem a také v ohrnutých manžetách holínek, oštěp nechal opřený v rohu vedle nenapjatého luku, a vyšel před hostinec. Oštěp zřejmě přitahoval pitomce, kteří se chtěli prát, jako med přitahuje vosy.

I s kloboukem se Matovi začal řinout pot po tvářích v okamžiku, kdy vykročil ze stínu a poměrného chládku hostince. Dopolední slunce by za normálních časů odpovídalo poledni v plném létě, ale náměstí Mol Hara bylo plné lidí. Zprvu Mat jen stál a mračil se na Tarasinský palác. Když Juilin a Tom hlídali uvnitř a Vanin venku, jak se jim podařilo odejít, aniž by je někdo viděl? Takhle mizely skoro každý den. Když se to stalo potřetí, poslal Mat muže, aby hlídali každý východ z téhle zatracené hromady bílého kamene a omítky, a svoje místa zaujímali před rozedněním. S Matem a Naleseanem jich bylo právě akorát. Nikdo neviděl ani chlup, ale dopoledne přišel Tom a hlásil, že ženy někam zmizely. Starý kejklíř byl zřejmě s rozumem v koncích a málem si rval kníry. Mat věděl, co se děje. Dělaly mu to naschvál.

Nalesean a ostatní čekali v zachmuřeném, zpoceném hloučku. Nalesean hladil jílec meče, jako by jen čekal na příležitost, až ho bude moci použít.

„Dneska se podíváme za řeku,“ řekl Mat. Několik Rudých paží si vyměnilo znepokojené pohledy. Muži slyšeli ty povídačky.

Vanin přešlápl a potřásl hlavou. „Jen plejtvání časem,“ prohlásil bez obalu. „Urozená paní Elain by na takový místo nikdy nešla. Ta aielská ženská možná, nebo Birgitte, ale ne urozená paní Elain.“

Mat na chvíli zavřel oči. Jak se Elain podařilo tak rychle zničit dobrého chlapa? Pořád doufal, že když bude dost dlouho mimo její vliv, Vanin se zase spraví, ale začínal ztrácet naději. Světlo, jak urozené dámičky nesnášel. „No, když je nenajdeme dneska, můžeme na Rahad zapomenout – budou tam trčet jako namalovaný drozdi v hejnu kosů – jenže já je chci najít, i kdyby se schovávaly pod postelí v Jámě smrti. Hledejte po dvojicích, jako obvykle, a hlídejte si záda. Teď najděte někoho, kdo nás přepraví přes řeku. Ať shořím, doufám, že všichni převozníci neprodávají ovoce na lodích Mořskýho národa.“

Elain ulice připadala stejná jako v Tel’aran’rhiodu, cihlové domy pět šest poschodí vysoké, ohozené loupající se omítkou, stojící těsně u sebe a tyčící se nad nerovným dlážděním. Jenomže v tuhle denní dobu, když jim nad hlavou žhnulo zlaté slunce, stíny zmizely i z nejužších průchodů. Všude bzučely mouchy. Jediným rozdílem oproti světu snů bylo prádlo visící z oken, lidé – teď jich v ulicích samozřejmě nebylo tolik – a zápach, velmi silný, odpudivý smrad hniloby, díky němuž se snažily nedýchat moc zhluboka. Naneštěstí v Rahadu vypadaly všechny ulice stejně.

Elain položila Birgitte ruku na rameno, aby ji zastavila, a zahleděla se na ošklivou hromadu cihel, kde z oken viselo zašlé prádlo. Někde uvnitř plakalo dítě. Dům měl správný počet poschodí, šest. Elain si byla jistá, že to bylo šest. Nyneiva trvala na pěti.

„Myslím, že bychom tu neměly jen tak postávat a čučet,“ podotkla tiše Birgitte. „Lidi se koukají.“

Nebyla to tak docela pravda, to si jenom Birgitte dělala kvůli ní starosti. Pyšně si tu vykračovali muži bez košil, často v otrhaných vestách, a slunce se jim odráželo od mosazných kruhů náušnic, mosazných prstenů s barevnými sklíčky, nebo se povalovali jako psisko, které by mohlo zavrčet a kousnout. Vlastně stejné to bylo i se ženami, obvykle v odrbaných šatech a se šperky z mosazi a skla. Každý měl za pasem zakřivený nůž a často i prostý pracovní nůž.

Pravdou bylo, že se na ni a Birgitte nikdo nepodíval podruhé, ačkoliv Birgittina tvář, uměle zestárlá, často působila až vyzývavě a ona sama byla na ebúdarskou ženu příliš vysoká. Tohle totiž lidé viděli, díky ne zrovna snadnému tkanivu vzduchu a ohně, které Elain převrátila a sama zavázala. Když se Elain podívala na Birgitte, viděla ženu s nepatrnými vráskami v koutcích černých očí a černé, prošedivělé vlasy. Převlek byl tím snazší, čím víc se držela toho, jak osoba vypadala ve skutečnosti, takže vlasy, které Birgitte splývaly na záda, na čtyřech místech stažené potrhanou zelenou stuhou, byly o hodně delší, než je nosily Ebúdarky, ale ona si Elain vlasy taky neostříhala a nikomu to zřejmě nevadilo. Byl to dokonalý převlek, jenom si přála, aby se nemusela taky potit. Díky ještě složitějšímu tkanivu ducha, maskujícímu schopnost ženy usměrňovat, Elain cestou z paláce dnes ráno prošla přímo kolem Merilille. Nosila je ještě teď, na druhém břehu řeky totiž nejednou zahlédly Vandene a Adeleas.

Jejich oděvy samozřejmě součástí tkaniva nebyly, měly na sobě skutečné obnošené vlněné šaty s rozedranou výšivkou na rukávech a kolem úzkého výstřihu. Košile a punčochy měly rovněž z vlny a přinejmenším Elain svědily. Oděvy jim opatřila Tylin, spolu se spoustou rad a svatebními noži v bílé pochvě. Vdané ženy zřejmě byly obtěžovány méně než svobodné, a vdovy, které odmítaly další sňatek, ze všech nejméně. Také hodně pomáhal věk. Šedovlasou bábu nikdo na souboj nevyzve, i když Elain v její pravé podobě by mohl.

„Myslím, že bychom měly jít,“ řekla Elain a Birgitte vykročila před ní, s rukou na noži za hrubým pásem z hnědého sukna, a otevřela nenatřené dveře. Za dveřmi byla šerá chodba s hrubými dvířky po stranách a vzadu vedlo strmé úzké schodiště z oštípaných cihel. Elain si ani nevydechla úlevou.

Bílé pochvy nebo ne, vstoupit do domu, kam nepatříte, byl tady jeden z jistých způsobů, jak se zaplést do souboje na nože. Stejně tak kladení otázek a zvědavost. Tylin radila, aby to nedělaly, ale prvního dne navštěvovaly jen hostince, označené zde pouze modrými dveřmi, kde chtěly vykládat, že vykupují věci ze starých skladišť, které by pak opravovaly a znovu prodávaly. Elain se spojila s Birgitte a Nyneivu poslala s Aviendhou, aby tak propátraly větší území. Šenky tu byly tmavé, ponuré, a Birgitte ji vystrkala i z druhého, jejž navštívily, s dýkou v ruce právě včas, než začaly vážné potíže. Podruhé Elain nakratičko usměrnila a podrazila nohy dvěma ženám, které se za nimi hnaly na ulici. Přesto si byla Birgitte jistá, že je někdo po zbytek dne sledoval. Nyneiva a Aviendha měly stejné potíže, kromě toho sledování. Navíc Nyneiva jednu ženu praštila stoličkou. Takže vypustily i neškodné otázky a doufaly, že se za dveřmi nestřetnou s nožem.

Birgitte vylezla do schodů první, ačkoliv se často ohlížela přes rameno. Pach připravovaných jídel se mísil se všeobecným smradem Rahadu a vznikala skutečně odporná směs. Dítě přestalo plakat, jenže někde začala hulákat jakási žena. Ve třetím poschodí, právě když vstoupily do chodby, otevřel dveře muž s mohutnými rameny. Birgitte se na něj zamračila a on zvedl ruce dlaněmi k nim a vycouval z chodby pryč. Cestou za sebou zavřel dveře. Nahoře, kde by mělo být skladiště, pokud tohle byl ten správný dům, seděla ve dveřích na stoličce vyzáblá ženština v hrubé lněné košili, chytala i ten nepatrný vánek, který tu foukal, a brousila přitom dýku. Otočila k nim hlavu a ruka s čepelí se zastavila. Když pomalu couvaly zpátky po schodech, pořád se na ně dívala, a drsné šustění kovu o kámen se ozvalo teprve, když byly úplně dole. Tady si Elain konečně vydechla úlevou.

Byla velmi ráda, že Nyneiva nepřijala její sázku. Deset dní. Byla optimistická a hloupá. Tohle byl jedenáctý den od jejího vychloubání, jedenáct dní, kdy si několikrát myslela, že je večer na stejné ulici, kde byla ráno, jedenáct dní bez jediné stopy vedoucí k míse. Občas zůstaly v paláci, jenom aby si pročistily hlavu. Aspoň že Vandene a Adeleas také neměly štěstí. Pokud Elain věděla, v Rahadu by nikdo s Aes Sedai neprohodil dobrovolně ani dvě slůvka. Jakmile si lidé uvědomili, co jsou zač, vytratili se. Elain viděla, jak se Adeleas snaží bodnout dvě ženy, nepochybně aby obraly hlupačku procházející se po Rahadu v hedvábných šatech, a když je hnědá sestra zvedla s pomocí pramenů vzduchu a nacpala do okna o dvě poschodí výš, nebyla už na dohled ani živá duše. No, ona nedovolí, aby tyhle dvě našly její mísu a vyfoukly jí ji před nosem.

Když byly zpátky na ulici, dostalo se jí další připomínky, že v Rahadu jsou horší věci než zklamání a zoufalství. Přímo před ní vyskočil ze dveří štíhlý muž se zakrvácenou hrudí a nožem v ruce a okamžitě se otočil, aby čelil dalšímu muži, jenž jej následoval. Druhý muž byl vyšší a těžší a po tváři mu tekla krev. Začali kolem sebe kroužit, jeden druhému se dívali do očí a ruce s noži se jim jen míhaly. Objevil se menší dav čumilů, jako by vyskočili z dlažby. Nikdo nepřiběhl, nikdo však nešel dál.

Elain a Birgitte přešly na kraj ulice, ale neodešly. V Rahadu by to přilákalo pozornost, což bylo to poslední, po čem toužily. Zapadnout znamenalo dívat se, ale Elain se podařilo zaostřit za oba rváče, takže viděla pouze rozmazané, rychle se pohybující skvrny, dokud pohyb náhle neustal. Elain zamrkala a podívala se. Muž se zakrvácenou hrudí se naparoval, zubil se a mával čepelí, z níž kapala krev. Větší muž ležel jen asi dvacet kroků od ní, tváří na dláždění, a drsně kašlal.

Elain se pohnula zcela mimoděk – její nepatrná schopnost léčit byla lepší než nic, když člověk mohl vykrvácet k smrti, a do Jámy smrti s tím, co si zdejší lidé mysleli o Aes Sedai – ale než udělala druhý krok, klečela u ležícího nějaká žena. Byla o něco starší než Nyneiva, v modrých šatech s červeným páskem v poněkud lepším stavu než většina šatů v Rahadu. Elain ji zprvu považovala za milenku umírajícího, zvlášť když vítěz souboje zvážněl. Nikdo neodcházel. Všichni mlčky přihlíželi, když muže převrátila na záda.

Elain sebou trhla, když žena, místo aby mu něžně otřela krev ze rtů, vytáhla z váčku cosi, co připomínalo hrst bylin, a spěšně mu některé nacpala do úst. Než mu sundala ruku z obličeje, obklopila ji záře saidaru a ona začala tkát prameny k léčení mnohem obratněji, než by to zvládla Elain. Muž zalapal po dechu dost silně, aby vyplivl většinu listí, otřásl se – a zůstal nehybně ležet s pootevřenýma očima upřenýma do slunce.

„Příliš pozdě, zdá se.“ Vstala a otočila se k hubeňourovi. „Musíš říct Masikově ženě, žes jí zabil manžela, Barisi.“

„Ano, Asro,“ odpověděl Baris pokorně.

Asra se k němu i k mrtvému otočila zády a lidé se před ní rozestoupili, aby mohla projít. Když procházela kousek od Elain a Birgitte, všimla si na ní Elain dvou věcí. Jednou byla její síla. Elain to schválně vyzkoušela. Čekala dost velkou sílu, ale Asru by nikdy nepustily ani ke zkoušce na přijatou. Léčení muselo být jejím nejsilnějším nadáním – možná jediným, protože Asra musela být divoženka – a častým používáním hodně vybroušené. Druhou věcí, jíž si Elain povšimla, byla její tvář. Nebyla opálená, jak si myslela původně. Asra byla zcela jistě Domanka. Co pod Světlem dělala domanská divoženka v Rahadu?

Elain by ji asi následovala, kdyby ji Birgitte neodtáhla na druhou stranu. „Poznala jsem ten výraz ve tvých očích, Elain.“ Birgitte pátrala v ulici, jako by čekala, že někdo z kolemjdoucích je bude poslouchat. „Nevím, proč chceš pronásledovat tu ženskou, ale lidi si jí tu zřejmě váží. Zastavíš ji, a budeš nejspíš čelit víc nožům, než dokážeme zvládnout.“

Byla to prostá pravda, stejně jako skutečnost, že do Ebú Daru nepřišla hledat domanské divoženky.

Položila Birgitte ruku na loket a kývla ke dvěma mužům, kteří právě vyšli zpoza rohu. V modrém kabátě se saténovými pruhy vypadal Nalesean každým coulem jako tairenský pán. Prošívaný kabát měl zapnutý až ke krku a zpocený obličej se mu leskl skoro tolik jako naolejovaná bradka. Mračil se na každého, kdo se na něj byť jen podíval, tak, že už by se určitě zapletl do souboje, kdyby pořád nehladil jílec meče, jako by se na nějaký souboj těšil. Mat se, na druhou stranu, vůbec nemračil. Pyšně si vykračoval, a nebýt toho, že se tvářil rozladěně, mohl se docela dobře bavit. Kabátec měl rozepnutý, klobouk stažený hluboko do čela a kolem krku ten svůj šátek, takže vypadal, jako by celou noc prolézal putyky, což taky možná dělal. Ke svému úžasu si uvědomila, že na něj celé dny ani nepomyslela. Svrběly ji ruce, aby se dostala k jeho ter’angrialu, ale mísa byla mnohem důležitější.

„Předtím mě to vůbec nikdy nenapadlo,“ zamumlala Birgitte, „ale myslím, že z těch dvou je Mat nebezpečnější. N’Shar v Mameris. Ráda bych věděla, co dělají na tomhle břehu Eldar.“

Elain na ni vytřeštila oči. Co kde? „Nejspíš už na druhém břehu vypili všechno víno. Vážně, Birgitte, byla bych moc ráda, kdyby ses plně soustředila na to, co máme na práci.“ Tentokrát se nezeptá.

Když Mat a Nalesean prošli kolem, Elain je znovu pustila z hlavy a začala si prohlížet ulici. Byla by krása získat mísu už dnes. A nejen proto, že až sem příště půjdou, bude s sebou mít Aviendhu. Začínala ji mít ráda – i přes nesmírně podivné poznámky o Randovi a o nich dvou, nesmírně! – ale ona měla sklony povzbuzovat ženy, které byly připravené tasit nůž. Aviendha snad byla dokonce zklamaná, že muži klopili zrak, když na ně civěla, místo aby vytáhli čepel, jako by to udělala žena!

„Tenhle,“ řekla Elain a ukázala. Nyneiva nemohla mít s těmi pěti poschodími pravdu. Nebo ano? Elain doufala, že Egwain našla nějaké řešení.

Egwain trpělivě čekala, než se Logain napije vody. Jeho stan nebyl tak velký jako domek v Salidaru, ale pořád byl větší než většina v táboře. Muselo tady být místo pro šest sester sedících na stoličkách a udržujících nad ním štít. Egwainin návrh, aby ho zavázaly, se setkal se zděšením a téměř opovržením. Nikdo ji nebyl ochoten podpořit, zvlášť teď, poté, co pozvedla čtyři ženy na Aes Sedai bez zkoušení či hole přísah, a možná k tomu nedojde nikdy. Siuan řekla, že to neudělají. Zvykem bylo šest sester, ačkoliv pokud byl o tolik slabší jako Siuan a Leana, určitě by ho udržely kterékoliv tři sestry v táboře, a dobrým zvykem bylo, že štít nad mužem je třeba udržovat, ne zavázat. Jediná lampa vydávala nevalné světlo. Egwain a Logain seděli na poduškách rozložených na kobercích.

„Ať to pochopím,“ řekl Logain, když odložil cínový kalich. „Ty chceš vědět, co si já myslím o al’Thorově amnestii?“ Některé sestry si poposedly, možná proto, že vynechal oslovení „matko", ale spíš proto, že se jim tento námět nelíbil.

„Ano, chci znát tvoje myšlenky. Určitě na to musíš mít nějaký názor. V Caemlynu s ním bys určitě získal čestné místo. Tady můžeš být každou chvíli zkrocený. Takže. Říkáš, že ses šílenství bránil šest let. Jaká je, podle tebe, naděje, že muži, kteří přišli za ním, si povedou stejně dobře?“

„Ony mě opravdu chtějí znovu zkrotit?“ Mluvil tiše, raněným a rozzlobeným tónem. „Přidal jsem se k vám. Udělal jsem všechno, oč jste požádaly. Nabídl jsem, že složím libovolnou přísahu, kterou si řekneš.“

„Sněmovna brzy rozhodne. Některé by byly nejradši, kdybys nějak vhodně zemřel. Když bude Aes Sedai vyprávět tvůj příběh, všichni budou vědět, že Aes Sedai nemůže lhát. Ale já si myslím, že toho se bát nemusíš. Ať se stane cokoliv, pořád můžeš sloužit a dopomoct ke zničení červeného adžah, jak si přeješ.“

Logain vyskočil do kleku a prskl a ona ve chviličce popadla saidar a bezpečně ho obalila prameny vzduchu. Sestry, které ho odstiňovaly, do štítu vkládaly veškerou svou sílu – další zvyk, k odstínění muže musíte použít všechnu svou sílu do posledního ždibce – ale některé by mohly své tkanivo rozdělit a jedna by mohla část odklonit do něj, kdyby si myslely, že by jí mohl ublížit. Nechtěla riskovat, že mu ublíží.

Prameny ho držely vkleče, jenomže on si jich zřejmě nevšímal. „Chceš vědět, co si myslím o al’Thorově amnestii? Kéž bych teď byl s ním! Světlo vás všecky spal! Udělal jsem všechno, co jste si řekly! Světlo vás spal všechny!“

„Uklidni se, pane Logaine.“ Egwain dost překvapilo, že mluví tak klidně. Srdce jí prudce bušilo, ačkoliv rozhodně ne ze strachu z něj. „Tohle ti odpřisáhnu. Nikdy ti neublížím a nikdy nedovolím, aby ti ublížily ty, které jdou za mnou, pokud to jen trochu půjde a pokud se neobrátíš proti nám.“ Vztek se mu vytratil z tváře a nahradila ho strnulost. Poslouchal ji? „Ale sněmovna udělá, co rozhodne. Už ses uklidnil?“ Unaveně kývl a ona prameny rozpustila. Svezl se zpátky na zem a na ni se ani nepodíval. „Promluvím si s tebou o tý amnestii, až se trochu sebereš. Tak za den za dva.“ Znovu krátce kývl a nevzhlédl.

Když vycházela do šera, dva strážci, stojící venku na stráži, se jí uklonili. Aspoň gaidinům nezáleželo na tom, že jí je osmnáct, přijatá pozvednutá na Aes Sedai jenom proto, že byla pozvednutá na amyrlin. Pro strážce byla Aes Sedai Aes Sedai a amyrlin amyrlin. Přesto si vydechla, teprve když byla dost daleko, aby ji neslyšeli.

Tábor byl poměrně velký, stany pro stovky Aes Sedai, přijaté a mladší novicky a služebnictvo se táhly lesem a všude byli koně a káry a povozy. Ve vzduchu bylo silně cítit připravované večerní jídlo. Kolem ohňů se rozvalovalo vojsko Garetha Brynea. Většina jeho mužů bude spát na zemi, ne ve stanech. Tak zvaná Banda Rudé ruky tábořila necelých deset mil na sever odsud. Talmanes nikdy nedovolil, aby se vzdálenost zvětšila či zmenšila o víc než míli, ve dne v noci, ne za celých dvě stě mil cesty. Už teď jí sloužil podle plánu, jak radily Siuan a Leana.

Oddíl Garetha Brynea se šestnáctého dne po odchodu ze Salidaru rozrostl. Dvě vojska, pomalu pochodující na sever Altarou, očividně k sobě nechovající otevřené přátelství, přitahovala pozornost. Šlechtici sháněli své odvedence, aby se spojili se silnějším z nich. Pravda, žádný z těch urozených pánů a paní by nesložil přísahu, jakou složil, kdyby věděl, že na jejich území k žádné velké bitvě nedojde. Pravda, kdyby se mohli svobodně rozhodnout, jeden každý z nich by odjel ve chvíli, kdy by si uvědomil, že Egwaininým cílem je Tar Valon, ne vojsko Dračích spřísahanců. Ale oni ty přísahy složili, přinejmenším nějaké amyrlin, před Aes Sedai, které se nazývaly věžová sněmovna, s dalšími stovkami přihlížejících. Porušení takové přísahy člověka pronásledovalo. Kromě toho, dokonce i kdyby Egwainina hlava v Bílé věži skončila na kůlu, nikdo z nich si nemyslel, že by Elaida někdy zapomněla, že přísahali. Lapení ve spojenectví, do něhož se ani dostat nemuseli, a v jakés takés věrnosti, budou tudíž nejohnivějšími z jejích stoupenců. Jejich jediná cesta z pasti a ve zdraví vedla k tomu, že Egwain v Tar Valonu skončí se štólou kolem krku.

Siuan a Leana k tomu byly odhodlané. Egwain si nebyla jistá, co vlastně cítí. Kdyby existoval nějaký způsob, jak Elaidu odstranit bez krveprolévání, byla by po něm skočila. Jenomže ji žádný nenapadal.

Po večeři, skopovém, tuřínech a něčem, co raději příliš zblízka nezkoumala, Egwain odešla do svého stanu. Nebyl největší v táboře, ale rozhodně největší, jaký obývala jedna osoba. Byla tam Chesa, čekala, aby jí pomohla se svlékáním, celá překypovala novinkou, že od komorné jedné altarské urozené paní získala něco z nejlepšího lněného plátna, jaké si jen lze představit, mlžnou látku, ze které budou ty nejchladivější košile, jaké si jen lze představit. Egwain Chesu často nechávala spát u sebe ve stanu, přestože slamník a pokrývky se Chesině postýlce nemohly rovnat. Dneska večer ji poslala pryč, jakmile byla připravená jít si lehnout. Být amyrlin opravňovalo k několika privilegiím – třeba vlastní stan pro komornou. Jako třeba spát v noci sama, když bylo třeba.

Egwain ještě nebyla dost unavená, aby šla spát, ale to nevadilo. Uspat se bylo prosté. Cvičily ji aielské chodící ve snu. Vstoupila do Tel’aran’rhiodu...

...a stála v pokoji, který po tak krátkou dobu býval její pracovnou v Menší věži. Stůl a křesla ovšem zůstaly. Nábytek si s sebou neberete, když vytáhnete s vojskem. Ve světě snů působilo prázdným dojmem každé místo, ale ta, která byla skutečně prázdná, působila tímto dojmem ještě silněji. Menší věž už působila... dutě.

Náhle si uvědomila, že má kolem krku ovinutou amyrlininu štólu. Nechala ji zmizet právě včas. O chvíli později tu byly Nyneiva a Elain, Nyneiva stejně pevná jako Egwain, Elain mlžnatá. Siuan se zdráhala přepustit původní prstenový ter’angrial, bylo třeba jí to ostře přikázat. Elain na sobě měla zelené šaty, přes ruce jí spadala záplava krajky a krajka jí lemovala i úzký, nicméně překvapivě hluboký výstřih, v kterém byl vidět nožík visící na těsném zlatém nákrčníku, jehož jílec jí spočíval mezi ňadry a tvořily ho převážně perly a ohnivé opály. Elain zřejmě vždy okamžitě přejímala místní módu, ať už se ocitla kdekoliv. Nyneiva, jak se dalo čekat, měla pevné dvouříčské vlňáky, tmavé a prosté.

„Úspěch?“ zeptala se Egwain s nadějí.

„Ještě ne, ale to přijde.“ Elain mluvila tak optimisticky, až Egwain málem vykulila oči. Aby mluvila takhle, musela se skutečně snažit.

„Jsem si jistá, že už to dlouho nepotrvá,“ přidala se Nyneiva ještě nadšeněji. Musely tlouci hlavami o zeď.

Egwain si povzdechla. „Snad byste se měly znovu připojit ke mně. Jsem si jistá, že tu mísu za pár dní najdete, ale pořád musím myslet na ty řeči.“ Uměly se o sebe postarat. Věděla to a byla by to skvělá myšlenka pronášená nad jejich hroby. Siuan tvrdila, že žádný z příběhů, které slyšely, není přehnaný.

„Ach ne, Egwain,“ namítala Nyneiva. „Ta mísa je moc důležitá. To přece víš. Všechno se uvaří ve vlastní šťávě, jestli ji nenajdem.“

„A kromě toho,“ dodávala Elain, „do jakých potíží bychom se mohly dostat? Každou noc spíme v Tarasinském paláci, pro případ, že jsi zapomněla, a i když z nás Tylin není nadšená, pořád si s ní můžeme promluvit.“ Teď měla jiné šaty, střih se nezměnil, ale látka byla drsná a obnošená. Nyneiva měla téměř stejný oděv, jen její nůž neměl na jílci víc než devět deset skleněných korálků. To rozhodně nebyly šaty do paláce. Horší, snažila se vypadat nevinně. Nyneiva v tom neměla žádný cvik.

Egwain to nechala plavat. Mísa byla důležitá, ony se o sebe uměly postarat a Egwain velmi dobře věděla, že nehledají v Tarasinském paláci. Skoro to nechala plavat. „Využíváte Mata, že je to tak?"

„My –“ Náhle si Elain uvědomila, co má na sobě, a trhla sebou. Avšak z nějakého důvodu ji skutečně polekal ten malý nůž. Vyvalila bulvy, popadla jílec, hromadu velkých červených a bílých skleněných korálků, a celá se zapýřila. O chvíli později tu stála v zeleném hedvábném andorském šatu s vysokým límcem.

Legrační bylo, že Nyneiva si uvědomila, co má na sobě, vzápětí po Elain a zareagovala stejně. Přesně. Snad až na to, že jestli Elain zrudla jako slunce při západu, Nyneivin ruměnec by vydal za dva západy. Ve dvouříčských šatech byla dřív, než se převlékla Elain.

Elain si odkašlala a bez dechu vyhrkla: „Mat je docela užitečný, tím jsem si jistá, ale nesmíme mu dovolit, aby se nám pletl do cesty, Egwain. Víš, jaký je. Ale můžeš si být jistá, že jestli uděláme něco nebezpečného, budeme ho mít s sebou i se všemi jeho vojáky, aby na nás dal pozor.“ Nyneiva mlčela a tvářila se kysele. Možná si vzpomněla na Matovu hrozbu.

„Nyneivo, nebudeš na Mata moc tlačit, viď?“

Elain se zasmála. „Egwain, ona na něj vůbec netlačí.“

„To je prostá pravda,“ přisadila si rychle Nyneiva. „Neřekla jsem mu křivýho slova od tý doby, co jsme přijeli do Ebú Daru."

Egwain pochybovačně kývla. Mohla by se téhle věci dobrat až na dno, ale to by trvalo... Pohledem se přesvědčila, že se její štóla nevrátila, a uviděla jenom skvrnu, kterou ani sama nepoznala.

„Egwain,“ ozvala se Elain, „už sis promluvila s chodícími ve snu?“

„Ano,“ přidala se Nyneiva. „Vědí, co je tu za problém?“

„Mluvila jsem s nimi.“ Egwain si ztěžka povzdechla. „Vážně to nevědí.“

Byla to zvláštní schůzka, tehdy před několika dny, začala tím, že našla Baiřiny sny. Bair a Melain se s ní setkaly v Tearském Kameni. Amys řekla, že Egwain už učit nebude, a nepřišla. Zprvu se Egwain cítila divně. Nedokázala se přimět k tomu, aby jim řekla, že je Aes Sedai, natož amyrlin, bála se, že by to mohly považovat za další lež. Tenkrát rozhodně s objevující se štólou potíže neměla. A pak tu bylo její toh k Melain. Nanesla to, myslíc celou dobu na to, kolik mil v sedle bude muset příštího dne urazit, ale Melain překypovala radostí, že bude mít dcerky – opěvovala Minina vidění – takže nejen okamžitě prohlásila, že Egwain k ní žádné toh nemá, ale taky řekla, že jednu holčičku pojmenuje Egwain. Aspoň malé potěšení po dni plném prázdného řečnění a rozčilování.

„Řekly,“ pokračovala, „že o nikom, kdo by se snažil znovu najít něco s pomocí potřeby, když už to jednou našel, neslyšely. Bair si myslela, že je to něco jako snažit se sníst to samý... jabko podruhý.“ Stejné motai, řekla Bair přesně. Motai byl druh ponravy žijící v Pustině. Bylo docela sladké a křupavé – dokud Egwain nezjistila, co doopravdy jí.

„Chceš říct, že prostě nemůžeme jít zpátky do skladiště?“ Elain si povzdechla. „Doufala jsem, že něco děláme špatně. No dobrá. Najdeme ji i tak.“ Zaváhala a znovu se jí změnily šaty, ačkoliv si toho zřejmě nevšimla. Pořád byly andorské, ale červené, a po rukávech a živůtku se jim šplhali stříbrní lvi. Královniny šaty i bez toho, že by jí na rudozlatých kudrnách spočívala Růžová koruna. Ale královniny šaty s těsným živůtkem a hlubším výstřihem, než by měla andorská královna mít. „Egwain, říkaly něco o Randovi?“

„Zřejmě je v Cairhienu a poflakuje se po Slunečním paláci.“ Egwain se podařilo sebou netrhnout. Ani Bair, ani Melain nebyly příliš vstřícné, ale Melain cosi temně mumlala o Aes Sedai, zatímco Bair prohlašovala, že by se všechny měly pravidelně třískat holí. Ať už říkala Sorilea cokoliv, prostý výprask by měl stačit. Egwain se silně obávala, že se Meraně nějak podařilo šlápnout hodně vedle. Aspoň že vyhodil Elaidiny vyslankyně. Podle jejího názoru si s nimi nevedl zdaleka tak dobře, jak si myslel. „Je s ním Perrin. A Perrinova manželka! Oženil se s Faile!“ To vyvolalo vzrušení. Nyneiva prohlásila, že Faile je pro něj až moc dobrá, ale řekla to se širokým úsměvem. Elain doufala, že budou šťastní, ale z nějakého důvodu to znělo pochybovačně. „Je tam taky Loial. A Min. Teď už chybí jenom Mat a my tři."

Elain si hryzla spodní ret. „Egwain, předala bys... zprávu moudrým pro Min? Vyřiď jí...“ Zaváhala a zamyšleně si kousala ret. „Vyřiď jí, že doufám, že dokáže mít Aviendhu ráda stejně tolik, jako má ráda mě. Vím, že to zní divně,“ zasmála se. „Je to naše soukromá věc.“ Nyneiva se na Elain dívala stejně divně jako Egwain.

„Ovšemže. Ale nebudu s nima nějakou dobu mluvit.“ Nemělo to celkem smysl, když stejně odmítaly mluvit o Randovi. A byly nepřátelské k Aes Sedai.

„Ach, tak to je dobře,“ prohlásila Elain rychle. „Vážně to není důležité. No, když nemůžeme použít potřebu, tak musíme použít nohy, a v Ebú Daru mě ty moje právě teď docela bolí. Jestli vám to nevadí, tak se vrátím zpátky do svého těla a pořádně se prospím.“

„Jdi napřed,“ řekla Nyneiva. „Přijdu zpátky za chviličku.“ Když Elain zmizela, obrátila se k Egwain. Taky se jí změnily šaty, a Egwain si myslela, že moc dobře ví proč. Byly světle modré, s hlubokým výstřihem. Ve vlasech měla květiny a do copu vpletené stužky, jako kdyby se doma chystala ke svatbě. Egwain s ní cítila. „Neslyšelas něco o Lanovi?“ zeptala se Nyneiva tiše.

„Ne, Nyneivo, neslyšela. Mrzí mě to. Ráda bych ti řekla něco lepšího. Vím, že je pořád naživu, Nyneivo. A vím, že tě miluje tolik, jako ty miluješ jeho.“

„Jasně že je naživu,“ prohlásila Nyneiva stroze. „Nic jinýho si nepřipouštím. Chci, aby byl můj. On je můj a já mu prostě nedovolím umřít.“

Když se Egwain probudila, u její postele seděla Siuan, kterou ve tmě viděla jen nejasně. „Je to vyřízený?“ zeptala se Egwain.

Siuan obklopila záře, když kolem nich dvou setkala docela malou ochranu proti odposlouchávání. „Ze šesti sester ve službě, začínajících o půlnoci, mají strážce jen tři, a ti gaidinové budou hlídat venku. Donesou jim mátový čaj s menším doplňkem, který by neměli poznat podle chuti.“

Egwain na chvíli zavřela oči. „Dělám správnou věc?“

„Ty se ptáš mě?“ Siuan se zakuckala. „Já udělala, cos mi rozkázala, matko. Radši bych skočila do hejna hladových pilounů, než bych pomohla tomu muži utýct, kdyby to bylo na mně.“

„Ony ho zkrotí, Siuan.“ Egwain už s ní tohle probírala, ale potřebovala si to zopakovat kvůli sobě, aby se přesvědčila, že nedělá chybu. „Dokonce ani Sheriam už Carlinyu neposlouchá, a Lelaine a Romanda na to tlačí. Tohle, nebo někdo opravdu udělá to, co naznačuje Delana. Já vraždu nedovolím! Když nemůžeme nějakého muže odsoudit a popravit, nemáme žádný právo jeho smrt zařídit. Nenechám ho zavraždit a nenechám ho zkrotit. Jestli Merana opravdu šlápla Randovi na kuří oko, tak by to bylo jako přilívat olej do ohně. Jenom bych byla ráda, kdyby šel k Randovi a připojil se k němu, místo aby prostě utekl Světlo ví kam a prováděl Světlo ví co. Aspoň tak by mohla být nějaká kontrola nad tím, co udělá.“ Zaslechla, jak si Siuan ve tmě poposedla.

„Vždycky jsem si myslela, že ta štóla váží asi tolik jako tři dobří chlapi,“ poznamenala Siuan tiše. „Amyrlin dělá jen pár snadných rozhodnutí, a v ještě méně případech si může být jistá. Děláš, co musíš, a jestli uděláš chybu, zaplatíš cenu. Občas máš i pravdu.“

Egwain se usmála. „Mám dojem, že jsem to už slyšela.“ Po chvíli ji veselí přešlo. „Zařiď, ať při odchodu nikoho nezraní, Siuan."

„Jak přikazuješ, matko.“

„To je strašné,“ zamumlala Nisao. „Jestli to vejde ve známost, odsouzení bude zcela stačit, aby tě poslaly do vyhnanství, Myrelle. A mě s tebou. Před čtyřmi sty lety to možná bylo běžné, ale dneska to tak nikdo brát nebude. Někteří to nazvou zločinem.“

Myrelle byla ráda, že už měsíc zašel. Zakrylo to její škleb. Léčení by zvládla i sama, ale Nisao studovala, jak léčit nemoci duše, věci, jichž se jediná síla nemohla dotknout. Myrelle si nebyla jistá, jestli se to považuje za nemoc jako takovou, ale zkusí každý nástroj, který by mohl fungovat. Nisao mohla říkat, co chtěla. Myrelle věděla, že by si radši usekla ruku, než by se vzdala téhle příležitosti, pokračovat ve studiu.

Cítila ho tam ve tmě, jak se blíží. Byly kus od tábora, daleko od vojáků, kolem byly jen řídce rostoucí stromy. Cítila ho od chvíle, kdy na ni přešlo jeho pouto, zločin, kvůli kterému se Nisao tak starala. Pouto strážce předané z jedné Aes Sedai na druhou bez jeho souhlasu. Nisao měla pravdu v jedné věci. Musejí to udržet v tajnosti, jak nejdéle to půjde. Myrelle cítila jeho rány, některé se skoro zahojily, jiné byly téměř čerstvé. Přicházel za ní stejně jistě, jako že balvan svržený z vrcholku hory se musí skutálet do údolí. Ale taky neudělal jediný krok stranou od bitvy. Cítila v dálce jeho cestu a krev. Jeho krev. Přes Cairhien a Andoru, Murandy a teď Altaru, kraji zamořenými vzbouřenci a darebáky, lupiči a Dračími spřísahanci, mířil přímo k ní jako šíp na cíl, prosekával si cestu mezi ozbrojenými muži, kteří se mu do ní postavili. Dokonce ani on nemohl projít nepoznačen. Spočetla si v hlavě jeho zranění a žasla, že je ještě naživu.

Nejdřív uslyšela kroky koně, pravidelný klapot kopyt, a teprve pak ve tmě rozeznala vysokého vraného válečného hřebce. Jezdec byl jako sama tma. Musel mít svůj plášť. Kůň se zastavil dobře padesát kroků od ní.

„Nemělas posílat Nuhela a Croie, aby mě našli,“ zavolal neviditelný jezdec drsným hlasem. „Skoro jsem je zabil, než jsem poznal, co jsou zač. Avare, můžeš vylézt zpoza toho stromu.“ Napravo jako by se pohnula tma. Avar měl také svůj plášť a nečekal, že ho jezdec zahlédne.

„Tohle je šílené,“ zamumlala Nisao.

„Mlč,“ sykla Myrelle. Hlasitěji zavolala: „Pojď ke mně.“ Kůň se nepohnul. Vlčák tesknící za svou mrtvou paní nepřišel dobrovolně k nové paničce. Jemně spletla prameny ducha a dotkla se té jeho části obsahující její pouto. Muselo to být jemné, jinak by si toho všiml, a pouze Stvořitel věděl, jaký výbuch by mohl následovat. „Pojď ke mně.“

Tentokrát se kůň pohnul a muž při posledních krocích seskočil. Byl vysoký a v měsíčním světle vypadala jeho hranatá tvář jako vyřezaná z kamene. Pak stál před ní, tyčil se nad ní, a když Myrelle vzhlédla do studených modrých očí Lana Mandragorana, uviděla v nich smrt. Světlo jí pomáhej. Jak ho má udržet naživu dost dlouho?