Pán chaosu

6 Vlákna vetkaná Stínem

Sammael velice opatrně stoupl na hedvábné koberce s květinovým vzorem a nechal průchod otevřený pro případ ústupu, rovněž pevně držel saidín. Obvykle odmítal setkání jinde než na neutrální či na vlastní půdě, ale tohle bylo podruhé, co sem přišel. Otázka nezbytí. Nikdy nebyl důvěřivý, a od chvíle, co zaslechl útržky hovoru, jenž proběhl mezi Demandredem a trojicí žen, a Graendal mu pak řekla jenom tolik, aby podpořila nějaký svůj záměr, jim důvěřoval ještě méně. Docela je chápal, on měl taky vlastní plány, o nichž ostatní Vyvolení nic netušili. Bude jenom jeden Nae’blis, a to byla cena stejná jako samotná nesmrtelnost.

Vystoupil na dlouhé pódium s mramorovým zábradlím po straně, kde byly rozestaveny pozlacené stoly a židle z vyřezávané slonoviny, z nichž některé na sobě měly dosti nechutné podrobnosti, tak, že vévodily zbytku dlouhého sálu se sloupy o tři sáhy níž. Dolů nevedly žádné schody. Byla to obrovská přemrštěná jáma, v níž se měla odehrávat zábava. Vysokými okny sem dopadalo jiskřivé sluneční světlo a barevná skla v nich vytvářela složité vzory. Dovnitř však neproniklo nic ze spalujícího slunečního žáru. Vzduch tu byl chladný, i když to Sammael cítil jenom vzdáleně. Graendal neměla pro takovou dřinu větší důvod než on, ale samozřejmě to udělala. Div byl, že svou síť neroztáhla na celý palác.

Dole v komnatě se od jeho poslední návštěvy cosi změnilo, jenže on nepoznal co. Středem sálu se táhly tři dlouhé mělké bazény, v každé nádržce pak byla kašna – štíhlé postavy, pohyb zamrzlý v kameni – a voda stříkala skoro až k vyřezávaným mramorovým žebrům klenutého stropu. V nádržkách dováděli mnozí lidé jenom v kouscích hedvábí, i méně odění, zatímco další, poněkud oblečenější, vystupovali u vody; akrobati a žongléři, tanečníci nejrůznějších stylů, a hudebníci hráli na flétny a horny, bubny a všechny možné strunné nástroje. Byli tu lidé všech velikostí, všech barev pleti, vlasů a očí, a každý byl tělesně dokonalejší než ten předchozí. To všechno mělo bavit toho, kdo stál na pódiu. Byla to pitomost. Plýtvám časem a energií. Typická Graendal.

Pódium bylo až na Sammaela prázdné, když vstoupil, avšak jak jej plnil saidín, ucítil Graendalinu sladkou voňavku, jako vzduch z květinové zahrady, a její střevíčky, šustící na kobercích, uslyšel dávno předtím, než za ním promluvila: „Nejsou moji mazlíčci rozkošní?“

Připojila se k němu u zábradlí a usmívala se na představení dole. Tenké modré domanské šaty jí lnuly k tělu a víc než jen naznačovaly. Jako obvykle měla na každém prstu prsten s odlišným kamenem, čtyři nebo pět drahokamy vykládaných náramků na obou zápěstích a široký nákrčník s obrovskými safíry jí obepínal vysoký límec šatů. Nic o takových věcech sice nevěděl, tušil však, že k úpravě těch sluncově zlatých kudrn, které jí spadaly k ramenům, a drahých opálů, zdánlivě nedbale roztroušených ve vlasech, bylo třeba několika hodin práce. Na té nedbalosti bylo cosi, co naznačovalo přesnost.

Sammael o ní občas uvažoval. Nesetkal se s ní, dokud se nerozhodl opustit ztracenou věc a následovat Velikého pána, ale všichni o ní věděli, byla slavná a ctěná, oddaná asketka, ošetřující pokřivené mysli, kterých se nemohlo dotknout léčení. Při jejich prvním setkání, když přijala jeho úvodní závazky k Velikému pánu, byly všechny stopy po střídmém dobrodinci pryč, jako kdyby se schválně stala pravým opakem toho, čím bývala předtím. Na povrchu byla beze zbytku upjatá na své vlastní potěšení, což téměř zakrývalo touhu stáhnout ke dnu každého, kdo měl i nepatrnou jiskřičku moci. A to zase téměř dokonale zakrývalo její vlastní žízeň po moci, kterou jenom zřídkakdy dávala otevřeně najevo. Graendal byla vždycky velmi dobrá v zakrývání věcí, které byly jasně na očích. Myslel si, že ji zná lépe než všichni ostatní Vyvolení – doprovodila ho do Shayol Ghulu, aby tam složil hold – ale dokonce ani on neznal všechny její hlubiny. Měla tolik odstínů, jako jegal šupin, přecházela z jednoho do druhého rychle jako blesk. Tehdy byla ona paní a on akolytou, přes všechno to, co dokázal jako generál. To se změnilo.

Nikdo z těch ve vodě ani žádný z účinkujících na břehu nevzhlédl, ale když se objevila, jako by ožili, byli půvabnější, pokud to ještě bylo možné, snažili se předvést v co nejlepším světle. Existovali, jen aby ji potěšili. O to se Graendal postarala.

Ukázala na čtyři akrobaty – tmavovlasého muže podpírajícího štíhlé ženy s naolejovanou a lesklou měděnou pletí. „Tohle jsou, myslím, moji oblíbenci. Ramsid je bratr domanského krále. Ta žena, co mu stojí na ramenou, je Ramsidova žena. Druhé dvě ženy jsou králova nejmladší sestra a nejstarší dcera. Nepřipadá ti úžasné, co se lidi dokážou naučit, když je správně povzbudíš? Vezmi si všechen ten promarněný talent.“ Tohle byla jedna z jejích oblíbených představ. Místo pro všechny a všichni na svém místě, vybraném podle jejich nadání a potřeb společnosti. Kteréžto potřeby se zřejmě vždy soustředily na její vlastní přání. Celá záležitost Sammaela nudila. Kdyby se její zásady použily na něj, on by stál pořád na stejném místě.

Akrobat se pomalu obracel, aby na něj co nejlépe viděli. V natažených pažích držel ženy, které se ho jednou rukou držely za rameno a visely dolů. Graendal už přešla dál, k muži a ženě s tmavou pletí a kudrnatými vlasy, oba oplývali nevšední krásou. „Můj nejnovější přírůstek ze zemí za Aielskou pustinou. Měli by mi děkovat, že jsem je zachránila. Chiape byla sh’boan, něco jako císařovna, čerstvě ovdovělá, a Shaofan si ji měl vzít a stát se sh’botayem. Sedm let by vládla bez omezení, pak by zemřela. Kdežto on by si vybral novou sh’boan a vládl bez omezení do své smrti za sedm let. Tenhle cyklus dodržují bez přerušení už málem tři tisíce let.“ Lehce se zasmála a potřásla udiveně hlavou. „Shaofan a Chiape trvají na tom, že ty smrti jsou přirozené. Vůle vzoru, tak to nazývají. Pro ně je všechno vůle vzoru.“

Sammael upíral oči na lidi dole. Graendal žvanila jako pěkná hlupačka, jenom skutečný hlupák by ji však za hloupou pokládal. To, co jí při tom klábosení na pohled uniklo, tam bylo často umístěno stejně pečlivě jako jehla conje. Klíčem bylo zjistit proč a čeho tím chtěla dosáhnout. Proč by si náhle brala své mazlíčky z takové dálky? Málokdy se nějak zvlášť namáhala. Snažila se ho nasměrovat k zemím za Pustinou tím, že předstírá, že tam má nějaké zájmy? Válečné pole bylo tady. První místo, jehož se Veliký pán, až se osvobodí, dotkne, bude tady. Zbytek světa prostě poničí okraje bouří, možná ho dokonce smetou, ale ty bouře budou mít počátek tady.

„Jelikož tak velká část domanské královské rodiny došla v tvých očích uznání,“ poznamenal suše, „překvapuje mě, žes skončila jen u toho.“ Jestli ho chce někam nasměrovat, přijde za způsob, jak se k tomu zase vrátit. Nikdy ji nenapadlo, že někdo zná její triky natolik dobře, aby je prohlédl.

Vedle něj se objevila jakási mrštná tmavovlasá žena, ne mladá, ale s oním druhem bledé krásy a půvabu, které jí vydrží celý život, a v obou rukou držela číši z křišťálového skla plnou tmavého vína. Sammael si víno vzal, ačkoliv pít nehodlal. Začátečníci dávali pozor na velký útok, až je z toho pálily oči, a nechali osamoceného vraha, aby se jim dostal za záda. Spojenci, jakkoliv dočasní, byli v pořádku, ale čím méně Vyvolených zůstane do Dne návratu, tím větší budou mít přeživší šanci na to, aby se z nich stal Nae’blis. Veliký pán takovou... soutěživost vždycky podporoval. Jenom ti nejlepší byli hodni sloužit. Sammael jistou dobu věřil, že ten, kdo bude vyvolený vládnout navěky světu, bude poslední z Vyvolených, který zůstane na nohou.

Žena se obrátila zpátky ke svalnatému mladému muži, jenž držel zlatý podnos s další číší a ladící vysokou karafou. Oba na sobě měli průhledná bílá roucha a žádný ani nemrkl směrem k průchodu do jeho komnat v Illianu. Když žena obsluhovala Graendal, byla její tvář zobrazením zbožňování. Mluvit před jejími služebníky a mazlíčky nikdy nebyl problém, přestože mezi nimi nebyl jediný přítel Temnoty. Graendal přátelům Temnoty nedůvěřovala, tvrdila, že je snadné je svést z cesty, ale úroveň nátlaku použitá na ty, kteří jí sloužili osobně, ponechávala jen málo místa na cokoliv kromě horoucí lásky.

„Skoro jsem čekal, že uvidím, jak ti víno podává sám král,“ pokračoval.

„Víš, že si vybírám jenom ty nejúžasnější. Alsalam neodpovídá mým požadavkům.“ Graendal si od ženy vzala víno, aniž se na ni pořádně podívala, a Sammaela nikoliv poprvé napadlo, jestli jsou mazlíčci další zástěrka, jako to žvatlání. Trocha pobízení by měla něco vykutat.

„Dřív nebo později uklouzneš, Graendal. Jeden z tvých návštěvníků pozná toho, kdo mu podá víno nebo se mu objeví v posteli, a bude mít dost rozumu, aby držel jazyk za zuby, dokud neodejde. Co uděláš, jestli se někdo na tenhle palác vrhne s vojskem, aby zachránil manžela nebo sestru? Šíp možná není kopí, avšak pořád tě může zabít.“

Graendal zvrátila hlavu dozadu a zasmála se – trylek veselého pobavení – očividně až příliš hloupá, aby zahlédla zakrytou urážku. Bylo to jasné, pokud jste ji neznali. „Ach, Sammaeli, proč bych jim měla dovolit, aby viděli něco, co já nechci? Rozhodně neposílám své mazlíčky, aby jim posluhovali. Alsalamovi stoupenci i jeho protivníci, dokonce i Dračí spřísahanci, odsud odcházejí s přesvědčením, že podporuji je a jenom je. A nechtějí rušit mrzáka.“ Kůže ho lehce zabrněla, když usměrnila, a její obraz se na okamžik změnil. Pleť měla měděnou, ale matnou, vlasy a oči tmavé, ale bez lesku. Vypadala vyzáble a křehce, kdysi překrásná Domanka, pomalu prohrávající boj s vleklou nemocí. Sammael jen tak tak že nezkřivil rty. Jediný dotek by prokázal, že hranaté rysy tváře nejsou její – tou zkouškou mohlo projít pouze to nejjemnější použití iluze – ale Graendal byla zjevně sezdána s hýřením. Vzápětí už byla opět sama sebou a suše se usmívala. „Nevěřil bys, jak mi všichni věří a naslouchají mi.“

Sammaela ovšem nikdy nepřestávalo udivovat, že se rozhodla zůstat v paláci dobře známém po celém Arad Domanu, když všude kolem zuřila občanská válka a anarchie. Jistě, nemyslel si, že by dovolila ostatním Vyvoleným zjistit, kde se usadila. To, že jemu se s tím svěřila, ho přimělo mít se na pozoru. Měla ráda své pohodlí a nikdy nechtěla na jeho udržování vynakládat příliš mnoho sil, a přesto byl tento palác co by kamenem dohodil od pohoří Oparů a bylo nutné vynaložit hodně práce na to, aby se sem zmatky nedostaly a aby se nikdo neptal, kam se poděl původní majitel spolu s celou rodinou a služebnictvem. Sammaela by nijak nepřekvapilo, kdyby každý Domani, který zámek navštívil, odcházel s přesvědčením, že tahle půda patří její rodině od Rozbití světa. Používala nátlak tak často jako kladivo, až člověk mohl zapomenout, že dokáže použít jeho slabší formy velmi jemně, pokřivit myšlení tak nepatrně, že dokonce i při nejpodrobnějším zkoumání mohly člověku uniknout všechny stopy po jejím zásahu. Vlastně v tom nejspíš byla nejlepší na světě.

Sammael nechal průchod zmizet, ale saidín si podržel. Její triky nefungovaly na nikoho, kdo pracoval s pravým zdrojem. Popravdě řečeno měl rád ten boj o přežití, ačkoliv to teď dělal mimoděk. Jen ti nejsilnější si zasloužili přežít, a on si v tom boji každý den dokazoval, že sám zajisté hoden je. Neexistoval žádný způsob, jak by mohla vědět, že stále drží saidín, ale ona se krátce usmála do vína, jako by to věděla. Sammael měl lidi, kteří předstírali, že něco vědí, rád skoro stejně málo jako ty, co věděli věci, které on neznal. „Co mi musíš říct?“ zeptal se drsněji, než zamýšlel.

„O Luisi Therinovi? Tebe zřejmě nikdy nic jiného nezajímalo. Takže, bude z něj mazlíček. Udělám z něj středobod každé podívané. Ne že by byl dost hezký, ale to, čím je, nedostatky vynahradí.“ Znovu se usmála do vína a dodala tak tiše, že bez saidínu by ji neuslyšel: „A mám je ráda vysoké.“

Dalo to práci, nevytahovat se, jak nejvíc dokázal. Nebyl malý, ale žralo ho, že jeho výška neodpovídá jeho schopnostem. Luis Therin byl o hlavu vyšší než on. Al’Thor taky. Vždycky panovalo přesvědčení, že čím je muž vyšší, tím lépe. Další práci mu dalo, aby se nedotkl jizvy šikmo přes tvář, od vlasů k hranatě zastřižené bradce. Udělal mu ji Luis Therin. Ponechal si ji jako připomínku. Tušil, že jeho otázku pochopila špatně schválně, aby ho chytila na udičku. „Luis Therin je dávno mrtvý,“ odsekl hrubě. „Rand al’Thor je jenom povýšenecký vesnický kluk, vozka choss, co měl štěstí.“

Graendal na něj překvapeně zamrkala. „To si opravdu myslíš? Je za ním víc než jenom štěstí. Štěstí by ho tak daleko nedostalo, ne tak rychle.“

Sammael se sem nepřišel vybavovat o al’Thorovi, ale přesto ho zamrazilo na páteři. Myšlenky, jež zatlačil do podvědomí, prosakovaly na povrch. Al’Thor nebyl Luis Therin, ale al’Thor byl znovuzrozená Therinova duše, jako byl sám Luis Therin znovuzrozením té duše. Sammael nebyl ani filozof, ani theolog, Izmael však byl obojí, a on tvrdil, že odhalil tajemství, jež tuto skutečnost halí. Izmael zemřel šílený, pravda, ale ještě když byl v pořádku, tenkrát, když to vypadalo, že Luise Therina Telamona určitě porazí, prohlašoval, že tento zápas trvá od počátku stvoření, nekonečná válka mezi Velikým pánem a Stvořitelem za pomoci lidských zástupců. Víc, přísahal, že Veliký pán by skoro stejně rád obrátil Luise Therina na stranu Stínu, jako se osvobodil. Možná byl Izmael trochu šílený už tenkrát, ale snahy obrátit Luise Therina se vskutku objevovaly. A Izmael tvrdil, že to samé se stalo už v minulosti, kdy se šampion Stvořitele stal stvořením Stínu a byl pozvednut jako šampion Stínu.

V těch tvrzeních byly znepokojivé náznaky, důsledky, o nichž Sammael nechtěl ani uvažovat, ale do popředí se mu neustále drala myšlenka, že Veliký pán může opravdu chtít ustanovit al’Thora Nae’blisem. Ve vakuu se to stát nemohlo. Al’Thor bude potřebovat pomoc. Pomoc – to mohlo vysvětlit jeho prozatímní štěstí. „Zjistilas, kde al’Thor ukrývá Asmodeana? Nebo něco o tom, kde je Lanfear? A Moghedien?“ Ovšem, Moghedien se vždycky skrývala, Pavoučice se pokaždé objevovala ve chvíli, když už jste si mysleli, že je konečně mrtvá.

„Víš tolik, co já,“ odtušila Graendal bezstarostně a odmlčela se, aby se mohla napít vína. „Já si myslím, že je Luis Therin zabil. Ále, nemrač se na mě. Tak al’Thor, když na tom trváš.“ To pomyšlení jí zřejmě příliš nevadilo, ale ona by se s al’Thorem nikdy nedostala do otevřeného střetu. Tohle nebyl její způsob. Kdyby ji al’Thor objevil, prostě by všechno opustila a znovu se zařídila někde jinde – nebo by se mu vzdala, než by mohl zasadit ránu, a pak ho začala přesvědčovat, že je nenahraditelná. „Z Cairhienu dorazily zprávy, že Lanfear zemřela rukou Luise Therina ve stejný den, kdy zabil Rahvina.“

„Drby! Lanfear al’Thorovi od začátku pomáhala, jestliže chceš slyšet můj názor. Byl bych dostal jeho hlavu v Tearském Kameni, jenomže někdo poslal myrddraaly a trolloky, aby ho zachránili! Byla to Lanfear, jsem si tím jistý. Skončil jsem s ní. Až ji příště uvidím, zabiju ji! A proč by zabíjel Asmodeana? Já bych to udělal, kdybych ho našel, ale on přešel k al’Thorovi. Učí ho!“

„Vždycky máš nějakou omluvu pro svůj neúspěch,“ zašeptala do punče, opět příliš tiše, aby ji uslyšel bez saidínu. Hlasitěji dodala: „Vybírej si vlastní vysvětlení, jestli chceš. Můžeš mít dokonce i pravdu. Já jenom vím, že Luis Therin nás zřejmě jednoho po druhém vyřazuje ze hry.“

Sammaelovi se ruka třásla hněvem a málem vyšplíchl punč na koberec, než se vzpamatoval. Rand al’Thor nebyl ovšem Luis Therin. On sám velkého Luise Therina Telamona přežil, štědře rozděloval chválu za vítězství, která sám nemohl vybojovat, a očekával, že to ostatní spolknou. Litoval jedině toho, že ten muž za sebou nezanechal hrob, na který by mohl plivnout.

Graendal do útržku hudby zdola zamávala prsty plnými prstenů a nepřítomně, jako by se skutečně soustředila na hudbu, pronesla: „Tolik z nás zemřelo při střetu s ním. Aginor a Balthamel. Izmael, Be’lal a Rahvin. A Lanfear a Asmodean, ať už si věříš čemukoliv. Možná Moghedien. Mohla by se plížit ve stínech a čekat, až padneme my ostatní – je na to dost hloupá. Já doufám, že máš někde připravené místo, kam utečeš. Zřejmě není pochyb, že příště půjde po tobě. Brzy, řekla bych. Já tu žádnému vojsku čelit nebudu, ale Luis Therin sbírá jedno docela velké, aby ho proti tobě vrhl. Cena, kterou zaplatíš, když se musíš nechat vidět, jak vládneš mocí, když už jí vládneš.“

Sammael měl únikové cesty připravené, čistě pro případ – bylo to jenom předvídavé – ale když v jejím hlase uslyšel jistotu, že je bude potřebovat, rozzuřil se. „A když zničím al’Thora pak, tak neporuším žádný z rozkazů Velikého pána.“ Nechápal je, ale chápat Velikého pána nebylo nutné, jen ho poslouchat. „Tedy ty, cos mi sdělila. Jestli sis něco nechala pro sebe...“

Graendal ztvrdly oči do modrého ledu. Mohla se vyhýbat střetům, ale hrozby neměla ráda. Vzápětí už zase byla samý přihlouplý úsměv. Byla proměnlivá jako počasí v M’jinn. „Co mi pověděl Demandred, že mu pravil Veliký pán, to jsem ti řekla vše, Sammaeli. Každé slovo. Pochybuji, že by se opovážil lhát jménem Velikého pána.“

„Řeklas mi ale jenom málo z toho, co má v plánu,“ poznamenal Sammael docela mírně, „on, Semirhage nebo Mesaana. Vlastně téměř nic.“

„Řekla jsem ti, co vím.“ Podrážděně si povzdechla. Možná říkala pravdu. Zřejmě litovala, že to sama neví. Možná. U ní bylo možné, že všechno jen hraje. „A zbytek... Vzpomeň si, Sammaeli. Kdysi jsme kuli pikle jeden proti druhému skoro stejně, jako jsme bojovali proti Luisi Therinovi, a přesto jsme vyhrávali, než nás pochytal a strčil do Shayol Ghulu.“ Otřásla se a na chvíli vypadala její tvář strhaně. Sammael na ten den taky nechtěl vzpomínat, ani na to, co přišlo potom – bezesný spánek, zatímco se svět měnil k nepoznání a všechno, co vytvořil, zmizelo. „Teď jsme se probudili do světa, kde bychom měli stát tak vysoko nad obyčejnými smrtelníky, jako kdybychom byli jiný druh – a umíráme. Jen na okamžik zapomeň, kdo se stane Nae’blisem. Al’Thor – jestli už mu tak musíš říkat – al’Thor byl, když jsme se probudili, bezmocný jako batole.“

„Izmaelovi tak nepřipadal,“ pronesl – ovšem, Izmael už byl v té chvíli šílený – ona však pokračovala, jako by nepromluvil.

„Chováme se, jako kdyby tohle byl svět, který jsme znali, když vlastně nevíme nic. Umíráme jeden po druhém a al’Thor sílí. Přidávají se k němu státy i lidé. A my umíráme. Nesmrtelnost je moje. Já nechci zemřít.“

„Jestli tě děsí, tak ho zabij.“ Ještě než ta slova vyslovil, už si přál, aby je mohl raději spolknout.

Graendal nevěřícně a opovržlivě zkřivila tvář. „Já sloužím Velikému pánu a poslouchám, Sammaeli.“

„Já taky. Stejně jako každý.“

„Je dobře, že ses uráčil pokleknout před naším pánem.“ Hlas měla stejně mrazivý jako úsměv a jemu potemněla tvář. „Já jenom říkám, že Luis Therin je teď stejně nebezpečný, jako byl za našich časů. Vyděšená? Ano, jsem vyděšená. Já chci žít věčně, ne aby mě potkal Rahvinův osud!“

„Tsag!“ Při té nadávce aspoň zamrkala a opravdu se na něj podívala. „Al’Thor – al’Thor, Graendal! Nevědomý kluk, i když se Asmodeanovi možná podařilo naučit ho pár věcem! Nevzdělaný klacek, co nejspíš pořád věří, že devět desetin toho, co ty a já bereme za samozřejmost, je nemožné! Al’Thor donutil několik urozených pánů, aby se mu klaněli, a myslí si, že dobyl stát. Nemá vůli sevřít pěst a skutečně ho dobýt. Jenom Aielové – Bajad drovja! Kdo by si pomyslel, že se takhle změní?" – musel se sebrat, nikdy takhle neklel, byla to slabost – „Jenom oni za ním skutečně jdou, a to ještě ne všichni. Visí na vlásku a padne, tak nebo tak.“

„Opravdu? A co jestli je...?“ Zarazila se a zvedla číši tak rychle, že jí punč vyšplíchl na zápěstí. Pila, až byla číše skoro prázdná. Půvabná služebná přiběhla s karafou z křišťálového skla. Graendal natáhla číši, aby jí dolila, a bez dechu pokračovala: „Kolik z nás zemře, než to skončí? Musíme držet při sobě jako ještě nikdy předtím.“

Tohle ale původně říci nechtěla. Nevšímal si toho, jak ho znovu zamrazilo v zádech. Al’Thor nebude vyvoleným Nae’blisem. Nebude! Takže Graendal chtěla, aby stáli při sobě, co? „Tak se se mnou propoj. Nám dvěma v propojení se al’Thor nedokáže postavit. Ať je to začátek našeho nového spojenectví.“ Jizva se mu napjala, když se usmál nad tím, jak jí náhle ztuhl výraz. – Propojení muselo vzejít od ní, ale kdyby byli propojení jenom oni dva, musela by mu předat kontrolu a věřit mu, kdy se rozhodne propojení ukončit. „Aha. Zdá se, že budeme pokračovat jako dosud.“ O tom vlastně nikdy nebylo pochyb. Důvěřovat neuměl ani jeden z nich. „Co mi ještě chceš říct?“ Tohle byl důvod, proč sem přišel, ne aby poslouchal, jak žvaní o Randu al’Thorovi. S al’Thorem se to vyřídí. Přímo nebo nepřímo.

Graendal na něj hleděla a sbírala se, oči se jí nepřátelsky třpytily. Nakonec řekla: „Moc toho není.“ Nezapomene, že viděl, jak se přestala ovládat. Do hlasu jí však hněv nepronikl. Mluvila příliš lhostejně, skoro nedbale. „Semirhage nepřišla na poslední schůzku. Nevím proč a nemyslím, že by to věděla Mesaana nebo Demandred. Mesaana byla obzvlášť rozčilená, i když se to snažila zakrýt. Myslí si, že brzy budeme mít Luise Therina v rukou, ale to ona vykládá pokaždé. Byla si jistá, že ho Be’lal zabije nebo chytí v Tearu. Na tu past byla hrozně pyšná. Demandred tě varuje, abys byl opatrný.“

„Takže Demandred ví, že se my dva scházíme,“ poznamenal hluše. Proč vůbec čekal, že z ní dostane víc než jenom kapky.

„Ovšemže to ví. Ne kolik ti říkám, ale že ti něco říkám. Snažím se, abychom se sešli všichni, Sammaeli, než bude příliš –“

Prudce ji uťal. „Předáš ode mě zprávu Demandredovi. Vyřiď mu, že vím, co má v plánu.“ Události na jihu nesly jasné znamení Demandreda. Demandred vždy moc rád používal prostředníky. „Vyřiď jemu, ať si dává pozor. Nedovolím, aby se on nebo jeho přátelé pletli do mých plánů.“ Třeba by mohl nasměrovat al’Thorovu pozornost tam. Tím by se to s ním docela jistě vyřídilo. Pokud by nezabralo to ostatní. „Dokud se ode mne bude držet dál, jeho lokajové můžou urvat, co bude chtít, ale půjdou mi z cesty, nebo si to zodpoví.“ Poté, co byl otevřen Vrt do věznice Velikéhopána, došlo k dlouhému zápasu, mnoho let trvalo, než sebrali dost sil, aby mohli vystoupit veřejně. Tentokrát, až bude rozbit poslední zámek, předstoupí před Velikého pána a státy budou připraveny jej následovat. Co záleželo na tom, že nebudou vědět, za kým vlastně jdou? Neprohraje jako Be’lal a Rahvin. Veliký pán pozná, kdo mu sloužil nejlépe. „Vyřiď mu to!“

„Jak si přeješ,“ ucedila a váhavě se zamračila. O chvíli později se jí na rtech znovu rozhostil líný úsměv. Byla úplně jako chameleón. „Všechny tyhle hrozby mě unavují. Pojď. Poslechni si hudbu a uklidni se.“ Chtěl jí říci, že ho hudba nezajímá, jak velmi dobře věděla, ale ona se obrátila k mramorovému zábradlí. „Tady jsou. Poslouchej.“

K pódiu došli velmi tmavý muž a žena se zvláštními harfami. Sammael usoudil, že k jejich hře přidává cosi zvonkohra, co, to však nepoznal. Oddaně se podívali nahoru na Graendal, a když si všimli, že se dívá, úplně zářili.

Přes vlastní rady Graendal neposlouchala, nýbrž mluvila dál. „Pocházejí ze zvláštního místa. Ženy, které umějí usměrňovat, se musejí vdát za syny žen, které umějí usměrňovat. Všichni z těchto pokrevních linií jsou při narození označení tetováním na obličeji. Nikdo s touto značkou si nesmí vzít někoho, kdo ji nemá. Každé dítě z takového spojení je zabito. Tetované muže v každém případě zabijí o jejich jedenadvacátých narozeninách, a předtím jsou odděleni od ostatních, dokonce ani neumějí číst.“

Takže se k tomu nakonec přece jenom vrátila. Určitě si musela myslet, že je dost prostoduchý. Rozhodl se nahodit vlastní udičku. „Svazují se jako zločinci?“

Přes tvář jí přelétl zmatený výraz, který spěšně potlačila. Očividně na to nepřišla. Nebyl důvod, proč by měla. Jen málokdo v jejich časech kdy spáchal jeden násilný zločin, natož víc. Alespoň před Vrtem. Svoji neznalost samozřejmě nepřipustila. Existují jisté chvíle, kdy je nejlepší nevědomost zakrýt, ale Graendal tuto praxi často přeháněla ke svému neprospěchu. Proto se o tom zmínil. Věděl, že ji to bude hryzat, a dobře jí tak, za ty neužitečné drobky, co mu přidělovala.

„Ne,“ řekla, jako by pochopila. „Ayyadové, jak si říkají, žijí ve vlastních malých městech a všem ostatním se vyhýbají, prý nikdy neusměrňují bez povolení nebo rozkazu sh’botaye nebo sh’boan. Vlastně oni jsou skutečnou mocí a také důvodem, proč sh’botay a sh’boan vládnou jenom sedm let.“ Chvíli se ryčně smála. Ona vždycky věřila na moc za mocí. „Ano, nádherná země. Samozřejmě je příliš daleko od středu dění, aby byla k něčemu ještě spoustu let.“ Lehce, zamítavě mávla rukou a zatřepotala oprstenovanými prsty. „Po Dni návratu ale bude spousta času zjistit, co se s ní dá provést.“

Ano, rozhodně chtěla, aby si myslel, že tam má nějaké zájmy. Pokud by je tam skutečně měla, nikdy by se o tom místě nezmínila. Sammael postavil nedotčenou číši na podnos, který mu svalnatý muž přidržel, ještě než dokončil pohyb. Graendal své sluhy cvičila velmi dobře. „Jejich hudba je určitě úžasná...“ pokud vás něco takového zajímalo, „ale já musím dohlédnout na jisté přípravy.“

Graendal mu položila ruku na paži. „Opatrné přípravy, zajisté? Velikého pána nepotěší, jestli mu překazíš plány.“

Sammael stiskl rty. „Udělal jsem snad všechno kromě kapitulace, abych al’Thora přesvědčil, že pro něj neznamenám hrozbu, ale ten chlap je mnou zřejmě posedlý.“

„Mohl bys opustit Illian a začít někde jinde.“

„Ne!“ Nikdy před Luisem Therinem neutíkal a nehodlal utíkat ani před tím venkovským balíkem. Veliký pán nemohl myslet vážně, že někoho takového postaví nad Vyvolené. Nad něj! „Řeklas mi všechno, co Veliký pán přikazuje?“

„Nerada se opakuji, Sammaeli.“ Hlas měla jen maličko rozčilený a v očích stopy hněvu. „Jestli jsi mi nevěřil napoprvé, tak mi neuvěříš ani teď.“

Ještě chvíli na ni hleděl a potom stroze kývl. Nejspíš mu teď říkala pravdu. Lež dotýkající se Velikého pána se mohla vrátit se smrtící silou. „Nevidím důvod, proč se znovu scházet, dokud mi nebudeš mít co říct kromě toho, jestli Semirhage přišla nebo ne.“ Krátce se zamračil na harfeníky, což by ji asi mělo přesvědčit, že uspěla a svedla ho z pravé cesty. Pak znechuceně přelétl pohledem lidi ráchající se v nádržkách, akrobaty a ostatní, takže to nebylo tak nápadné. Všechna tahle promarněná námaha, tohle předvádění těl mu bylo skutečně odporné. „Příště můžeš přijít do Illianu.“

Pokrčila rameny, jako by na tom nezáleželo, ale lehce pohnula rty, a on díky saidínem posílenému sluchu zachytil: „Jestli tam ještě budeš.“

Sammael ledově prošel průchodem zpátky do Illianu. Svalnatý mladík se nestačil pohnout dostatečně rychle. Neměl ani čas zaječet, když ho to uprostřed rozřízlo, jeho, podnos i karafu z křišťálového skla. Vedle okraje průchodu vypadala břitva tupě. Graendal nad ztrátou jednoho ze svých mazlíčků mrzutě našpulila rty.

„Jestli nám chceš pomoct zůstat naživu,“ řekl jí Sammael, „zjisti, jak Demandred a ostatní chtějí provést příkazy Velikého pána.“ Prošel průchodem, aniž odtrhl zrak od její tváře.

Graendal si zachovala nazlobený výraz, dokud se průchod za Sammaelem nezavřel, pak si dovolila zaťukat nehty na mramorové zábradlí. Se svými zlatými vlasy by byl Sammael dost pohledný, aby se mohl stát jedním z jejích mazlíčků, jen kdyby dovolil Semirhage odstranit tu ožehlou rýhu, která se mu táhla přes obličej. Zůstala jen ona, kdo stále ještě ovládal něco, co kdysi bývalo zcela prosté. Byla to jen letmá myšlenka. Skutečnou otázkou bylo, jestli se jí ta námaha vyplatí.

Shaofan a Chiape hráli svou zvláštní atonální hudbu, plnou složité harmonie a podivných disonancí, velmi umně. Tváře jim zářily radostí, že ji mohou potěšit. Graendal kývla a téměř cítila jejich nadšení. Byli mnohem šťastnější, teď, když budou ponecháni sami sobě. Tolik práce si je opatřit, a to všechno pouze pro těch pár minut se Sammaelem. Ovšem, mohla podstoupit méně potíží – kdokoliv z jejich země by posloužil stejně – ale ona měla svá měřítka, dokonce i když připravovala jen okamžitý úskok. Kdysi dávno se rozhodla vyhledat každé potěšení, neodepřít si nic, pokud to neohrozí její věrnost Velikému pánu.

Zrak jí padl na mršinu špinící jí koberec a podrážděně nakrčila nos. Tkaninu bylo možné zachránit, rozzlobilo ji však, že bude muset krev odstranit sama. Vydala rychle rozkazy a Osana se rozběhla, aby zařídila, že odnesou koberec. A odklidí Rashanovy pozůstatky.

Sammael byl průhledný hlupák. Ne, hlupák ne. Byl dost nebezpečný, když měl něco, s čím mohl bojovat přímo, něco, co jasně viděl, ale když došlo na jemnůstky, jako by byl slepý. Nejspíš věří, že její lest má zamaskovat to, co má ona a ostatní za luhem. Jedna věc ho nikdy nenapadne, totiž že zná všechna hnutí jeho mysli, každý zákrut jeho myšlenek. Koneckonců, strávila téměř čtyři sta roků studiem fungování myslí mnohem spletitějších, než byla ta jeho. Byl průhledný. Jakkoliv se to snažil zakrýt, byl posedlý. Byl lapený v schránce vlastních výmyslů, schránce, kterou bude bránit i za cenu života, než by ji opustil, schránce, v níž nejspíš zemře.

Usrkla vína a lehce zvrásnila čelo. Možná už s ním skutečně dosáhla konečného stadia, ačkoliv čekala, že to bude chtít ještě čtyři pět návštěv. Bude muset najít nějaký důvod, proč se hlásit u něj v Illianu. Pacienta bylo lepší sledovat i poté, co se zdálo, že se vydal po zamýšlené stezce.

Ať už ten kluk byl pouhý vesnický mládenec nebo se skutečně vrátil sám Luis Therin – v tomhle bodě se nemohla rozhodnout – ukázal, že je příliš nebezpečný. Sloužila Velikému pánu Temnoty, nehodlala však zemřít, dokonce ani pro Velikého pána ne. Bude žít věčně. Samozřejmě nemohla jít ani proti tomu nejnepatrnějšímu přání Velikého pána, pokud by nehodlala tu věčnost strávit umíráním a další věčnost toužením po menší bolesti té dlouhé smrti. Přesto bylo nutné Randa al’Thora odstranit, ale vina padne na Sammaela. Graendal by byla velmi překvapená, kdyby si uvědomil, že byl na Randa al’Thora nasměrován jako dornat na kořist. Ne, to nebyl muž, který by poznal jemnůstky.

Zdaleka však nebyl hloupý. Bylo by zajímavé zjistit, jak přišel na to svazování. Ona sama by o tom neměla ani tušení, kdyby si to Mesaana nenechala uklouznout, což se jí stávalo jenom zřídka, zatímco dávala průchod svému hněvu na chybějící Semirhage. Byla natolik rozzuřená, že si vůbec neuvědomila, kolik toho odhalila. Jak dlouho byla Mesaana schovaná v Bílé věži? Pouhá skutečnost, že tam byla, otevírala zajímavé cesty. Pokud existoval nějaký způsob, jak zjistit, kam se schovali Demandred a Semirhage, mohlo by být možné i vypátrat, co hodlají dělat. S tím se jí nesvěřili. Ach ne. Ti tři pracovali spolu od války síly. Alespoň na povrchu. Graendal si byla jistá, že jeden proti druhému intrikovali stejně neúnavně jako ostatní Vyvolení, ale i pokud Mesaana někdy podrazila Semirhage nebo Semirhage Demandreda, Graendal mezi nimi ještě nikdy nenašla puklinku, do níž by bylo možné zarazit klín.

Ozvaly se šouravé kroky, ohlašující příchod, nikoliv však mužů, kteří by vyměnili koberec a odstranili Rashana. Ebram byl vysoký, dobře stavěný Domani v těsných červených spodcích a rozevláté bílé košili. Kdyby byl víc než syn kupce, mohl zapadnout do její sbírky mazlíčků. Oči jí upíral na kolena – tmavé a zářící. „Přišel urozený pán Ituralde, veliká paní.“

Graendal postavila číši na stolek, jehož intarzie na první pohled tvořili slonovinoví tanečníci. „Tak to si promluví s urozenou paní Basene.“

Ebram se ladně zvedl a nabídl paži křehké domanské ženě, kterou viděl nyní. Věděl, kdo je paní za tkanivem iluze, ale úcta v jeho tváři se téměř nezměnila. Věděla, že uctívá Graendal, ne Basene. V této chvíli jí na tom nezáleželo. Sammael byl přinejmenším nasměrovaný na Randa al’Thora a možná už i vyrazil. Co se Demandreda, Semirhage a Mesaany týkalo... Jen ona věděla, že se sama vydala do Shayol Ghulu až dolů k jezeru ohně. Jen ona věděla, že Veliký pán skoro slíbil, že Nae’blisem jmenuje ji, slib, který jistě splní, když bude al’Thor z cesty. Bude nejposlušnější služebnicí Velikého pána. Bude sít chaos, až se z té úrody rozskočí Demandredovi plíce.

Semirhage za sebou zavřela železem pobité dveře. Jedna ze žárobaněk, zachráněná Veliký pán ví kde, poblikávala, ale stále vydávala lepší světlo než svíce a olejové lampy, s nimiž se musela v tomto věku spokojit. Kromě světla mělo místo dost zastrašující vzhled šatlavy, drsné kamenné zdi a holá podlaha s malým hrubým stolkem v rohu. Nebyl to její nápad, ona by vše měla bílé bez poskvrnky a z lesklého cueranu, hladké a sterilní. Tohle místo bylo připraveno dřív, než tušila, že ho bude potřebovat. Uprostřed místnosti visela ve vzduchu světlovlasá žena v hedvábí, s roztaženýma rukama a nohama, a vzdorně na ni hleděla. Aes Sedai. Semirhage nenáviděla Aes Sedai.

„Kdo jsi?“ chtěla vědět pacientka. „Temná družka? Černá sestra?“

Nevšímajíc si jí Semirhage rychle zkontrolovala nárazník mezi ženou a saidarem. I kdyby selhal, dokázala by tu holku bez obtíží zvládnout – bylo ukázkou ženiny slabosti, že mohla odejít a nechat zavázaný nárazník bez dozoru – ale pozornost byla její druhou přirozeností, každý krok dělala přesně včas. Teď k ženině oděvu. Člověk se v šatech cítil bezpečněji než bez nich. Jemně setkala oheň a vítr a odřízla šaty i spodničku, každý kousek látky až k pacientčiným botám. Stáhla vše před ženou do jednoho stěsnaného rance, opět usměrnila, oheň a zemi, a na kamennou podlahu se snesl jemný prach.

Ženě vylézaly modré oči z důlků. Semirhage pochybovala, že by něco tak jednoduchého dokázala zopakovat, i kdyby to uměla sledovat.

„Kdo jsi?“ Tentokrát bylo v tom požadavku ostří. Možná strach. Vždycky bylo dobře, když to začalo brzy.

Semirhage přesně našla centra v ženině mozku, která přijímala zprávy o bolesti z těla, a stejně důkladně je začala stimulovat duchem a ohněm. Zprvu jen trochu a pomalu přidávala. Příliš najednou mohlo člověka ve chvilce zabít, a přesto bylo úžasné, jak dalece je možné systém dovést, když se tlak zvyšuje velice opatrně. Pracovat na něčem, co nevidíte, byl složitý úkol i z tak malé vzdálenosti, ale ona toho o lidském těle věděla víc než kdokoliv jiný.

Roztažená pacientka potřásala hlavou, jako kdyby mohla bolest setřást, ale pak si uvědomila, že to nejde, a upřela pohled na Semirhage. Semirhage se jenom dívala a udržovala síť. I s něčím tak uspěchaným jako tohle si mohla dovolit trochu trpělivosti.

Jak nenáviděla všechny, které si říkaly Aes Sedai. Kdysi jí bývala sama, skutečnou Aes Sedai, ne nějakou nevědomou hlupačkou, jako byla tahle prostá dušička, která tu visela před ní. Bývala známá, slavná, kvůli její schopnosti napravit každé zranění, přivést člověka zpátky z bodu, kdy už všichni ostatní říkali, že se nic nedá dělat, ji volali do všech koutů světa. A delegace ze síně služebníků jí nabídla možnost volby, jež však žádnou volbou nebyla: Být svázána, aby už nikdy nepoznala své potěšení. Nebo být odříznuta, vyvržena jako Aes Sedai. Očekávali, že přijme svázání. To bylo rozumné, správné, a oni byli rozumní, správní muži a ženy. Ani jim na mysl nepřišlo, že uteče. Byla jednou z prvních, kdo se vydal do Shayol Ghulu.

Pacientce se na obličeji perlily velké kapky potu. Zatínala zuby a chřípí měla rozšířené, jak nasávala vzduch. Občas tiše zachrčela. Trpělivost. Už brzy.

Byla to žárlivost, žárlivost těch, kteří nedokázali to, co ona. Copak někdy někdo z těch, které vyrvala ze spárů smrti, řekl, že by raději zemřel, než vytrpěl tu trošku navíc, již si brala? A ostatní? To byli vždycky ti, kteří si zasloužili trpět. Co záleželo na tom, že ji těšilo dávat jim jejich zákusky? Síň a to její pokrytecké kňučení o zákonech a právech. Byla pro svět důležitější než všichni ti, kteří ji pobavili svým křikem, dohromady. A ze žárlivosti a nevraživosti se síň pokusila stáhnout dolů ji!

No, někteří z nich jí během války padli do rukou. Měla-li dostatek času, dokázala zlomit i toho nejsilnějšího muže, nejpyšnější ženu, vytvarovat je tak, jak je chtěla mít. Tento postup byl možná pomalejší než nátlak, ale byl nekonečně příjemnější, a Semirhage si nemyslela, že by třeba i Graendal dokázala zvrátit, co jednou udělala. Nátlak bylo možné rozplést. Ale pacienty... Na kolenou žebronili, aby mohli dát své duše Stínu, a sloužili poslušně až do smrti. Demandred se pokaždé vychloubal, jaký to byl skvělý tah, když další konšel síně veřejně vyhlásil své spojení s Velikým pánem, ale pro ni bylo nejlepší, když viděla, jak blednou ve tváři, třebas o celé roky později, když ji uviděli, když ji spěšně ujišťovali, že zůstali věrní tomu, co z nich udělala.

První vzlyk, který vyrazila žena, visící ve vzduchu, byl zdušený. Semirhage klidně čekala. Spěch tu byl možná nutný, ale přílišný spěch mohl všechno zkazit. Ozvaly se další vzlyky, pacientka už je dál nedokázala potlačovat. Vzlyky byly stále hlasitější, až zesílily ve vytí. Semirhage čekala. Žena se mastně leskla potem. Hlavou házela ze strany na stranu, až jí vlály vlasy, a bezmocně sebou trhala v neviditelných poutech, křečovitě se zmítala. Žena křičela z plna hrdla, pronikavě, dokud jí vydržel dech, a začala hned, jak nabrala vzduch do plic. Vyvalovala nevidoucí modré oči. Jako by jí skelnatěly. Teď to začalo.

Semirhage prudce uťala proudy saidaru, ale minula delší doba, než žena přestala ječet a jenom lapala po dechu. „Jak se jmenuješ?“ zeptala se Semirhage laskavě. Na otázce nezáleželo, pokud na ni žena odpoví. Mohla znít: „Ještě pořád mi chceš vzdorovat?" – často bylo příjemné pokračovat s touhle, dokud dotyčný nežadonil, aby mohl dokázat, že už nevzdoruje – ale tentokrát potřebovala, aby každá otázka měla význam.

Visící žena se mimoděk otřásala. Vrhla po Semirhage ostražitý pohled, přimhouřila oči, olízla si rty, odkašlala si a konečně chraptivě zamumlala: „Cabriana Mecandes.“

Semirhage se usmála. „Dobře, že mi říkáš pravdu.“ V mozku byla centra bolesti a centra rozkoše. Povzbudila jedno z těch druhých, jen na okamžik, ale tvrdě, a přistoupila blíž. Cabrianě se při tom nárazu rozšířily oči, jak jen to bylo možné, zalapala po dechu a otřásla se. Semirhage vytáhla z rukávu šátek, zvedla udiveně se tvářící ženě hlavu a zlehka jí otřela pot. „Vím, že je to pro tebe velmi tvrdé, Cabriano,“ řekla mile. „Musíš se snažit, aby to nebylo ještě těžší.“ Jemně jí shrnula propocené vlasy z čela. „Chceš něco k pití?“ Nečekajíc na odpověď usměrnila. Z malého stolku v rohu jí do ruky vplula otlučená kovová lahvice. Aes Sedai od Semirhage ani na chvíli neodtrhla oči, ale žíznivě pila. Když si několikrát lokla, Semirhage lahvici odnesla zpátky na stůl. „Ano, to je lepší, viď? Pamatuj, snaž se si to neztěžovat.“ Když se otočila, žena znovu promluvila, hlas měla ochraptělý.

„Pliju do mléka tvé matky, temná družko! Slyšíš mě? Já...“

Semirhage přestala poslouchat. Kdykoliv jindy by cítila hřejivou radost, že pacientčin vzdor ještě nebyl zlomen. Nejčistší vzrušení pocházelo z toho, když odřezávala vzdor a důstojnost po maličkých kouscích a dívala se, jak si pacient konečně uvědomuje, oč přichází, a marně se snaží podržet aspoň to, co zbývalo. Teď na to nebyl čas. Pečlivě znovu nastavila síť do center bolesti v Cabrianině mozku a zavázala ji. Za běžných okolností to ráda ovládala osobně, ale bylo třeba si pospíšit. Spustila síť, usměrněním zhasila světla, odešla a zavřela za sebou dveře. Temnota rovněž vykoná svůj díl. Samota v temnotě s bolestí.

Proti své vůli Semirhage podrážděně zasyčela. V tomhle nebyl žádný um. Nerada spěchala. A neměla ráda, když ji něco odvolalo od jejího úkolu. Ta holka byla tvrdohlavá a urputná, okolnosti složité.

Chodba se komnatě podobala svou drsností, široká šerá štola vedoucí do skály s křižovatkami, které nijak netoužila zkoumat, téměř ztracenými v temnotě. V dohledu byly jen dvoje dveře, jedny vedly do jejích současných komnat. Byly to pohodlné pokoje, pokud už v nich musela přebývat, ale ona zamířila jinam. Před těmito dveřmi stál Shaidar Haran, černě oděný a zahalený temnotou jako kouřem, tak nehybný, že se skoro lekla, když promluvil, znělo to, jako když se drtí kosti.

„Co jsi zjistila?"

Povolání do Shayol Ghulu mělo za následek varování od Velikého pána.

KDYŽ POSLECHNEŠ SHAIDARA HARANA, POSLECHNEŠ MNE. KDYŽ NEPOSLECHNEŠ SHAIDARA HARANA...

Jakkoliv ji to varování popíchlo, nebylo třeba víc. „Její jméno. Cabriana Mecandes. Tak rychle jsem těžko mohla zjistit víc.“

Myrddraal přeplul chodbou tím odporným způsobem a ebenový plášť na něm visel jako vzdor všemu pohybu. Jednu chvíli to byla socha o deset kroků dál, vzápětí se tyčil nad ní, takže buď mohla couvnout, nebo zaklonit hlavu, aby mu viděla do mrtvolně bledé, bezoké tváře. Couvnout nepřicházelo v úvahu. „Vysaješ ji do dna, Semirhage. Vymačkáš ji dosucha, bez odkladu, a povíš mí všecko, co se dozvíš."

„Slíbila jsem Velikému pánu, že to udělám,“ sdělila mu chladně.

Bezkrevné rty se zvlnily v úsměvu. To byla jeho jediná odpověď. Prudce se otočil a odcházel skvrnami stínu – a najednou byl pryč.

Semirhage by moc ráda věděla, jak to myrddraalové dělají. Nemělo to nic společného s jedinou silou, ale na okrajích stínu, kde se světlo mění ve tmu, se myrddraal dokázal náhle ocitnout jinde, v jiném stínu někde daleko. Kdysi dávno jich Aginor vyzkoušel přes stovku, až je úplně zničil, v marné snaze zjistit, jak se to dělá. Myrddraalové sami to nevěděli, ona sama to prokázala.

Najednou si uvědomila, že si tiskne dlaně na břicho a žaludek má jako ledovou kouli – bylo tomu již mnoho let, co cítila strach jindy než tváří v tvář Velikému pánu v Jámě smrti. Zamrzlá hrouda začínala tát, když vyrazila ke dveřím vězení. Později svoje pocity klidně zanalyzuje. Shaidar Haran byl možná jiný než všichni ostatní myrddraalové, které kdy viděla, ale pořád to byl myrddraal.

Její druhý pacient, visící stejně jako první ve vzduchu, byl mohutný muž s hranatým obličejem v zeleném kabátci a spodcích, které splývaly s lesem. Celá polovina žárobaněk poblikávala, jako by měla každou chvíli selhat – zázrak byl už jen to, že až doteď vůbec nějaké zůstaly – ale Cabrianin strážce nebyl skutečně důležitý. To potřebné, ať už k jakémukoliv účelu, spočívalo v mysli Aes Sedai, jenomže myrddraalové zjevně dostali rozkaz chytit Aes Sedai, a v jejich mysli byli z nějakého důvodu Aes Sedai a strážci neoddělitelní. Ještěže tak, pomyslela si. Ještě nikdy neměla příležitost zlomit jednoho z těch vyhlášených bojovníků.

Tmavýma očima se jí snažil provrtat díru do hlavy, když mu snímala šaty a boty a ničila je stejně, jako to udělala u Cabriany. Byl chlupatý, samý velký tvrdý sval a jizva. Ani se nezachvěl. Neřekl nic. Jeho vzdor byl jiný než u ženy. Ona byla odvážná, plivala vám do tváře, on se prostě mlčky odmítal ohnout. Asi bude těžší zlomit jeho než jeho paní. Normálně by byl mnohem zajímavější.

Semirhage se před něj postavila a prohlížela ho. Něco tu bylo... Napětí kolem rtů a očí. Jako by už bojoval s bolestí. No ovšem. To zvláštní pouto mezi Aes Sedai a strážcem. Zvláštní, že tihle primitivové dokázali přijít s něčím, čemu žádný z Vyvolených nerozuměl, nicméně tomu tak bylo. Podle toho mála, co věděla, bylo docela dobře možné, že tenhle chlapík cítí alespoň část z toho, čím procházel druhý pacient. Pro příště to bude znamenat docela zajímavé možnosti. Teď to jenom znamenalo, že si myslel, že ví, proti čemu stojí.

„Tvoje majitelka se o tebe nestará nijak moc dobře,“ poznamenala Semirhage. „Kdyby byla něco víc než ubohá divoška, nebylo by třeba, aby tě hyzdily všechny tyhle jizvy.“ Jeho výraz se změnil jen málo. Záchvěv opovržení. „Takže.“

Tentokrát nasadila síť na centra rozkoše, začala je pomalu stimulovat a neustále přidávala. Byl inteligentní. Zamračil se, potřásl hlavou, pak přimhouřil oči a upřel je na ni, jako dva kousky tmavého ledu. Věděl, že by neměl cítit tu stále silnější blaženost, a ačkoliv její síť neviděl, věděl, že to musí být její práce, takže proti tomu začal bojovat. Semirhage se málem usmála. Nepochybně si myslel, že proti rozkoši se bojuje snáze než proti bolesti. Při vzácných příležitostech pacienta zlomila jenom s tímhle. Poskytovalo jí to jen málo radosti a oni už poté nedokázali myslet jasně, prostě chtěli další vzrušení, které se jim rodilo v hlavě, ale bylo to rychlé, a oni byli ochotní udělat naprosto cokoliv pro víc. Právě pro vznikající problémy s myšlením nepoužila na pacientku tenhle způsob, potřebovala odpovědi. Muž ale brzy zjistí rozdíl.

Rozdíl. Zamyšleně si položila prst na rty. Proč se Shaidar Haran lišil od všech ostatních myrddraalů? Nelíbilo se jí, že objevila cosi zvláštního, právě jim šlo všechno na ruku, a myrddraal, postavený nad Vyvolené, byť jen příležitostně, byl víc než jenom zvláštní. Al’Thor byl zaslepený, veškerou pozornost soustředil na Sammaela, a Graendal říkala Sammaelovi jen tolik, aby mu zabránila všechno zničit svou pýchou. Ovšem, Graendal a Sammael určitě plánovali, jak získat výhodu, spolu, či každý zvlášť. Sammael byl horký sofar s pokřivenými plány na velení, a co udělá Graendal, nebylo o moc snazší předvídat. Nikdy nepřišli na to, že moc přichází jedině od Velikého pána, kterou poskytuje, jak se on sám rozhodne, ze svých vlastních důvodů. Ze svých rozmarů. V bezpečí své hlavy si to pomyslet mohla.

Víc ji znepokojovali Vyvolení, kteří zmizeli. Demandred trval na tom, že musejí být mrtví, ale ona a Mesaana si tak jisté nebyly. Lanfear. Pokud existovala nějaká spravedlnost, čas by ji poskytl Lanfear. Ta ženská se vždycky objevila tam, kde ji čekali nejméně, vždycky se chovala, jako by měla právo strkat prsty do plánů jiných, vždycky se utekla do bezpečí, když její vměšování způsobilo katastrofu. Moghedien. Ta číhala někde mimo dohled, ale nikdy neodešla na tak dlouho, aniž by se nějak projevila, jenom aby ostatním připomněla, že je rovněž Vyvolená. Asmodean. Zrádce, a tudíž odsouzený k záhubě, on však skutečně zmizel, a existence Shaidara Harana a její rozkazy se tu spojily, aby jí připomněly, že Veliký pán pracuje vlastními cestami směřujícími k jeho vlastním cílům.

Vyvolení nebyli víc než figurkami ve hře. Mohli být rádci nebo – baštami, ale pořád byli jen figurkami. Jestli ji sem Veliký pán dopravil v tajnosti, nemohl stejně tak přepravit Moghedien, či Lanfear, či dokonce Asmodeana? Nemohl poslat Shaidara Harana, aby předal tajné rozkazy Graendal, nebo Sammaelovi? Nebo, v tomto případě, Demandredovi, nebo Mesaaně? Jejich znepokojivé spojenectví – pokud se na to vůbec dalo použít tak silné slovo – trvalo dlouho, ale nikdo z nich jí neřekl, jestli od Velikého pána dostává v tajnosti rozkazy, stejně jako ona by jim nikdy neprozradila své rozkazy, které ji přivedly sem, či ty, které ji přiměly poslat myrddraaly a trolloky do Tearského Kamene do boje s těmi, jež poslal Sammael.

Jestli chtěl Veliký pán učinit al’Thora Nae’blisem, tak ona před ním poklekne – a počká, až uklouzne a padne jí tak do drápů. Nesmrtelnost znamenala nekonečný čas k čekání. Mezitím tu vždycky budou jiní pacienti, aby ji pobavili. Starosti jí dělal Shaidar Haran. Tcheran hrávala celkem bez zájmu, ale Shaidar Haran byl nová figurka na desce, s neznámou silou a cílem. A jedním odvážným způsobem, jak zajmout protivníkova prvního rádce a dostat ho na svou stranu, bylo obětovat bašty v předstíraném útoku. Poklekne, bude-li to třeba, a bude klečet, jak dlouho to bude třeba, ale nenechá se obětovat.

Zvláštní pocit ze sítě ji vytrhl z myšlenek. Podívala se na pacienta a rozčileně mlaskla. Hlava mu visela na stranu a bradu měl ztmavlou krví, jak si překousl jazyk. Oči měl vytřeštěné a již potažené mázdrou. Chvilka nepozornosti, a stimulovala ho příliš rychle, příliš silně. S podrážděním, které se jí však neobjevilo v obličeji, přestala usměrňovat. Nemělo smysl stimulovat mozek mršiny.

Náhle ji cosi napadlo. Jestli strážce cítil, co cítila Aes Sedai, platí to i naopak? Když se podívala na jizvy, zdobící mužovo tělo, byla si jistá, že to není možné. Dokonce i tihle prostoduší hlupáci by pozměnili pouto, kdyby to znamenalo cítit tohle. – Přesto nechala mrtvolu mrtvolou a poněkud rychleji vyšla do chodby.

Ještě než otevřela železem obité dveře do temnoty, slyšela vřískot. Zhluboka si vydechla úlevou. Zabít tu ženu dřív, než z ní dostane všechno, co věděla, by nejspíš znamenalo, že by zde musela zůstat, dokud by nebyla lapena další Aes Sedai. Přinejmenším.

Mezi chrčivým vytím se ozývala téměř nesrozumitelná slova, slova, která jako by za sebou měla všechnu sílu pacientčiny duše. „Prosíííííím! Och, Světlo, PROOOOOSÍÍÍÍÍÍÍÍM!"

Semirhage se pousmála. Nakonec to nebude tak velká zábava.