Pán chaosu

10 Rčení v Hraničních státech

Rand na chvíli zatoužil po dnech, kdy se mohl procházet chodbami paláce sám. Dnes ráno ho doprovázela Sulin a dvacet Děv, Bael, kmenový náčelník Goshien Aielů, s půl tuctem Sovin Nai, Nožů v ruce, z Jhirad Goshienů na Baelovu poctu, a Bashere se stejně tolika Saldejci s orlími nosy. Široká, nástěnnými koberci ověšená chodba jich byla plná, Far Dareis Mai a Sovin Nai v cadin’sorech, hledících skrz sluhy, kteří se spěšně klaněli a uhýbali z cesty, a mladších Saldejců, kteří se naparovali v krátkých kabátcích a baňatých spodcích zastrkaných do holínek. Dokonce i tady v zastíněné chodbě bylo horko a ve vzduchu tančila zrnka prachu. Někteří sloužící měli červenobílé livreje, jež nosili i za Morgasiny vlády, ale většina byla nová, oblečená prostě v tom, v čem se přišli hlásit do služby, nesourodá sbírka selských a kupeckých soukenných kabátů, většinou tmavých a prostých, ale v různých barvách, tu a tam se záplavou výšivek či kouskem krajky.

Rand si v duchu poznamenal, aby dal vědět paní Harforové, první komorné, že má najít dost livrejí, aby se nově příchozí nemuseli cítit zavázáni pracovat ve svých nejlepších šatech. Palácová livrej byla jistě lepší než cokoliv, co venkované měli, možná kromě oblečení na svátky. Služebnictva tady teď bylo méně než za Morgasiných časů a hodně mužů a žen oděných v červenobílé bylo šedivých a ohnutých, patřících do obydlí penzistů. Místo toho, aby utekli, jako to udělalo tolik dalších, šli zase do práce, než aby se dívali, jak je palác zničen. Další poznámka v duchu. Ať paní Harforová – první komorná byl nevhodný titul, ale Reene Harforová řídila každodenní záležitosti paláce – najde dost sloužících, aby si tihle stařešinové mohli užívat vejminku. Dostávají pořád ještě důchod, když je Morgasa mrtvá? Měl si na to vzpomenout dřív. Halwin Norry, vrchní správce, to bude asi vědět. Jako by byl utloukán k smrti peřím. Vždycky se mu připomnělo něco jiného, co je zapotřebí udělat. Cesty, například, to nebylo peříčko. Nechal bránu tady v Gaemlynu hlídat, i ty poblíž Tearu a Cairhienu, ale nevěděl jistě, kolik dalších jich tu ještě je.

Ano, vyměnil by všechny ty úklony a pukrlata, všechny ty čestné stráže, všechny otázky a břemena, všechny ty lidi, o jejichž potřeby se bylo třeba starat, za dny, kdy si musel dělat starosti jen s tím, aby si sám obstaral kabát. Jistě, za těch dní by mu vůbec nedovolili courat se po těchto chodbách, určitě ne bez stráže jiného druhu, aby zajistila, že nesebere stříbrný a zlatý kalich z výklenku ve zdi či slonovinovou sošku z lapisem intarzovaného stolu.

Aspoň že na něj dnes ráno nehučel hlas Luise Therina. Alespoň že zjevně začínal zvládat ten mentální trik, který mu ukázal Taim. Basheremu se po tvářích řinul pot, ale Randa se horko téměř nedotýkalo. Měl svůj stříbrem krumplovaný kabátec ze šedého hedvábí zapnutý až ke krku, a i když mu bylo trochu teplo, nevypotil ani krůpěj potu. Taim ho ujistil, že časem nebude cítit horko ani zimu dost silné, aby jiného muže zcela zneškodnily. Byla to otázka soustředění na své nitro, trochu jako když se chystal uchopit saidín. Zvláštní, že to bylo tak blízko jediné síle, a přitom s ní nemělo vůbec nic společného. Dělaly Aes Sedai to stejné? Nikdy neviděl žádnou, že by se potila. Nebo ano?

Náhle se rozesmál nahlas. Uvažovat o tom, jestli se Aes Sedai někdy potí! Možná ještě nebyl šílený, ale klidně by prošel jako zabedněný trouba.

„Řekl jsem snad něco směšného?“ zeptal se jaksi suše Bashere a klouby ruky si přejel kníry. Některé Děvy se na něj vyčkávavě zadívaly. Skutečně si dávaly práci a snažily se pochopit mokřiňanský humor.

Jak si Bashere dokázal zachovat duševní rovnováhu – to Rand netušil. Právě dnes ráno dorazila do paláce zpráva o bojích v Hraničních státech mezi Hraničáři. Povídačky poutníků vyrůstaly jako houby po dešti, ale tohle přišlo ze severu, zřejmě s kupci, kteří byli přinejmenším až v Tar Valonu. Neříkalo se nic o tom, kde či kdo přesně. Saldeia byla stejně pravděpodobná jako kterýkoliv jiný stát a Bashere odtamtud nedostal zprávu od té doby, co před několika měsíci odešel, nicméně účinek to na něj mělo asi takový, jako kdyby třeba stoupla cena řípy.

Rand samozřejmě taky nevěděl nic o tom, co se děje ve Dvouříčí – leda by se nejasné šuškání o povstání kdesi na západě dotýkalo i jeho domova, protože v těchto dnech to mohlo něco znamenat i nemuselo – ale pro něj to nebylo stejné. On Dvouříčí opustil. Aes Sedai měly špehy všude, a on by nevsadil ani měďák na to, že Zaprodanci je nemají. Drak Znovuzrozený se nezajímal o nějakou zapadlou díru, kde vyrostl Rand al’Thor, ten byl už mnohem dál. Kdyby tomu tak nebylo, byla by Emondova Role rukojmím, které by bylo možné použít proti němu. Přesto nehodlal hledat hnidy sám na sobě. Opuštění prostě bylo opuštění.

Kdybych dokázal najít cestu, jak uniknout svému osudu, zasloužím si to? To byla jeho myšlenka, ne Luise Therina.

Ošil se, jak ho tupě zabolelo v ramenou, a promluvil lehounkým tónem. „Odpusť mi, Bashere. Jenom mě napadlo něco zvláštního, ale poslouchal jsem. Říkal jsi, že se Caemlyn zaplňuje. Na každého člověka, který utekl, protože se bál falešného Draka, přišli dva, protože jím nejsem. Vidíš?“

Bashere zabručel, což mohlo znamenat cokoliv.

„Kolik jich přišlo z jiných důvodů, Rande al’Thore?“ Bael byl ten nejvyšší muž, jakého kdy Rand viděl, o dobrou dlaň vyšší než Rand sám. Tvořil zvláštní protiklad k Basheremu, jenž byl menší než všechny Děvy kromě Enaily. Baelovi tmavě rusými vlasy hustě prorážela bílá, ale obličej měl hubený a tvrdý a oči pronikavé. „Máš nepřátel dost na stovku mužů. Dej na mě, oni se na tebe pokusí zaútočit znovu. Mohli by mezi nimi být i zplozenci Stínu.“

„I kdyby to nebyli žádní temní druzi,“ přisadil si Bashere, „ve městě vřou potíže jako čaj nechaný na plotně. Hodně lidí ošklivě zbili očividně jen proto, že zapochybovali o tom, že jsi Drak Znovuzrozený, a jednoho chudáka vytáhli z taverny do stodoly a oběsili na trámech, protože se vysmíval tvým zázrakům.“

„Mým zázrakům?“ opáčil Rand nevěřícně.

Jakýsi vrásčitý bělovlasý sluha v příliš velkém kabátku livreje, s velikou vázou v rukou, se snažil zároveň uklonit i uhnout z cesty, zakopl a upadl na záda. Světle zelená váza z jako papír tenkého porcelánu Mořského národa mu přeletěla přes hlavu a kutálela se po tmavě červených dlaždicích, otáčela se a odrážela, až se nakonec zastavila hrdlem nahoru. Stařík se s překvapivou čerstvostí vyškrábal na nohy, rozběhl se k váze, přejel ji rukama a nevěřícně a zároveň s úlevou zajásal, když zjistil, že není nikde puklá ani naštípnutá. Ostatní sloužící hleděli stejně ohromeně, než se vzpamatovali a spěchali pak za svými úkoly. Pohledu na Randa se vyhýbali tak důsledně, že se někteří dokonce zapomněli uklonit či udělat pukrle.

Bashere si vyměnil pohled s Baelem a pak si foukl do hustých knírů.

„Tak zvláštní příhody,“ řekl. „Každý den se objeví další příběh o tom, jak dítě spadlo po hlavě na dláždění z okna osm patnáct sáhů vysoko, aniž by si udělalo třeba jenom bouli. Nebo se nějaká babka dostane do cesty dvěma tuctům splašených koní, ale oni se o ni jaksi ani neotřou, natož aby ji srazili a udupali. Nějaký chlapík tuhle v kostkách hodil pět korun dvaadvacetkrát po sobě, a to všechno přičetli tobě. Naštěstí pro něj.“

„Povídá se,“ přisadil si Bael, „že včera spadl ze střechy košík se střešními taškami, tašky přistály v pořádku na ulici ve tvaru starobylého symbolu Aes Sedai.“ Pohlédl na sluhu, jenž si s otevřenou pusou tiskl vázu k hrudi, když kolem něj procházeli. „Nepochybuji, že tomu tak bylo.“

Rand pomalu vydechl. Samozřejmě se nezmínili o těch druhých příhodách. O muži, který zakopl na schodě a oběsil se, když se mu šátek nečekaně zachytil o kliku na dveřích. Rovněž tak o uvolněném kusu břidlice, který vítr strhl ze střechy a vhodil ho oknem do místnosti, kde kámen zabil ženu sedící s rodinou u stolu. Takové věci se sice stávaly, ale zřídka. Jenomže kolem něj to nebylo jen zřídka. Ať už k dobrému nebo k zlému, stejně často k zlému jako k dobrému, Rand měnil šance už jen tím, že byl v dosahu několika mil. Ne, i kdyby mu z paží zmizeli draci a z dlaní vypálené volavky, pořád by byl poznamenán. V Hraničních státech měli rčení: „Povinnost je těžší než hora, smrt je lehčí než peříčko.“ Jak jste jednou měli tu horu pevně na ramenou, nedala se sundat. Stejně tu nebyl nikdo jiný, kdo by ji nesl, a nemělo smysl si kvůli tomu naříkat.

Promluvil rázně. „Našli jste ty, co ho pověsili?“ Bashere zavrtěl hlavou. „Tak je najděte a zatkněte je pro vraždu. Chci, aby tohle přestalo. Hned. Pochybovat o mně není zločin.“ Povídalo se, že prorok to za zločin prohlásil, jenže s tím zatím nic udělat nemohl. Dokonce ani nevěděl, kde Masema je, jen že někde v Ghealdanu nebo snad v Amadicii. Pokud se mezitím nepřesunul někam jinam. Další poznámka v duchu. Musí zjistit, kde ten člověk je, a nějak ho zarazit.

„Bez ohledu na to, jak dalece to zajde?“ optal se Bashere. „Šeptá se, že jsi falešný Drak, který s pomocí Aes Sedai zabil Morgasu. Lid proti tobě má povstat a pomstít svou královnu. Může to být víc než jeden člověk. Není to jasné.“

Randovi ztuhl výraz. S první částí žít mohl – musel, existovalo příliš mnoho variací, aby je udusil, ať by to popíral jakkoliv důsledně – ale nehodlal snášet vybízení ke vzpouře. Andor bude zemí, kterou nerozdělí válkou. Předá ho Elain tak nepoškozený, jak k němu přišel. Jestli ji někdy najde, udělá to. „Zjistěte, kde to začalo,“ řekl drsně, „a hoďte je do žaláře.“ Světlo, jak najít někoho, kdo to první zašeptal? „Jestli budou chtít milost, můžou o ni požádat Elain.“ Jakási mladá služebná v hrubých hnědých šatech, oprašující modrou skleněnou mísu, zahlédla jeho tvář a mísa jí vypadla z náhle roztřesených rukou a rozbila se. Ne vždy měnil šance. „Jsou i nějaké dobré zprávy? Pár by se mi jich hodilo.“

Mladá služka se nejistě sehnula, aby posbírala střepy, ale Sulin se na ni podívala, jenom se na ni podívala, a žena odskočila a s vytřeštěnýma očima se zády přitiskla ke goblénu s levhartím lovem. Rand to nechápal, avšak některé ženy se zřejmě víc bály Děv než aielských mužů. Mladá žena se podívala na Baela, jako by doufala, že ji ochrání. Ten se tvářil, jako by si jí vůbec nevšiml.

„To záleží prostě jenom na tom, jak definuješ dobrou zprávu.“ Bashere pokrčil rameny. „Zjistil jsem, že před třemi dny přibyli do města Ellorien z rodu Traemane a Pelivar z rodu Coelanů. Proklouzli sem, dalo by se říct, a ani jeden se, pokud jsem slyšel, nepřiblížil k Vnitřnímu Městu. Po ulicích se však také hodně povídá, že nedaleko na venkově přebývá i Dyelin z rodu Taravinů. Žádný z nich neodpověděl na tvé pozvání. Neslyšel jsem žádnou šeptandu, která by je spojovala.“ Pohlédl na Baela, který lehce zavrtěl hlavou.

„My slyšíme méně než ty, Davrame Bashere. Tihle lidé hovoří otevřeněji ve společnosti mokřiňanů.“

V každém případě to byla dobrá zpráva. Právě takové lidi Rand potřeboval. Jestli věřili, že je falešný Drak, to by jim mohl nějak vysvětlit. Jestli věřili, že zabil Morgasu... No, tím lépe, že zůstávají věrní její památce a její krvi. „Pošli jim nové pozvání, aby mě přišli navštívit. Včetně Dyelin, mohli by vědět, kde je.“

„Když pošlu takové pozvání,“ namítl Bashere dost pochybovačně, „tak jim to může jenom připomenout, že v Andoru je saldejské vojsko.“

Rand zaváhal, pak kývl a náhle se zakřenil. „Požádej urozenou paní Arymillu, ať ho doručí. Nepochybuji o tom, že skočí po příležitosti ukázat, jak je mi blízko. Napiš to ale ty.“ Moiraininy lekce, jak se hraje hra rodů, přicházely znovu k užitku.

„Nevím, jestli je to dobrá zpráva, nebo špatná,“ ozval se Bael, „avšak Rudé štíty mi řekly, že v jednom hostinci v Novém Městě se ubytovaly Aes Sedai.“ Rudé štíty pomáhaly Bashereho mužům hlídkovat v Caemlynu a teď hlídkování převzaly celé samy. Bael se lehce zazubil nad Bashereho mrzutým výrazem. „My slyšíme méně, Davrame Bashere, ale občas vidíme víc.“

„Není jedna z nich naše přítelkyně, co má ráda kočky?“ zeptal se Rand. Příběhy o Aes Sedai ve městě přetrvávaly. Občas byly dvě či tři nebo celý oddíl. Bashere i Bael se však nejblíž dostali k pár povídačkám o Aes Sedai, která léčila kočky a psy, ale vždycky v další ulici, a povídal to někdo, kdo to slyšel od kohosi jiného, který to slyšel v taverně nebo na tržišti.

Bael zavrtěl hlavou. „To nemyslím. Rudé štíty povídaly, že tyhle dvě zřejmě dorazily v noci.“ Bashere se zatvářil zaujatě – zřídkakdy si nechal ujít příležitost říci Randovi, že Aes Sedai potřebuje – ale Bael se lehce zamračil, tak lehce, že kromě Aiela by si toho nikdo nevšiml. Aielové se při jednání s Aes Sedai měli napozoru, dokonce se od nich drželi dál.

Těch pár slov Randovi poskytlo hodně látky k přemýšlení a pokaždé se vrátil sám k sobě. Dvě Aes Sedai musely mít důvod přijet do Caemlynu, když se jejich sestry městu od jeho příchodu vyhýbaly. Nejpravděpodobnější důvod byl jistě ten, že to mělo něco společného s ním. I v nejlepších časech cestovalo v noci jen pár lidí, a tohle rozhodně nejlepší časy nebyly. Aes Sedai přišedší potmě se možná snažily vyhnout pozornosti, a nejpravděpodobnější pozornost, které se chtěly vyhnout, byla jeho. Na druhou stranu možná jenom někam spěchaly. Což mohlo znamenat misi pro Věž. Pravdou bylo, že ho nenapadalo nic, co by právě teď bylo pro Věž důležitější než on. Nebo možná byly na cestě k těm Aes Sedai, o nichž Egwain tvrdila, že ho podpoří.

Ať to bylo cokoliv, chtěl to vědět. Světlo samo vědělo, co mají Aes Sedai za lubem – Věž nebo ta Elainina ukrytá banda – ale on na to musel přijít. Bylo jich příliš mnoho a mohly být nebezpečné, aby to neudělal. Jak Věž zareaguje, až se Elaida dozví o jeho amnestii? Jak zareaguje kterákoliv Aes Sedai? Už se to doslechly?

Když se skupinka přiblížila ke dveřím na konci chodby, Rand otevřel ústa, aby Baelovi řekl, že má požádat jednu Aes Sedai, aby přišla do paláce. Kdyby na to přišlo, zvládl by i dvě Aes Sedai – pokud by ho nepřekvapily – ale nemělo smysl riskovat, dokud nevěděl, co jsou zač a co mají za lubem.

Plní mě pýcha. Jsem nemocen pýchou, která mě zničí!

Rand klopýtl. Tohle bylo dnes poprvé, kdy se mu v hlavě ozval hlas Luise Therina – a příliš se to podobalo poznámce, komentující jeho úvahy o Aes Sedai, aby to bylo příjemné – ale kvůli tomu nespolkl to, co chtěl říci, a nezastavil se na místě.

Kvůli vedru byly dveře otevřené, takže bylo vidět do jedné z palácových zahrad. Květiny byly pryč a některé růžové keře a tavolníky vypadaly povadle, stromy však stále vrhaly jistý stín, i když měly jen pár lístků, na kašnu z bílého mramoru, která šplouchala v srdci zahrady. U kašny stála žena v bachraté hnědé vlněné suknici a volné bílé jupce z algode, se šedou loktuší volně přes lokty, a hleděla v údivu, jako to dělala často, do vody, která neměla jiný užitek kromě toho, aby se na ni lidé dívali. Rand se očima vpil do Aviendžina obličeje, hleděl na vlny narudlých vlasů, které jí spadaly na ramena zpod složeného šedého šátku, který měla uvázaný kolem spánků. Světlo, ale že byla krásná. Studovala vodní spršku a ještě si ho nevšimla.

Miloval ji? Nevěděl. V jeho hlavě i v jeho snech se mu pletla s Elain a dokonce i s Min. Věděl, že je nebezpečný, neměl co nabídnout žádné ženě, jenom bolest.

Iliena. Nyní Luis Therin plakal. Zabil jsem ji! Světlo mě navěky pohlť!

„Když se takhle objeví párek Aes Sedai, tak by to mohlo být důležité,“ řekl Rand tiše. „Myslím, že bych měl ten hostinec navštívit a zjistit, proč jsou tady.“ Skoro všichni se zastavili zároveň s ním, ale Enaila a Jalani si vyměnily pohledy a pokračovaly kolem něj do zahrady. Rand maličko zvedl hlas a promluvil značně tvrdším tónem. „Děvy tady půjdou se mnou. Každá, která si chce oblíknout šaty a povídat o dohazování sňatků, může zůstat tu.“

Enaila a Jalani ztuhly a prudce se k němu otočily, oči jim hořely rozhořčením. Ještě dobře, že v dnešní hlídce nebyla Somara. Ta by mohla jít i přesto dál. Sulin se zamíhaly prsty v posunkové řeči Děv, a ať už řekla cokoliv, udusilo to rozhořčení a oběma Děvám místo toho zahořely tváře rozpaky. Aielové měli pro případ, že bylo lepší ticho, nejrůznější signály. Každý kmen měl tajné znaky a každé společenstvo také, kromě těch, které znali všichni Aielové, ale jenom Děvy si z nich vytvořily skutečný jazyk.

Rand nečekal, než Sulin skončí, a otočil se k zahradě zády. Ty Aes Sedai by mohly z Caemlynu odjet stejně rychle, jako přijely. Ohlédl se přes rameno. Aviendha stále hleděla do vody. Nevšimla si ho. Zrychlil krok. „Bashere, poslal bys jednoho muže, aby připravil koně? U brány za Jižní stájí.“ Hlavní brána paláce se otevírala na Královnino náměstí, které bude plné lidí, doufajících, že ho alespoň zahlédnou. Trvalo by mu půl hodiny, než by se mezi nimi prodral, kdyby měl štěstí.

Bashere kývl a jeden z mladších Saldejců odklusal dopředu tím kolébavým krokem muže, uvyklejšího spíš sedlu. „Muž musí vědět, kdy se před ženou stáhnout,“ promluvil Bashere do vzduchu, „ale moudrý muž ví, že občas musí zůstat stát a postavit se jí.“

„Mladí muži,“ prohodil nedbale Bael. „Mladí muži jen honí stíny a utíkají před měsíčním světlem, a nakonec se bodnou do nohy vlastní oštěpem.“ Někteří Aielové se zahihňali, Děvy i Nože v ruce. Ti starší z nich.

Rand se podrážděně znovu ohlédl. „Nikomu z vás by to v šatech neslušelo.“ Děvy i Nože v rukou se kupodivu zasmály znovu, hlasitěji. Možná začínal chápat aielský humor.

Když vyjel z brány za Jižní stájí do křivolakých ulic Vnitřního Města, bylo to tak, jak očekával. Jeade’enovy podkovy zvonily na dláždění, jak hřebec jankovatěl. Grošák se v poslední době ze stájí moc nedostal. V ulicích byla spousta lidí, ale ani zdaleka ne tolik, kolik jich čekal na druhé straně paláce, a všichni si šli po svém. Přesto si na něj ukazovali, nakláněli se k sobě a šeptali si. Někteří možná dokonce poznali Bashereho – na rozdíl od Randa se po městě pohyboval často – ale každý, kdo vyjížděl z paláce, zvlášť s doprovodem klusajících Aielů, musel být důležitý. Šeptání a ukazování je následovalo.

Přes upřené pohledy se Rand snažil vychutnat krásy ogiery zbudovaného Vnitřního Města. Našel si jen pár příležitostí, kdy mohl jenom vychutnávat krásu, a i ty byly vzácné. Ulice se stáčely směrem od zářivě bílého královského paláce a sledovaly křivky kopců, jako by byly součástí krajiny. Všude stály štíhlé věžičky pokryté barevnými kachlemi nebo zlaté, purpurové nebo bílé kupole, jiskřící ve slunečním světle. Tady byl ponechán výhled na stromy porostlý park, támhle mu z vyvýšeniny padl zrak přes celé město na zvlněné pláně a hvozdy za vysokými bílými hradbami, protkanými stříbrnými žilkami, které se táhly kolem celého Caemlynu. Vnitřní Město bylo postaveno pro radost a pro potěchu oka. Podle ogierů ho překonal jenom samotný Tar Valon a bájný Manetheren, a mnoho lidí, Andořanů především, věřilo, že Caemlyn se oběma zdaleka vyrovná.

Čistě bílé hradby Vnitřního Města značily začátek Nového Města, které Vnitřní Město obklopovalo. Zde byly další kupole a štíhlé vysoké věže, některé se snažily vyrovnat výškou těm z Vnitřního Města, stojícím na kopcích. Tady se v užších ulicích tlačily spousty lidí, dokonce i široké třídy, rozdělené uprostřed pásy, kde rostly v pravidelných rozestupech stromy, byly plné lidí, povozů tažených volským spřežením i vozů tažených koňmi, lidí na koních a v kočárech i v nosítkách. Vzduchem se nesl hukot jako z obrovského včelího úlu.

Cesta tudy byla pomalejší, ačkoliv lidé uhýbali. Nevěděli, kdo Rand je, stejně jako to nevěděli ti ve Vnitřním Městě, ale nikdo se nechtěl připlést do cesty pochodujícím Aielům. S tolika lidmi to prostě chvíli trvalo. A že tu byli všemožní lidé. Sedláci v hrubém suknu a kupci v kabátcích či šatech lépe střižených. Řemeslníci spěchající po své práci a pouliční obchodníci, vychvalující svoje zboží na podnosech či trakařích, prodávající všechno od špendlíků a stužek po ovoce a rachejtle, kdy poslední dva druhy zboží nyní byly stejně drahé. Kejklíř v záplatovaném plášti se strkal se třemi Aiely, kteří si prohlíželi čepele vystavené na stole před nožířstvím. Dva hubení chlapíci s tmavými vlasy spletenými do copů a meči na zádech – Rand soudil, že se jedná o hledače rohu – stáli a žvanili s několika Saldejci, přičemž poslouchali ženu hrající na flétnu a muže s bubínkem na rohu. Cairhieňané, menší a bledší, se od Andořanů jasně odlišovali, a stejně tak snědší Tairenové, ale Rand zahlédl i Muranďany v dlouhých kabátcích a Altařany ve složitých vestách, Kandořany s rozdělenými bradkami, dokonce i dva Domany s dlouhými tenkými kníry a náušnicemi.

Od ostatních se odlišovala další sorta lidí, těch, kteří se kolem potulovali v pomačkaných kabátcích a umolousaných šatech, často zaprášení, neustále mrkající a zírající, očividně neměli kam jít a ani ponětí, co dělat dál. Tihle se dostali nejblíž k tomu, co hledali, jak jen to šlo. K němu. K Draku Znovuzrozenému. Rand neměl tušení, co by si s nimi měl počít, a přesto, ať tak nebo tak, je měl na starosti. Přestože je nežádal, aby zahodili své životy, ani nechtěl, aby všechno opustili. Udělali to. Kvůli němu. A kdyby zjistili, kdo je, docela dobře by mohli přemoci Aiely a roztrhat ho na kusy v dychtivé snaze se ho dotknout.

Sáhl na angrial, maličkého tlouštíka, který měl v kapse kabátce. Dobrá věc, když přišlo na to použít jedinou sílu, aby se uchránil před lidmi, již se kvůli němu všeho vzdali. Proto se málokdy vypravoval do města. Aspoň jeden z důvodů. Prostě se toho muselo příliš mnoho udělat, aby si mohl jen tak vyjet.

Hostinec, kam ho vedl Bael, v západní částí města, se jmenoval U Culainova psa. Tři poschodí z kamene, se střechou z červených tašek. V kroutící se boční uličce se procházející dav tiskl ke zdem domů na obou stranách, takže když Randův oddíl zastavil, kolem se tlačili lidé. Rand se znovu dotkl angrialu – dvě Aes Sedai, ty by měl zvládnout, aniž by se musel uchylovat k tomuhle – než sesedl a vstoupil. Samozřejmě až po třech Děvách a párku Nožů v ruce, kteří byli všichni našponovaní a jenom krůček je dělil od zahalené tváře. To by dřív naučil kočku zpívat. Bashere nechal dva Saldejce hlídat u koní a s ostatními vstoupil za Randem spolu s Baelem a zbytkem Aielů, kromě těch, kteří zůstali na stráži venku. Nenašli to, co Rand čekal.

Šenk vypadal jako stovka či víc dalších v Caemlynu, velké sudy piva a vína u jedné prosté omítnuté stěny, na nich menší soudky s kořalkou a na tom všem šedá mourovatá kočka. Dva kamenné krby, čistě vymetené, tři čtyři šenkýřky v zástěrách, přecházející mezi stoly a lavicemi rozestavěnými na podlaze z prken pod trámovým stropem. Přiklusal hostinský, kulatolící muž se třemi bradami, jemuž se bílá zástěra napínala přes teřich, mnul si ruce a Aiely sledoval trochu nervózně. Caemlyn se poučil, že sem nepřišli loupit a spálit všechno v dohledu – přesvědčit Aiely, že Andor není dobytým územím a že si nemůžou vzít pětinu, bylo těžším úkolem – ale to neznamenalo, že byli hostinští zvyklí mít jich v šenku z ničeho nic dva tucty.

Hostinský se soustředil na Randa a Bashereho. Hlavně na Bashereho. Oba byli podle šatů jasně důležití, ale Bashere byl o hodně let starší a tudíž spíš ten důležitější. „Vítej, můj pane, pánové. Co vám můžu nabídnout? Mám tady víno z Murandy i andorské, kořalku z...“

Rand si ho nevšímal. Čím se tento šenk lišil od ostatních šenků, byli hosté. V tuto hodinu by tu čekal jednoho, možná dva muže, ale zde žádní nebyli. Místo toho většinu stolů zabíraly mladé ženy, vlastně většinou ještě dívky, v prostých šatech, které se otáčely na lavicích s hrnky čaje v rukou, aby mohly kulit oči na nově příchozí. Nejedna zalapala po dechu nad Baelovou výškou. Ne všechny však zíraly na Aiely, a Randovi se oči rozšířily právě při pohledu na ten asi tucet, který zíral na něj. Znal je. Ne příliš dobře, ale znal je. Zvlášť jedna upoutala jeho pozornost.

„Bode?“ vyhrkl nevěřícně. Dívka s velkýma očima, která na něj civěla – kdy stačila dospět natolik, aby si mohla zaplést vlasy do copu? – byla Bodewhin Cauthonová, Matova sestra. A vedle hubené Jerilin al’Caarové seděla kyprá Hilda Barranová a hezoučká Marisa Ahanová s rukama přitisknutýma na líce, jako to dělala vždy, když ji něco překvapilo, a baculatá Emry Lewinová a Elisa Marwinová a Darea Candwinová a... Byly z Emondovy Role nebo z okolních statků. Letmý pohled na ostatní stoly stačil, aby si Rand uvědomil, že to taky musejí být dvouříčské dívky. Aspoň většina z nich – zahlédl jednu domanskou tvář a jednu či dvě, které mohly být z daleka – ale všechny šaty bylo možné kdykoliv zahlédnout na Trávníku v Emondově Roli. „Co, pod Světlem, děláte tady?“

„Jdeme do Tar Valonu,“ podařilo se Bode ze sebe vypravit i přes otevřenou pusu. Jediné, co na ní připomínalo Mata, bylo rozpustilé cosi kolem očí. Ohromení nad tím, že ho vidí, se rychle vytratilo v širokém udiveném a radostném úsměvu. „Aby se z nás staly Aes Sedai jako z Egwain a Nyneivy.“

„Na to samé se můžem zeptat tebe,“ přisadila si pružná Larine Ayellinová a s umnou nedbalostí si přehodila silný cop přes rameno. Nejstarší z dívek z Emondovy Role – o dobré tři roky mladší než on, avšak jediná, která měla, kromě Bode, spletené vlasy – si o sobě vždy hodně myslela. Byla dost hezká, aby ji v tom všichni chlapci utvrzovali. „Urozený pán Perrin o tobě neřekl ani půl slova, jenom že jsi někde za dobrodružstvím. A že nosíš hezký kabáty, což, jak vidím, nosíš.“

„Je Mat v pořádku?“ zeptala se náhle znepokojená Bode. „Je s tebou? Máma si kvůli němu dělá takové starosti. Nevzpomněl by si ani, že si má vzít čistý ponožky, kdyby mu to někdo nepřipomněl.“

„Ne,“ řekl Rand pomalu, „není tady. Ale má se dobře.“

„Nečekaly jsme, že tě najdeme v Caemlynu,“ vypískla Janacy Torfinnová vysokým hláskem. Nemohlo jí být víc než čtrnáct, byla nejmladší, aspoň mezi dívkami z Emondovy Role. „Verin Sedai a Alannu Sedai to potěší, řekla bych. Pořád se ptají na to, co o tobě víme.“

Takže tohle byly ony dvě Aes Sedai. Verin, hnědou sestru, znal víc než jen zběžně. Ale nevěděl, co si má myslet o tom, že je tady. Jenomže to vlastně nebylo důležité. Tyhle dívky byly z domova. „Takže ve Dvouříčí je úplně všechno v pořádku? I v Emondově Roli? Perrin se tam zřejmě dostal ve zdraví. Tak moment! Urozený pán Perrin?“

Tím se protrhla stavidla. Zbytek dvouříčských dívek víc zajímali Aielové, na které pohlížely koutkem oka, zvlášť Bael, a pár jich hodilo očkem i po Saldejcích, ale dívky z Emondovy Role se shlukly kolem Randa a mluvily jedna přes druhou, jak se mu snažily povědět všecko najednou, takže z toho vznikl zmatek, všechno bylo překroucené a prošpikované otázkami na něj, na Mata, na Egwain a Nyneivu, přičemž on by na většinu z nich nedokázal odpovědět ani za hodinu, kdyby mu vůbec daly šanci.

Dvouříčí napadli trolloci, avšak urozený pán Perrin je vyhnal. A pak pokračovaly o veliké bitvě, všechny mluvily zároveň, takže bylo těžké zachytit nějaké podrobnosti kromě toho, že k nějakébitvě došlo. Bojovali všichni, samozřejmě, ale byl to urozený pán Perrin, kdo každého zachránil. Vždycky urozený pán Perrin, pokaždé, když řekl jenom Perrin, ony ho okamžitě opravily tím bezděkým způsobem, jakým by opravily někoho, kdo by řekl kůň místo luční koník.

Dokonce i když slyšel, že trolloci byli poraženi, Randovi se poněkud stáhlo hrdlo. Nechal je v tom. Kdyby se byl vrátil, zřejmě by ten seznam mrtvých nebyl tak dlouhý, nebylo by v něm tolik jmen, která znal. Ale kdyby se byl vrátil, neměl by teď za sebou Aiely. Cairhien by nebyl jeho, tedy nakolik jeho byl, a Rahvin by proti němu a Dvouříčí nejspíš poštval sjednocený Andor. Za každé rozhodnutí, jež učinil, se muselo zaplatit. Platili jiní. Musel si připomínat, že je to mnohem menší cena, než by platili, nebýt jej. Ale příliš to nepomáhalo.

Dívky si myslely, že je zdrcen seznamem dvouříčských mrtvých, a tak rychle přešly k veselejším věcem. Perrin se zřejmě taky oženil s Faile. Rand mu v tom přál štěstí, ale napadlo ho, jak dlouho štěstí, které ti dva našli, vydrží. Dívky to považovaly za romantické a úžasné a zřejmě jenom litovaly, že nebyl čas na obvyklé svatební oslavy. Faile docela schvalovaly, obdivovaly ji a taky jí trochu záviděly, dokonce i Larine.

Byli tam také bělokabátnici a s nimi Padan Fain, ten starý forman, který každé jaro přijížděl do Emondovy Role. Dívky si zřejmě nebyly jisté, jestli bělokabátnici byli přátelé či nepřátelé, ale pokud měl Rand někdy nějaké pochybnosti, Fain je rychle rozptýlil. Fain byl temný druh, možná něco horšího než temný druh, jenž by udělal cokoliv, aby ublížil Randovi, Matovi a Perrinovi. Zvlášť Randovi. Nejhorší zpráva, kterou mu mohly říci, byla asi ta, že nikdo nevěděl, jestli je Fain mrtvý. V každém případě bělokabátnici odtáhli, trolloci byli pryč a přes pohoří Oparů se hrnula ohromná záplava uprchlíků, přinášejících všechny možné novinky, od zvyků přes obchod, rostliny a osivo po šaty. Jedna z ostatních dívek byla Domanka a byly tu také dvě Taraboňanky a tři z Almothské pláně.

„Larine si koupila domanský šaty,“ zahihňala se droboučká Janacy a vyvrátila oči, „ale máma ji přinutila, aby je vrátila švadleně.“ Larine zvedla ruku, ale pak se vzpamatovala a s odfrknutím si jenom upravila cop. Janacy se chichotala.

„Komu záleží na šatech?“ vyhrkla Susa al’Seenová. „Randovi na šatech nezáleží.“ Štíhlá, roztěkaná dívka se vždy rychle vzrušila a teď málem poskakovala na špičkách. „Alanna Sedai a Verin Sedai vyzkoušely každou. No, skoro každou...“

„Cilia Coleová se chtěla nechat rovněž vyzkoušet,“ přisadila si Marce Eldinová, robustní dívka. Rand si na ni moc nepamatoval, jen že měla většinou nos v knihách, dokonce i když šla po ulici. „Trvala na tom! Prošla, ale ony jí pak řekly, že je na novicku moc stará.“

Susa Marce rovnou skočila do řeči. „...A my všechny prošly...“

„Cestujeme celý den a prakticky celou noc už od Bílýho Mostu,“ připojila se Bode. „Je dobrý chvíli se zdržet na jednom místě.“

„Viděl jsi Bílý Most, Rande?“ Janacy mluvila přes Bode. „I samotný Bílý most?“

„...A jedem do Tar Valonu a budou z nás Aes Sedai!“ dokončila Susa a zamračila se na Bode, Marce i Janacy. „Do Tar Valonu!“

„Zrovna teď do Tar Valonu nepůjdeme.“

Hlas ode dveří do ulice přitáhl pozornost dívek, ale obě Aes Sedai, které právě přišly, jejich otázky přešly jenom mávnutím ruky. Svou pozornost cele upíraly na Randa. Byly to rozdílné ženy, i přes společný rys tváře. Obě mohly být libovolného věku, ale Verin byla ta malá a baculatá, s hranatým obličejem a lehce prošedivělými vlasy, kdežto druhá, která musela být Alanna, byla tmavá a štíhlá, překrásná, smyslná žena s vlnitými černými vlasy a světlem v očích, prozrazujícím vzteklou povahu. Oči měla lehce zarudlé, jako by plakala, ačkoliv Randovi přišlo zatěžko uvěřit, že by Aes Sedai plakala. Jezdecké šaty měla ze šedého hedvábí prostřihávaného zeleným a vypadaly, jako by si je právě oblékla, kdežto Verininy světle hnědé byly trochu pokrčené. Ačkoliv Verin svému oděvu nevěnovala příliš velkou pozornost, tmavé oči měla velice bystré. Upřela je na Randa tak pevně, jako se slávky drží skály.

Do šenku je následovali dva muži v matně zelených pláštích, jeden podsaditý a šedovlasý, druhý vysoký, tmavý a pružný, ale oba měli u boku meč a jejich plavné pohyby by ukazovaly na strážce dokonce i bez doprovodu Aes Sedai. Randa si vůbec nevšímali, místo toho sledovali Aiely a Saldejce s nehybností, která prozrazovala ovládaný prudký pohyb. Aielové se také nijak zvlášť nehýbali, ale nasazovali si závoje, Děvy i Nože v ruce, a mladí Saldejci náhle drželi ruce u jílců mečů. Jenom Bael a Bashere vypadali zcela klidně. Dívky si kromě Aes Sedai ničeho nevšímaly, ale měchatý hostinský vycítil náladu a začal lomit rukama, nepochybně už viděl svůj šenk zničený, pokud ne rovnou celý hostinec.

„Žádné potíže nebudou,“ pronesl Rand nahlas a vyrovnaně jak k hostinskému, tak k Aielům. Ke každému, doufal. „Žádné potíže, pokud je nezačnete, Verin.“ Několik dívek na něj vykulilo oči, takhle mluvit s Aes Sedai, a Larine si hlasitě odfrkla.

Verin si ho prohlížela svýma ptačíma očkama. „Kdo jsme my, abychom začínaly dělat ve tvé blízkosti potíže? Od té doby, co jsem tě viděla naposledy, jsi urazil pěkný kus cesty.“

Z nějakého důvodu o tom nechtěl mluvit. „Jestli jste se rozhodly nejít do Tar Valonu, tak jste musely slyšet, že je Věž rozdělená.“ To mezi dívkami vyvolalo poplašené bzučení. Ony to rozhodně neslyšely. Aes Sedai nezareagovaly nijak. „Víte, kde jsou ty, co stojí proti Elaidě?“

„Jisté věci bychom měli probrat v soukromí,“ řekla Alanna klidně. „Mistře Dilhame, budeme potřebovat tvou soukromou jídelnu.“ Hostinský se mohl málem přetrhnout, když ji ujišťoval, že je jí k dispozici.

Verin vyrazila k vnitřním dveřím. „Tudy, Rande.“ Alanna se na něj podívala a tázavě zvedla obočí.

Rand se suše zazubil. Právě přišly a hned se ujaly velení, zdálo se však, že Aes Sedai to dělají přirozeně, jako dýchají. Dvouříčská děvčata na něho civěla s různě vyjádřeným soucitem. Nepochybně čekala, že ho Aes Sedai stáhnou z kůže, jestli s nimi nebude mluvit slušně a sedět rovně. Verin a Alanna to možná čekaly rovněž. Rand se lehce uklonil a ukázal Alanně, aby šla napřed. Urazil přece dlouhou cestu, ne? Neměly ani tušení, jak dlouhou.

Alanna rozčileně sykla. „Promluvíme si s ním o samotě, Ihvone.“ Štíhlý strážce se zamračil a pak pomalu přikývl.

Verin se ohlédla přes rameno. Vypadala poněkud poplašeně, jako by ji někdo vytrhl ze zamyšlení. „Co? Aha, ano, ovšem. Tomasi, zůstaň tady, prosím.“ Šedovlasý strážce se tvářil pochybovačně a upřeně se na Randa zadíval, než se ledabyle opřel o zeď vedle dveří do ulice. Nu, opíral se ledabyle, pokud by se dalo o nástražném drátu říci, že se může ledabyle opírat. Teprve pak se Nože v ruce uvolnily – natolik, nakolik se Aielové dokázali uvolnit.

„Chci si s nimi promluvit o samotě,“ pronesl Rand s pohledem upřeným na Sulin. Malou chvíli měl dojem, že se s ním začne hádat. Umíněně zaťala zuby. Nakonec si vyměnila několik znamení s Enailou a Dagendrou a ony couvly, přičemž se na něj dívaly a odmítavě kroutily hlavami. Sulin znovu pohnula prsty a všechny Děvy se zasmály. Rand si přál, aby existoval způsob, jak by se tu řeč mohl naučit. Sulin to šokovalo, když se zeptal.

Dvouříčské dívky si vyměnily zmatené pohledy, když Rand vyrazil za Aes Sedai, a když zavíral dveře, slyšel sílící bzukot. Jídelna byla malá, ale s leštěnými židlemi místo lavic a cínovými svícny na leštěném stole i krbové římse s vyřezávanými liánami. Obě okna byla zavřená, ale nikdo se je nepokoušel otevřít. Randa napadlo, jestli si Aes Sedai všimly, že se ho horko nedotýká o nic víc než jich.

„Povedete je za vzbouřenkyněmi?“ zeptal se okamžitě.

Verin se zamračila a uhladila si suknice. „Víš toho víc než my."

„O událostech ve Věži jsme se doslechly teprve v Bílém Mostě.“ Alanna mluvila chladným tónem, ale v očích, jež upírala na něj, měla žár. „Co víš o těch... vzbouřenkyních?“ Při tom slově se jí do hlasu vloudila všechna nechuť světa.

Takže se o tom doslechly teprve v Bílém Mostě a pak hned spěchaly sem, přičemž děvčatům všechno zatajily. A podle reakce Bode a ostatních se teprve nedávno rozhodly, že do Tar Valonu nepůjdou. Zřejmě si dneska ráno potvrdily, co se stalo. „Nejspíš mi neřeknete, kdo je váš špeh v Caemlynu.“ Jenom se na něj podívaly, Verin naklonila hlavu na stranu a studovala ho. Zvláštní, jak ho pohledy Aes Sedai kdysi vyváděly z míry, tak vážné, bez ohledu na dění okolo, tak vědoucí. Ale když se teď na něj koukala nějaká Aes Sedai, dokonce dvě, už se mu z toho neobracel žaludek. Pýcha, zasmál se šíleně Luis Therin a Rand potlačil zamračení. „Slyšel jsem, že vzbouřenkyně existují. Vy jste nepopřely, že víte, kde jsou. Nechci jim uškodit, zdaleka ne. Mám důvod věřit, že by mě mohly podpořit.“ Hlavní důvod, proč to chtěl vědět, si však nechal pro sebe. Třeba měl Bashere pravdu, třeba potřeboval mít za sebou Aes Sedai, ale hlavně to chtěl vědět, protože mu řekly, že Elain je u nich. Potřeboval ji, aby získal Andor v míru. To byl jeho jediný důvod, proč ji hledal. Jediný. Byl pro ni stejně nebezpečný jako pro Aviendhu. „Pro lásku Světla, jestli to víte, řekněte mi to."

„Kdybychom to věděly,“ opáčila Alanna, „neměly bychom právo to komukoliv prozradit. Pokud se tě rozhodnou podporovat, můžeš si být jistý, že tě vyhledají.“

„Až budou ony chtít,“ dodala Verin, „ne ty.“

Rand se zachmuřeně usmál. Měl tolik čekat, nebo spíš tak málo. Dopředu se tlačila Moirainina rada. Nevěř žádné ženě, která nosí šátek, radila mu v den, kdy zemřela.

„Je s tebou Mat?“ zeptala se Alanna, jako by to vlastně bylo to poslední, nač myslela.

„I kdybych věděl, kde je, proč bych vám to říkal? A pořád takhle dokola?“ Zřejmě to nepovažovaly za vtipné.

„Je ale hloupé chovat se k nám jako k nepřátelům,“ zamumlala Alanna a vydala se k němu. „Vypadáš unaveně. Odpočíváš dost?“ Rand couvl před její zvednutou rukou a ona se zastavila. „Jako ty, Rande, já taky nechci škodit. Nic, co tu udělám, ti neublíží.“

Jelikož to řekla takhle přímo, musela to být pravda. Kývl a ona natáhla ruku a položila mu ji na čelo. Lehce ho zasvrběla kůže, když sáhla pro saidar, a tělem mu projela známá teplá vlna, jak kontrolovala jeho zdraví.

Alanna spokojeně kývla. A náhle se teplo změnilo v žár, jeden prudký záblesk, jako by na okamžik stál uprostřed žhoucí hranice. I poté, co to přešlo, se cítil divně, uvědomoval si sám sebe, jako si to neuvědomoval nikdy předtím, cítil i Alannu. Zapotácel se, točila se mu hlava a svaly měl jako kus hadru. Luis Therin tvořil ozvěnu jeho zmatku a znepokojení.

„Cos to udělala?“ chtěl vědět. Ve vzteku uchopil saidar. Jeho síla mu pomohla udržet se na nohou. „Cos udělala?“

Něco tepalo v proudu mezi ním a pravým zdrojem. Snažily se ho odstínit! Spletl vlastní štíty a zarazil je na místo. Skutečně urazil hodný kus cesty a hodně se naučil od doby, co ho Verin viděla posledně. Verin se zapotácela a musela se opřít o stůl, a Alanna zachrčela, jako by ji udeřil pěstí.

„Cos udělala?“ Dokonce i hluboko v chladné prázdnotě bez citů jeho hlas skřípal. „Řekni to! Já neslíbil, že ti neublížím. Jestli mi to neřekneš –“

„Spojila se s tebou,“ vyhrkla rychle Verin, ale jestli její vážnost byla nějak pocuchaná, okamžitě to zakryla. „Spojila se s tebou jako s jedním ze svých strážců. To je všechno.“

Alanna se vzpamatovala ještě o něco rychleji. Odstíněná, čelila mu klidně, s rukama založenýma, s náznakem uspokojení v očích. Uspokojení! „Řekla jsem, že tě neporaním, a udělala jsem pravý opak.“

Rand se několikrát zhluboka, pomalu nadechl a snažil se uklidnit. Nakráčel do toho jako štěně. Po vnějším okraji prázdnoty se drápal vztek. Klid. Musí být klidný. Jeden z jejích strážců. Takže je zelená. Ne že by to znamenalo nějaký rozdíl. Věděl toho o strážcích málo, rozhodně ne, jak zlomit pouto, nebo jestli se vůbec zlomit dá. Od Luise Therina cítil jenom ohromený šok. Nikoliv poprvé si Rand přál, aby byl Lan neodcválal hned po Moirainině smrti.

„Řekly jste, že nepůjdete do Tar Valonu. V tom případě, jelikož zřejmě nevíte, jestli víte, kde jsou ty vzbouřenkyně, můžete zůstat tady v Caemlynu.“ Alanna otevřela pusu, ale on ji nepustil ke slovu. „Buďte vděčné, že ty štíty nezavážu a nenechám vás tak!“ Tím si získal jejich pozornost. Verin stiskla rty a Alanniny oči byly jako ta hořící hranice, kterou předtím prošel. „Ale budete se ode mě držet dál. Obě. Pokud pro vás nepošlu, je vám Vnitřní Město zapovězené. Zkuste to porušit, a já vás nechám odstíněné a kromě toho v žaláři. Rozumíme si?“

„Dokonale.“ Přes výraz v očích měla Alanna hlas jako led. Verin jenom kývla.

Rand otevřel dveře a ztuhl. Zapomněl na dvouříčské dívky. Některé rozmlouvaly s Děvami, jiné si je jenom prohlížely a šeptaly si nad čajem. Bode a hrstka dívek z Emondovy Role se na něco vyptávaly Bashereho, jenž držel v pěsti cínový korbel a nohu měl položenou na lavici. Vypadal zpola pobaveně a zpola zděšeně. Když se dveře rozlétly, všichni se k němu otočili.

„Rande,“ zvolala Bode, „tenhle člověk o tobě vykládá hrozný věci.“

„Říká, že jsi Drak Znovuzrozený,“ koktala Larine. Ostatní dívky v místnosti to očividně ještě neslyšely. Zalapaly po dechu.

„Jsem,“ prohlásil Rand unaveně.

Larine si odfrkla a založila si ruce na prsou. „Hned jak jsem viděla ten kabát, hned jsem věděla, že ses začal nafukovat, už podle toho, jak jsi tenkrát utekl s Aes Sedai. Věděla jsem to dřív, než jsi začal mluvit tak neuctivě s Alannou Sedai a Verin Sedai. Ale nevěděla jsem, že se z tebe stal zaslepenej hlupák."

Bode se smála spíš zděšeně než pobaveně. „Neměl bys něco takovýho říkat, ani v žertu, Rande. Tam tě vychoval líp. Ty jsi Rand al’Thor. A teď nech těch hloupostí.“

Rand al’Thor. Tak se jmenoval, jenže pořádně nevěděl, kdo je. Tam al’Thor ho vychoval, ale jeho otcem byl aielský náčelník, který zemřel už dávno. Jeho matkou byla Děva, ale ne Aielanka. Tolik skutečně věděl o tom, kým je.

Stále ho plnil saidín. Jemně obalil Bode a Larine prameny vzduchu a zvedl je, až se jim nohy kývaly půl sáhu nad podlahou. „Já jsem Drak Znovuzrozený. Popírání to nezmění. Přání to nezmění. Nejsem ten muž, kterého jste znaly v Emondově Roli. Už rozumíte? Ano?“ Uvědomil si, že křičí, a pevně stiskl rty. Žaludek měl jako olověnou kouli a třásl se. Proč to Alanna udělala? Jaký aessedaiovský plán se líhl za tou hezkou tvářičkou? Nikomu nevěř, říkala Moirain.

Kdosi mu sáhl na ruku a on se prudce otočil.

„Prosím, postav je na zem,“ řekla Alanna. „Prosím. Jsou vyděšené.“

Byly víc než vyděšené. Larine zmizela krev z tváří a pusu měla otevřenou, že už to víc nešlo, jako by chtěla křičet a zapomněla jak. Bode vzlykala, až se celá třásla. Nebyly jediné. Ostatní dvouříčské dívky se k sobě choulily, jak nejdál se od něj v šenku dostaly, a většina taky brečela. I šenkýřky se tiskly v houfu ke stěně a brečely jako ostatní. Hostinský padl na kolena, vyvaloval oči a bezhlesně polykal.

Rand postavil obě dívky na podlahu a spěšně propustil saidín. „Mrzí mě to. Nechtěl jsem vás vylekat.“ Jakmile se dokázaly pohnout, Bode a Larine prchly k ostatním holkám, objímajícím jedna druhou. „Bode? Larine? Mrzí mě to. Neublížím vám, slibuju.“ Nepodívaly se na něj. Žádná se na něj nepodívala. Zato se na něj koukala Sulin a taky ostatní Děvy, s bezvýraznými tvářemi a káravými pohledy.

„Co se stalo, stalo se,“ prohodil Bashere a postavil korbel na stůl. „Kdo ví? Třeba je to tak nejlepší.“

Rand pomalu kývl. Nejspíš ano. Nejlepší bylo, že se od něj chtěly držet co nejdál. Nejlepší pro všechny. Jenom si přál, aby si mohl ještě chvíli povídat o domově. Aby ještě chvíli viděly jenom Randa al’Thora. Kolena se mu po tom spojení ještě podlamovala, ale jakmile se jednou vydal na cestu, zastavil se, teprve až zase seděl v Jeade’enově sedle. Nejlepší bylo, že se ho bály. Nejlepší by bylo, kdyby zapomněl na Dvouříčí. Napadlo ho, jestli ta hora časem přestane tolik vážit nebo bude vážit čím dál víc.