Pán chaosu

37 Když začne bitva

Ticho bylo velmi zvláštní a Egwain to vůbec nechápala. Elain se podívala na Nyneivu, potom se obě zadívaly na Nyneivin tenký stříbrný náramek. Nyneiva přenesla svůj pohled na Egwain, vykulila oči a pak je sklopila k podlaze.

„Musím se přiznat,“ řekla téměř šeptem. Hlas vůbec nezvedla, ale slova se z ní hrnula jedno přes druhé. „Chytila jsem Moghedien.“ Aniž by zvedla zrak, natáhla ruku s náramkem. „Tohle je a’dam. Držíme ji jako vězně a nikdo to neví. Kromě Siuan, Leany a Birgitte. A teď tebe.“

„Musely jsme,“ připojila s jistou opatrností Elain a naléhavě se předklonila. „Ony by ji byly popravily, Egwain. Vím, že si to zaslouží, ale má hlavu plnou vědomostí, věcí, o kterých se nám málem ani nesnilo. Odtud pocházejí všechny ty naše objevy. Kromě toho, jak Nyneiva vyléčila Siuan, Leanu a Logaina, a mých ter’angrialů. Ony by ji byly zabily a nepočkaly by, aby se něco dozvěděly!“

Egwain zmámenou hlavou vířily otázky. Ony že chytily jednu lze Zaprodanců? Jak? Elain že vyrobila a’dam? Egwain se otřásla, skoro se na tu věc nedokázala podívat. Vůbec nevypadala jako a’dam, který znala až příliš dobře. Ale jak se jim podařilo, dokonce i s ním, udržet jednu ze Zaprodanců ukrytou mezi tolika Aes Sedai? Jedna ze Zaprodanců, vězeňkyně. Neodsouzená a nepopravená. Při tom, jak začal být Rand podezíravý, pokud by to někdy zjistil, už by Elain nikdy neuvěřil ani slovo.

„Přiveď ji sem,“ podařilo se jí ze sebe vypravit dutým hlasem. Nyneiva vyskočila z křesla a odběhla. Hluk oslav, smích, hudba a zpěv na chvíli zesílily, než se za ní dveře zapráskly. Egwain si mnula spánky. Jedna ze Zaprodanců. „To je tedy skutečně velký tajemství.“

Elain znachověly líce. Proč, pod Světlem...? Ovšem.

„Elain, nechtěla jsem se ptát na... nikoho, o kom bych neměla vědět.“

Zlatovlasá žena skutečně nadskočila. „Já... možná o tom dokážu mluvit. Později. Zítra. Možná. Egwain, musíš mi slíbit, že nic neřekneš – nikomu! – pokud ti to nedovolím. Bez ohledu na to... co uvidíš.“

„Jestli to tak chceš.“ Egwain nechápala, proč je druhá žena tak podrážděná. Vážně ne. Elain měla tajemství, které sdílela s Egwain, jenomže Egwain na něj přišla náhodou, a od té doby obě předstíraly, že je to pouze Elainino tajemství. V Tel’aran’rhiodu se setkala s Birgitte, hrdinkou z pověstí. Možná se s ní stále scházela. Počkat, tohle přece říkala Nyneiva. Birgitte ví o Moghedien. Znamenalo to, že ta žena čeká v Tel’aran’rhiodu, až ji Valerský roh povolá zpátky? Nyneiva zná tajemství, které Elain odmítla Egwain přiznat, dokonce i když ji Egwain chytila takřka při činu? Ne. Tohle nehodlala obrátit v řadu obvinění a popírání.

„Elain, já jsem amyrlin – skutečná amyrlin – a už mám pár plánů. Moudré, které umějí usměrňovat, zvládají spoustu tkaniv jinak než Aes Sedai.“ Elain už o moudrých věděla, ačkoliv, když na to tak Egwain myslela, netušila, jestli to vědí i Aes Sedai. Nyní ty ostatní Aes Sedai. „Občas je to, co dělají, složitější nebo hrubší, ale občas je to jednodušší než to, co nás učily ve Věži, a funguje to stejně dobře.“

„Ty chceš, aby Aes Sedai studovaly u Aielů?“ Elain pobaveně zvedla koutky. „Egwain, s tímhle ony nikdy nebudou souhlasit, ani kdybys žila tisíc let. Jestli to ale zjistí, asi budou chtít zkoušet aielská děvčata na novicky.“

Egwain si poposedla na poduškách a zaváhala. Aes Sedai studující u moudrých. Jako učednice? K něčemu takovému by nikdy nedošlo, ale zvlášť Romandě a Lelaine by mohla trocha ji’e’toh jenom prospět. A Sheriam, Myrelle a... Přišla na pohodlnější způsob sezení a vzdala se svých představ. „Pochybuju, že by moudrý kdy souhlasily, aby se aielský dívky staly novickama.“ Kdysi snad, nyní však rozhodně ne. Teď by od nich Egwain mohla nejvíc čekat asi tak to, že budou s Aes Sedai mluvit zdvořile. „Myslela jsem spíš nějaký spojenectví. Elain, Aes Sedai není ani tisícovka. Když přičteš ty, co zůstaly v Pustině, tak je podle mě víc moudrých, co dokážou usměrňovat, než Aes Sedai. Možná mnohem víc. A stejně, ony nepustí jedinou, která v sobě má vrozenou jiskru.“ Kolik žen zemřelo na téhle straně Dračí stěny, protože náhle dokázaly usměrňovat, možná bez toho, aby si uvědomily, co vlastně dělají, a nebyl tu nikdo, kdo by je učil? „Chci k nám přivést víc žen, Elain. Co třeba ženy, které se dokážou učit, ale žádná Aes Sedai je nenajde dřív, než jsou na novicky příliš starý? Já říkám, když se chce některá učit, ať to zkusí, i když jí je čtyřicet nebo padesát, nebo její vnukové mají vlastní vnuky.“

Elain se zasmála. „Och, Egwain, přijatá novicka bude tyhle třídy mladších učit s gustem.“

„Budou se muset naučit jak,“ prohlásila Egwain pevně. Ten problém ji nenapadl. Aes Sedai vždycky tvrdily, že můžete být na mladší novicku příliš stará, ale když se chcete učit... Už teď částečně změnily názor. V davu viděla nad bílým šatem novicek tváře starší než Nyneiva. „Věž byla vždycky pevná v odmítání lidí, Elain. Když nejsi dost silná, tak tě vyhodí. Odmítni podstoupit zkoušku, a pošlou tě pryč. Nesložíš zkoušku, a ven. Když chtějí, mělo by jim být dovolený zůstat.“

„Ale zkoušky mají zajistit, že jsi dost silná,“ namítla Elain. „Nejenom v jediné síle. Že máš dost silnou vůli. Určitě bys nechtěla mít Aes Sedai, co se zlomí, když se poprvé ocitne pod tlakem. Nebo Aes Sedai, co skoro nedokáže usměrňovat.“

Egwain si odfrkla. Sorileu by vyhodily z Věže, aniž by ji vůbec vyzkoušely na přijatou. „Možná z nich nemůžou být Aes Sedai, ale to neznamená, že jsou k ničemu. Koneckonců, už tak jim důvěřují natolik, aby aspoň s trochou rozvahy používaly jedinou sílu, jinak by je neposlaly do světa. Mým snem je, aby každá žena, která dokáže usměrňovat, byla nějak spojená s Věží. Jedna každá, do poslední.“

„I hledačky větru?“ Elain sebou trhla, když Egwain kývla.

„Tys je nezradila, Elain. Nedokážu uvěřit, že svý tajemství udržely tak dlouho."

Elain si ztěžka povzdechla. „No, co se stalo, stalo se. ‚Med zpátky do plástve už vrátit nemůžeš.‘ Avšak jestli tvoje Aielanky dostanou zvláštní ochranu, Mořský národ by ji měl dostat taky. Ať hledačky větru učí svoje dívky. Žádnou ženu Mořského národa nesvážou Aes Sedai do rance a neodvlečou pryč, ať už budou chtít cokoliv.“

„Platí.“ Egwain si plivla do dlaně a natáhla ruku. Elain si po chvíli taky plivla do dlaně a obě se zazubily, když si stiskly ruce, aby dohodu potvrdily.

Úsměv však pomalu zmizel. „Je to kvůli Randově amnestii, Egwain?“

„Částečně. Elain, jak může být muž tak...?“ Tahle otázka se nedala nijak dokončit ani zodpovědět. Druhá žena přikývla, trošku smutně, chápavě či souhlasně nebo všechno dohromady.

Otevřely se dveře a v nich se objevila podsaditá žena v tmavém suknu se stříbrným podnosem v rukou. Na podnose byly tři stříbrné pohárky a stříbrný džbán na víno s dlouhým hrdlem. Tvář měla ztrhanou, byla to tvář selky, ale když si střídavě prohlížela Elain a Egwain, v tmavých očích jí jiskřilo. Egwain na okamžik překvapilo, že ta žena má přes otrhané šaty těsně padnoucí stříbrný nákrčník, ale potom za ní vstoupila Nyneiva a zavřela dveře. Musela běžet jako vítr, protože si našla čas převléknout se ze šatů přijaté do tmavě modrého hedvábí s vyšívanými zlatými spirálami kolem výstřihu a lemu. Výstřih nebyl tak hluboký, jak ho nosila Berelain, nicméně byl značně hlubší, než by Egwain u Nyneivy kdy čekala.

„Tohle je ‚Marigan',“ řekla Nyneiva a nacvičeným pohybem si přehodila cop přes rameno. Prsten s Velikým hadem se jí zatřpytil na pravé ruce.

Egwain se už chtěla zeptat, proč klade na jméno takový důraz, ale pak si najednou uvědomila, že „Mariganin“ náhrdelník odpovídá náramku na Nyneivině zápěstí. Nemohla si pomoci, aby necivěla. Ta žena rozhodně nevypadala tak, jak by čekala od Zaprodankyně. Taky to řekla nahlas, a Nyneiva se zasmála.

„Koukej, Egwain.“

Egwain se nejenom dívala, málem vyskočila ze židle a objala saidar. Jakmile Nyneiva promluvila, obklopila „Marigan“ záře. Jenom na chviličku, ale než pohasla, žena v prostém soukenném šatu se úplně změnila. Vlastně to byly docela malé změny, jenže když se sečetly, byla tu jiná žena, spíš hezká než krásná, ale rozhodně ne ztrhaná, žena hrdá, dokonce pyšná. Jen oči zůstaly stejné, jiskřící, jakkoliv však žena přebíhala pohledem od jedné Aes Sedai ke druhé, Egwain bez zjevných potíží uvěřila, že je to Moghedien.

„Jak?“ bylo jediné, na co se zmohla. Pozorně poslouchala, když jí Nyneiva a Elain vysvětlovaly převleky a převrácení tkaniva, ale pozorovala Moghedien. Byla hrdá, sebevědomá, opět si vědoma sama sebe.

„Vraťte ji zpátky,“ nakázala, když dokončily vysvětlování. Záře saidaru se opět objevila, byla vidět jenom chviličku, a jakmile pohasla, nebylo vidět žádné tkanivo. Moghedien byla zase obyčejná a ztrhaná vesnická žena, která vedla tvrdý život a vypadala starší, než ve skutečnosti byla. V černých očích, které upírala na Egwain, se jí jiskřilo, byly plné nenávisti a možná také opovržení, jež cítila sama k sobě.

Egwain si uvědomila, že stále ještě drží saidar, a na okamžik se cítila hloupě. Ani Nyneiva, ani Elain se saidaru nechopily. Ale ona taky měla Nyneiva ten náramek. Egwain vstala, aniž spustila zrak z Moghedien, a natáhla ruku. Pokud něco, tak se Nyneiva zatvářila dychtivě, když ho sundávala z ruky, což Egwain docela chápala.

Nyneiva jí náramek podala se slovy: „Polož ten podnos na stůl, Marigan. A chovej se co nejlíp. Egwain žila mezi Aiely.“

Egwain obrátila stříbrný náramek v rukou a snažila se potlačit chvění. Rafinovaná práce, byl ze článků tak chytře spojených, že vypadal téměř pevný. Kdysi byla sama na druhém konci a’damu. Byla to seanchanská věcička a obojek a náramek spojovalo stříbrné vodítko, nicméně pořád to byla ta samá věc. Žaludek se jí obracel tak, jako se jí neobracel, ani když čelila sněmovně či davu. Schválně si stříbro připjala na zápěstí. Měla jistou představu, co má očekávat, přesto ale málem nadskočila. Pocity druhé ženy před ní ležely jako na dlani, stejně jako její fyzický stav, vše se hromadilo v oddělené části Egwaininy mysli. Hlavně tu pulsoval strach, ale opovržení sama sebou, o němž si myslela, že ho vidí, bylo skoro stejně silné. Moghedien se její současný zjev nelíbil. Možná ho zvlášť nesnášela poté, co se nakrátko vrátila k vlastní podobě.

Egwain pomyslela na to, na koho se tu vlastně dívá. Zaprodankyně, žena, jejíž jméno se celá staletí používalo ke strašení dětí, žena, jež si svými zločiny vysloužila stonásobnou smrt. Pomyslela na vědomosti v její hlavě. Přinutila se k úsměvu. Nebyl to hezký úsměv. Ani nechtěla, aby takový byl, ale na hezký úsměv by se nejspíš stejně nevzmohla, i kdyby se o něj pokusila. „Mají pravdu. Žila jsem mezi Aiely. Takže jestli čekáš, že budu mírná jako Nyneiva a Elain, tak na to hezky rychle zapomeň. Jenom se na mě škaredě podíváš, a já tě donutím žebrat o smrt. Jenomže já tě nezabiju. Jenom najdu nějaký způsob, aby ti tahle tvář zůstala navěky. Na druhou stranu, jestli uděláš něco víc...“ Usmála se víc, až ukázala zuby.

Strach vyskočil tak, že pohltil všechno ostatní a napřel se proti přehradě. Moghedien, stojící před stolem, si tiskla suknice, až měla bílé klouby, a viditelně se třásla. Nyneiva a Elain se na Egwain dívaly, jako by ji ještě nikdy neviděly. Světlo, copak čekaly, že se bude k Zaprodancům chovat zdvořile? Sorilea by tu ženskou přikolíkovala na slunci, aby ji naučila poslušnosti, pokud by jí rovnou nepodřízla krk.

Egwain přistoupila k Moghedien blíž. Druhá žena byla vyšší, ale přikrčila se ke stolu a převrhla pohárky na podnose a rozkolébala džbán. Egwain se přinutila mluvit chladným hlasem. Vlastně se moc nutit nemusela. „Den, kdy tě přichytím při lži, je dnem, kdy tě osobně popravím. Takže. Napadlo mě zkusit cestovat z místa na místo tak, že vyvrtám díru, abych tak řekla, odsud tam. Díru do vzoru, takže mezi jedním a druhým koncem cesty nebude žádná vzdálenost. Jak dobře to bude fungovat?“

„Vůbec ne, pro tebe ani pro žádnou ženu,“ řekla Moghedien bez dechu a okamžitě. Strach, který vřel v jejím nitru, byl teď jasně patrný i na její tváři. „Takhle cestují muži.“ Bylo zřejmé, co tím myslí. Mluvila o jednom ze ztracených nadání. „Když to zkusíš ty, vtáhne tě to do... Nevím, co to je. Snad prostor mezi vlákny vzoru. Myslím, že bys pak nežila moc dlouho. Vím, že by ses nikdy nevrátila.“

„Cestování,“ zamumlala znechuceně Nyneiva. „Cestování nás ani nenapadlo!“

„Ne, to nenapadlo.“ Elain nemluvila s o nic větším nadšením. „Ráda bych věděla, nač ještě jsme ani nepomyslely.“

Egwain si jich nevšímala. „Tak jak?“ zeptala se tiše. Tichý hlas byl vždycky lepší než křik.

Moghedien sebou však trhla, jako by přece jenom křičela. „Zařídíš, aby dvě místa ve vzoru byla naprosto stejná. Můžu ti ukázat jak. Vyžaduje to trochu námahy, kvůli tomu... náhrdelníku, ale můžu –“

„Jako tohle?“ řekla Egwain, uchopila saidar a spletla prameny ducha. Tentokrát se nepokoušela dotknout světa snů, ale očekávala něco velmi podobného, pokud to bude fungovat. Získala však něco zcela jiného.

Tenký závěs, který setkala, nevyvolal mihotavý efekt a trvalo jen chvilku, než se svisle protrhl, a náhle se objevila čára stříbřitě modrého světla. Světlo se rychle rozšiřovalo – nebo snad obrátilo, jí to tak aspoň připadalo – do... něčeho. Pak byly uprostřed místnosti... dveře, a vůbec ne zamlžená scéna, jakou získala v Tel’aran’rhiodu ze svého stanu. Tyto dveře se otevíraly do sluncem sežehlé země, vedle níž nejhorší sucho tady vypadalo jako šťavnatá vesna. Nad prašnou plání žlutého jílu, rozpukanou, s několika zakrslými keříky, které i z dálky vypadaly, že jsou plné trnů, se zvedaly kamenné věže a ostré útesy.

Egwain málem vytřeštila oči. Tohle byla Aielská pustina v půlce cesty mezi Držbou Chladné skály a údolím Rhuideanu, místo, kde nebylo příliš pravděpodobné, že se někdo objeví – nebo mu ublíží. To, jaká opatření zřídil Rand se svým zvláštním pokojem ve Slunečním paláci, ji upozornilo, aby byla také opatrná – ale ona jenom doufala, že se sem dostane, a byla si jistá, že to bude přes mlžnou oponu.

„Světlo!“ vydechla Elain. „Víš, cos udělala, Egwain? Víš to? Myslím, že to taky zvládnu. Jestli mi to tkanivo ještě jednou ukážeš, vím, že si ho budu pamatovat.“

„Pamatovat co?“ Nyneiva málem kvílela. „Jak to udělala? Ách, ten zatracenej blok! Elain, kopni mě do kotníku. Prosím!“

Moghedien se tvářila velmi neutrálně. Náramkem se valila nejistota skoro stejně silná jako strach. Čtení pocitů se rozhodně nepodobalo čtení slov na stránce, ale tyhle dva byly jasné. „Kdo...?“ Moghedien si olízla rty. „Kdo tě to naučil?“

Egwain se usmála tak, jak vídala se usmívat Aes Sedai. Aspoň doufala, že tím dává najevo záhadu. „Nikdy si nebuď jistá, že už odpověď neznám dopředu,“ pronesla chladně. „Pamatuj si. Jednou mi zalžeš.“ Náhle ji napadlo, jak tohle musí znít Nyneivě a Elain. Ony tu ženu chytily, držely ji v zajetí za téměř neuvěřitelných podmínek, vyrvaly z ní všechny možné informace. Obrátila se k nim a krátce, lítostivě se zasmála. „Mrzí mě to. Nechtěla jsem to takhle převzít.“

„Proč by tě to mělo mrzet?“ Elain se zeširoka usmívala. „Ty to máš převzít, Egwain.“

Nyneiva škubla copem a pak se na něj zamračila. „Zřejmě nic nefunguje! Proč se nemůžu rozčílit? Och, co se mě týče, můžeš si ji nechat napořád. Stejně ji nemůžem vzít do Ebú Daru s sebou. Proč se nemůžu rozčílit? Ách, krev a zatracenej popel!“ Když si uvědomila, co řekla, vykulila oči a plácla se přes pusu.

Egwain se podívala na Moghedien. Žena se věnovala narovnávání pohárků a nalévání vína vonícího po sladkém koření, avšak při Nyneiviných slovech něco proběhlo náramkem. Snad leknutí? Třeba dávala přednost paním, které znala, před tou, která jí téměř prvními slovy vyhrožovala smrtí.

Ozvalo se důrazné zaklepání na dveře a Egwain chvatně propustila saidar. Otvor do Pustiny zmizel. „Dále.“

Do pracovny vstoupila Siuan a zarazila se. Povšimla si Moghedien, náramku na Egwainině zápěstí, Nyneivy i Elain. Zavřela dveře a předvedla pukrle tak nepatrné, jaké dělaly Romanda a Lelaine. „Matko, přišla jsem tě učit etiketě, ale jestli chceš, vrátím se později...“ Tázavě zvedla obočí.

„Jdi,“ propustila Egwain Moghedien. Když ji Nyneiva a Elain nechávaly volně pobíhat kolem, musel ji a’dam nějak držet na uzdě, i když nejspíš tolik neomezoval jako ten s vodítkem. Přejela prstem po náramku – nenáviděla tu věc, ale hodlala ji nosit ve dne v noci – a dodala: „Ale budeš mi k službám. Pokus o útěk stavím na stejnou úroveň jako lež.“ Když Moghedien spěchala ven, a’damem projel strach. To by mohl být problém. Jak Nyneiva a Elain dokázaly žít s takovými proudy hrůzy? Nicméně tohle byl problém na později.

Otočila se k Siuan a zkřížila ruce na prsou. „Takhle to nepůjde, Siuan. Vím všechno. Dcero.“

Siuan naklonila hlavu. „Vědět občas neposkytuje žádné výhody. Občas to jenom znamená dělit se o nebezpečí.“

„Siuan!“ vyhrkla Elain zpola zděšeně a zpola jako varování, a k Egwainině překvapení Siuan udělala něco, o čem by nikdy nečekala, že Siuan Sanche udělá. Začervenala se.

„Nemůžeš čekat, že se přes noc staneš někým jiným,“ zamumlala nerudně.

Egwain předpokládala, že s tím, co musí udělat, by jí Nyneiva a Elain mohly pomoci, ale jestli měla být skutečnou amyrlin, musela to dokázat sama. „Elain, vím, že ses chtěla převlíknout z těch šatů přijaté. Co kdybys to šla udělat? A pak zkus zjistit něco o ztracených nadáních. Nyneivo, ty taky.“

Obě ženy si vyměnily pohled, potom se podívaly na Siuan, vstaly, předvedly dokonalé úklony a uctivě zamumlaly: „Jak přikazuješ, matko.“ Siuan se tvářila dokonale neutrálně. Když odešly, stála tam a pozorovala Egwain s kyselým úsměvem.

Egwain uchopila saidar, krátce, aby vrátila svou židli zpátky na místo za stolem, pak si upravila štólu a posadila se. Dlouho se na Siuan jen mlčky dívala. „Potřebuju tě,“ řekla nakonec. „Víš, co to je, být amyrlin, co amyrlin může udělat a co ne. Znáš přísedící, víš, jak myslí, co chtějí. Potřebuju tě a hodlám tě využít. Sheriam, Romanda a Lelaine si možná myslí, že pod touhle štólou pořád nosím bílý šaty novicky – možná si to myslí všecky – ale ty mi pomůžeš dokázat jim opak. Nežádám tě, Siuan. Ty-mi-prostě-budeš-pomáhat.“ Pak už mohla jenom čekat.

Siuan si ji prohlédla, potom pohodila hlavou a tiše se zasmála. „Udělaly vážnou chybu, co? Ovšem já ji udělala první. Z tlusťoučkého malého čuníka na slavnostní tabuli se vyklubal živý piloun dlouhý jako tvoje noha.“ Doširoka rozprostřela suknice, předvedla hluboké pukrle a sklonila hlavu. „Matko, prosím, dovol mi sloužit a radit.“

„Pokud si budeš pamatovat, že to jsou jenom rady, Siuan. Už tak mám na krku spoustu lidí, co si myslí, že mi můžou na ruce a na nohy přivázat provázky. Od tebe si to líbit nenechám.“

„To bych se radši pokusila ty provázky přivázat sobě,“ ucedila Siuan suše. „Víš, nikdy jsem tě neměla doopravdy ráda. Možná proto, že jsem v tobě viděla příliš velký kus sebe sama.“

„V tom případě,“ řekla Egwain stejně suše, „mi můžeš říkat Egwain. Když budeme samy. Teď si sedni a řekni mi, proč tu sněmovna pořád ještě sedí na zadku a jak ji můžu přimět k pohybu."

Siuan si už chtěla přitáhnout židli, když si vzpomněla, že to teď může udělat s pomocí saidaru. „Sedí tu, protože jakmile se jednou pohnou, bude Bílá věž skutečně rozdělená. A ohledně toho, jak je přimět k pohybu, radím ti...“ Radila dlouho. Některé rady odpovídaly tomu, co už napadlo Egwain, a všechny vypadaly dobře.

Ve svém pokojíku v Menší věži nalila Romanda mátový čaj třem dalším přísedícím, z nichž pouze jediná byla žlutá. Místnost byla až vzadu, ale i sem pronikal hluk oslav. Romanda si toho úzkostlivě nevšímala. Tyto tří sestry byly připraveny ji podpořit při volbě amyrlin. Hlasovat pro tu holku byl stejně tak způsob, jak zabránit pozvednutí Lelaine, jako cokoliv jiného. Lelaine by shořela, kdyby se o tom někdy dozvěděla. Teď měla Sheriam tu svou mrňavou amyrlin uvedenou do úřadu a tyto tři přísedící byly ochotny naslouchat. Zvláště poté, co byly přijaté pozvednuty na hotové sestry výnosem. To musela být Sheriamina práce. Ona a ta její malá klika tuhle čtveřici přece hýčkala. Právě je napadlo povýšit Theodrin a Faolain nad ostatní přijaté a pro Elain a Nyneivu to taky jednou navrhly. Romanda se zamračila a uvažovala chvílí o tom, co asi zdrželo Delanu, přesto však začala hovořit poté, co saidarem zaštítila místnost proti odposlouchávání. Delana se prostě bude muset chytit, až přijde. Důležité bylo, aby se Sheriam poučila, že tím, že se zmocnila práce kronikářky, zase tak velkou moc nezískala.

V domku na druhé straně Salidaru podávala Lelaine chlazené víno čtyřem sestrám, z nichž pouze jedna byla modrá. Místnost byla protkána saidarem proti odposlouchávání. Zvuk oslav u Lelaine vyvolal úsměv. Čtveřice žen, jež tu byly s ní, navrhla, aby se pokusila získat amyrlinin stolec sama, a ona by byla neváhala, jenomže neúspěch by znamenal, že by místo ní byla zvolena Romanda, což by Lelaine bolelo stejně tolik, jako kdyby byla poslána do vyhnanství. Jak by Romanda skřípala zuby, kdyby někdy zjistila, že všechny hlasovaly pro to dítě jenom proto, aby si Romanda nemohla položit štólu na vlastní ramena. Teď se tu však sešly proto, aby probraly, jak umenšit Sheriamin vliv, když se jí teď podařilo uchvátit štólu kronikářky. Taková fraška, pozvednout přijaté na Aes Sedai výnosem té holky! Sheriam se musela nafouknout až k šílenství. Zatímco tu rozmlouvaly, začala Lelaine přemítat nad tím, kde je Delana. Už by tu měla být.

Delana seděla ve svém pokoji a hleděla na Halimu, která se jí uhnízdila na posteli. Jméno Aran’gar nikdy nepoužívaly. Delana se občas bála, že Halima pozná, když na něj byť jen pomyslí. Ochrana proti odposlouchávání byla malá, obklopovala pouze je dvě. „To je šílenství,“ podařilo se jí ze sebe nakonec vypravit. „Copak to nechápeš? Když se budu dál pokoušet podporovat všechny frakce, tak mě dřív nebo později přistihnou!“

„Úplně každý musí podstoupit jisté riziko.“ Důraz v ženině hlase usvědčoval ze lži úsměv těch šťavnatých rtů. „A ty je dál budeš tlačit k tomu, aby znovu zkrotily Logaina. To, nebo aby ho zabily.“ Žena se lehce zamračila, díky čemuž vypadala kupodivu ještě rozkošněji. „Jestli ho někdy vyvedou z toho domu, tak to zařídím sama.“

Delana si neuměla představit jak, ale nehodlala o té ženě pochybovat, dokud by skutečně neuspěla. „Já jenom nechápu, proč se tak bojíš muže, kterého od východu do východu slunce odstiňuje šest sester.“

Halimě zaplálo v zelených očích a vyskočila na nohy. „Já se nebojím a ty se to ani neopovažuj naznačit! Chci Logaina odříznutého nebo mrtvého, a to je všechno, co potřebuješ vědět. Rozumíme si?“

Nikoliv poprvé Delana zauvažovala nad tím, že druhou ženu zabije, jenže jako vždycky cítila nepříjemnou jistotu, že ta, která by zemřela, by byla ona. Halima nějak poznala, kdy objala saidar, i když sama usměrňovat nedokázala. Nejhorší však byla možnost, že jelikož ji Halima potřebuje, nezabila by ji. Delana si neuměla představit, co by místo toho udělala, ale samotná neurčitost hrozby způsobila, že se zachvěla. Měla by být schopná tu ženskou zabít přímo na místě, tady a teď. „Ano, Halimo,“ pravila pokorně a sama sebe za to nenáviděla.

„To je od tebe laskavé,“ pravila Siuan, držíc šálek, aby jí mohla Lelaine do čaje kápnout kořalku. Slunce se sklánělo k obzoru a světlo mělo narudlý odstín, ale v ulicích se pořád hýřilo. „Nemáš ponětí, jak únavné je učit tu holku etiketě. Zřejmě si myslí, že dokud se bude chovat jako vědma u nich doma, vše bude v pořádku. Sněmovna asi má být ženský kroužek nebo něco podobného.“

Lelaine nad čajem vydávala soucitné zvuky. „Říkáš, že si stěžovala na Romandu?“

Siuan pokrčila rameny. „Něco o tom, že Romanda trvá na tom, abychom zůstaly tady, místo abychom vytáhly k Tar Valonu, tedy aspoň pokud jsem tomu rozuměla. Světlo, ta holka je vzteklá jako rybařík při páření. Div že jsem ji nepopadla za ramena a nezatřásla s ní, jenže ona teď samozřejmě nosí štólu. No, jakmile dokončím výuku, skončila jsem s ní. Vzpomínáš si...?“

Siuan se v duchu usmívala, když se dívala, jak to Lelaine všechno vstřebává spolu s čajem. Skutečně důležitá byla jenom první věta. Ten kousek o vzteklé nátuře připojila o své vůli, ale některé přísedící by teď mohly kolem Egwain chodit opatrněji. Kromě toho soudila, že by to mohla být pravda. Sama už nikdy znovu amyrlin nebude, a byla si zcela jistá, že snažit se manipulovat s Egwain by bylo stejně marné jako snažit se manipulovat s ní, a stejně bolestivé, a přesto, učit amyrlin, jak být amyrlin... Těšila se na to víc než na cokoliv za velmi dlouhou dobu. Egwain z al’Vereů bude amyrlin, před kterou se budou trůny třást.

„Ale co můj blok?“ řekla Nyneiva a Romanda se na ni zamračila. Byly v Romandině pokoji v Menší věži a teď právě ji měla Romanda mít, podle pořadníku, který žluté sestavily. Hudba a smích zvenčí žlutou sestru zřejmě dráždily.

„Předtím jsi tak dychtivá nebyla. Slyšela jsem, že jsi Dagdaře řekla, že jsi taky Aes Sedai a ona si může najít jezero a strčit do něj hlavu.“

Nyneivě do tváří vystoupil nach. Mohla si být jistá, že se jí ta její vzteklá povaha postaví do cesty. „Možná jsem si prostě uvědomila, že být Aes Sedai neznamená, že můžu usměrňovat snáz než dřív.“

Romanda si odfrkla. „Aes Sedai. K tomu ještě musíš ujít dlouhou cestu, ať už... Nuže dobrá. Něco, co jsme ještě nezkusily. Skákej nahoru a dolů po jedné noze. A mluv.“ Stále se mračíc se posadila do vyřezávaného křesla u postele. „Drby, myslím. Mluv o něčem nedůležitém. Například o čem říkala amyrlin, že s ní chce mluvit Lelaine?“

Nyneiva na ni chvíli vzdorně zírala. Skákat po jedné noze? To je směšné! Ale stejně tu nebyla kvůli tomu, aby se zbavila svého bloku. Zvedla suknice a začala skákat. „Egwain... amyrlin... toho moc neříkala. Něco o tom, že musí zůstat trčet v Salidaru...“ Tohle by mělo fungovat, jinak od ní Egwain uslyší pár vybraných slov, amyrlin neamyrlin.

„Myslím, že tenhle bude fungovat lépe, Sheriam,“ řekla Elain a podala jí pokroucený modročerveně tečkovaný prsten, který byl ráno ještě kamenem. Vlastně se nijak nelišil od kteréhokoliv jiného, co kdy vytvořila. Stály stranou od davu v ústí úzké uličky, ozářené rudým sluncem. Za nimi kvílely skřipky a zpívaly flétny.

„Děkuji ti, Elain.“ Sheriam vsunula ter’angrial do kapsáře, aniž se na něj jen podívala. Elain Sheriam chytila v pauze mezi tancem, kdy měla pod vší tou chladnou aessedaiovskou vážností lehce zarudlé líce, nicméně jasný zelený pohled, z něhož se Elain jako mladší novicce vždycky roztřásla kolena, jí upírala přímo do tváře. „Proč mám pocit, že tohle není jediný důvod toho, že jsi za mnou přišla?“

Elain se zamračila a otáčela prstenem s Velikým hadem na pravé ruce. Pravé ruce. Nesmí prostě zapomínat, že je teď taky Aes Sedai. „To kvůli Egwain. Asi bych měla říkat amyrlin. Dělá si starosti, Sheriam, a já doufala, že bys jí mohla pomoci. Jsi kronikářka a já nevím, za kým jiným jít. Nevím všechno úplně přesně. Víš, jaká Egwain je. Nepostěžovala by si, ani kdyby jí uřízly nohu. Myslím, že je to kvůli Romandě, ačkoliv mluvila o Lelaine. Jedna nebo druhá si ji podala, myslím, kvůli tomu, že chtějí zůstat tady v Salidaru, a odmítají se hnout, protože je to příliš nebezpečné.“

„To je dobrá rada,“ podotkla Sheriam pomalu. „Nevím, jak nebezpečné, ale je to rada, kterou bych jí dala sama taky.“

Elain bezmocně rozhodila rukama. „Já vím. Ona mi řekla, žes to udělala, jenže... Neřekla to takhle přímo, ale myslím, že se těch dvou trochu bojí. Vím, že je teď amyrlin, ale myslím, že díky nim se cítí jako novicka. Myslím, že se bojí, že jestli udělá, co chtějí – dokonce i když je to dobrá rada – ony budou čekat, že příště udělá to samé. Myslím... Sheriam, ona se bojí, že příště nedokáže říct ne, pokud teď řekne ano. A... já se toho bojím taky. Sheriam, ona je amyrlin. Neměla by se dostat Romandě pod palec, ani Lelaine nebo komukoliv jinému. Ty jsi jediná, kdo jí může pomoci. Nevím jak, ale jsi."

Sheriam mlčela tak dlouho, až si Elain začala myslet, že jí druhá žena poví, že každé její slovo bylo směšné. „Udělám, co půjde,“ pronesla Sheriam nakonec.

Elain potlačila úlevné vydechnutí, než si uvědomila, že by na tom nezáleželo.

Egwain se předklonila, položila ruce na boky měděné vany a nechala Chesu žvatlat, když jí komorná drhla záda. Snila o skutečné lázni, ale doopravdy sedět v mýdlové vodě, provoněné květinovým olejem, bylo po aielských potních stanech zvláštní. Učinila první krok jako amyrlin, zorganizovala své nepočetné vojsko a začala útok. Vzpomínala na to, jak Rhuark kdysi řekl, že když jednou bitva začne, vojevůdce už nemá nad událostmi žádnou kontrolu. Teď mohla jedině čekat. „Přesto,“ prohodila tiše, „myslím, že by moudrý byly pyšný.“