Pán chaosu

53 Svátek světel

Lidé tančící v ulicích Cairhienu Perrina rozčilovali. Projít mezi nimi bylo téměř nemožné. Řada tanečníků se propletla za jeho zády za chlapíkem s velkým nosem a bez košile, hrajícím na flétnu. Poslední v řadě poskakovala kulatá ženuška, která se vesele smála a sundala ruku z pasu muže před sebou, aby se pokusila přitáhnout Perrina za sebou. Perrin zavrtěl hlavou, a buď ji jeho žluté oči vyděsily, nebo se tvářil skutečně tak ponuře, jak se cítil, poněvadž spolkla své veselí a nechala se řadou vést. Ohlížela se po něm přes rameno, dokud jej nezakryl dav. Jakási prošedivělá žena, stále pohledná, s barevnými pruhy na šedých hedvábných šatech do poloviny pasu, popadla Perrina štíhlýma rukama kolem krku a hladově se k němu natahovala pro polibek. Zatvářila se překvapeně, když ji jemně uchopil v podpaždí a odstavil ji z cesty. Vrazila do něho skupinka mužů a žen v jeho věku, poskakujících do rytmu tamburínek, vesele se smáli a tahali ho za kabát. Nevšímali si toho, že vrtí hlavou, dokud nakonec jednoho z mužů tvrdě neodstrčil a na ostatní nezavrčel jako vůdčí vlk smečky. Smích na okamžik zmizel ve vykuleném úžasu, ale vzápětí už zase řvali a snažili se napodobit jeho vrčení, než odskotačili a zmizeli v davu.

Byl první den Svátku světel, nejkratší den v roce, poslední den v roce, a město oslavovalo tak, že si to Perrin neuměl představit. Ve Dvouříčí se bude rovněž tancovat...! Cairhieňané byli zřejmě rozhodnutí si vynahradit rok usedlého života ve dvou dnech oslav. Majetek šel do stoupy a s ním i všechny přehrady mezi obyčejnými lidmi a šlechtici, alespoň na veřejnosti. Zpocené ženy v prostém drsném plátně se chytaly upocených mužů v tmavém hedvábí s barevnými pruhy a tahaly je do tance. Muži v povoznických kabátech roztáčeli ženy, které měly na šatech barevné pruhy někdy i do pasu. Muži s nahou hrudí se polévali vínem a taky všechny, kdo byli poblíž. Očividně mohl každý muž políbit kteroukoliv ženu a obráceně, a dělali to s velkou chutí všude, kam se Perrin podíval. Snažil se nedívat příliš pozorně. Některé urozené paní s vlasy vyčesanými do složitých kuželů z kudrlinek byly pod lehkými plášti, které se ani nesnažily držet, do pasu nahé. Mezi obyčejnými lidmi se jen málo z žen, jež si svlékly blůzky, obtěžovalo nějak zakrývat, jen měly rozpuštěné vlasy, a málokdy příliš dlouhé. Polévaly sebe i ostatní vínem stejně bláznivě jako muži. Bouřlivý smích se svářel s tisícem různých melodií, hrálo se na píšťaly, bubny a rohy, citery, vihuely a dulcimery.

Ženský kroužek z Emondovy Role by dostal hysterický záchvat a vesnická rada mrtvici, ale nemravné hrátky Perrinovo podráždění jen trochu přiživovaly. Nandera říkala pár hodin a Rand už byl pryč šest dní. Min buď odešla s ním, nebo zůstávala u Aielů. A nikdo zřejmě nic nevěděl. Až na někoho jménem Sorilea byly moudré stejně vyhýbavé jako Aes Sedai, když už se Perrinovi občas podařilo dostat některou do kouta. Sorilea mu drze řekla, ať se stará o svou ženu a nestrká nos do věcí, do kterých mokřiňanům nic není. Jak Sorilea věděla, že má s Faile potíže, to Perrin netušil, ale bylo mu to jedno. Cítil, že ho Rand potřebuje, jako svrbění pod kůží, každý den silněji. Nyní šel z Randovy školy, posledního místa, které ho napadlo, ale všichni tam pili, tančili a pelešili se jako zbytek Cairhienu. Jako hlavu školy mu označili ženskou jménem Idrien, ale když se mu s nemalými obtížemi a za nemalých rozpaků podařilo přerušit její líbání s mužem dost mladým, aby mohl být její syn, na dost dlouho, aby se jí zeptal, řekla mu jen, že by možná mohl něco vědět chlapík jménem Fel, načež se ukázalo, že Fel tancuje se třemi mladými ženami, jež mohly být jeho vnučkami. Se všemi třemi zároveň. Fel si málem nevzpomínal ani na to, jak se jmenuje, což za daných okolností nebylo divu. Světlo spal Randa! Odešel beze slova, když věděl o Mininých viděních, věděl, že bude Petřina zoufale potřebovat. Dokonce i Aes Sedai to zřejmě znechutilo. Právě dnes ráno Perrin zjistil, že už před třemi dny vyrazily k Tar Valonu, s tím, že nemá smysl zůstávat dál. Co má Rand za lubem? Z toho svrbění by Perrin nejradši do něčeho kousl. Když dorazil zpět do Slunečního paláce, hořely všechny lampy a svíčky byly všude, kam se nějaká dala postavit. Chodby se třpytily jako drahokamy na slunci. Ve Dvouříčí by byl také každý dům osvětlený, svítila by každá lampa i svíčka až do východu slunce příštího dne. Většina palácových sloužících byla venku v ulicích, a těch pár, kteří zůstali, se zjevně smálo, tancovalo a zpívalo, stejně jako pracovalo. Dokonce i tady byly některé ženy obnažené do pasu, dívky právě tak dost staré, aby si ve Dvouříčí mohly zaplést copy, i prošedivělé báby. Aielové v chodbách se zatvářili znechuceně, když si toho všimli, avšak pravda byla, že si toho nevšímali zrovna často. Zvlášť Děvy zuřily, ačkoliv Perrin tušil, že to nemá nic společného s obnaženými Cairhieňankami. Děvy byly od Randova odchodu jako kočky s vytaženými drápky.

Perrin pro změnu procházel chodbami otevřeně. Skoro si přál, aby do něj Berelain vrazila. Hlavou mu proletěla představa, jak ji drží za krk v zubech a třese s ní, až bude připravená utéci s ocasem staženým mezi nohama. Možná naštěstí se do svých komnat dostal, aniž z ní viděl jediný chlup.

Faile málem vzhlédla od hrací desky, když vstoupil. Perrin si byl jistý, že to udělala. Stále z ní vycházel žárlivý pach, ale nebyl nejsilnější, hněv byl silnější, byť ne nejhorší, a nejsilnější byl tupý, nevýrazný odér, v němž poznal zklamání. Proč byla kvůli němu zklamaná? Proč s ním nemluvila? Jediné slovo, které by něco naznačilo, které by vrátilo všechno k tomu, co bylo předtím, a on by byl na kolenou a přijal vinu za všechno, co by mu chtěla hodit na hlavu. Jenomže ona jenom položila černý kámen a zamumlala: „Jsi na řadě, Loiale. Loiale?“

Loial neklidně stříhal ušima a svěsil dlouhé obočí. Ogierové možná neměli zvlášť dobrý čich – no, o nic lepší než Faile – ale Loial dokázal vycítit náladu tam, kde by si žádný člověk ničeho nevšiml. Když byli Perrin a Faile ve stejné místnosti, Loial vypadal, že mu je do pláče. Teď si jenom povzdechl, znělo to, jako když jeskyní věje vítr, a položil bílý kámen na značku, kde by měl chytit do pasti většinu Faileiných kamenů, pokud by si nedala pozor. Nejspíš si toho všimne, protože byli s Loialem vyrovnaní hráči, mnohem lepší než Perrin.

Ve dveřích do ložnice se objevila Sulin s polštářem v náručí a na Faile s Perrinem se zamračila. Její pach Perrinovi připomněl vlčici, jež už má plné zuby všech štěňat, které ji při hře hryžou do ocasu. Taky z ní byly cítit starosti. A kupodivu obavy. Ačkoliv proč by mělo být divné, že z bělovlasé služebné jsou cítit obavy – i když měla tak ošlehanou zjizvenou tvář jako Sulin – to Perrin nechápal.

Perrin sebral knihu v kožené vazbě, usadil se v křesle a svazek otevřel. Přesto nezačal číst, dokonce ani knihu pořádně nevnímal, vlastně ani nevěděl, co si vybral. Zhluboka se nadechl a snažil se soustředit jen na Faile. Zklamání, hněv, žárlivost a pod tím, dokonce i pod slaboučkou čerstvě bylinkovou vůní jejího mýdla, byla ona. Perrin ji hladově vdechoval. Jediné slovo, víc říkat nemusela.

Když se ozvalo zaklepání na dveře, Sulin vyrazila z ložnice, mrskla červenobílými suknicemi a zlobně se zamračila na Perrina, Faile i Loiala, jako by přemítala, proč neodpoví někdo z nich. Když uviděla Dobraina, ohrnula pysk zcela nepokrytě – od chvíle, co Rand odešel, to dělala dost často – ale pak se zhluboka nadechla, jako by se chtěla uklidnit, a viditelně se přinutila k téměř podlézavé mírnosti. Její hluboké pukrle by se hodilo i pro krále, který si rád hraje taky na kata, a tam zůstala, s tváří málem u podlahy. Náhle se roztřásla. Pach hněvu se rozplynul a dokonce i starosti přemohl pach připomínající tisíce tenoučkých, jako jehla ostrých třísek. Perrin už z ní stud cítil předtím, ale tentokrát by řekl, že by mohla studem zemřít. Cítil hořkosladký pach, který ženy vydávaly, když se rozplakaly z přemíry citů.

Dobraine se na ni samozřejmě ani nepodíval. Místo toho upřel zapadlé oči na Perrina. Tvářil se vážně, dokonce přísně. Čelo měl vyholené a napudrované. Z Dobraina nebyla cítit ani kapka alkoholu a taky se nezdálo, že by tancoval. Když se s ním Perrin sešel jednou předtím, byl cítit suchou ostražitostí. Ne obavami, ale jako by procházel hustým lesem plným jedovatých hadů. Ten pach byl dnes desetkrát silnější. „Milost tě provázej, urozený pane Aybaro,“ řekl Dobraine a sklonil hlavu. „Smím si s tebou pohovořit o samotě?“

Perrin odložil knihu na podlahu vedle křesla a ukázal muži do křesla naproti. „Světlo na tebe sviť, urozený pane Dobraine.“ Když chtěl být ten muž formální, mohl být Perrin taky. Existovaly ale hranice. „Ať už chceš říct cokoliv, moje žena to může slyšet. Nemám před ní žádná tajemství. A Loial je můj přítel.“

Ucítil na sobě Failein pohled. Náhle jej téměř přemohl její pach. Z nějakého důvodu si ho spojoval s její láskou k němu. Když byla nejněžnější nebo když byly její polibky nejohnivější, to aroma jej téměř přemáhalo. Napadlo ho, že řekne Dobrainovi, aby odešel – a Loialovi a Sulin rovněž, když byla Faile cítit takhle, určitě by se mu podařilo nějak všechno napravit – ale Cairhieňan už si sedal. „Muž, jenž může věřit své ženě, urozený pane Aybaro, je provázen větší milostí, než může znamenat majetek.“ Přesto se na ni Dobraine chvíli díval, než pokračoval. „Dneska se v Cairhienu stala dvě neštěstí. Ráno byl nalezen mrtev v posteli urozený pán Maringil, zjevně se jedná o jed. A chvilku poté urozený pán Meilan zřejmě padl na ulici za oběť čepeli lupiče. Během Svátku světel je to velmi neobvyklé.“

„Proč nám to vykládáš?“ zeptal se Perrin pomalu.

Dobraine rozhodil rukama. „Ty jsi přítel pána Draka a on tady není.“ Zaváhal, a když pokračoval, mluvil nuceně. „Včera v noci Colavaere večeřela s hosty z menších rodů. Byli tam členové rodin Daganred, Chuliandred, Annallin, Osiellin a dalších. Samy o sobě jsou malé, ale je jich hodně. Předmětem jednání bylo spojenectví s rodem Saighan a také podpora Colavaere při usilování o Sluneční trůn. Tu schůzku se nijak nesnažila utajit.“ Znovu se odmlčel a Perrina zvažoval pohledem. Ať už Dobraine viděl cokoliv, zřejmě si myslel, že je nutné bližší vysvětlení. „Tohle je velmi zvláštní, protože jak Maringil, tak Meilan chtěli trůn pro sebe a jeden i druhý by ji udusil jejím vlastním polštářem, kdyby to zjistil.“

Konečně Perrin pochopil, ačkoliv ne to, proč při tom Dobraine potřebuje tak třískat do křoví okolo. Přál si, aby se ozvala Faile. V těchhle věcech uměla chodit mnohem lépe než on. Koutkem oka na ni dohlédl, skláněla hlavu nad hrací deskou a úkosem ho sledovala. „Jestli si myslíš, urozený pane Dobraine, že Colavaere spáchala zločin, měl bys zajít za... za Rhuarkem.“ Chtěl říci Berelain, ale i tak od Faile zachytil slabý pach žárlivosti.

„Za tím aielským divochem?“ prskl Dobraine. „To je lepší jít za Berelain, i když jen o trochu. Připouštím, že ta mayenerská holka ví, jak řídit město, ale podle ní je každý den Svátkem světel. Colavaere by ji nechala nařezat a uvařit s papričkami. Ty jsi přítel Draka Znovuzrozeného. Colavaere –“ Tentokrát se zarazil, protože si konečně uvědomil, že do místnosti bez klepání vplula Berelain s něčím dlouhým a úzkým, zabaleným v pokrývce, v náručí.

Perrin zaslechl cvaknout dveře a při pohledu na ni, s poodhaleným poprsím, dostal takový vztek, že skoro zapomněl na všechno ostatní. Ta ženská si přijde sem, aby pokračovala ve svém flirtování před jeho manželkou? Zuřivost ho zvedla na nohy, dunivě tleskl. „Ven! Ven, ženská! Ven, hned! Nebo tě vyhodím a vyhodím tě tak daleko, že se dvakrát odrazíš!“

Berelain sebou při prvním slově trhla tak, že pustila své břemeno a s vykulenýma očima couvla, ačkoliv neodešla. Při posledním slově si Perrin uvědomil, že na něj všichni zírají. Dobraine se tvářil bezvýrazně, ale táhl se od něj úžas, ostrý pach mezi nevýraznými. Loial měl uši postavené a bradu málem na prsou. A Faile, s tím chladným úsměvem... Perrin to vůbec nechápal. Vlny žárlivosti očekával, když byla Berelain přímo tady v místnosti, ale proč z ní byla stejně silně cítit bolest?

Náhle Perrin uviděl, co Berelain pustila. Pokrývka se odhrnula a byl vidět Randův meč a opasek s Dračí přezkou. Odešel by Rand bez nich? Perrin si rád věci nejdřív pořádně promyslel. Když člověk spěchal, mohl lidem ublížit, aniž by to tak myslel. Ale meč, který tu ležel, byl jako zásah bleskem. Rychlost byla při práci v kovárně hloupá a lajdácká, ale teď se Perrinovi zježily všechny chlupy na těle a hluboko v hrdle zavrčel.

„Ony ho unesly!“ zakvílela náhle Sulin ke zděšení ostatních. Zvrátila hlavu, zavřela oči a sténala do stropu. „Aes Sedai unesly mého prvního bratra!“ Líce se jí leskly slzami.

„Uklidni se, dobrá ženo,“ zarazila ji důrazně Berelain. „Jdi vedle a uklidni se.“ K Perrinovi a Dobrainovi dodala: „Nesmíme jí dovolit rozšířit tu zprávu –“

„Ty mě nepoznáváš,“ přerušila ji náhle Sulin divoce, „v těchhle šatech a s delšími vlasy. Ještě jednou o mně promluvíš, jako bych tady nebyla, a já ti udělám, co jsem slyšela, že ti udělal Rhuark v Tearském Kameni a měl udělat i teď.“

Perrin si vyměnil zmatené pohledy s Dobrainem a Loialem, dokonce i s Faile, než ucukla pohledem. Berelain, na druhou stranu, střídavě bledla a rudla. Bylo z ní cítit čiré pokoření, svraštělé a ponižující.

Sulin došla ke dveřím a rozrazila je dřív, než se někdo stačil pohnout. Alespoň Dobraine se k tomu chystal, ale žlutovlasá mladá Děva, procházející kolem, ji zahlédla a pobaveně se usmála. „Utři si obličej, Luaine,“ štěkla Sulin. Zřejmě pohybovala rukama, ačkoliv to lidé za ní nemohli vidět. Luaine se okamžitě přestala šklebit. „Vyřiď Nandeře, že musí okamžitě přijít sem. A Rhuarkovi. A přines mi cadin’sor a nůžky, abych si mohla slušně ostříhat vlasy. Utíkej, ženská! Jsi Far Dareis Mai, nebo Shae’en M’taal?“ Žlutovlasá Děva vyrazila pryč a Sulin se se spokojeným kývnutím vrátila do pokoje a práskla za sebou dveřmi. Faile civěla s otevřenou pusou.

„Milost nás provázej,“ zavrčel Dobraine. „Ona Aielům nic neřekne, ta ženská se musela zbláznit. Můžeme se rozhodnout, co jim řekneme, až ji svážeme a dáme jí roubík.“ Pohnul se, jako by to chtěl udělat, dokonce z kapsy kabátce vytáhl zelený šátek, ale Perrin ho chytil za ruku.

„Ona je Aielka, Dobraine,“ podotkla Berelain. „Děva oštěpu. Té livreji nerozumím.“ Kupodivu si varovné zamračení od Sulin vysloužila Berelain.

Perrin pomalu vydechl. A on chtěl před Dobrainem tu bělovlasou stařenku chránit. Cairhieňan se na něj tázavě podíval a pozvedl ruku se šátkem. Očividně pořád dával přednost poutům a roubíku. Perrin se postavil mezi ty dva a zvedl Randův meč.

„Chci si být jistý.“ Náhle si uvědomil, že se takhle dostal velmi blízko k Berelain. Ta znepokojeně pokukovala po Sulin a přistoupila k Perrinovi blíž, jako by u něj hledala ochranu, ale byla cítit odhodláním, ne nejistotou. Byla cítit jako lovec. „Nerad dělám unáhlený závěry,“ prohlásil Perrin a šel se postavit vedle Faileina křesla. Ne rychle, prostě muž, který se jde postavit ke své ženě. „Tenhle meč doopravdy nic nedokazuje.“ Faile vstala a obeplula stůl, aby se mohla na hrací desku podívat přes Loialovo rameno. No, spíš přes jeho loket. Berelain také vykročila, k Perrinovi. Pořád vrhala ustrašené pohledy na Sulin, aniž by byla v nejmenším cítit strachem, a zvedla ruku, jako by ho chtěla uchopit za loket. Popošel za Faile a snažil se vypadat nenápadně. „Rand říkal, že když si dá pozor, tři Aes Sedai mu nemůžou ublížit.“ Faile proplula kolem druhé strany stolu zpátky ke svému křeslu. „Slyšel jsem, že si k sobě nikdy nepustil víc než tři.“ Berelain sledovala soucitnými pohledy jeho a ustrašenými Sulin. „Řekl mi, že v den, kdy odešel, za ním šly jenom tři.“ O něco rychleji popošel za Faile. Ta vyskočila z křesla a vrátila se k Loialovi. Loial měl hlavu v dlaních a tiše sténal, tedy tiše na ogiera. Berelain už šla po Perrinovi, velké oči měla vykulené, dokonalý obraz ženy hledající ochranu. Světlo, ale že byla cítit odhodlaně!

Perrin se k ní prudce otočil a strčil jí do prsou tak tvrdě, až vykvíkla. „Zůstaň, kde jsi!“ Náhle si uvědomil, kde přesně jeho ruka spočinula, a prudce ucukl, jako by se spálil. Podařilo se mu ale mluvit dál tvrdě. „Zůstaň tam!“ Couvl a mračil se dost silně, aby pod jeho pohledem praskla kamenná zeď. Chápal, proč má plný nos Faileiny žárlivosti, ale proč, proč, proč z ní byla ještě víc cítit bolest?

„Jen málokterý muž mě donutí poslouchat,“ zasmála se měkce Berelain, „ale myslím, že ty jsi jedním z nich.“ Její tvář a tón – a co bylo ještě důležitější, její pach – zvážněly. „Šla jsem hledat do komnat pána Draka, protože jsem se bála. Všichni vědí, že Aes Sedai přišly, aby ho doprovodily do Tar Valonu, a já nemohla pochopit, proč se vzdaly. Mne samotnou navštívilo ne méně než deset různých sester a radily mi, co bych měla dělat, až se on s nimi vrátí do Věže. Byly si zřejmě velmi jisté.“ Zaváhala, a ačkoliv se na Faile nepodívala, Perrin získal dojem, že zvažuje, má-li před ní něco říci. Kvůli Dobrainovi váhala rovněž, ale spíš kvůli Faile. Pach lovce se vrátil. „Získala jsem silný dojem, že bych se měla vrátit do Mayene, a pokud ne, mohla bych tam být doprovozena.“

Sulin si cosi zamumlala, ale Perrin jasně slyšel. „Rhuark je hlupák. Kdyby byla opravdu jeho dcera, neměl by čas dělat nic jiného, protože by ji pořád tloukl.“

„Deset?“ ozval se Dobraine. „Já dostal jenom jednu. Měl jsem dojem, že je zklamaná, když jsem jasně řekl, že jsem odpřisáhl věrnost pánu Drakovi. Ale deset nebo jedna, klíčem je Colavaere. Ona ví stejně dobře jako všichni ostatní, že pán Drak chce Sluneční trůn pro Elain Trakandovnu.“ Zamračil se. „Tedy vlastně Elain Damodredovnu. Taringail měl trvat na tom, aby se Morgasa vdala za Damodreda, místo aby se sám přiženil k Trakandům. Ona ho potřebovala natolik, že by to byla udělala. No, Elain Trakandovna, nebo Damodredovna, má na trůn stejně velký nárok jako kdokoliv jiný, daleko větší než Colavaere, přesto jsem přesvědčený, že Colavaere nechala Maringila a Meilana zabít, aby si cestu k trůnu zabezpečila. A to by se neopovážila, kdyby si myslela, že se pán Drak někdy vrátí.“

„Tak proto.“ Berelain zvrásnila čelo maličká rozčilená vráska. „Mám důkaz, že nechala sluhu, aby dal Maringilovi jed do vína – byla neopatrná, a já si s sebou přivedla dva dobré lovce zlodějů – ale nevěděla jsem proč.“ Lehce sklonila hlavu jako poděkování za Dobrainův obdivný pohled. „Bude za to viset. Pokud existuje nějaký způsob, jak dostat pána Draka zpátky. Pokud ne, obávám se, že se všichni budeme muset starat o to, abychom zůstali naživu.“

Perrin sevřel ruku na pochvě meče z kančí kůže. „Dostanu ho zpátky,“ zavrčel. Dannil a ostatní dvouříčtí muži ještě nemohli být dál než v polovině cesty do Cairhienu, když s sebou měli vozy. Byli tu však vlci. „I kdybych měl jít sám, dostanu ho zpátky.“

„Sám ne,“ prohlásil Loial temně, jako když se drtí kámen. „Nikdy ne sám, když jsem tady já, Perrine.“ Náhle rozpačitě zastříhal ušima. Když někdo viděl, jak se chová udatně, vždy ho to uvedlo do rozpaků. „Koneckonců, moje kniha neskončí moc dobře, když bude Rand ve vězení ve Věži. A těžko můžu psát o jeho záchraně, když tam nebudu.“

„Nepůjdeš sám, ogiere,“ řekl Dobraine. „Zítra můžu mít pět set jezdců, kterým věřím. Co zvládneme proti šesti Aes Sedai, to netuším, ale já své přísahy dodržuji.“ Podíval se na Sulin a zamnul šátek, který stále držel. „Jak daleko ale můžeme věřit divochům?“

„Jak daleko můžem věřit zabijákům stromů?“ chtěla vědět Sorilea tvrdým hlasem, když bez zaklepání vstoupila. Byl s ní Rhuark, s ponurým pachem, a Amys, příliš mladou tvář, neuvěřitelně rámovanou bílými vlasy, měla chladnou jako Aes Sedai, a Nandera, páchnoucí vražedným vztekem, s rancem šedohnědozelené látky.

„Vy to víte?“ zeptal se užasle Perrin.

Nandera hodila ranec Sulin. „Už dávno jsi měla uznat, žes svoje toh splnila. Skoro čtyři a půl týdne, celý měsíc a půl. Dokonce i gai’šainové říkají, že jsi příliš pyšná.“ Obě ženy zmizely v ložnici.

Jakmile Perrin promluvil, doneslo se k němu od Faile podráždění. „Znaková řeč Děv,“ zamumlala, příliš tiše, aby ji zaslechl někdo kromě něj. Perrin se na ni vděčně podíval, ale ona se zdánlivě soustředila na hrací kameny. Proč se nezúčastní? Dávala mu dobré rady a on by vděčně přijal každou, kterou by byla ochotná poskytnout. Položila kámen a zamračila se na Loiala, který se soustředil na Perrina a ostatní.

Perrin se ovládl, aby nezavzdychal, a klidně řekl: „Je mi jedno, kdo komu věří. Rhuarku, ty jsi ochotný poslat Aiely proti Aes Sedai? Je jich šest. Sto tisíc Aielů by je ale mohlo zarazit.“ Číslo, které vypustil z úst, ho zarazilo – deset tisíc mužů již tvořilo nezanedbatelné vojsko – ale o těchto počtech mluvil Rand, a když Perrin viděl v kopcích aielský tábor, uvěřil mu. K jeho překvapení bylo z Rhuarka cítit váhání.

„Tolik nepůjde,“ řekl kmenový náčelník pomalu a odmlčel se, než pokračoval. „Dnes ráno dorazili běžci. Shaidové vytáhli se silou na jih od Rodovrahovy Dýky do srdce Cairhienu. Mám asi dost lidí, abych je zastavil – zřejmě nepřicházejí všichni – ale kdybych vzal tolik oštěpů ze země, tak všechno, co jsme dokázali, by přišlo vniveč. Přinejmenším by Shaidové dávno před naším návratem tohle město vyplenili. Kdo může říct, jak daleko by zašli, dokonce do cizích zemí, a kolik lidí by odvedli s tvrzením, že jsou gai’šainové.“ Při posledních slovech z něj bylo silně cítit opovržení, ale Perrin vůbec nepochopil, o čem mluví. Co záleželo na tom, kolik země bude nutné znovu dobýt – nebo dokonce na tom, kolik lidí zemře, i když tohle pomyšlení přicházelo jen váhavě, s bolestí – proti tomu, že Randa, Draka Znovuzrozeného, uvězní v Tar Valonu?

Sorilea si Perrina prohlížela. Oči moudrých Perrinovi často připomínaly oči Aes Sedai, měl dojem, že je zvážen do lotu a změřen do coulu. Sorilein pohled v něm vyvolával pocit, že ho rozkládá jako rozbitý pluh, potěžká každý hřebík a prozkoumá ho, aby zjistila, jestli by ho měla opravit nebo nahradit. „Řekni mu všechno, Rhuarku,“ vyjela ostře.

Amys položila Rhuarkovi ruku na loket. „Má právo to vědět, stíne mého srdce. Je to Randa al’Thora skoro-bratr.“ Hlas měla něžný, ale cítit byla odhodláním.

Rhuark se pozorně podíval na moudré a opovržlivě na Dobraina. Nakonec se narovnal do celé své výšky. „Můžu vzít jenom Děvy a siswai’aman.“ Z jeho tónu a pachu bylo cítit, že by raděj i ztratil paži, než řekl tohle. „Příliš mnoho ostatních by si s Aes Sedai s oštěpy nezatančilo.“ Dobraine pohrdlivě zkřivil ret.

„Kolik Cairhieňanů bude bojovat proti Aes Sedai?“ zeptal se Perrin tiše. „Šest Aes Sedai, a my nemáme nic než ocel.“ Kolik Děv a těch sis-cosi dokáže Rhuark sebrat? Nezáleželo na tom. Pořád tu byli vlci. Kolik vlků zemře?

Dobraine narovnal ret. „Já, vznešený pane Aybaro,“ řekl škrobeně. „Já a mých pět set, i kdyby těch Aes Sedai bylo šedesát.“

Dokonce i Sorilein smích zněl tvrdě. „Neboj se Aes Sedai, zabijáku stromů.“ Náhle, ke všeobecnému zděšení, před ní ve vzduchu zatančil plamínek. Ona umí usměrňovat!

Když se pustili do plánování, nechala plamínek zmizet, ale Perrin na to nezapomínal. Malý, slabě se mihotající, nějak však byl vyhlášením války, silnějším než hlas trub, války na nože.

„Když budeš spolupracovat,“ prohodila Galina konverzačním tónem, „budeš mít mnohem příjemnější život.“

Dívka mrzutě opětovala její pohled a poposedla si na stoličce, byť pořád cítila bolest. Silně se potila, ačkoliv neměla kabátec. Ve stanu muselo být horko. Galina na teplotu okolí občas úplně zapomínala. Nikoliv poprvé se zamyslela nad touhle Min nebo Elmindredou nebo jak se vlastně jmenovala doopravdy. Když ji Galina viděla poprvé, měla na sobě klučičí šaty a byla ve společnosti Nyneivy z al’Mearů a Egwain z al’Vereů. A rovněž Elain z rodu Trakandů, avšak ty první dvě byly svázány s al’Thorem. Podruhé patřila Elmindreda k těm ženám, které Galina nenáviděla, vyparáděná a uvzdychaná, a v podstatě pod osobní ochranou Siuan Sanche. Jak mohla být Elaida tak hloupá, že jí dovolila opustit Věž, to si Galina neuměla představit. Co má ta holka v hlavě? Možná ji Elaida nedostane hned. Když ji ve Věži vhodně použije, mohla by ta holka Galině pomoci chytit Elaidu do sítě jako vlaštovku. Přes všechno, co povídala Alviarin, se Elaida stávala jednou z těch silných, schopných amyrlin, jež pevně držely v rukou všechny otěže. Dostat ji do klece, to by Alviarin určitě oslabilo. Kdyby ji vhodně využila právě teď...

Vycítila změnu v pramenech a prudce se narovnala. „Promluvím si s tebou znovu, až budeš mít víc času si to promyslet, Min. A přemýšlej o tom, za kolik slz stojí nějaký chlap."

Když byla venku, vyštěkla Galina na podsaditého strážce, jenž tu hlídal. „Tentokrát ji hlídej pořádně.“ Carilo nebyl na stráži, když včera v noci došlo k tomu střetu, ale gaidinové byli už tak dost rozmazlení. Když už museli existovat, mělo by se s nimi zacházet jako s vojáky a šmytec.

Nevšímajíc si jeho úklony, odplula od stanu hledajíc Gawyna. Od chvíle, kdy byl al’Thor lapen, byl mladý muž jakoby duchem nepřítomný a až příliš zamlklý. Galina nehodlala dovolit, aby bylo všechno zničeno, protože Gawyn bude chtít pomstít svou matku. Zahlédla ale Gawyna sedět na koni na kraji tábora, kde mluvil s hloučkem těch kluků, co si říkali Molodci.

Dnes z nutnosti zastavili dřív a odpolední slunce vrhalo dlouhé stíny na stany a vozy u cesty. Tábor byl obklopen zvlněnou plání a nízkými kopečky, v dohledu bylo jen pár hájků, většinou řídkých a malých. Třicet tři Aes Sedai se sluhy – a strážci, devět bylo zelených, jen třináct červených a zbytek bílých, z Alviarinina bývalého adžah – potřebovalo hodně prostoru i bez Gawyna a jeho vojáků. Značný počet sester postával venku nebo vyhlížel ze stanů, neboť ucítily to, co Galina. Pozornost se soustředila na sedm Aes Sedai, šest jich sedělo na stoličkách kolem mosazí obité truhlice postavené tam, kde na ni ještě dopadalo co nejvíc paprsků zapadajícího slunce. Sedmá byla Erian. Od chvíle, kdy al’Thora včera v noci strčily zpátky do truhly, příliš se od ní nevzdalovala. Jakmile byli venku z Cairhienu, dovolily mu vylézt, ale Galina usoudila, že Erian bude chtít, aby zbytek cesty absolvoval v té truhle. Zelená se k ní otočila, jakmile se Galina přiblížila. Erian byla obvykle celkem hebká, bledou tvář měla dokonale oválnou, jenže nyní měla červené líce, jako téměř bez ustání od včerejší noci, a krásné tmavé oči měla zarudlé. „Znovu se pokoušel prorazit štítem, Galino.“ Díky hněvu promísenému s opovržením nad mužskou hloupostí zněl její hlas drsně. „Musí být znovu potrestaný. A já chci být ta, kdo ho potrestá.“

Galina zaváhala. Mnohem lepší by bylo potrestat Min. To by al’Thora utišilo. Rozhodně dost zuřil, když viděl, jak ji včera v noci trestaly za její výbuch, k němuž na oplátku došlo, když viděla, jak trestají jej. Celý střet vznikl, když al’Thor zjistil, že Min je v táboře, poté, co ji jeden ze strážců po setmění neopatrně pustil na procházku, místo aby ji nechal zavřenou ve stanu. Kdo by si pomyslel, že al’Thor, odstíněný a v obklíčení, dostane takový záchvat šílenství. Nejen že se pokusil prorazit skrz štít, ale holýma rukama zabil jednoho strážce a několik jich vážně zranil jeho mečem, jednoho dokonce tak vážně, že při léčení zemřel. A to všechno ve chvilce, než sestry překonaly šok a svázaly ho s pomocí jediné síly.

Galina sama by byla sebrala ostatní červené sestry a už dávno al’Thora zkrotila. Jelikož to však bylo zakázáno, raději by ho dopravila do Věže bez škrábnutí, dokud se bude chovat zdvořile. Přesto jí záleželo hlavně na účelnosti, a účelné by bylo přivést sem Min a nechat ji znovu kvičet a brečet před ním, aby poznal, že její bolest způsobil on. Jenže náhodou oba mrtví strážci patřili právě Erian. Většina sester bude mít pocit, že na to má právo. A Galina sama chtěla, aby se illiánská zelená s tváří panenky své zuřivosti zbavila co nejdřív. Mnohem lepší bude po zbytek cesty obdivovat její porcelánovou tvář neposkvrněnou.

Galina kývla.

Rand zamrkal, když do truhly náhle proniklo světlo. Nemohl si pomoci, aby sebou netrhl. Věděl, co přichází. Luis Therin mlčel. Rand se držel prázdnoty jen tak tak, přesto si až příliš dobře uvědomoval, jak jeho ztuhlé svaly sténají, když ho narovnaly. Zaťal zuby a snažil se nezavírat oči, i když měl pocit, že je jasno jako v poledne. Vzduch byl nádherně svěží. Propocená košile se mu lepila na tělo, pot z něj jen tekl. Nedržely ho žádné provazy, ale za žádnou cenu by nedokázal udělat jediný krok. Kdyby ho nepřidržovala jediná síla, byl by upadl. Dokud si nevšiml, jak nízko je slunce, neměl nejmenší ponětí, jak dlouho tam byl, s hlavou vtlačenou mezi kolena, v kaluži vlastního potu.

Slunce si však všiml jen letmo. Jeho oči nevyhnutelně přitáhla Erian ještě dřív, než se před ním rozkročila. Malá štíhlá žena k němu vzhlížela, oči plné vzteku, a on sebou málem znovu trhl. Na rozdíl od včerejší noci nic neřekla, rovnou začala.

První neviděná rána ho zasáhla mezi lopatky, druhá do prsou, třetí zezadu přes stehna. Prázdnota se roztříštila. Vzduch. Jenom vzduch. Tak to znělo měkčeji. Každá rána však byla jako úder bičem, který drží paže silnější než mužská. Než začala, od ramen po kolena byl jedna modřina. Věděl o nich a necítil je tak slabě, jak by si přál. Dokonce i uvnitř prázdnoty mu bylo do pláče. Poté, co prázdnota zmizela, by vyl.

Místo toho zaťal zuby. Občas mu mezi nimi uniklo zachrčení, a když se to stalo, Erian zdvojnásobila úsilí, jako by chtěla víc. Odmítal jí udělat radost. Nemohl se přestat při každé ráně třást, ale víc jí toho nedá. Upíral oči do jejích a odmítal odvrátit zrak, zamrkat.

Zabil jsem svou Ilienu, zasténal Luis Therin pokaždé, když rána přistála.

Rand měl vlastní litanii. Bolest mu projela hrudí. Tohle vzejde z toho, když věříš Aes Sedai. Po zádech mu přeběhl oheň. Už nikdy, ani trošku, ani maličko. Jako říznutí břitvou. Tohle vzejde z toho, když věříš Aes Sedai.

Myslely si, že ho dokážou zlomit. Myslely si, že ho můžou přinutit, aby se k Elaidě doplazil! Donutil se udělat to nejtěžší, co kdy v životě udělal. Usmál se. Úsměv se objevil pouze na rtech, a přesto se díval Erian do očí a usmál se. Ta vyvalila oči a zasyčela. Rány začaly pršet ze všech stran najednou.

Svět tvořila jen bolest a oheň. Nic neviděl, jenom cítil. Bolest a peklo. Z nějakého důvodu si uvědomoval, jak se mu ruce v neviditelných poutech třesou, ale soustředil se jen na to, aby udržel pusu zavřenou. Tohle vzejde – Nebudu křičet! Nebudu kři-! Už nikdy, ani tro-! Ani trošičku, ani maličko! Už nik-! Ne! Nikdy ne-! Nikdy! Nikdy! NIKDY!

Nejdřív začal vnímat vzduch. Vzduch, jenž lapavě nasával chřípím. Celé tělo ho bolelo – cítil se jako jediný plamen – ale výprask skončil. Přišlo to skoro jako šok, když si to uvědomil. Skončilo něco, o čem byl částečně přesvědčen, že nikdy neskončí. Ochutnal krev a uvědomil si, že ho bolí čelisti skoro stejně jako zbytek těla. Dobrá. Nekřičel. Svaly v obličeji měl stažené v křeči. I kdyby chtěl otevřít ústa, dalo by mu to práci.

Zrak se mu vrátil poslední, a když k tomu došlo, napadlo ho, jestli snad nemá z bolesti halucinace. Mezi Aes Sedai stála skupinka moudrých, upravovaly si loktuše a dívaly se na Aes Sedai s veškerou nadutostí, na jakou se vzmohly. Když usoudil, že jsou skutečné – pokud si nepředstavoval, že Galina mluví s jednou z jeho představ – první ho napadla záchrana. Moudré nějak... To nebylo možné, ale jak by... Potom poznal ženu, která mluvila s Galinou.

Sevanna se vydala k němu a kypré, chamtivé rty měla zvlněné v úsměvu. Z té překrásné tváře, rámované vlasy jako utkanými ze zlata, k němu vzhlížely světle zelené oči. Rand by raději hleděl do tváře vzteklého vlka. V tom, jak stála, lehce se předkláněla a ramena měla stažená dozadu, bylo něco divného. Dívala se mu do očí. Náhle, jakkoliv by to bolelo, mu bylo do smíchu. Byl by se smál, kdyby si byl jistý, že z otevřených úst dostane nějaký zvuk. Tady byl, zajatec, ztlučený skoro k smrti, modřiny už nabíhaly, pot ho pálil, a žena, která ho jistě nenáviděla, která mu nejspíš kladla za vinu smrt svého milence, se snažila zjistit, jestli se jí podívá do výstřihu!

Pomalu mu přejela prstem přes hrdlo – vlastně tak daleko přes hrdlo, kam dosáhla – jako by si představovala, že mu uřezává hlavu. Vhodné, vzhledem ke Couladinově osudu. „Viděla jsem ho,“ řekla se spokojeným vzdechem a zachvěla se radostí. „Dodržely jste svou část dohody a já dodržím svou.“

Pak ho Aes Sedai znovu ohnuly a s hlavou mezi koleny ho nacpaly zpátky do truhly, kde skončil v kaluži potu. Víko se zavřelo a jej obklopila tma.

Teprve pak otevřel ústa a dlouze, roztřeseně si vydechl. Nebyl si jistý, jestli i teď nezačne plakat. Světlo, byl celý jako v ohni!

Co tady dělá Sevanna? Jaká dohoda? Ne. Bylo moc dobré vědět, že mezi Věží a Shaidy existuje nějaká dohoda, ale hlavu si kvůli tomu bude lámat později. Teď měl starosti s Min. Musí se osvobodit. Ony jí ublížily. Ta představa byla tak pochmurná, že téměř utlumila bolest. Téměř.

Znovu se dostat do prázdnoty byla dřina jako brodit se bažinou, ale nakonec byl obklopen prázdnotou a natáhl se k saidínu... Jen aby zjistil, že tam je Luis Therin stejně rychle jako on, jako dva páry rukou sápající se po něčem, co může chytit jen jeden pár.

Světlo tě spal! Rand zavrčel ve své hlavě. Světlo tě spal! Kdybys tak jen jednou pracoval se mnou místo proti mně!

Ty pracuj se mnou! odsekl Luis Therin.

Rand šokem málem pustil prázdnotu. Tentokrát nemohlo dojít k omylu. Luis Therin ho slyšel a odpověděl. Mohli bychom pracovat společně, Luisi Therine. Nechtěl s tím mužem spolupracovat. Chtěl ho dostat ze své hlavy. Byla tu však Min. A do Tar Valonu zbývalo jen několik dní cesty. Byl si jistý, že jestli ho dostanou až tam, už nikdy žádnou šanci nedostane. Nikdy.

Odpověděl mu nejistý, chápavý smích. Potom: Společně? Další smích, a tenhle byl úplně šílený. Společně, ať jsi kdokoliv. A hlas i pocit cizí přítomnosti zmizely.

Rand se zachvěl. Klečel tam, ke kaluži potu, v níž měl namočenou hlavu, přidával další, a třásl se.

Pomalu znovu sáhl po saidínu... A samozřejmě narazil na štít. Ten stejně hledal. Pomalu, velmi jemně, si hledal cestu k místu, kde se tvrdá plocha náhle měnila v šest měkkých bodů.

Měkké, řekl s funěním Luis Therin. Protože jsou tady. Udržují nárazník. Tvrdé, kdyby je zavázaly. Když jsou měkké, nemůžu udělat nic, ale kdyby je zavázaly, dokázal bych je rozvázat. Časem. Odmlčel se na tak dlouho, až si Rand myslel, že zase zmizel, a pak zašeptal: Jsi skutečný? A pak byl opravdu pryč.

Rand nesměle hmatal po štítu k šesti bodům. K šesti Aes Sedai. Časem? Kdyby ho zavázaly, což neudělaly ani jednou za... Kolik to bylo? Šest dní? Sedm? Osm? Nezáleželo na tom. Nemohl si dovolit čekat příliš dlouho. Každý den se dostával blíž k Tar Valonu. Zítra se pokusí znovu prorazit. Bylo to jako tlouci holýma rukama do kamene, ale tloukl vší silou. Zítra, až ho Erian zbičuje – byl si jistý, že to bude ona – se na ni zase usměje, a až bolest dostoupí vrcholu, bude křičet. Příštího dne se o štít jen otře, jen natolik, aby to ucítily, ale jenom to, a pak už ne, ať už ho potrestají nebo ne. Možná bude prosit o vodu. Ráno mu trochu daly, ale už měl zase žízeň. I kdyby mu dovolily pít víc než jednou denně, žebrání by odpovídalo. Jestli bude i pak v truhlici, mohl by prosit i o to, aby ho pustily ven. Myslel si, že v ní bude. Nebyla velká naděje, že by ho ven pustily dřív, než si budou úplně jisté, že se poučil. Křečovitě stažené svaly se zachvěly při představě, že další dva tři dny stráví nacpaný tady. Nemohl se vůbec pohnout, byl však unavený. Dva tři dny a budou si jisté, že je zlomený. Bude se tvářit ustrašeně a vyhýbat se pohledu do očí. Troska, kterou můžou bezpečně propustit z truhlice. Důležitější však bude, troska, kterou nebudou muset tak pozorně hlídat. A pak se třeba rozhodnou, že není potřeba, aby štít hlídalo šest Aes Sedai, nebo že by ho mohly zavázat nebo... nebo něco. Potřeboval skulinku. Cokoliv!

Byla to zoufalá myšlenka, ale uvědomil si, že se směje, a nemohl přestat. A nemohl ani přestat sahat po štítu, slepec zoufale hmatající po kusu hladkého skla.

Galina se za odcházejícími Aielankami mračila, dokud nepřekonaly návrší a nezmizely za kopcem. Jedna každá z těchto žen kromě Sevanny samotné dokázala usměrňovat, některé byly docela silné. Sevanna se nepochybně cítila v bezpečí ve společnosti asi tuctu divoženek. Zábavná představa. Tyhle divošky byly pěkně nedůvěřivá banda. Za pár dní je využije znovu, při druhé části Sevanniny „dohody". K žalostné smrti Gawyna Trakanda a větší části jeho Molodců.

Vrátila se do tábora a našla Erian pořád stát nad truhlicí s al’Thorem.

„On brečí, Galino,“ vyhrkla ohnivě. „Slyšíš ho? On bre –“ Náhle jí z očí vyhrkly slzy, prostě tam stála, tiše vzlykala a ruce zatínala do sukní.

„Pojď do mého stanu,“ řekla Galina, aby ji uklidnila. „Mám tam borůvkový čaj a dám ti na čelo studený mokrý hadr.“

Erian se přes slzy usmála. „Děkuji, Galino, ale nemůžu. Rashan a Bartol na mě budou čekat. Bojím se, že oni trpí víc než já. Nejenže cítí, jak trpím já, ale trpí, protože vědí, že já trpím. Musím je uklidnit.“ Vděčně Galině stiskla ruku a odplula.

Galina se zamračila na truhlu. Al’Thor zřejmě brečel, to, nebo se smál, a o tom ona silně pochybovala. Podívala se za Erian, která právě mizela ve stanu strážců. Al’Thor bude brečet. Do Tar Valonu jim zbývaly přinejmenším dva týdny. Odteď, ať bude Erian chtít nebo ne, bude trestán každý den ráno a večer. Až ho přivede do Bílé věže, políbí Elaidě prsten, bude mluvit, když bude osloven, a bude klečet v rohu, když o něj nebude zájem. S přimhouřenýma očima si šla vypít borůvkový čaj o samotě.

Když vstoupily do většího háje, Sevanna se obrátila k ostatním a říkala si, jak je pozoruhodné, že dokáže na stromy pomyslet tak lhostejně. Než překročila Dračí stěnu, nikdy tolik stromů neviděla. „Viděly jste všechno, co používaly, aby ho udržely?“ zeptala se a mluvila tak, aby to znělo, jako kdyby řekla „taky“ místo „všechno".

Therava se podívala na ostatní, jež přikývly. „Můžeme setkat všechno, co udělaly ony,“ potvrdila Therava.

Sevanna kývla a nahmátla malou kamennou krychličku se složitými řezbami, již nosila ve váčku. Ten zvláštní mokřiňan, jenž jí krychli dal, tvrdil, že by ji měla použít teď, když je al’Thor zajatcem. Dokud se na něj nepodívala, chtěla to udělat. Teď se rozhodla krychli zahodit. Byla vdova po náčelníkovi, který vstoupil do Rhuideanu, a po muži, který se nazýval náčelníkem, aniž vykonal návštěvu ve městě. Teď bude manželkou samotného Car’a’carna. Každý aielský oštěp bude patřit jí. Na prstě ještě cítila al’Thorův krk, kde přejela čáru, kterou vytvoří obojek, jejž mu nasadí.

„Je čas, Desaine,“ řekla.

Desaine samozřejmě překvapeně zamrkala a pak měla čas jen zaječet, než se ostatní pustily do práce. Desaine se spokojila s tím, že reptala na Sevannino postavení. Sevanna svůj čas využila lépe. Kromě Desaine stála jedna každá z přítomných žen pevně za ní a víc jí po boku.

Sevanna se velmi pozorně dívala, co ostatní moudré dělaly. Jediná síla ji fascinovala, všechny ty věci prováděné tak zázračně, tak bezpracně, a velmi důležité bylo, že bude naprosto jasné, že to, co udělaly Desaine, bylo možné provést pouze s pomocí jediné síly. Považovala za velmi pozoruhodné, že lidské tělo lze rozebrat na kusy a přitom vyteče tak málo krve.