Pán chaosu

17 Kolo života

Rand si prostřednictvím pramene vzduchu podal opasek s mečem, ležící vedle trůnu, a také žezlo, a otevřel průchod přímo tam, před pódiem, světelný řez, který jako by se otočil, rozšířil se, a za ním pak byla vidět prázdná komnata obložená tmavých deštěním, přes šest set mil od Slunečního paláce v Caemlynu, v královském paláci v Cairhienu. Jelikož byla místnost vyhrazena pouze pro jeho příchody a odchody, nebyl tu žádný nábytek, jen tmavomodré dlaždice na podlaze a dřevěné obložení stěn, lesknoucí se leštěnkou. Přestože tu nebyla okna, bylo v místnosti světlo. Dnem i nocí tu hořelo osm zlacených kandelábrů, jejichž zrcadla zesilovala plameny olejových lamp. Rand se zastavil a připjal si opasek, zatímco Sulin a Urien otevřeli dveře do chodby a vyvedli zahalené Děvy a Rudé štíty před ním ven.

V tomto případě považoval jejich obezřetnost za směšnou. Široká chodba venku, jediná, jíž se dalo do této místnosti dostat, již obsadilo asi třicet Far Aldazar Din, Orlích bratří, a téměř dva tucty Berelaininých Mayenerů v červeně omalovaných kyrysech a barbutách, které jim vzadu chránily i šíji. Pokud někde bylo místo, kde Rand věděl jistě, že žádné Děvy nepotřebuje, tak to byl Cairhien, dokonce ještě víc než Tear.

Když se Rand objevil, jeden Orlí bratr už klusal chodbou a jakýsi Mayener neohrabaně svíral oštěpy a krátký meč a následoval vyššího Aielana. Vlastně se za Far Aldazar Din táhlo menší vojsko, sloužící v nejrůznějších livrejích, tairenský obránce Kamene v leštěném kyrysu a černozlatém tabardu, cairhienský voják s vyholeným čelem a mnohem otlučenějším kyrysem, než měl Tairen, dvě mladé Aielanky v těžkých tmavých sukních a volných bílých živůtcích, na které se Rand matně upamatoval jako na učednice moudrých. Zpráva o jeho příchodu se rychle rozšíří. Vždy tomu tak bylo.

Alespoň že Alanna byla daleko. Verin také, ale hlavně Alanna. Stále ji cítil, dokonce i na tuhle vzdálenost, jen takový matný dojem, že je někde na západě. Jako kdyby cítil ruku těsně předtím, než se zezadu dotkne jeho krku. Existoval nějaký způsob, jak by se jí mohl zbavit? Znovu na chvíli zachytil saidín, ale neznamenalo to žádný rozdíl.

Nikdy neunikneš z pastí, které sám zosnuješ. Mumlání Luise Therina znělo zmateně. Moc může zlomit jen větší moc, a pak jsi zase v pasti. V pasti navěky, takže nemůžeš zemřít.

Rand se zachvěl. Občas se skutečně zdálo, že ten hlas hovoří k němu. Kdyby jen občas jeho slova dávala smysl, bylo by snazší mít ho v hlavě.

„Vidím tě, Car’a’carne,“ řekl jeden z Orlích bratří. Šedé oči měl ve stejné výšce jako Rand a jizva, která se mu táhla přes nos, byla v jeho osmahlé tváři překvapivě bílá. „Jsem Corman z Mosaada Goshienů. Kéž dnes najdeš dobrý stín.“

Rand neměl možnost správně odpovědět, protože se k němu dral růžovolící mayenský důstojník. No, ne přesně dral – byl příliš štíhlý, aby odstrčil stranou muže o hlavu vyššího a o polovinu širšího, zvláště když ten muž byl Aiel, ačkoliv byl dost mladý na to, aby si myslel, že může – a přesto se protáhl před Randa vedle Cormana a nacpal si pod paži karmínovou přilbu s tenkým červeným pérem. „Můj pane Draku, jsem Havien Nurelle, poručík okřídlené gardy,“ po stranách přilby měl namalovaná křídla, „ve službě Berelain sur Pendrag Paeron, první z Mayene, a také ke tvým službám.“ Corman se na něj úkosem pobaveně podíval.

„Vidím tě, Haviene Nurelle,“ řekl Rand vážně a chlapec zamrkal. Chlapec? Když na to tak Rand pomyslel, Mayener nemohl být mladší než on. To byl ovšem šok! „Laskavě mi s Cormanem ukažte –“ Náhle si uvědomil, že Aviendha je pryč. Málem si srazil vaz, jak se jí vyhýbal, a když poprvé za celé týdny souhlasil, že ji pustí k sobě, vyklouzla pryč, jakmile otočil hlavu! „Zaveďte mě za Berelain a Rhuarkem,“ nařídil drsně. „Jestli nejsou spolu, tak mě zaveďte za tím, kdo je blíž, a najděte toho druhého.“ Nejspíš běžela za moudrými, aby jim ohlásila, co má Rand v plánu. Nechá tu ženskou tady.

To, co chceš, je to, co nemůžeš mít. Co nemůžeš mít, je to, co chceš. Luis Therin se šíleně chechtal. Randovi to už ale nedělalo takové starosti jako dřív. Zdaleka ne tak velké. Bylo-li třeba něco vystát, tak to zvládne.

Corman a Havien se začali dohadovat, kdo je blíž, a nechali své muže vzadu, nicméně dál postupovali se všemi Děvami a Rudými štíty v závěsu, takže se v chodbě pěkně mačkali. Chodba působila tmavým a stísněným dojmem i přes zapálené kandelábry. Nikde nebylo moc barev, jenom občas tu visel nějaký pestřejší koberec, a Cairhieňané se to snažili vynahradit tím, že všechno měli přesně uspořádané, ať už to byly vyšívané květiny nebo ptáci, jeleni či levharti na lovu nebo šlechtici v bitvě. Pro cairhienské sloužící, kteří o překot prchali z cesty, livrej obvykle znamenala barevné pruhy na manžetách a na prsou vyšitý rodový znak. Občas měli v rodových barvách i límec či rukávy, velmi zřídka pak celý kabát či šaty. Pouze vrchní sloužící měli víc barev. Cairhieňané měli rádi řád a pořádek a opovrhovali barevností. V občasném výklenku stála zlatá mísa či váza mořského národa, ale vše bylo strohé a rovné, pokud někde byla nějaká křivka, byla snaha ji zakrýt. Kdykoliv chodbu přerušilo sloupořadí s hranatými pilíři, byla-li dole zahrada, chodníčky byly vytvořeny podle přesné mřížky, všechny záhony byly přesně stejně velké, keře i malé stromky byly dokonale zastřižené a stejně daleko od sebe. Rand si byl jist, že kdyby tu přes sucho a horko byly nějaké květiny, kvetly by v přesných řadách.

Rand si přál, aby tyhle mísy a vázy mohla vidět Dyelin. Shaidové odnesli všechno, co dokázali sebrat, z celého státu Cairhien, a když to nešlo odnést, spálili to, ale takové chování porušovalo ji’e’toh. Aielové, kteří šli za Randem, zachránili město před dobytím, ale podle svých pravidel. Pokud nějaké místo dobyli, měli dovoleno vzít si pětinu toho, co tam bylo, ani o lžičku víc. Bael souhlasil, byť váhavě, že v Andoru se odřeknou dokonce i toho, ale Rand byl přesvědčen, že nikdo, kdo by neměl seznam, by neuvěřil, že tady nikdo nic nevzal.

Přes všechno své dohadování Corman a Havien nedokázali najít ani Rhuarka, ani Berelain, ti se však nakonec našli sami.

Oba za Randem přišli sami na jedné kolonádě. Byli bez doprovodu, díky čemuž se Rand cítil, jako by sám vedl procesí. Rhuark, ve svém cadin’soru, se silně prokvetlými rudými vlasy, se vysoko tyčil nad Berelain, překrásnou bledou ženou v modrobílých šatech s dost hlubokým výstřihem, aby si Rand odkašlal, když udělala pukrle. Rhuark měl kolem krku volně omotanou šufu a kromě těžkého aielského nože neměl žádnou jinou zbraň. Berelain měla diadém prvních, zlatého jestřába v letu, upevněný v lesklých černých vlasech, které jí ve vlnách spadaly na nahá ramena.

Možná bylo nakonec dobře, že Aviendha odešla. Občas se chovala násilnicky k ženám, o nichž si jenom myslela, že se před ním předvádějí.

Náhle si uvědomil, že si Luis Therin tiše pobrukuje. Něco na tom ho znepokojilo, ale co...? Pobrukování. Jako když muž obdivuje ženu, která si ho nevšimla.

Nech toho! zařval Rand ve své hlavě. Přestaň se koukat mýma očima! Nedalo se poznat, jestli to mrtvý muž slyšel – byl tam vůbec někdo, kdo by to mohl slyšet? – ale pobrukování ustalo.

Havien poklekl, ale Berelain mu téměř nepřítomně pokynula, aby vstal. „Věřím, že s mým pánem Drakem i s Andorem je vše v pořádku.“ Měla takový ten hlas, který přiměje muže poslouchat. „I s tvými přáteli, Matem Cauthonem a Perrinem Aybarou.“

„Vše je v pořádku,“ řekl jí. Vždycky se ptala na Mata a Perrina, ačkoliv jí pokaždé sdělil, že jeden je na cestě do Tearu a druhého neviděl od chvíle, co se vydal do Pustiny. „A co tady?“

Berelain mrkla na Rhuarka, když se zařadili po Randově boku, a pokračovali k dalšímu úseku chodby. „Tak dobře, jak se dá očekávat, můj pane Draku.“

„Vše je v pořádku, Rande al’Thore,“ ozval se Rhuark. Tvářil se téměř bezvýrazně, ale to bylo vcelku běžné.

Rand věděl, že oba chápou, proč tady ustanovil do vedení Berelain. Z chladného rozumu. První vládkyni, jež mu dobrovolně nabídla spojenectví, mohl důvěřovat, poněvadž ona ho potřebovala, teď snad ještě víc, než když přišla, aby udržel Tear mimo hranice Mayene. Vznešení páni se vždycky snažili zacházet s Mayene jako s provincií. Kromě toho jako cizinka z malého státečku stovky leguí na jih neměla důvod dávat v Cairhienu jedné frakci přednost před druhou, neměla naději, že získá nějakou moc, a uměla vést stát. Tvrdé důvody. Vzhledem k tomu, co ke Cairhieňanům cítili Aielové a Cairhieňané k Aielům, jmenovat do vedení Rhuarka by vedlo ke krveprolití, a toho měl Cairhien již dost.

Uspořádání zřejmě fungovalo dobře. Jelikož Semaradrid a Weiramon byli v Tearu, Cairhieňané přijali Mayenerku jako guvernéra jak proto, že nebyla Aielka, tak proto, že ji Rand jmenoval. Berelain věděla, co dělá, a aspoň poslouchala rady, které jí poskytoval Rhuark, jenž mluvil za kmenové náčelníky, kteří zůstali v Cairhienu. Nepochybně musela také jednat s moudrými – ty přestanou strkat nos do cizích věcí, ačkoliv to ony takhle neviděly, den poté, co to udělají Aes Sedai – ale zatím se o nich nezmínila.

„A Egwain?“ zeptal se Rand. „Je už na tom líp?“ chtěl vědět.

Berelain lehce stiskla rty. Neměla Egwain ráda. Ale ona zase Egwain neměla ráda ji. Rand neznal žádný důvod, ale tak to prostě bylo.

Rhuark rozhodil rukama. „Podle toho, co mi řekla Amys, ano.“ Amys nebyla jen moudrá, ale také jeho žena. Jedna z jeho žen. Měl dvě, podle jednoho z těch divnějších aielských zvyků mezi mnoha aielskými zvyky, které Randovi připadaly divné. „Tvrdí, že Egwain ještě potřebuje odpočívat, trochu cvičit, hodně jíst a čerstvý vzduch. Myslím, že když se ochladí, chodí na procházky.“ Berelain na něj suše pohlédla. Slabá vrstva potu na tváři jí v nejmenším neubírala na kráse, ale Rhuark se ovšem nepotil vůbec.

„Rád bych ji viděl. Jestli to moudré dovolí,“ dodal Rand. Moudré své výsady strážily stejně žárlivě jako všechny Aes Sedai, které kdy potkal, zvlášť před klanovými náčelníky, kmenovými náčelníky, a možná ze všeho nejvíc před Car’a’carnem. „Ale nejdřív musíme...“

Když se přiblížili k dalšímu místu, kde byla jedna strana chodby nahrazena balustrádou, zachytili jakýsi hluk. Třesk cvičných mečů. Cestou kolem se Rand podíval dolů. Aspoň to měl v úmyslu. To, co dole spatřil, ho umlčelo a zastavilo. Pod dohledem vzpřímeně se držícího Cairhieňana v prostém šedém kabátci se po sobě ve dvojicích oháněl tucet zpocených žen. Některé ženy měly jezdecké šaty s rozdělenými suknicemi, jiné mužské kabátce a spodky. Většina se pohybovala dost neohrabaně, i když energicky, ale některé přecházely plavně z jednoho postoje do druhého, nicméně svázanými pruty se oháněly váhavě. Všechny však jako plášť halilo zachmuřené odhodlání, ačkoliv když si některá uvědomila, že udělala chybu, zachmuřenost ustoupila lítostivému smíchu.

Chlapík s tuhými zády tleskl a funící ženy se opřely o cvičné meče a některé pohybovaly rukama, jak na takovou činnost nebyly zvyklé. Přihrnuli se sem sluhové, klaněli se napravo nalevo a na podnosech nabízeli džbány a poháry. Pokud to však byli sloužící, na Cairhien měli dost nezvyklou livrej. Měli na sobě bílou. Šaty či kabátce a spodky, vše čistě bílé.

„Co je to?“ zeptal se Rand. Rhuark znechuceně zavrčel.

„Na některé cairhienské ženy udělaly Děvy značný dojem,“ promluvila s úsměvem Berelain. „Chtějí se stát Děvami. Ale myslím, že meče, ne oštěpu.“ Sulin se rozčileně narovnala a Děvy si začaly vyměňovat znamení ve znakové řeči. Působilo to rozhořčeně. „Jsou to dcery z urozených domů,“ pokračovala Berelain. „Nechávám je tady, protože jejich rodiče by to nedovolili. Ve městě je teď asi tucet škol, kde se ženy učí zacházet s mečem, ale mnohé z nich se musí z domu vyplížit, aby se mohly zúčastnit výcviku. Nejsou to samozřejmě jenom ženy. Na většinu mladších Cairhieňanů zřejmě Aielové udělali velký dojem. Přejímají ji’e’toh.“

„Překrucují ho,“ zavrčel Rhuark. „Hodně se jich vyptává na naše způsoby, a kdo by nepoučil někoho, kdo se chce naučit, co je správné? Dokonce i zabijáka stromů.“ Div že si neodplivl. „Oni si ale vezmou to, co jim řekneme, a změní to.“

„Vlastně to ani nezmění,“ namítla Berelain. „Jenom přizpůsobí, myslím.“ Rhuark maličko zvedl obočí a ona si povzdechla. Havienova tvář byla zpodobněním urážky, když viděl, jak někdo vyzval jeho vládkyni. Ani Rhuark, ani Berelain si toho však zřejmě nevšimli. Soustředili se na Randa. Ten měl pocit, že tenhle spor vedou často.

„Mění to,“ zopakoval schválně Rhuark. „Ti hlupáci tam dole v bílém tvrdí, že jsou gai’šainové. Gai’šainové!“ Ostatní Aielani začali mumlat. Děvy znovu zakmitaly prsty. Havien se zatvářil trošičku znepokojeně. „V jaké bitvě nebo nájezdu byli chyceni? Jaké toh musejí splácet? Potvrdilas můj zákaz soubojů ve městě, Berelain Paeron, a oni přesto pořádají souboje, kdykoliv si myslí, že na to nikdo nepřijde, a ten, kdo prohraje, oblékne bílou. Když jeden uhodí druhého a jsou oba ozbrojení, udeřený prosí o souboj, a je-li odmítnutý, oblékne si bílou. Co to má co společného se ctí a povinností? Mění všechno a dělají věci, že by se i Shařan červenal. Mělo by se to zarazit, Rande al’Thore.“

Berelain umíněně stiskla rty a zaťala ruce do sukní. „Mladí muži pořád bojují.“ Její tón byl natolik blahosklonný, až jste málem zapomněli, že je sama mladá. „Avšak od chvíle, co začalo tohle, v souboji nikdo neumřel. Vůbec nikdo. Už sama tato skutečnost stojí za to, aby jim bylo dovoleno v tom pokračovat. Kromě toho jsem zastrašila otce a matky, některé dost mocné, kteří chtěli, abychom jejich dcery poslali domů. Neodmítnu těm mladým ženám, co jsem jim jednou slíbila.“

„Nechej si je, jestli chceš,“ řekl Rhuark. „Ať se naučí meč, jestli po tom touží. Ale ať přestanou tvrdit, že se řídí ji’e’toh. Ať si přestanou oblíkat bílou a vydávat se za gai’šainy. To, co provádějí, je urážkou.“ Mrazivé modré oči upíral na Berelain, ale ona svýma velkýma tmavýma neustále sledovala Randa.

Rand zaváhal jen na chvíli. Myslel si, že chápe, co mladé Cairhieňany žene k ji’e’toh. Dvakrát za zhruba dvacet let je Aielové porazili, museli tedy uvažovat o tom, jestli v tom není nějaké tajemství. Nebo si možná mysleli, že porážky jenom dokazují, že aielský způsob je lepší. Aielové byli zřejmě rozhořčení tím, co považovali za výsměch své víře, ale pravdou bylo, že některé způsoby, jak se mohl Aiel stát gai’šainem, nebyly o nic méně podivné. Například mluvit s mužem o jeho tchánovi či se ženou o její tchyni – druhým otcem a druhou matkou po aielském způsobu – bylo považováno za natolik urážlivé, aby to ospravedlnilo tažení zbraní, pokud se o nich dotyční nezmínili první. Pokud se vás uražená strana místo toho dotkla poté, co jste promluvili, bylo to podle ji’e’toh stejné jako dotknout se ozbrojeného nepřítele bez toho, abyste mu ublížili. Tak bylo získáno mnoho ji a vyvoláno mnoho toh, avšak dotčený mohl požadovat, aby se stal gai’šainem a tak umenšil čest druhého a vlastní povinnost a závazky. Podle ji’e’toh musela být správná žádost o to, stát se gai’šainem, ctěna, takže muž či žena mohl skončit jako gai’šain jen proto, že se zmínil o něčí tchyni. Těžko to bylo hloupější než to, co prováděli Cairhieňané. Ve skutečnosti to však končilo u jedné věci. Rand ustanovil do vedení Berelain. Musel ji podpořit. Tak to bylo prosté. „Cairhieňané vás urážejí už jen tím, že jsou Cairhieňané, Rhuarku. Nechte je být. Kdo ví, možná se nakonec naučí dost, abyste je přestali nenávidět.“

Rhuark kysele zabručel a Berelain se usmála. K Randovu překvapení se na okamžik tvářila, jako by chtěla na Rhuarka vypláznout jazyk. Samozřejmě to byla jen jeho představivost. Byla sice jen o pár let starší než on, ale vládla Mayene už v době, kdy on ve Dvouříčí pásl ovce.

Rand poslal Cormana a Haviena zpátky k jejich strážím a vydal se dál s Rhuarkem a Berelain po boku, zbytek je těsně následoval. Procesí. Chyběly ještě bubny a trubky.

Za ním se znovu ozval třesk cvičných mečů. Další změna, byť jen malá. Dokonce ani Moirain, která dlouho studovala Dračí proroctví, nevěděla, jestli nové Rozbití světa, které zahájí, znamená, že uvede nový věk, rozhodně však přinášel změny, tak nebo tak. A zdálo se, že stejně tolik jich přivádí náhodou jako cíleně.

Když dorazili až ke dveřím do pracovny, o kterou se Berelain a Rhuark dělili – vysoké obložení z tmavého leštěného dřeva zdobilo vycházející slunce, což naznačovalo, že kdysi tuto místnost používali králové – Rand se zastavil a obrátil se k Sulin a Urienovi. Jestli se nedokáže zbavit všech svých stráží tady, tak už nikde. „Chci se vrátit do Caemlynu zítra asi hodinu po východu slunce. Do té doby běžte navštívit stany, podívat se za přáteli a snažte se nezačít žádné krveprolití. Jestli na tom trváte, můžete tu dva zůstat a hlídat mě před myšmi. Nemyslím, že by tu po mně skočilo něco většího.“

Urien se lehce usmál a kývl, i když mávl rukou asi ve výšce průměrného Cairhieňana a zamumlal: „Myši tady můžou být velké.“

Rand si chvíli myslel, že se Sulin bude hádat. Ale zírala na něj jen chvíli, než přikývla. Nicméně se stisknutými rty. Nepochybně si její námitky vyposlechne v plném rozsahu, jakmile budou v doslechu jenom Děvy.

Pracovna byla velká místnost a plná ostrých protikladů, i když ji viděl podruhé. Na vysokém štukovém stropě tvořily rovné čáry a ostré úhly složitě se opakující vzory a stejně tak na stěnách i na širokém krbu, který byl obložen tmavomodrým mramorem. Uprostřed stál mohutný stůl pokrytý mapami a papíry a tvořil jakousi hranici. Ve dvou vysokých oknech na jedné straně krbu stály na vysokých stojanech květináče s malými rostlinkami s několika drobnými červenobílými kvítky. Na této straně stolu ukazovaly dlouhé nezarámované obrazy lodě na moři a muže vytahující sítě s olejovkami, zdrojem mayenského bohatství. Kruh na vyšívání s jehlou a navlečenou červenou nití, která visela ze zpola dokončené výšivky, ležel na vysokém opěradle křesla dost vysokého, aby se v něm mohla Berelain stočit, kdyby chtěla. Na podlaze ležel jediný koberec s květinovým zlatočervenomodrým vzorem a na malém stolku u křesla stál na stříbrném podnose stříbrný džbán s vínem a číše a ležela zde útlá knížečka svázaná v červené, zlatem zdobené kůži, označující toto místo za Berelainino.

Na podlaze na druhé straně stolu leželo několik vrstev barevných koberců a všude byly poházené červené, modré a zelené podušky se střapci. Váček na tabák, fajfka s krátkou troubelí a kleštičky ležely vedle zakryté mosazné mísy na malé, mosazí obité truhličce a na o něco větší truhle, obité železem, stála slonovinová soška jakéhosi nemotorného zvířete, o němž Rand pochyboval, že skutečně existuje. Dva tucty knížek všech velikostí, od dost malých, aby se vešly do kapsy kabátu, po hodně velké, aby je dokonce i Rhuark musel zvedat oběma rukama, tvořily úhlednou řádku na podlaze u stěny. Aielové vyráběli v Pustině všechno, co potřebovali, kromě knih. Formani u Aielů vydělávali celá jmění, i když kromě knížek nic jiného nepřivezli.

„Takže,“ pronesl Rand, když se dveře zavřely a on zůstal sám s Rhuarkem a Berelain, „jak to tu funguje doopravdy?“

„Jak jsem říkala,“ odpověděla Berelain. „Tak dobře, jak se dá čekat. V ulicích se víc mluví o Caraline Damodredovně a Toramu Riatinovi, ale většina lidí je příliš unavená, aby teď toužili po další válce.“

„Povídá se, že se k nim připojilo deset tisíc andorských vojáků.“ Rhuark si začal nacpávat fajfku. „Pouliční klepy to vždy nafouknou desetkrát, pokud ne dvacetkrát, ale jestli je to pravda, znamená to potíže. Zvědové říkají, že jich není moc, ale když se nechají být, můžou znamenat víc než jen mrzutost. Žlutá muška je malá, že ji skoro neuvidíš, ale když ti naklade pod kůži vajíčka, přijdeš o paži nebo o nohu, než se vylíhnou – pokud tě to nezabije.“

Rand nezúčastněně zabručel. Darlinova vzpoura v Tearu nebyla jediná, jíž musel čelit. Rod Riatinů a rod Damodredů, poslední dva, jejichž příslušníci seděli na Slunečním trůnu, byly předtím, než se Rand objevil, zatrpklými soupeři, a kdyby zmizel, nejspíš by se jimi staly znovu. Teď svou rivalitu odložily stranou – aspoň navenek, co se dělo pod povrchem, mohlo být u Cairhieňana něco zhola jiného – a jako Darlin, chtěly sebrat vojsko někde, kde to Toram a Caraline považovali za bezpečné. V jejich případě to bylo úpatí Páteře světa, jak nejdál od města bylo možné, aby ještě zůstali ve státě. Sebrali stejnou směs jako Darlin, šlechtice, hlavně střední vrstvy, vyhnané sedláky, pár rozčilených žoldnéřů a možná několik bývalých zbojníků. Mohl v tom mít taky prsty Niall, jako tomu bylo s Darlinem.

Pod Páteří světa nebyl tak neproniknutelný terén jako v Haddon Mirku, jenže Rand se zdržel. Měl příliš mnoho nepřátel na příliš mnoha místech. Kdyby se tady zastavil, aby rozplácl tu Rhuarkovu žlutou mušku, mohl by někde jinde najít v zádech levharta. Musel mít nejdřív na paměti toho levharta. Kdyby tak jen věděl, kde jsou všichni levharti.

„Co Shaidové?“ zeptal se a položil Dračí žezlo na zpola rozvinutou mapu. Byla na ní severní část Cairhienu a hory nazývané Rodovrahova Dýka. Shaidové možná nebyli tak velký levhart jako Sammael, ale na pohled byli mnohem větší než vznešený pán Darlin či urozená paní Caraline. Berelain mu podala číši vína a on jí poděkoval. „Řekly moudré vůbec něco o tom, co má Sevanna za lubem?“

Myslel by si, že se aspoň jedna nebo dvě zaposlouchají a rozhlédnou trochu kolem, když cestovaly k Rodovrahově Dýce. Byl by se rovněž vsadil, že to shaidské moudré dělají, když přicházejí přes řeku Gaelin. Samozřejmě ani jedno nevyslovil nahlas. Shaidové možná opustili ji’e’toh, ale Rhuark měl na špehování tradiční aielský názor. Názory moudrých pak byly zase něco jiného, ačkoliv jaké přesně, se dalo určit jen těžko.

„Povídá se, že Shaidové stavějí držby.“ Rhuark se na chvíli odmlčel a klíšťkami si do fajfky přendal žhavý uhlík z pískem vyplněné mosazné misky. Když zabafal z fajfky, pokračoval. „Shaidové se prý nehodlají nikdy vrátit do Trojí země. Já taky ne.“

Rand se volnou rukou poškrábal ve vlasech. Caraline a Toram byli jako zhnisaná rána a Shaidové se usazovali na této straně Dračí stěny. Mnohem nebezpečnější směska než Darlin. A Alannin neviděný prst se ho stále téměř dotýkal. „Máte ještě nějaké další dobré zprávy?"

„V Shamaře se bojuje,“ řekl Rhuark přes troubel fajfky.

„Kde?“ zeptal se Rand.

„V Shamaře. Nebo Shaře. Dávají své zemi spoustu jmen. Co’dansin, Tomaka, Kigali a mnohá další. Každé může být správné, nebo žádné. Tihle lidi lžou bez přemýšlení. Rozviň každý štůček hedvábí, který kupuješ, jinak zjistíš, že hedvábí je jenom venku. A když při dalším obchodě náhodou narazíš na stejného muže, který s tebou obchodoval, on popře, že tě už někdy viděl nebo někdy předtím přišel do držby obchodovat. Když budeš trvat na svém, ostatní ho zabijí, aby tě potěšili, a pak řeknou, že ohledně hedvábí mohl udělat cokoliv, a pokusí se ti prodat vodu jako víno.“

„Proč je boj v Shaře dobrá zpráva?“ zeptal se Rand mírně. Odpověď vlastně ani nechtěl slyšet. Berelain se zájmem naslouchala. Nikdo kromě Aielů a Mořského národa toho o uzavřených zemích za Pustinou nevěděl o moc víc, než že odtamtud pochází slonovina a hedvábí. To, a příběhy z Putování Jaina Dalekokrokého, které byly až příliš bizarní, aby byly pravda. Ačkoliv když na to tak Rand myslel, vzpomínal si, že se Rhuark zmiňoval o lhaní a o různých jménech, jenomže pokud si vzpomínal, příklady, které uváděl Dalekokroký, neodpovídaly žádnému z Rhuarkových názvů.

„V Shaře se nikdy nebojuje, Rande al’Thore. Povídá se, že i je zasáhly trollocké války –“ Trolloci tenkrát vstoupili i do Aielské pustiny. Od té doby se Aielská pustina v trolločtině nazývá Země umírání. „– ale pokud od té doby došlo k nějaké bitvě, do obchodních držeb o tom neproniklo ani slovíčko. Jen máloco z toho, co se děje za hradbami držeb, se dostane dovnitř. Říkají, že jejich země vždycky byla jedna, ne moc, jako jich je tady, a vždy tam panoval mír. Když jsi vyšel z Rhuideanu jako Car’a’carn, zpráva o tobě se rozšířila, i o tvých titulech, tady mezi mokřiňany. Drak Znovuzrozený. Zpráva se dostala i do obchodních držeb podél Velké rozsedliny a Jitřních útesů.“ Rhuark měl oči zcela klidné a vyrovnané, tohle mu starosti nedělalo. „Teď se přes Trojí zemi zpráva vrátila. V Shaře se bojuje a Shařané v obchodních držbách se ptají, kdy Drak Znovuzrozený rozbije svět.“

Náhle víno chutnalo kysele. Další místo jako Tarabon a Arad Doman, rozervané jen díky tomu, že se tam o něm doslechli. Jak daleko se vlnky rozšíří? Byly kvůli němu i války, o nichž se nikdy nedoslechne, v zemích, o nichž se nikdy nedoslechne?

Smrt mi jede na rameni, zamumlal si Luis Therin. Smrt kráčí v mých stopách. Já jsem smrt.

Rand se otřásl a položil číši na stůl. Kolik toho vlastně proroctví požaduje ve všech těch dráždivých náznacích a velkolepě nepřímých verších? Měl přidat Sharu, nebo jak se země vlastně jmenovala, ke Cairhienu a ostatním? Celý svět? Jak, když nedokázal úplně udržet ani Tear nebo Cairhien? Na to by bylo třeba víc času, než má život jednoho člověka. Andor. Jestli už měl rozervat všechny ostatní země na kusy, rozervat celý svět, Andor podrží bezpečný pro Elain. Nějak.

„Shara, nebo jak se to tam jmenuje, je odsud daleko. Jeden krok po druhém, a Sammael je ten první krok.“

„Sammael,“ souhlasil Rhuark. Berelain se zachvěla a vyprázdnila číši.

Nějakou dobu rozmlouvali o Aielech, kteří stále ještě táhli na jih. Rand chtěl, aby kladivo, jež se tvořilo v Tearu, bylo na první pohled dost velké, aby rozdrtilo cokoliv, co by mu mohl Sammael postavit do cesty. Rhuark se tvářil spokojeně. To Berelain si stěžovala, že je třeba v Cairhienu podržet Aielů víc. Dokud ji Rhuark neumlčel. Zamumlala si něco o tom, že je příliš umíněný pro vlastní dobro, ale pak pokračovala a rozhovořila se o úsilí usadit zase sedláky na půdě. Myslela si, že příští rok už nebude zrní z Tearu potřeba. Pokud někdy pomine to sucho. Pokud ne, Tear nebude mít dost zrní ani pro sebe, natož pro někoho jiného. Znovu se začínají objevovat první chapadla obchodu. Začínají sem přicházet kupci z Andoru, Tearu a Murandy a ze severu z Hraničních států. A právě dnes ráno zakotvila v řece loď Mořského národa, což Berelain připadalo zvláštní, tak daleko od moře, ale vítala to.

Když Berelain obcházela stůl a zvedala tenhle či onen svazek papírů, probírajíc, co Cairhien potřebuje koupit a co si může dovolit koupit, co musí prodat teď a co bude muset prodat za šest měsíců, za rok, tvářila se soustředěně a její hlas získal na ráznosti. Samozřejmě všechno záviselo na počasí. Tohle odsunula, jako by na tom nezáleželo, avšak na Randa upřela vyrovnaný pohled, který říkal, že je Drak Znovuzrozený, a jestli někde existuje způsob, jak to horko zastavit, měl by ho najít. Rand ji viděl rozpustile svůdnou, viděl ji vyděšenou, vzdornou, zabalenou do pýchy, ale nikdy ne takhle. Jako by to byla úplně jiná žena. Rhuark, usazený na podušce, bafal z fajfky, díval se na ni a tvářil se pobaveně.

„...takhle tvoje škola by mohla přinést nějaké ovoce,“ řekla a zamračila se na dlouhý list papíru popsaný úhlednou rukou, „pokud přestanou vymýšlet nové věci na dost dlouho, aby vytvořili ty, co už vymysleli.“ Prstem si poklepala na rty a dívala se do prázdna. „Říkáš, abych jim dala tolik zlata, kolik budou chtít, ale kdybys mi dovolil ho zadržet, dokud skutečně –“

Do dveří strčila baculatou tvář Jalani – Aielové zřejmě klepání nechápali – a řekla: „Je tu Mangin a chce mluvit s tebou, Rhuarku, i s tebou, Rande al’Thore.“

„Vyřiď mu, že si s ním rád promluvím později –“ Rand se dostal takhle daleko, než ho tiše přerušil Rhuark.

„Měl by sis s ním promluvit hned, Rande al’Thore.“ Náčelník kmene se tvářil vážně. Berelain vrátila papír na stůl a studovala podlahu.

„No dobře,“ řekl Rand pomalu.

Jalani zmizela a vstoupil Mangin. Byl o něco vyšší než Rand a byl jedním z těch, co překročili Dračí stěnu při pátrání po Tom, jenž přichází s úsvitem, jedním z hrstky, která dobyla Tearský Kámen. „Před šesti dny jsem zabil muže,“ začal bez jakékoliv předehry, „zabijáka stromů a musím vědět, jestli mám k tobě toh, Rande al’Thore.“

„Ke mně?“ opáčil Rand. „Můžeš se bránit sám, Mangine. Světlo, víš to –“ Na chvíli se odmlčel a setkal se s pohledem šedých očí, které byly vážné, avšak rozhodně ne ustrašené. Snad zvídavé. Rhuarkova tvář mu nic neprozradila. Berelain se mu pořád nechtěla podívat do očí. „On tě nenapadl, že ne?“

Mangin lehce zavrtěl hlavou. „Viděl jsem, že si zaslouží zemřít, tak jsem ho zabil.“ Pronesl to konverzačním tónem. Když uviděl strouhu, která potřebovala vyčistit, tak ji vyčistil. „Ale tys říkal, že nemůžeme zabíjet křivopřísežníky, pokud to není v bitvě, nebo když na nás zaútočí. Mám teď k tobě toh?“

Rand si vzpomněl, co říkal... toho pověsím. Stáhla se mu hruď. „Proč si zasloužil zemřít?“

„Nosil to, co neměl právo nosit,“ odtušil Mangin.

„Co nosil? Co měl, Mangine?“

Odpověděl Rhuark a dotkl se levého předloktí. „Tohle.“ Mínil tím draka, jenž se mu stáčel kolem paže. Kmenoví náčelníci je neukazovali často, dokonce o nich ani nemluvili. Téměř vše, co se týkalo těchto znamení, bylo zahaleno tajemstvím, a náčelníci to tak spokojeně nechávali. „Byla to ovšem ta věc, co potřebuje jehly a inkoust.“ Tetování.

„On předstíral, že je náčelník kmene?“ Rand si uvědomil, že hledá výmluvu... toho pověsím. Mangin byl jedním z prvních, kteří se vydali za ním.

„Ne,“ řekl Mangin. „Pil a ukazoval, co neměl mít. Vidím tvoje oči, Rande al’Thore.“ Náhle se zazubil. „Je to záhada. Bylo správné ho zabít, ale teď mám k tobě toh.“

„Bylo špatné ho zabít. Víš, jaký je trest za vraždu.“

„Provaz kolem krku, jaký používají mokřiňané.“ Mangin zamyšleně kývl. „Pověz mi, kdy a kde. Budu tam. Kéž dnes najdeš vodu a stín, Rande al’Thore.“

„Kéž najdeš vodu a stín, Mangine,“ řekl mu Rand smutně.

„Myslím,“ ozvala se Berelain, když se za Manginem zavřely dveře, „že skutečně přijde na svou vlastní popravu o své vlastní vůli. Och, nedívej se tak na mě, Rhuarku. Nepochybuji o něm, ani o aielské cti.“

„Šest dní,“ zavrčel Rand a otočil se k ní. „Věděli jste, proč je tady, oba. Je to šest dní a vy jste to nechali na mně. Vražda je vražda, Berelain.“

Královsky se narovnala, ale mluvila v obraně. „Nejsem zvyklá, aby za mnou přicházeli lidé a říkali, že právě spáchali vraždu. Zatracené ji’e’toh. Zatracení Aielani a jejich zatracená čest.“ Kletby z jejích úst zněly zvláštně.

„Nemáš důvod se na ni zlobit, Rande al’Thore,“ přisadil si taky Rhuark. „Mangin má toh k tobě, ne k ní. Ani ke mně.“

„Jeho toh patřilo tomu zabitému,“ prohlásil Rand zcela chladně. Rhuark se zatvářil zděšeně. „Až příště někdo spáchá vraždu, nečekejte na mě. Dodržte zákon!“ Tak snad nebude muset znovu odsoudit muže, kterého znal a měl rád. Když bude muset, udělá to. Věděl to a byl z toho smutný. Co se z něj stalo?

Kolo lidského života, zamumlal Luis Therin. Žádné slitování. Žádná lítost.