Pán chaosu

8 Sbírá se bouře

Nyneiva se probudila ráno s prvním světlem a cítila se celá rozlámaná. Měla pocit, že se blíží špatné počasí, a přesto letmý pohled z okna neodhalil jediný mráček, kazící ještě šedou oblohu. Den již sliboval další výheň. Košili měla propocenou a pokroucenou, jak se neustála obracela a házela sebou na posteli. Kdysi se dokázala spolehnout na svou schopnost naslouchat větru, ale od chvíle, co opustila Dvouříčí, se to zřejmě nějak zvrtlo, aniž ji však schopnost zcela opustila.

Čekání, až na ni bude řada u umyvadla, taky nepomohlo, ani to, když musela poslouchat Elainin recitál, když jí druhá žena vyprávěla, co se stalo poté, kdy je opustila v Elaidině pracovně. Ona noc strávila dlouhým marným pátráním v ulicích Tar Valonu, které byly až na ni, holuby, potkany a hromady odpadků, prázdné. To byl šok. Tar Valon byl vždy udržován beze smítka. Elaida musela město hrozně zanedbávat, když se odpadky ukázaly i v Tel’aran’rhiodu. Jednou oknem taverny poblíž Jižního přístavu, ze všech míst, zahlédla Leanu, ale když vběhla dovnitř, šenk byl prázdný až na čerstvě namodro natřené stoly a lavice. Měla to jednoduše vzdát, ale Myrelle ji v poslední době pořád sužovala, takže Nyneiva chtěla mít čisté svědomí, až té ženské řekne, že se snažila. Myrelle dokázala poznat vytáčky rychleji než kdo jiný, koho kdy Nyneiva viděla či slyšela. Když skončila, vystoupila z Tel’aran’rhiodu a našla Elainin prsten již ležet zase na stole. Elain spala hlubokým spánkem. Pokud by existovala cena za zbytečnou námahu, byla by jiurčitě získala. A nyní zjistila, že Sheriam a ostatní se málem nechaly zabít... Dokonce i kanárek, zpívající v proutěné klícce, si vysloužil kyselý pohled.

„Ony si myslí, že všechno znají,“ bručela Nyneiva znechuceně. „Vykládala jsem jim o nočních můrách. Varovala jsem je, a včera v noci to nebylo poprvý.“ Rozdíl neznamenalo, že všech šest sester bylo vyléčeno dřív, než se vůbec vrátila z Tel’aran’rhiodu. Příliš snadno to mohlo skončit mnohem hůř – neboť si ony myslely, že všechno znají. Při přeplétání copu na denní nošení ji zdržovalo, že se za něj pořád podrážděně tahala. Ve vlasech se jí občas zachytil i náramek a’damu, ale ona ho nehodlala sundat. Dneska byla řada na Elain, aby ho nosila, ale ta by ho docela klidně nechala pověšený na kolíčku na zdi. Náramkem k ní proudily starosti a nevyhnutelný strach, ale silnější než to bylo rozčilení. „Marigan“ už nepochybně pomáhala s přípravou snídaně. Pracovat jí zřejmě žralo mnohem víc než to, že je vězeň. „Tos vymyslela dobře, Elain. Neřeklas, jak ses do toho dostala sama potý, co ses snažila ostatní varovat.“

Elain si pořád ještě otírala obličej ručníkem. „Nebylo příliš těžké to vymyslet. Na takhle velkou noční můru bylo potřeba všech, abychom ji zvládly. Třeba se naučily troše pokory. Třeba nebude schůzka s moudrými dneska v noci tak špatná.“

Nyneiva kývla. Tohle si myslela taky. Ne to o Sheriam a ostatních. Aes Sedai se naučí pokoře, až budou mít kozy křídla, a navíc den před schůzkou s moudrými. To o Elain. Nejspíš se nechala v té noční můře chytit taky, i když to ta holka nikdy nepřizná. Nyneiva si nebyla jistá, jestli si Elain myslí, že přijímat uznání za odvahu je vychloubání, nebo jestli si prostě neuvědomuje, jak je odvážná. Tak nebo tak, Nyneiva byla rozpolcená mezi obdivem k chrabrosti druhé ženy a přáním, aby to Elain aspoň jednou přiznala. „Měla jsem dojem, že vidím Randa.“ Ručník letěl na stůl.

„On tam byl osobně?“ To bylo podle moudrých dost nebezpečné. Člověk riskoval, že ztratí část toho, co je v něm lidského. „Varovala jsi ho před tím.“

„Kdy on začal poslouchat rozumný důvody? Jenom jsem ho zahlídla. Možná se jen ve snu dotkl Tel’aran’rhiodu.“ To nebylo moc pravděpodobné. Očividně obstavoval své sny ochranami tak silnými, že světa snů nemohl podle Nyneivy dosáhnout jinak než osobně v těle, dokonce i kdyby byl snílek a měl jeden z prstenů. „Možná to byl jenom někdo, kdo se mu trochu podobal. Jak jsem říkala, byla to jenom chvilička, na náměstí před Věží.“

„Měla bych tam být s ním,“ zamumlala Elain. Vyprázdnila umyvadlo do nočníku a ustoupila stranou, aby se ke stojanu dostala i Nyneiva. „On mě potřebuje.“

„On potřebuje to, co vždycky.“ Nyneiva se zlobně mračila, když nalévala do umyvadla vodu ze džbánu. Velice nerada se umývala ve vodě, která celou noc stála. Aspoň však nebyla studená. Něco takového, jako studená voda, už neexistovalo. „Aby mu někdo ze zásady dal jednou týdně za uši a udržoval ho na tý správný cestě.“

„To není spravedlivé.“ Jak si Elain přetahovala přes hlavu čistou spodničku, zněl její hlas tlumeně. „Já si kvůli němu dělám pořád starosti.“ Ve výstřihu se jí objevila hlava, tvářila se však spíš ustaraně než vzdorně, i přes tón hlasu. Pak si z kolíku vzala bílé šaty s pruhy na lemu. „Dokonce si o něj dělám starosti i ve svých snech! Myslíš si, že on tráví všechen svůj čas starostmi o mne? Já tedy ne.“

Nyneiva kývla, i když si v duchu řekla, že to není to samé. Randovi řekli, že Elain je v bezpečí s Aes Sedai, i když ne kde. Jak mohl být Rand někdy v bezpečí? Sklonila se nad umyvadlo a z košile jí vyklouzl Lanův těžký prsten, pověšený na kožené šňůrce. Ne, Elain měla pravdu. Ať už Lan prováděl cokoliv, Nyneiva pochybovala, že na ni myslí byť z poloviny tak často jako ona na něj. Světlo, ať je naživu, i kdyby na mě vůbec nemyslel. Ta možnost ji rozzlobila natolik, že si málem vyrvala cop i s kořínky, kdyby neměla ruce plné mýdla a ručníku. „Nesmíš si kvůli tomu chlapovi dělat pořád starosti,“ řekla kysele, „i když se chceš stát zelenou. Co včera v noci zjistily?“

Byl to dlouhý příběh, i když v něm bylo málo šťávy, a po chvíli se Nyneiva posadila na Elaininu postel, poslouchala a ptala se. Ne že by jí odpovědi příliš pomohly. Jenom to nebylo stejné, když ty dokumenty neviděla sama. Bylo velice dobře, že Elaida se konečně dozvěděla o Randově amnestii, ale co tím myslela? Potvrzení, že Věž oslovuje vladaře, mohla být nakonec dobrá zpráva. Mohlo by to pod sněmovnou zapálit oheň. Něco muselo. Že Elaida vysílá k Randovi poselstvo, rozhodně znamenalo nepříjemnosti, ale on nemohl být tak hloupý, aby poslouchal někoho, kdo přicházel od Elaidy. Nebo mohl? V tom, co Elain vyslechla, prostě nebylo dost informací. A co to Rand udělal, postavit Lví trůn na podstavec? Mohl být Drak Znovuzrozený a tenhle aielský car něco, ale ona se nemohla přenést přes skutečnost, že se o něj starala, když byl malý, a naplácala mu, když to potřeboval.

Elain se dál oblékala a skončila s tím dřív, než dovykládala celý příběh. „Zbytek ti povím později,“ vyhrkla a zmizela ze dveří.

Nyneiva zavrčela a beze spěchu se dál oblékala. Elain dneska učila svou první třídu novicek, něco, co Nyneivě zatím nedovolily. Ale ačkoliv jí nesvěřily výuku novicek, byla tu pořád ještě Moghedien. Brzy skončí s přípravou snídaně.

Když Nyneiva ženu našla, jediná potíž byla, že Moghedien byla až po lokty ponořená v mydlinkové vodě a stříbrný obojek a’damu na ní vypadal zvlášť nemístně. Nebyla sama. Tucet dalších žen usilovně drhlo šaty na valchách na oploceném dvorku mezi kotly s vřelou vodou, z nichž stoupala pára. Další ženy věšely první várku prádla na dlouhé šňůry natažené mezi tyčemi, avšak na řadu na valchách čekaly hromady lůžkovin, spodního prádla a všech možných hábků. Pohled, který Moghedien po Nyneivě vrhla, měl stačit, aby ji usmažil ve vlastní šťávě. A’damem projela nenávist, stud a vztek, které málem stačily, aby překryly všudypřítomný strach.

Žena, řídící velké prádlo, jako hůlka hubená šedivá stařena jménem Nildra, přišustila blíž s plácačkou, kterou držela jako žezlo, a tmavé vlněné sukně měla podvázané pod koleny, aby si je neušpinila na zemi, rozblácené šplíchající vodou. „Dobré ráno, přijatá. Asi chceš Marigan, co?“ Hlas měla suchý, mísila se v něm úcta s vědomím, že zítra může kterákoliv přijatá skončit na den i měsíc u ní jako pračka, kterou bude dřít a sekýrovat stejně tvrdě jako ostatní, pokud ne víc. „No, ještě ji nemůžu nechat jít. Zatím mám málo lidí. Jedno z mých děvčat se dneska vdává, další utekla a dvě jsou jen na lehkou práci, protože jsou těhotné. Myrelle Sedai mi řekla, že si ji můžu vzít. Za pár hodin se bez ní možná obejdu. Uvidím.“

Moghedien se narovnala a otevřela ústa, ale Nyneiva ji umlčela důrazným pohledem – a nenápadně sáhla na náramek a’damu na svém zápěstí – takže se starší žena znovu dala do práce. Stačilo pár nevhodných slov, stížnost, kterou by nikdy nemohla vznést selka, za niž se vydávala, a už by byla na cestě k utišení a popravčímu lešení, a Nyneiva a Elain by na tom nebyly o mnoho líp. Nyneiva proti své vůli polkla úlevou, když se Moghedien znovu skonila k valše a pohybovala rty, jako by tiše nadávala. A’damem proletěla ohromná hanba a zuřivý vztek.

Nyneivě se podařilo usmát na Nildru, něco zamumlala, nebyla si jistá co, a pak odešla do společné kuchyně na snídani. Zase Myrelle. Napadlo ji, jestli je proti ní zelená zaujatá z nějakého důvodu osobně. Napadlo ji, jestli bude mít z Moghedien věčné bolení břicha. Od chvíle, kdy tu ženskou dostala na a’dam, jedla šantu prakticky jako cukrátka.

Dostat hrnek čaje s medem a housku, ještě horkou z pece, bylo snadné, ale pak jedla při chůzi. Po tváři se jí řinul pot. Dokonce i takhle časně již sílilo horko a vzduch byl suchý. Vycházející slunce vytvářelo nad lesem kopuli z roztaveného zlata.

Ulice z udusané hlíny byly plné jako obvykle, když bylo dost světla, aby bylo vidět. Kolem rozvážně proplouvaly Aes Sedai, horka a prachu si nevšímaly, tvářily se záhadně, jak se vydávaly za záhadnými posílkami, často měly za patami strážce, vlky s chladnýma očima, kteří předstírali, že jsou ochočení. Všude byli vojáci, obvykle pochodovali či jeli ve čtvercích, ačkoliv Nyneiva nechápala, proč je jim dovoleno tlačit se v ulicích, když měli tábory v lesích. Kolem pobíhaly děti, opičily se po vojácích s hůlkami místo mečů a pík. Novicky v bílém v davu klusaly po své práci. Sloužící se pohybovali poněkud pomaleji, ženy s náručemi prostěradel pro postele Aes Sedai či ošatkami chleba z kuchyní, muži vodili voly, kteří tahali žebřiňáky plné dříví na topení, vláčeli truhlice či nosili na ramenou celé mrtvé ovce do kuchyní. Salidar nebyl vystavěn, aby obsáhl tolik lidí. Vesnice málem praskala ve švech.

Nyneiva šla dál. Den měl většinou patřit přijaté, pokud neučila mladší novicky, aby ho využila ke studiu, které si vybere, sama nebo s Aes Sedai, ale přijatá, jež vypadala, že nic nedělá, měla velkou šanci, že si ji nějaká Aes Sedai zabere pro sebe. Nyneiva nehodlala strávit den pomáháním některé hnědé sestře s katalogizací knih ani opisováním poznámek pro šedou. Opisování nenáviděla, se vším tím mlaskáním, když udělala kaňku, a všemi těmi vzdechy, neboť nepsala úhledně jako písař. A tak se propétala davem a prachem a hledala Siuan a Leanu. Byla dost rozzlobená, aby dokázala usměrňovat i bez Moghedien.

Pokaždé, když si uvědomila těžký zlatý prsten, který jí spočíval mezi prsy, pomyslela si: Musí být naživu. I kdyby na mě zapomněl. Světlo, ať zůstane naživu. A to poslední ji samozřejmě rozzlobilo ještě víc. Kdyby al’Lana Mandragorana byť jen napadlo, že na ni zapomene, srovnala by ho do latě. Musel být naživu. Strážci často zemřeli, když mstili svou Aes Sedai – bylo jisté, jako že vyjde slunce, že žádný strážce nedovolí, aby se mu v odplatě stavělo něco do cesty – ale Lan Moirain nemohl pomstít o nic víc, než kdyby prostě spadla z koně a srazila si vaz. S Lanfear se zabily navzájem. Musel být naživu. A proč by se měla cítit provinile kvůli tomu, že je Moirain mrtvá? Pravda, Lan teď byl konečně volný pro ni, ale ona s tím neměla nic společného. A přesto, když zjistila, že je Moirain mrtvá, na chviličku cítila jen radost, že je Lan volný, a ne smutek za Moirain. Nemohla se kvůli tomu zbavit studu, a to ji zlobilo víc než co jiného.

Náhle zahlédla ulicí kráčet rázným krokem Myrelle, mířila jejím směrem, se žlutovlasým Croi Makinem, jedním ze svých tří strážců, po boku. Makin byl mladý, ale tvrdý jako skála. Aes Sedai se tvářila rozhodně a žádné následky předchozí noci na ní nebyly vidět. Nic neprozrazovalo, že ji Myrelle hledá, ale Nyneiva se rychle vrhla do velké kamenné budovy, která kdysi sloužila jako jeden ze tří salidarských zájezdních hostinců.

Rozlehlý šenk byl nyní vybaven jako přijímací místnost. Omítnuté stěny a vysoký strop byly opraveny, viselo tu pár koberců jasných barev a na podlaze, která sice nevypadala jako plná třísek, ale nechtěla držet vosk, leželo několik barevných rohoží. Uvnitř to skutečně působilo dojmem, že je tu chládek. Aspoň tu bylo chladněji než na ulici. Také se tu pracovalo.

Před širokým vyhaslým krbem domýšlivě stál Logain, šosy zlatem vyšívaného červeného kabátce měl hozené za záda, a pozorně na něho dohlížela Lelaine Akashi, jejíž šátek s modrými třásněmi ukazoval, že se jedná o formální příležitost. Štíhlá žena, důstojná, která se občas hřejivě usmála, byla jednou ze tří přísedících modrého adžah ve věžové sněmovně v Salidaru. Dneska byly nejzřejmější její pronikavé oči, jak sledovala Logainovu audienci.

Dva muži a žena, oslniví v krumplovaném hedvábí a se zlatými šperky, všichni tři již prošedivělí a jeden z mužů téměř holohlavý, s hranatě zastřiženou bradkou a dlouhými kníry, aby tento nedostatek vyrovnaly. Mocní altarští šlechtici, dorazili předchozího dne se silným doprovodem, sebe navzájem podezírali stejně jako Aes Sedai, shromažďující v Altaře vojsko. Altařané uzavírali spojenectví s tím kterým urozeným pánem či paní nebo městem a ke státu zvanému Altara jim už moc věrnosti nezbývalo. Jen pár šlechticů platilo daně či věnovalo pozornost tomu, co říkala královna v Ebú Daru, ale vojsku ve svém středu pozornost věnovali. Světlo samo vědělo, jaký účinek na ně měly zprávy o Dračích spřísahancích. Pro tuto chvíli však zapomněli povýšeně koukat na sebe či vzdorně na Lelaine. Oči upírali na Logaina, jako kdyby to byla obrovská zmije jasných barev.

Aby byl kruh úplný, Burin Shaeren, s měděnou pletí, jakoby vyřezaný z vyvráceného pařezu, sledoval jak Logaina, tak návštěvníky. Muž připravený se v okamžení rychle a nebezpečně pohnout. Lelainin strážce tu byl částečně proto, aby strážil Logaina – Logain byl, koneckonců, v Salidaru údajně o své vlastní vůli – a hlavně proto, aby toho muže chránil před návštěvníky a případně nožem v srdci.

Logain zase jako by pod všemi těmi pohledy kvetl. Byl to vysoký muž s kudrnatými vlasy po široká ramena, se snědým a sličným, i když tvrdým obličejem. Vypadal pyšně a sebevědomě jako orel. Ale světlo mu do očí vrátil slib pomsty. Když už nemohl splatit všem, kterým chtěl, splatí aspoň některým. „Šest červených sester mě našlo v Cosamelle asi rok předtím, než jsem se prohlásil,“ říkal v okamžiku, kdy Nyneiva vstoupila. „Javindhra, tak se jejich vůdkyně jmenovala, i když ženská jménem Barasine toho rovněž hodně namluvila. A slyšel jsem i zmínku o Elaidě, jako by věděla, co mají tyhle za lubem. Našly mě ve spánku a já myslel, že jsem vyřízený, když mě odstínily.“

„Aes Sedai,“ přerušila ho drsně poslouchající žena. Rozložitá, s tvrdým pohledem, měla na tváři tenoučkou jizvu, která Nyneivě u ženy připadala nevhodná. Altarské ženy byly samozřejmě vyhlášené svou divokostí, ačkoliv jejich pověst byla nejspíš nafouknutá. „Aes Sedai, jak může být pravda to, co tvrdí?“

„To já nevím, urozená paní Sareno,“ odpověděla Lelaine klidně, „ale potvrdila mi to žena, která nemůže lhát. Mluví pravdu.“

Sarenin výraz se nezměnil, ale ruce za zády zaťala v pěst. Jeden z jejích společníků, vysoký muž s propadlými tvářemi a vlasy víc šedými než černými, měl palce zasunuté za opasek s mečem a snažil se vypadat klidně, ale zatínal ruce, až mu zbělely klouby.

„Jak jsem říkal,“ pokračoval Logain s klidným úsměvem, „našly mě a nechaly mě, abych si vybral, buď mě okamžitě zabijí, nebo přijmu, co mi nabízely. Zvláštní volba, něco takového jsem vůbec nečekal, ale nemusel jsem ji příliš dlouho promýšlet. Nepřišly a netvrdily, že už to udělaly předtím, ale byl v tom cítit cvik. Žádné důvody neuváděly, ale při pohledu zpátky se to zdá jasné. Přivést muže, který dokáže usměrňovat, nepřinese moc velkou slávu. Ale svrhnout falešného Draka...“

Nyneiva se zamračila. Mluvil o tom tak ledabyle, muž probírající proběhlý lov, a přesto tu hovořil o svém vlastním pádu, a každé jeho slovo bylo jen dalším hřebíkem do Elaidiny rakve. Možná i do rakve pro celé červené adžah. Jestli červené dotlačily Logaina k tomu, aby se prohlásil za Draka Znovuzrozeného, nemohly udělat to samé s Gorinem Rogadem či Mazrimem Taimem? Možná že se všemi falešnými Draky v celých dějinách? Málem viděla, jak se Altařanům v hlavách otáčejí myšlenky jako mlýnská kola, zprvu váhavě, ale pak stále rychleji.

„Celý rok mi pomáhaly vyhnout se ostatním Aes Sedai,“ vykládal Logain, „posílaly zprávy, když byla poblíž některá další, ačkoliv jich nebylo moc. Poté, co jsem se prohlásil a začal shromažďovat přívržence, posílaly zprávy, kde jsou králova vojska a o jaké síle. Jak jinak si myslíte, že jsem vždy věděl, kde udeřit a kdy?“ Posluchači začali nervózně přešlapovat stejně tak kvůli jeho divokému úsměvu, jako kvůli jeho slovům.

Logain Aes Sedai nenáviděl. Nyneiva si tím byla jistá po těch několika případech, kdy se dokázala přimět ho studovat. Ne že by to dělala po Minině odjezdu, ani přitom nic zajímavého nezjistila. Kdysi si myslela, že studovat ho bude jako dívat se na problém z jiného úhlu – to, jak byli muži odlišní, nikdy nebylo zřejmější než při používání jediné síly – ale bylo to horší než koukat do černé díry. Nebylo tam nic, dokonce ani ta díra ne. Celkově ji Logainova přítomnost vyváděla z míry. Sledoval každý její pohyb se žhavým napětím, z něhož se třásla, i když věděla, že kdyby jenom špatně zvedl prst, mohla by ho zabalit do jediné síly. Nebyl to ten zápal, s nímž se mužské oči často na ženu upírají, ale čiré opovržení, jež se mu nikdy neobjevilo ve tváři, díky čemuž to všechno bylo ještě horší. Aes Sedai ho navěky odřízly od jediné síly. Nyneiva si uměla představit, co by cítila, kdyby někdo udělal něco takového jí. On se však nemohl pomstít všem Aes Sedai. Mohl zničit jen červené adžah, a na začátku si vedl velmi dobře.

Tohle bylo poprvé, kdy zároveň přišly tři návštěvy, ale každý týden si ten či onen urozený pán nebo paní přišli poslechnout jeho příběh, přicházeli z celé Altary a občas až z Murandy, a každý odcházel celý zničený z toho, co jim Logain řekl. Nebylo divu, jediná děsivější zpráva by byla, kdyby Aes Sedai přiznaly, že skutečně existuje černé adžah. No, to ony rozhodně udělat nehodlaly, aspoň ne veřejně, a ze stejného důvodu držely zprávy o Logainovi v co největší tajnosti. Bylo docela dobře možné, že to udělaly červené adžah, ale ty pořád byly Aes Sedai, a příliš mnoho lidí nepoznalo jedno adžah od druhého. Celkově jenom pár pánů a paní bylo přivedeno, aby si Logaina poslechlo, nicméně každý z té hrstky byl vybrán kvůli moci rodu, který vedl. Ty rody teď podpoří Aes Sedai v Salidaru, byť často ne otevřeně, nebo, přinejhorším, nebudou podporovat Elaidu.

„Javindhra mi poslala zprávu, když přicházelo víc Aes Sedai,“ povídal Logain, „ty, které mě honily, a kde jsou, takže jsem po nich mohl skočit dřív, než jim to došlo.“ Lelainina vážná, bezvěká tvář na okamžik ztvrdla a Burin sáhl po jílci meče. Než byl Logain chycen, sestry umíraly. Logain si jejich reakcí zřejmě nevšiml. „Červené adžah mě nikdy nepodvedly, až nakonec mě zradily.“

Vousatý muž na Logaina zíral tak upřeně, až bylo zřejmé, že se k tomu musí nutit. „Aes Sedai, co jeho stoupenci? Možná byl ve Věži v bezpečí, ale chytili ho o hodně leguí blíž k místu, kde stojíme.“

„Všechny nezabili ani nechytili,“ přisadil si vyzáblý pán. „Většina unikla, vytratila se. Znám dějiny, Aes Sedai. Stoupenci Raolina Zhoubce Temného se odvážili napadnout samotnou Bílou věž poté, co byl chycen, a lidé Guaira Amalasana taky. Až moc dobře si pamatujeme, jak Logainovo vojsko pochodovalo přes naše země, než abychom to chtěli prožít znovu, když by ho šli zachránit.“

„Toho se bát nemusíte.“ Lelaine se na Logaina krátce usmála, jako žena na divokého psa, o němž věděla, že je zkrocen pro její vodítko. „On už po slávě netouží, jenom chce trochu napravit škody, které napáchal. Kromě toho pochybuji, že by na jeho zavolání přišlo víc jeho dřívějších stoupenců, ne poté, co ho odvezly do Tar Valonu v kleci a zkrotily ho.“ Altařané se připojili k jejímu lehkému smíchu, ale až po chvíli a chabě. Logainova tvář připomínala železnou masku.

Lelaine si náhle všimla Nyneivy u dveří a zvedla obočí. Nejednou si s Nyneivou příjemně popovídala a chválila ji i Elain za jejich údajné objevy, ale uměla stejně rychle jako každá Aes Sedai sepsout přijatou, která udělala krok špatným směrem.

Nyneiva předvedla pukrle a mávla hliněným hrnkem, nyní již prázdným. „Omluv mě, Lelaine Sedai. Musím to vzít zpět do kuchyně.“ Vyrazila zpátky na rozpálenou ulici dřív, než se Aes Sedai vzmohla na slovo.

Naštěstí už Myrelle nebyla nikde v dohledu. Nyneiva neměla náladu na další lekci o tom, jak správně projevovat zodpovědnost či se ovládat anebo o dalším tuctu hloupostí. Ještě větším štěstím bylo, že ani ne třicet kroků daleko stála uprostřed ulice Siuan s Garethem Brynem a dav se kolem nich rozděloval. Jako na Myrelle, ani na Siuan nebyly vidět žádné stopy bití, jež Elain hlásila. Možná by měly k Tel’aran’rhiodu větší úctu, kdyby prostě nemohly jenom tak vystoupit a nechat si boule vyléčit. Nyneiva přistoupila blíž.

„Co se to s tebou děje, ženská?“ vrčel na Siuan Bryne. Šedou hlavu nakláněl k její, zdánlivě mladé. Byl pevně rozkročený, ruce v bok, takže vypadal nepohnutelný jako balvan. Pot, který se mu řinul po obličeji, mohl obtěžovat někoho jiného podle toho, kolik mu věnoval pozornosti. „Já ti složím poklonu za to, jak mám měkké košile, a ty mi za to div neutrhneš hlavu. A já řekl, že vypadáš vesele, což podle mě rozhodně není zahájení bitvy. Byla to poklona, ženská, i když v ní nebyly růže.“

„Poklona?“ zavrčela Siuan v odpověď a v modrých očích jí hořelo. „Já nechci tvoje poklony! Tebe prostě těší, že ti musím žehlit košile. Jsi menší muž, než jsem si kdy myslela, Garethe Bryne. Čekáš, že za tebou budu chodit jako markytánka, když je vojsko na pochodu, a doufat v nějakou další z tvých poklon? A nebudeš mě oslovovat ženská! Zní to jako ‚Ke mně, pse!'“

Bryneovi začala na spánku pulsovat žíla. „Těší mě, že držíš slovo, Siuan. A jestli moje vojsko vyrazí na pochod, čekám, že ho budeš držet dál. Tu přísahu jsem od tebe nikdy nežádal. Byla to tvoje vlastní volba, když ses snažila vykroutit ze zodpovědnosti za to, cos udělala. Nikdy tě nenapadlo, že ji budeš muset dodržet, viď že ne? Když už mluvíme o vojsku na pochodu, cos slyšela, když ses plazila před Aes Sedai a líbala jim nohy?“

Siuan v jediném okamžiku přešla z ohnivého vzteku do ledového klidu. „Tohle není součást mé přísahy.“ Mohli jste si myslet, že je mladá Aes Sedai, jak tu tak stála s rovnými zády a tím chladným, nadutým vzdorem, Aes Sedai, která ještě nepracuje s jedinou silou dost dlouho, aby získala typické bezvěké rysy. „Nebudu pro tebe špehovat. Ty sloužíš věžové sněmovně, Garethe Bryne, na základě své přísahy. Tvoje vojsko vyrazí, až sněmovna rozhodne. Naslouchej jejich slovům a poslouchej, když je uslyšíš.“

Změna v Bryneově výraze byla stejně bleskově rychlá. „Byla bys nepřítel, se kterým by stálo za to zkřížit meče,“ uchechtl se obdivně. „Byla bys lepší...“ Úsměv se změnil v zamračení. „Tak sněmovna, co? Pche! Vyřiď Sheriam, že se mi stejně dobře může přestat vyhýbat. Co se dalo udělat tady – už je hotovo. Vyřiď jí, že vlkodav držený v kleci může být stejně dobře vepř, když přijdou vlci. Já tyhle muže neshromáždil, abych je prodal na trhu.“ S krátkým kývnutím vyrazil pryč mezi lidmi. Siuan se za ním mračila.

„Co to mělo znamenat?“ zeptala se Nyneiva a Siuan sebou trhla.

„Do toho ti nic není,“ odsekla a uhladila si šaty. Mohli jste si myslet, že se k ní Nyneiva připlížila schválně. Ta ženská brala vše osobně.

„Nech to plavat,“ řekla Nyneiva vyrovnaně. Nehodlala se nechat svést ze stezky. „Co nenechám plavat je, že tě chci studovat.“ Hodlala dneska udělat něco hodně užitečného, i kdyby ji to mělo zabít. Siuan otevřela ústa a rozhlédla se kolem. „Ne, nemám Marigan, a zrovna teď ji nepotřebuju. Pustilas mě k sobě dvakrát – dvakrát! – od chvíle, co jsem našla klíč, že něco v tobě by se mohlo dát vyléčit. Chci tě dneska studovat, a jestli ne, tak povím Sheriam, že neposloucháš její rozkazy, abys vypadala užitečná. Přísahám, že to udělám!“

Chvíli si myslela, že ji druhá žena vyzve, ať se opováží udělat to nejhorší, na co se vzmůže, avšak nakonec Siuan nabručeně řekla: „Dnes odpoledne. Dopoledne mám nějakou práci. Pokud si nemyslíš, že to, co chceš, je důležitější než pomoc tvému dvouříčskému příteli?"

Nyneiva přistoupila blíž. Nikdo na ulici jim nevěnoval větší pozornost, ale ona stejně ztišila hlas. „Co s ním mají v plánu? Pořád říkáš, že se ještě nerozhodly, co udělat, ale nyní už musely dojít k nějakýmu závěru.“ Pokud došly, Siuan o tom bude vědět, ať už by měla či nikoliv.

Náhle tu stála Leana a Nyneiva jako by neotevřela pusu. Siuan a Leana se na sebe mračily jako dvě naprosto cizí kočky v malé místnosti.

„No?“ zamumlala Siuan přes zaťaté zuby.

Leana si odfrkla a kudrny jí zavlály, jak pohodila hlavou. Rty se jí zkřivily v opovržlivém úšklebku, ale slova výrazu tváře ani tónu hlasu neodpovídala. „Snažila jsem se jim to rozmluvit,“ vyplivla, ale tiše. „Jenomže ony tě neposlouchaly dost, aby o tom vůbec uvažovaly. Dneska v noci se s moudrými nesejdeš.“

„Rybí střeva!“ zavrčela Siuan, otočila se na patě a vyrazila pryč. Leana učinila totéž na opačnou stranu.

Nyneiva málem zoufale rozhodila rukama. Mluvit, jako by tam nebyla – jako by přesně nevěděla, o čem se baví. Nevšímat si jí. Siuan by se měla odpoledne radši objevit, jak slíbila, jinak Nyneiva přijde za způsob, jak ji vymačkat a pověsit, aby uschla! Když za ní kdosi promluvil, nadskočila.

„Ty dvě by měly poslat k Tianě pro pořádný výprask.“ Za Nyneivou stála Lelaine a dívala se nejdřív za Siuan, pak za Leanou. Plížit se za lidmi! Po Logainovi, Burinovi nebo altarských šlechticích nebylo ani vidu, ani slechu. Modrá sestra si upravila šátek. „Samozřejmě už nejsou, co bývaly, ale myslela by sis, že dokážou zachovat trochu slušné způsoby. Jestli si začnou na ulici skutečně rvát vlasy, tak to tak dál nepůjde.“

„Lidi si holt jsou občas solí v očích,“ utrousila Nyneiva. Siuan a Leana tak dřely na tom, aby udržely svou hru, že je aspoň mohla podpořit. Jak nesnášela, když se k ní někdo připlížil.

Lelaine se podívala, jak si Nyneiva cuká za cop, a ona ho rychle pustila. Příliš mnoho lidí o tom zlozvyku vědělo. Zlozvyku, který se tvrdě snažila zlomit. Ale Aes Sedai řekla jenom: „Ne, když se to dotýká důstojnosti Aes Sedai, dítě. Ženy, které slouží Aes Sedai, by se měly na veřejnosti trochu ovládat, jakkoliv hloupé jsou v soukromí.“ Na tohle se rozhodně nedalo nic říci. Tedy nic bezpečného. „Proč jsi přišla, když jsem ukazovala Logaina?“

„Myslela jsem, že je ta místnost prázdná, Aes Sedai,“ odpověděla chvatně Nyneiva. „Mrzí mě to. Doufám, že jsem tě nevyrušila.“ To nebyla žádná odpověď – těžko mohla říci, že se schovávala před Myrelle – ale štíhlá modrá si ji jenom chvíli prohlížela.

„Co myslíš, že Rand al’Thor udělá, dítě?“

Nyneiva zmateně zamrkala. „Aes Sedai, já ho už půl roku neviděla. Vím jenom, co jsem slyšela tady. Je sněmovna...? Aes Sedai, co se s ním rozhodla sněmovna udělat?“

Lelaine upírala zrak Nyneivě do tváře a našpulila rty. Ty tmavé oči jako by jí viděly až do hlavy, bylo to znepokojivé. „Zvláštní shoda náhod. Pocházíš ze stejné vesnice jako Drak Znovuzrozený a to druhé děvče, Egwain z al’Vereů, rovněž. Když se stala mladší novickou, vkládaly jsme do ní hodně nadějí. Máš tušení, kde je?“ Na odpověď nečekala. „A ti druzí dva mladí muži, Perrin Aybara a Mat Cauthon. Oba také ta’veren, jak jsem pochopila. Zvláštní, opravdu. Pak tu jsi ty, se svými neobyčejnými objevy, i přes svoje omezení. Ať je Egwain kdekoliv, taky se vydává tam, kam žádná z nás nechodí? Vy všichni vyvoláváte mezi sestrami hodně řečí, jak si jistě umíš představit.“

„Doufám, že říkají jenom dobré,“ podotkla Nyneiva pomalu. Od chvíle, kdy dorazila do Salidaru, Aes Sedai se na Randa hodně vyptávaly, zvlášť poté, co do Caemlynu vyrazilo poselstvo – některé Aes Sedai se s ní zřejmě nedokázaly bavit téměř o ničem jiném – ale tady se zjevně jednalo o něco jiného. To byla potíž, když s ní mluvily Aes Sedai. Půlku času si nebyla jistá, co vlastně chtějí nebo co mají na mysli.

„Pořád ještě doufáš, že Siuan a Leanu vyléčíš, dítě?“ Kývla, jako kdyby Nyneiva odpověděla, a povzdechla si. „Občas si myslím, že Myrelle má pravdu. Příliš ti dovolujeme. Ať už jsi objevila cokoliv, asi bychom tě měly svěřit do péče Theodrin, dokud nebude zrušen tvůj blok proti volnému usměrňování. Jen si pomysli, vzhledem k tomu, co jsi za poslední dva měsíce udělala, co bys dokázala pak.“ Nyneiva mimoděk stiskla cop a snažila se přijít s opatrným, pečlivě zformulovaným protestem, jenže Lelaine si jejího pokusu nevšímala. Což bylo zřejmě nejlepší. „Siuan a Leaně nijak neprospíváš, dítě. Nechej je zapomenout kým a čím byly, ať jsou spokojené s tím, čím a kým jsou teď. Podle toho, jak se chovají, jediné, co jim brání zapomenout, jsi ty a ty tvoje hloupé pokusy vyléčit, co vyléčit nelze. Už nejsou Aes Sedai. Proč udržovat falešné naděje?“

V jejím hlase se ozýval náznak soucitu a taky opovržení. Ti, kdo nebyli Aes Sedai, byli koneckonců něco míň, a jejich lest Siuan a Leanu rozhodně řadila mezi ty druhé. Navíc, samozřejmě, nebylo tady v Salidaru málo těch, co dávaly všechny potíže ve Věži za vinu Siuan, jejím intrikám jako amyrlin. Nejspíš věřily, že si zasloužila všechno, co se jí stalo, i víc.

Ale to, co bylo vykonáno, celou věc stěžovalo. Utišení bylo jen vzácným jevem. Před Siuan a Leanou nebyla odsouzena a utišena žádná žena sto čtyřicet let, a za poslední tucet se ani žádná nespálila. Utišená žena se obvykle snažila dostat od Aes Sedai, jak nejdál mohla. Nebylo pochyb, že kdyby byla utišena Lelaine, chtěla by na to, že kdy byla Aes Sedai, pokud možno zapomenout. Nepochybně by ráda zapomněla i na to, že jimi byly Siuan a Leana, že jim to všechno bylo sebráno. Kdyby je bylo možné považovat za dvě ženy, jež nikdy usměrňovat nedokázaly, nikdy nebyly Aes Sedai, hodně Aes Sedai by se cítilo lépe.

„Sheriam Sedai mi dala svolení to zkusit,“ prohlásila Nyneiva, jak nejodhodlaněji se odvážila před hotovou sestrou. Lelaine se jí dívala do očí, dokud Nyneiva nesklopila zrak. Klouby ruky, jíž si tiskla cop, jí zbělely, než ho pustila, ale tvář udržovala hladkou. Snažit se dívat Aes Sedai do očí byla pro přijatou pěkná hloupost.

„Všechny se občas chováme hloupě, dítě, ale moudrá žena se naučí to omezit. Jelikož jsi zřejmě dojedla snídani, radím ti, zbav se toho hrnku a najdi si něco užitečného, než místo toho skončíš u horké vody. Nenapadlo tě někdy ostříhat si vlasy? To je jedno. Zmiz.“

Nyneiva předvedla pukrle, ale Aes Sedai se k ní otočila zády dřív, než je dokončila. V bezpečí před jejím pohledem se Nyneiva na ženu zamračila. Ostříhat si vlasy! Zvedla cop a zatřásla jím za odcházející Aes Sedai. Že počkala, než to bylo bezpečné, ji rozzuřilo, i když kdyby nepočkala, zcela jistě už by byla na cestě za Moghedien do prádelny se zastávkou u Tian. Měsíce sezení tady v Salidaru a nicnedělání – přes všechny praktické důvody jí to tak připadalo, bez ohledu na to, co se jim s Elain podařilo vytáhnout z Moghedien – mezi Aes Sedai, které nedělaly nic, jenom seděly a žvanily, zatímco svět kolem nich se řítil do záhuby, a Lelaine si myslí, že by si měla ostříhat vlasy! Pronásledovala černé adžah, byla chycena a utekla, na oplátku chytila jednu ze Zaprodanců – no, o tom žádná z nich nevěděla – pomohla panarše Tarabonu znovu získat trůn, jakkoliv nakrátko, a teď tu jenom sedí a nechává se chválit za to, co se jí podaří vytřepat z Moghedien. Ostříhat si vlasy? Stejně dobře by si mohla oholit hlavu, jak by jí to prospělo!

Zahlédla ulicí kráčet Dagdaru Finchey, rozložitou jako chlap a vyšší než většina mužů v davu, a žlutá s kulatou tváří ji taky rozčílila. Jeden z důvodů, proč se rozhodla zůstat v Salidaru, bylo studium u žlutých sester, protože ty věděly o léčení víc než kdo jiný. Všichni to říkali. Ale jestli některá z nich věděla víc, než Nyneiva už znala teď, tak se o to s přijatou nepodělila. Žluté měly její přání léčit cokoliv, dokonce i utišení, vítat, ale opak byl pravdou. Dagdara by ji nechala drhnout podlahy od slunce východu do západu, dokud by se nevzdala svých „hloupých nápadů a plýtvání časem", kdyby se do toho nevložila Sheriam, kdežto Nisao Dachen, maličká žlutá, která mohla očima zarážet hřebíky, s Nyneivou odmítala byť jen promluvit, dokud trvala na tom, že se pokusí „změnit, co bylo vetkáno do vzoru".

Vrcholem všeho bylo, že jí její cit pro počasí pořád říkal, že se blíží bouře, zatímco bezmračná obloha a pálící slunce se jí vysmívaly.

Mumlajíc si pro sebe strčila hrnek na projíždějící káru a vyrazila pryč, proplétajíc se davem v ulici. Nemohla dělat nic, dokud nebude Moghedien volná, jen unikat, a Světlo vědělo, jak dlouho to potrvá. Celé dopoledne promarněné, přídavek k řádce promarněných dnů.

Mnoho Aes Sedai na ni cestou kolem kývlo a usmálo se, ale ona se prostě jen na oplátku taky usmála a zrychlila na chvíli krok, jako by někam spěchala, čímž se vyhnula nevyhnutelným otázkám ohledně toho, co dalšího od ní mohou čekat. V současné náladě by jim mohla docela dobře říci, co přesně si myslí, což by byla pěkná hloupost. Nic nedělat. Ptát se jí, co udělá Rand. Říkat jí, aby si ostříhala vlasy. Pche!

Ovšem, všechny se neusmívaly. Nejenže se Nisao dívala přímo skrz Nyneivu, Nyneiva jí musela hbitě uhnout z cesty, jinak by ženuška přešla rovnou přes ni. A nadutá světlovlasá Aes Sedai s vystouplou bradou a modrýma očima, vedoucí davem vysokého grošáka, se na ni zamračila, když projížděla kolem. Nyneiva ji nepoznala. Ta ženská byla dokonale upravená v jezdeckých šatech ze světle šedého hedvábí, ale lehký lněný plášť proti prachu, složený přes sedlo, prozrazoval, že přijela po delším cestování. K tomu, že tu byla nejspíš nová, vypadal hubený strážce v zeleném kabátě za ní na vysokém bílém válečném koni znepokojený. Strážci nikdy nevypadali znepokojení, Nyneiva však usoudila, že připojit se ke vzpouře proti Věži by mohlo způsobit výjimku. Světlo! Dokonce i nově přišedší byli připravení ji zpucovat!

A potom tu byl zjizvený Uno s hlavou až na uzel na temeni vyholenou, s chybějícím okem zakrytým klapkou, na níž byla namalovaná odporná zamračená červená náhrada. Uno se zarazil, když právě z plných plic spílal jakémusi zahanbenému mladíkovi v plátové a kroužkové zbroji, jenž tu stál a držel otěže koně, který měl na sedle přivázané kopí, a hodil po Nyneivě hřejivým úsměvem. No, nebýt toho klipce, byl by hřejivý. Nyneivin škleb ho přiměl zamrkat a rychle se dál věnovat hubování mladého vojáka.

Žaludek se jí však neobrátil z Una a jeho klapky. Ne tak úplně. Uno ji a Elain doprovázel do Salidaru, a jednou dokonce slíbil, že ukradne koně – „vypůjčí si je,“ tak to nazval – kdyby chtěly odjet. Teď to nebylo možné. Uno měl nyní na manžetách odřeného kabátce zlaté prýmky. Byl z něho důstojník, cvičící těžkou kavalerii pro Garetha Brynea, a až příliš zabraný do práce, aby se zdržoval s Nyneivou. Ne, to nebyla pravda. Kdyby chtěla odejít, koně by sehnal za pár hodin a ona by odjela s doprovodem vyholených Shienarců s copy, kteří se zavázali poslušností Randovi a byli v Salidaru jen proto, že je sem s Elain přivedly. Jenomže ona by musela přiznat, že byla chyba, když se rozhodla zůstat, přiznat, že po celou tu dobu, kdy jim vykládala, jak je šťastná tam, kde právě je, lhala. A tohle by ona přiznat nedokázala. Uno zůstával hlavně proto, že si myslel, že by měl na ni a na Elain dávat pozor. Od ní žádné přiznání tedy neuslyší!

Celý ten nápad s odjezdem ze Salidaru byl nový, zažehl ho Uno, a ona se zuřivě zadumala. Kdyby si jenom Tom a Juilin nevyjeli na výlet do Amadicie. Ne že by tu cestu konali jen pro zábavu. Chtěli proniknout až do samotného Amadoru, byli pryč už dobře přes měsíc a ještě hezkých pár dní se nevrátí. Nebyli samozřejmě jediní zvědové. Dokonce byly vyslány i Aes Sedai se strážci, ačkoliv většina z nich mířila spíš na západ do Tarabonu. Předstírání nějaké činnosti a zdržení, než se někdo vrátí se zprávou, bylo dobrým důvodem k čekání. Nyneiva si přála, aby oba muže nepustila. Ani jeden by nešel, kdyby byla řekla ne.

Tom byl starý kejklíř, ačkoliv kdysi býval něčím mnohem víc, a Juilin lovec zlodějů z Tearu, oba byli schopní, uměli se o sebe postarat na podivných místech a hodili se k nejedné věci. Také oni ji a Elain doprovázeli do Salidaru, a ani jeden by se na nic neptal, kdyby chtěla odejít. Nepochybně by toho hodně namluvili za jejími zády, ale ne před ní, jako by to udělal Uno.

Žralo ji, když musela připustit, že je skutečně potřebuje, jenomže nevěděla jistě, jestli by uměla ukrást koně sama. V každém případě by přijatá, ochomýtající víc se okolo koní ve stájích i venku kolem vojenských koní u provazů, byla podezřelá, a kdyby se převlékla z bílých šatů s pruhy, určitě by si toho někdo všiml a podal hlášení dřív, než by se k nějakému koni dostala. I kdyby se jí to podařilo, pronásledovali by ji. Uprchlé přijaté, jako uprchlé novicky, byly téměř vždycky přivedeny zpět, aby čelily trestu, který zničil veškeré pomyšlení na další pokus. Když jste se začaly učit na Aes Sedai, Aes Sedai s vámi neskončily, dokud ony neřekly, že můžete jít.

Ji však samozřejmě nezadržel strach z trestu. Co byl jeden dva výprasky ve srovnání s šancí, že ji zabijí černé adžah nebo že se bude muset postavit někomu ze Zaprodanců? Byla to jen otázka toho, jestli chce opravdu odejít. Například, kam by šla? Za Randem do Caemlynu? Za Egwain do Cairhienu? Šla by Elain s sebou? Určitě, kdyby zamířily do Caemlynu. Byla to touha něco dělat, nebo strach, že bude odhalena Moghedien? Trest za útěk by proti tomu nebyl nic! Ani když zahýbala za roh a uviděla Elaininu třídu mladších novicek na otevřeném prostranství mezi dvěma kamennými domy s doškovými střechami, kde byly vyčištěny trosky třetího domu, k žádnému rozhodnutí nedošla.

Na lavicích v půlkruhu sedělo víc než dvacet bíle oděných žen a dívalo se, jak Elain vede dvě z nich při cvičení. Všechny tři ženy obklopovala záře saidaru. Tabiya, zelenooká, pihovatá dívka, asi šestnáctiletá, a Nicola, štíhlá, černovlasá žena v Nyneivině věku, si dost nejistě předávaly malý plamínek. Ten se trochu chvěl a občas na chvíli zmizel, když byla některá příliš pomalá a nezachytila ho včas, aby ho udržela. V současné náladě Nyneiva jasně viděla prameny, které splétaly.

Když Sheriam a ostatní utíkaly, dostaly z Věže osmnáct novicek – Tabiya byla jednou z nich – ale většina této skupinky byla jako Nicola, nově naverbovaná poté, co se Aes Sedai usadily v Salidaru. Nicola zde nebyla jediná žena starší, než bylo na novicku obvyklé. Takových byla dobrá polovina. Když Nyneiva a Elain přišly do Věže, Aes Sedai málokdy zkoušely ženy starší než Tabiya – Nyneiva byla výjimečná věkem stejně jako tím, že byla divoženka – ale snad ze zoufalství Aes Sedai tady rozšířily zkoušky i na ženy o rok dva starší než Nyneiva. Výsledkem bylo, že v Salidaru nyní bylo víc mladších novicek než v Bílé věži za celá léta. Díky tomuto úspěchu Aes Sedai vyslaly sestry po celé Altaře, aby pátraly v každé vesnici.

„Chtěla bys taky učit třídu?"

Z hlasu u jejího ramene se Nyneivě obrátil žaludek. Dvakrát za dopoledne. Přála si, aby měla ve váčku u pasu nějakou šantu. Jestli se nechá takhle přepadat, tak ještě skončí tříděním papírů pro nějakou hnědou.

Jistě, Domanka s tvářemi jako jablíčka nebyla Aes Sedai. Ve Věži by již byla Theodrin pozvednuta k šátku, ale tady byla povýšena na něco víc než přijatá a méně než hotová sestra. Měla svůj prsten s Velkým hadem nasazený na pravé ruce, ne na levé, a na sobě zelené šaty, které hezky ladily s její bronzovou pletí, ale nemohla si vybrat adžah ani nosit šátek.

„Mám na práci lepší věci než učit bandu zabedněnejch novicek."

Theodrin se jenom pousmála nad zatrpklostí v Nyneivině hlase. Byla vlastně docela milá. „Zabedněná přijatá učící zabedněné novicky?“ Obvykle bývala milá. „No, jakmile tě dostaneme tam, kde budeš moct usměrňovat, aniž bys je byla připravená tlouct po hlavách, tak budeš brzy povýšená taky, díky tomu, co všechno jsi objevila. Víš, nikdy jsi mi neřekla, co to máš za triky.“ Divoženky skoro vždycky měly nějaké triky, které se naučily, když poprvé odhalily svou schopnost usměrňovat. Další věc, kterou měly divoženky většinou společnou, byl blok, něco, co si v duchu vybudovaly, aby dokonce i samy před sebou svoje usměrňování úspěšně zakryly.

Nyneiva s námahou udržela nehybnou tvář. Být schopná usměrňovat, kdykoliv by chtěla. Být povýšena na Aes Sedai. Ani jedno by nevyřešilo problém s Moghedien, ale mohla by chodit, kam by chtěla, studovat, co by potřebovala, aniž by jí někdo říkal, že tohle nebo tamto se vyléčit nedá. „Lidi se uzdravovali, když neměli. Tak jsem se navztekala, že měl někdo umřít, že všechno, co jsem věděla o bylinkách, nestačí...“ Pokrčila rameny. „A oni se uzdravili.“

„Mnohem lepší než můj.“ Štíhlá žínka si povzdechla. „Dokázala jsem přimět chlapce, aby mě políbil, nebo nepolíbil. Můj blok byli muži, ne hněv.“ Nyneiva se na ni nevěřícně podívala a Theodrin se zasmála. „No, byl to rovněž pocit. Když byl poblíž nějaký mužský a mně se hodně líbil, nebo nelíbil, dokázala jsem usměrňovat. Když jsem nic necítila nebo tam žádný muž nebyl, stejně dobře jsem mohla být strom, pokud se jednalo o saidar.“

„Jak se ti vůbec podařilo to zlomit?“ zeptala se Nyneiva zvědavě. Elain už měla novicky rozdělené do dvojic a ony tápavě hledaly cestu, jak si předávat plamínek tam a zpátky.

Theodrin se usmála ještě víc, ale na lících jí naskočil ruměnec. „Jeden mladý muž, jmenoval se Charel, štolba ve věžových stájích, na mě začal dělat oči. Mně bylo tehdy patnáct a on měl ten nejúžasnější úsměv. Aes Sedai ho nechaly sedat při mých lekcích – tiše, v koutku, abych vůbec mohla usměrňovat. Jenom jsem nevěděla, že to Sheriam vlastně zařídila, abychom se potkali.“ Tváře jí zahořely víc. „Taky jsem nevěděla, že má sestru dvojče, ani to, že po pár dnech sezení Charel, sedící v koutku, je ve skutečnosti Marel. Když si jednou uprostřed mé hodiny sundal kabátec a košili, byla jsem tak zděšená, že jsem omdlela. Ale potom jsem mohla usměrňovat, kdykoliv jsem chtěla.“

Nyneiva vyprskla smíchy – nemohla si pomoci – a Theodrin, i přes ruměnec, se k ní volně přidala. „Kéž by to pro mě bylo stejně snadný, Theodrin.“

„Ať tak nebo tak,“ řekla Theodrin a přestala se smát, „my tvůj blok zlomíme. Dnes odpoledne –“

„Odpoledne studuju Siuan,“ pospíšila si rychle Nyneiva a Theodrin stiskla rty.

„Vyhýbala ses mi, Nyneivo. Poslední měsíc se ti podařilo vykroutit, až na tři, ze všech schůzek. Dokážu přijmout, že se snažíš a nedaří se ti to, ale nepřijmu, když se budeš bát to zkusit."

„Já se nebojím,“ začala Nyneiva vzdorně, jenže tichý hlásek se jí zeptal, jestli se snaží pravdu zakrýt i sama před sebou. Bylo tak skličující zkoušet to a zkoušet pořád dokola – a nedokázat to.

Theodrin ji nenechala mluvit dál. „Připusťme, že máš dnes povinnosti,“ řekla klidně. „Uvidíme se zítra a pak každý den, nebo budu muset podniknout jiné kroky. Nechci to udělat, a ty taky nechceš, abych to udělala, ale já ten tvůj blok hodlám zlomit. Myrelle mě požádala, abych si to vzala k srdci, a já ti slibuji, že to udělám.“

Téměř ozvěna toho, co sama řekla Siuan, způsobila, že Nyneivě spadla brada. Tohle bylo poprvé, co druhá žena použila větší autoritu svého postavení. Podle toho, jaké dnes měla Nyneiva štěstí, mohla docela dobře skončit u Tiany se Siuan po boku.

Theodrin nepočkala na odpověď. Jenom kývla, jako kdyby Nyneiva souhlasila, a pak odplula na ulici. Nyneiva na ní málem viděla šátek s třásněmi. A zase ta Myrelle! Chtělo se jí ječet.

Elain se na ni mezi novickami pyšně usmála, Nyneiva však jen potřásla hlavou a otočila se. Vrátí se do pokoje. Ukázkou toho, jak den pokračoval, bylo to, že v půli cesty do ní vrazila běžící Dagdara Finchey a srazila ji na zem. Běžící! Aes Sedaí! Velká žena se ani nezastavila, ani přes rameno nezavolala omluvu, jak se drala dál davem.

Nyneiva se sesbírala, oprášila se a oddusala zbytek cesty do svého pokoje, kde za sebou práskla dveřmi. Bylo tu horko a zatuchlo, postele nebyly ustlané, dokud se k nim nedostane Moghedien, a nejhorší ze všeho bylo, že Nyneivě cit pro počasí říkal, že by právě v této chvíli mělo nad Salidarem začít zuřit krupobití. Ona se tím však nenechá překvapit ani potlouct.

Hodila sebou na pomačkané pokrývky, ležela tam, neustále točila se stříbrným náramkem a v duchu probírala, co by se jí dnes mohlo podařit vykutat z Moghedien, jestli se Siuan odpoledne objeví, Lana a svůj blok i to, jestli by měla v Salidaru zůstat. Byl by to útěk. Nejspíš by šla do Caemlynu za Randem. Potřebovala někoho, aby se příliš nenafoukl, a Elain by se to líbilo. Jenom si přála, aby odchod – ne útěk! – nezačal vypadat ještě přitažlivěji poté, co jí Theodrin sdělila své záměry.

Čekala, že jí asi nějaké city přes a’dam prozradí, že Moghedien skončila s prací a že ji bude muset jít hledat – často se schovávala, když trucovala – ale stud a vztek ani na chvíli nepolevily, takže když se rozlétly dveře, bylo to překvapení.

„Tak tady jsi,“ vrčela Moghedien. „Podívej!“ Zvedla ruce. „Zničené!“ Nyneivě připadaly úplně stejně jako každé jiné ruce po velkém prádle. Pravda, byly bílé a svraštělé, ale to se ztratí. „Nestačí, že musím žít ve špíně, běhat a nosit jako služka, ale teď mám i pracovat jako nějaká ubohá –!“

Nyneiva ji prudce zarazila. Pomyslela na jedno švihnutí proutkem, jaké to bylo, a pak ten pocit přenesla do té části mysli, kde byly Moghedieniny přijaté pocity. Druhá žena vykulila tmavé oči, zavřela pusu a stiskla rty. Nebyla to tvrdá rána, jen připomínka.

„Zavři dveře a posaď se,“ vyzvala ji Nyneiva. „Ustlat můžeš později. Budeme mít lekci.“

„Jsem zvyklá na lepší,“ vztekala se Moghedien, když poslouchala. „Noční dělnice v Tojaru byla zvyklá na lepší.“

„Pokud se nemýlím,“ řekla jí Nyneiva ostře, „noční dělnici kdekoliv nevisel nad hlavou rozsudek smrti. Kdykoliv jen budeš chtít, můžem říct Sheriam, kdo přesně jsi.“ Byl to čistý klam – Nyneivě se při pouhém tom pomyšlení stáhl žaludek do žhavé koule – ale z Moghedien se vyhrnula odporná záplava strachu. Nyneiva musela skoro obdivovat, jak vyrovnaný výraz se té ženě podařilo udržet. Kdyby se ona cítila takhle, ječela by a cenila na podlaze zuby.

„Co chceš, abych ti ukázala?“ zeptala se Moghedien zcela klidně. Vždy jí musely říkat, co od ní chtějí. V podstatě nikdy nic nenabídla sama, pokud nepoužily nátlak, který Nyneiva považovala téměř za začátek mučení.

„Zkusíme něco, co se ti tak moc nedařilo učit. Zachytit mužský usměrňování.“ Zatím to byla jediná věc, kterou s Elain nedokázaly rychle zachytit. Jestli se rozhodne jít do Caemlynu, mohlo by to být užitečné.

„To není snadné, zvlášť když tu není muž, na kterém by se to dalo cvičit. Škoda že jsi nedokázala vyléčit Logaina.“ V Moghedienině hlase ani ve výraze nebyla ani stopa výsměchu, ale podívala se na Nyneivu a honem pokračovala. „Přesto můžeme znovu zkusit figury."

Lekce skutečně nebyla lehká. Nikdy nebyla, i když šlo o něco, co se Nyneiva dokázala naučit okamžitě, jak jí začalo být jasné tkanivo. Moghedien nedokázala usměrňovat, pokud jí to Nyneiva nedovolila, vlastně pokud ji nevedla, avšak při nové lekci jí musela Moghedien ukázat, jak se mají prameny splétat. Byl z toho hezký spletenec, hlavní důvod, proč se od ní nedokázaly naučit každý den tucet věcí. V tomto případě měla již Nyneiva jistou představu, jak se prameny splétají, ale byla to složitá krajka všech pěti sil, vedle níž vypadalo léčení jednoduše, a vzor se měnil s bleskovou rychlostí. Moghedien tvrdila, že právě obtížnost pletení je důvodem, proč to nikdy nebylo používáno příliš často. Pokud se tkanivo drželo příliš dlouho, způsobovalo drtivou bolest hlavy.

Nyneiva však ležela na zádech na posteli a pracovala, jak nejpilněji dokázala. Jestli půjde za Randem, bude to možná potřebovat, a nedalo se poznat, jak rychle. Taky vlákna usměrňovala zcela sama. Stačilo si občas vzpomenout na Lana nebo Theodrin, aby svůj hněv hezky přikrmila. Dřív nebo později Moghedien zavolají, aby se zpovídala ze svých zločinů, a kde bude Nyneiva pak, jak teď byla zvyklá tahat sílu z druhé ženy, kdykoliv potřebovala? Musela žít a pracovat s vlastními omezeními. Dokáže Theodrin najít způsob, jak zlomit její blok? Lan musel být naživu, aby ho mohla najít. Tupá bolest se změnila až v pronikavé bodáni ve spáncích. Moghedien se kolem očí objevilo napětí a občas si třela hlavu, ale pod strachem se skrze náramek nesl proud, jenž téměř připomínal spokojenost. Nyneiva soudila, že i když nechcete učit, musí vám to přinášet jisté uspokojení. Nebyla si jistá, jestli se jí líbí, že Moghedien reaguje tak lidsky.

Nebyla si jistá, jak dlouho lekce pokračovala, přičemž Moghedien občas zamumlala: „skoro“ nebo „ne tak docela", jenže když se rozletěly dveře, málem se vymrštila ze žíněnky. Náhlý záchvěv strachu u Moghedien by u jiné ženy byl doprovázen ustrašeným vytím.

„Slyšela jsi to, Nyneivo?“ zeptala se Elain a zavřela dveře. „Je tu poselstvo z Věže, od Elaidy.“

Nyneiva zapomněla slova, která by byla zaječela, kdyby neměla srdce až v krku. Dokonce zapomněla i na bolení hlavy. „Poselstvo? Určitě?“

„Ovšemže ano, Nyneivo. Snad si nemyslíš, že bych sem běžela kvůli drbu? Mluví se o tom po celé vesnici.“

„Nechápu proč,“ ucedila Nyneiva kysele. Píchání v lebce se vrátilo. A všechna šanta, kterou měla v tlumoku pod postelí, nemohla utišit pálení v žaludku. Copak se ta holka nikdy nenaučí klepat? Moghedien si tiskla ruce na břicho, jako by se jí nějaká šanta taky hodila. „Říkaly jsme jim, že Elaida o Salidaru ví.“

„Možná nám věřily,“ podotkla Elain a posadila se do nohou Nyneiviny postele, „a možná ne, tohle jim však dojde. Elaida ví, kde jsme, a nejspíš i to, co máme v plánu. Kterýkoliv ze sluhů může být jejím špehem. Možná také některé ze sester. Zahlédla jsem tu vyslankyni, Nyneivo. Světle žluté vlasy a modré oči, které by dokázaly zmrazit i slunce. Červená, jmenuje se Tarna Feir, jak tvrdila Faolain. Jeden ze strážců, co byl na hlídce, ji doprovázel. Když se na tebe podívala, jako by se dívala na kámen.“

Nyneiva pohlédla na Moghedien. „Prozatím jsme s tímhle skončily. Vrať se za hodinu a můžeš pak ustlat.“ Počkala, dokud nebyla Moghedien pryč, se stisknutými rty a rukama zaťatýma do sukní, než se obrátila k Elain. „Jakou... zprávu přinesla?“

„Mně to tedy určitě neřekly, Nyneivo. Každá Aes Sedai, kterou jsem potkala, uvažovala o tom stejném. Slyšela jsem, že když Tarně řekly, že ji přijme věžová sněmovna, zasmála se. A neznělo to pobaveně. Nemyslíš si...“ Elain si chvíli hryzala spodní ret. „Nemyslíš si, že by se mohly opravdu rozhodnout...“

„Vrátit se?“ vydechla nevěřícně Nyneiva. „Elaida bude chtít, aby se aspoň deset mil plazily po kolenou a poslední míli lezly po břiše! A i kdyby ne, i když tahle červená řekne: ‚Vraťte se domů. Vše je odpuštěno, večeře čeká,‘ copak si myslíš, že by tak snadno zapomněly na Logaina?“

„Nyneivo, Aes Sedai dokážou zapomenout na cokoliv, aby znovu sjednotily Bílou věž. Na cokoliv. Ty jim nerozumíš tak jako já. V paláci ode dne, kdy jsem se narodila, byly Aes Sedai. Otázkou teď je, co Tarna řekne sněmovně? A co ony řeknou jí?“

Nyneiva si podrážděně třela paže. Neměla odpovědi, jenom naděje, a její smysl pro počasí jí říkal, že to krupobití, které nebylo, buší do střech Salidaru jako paličky do bubnu. Ten pocit přetrvával celé dny.