Pán chaosu

16 Vyprávění o kole času

S Dračím žezlem na kolenou se Rand rozvaloval na Dračím trůnu. Nebo aspoň předstíral, že se rozvaluje. Trůny nebyly postavené pro odpočinek, a tenhle zřejmě ze všech nejmíň, ale byla to jenom část jeho potíží. Další částí bylo to, že cítil Alannu, a to ho neustále žralo. Kdyby řekl Děvám, ty by... Ne. Jak ho to vůbec mohlo napadnout? Vyděsil ji dost na to, aby se držela zpátky. Ne, prozatím byla Alanna menší problém než nevhodně čalouněné sedadlo.

Přes stříbrem vyšívaný modrý kabát zapnutý až ke krku se ho horko nedotýkalo – skutečně začínal ten Taimův trik dobře zvládat – ale kdyby čirá netrpělivost vyvolávala pocení, bylo by z něj teklo, jako by právě vylezl z řeky. Udržet se v chladu neznamenalo vůbec žádný problém. Udržet se v klidu však ano. Chtěl předat Elain Andor celý a nepoškozený a dnes ráno udělá první skutečný krok směrem k tomuto cíli. Pokud vůbec přijdou.

„...a navíc,“ rozkládal vysoký kostnatý muž před trůnem téměř monotónně, „jeden tisíc čtyři sta a dvacet tři uprchlíci z Murandy, pět set šedesát sedm z Altary a jedno sto a devět z Illianu. Pokud se týče počtu hlav na území města do dnešního data, jak si chvátám dodat.“ Těch pár chomáčků prošedivělých vlasů, které Halwinu Norrymu zbývaly, mu trčelo za ušima jako ptačí brka, což se docela hodilo, protože to býval Morgasin hlavní úředník. „Najal jsem dvacet tři další úředníky pro sčítání, ale počty jsou očividně stále nedostatečné na...“

Rand přestal poslouchat. Jakkoliv byl vděčný za to, že ten muž neutekl jako tolik ostatních, nebyl si jistý, že pro Norryho je něco skutečné kromě čísel v jeho knihách. Odříkával počty mrtvých za týden i cenu tuřínů, přivezených z venkova, tím stejným suchým tónem, úhledně seřadil denní pohřby nemajetných, nepřátelských uprchlíků se stejnou hrůzou a s o nic větší radostí, jakou ukázal při najímání zedníků, kteří měli zkontrolovat, zda není třeba opravit městské hradby. Illian pro něj byl prostě další zemí, ne sídlo Sammaela, a Rand jenom dalším vladařem.

Kde jsou? uvažoval zuřivě. Proč se Alanna aspoň nepokusila ke mně přikrást? Moirain by se nikdy nenechala zastrašit tak snadno.

Kde jsou všichni mrtví? zašeptal Luis Therin. Proč nezmlknou?

Rand se ponuře zachechtal. Tohle určitě musel být vtip.

Sulin seděla zlehka na patách na jedné straně pódia s trůnem a rusovlasý Urien na druhé. Dneska mezi sloupy velkého sálu spolu s Děvami čekala dvacítka Aethan Dor, Rudých štítů, a někteří muži měli červené pásky kolem čela. Stáli, dřepěli či seděli, někteří tiše rozmlouvali, ale jako obvykle vypadali, že jsou v okamžiku připravení vrhnout se do akce, dokonce i Děvy a dva Rudé štíty, co hrály v kostky. Aspoň jeden pár očí zřejmě stále sledoval Norryho. Jen pár Aielů věřilo mokřiňanovi takhle blízko Randa.

Náhle se ve vysokých dveřích do sálu objevil Bashere. Když kývl, Rand se narovnal. Konečně. Zatraceně konečně. Zelené a bílé střapce se zakývaly, jak mávl kusem seanchanského oštěpu s vyobrazením draka na žerdi. „Vedl sis dost dobře, pane Norry. Tvoje hlášení nic nevynechalo. Dohlédnu na to, abys dostal zlato, které potřebuješ. Ale teď, jestli mě omluvíš, musím dohlédnout na jiné záležitosti.“

Muž nedal najevo, že by byl zvědavý nebo se ho dotklo, že ho Rand tak náhle uťal. Prostě se odmlčel v půlce slova a uklonil se s: „Jak můj pán Drak velí,“ proneseným tím samým suchým tónem, a couvl o tři kroky, než se otočil. Na Bashereho se cestou kolem dokonce ani nepodíval. Nic kromě čísel nebylo skutečné.

Rand netrpělivě pokynul Basheremu a s rovnými zády se usadil na trůnu. Aielové zmlkli. Zřejmě díky tomu byli dvakrát připravenější.

Když Saldejec vstoupil, nepřišel sám. Těsně za ním přicházeli dva muži a dvě ženy, nikdo z nich nebyl zrovna mladý, v bohatém hedvábí a zlatohlavu. Snažili se předstírat, že Bashere neexistuje, a málem se jim to podařilo, ale pozorní Aielové mezi sloupy byli něco zhola jiného. Zlatovlasá Dyelin jenom klopýtla, ale Abelle a Luan, oba prošedivělí, nicméně stále s tvrdými tvářemi, se na postavy oděné v cadin’sorech zamračili a pudově hmátli po mečích, které dnes neměli, kdežto Ellorien, kyprá tmavovlasá žena, která by byla hezká, kdyby neměla tvář tak odhodlaně kamennou, se zarazila a zamračila se, než se vzpamatovala a rychlejším krokem dohonila ostatní. Když poprvé pořádně uviděli na Randa, taky je to zděsilo, všechny. Vyměnili si rychlé udivené pohledy. Třeba si mysleli, že bude starší.

„Můj pane Draku,“ promluvil Bashere hlasitě a zastavil se před pódiem, „Jitřní pane, kníže úsvitu, skutečný obránce Světla, před nímž svět v bázni pokleká, dávám ti urozenou paní Dyelin z rodu Taravinů, urozeného pána Abelleho z rodu Pendarů, urozenou paní Ellorien z rodu Traemane a urozeného pána Pelivara z rodu Coelanů.“

Čtyři Andořané se teď úkosem podívali na Bashereho se stisknutými rty. V jeho tónu bylo něco, díky čemu to znělo, jako kdyby Randovi dával čtyři koně. Říci, že jim ztuhla záda, by bylo říkat, že voda se stala vodovější, a přesto to tak vypadalo, jak tak zírali na Randa. Většinou na Randa. Nemohli si pomoci, aby jim oči občas nezabloudily ke Lvímu trůnu, jenž se leskl a třpytil na podstavci za jeho hlavou.

Randovi bylo z jejich pobouřených výrazů do smíchu. Byli pobouření, avšak také opatrní, a možná to na ně dokonce i udělalo proti jejich vůli dojem. S Basherem ten seznam titulů vypracovali spolu, ale ten kousek o poklekajícím světě byl nový, Bashere ho přidal později sám. Moirain mu však dala rady. Málem měl dojem, že v hlavě znovu slyší její hlas. Jak tě lidé uvidí poprvé, ten obraz si nejpevněji podrží v mysli. Takhle to ve světě chodí. Můžeš sestoupit z trůnu, a i kdyby ses pak choval jako sedlák v prasečím chlívku, pořád si budou pamatovat, jak jsi sestupoval z trůnu. Ale když nejdřív uvidí jenom mladého muže, venkovana, budou mu mít za zlé, když ho později uvidí vystupovat na svůj trůn, jakkoliv bude jeho po právu, jakkoliv bude mocný. No, kdyby titul nebo dva mohly něco takového zařídit, všechno by bylo jednodušší.

Byl jsem Jitřní pán, zamumlal Luis Therin. A jsem kníže úsvitu.

Rand udržel hladkou tvář. „Nepřivítám vás – toto je vaše země a palác vaší královny – ale jsem rád, že jste přijali mé pozvání.“ Po pěti dnech, a dali vědět jenom pár hodin dopředu, ale o tom se nezmiňoval. Vstal, položil Dračí žezlo na trůn a seběhl z pódia. S odměřeným úsměvem – Nikdy se nechovej nepřátelsky, nebude-li to nezbytné, říkávala Moirain, ale nade vše nikdy nebuď přespříliš přátelský. Nikdy nebuď dychtivý. – kývl jim k pěti pohodlným židlím s poduškami a čalouněnými opěradly, rozestavěnými do kruhu mezi sloupy. „Připojte se ke mně. Promluvíme si a napijeme se chlazeného vína.“

Oni za ním samozřejmě šli a jeho i Aiely sledovali se stejnou zvědavostí a možná i stejným nepřátelstvím, obojím špatně zakrývaným. Když se všichni usadili, přišli gai’šainové, mlčenliví v bílých šatech s kapucemi, přinesli víno a zlaté číše již zvlhlé sraženou párou. Další se postavili za každou židli s péřovými vějíři a zlehka jimi pohybovali. Za každou židli kromě Randovy. Andořané si toho všimli, všimli si, že není zpocený. Ale gai’šainové se taky nepotili, dokonce ani v těch šatech ne, a ostatní Aielové taky ne. Rand sledoval tváře šlechticů přes svůj pohár s vínem.

Andořané byli hrdí na to, že jsou přímější než mnozí jiní, a nijak se nezdráhali vychloubat tím, že hra rodů je v jiných zemích mnohem propletenější než v jejich, a přesto věřili, že daes dae’mar umějí hrát, když je třeba. Jistým způsobem i uměli, ale pravdou bylo, že Cairhieňané a dokonce i Tairenové je považovali za prostoduché, když došlo na jemné pohyby a obranu ve velké hře. Tihle čtyři se většinou ovládali dobře, jenomže někomu, koho školila Moirain a pak ho tvrději proškolil Tear a Cairhien, prozrazovali hodně každým mrknutím, každou změnou výrazu.

Nejdřív jim došlo, že tu není žádná židle pro Bashereho. Vyměnili si rychlé pohledy a trochu se rozjasnili, zvlášť když si uvědomili, že Bashere odchází z trůnního sálu. Všichni čtyři se za ním skutečně ohlédli se slabým spokojeným úsměvem. Saldejské vojsko v Andoru se jim muselo líbit stejně málo jako Naean a té druhé bandě. Nyní bylo už jasné, co si myslí. Třeba je cizincův vliv menší, než se obávali. No, třeba se tu s Basherem zachází jen jako s lepším sluhou.

Dyelin se trochu rozšířily oči ve stejné chvíli jako Luanovi a jen o maličko dřív než druhým dvěma. Na okamžik si Randa prohlíželi tak pozorně, až bylo zřejmé, že se vyhýbají pohledu na sebe. Bashere byl cizozemec, ale také vrchní maršál Saldeje, trojnásobně urozený pán a strýc královny Tenobie. Jestli Rand používá jako sluhu jeho...

„Vynikající víno.“ Luan zíral do své číše a zaváhal, než dodal: „Můj pane Draku.“ Jako by to z něj tahali párem volů.

„Je z jihu,“ poznamenala Ellorien, když usrkla. „Vinice v Tunaighanských kopcích. Divím se, že jsi letos našel v Caemlynu led. Slyšela jsem, jak lidé říkají, že tento ‚rok je bez zimy'.“

„Myslíte, že bych plýtval časem a námahou na hledání ledu,“ utrousil Rand, „když svět sužuje tolik problémů?“

Abellemu hranatá tvář zbledla a zřejmě se musel přinutit polknout další doušek. Na druhou stranu Luan svou číši schválně vyprázdnil a natáhl ruku, aby mu gai’šain, jemuž v zelených očích plál vztek, což bylo v ostrém rozporu se zarputilou mírností jeho sluncem osmahlé tváře, dolil. Posluhovat mokřiňanům bylo jako být sluhou, a Aielové opovrhovali už jenom představou služebnictva. Jak se ta nechuť srovnávala se samotným pojmem gai’šain, na to Rand nikdy nedokázal přijít, ale bylo tomu tak.

Dyelin držela svou číši pevně na kolenou a dál si jí nevšímala. Takhle zblízka Rand viděl v jejích zlatých vlasech bílé pramínky. Pořád byla hezká, ačkoliv v ničem kromě vlasů nepřipomínala Morgasu či Elain. Další v řadě s nárokem na trůn, musela být přinejmenším sestřenice. Krátce se na něj zamračila a už už chtěla potřást hlavou, ale místo toho řekla: „Děláme si starosti s problémy světa, ale víc s těmi, které sužují Andor. Přivedl jsi nás sem, abychom našli lék?“

„Jestli nějaký znáte,“ odvětil Rand prostě. „Jestli ne, musím hledat jinde. Mnozí si myslí, že znají správnou léčbu. Když nenajdu tu, kterou chci, budu muset přijmout druhou nejlepší.“ To jim zavřelo pusy. Cestou sem je Bashere provedl nádvořím, kde museli čekat Arymilla a Lir a ostatní. Jim to muselo připadat, že jsou v paláci jako doma. „Myslel bych si, že budete chtít pomoct dát Andor zase do pořádku. Slyšeli jste moje prohlášení?“ Nemusel říkat které. V této souvislosti to mohlo být jen jedno.

„Odměna nabízená za zprávy o Elain,“ prohodila Ellorien suše a měla přitom ještě kamennější tvář, „která má být prohlášena královnou, když je teď Morgasa mrtvá.“

Dyelin kývla. „Mně to připadá správné.“

„Mně ne!“ vyštěkla Ellorien. „Morgasa zradila své přátele a odvrhla své nejstarší přívržence. Rod Trakandů by už měl na Lvím trůnu skončit.“ Zřejmě zapomněla na Randa. Všichni na něj zapomněli.

„Dyelin,“ řekl Luan stroze. Urozená paní potřásla hlavou, jako by tohle už slyšela předtím, ale on pokračoval. „Má na něj největší právo. Já hlasuji pro Dyelin.“

„Elain je dědička,“ pravila jim zlatovlasá žena vyrovnaně. „Já hlasuji pro Elain.“

„Co záleží na tom, pro koho kdo z nás hlasuje?“ chtěl vědět Abelle. „Jestli zabil Morgasu, tak bude –“ Abelle se náhle s patrným úšklebkem odmlčel a podíval se na Randa, ne úplně vzdorně, ale rozhodně ho vyzýval k tomu, jen aby se opovážil udělat to nejhorší. A očekával, že to udělá.

„Vy tomu skutečně věříte?“ Rand se smutně ohlédl na Lví trůn na podstavci. „Proč bych, pod Světlem, zabíjel Morgasu, jen abych trůn předal Elain?“

„Jen málokdo ví, čemu věřit,“ utrousila Ellorien škrobeně. Na lících jí vyskočily rudé skvrny. „Lidé napovídají spousty věcí, většinou pěkné hlouposti.“

„Jako třeba?“ Obracel se na ni, ale odpověděla Dyelin a dívala se mu přitom upřeně do očí.

„Že vybojuješ Poslední bitvu a zabiješ Temného. Že jsi falešný Drak nebo loutka Aes Sedai nebo obojí. Že jsi Morgasin levoboček nebo vznešený tearský pán nebo Aielan.“ Na chvíli se znovu zamračila, ale nepřestala mluvit. „Že jsi syn Aes Sedai a Temného. Že ty jsi Temný nebo zase vtělený Stvořitel. Že zničíš svět, zachráníš ho, podmaníš si ho, přineseš nový věk. Tolik příběhů, kolik je hrdel. Většina říká, že jsi zabil Morgasu. Mnozí přidávají i Elain. Říkají, že tvoje prohlášení má jenom zakrýt tvé nesčetné zločiny.“

Rand si povzdechl. Některé z těch povídaček byly horší, než co zatím slyšel. „Nebudu se ptát, čemu z toho věříte.“ Proč se na něj pořád mračí? Nebyla sama. Luan také, a Abelle a Ellorien po něm vrhali takové pohledy, jaké se naučil čekat od Arymilliny bandy, když si mysleli, že je nevidí. Sleduju. Sleduju. To byl Luis Therin, drsný uhihňaný šepot. Vidím vás. Kdo vidí mě? „Ale pomůžete mi Andor znovu spojit? Nechci, aby se z Andoru stal další Cairhien nebo něco horšího, Tarabon nebo Arad Doman.“

„Znám něco z Karaethonského cyklu,“ řekl Abelle. „Věřím, že jsi Drak Znovuzrozený, ale nikde nestojí nic o tom, že povládneš, jen že budeš bojovat s Temným v Tarmon Gai’donu.“

Rand stiskl číši tak tvrdě, až se tmavá hladina vína zavlnila. Oč snazší by to bylo, kdyby tito čtyři byli jako vznešení tairenští páni či Cairhieňané, jenomže z těchhle nikdo nechtěl ani o fous víc moci, než už měli. Ať už bylo víno ochlazeno jakýmkoliv způsobem, Rand pochyboval, že by jediná síla tuhle bandu zastrašila. S největší pravděpodobností mi řeknou, ať je zabiju, a shořím za to!

Shoříš za to, zopakoval Luis Therin mrzutě.

„Kolikrát musím opakovat, že nechci vládnout Andoru? Až na Lví trůn usedne Elain, odejdu z Andoru. A nikdy se nevrátím, jestli bude po mém.“

„Jestli už trůn někomu patří,“ prohlásila sevřeně Ellorien, „tak patří Dyelin. Jestli myslíš vážně to, co říkáš, tak ji necháš korunovat a odejdeš. Pak bude Andor celý, a nepochybuji, že andorští vojáci tě budou následovat do Poslední bitvy, pokud to bude třeba.“

„Já pořád odmítám,“ odpověděla Dyelin silným hlasem a obrátila se k Randovi. „Počkám a zvážím to, můj pane Draku. Až uvidím, že je Elain živá a korunovaná a ty odcházíš z Andoru, pošlu své družiníky, aby za tebou šli, ať už ostatní Andořané udělají cokoliv. Ale jestli bude ubíhat čas a ty tu pořád povládneš, nebo jestli tvoji aielští divoši udělají tady to, co, jak jsem slyšela, provedli v Cairhienu a Tearu –“ zamračila se na Děvy a Rudé štíty a taky na gai’šainy, jako by je viděla loupit a pálit – „nebo jestli tu vypustíš ty... muže, které jsi sebral po své amnestii, tak se postavím proti tobě, ať už ostatní Andořané udělají cokoliv.“

„A já pojedu s tebou,“ prohlásil pevně Luan.

„A já taky,“ přidala se Ellorien s Abellem v závěsu.

Rand pohodil hlavou a proti své vůli se zasmál, zpola vesele, zpola zoufale. Světlo! A já myslel, že poctivá opozice bude lepší, než když se mi někdo plíží za zády nebo mi líže boty!

Nejistě si ho prohlíželi, nepochybně si mysleli, že už začíná působit šílenství. Možná působilo. Už si sám nebyl jistý.

„Zvažte, co musíte,“ řekl jim a povstal na znamení, že audience skončila. „Já myslím vážně, co jsem řekl. Ale zvažte i tohle. Tarmon Gai’don se blíží. Nevím, kolik času máme, abyste mohli zvažovat.“

Rozloučili se – opatrná úklona, jako mezi sobě rovnými, a to bylo víc, než když přišli – avšak když se obraceli k odchodu, Rand chytil Dyelin za rukáv. „Mám k tobě otázku.“ Ostatní se zastavili a zpola se obrátili. „Soukromou otázku.“ Po chvíli urozená paní kývla a její společníci poodešli o kus dál ke dveřím. Dávali dobrý pozor, ale nebyli dost blízko, aby něco slyšeli. „Dívala ses na mě... divně,“ řekl. Ty i každý jiný šlechtic, kterého jsem v Caemlynu potkal. Aspoň každý andorský šlechtic. „Proč?“

Dyelin k němu vzhlédla a pak nakonec kývla hlavou, jako by se k něčemu rozhodla. „Jak se jmenovala tvoje matka?“

Rand zamrkal. „Moje matka?“ Kari al’Thorová byla jeho matkou. Takto na ni myslel. Vychovávala ho od dětství až do své smrti. Ale rozhodl se, že jí sdělí chladnou pravdu, kterou zjistil v Pustině. „Moje matka se jmenovala Shaiel. Byla Děvou oštěpu. Můj otec byl Janduin, kmenový náčelník Taardad Aielů.“ Dyelin pochybovačně zvedla obočí. „Odpřisáhnu to jakoukoliv přísahou, již si vybereš. Co to má společného s tím, co chci vědět? Oba jsou dávno mrtví.“

Tváří se jí mihla úleva. „Zřejmě jenom náhodná podoba. Nic víc. Nechtěla jsem tím říct, že neznáš své rodiče, ale mluvíš jako někdo ze západního Andoru.“

„Podoba? Já vyrostl ve Dvouříčí, ale moji rodiče byli, jak jsem říkal. Koho připomínám, že se na mě takhle díváte?“

Dyelin zaváhala a pak si povzdechla. „Asi na tom nezáleží. Někdy mi musíš povědět, jak to, že máš aielské rodiče, a přesto jsi byl vychován v Andoru. Před pětadvaceti lety, teď už ale víc, zmizela v noci dědička Andoru. Jmenovala se Tigrain. Nechala tu manžela a syna, Galada. Vím, že je to jenom náhoda, přesto však ve tvé tváři vidím Tigrain. Byl to šok.“

Rand také cítil šok. Hlavou mu vířily útržky příběhu, jejž mu vyprávěly moudré... zlatovlasá mladá mokřiňanka, v hedvábí... syn, kterého milovala, manžela, kterého nemilovala... Shaiel bylo jméno, které přijala. Nikdy jiné neřekla... Máš ve tváři něco z jejích rysů. „Jak to, že Tigrain zmizela? Zajímám se o dějiny Andoru.“

„Poděkuji ti, když to nebudeš nazývat dějinami, můj pane Draku. Byla jsem malá holčička, když se to stalo, ale víc než batole, a bývala jsem často tady v paláci. Jednou ráno Tigrain prostě nebyla v paláci a už ji nikdy nikdo neviděl. Někteří tvrdili, že v tom vidí Taringailovu ruku, ale on byl pološílený žalem. Taringail Damodred chtěl víc než kdo jiný na světě vidět svou dceru královnou Andoru a svého syna králem Cairhienu. Byl Cairhieňan, tenhle Taringail. Ta svatba měla znamenat konec válek s Cairhienem, a taky je ukončila, a přesto, když Tigrain zmizela, oni si začali myslet, že Andor chce porušit smlouvu, což vedlo k intrikám, jak už to tak Cairhieňané dělají, a to vedlo k Lamanově pýše. A ty samozřejmě víš, kam vedlo to,“ dodala suše. „Můj otec tvrdil, že to ve skutečnosti byla vina Gitary Sedai.“

„Gitara?“ Byl div, že se nezačal dusit. To jméno nejednou slyšel. Existovala Aes Sedai jménem Gitara Moroso, žena s věštěním, která prohlásila, že Drak se znovu zrodil na svazích Dračí hory, a tak vyslala Moirain a Siuan na jejich dlouhé pátrání. Byla to Gitara Moroso, která roky předtím řekla „Shaiel", že pokud neuprchne do Pustiny, aniž by komu co řekla, a nestane se Děvou oštěpu, dopadne na Andor a svět pohroma.

Dyelin kývla, trochu netrpělivě. „Gitara byla rádkyní královny Modrellein,“ řekla rázně, „ale víc času trávila s Tigrain a Lucem, Tigraininým bratrem, než s královnou. Poté, co Luc odjel na sever a už se nikdy nevrátil, se šeptalo, že Gitara ho přesvědčila, že jeho sláva leží v Morně, nebo jeho osud. Jiní říkali, že mu tvrdila, že tam najde Draka Znovuzrozeného nebo že Poslední bitva závisí na jeho odchodu. To bylo asi rok před Tigraininým zmizením. Já osobně pochybuji, že s ním měla Gitara něco společného, nebo s Lucovým. Zůstala královninou rádkyní až do Modrelleininy smrti. Té prý zlomilo srdce Tigrainino zmizení navrch k tomu, že zmizel Luc, tak se to povídalo. A tím samozřejmě začal boj o nástupnictví.“ Pohlédla na ostatní, kteří nyní přešlapovali a podezíravě a netrpělivě se mračili, ale nemohla odolat, aby nedodala ještě jednu věc: „Bez toho bys byl našel jiný Andor. Tigrain jako královnu a Morgasu jen jako hlavu rodu Trakandů a Elain by se vůbec nenarodila. Morgasa se provdala za Taringaila, jakmile získala trůn, víš. Kdo může říct, co jiného by se ještě změnilo?“

Rand se díval, jak jde k ostatním a všichni odcházejí, a myslel na jedinou věc, která by se byla změnila. On by nebyl v Andoru, protože by se nebyl narodil. Všechno do sebe zapadalo v nekonečných kruzích. Tigrain tajně odešla do Pustiny, což Lamana Damodreda přimělo podseknout avendoralderu, dar od Aielů, aby si z ní udělal trůn, kterýžto čin přivedl Aiely přes Páteř světa, aby ho zabili – a s těmito Aiely přišla i Děva jménem Shaiel, jež zemřela při porodu. Tolik životů se změnilo, tolik životů skončilo, aby ho jeho skutečná matka mohla porodit ve správný čas na správném místě a zahynout při tom. Kari al’Thorová byla matkou, na niž se pamatoval, byť jen matně, a přesto si přál, aby byl Tigrain – nebo Shaiel nebo jakkoliv si chtěla říkat – znal, aspoň nakrátko. Jenom ji vidět.

Neužitečné snění. Byla už dlouho mrtvá. Bylo to skončeno a vyřízeno. Tak proč ho to pořád hryzalo?

Kolo času a kolo lidského života se otáčejí stejně, bez slitování či milosrdenství, zamumlal Luis Therin.

Opravdu jsi tady? pomyslel si Rand. Jestli je tu víc než jen hlas a pár starých vzpomínek, odpověz mi! Jsi tady? Mlčení. Teď by se mu hodila Moirainina rada, nebo rada někoho jiného.

Náhle si uvědomil, že civí do bílé mramorové zdi velkého sálu, prostě zírá na severozápad. K Alanně. Odešla od Culainova psa. Ne! Světlo ji spal! Nenahradí Moirain ženou, která ho takhle vlákala do léčky. Nemohl věřit žádné ženě spojené s Věží. Až na tři. Elain, Nyneivu a Egwain. Doufal, že těmhle věřit může. Byť jen trošku.

Z nějakého důvodu vzhlédl k velkému klenutému stropu s barevnými okny zobrazujícími bitvy a královny střídavě se stříbrným lvem. Ty nadživotně velké ženy jako by na něj zíraly, nesouhlasně, podivovaly se, co tu dělá. Představivost, samozřejmě, ale proč? Protože zjistil pravdu o Tigrain? Představivost, nebo šílenství?

„Přišel někdo, koho bys podle mě měl vidět,“ ozval se u jeho lokte Bashere a Rand odtrhl pohled od žen nad hlavou. Skutečně se na ně zlostně mračil? Bashere měl s sebou jednoho ze svých jezdců, vysokého chlapíka – vedle Bashereho to zase nebyl takový problém – s tmavou bradkou a kníry a zešikmenýma zelenýma očima.

„Ne, pokud to není Elain,“ prohlásil Rand, drsněji, než zamýšlel, „nebo někdo s důkazem, že je Temný mrtvý. Dnes ráno odcházím do Cairhienu.“ Dokud to nevyslovil, nic takového nezamýšlel. Byla tam Egwain. A nebyly tam ty královny nahoře. „Už je to pár týdnů, co jsem tam byl naposled. Jestli na ně nedohlídnu, nějaký pán nebo paní za mými zády sebere Sluneční trůn pro sebe.“ Bashere se na něj zvláštně podíval. Příliš vysvětloval.

„Jak říkáš, ale nejdřív budeš chtít vidět toho muže. Říká, že přichází od urozeného pána Brenda, a já myslím, že mluví pravdu.“ Aielové byli okamžitě na nohou. Věděli, kdo používá to jméno.

Rand zase na Bashereho překvapeně zíral. Poslední, co čekal, byl vyslanec od Sammaela. „Přiveď ho sem."

„Hamade,“ řekl Bashere, trhl hlavou a mladý Saldejec odklusal. O pár minut později se Hamad vrátil s hloučkem Saldejců, kteří ostražitě hlídali muže mezi sebou. Na první pohled nic na tom muži nevysvětlovalo tuto jejich opatrnost. Neměl viditelně žádnou zbraň, oblečený měl dlouhý šedý kabátec se zdviženým límcem, měl kudrnatou bradku, ale neměl knír, což bylo obojí podle illiánské módy. Měl tupý nos a široká, veselá ústa. Když však přišel blíž, Rand si uvědomil, že se jeho úsměv ani o vlásek nezměnil. Celý jeho obličej jako by zmrzl v jediném veselém výraze. V protikladu k němu z masky hleděly tmavé oči plné strachu.

Na deset kroků Bashere zvedl ruku a stráž se zastavila. Illiánec, zírající na Randa, si toho zjevně nevšiml, dokud mu Hamad nepřitiskl hrot meče na prsa, takže mohl buď zastavit, nebo se nechat probodnout. Jenom se podíval na mírně zvlněnou čepel a pak ty zděšené oči v usmívající se tváři znovu upřel na Randa. Ruce mu visely u boků a kroutily se mu, přestože tvář měl nehybnou.

Rand vykročil blíž, ale náhle tam byli Sulin a Urien, ne že by mu přímo stáli v cestě, ale postavili se tak, že by se byl mezi nimi musel protlačit.

„Ráda bych věděla, co se s ním stalo,“ prohodila Sulin, prohlížejíc si návštěvníka. Od sloupů vyšly další Děvy a Rudé štíty, některé dokonce zahalené. „Jestli to není zplozenec Stínu, tak se ho Stín dotkl.“

„Někdo takový by mohl dělat věci, o kterých nic nevíme,“ podotkl Urien. Byl jedním z těch, již nosili pásek šarlatové látky kolem spánků. „Třeba zabíjí dotekem. Byla by to hezká zpráva, kterou pošleš nepříteli.“

Ani jeden se nedíval na Randa, ne přímo, ale on kývl. Třeba měli pravdu. „Jak ti říkají?“ zeptal se. Sulin a Urien ukročili do strany, když viděli, že zůstane stát.

„Já přicházím od... od Sammaela,“ pronesl muž dřevěně skrze ten úsměv. „Přináším zprávu pro... pro Draka Znovuzrozeného. Pro tebe.“

No, to bylo dost přímé. Byl to temný druh, nebo jenom nějaká ubohá duše, kterou Sammael lapil do jednoho ze svých odporných tkaniv, o kterých vykládal Asmodean? „Jakou zprávu?“ zeptal se Rand.

Illiánec pohyboval rty a dusil se. To, co vyšlo, nemělo žádnou spojitost s hlasem, jejž použil předtím. Tentokrát zněl hlas hlouběji, sebevědoměji, měl jiný přízvuk. „Budeme stát na opačných stranách, ty a já, až přijde Den návratu Velikého pána, ale proč bychom se měli zabít navzájem teď a nechat Demandreda a Graendal, aby se nad našimi kostmi poprali o svět?“ Rand ten hlas znal z jednoho z těch útržků od Luise Therina, co se mu usadily v hlavě. Sammaelův hlas. Luis Therin zavrčel. „Už teď musíš strávit hodně,“ pokračoval Illiánec – či možná Sammael. „Tak proč ukusovat víc? A bude to tvrdé sousto, i když nezjistíš, že tě Semirhage nebo Asmodean nedostali zezadu, zatímco ses zabýval jím. Navrhuji příměří mezi námi, příměří do Dne návratu. Pokud proti mně nevytáhneš, nevytáhnu já proti tobě. Zavážu se, že nepostoupím na východ od Maredských plání, ani dál na sever než do Lugardu na východě a do Jehannahu na západě. Vidíš, nechávám ti zdaleka největší kus. Netvrdím, že mluvím za ostatní Vyvolené, ale aspoň víš, že ode mne se nemáš čeho bát, ani ze zemí, které držím. Zavážu se, že jim nepomůžu v ničem, co podniknou proti tobě, ani jim nepomůžu se proti tobě bránit. Zatím sis vedl dobře, když jsi odstraňoval Vyvolené z pole. Nepochybuji o tom, že si i nadále povedeš stejně dobře, lépe než předtím, když budeš vědět, že máš zabezpečený jižní bok a ostatní bojují bez mé pomoci. Soudím, že v Den návratu tu budeme jenom ty a já, jak by to být mělo. Jak to má být.“ Muži cvakly zuby, jak zavřel ústa, skryté za tím ztuhlým úsměvem. Z očí mu koukalo téměř šílenství.

Rand zíral. Příměří se Sammaelem? I kdyby tomu muži mohl důvěřovat, že příměří zachová, i kdyby to znamenalo jedno nebezpečí odložené, dokud nevyřídí ostatní, rovněž to znamenalo ponechat bezpočet tisíc lidí Sammaelově milosrdenství, kterýmžto citem tento muž nikdy neoplýval. Cítil, jak po povrchu prázdnoty klouže vztek, a uvědomil si, že uchopil saidín. Ten proud žhavé sladkosti a mrazivé špíny jako by odrážel jeho vlastní hněv. Luis Therin. Stačilo, že by měl být šílený v jeho šílenství. Odraz zněl stejně jako jeho vlastní hněv, až nepoznal jedno od druhého.

„Zanes Sammaelovi tuhle zprávu,“ pronesl dost chladně. „Každou smrt, kterou od svého probuzení způsobil, mu dávám za vinu a činím ho za ni zodpovědným. Každou vraždu, kterou kdy spáchal nebo způsobil, mu dávám za vinu a na zodpovědnost. Unikl spravedlnosti v Rorn M’doi a u Nol Camaine a v Sohadře...“ Další vzpomínky Luise Therina, ale bolest z toho, co se tam stalo, bolest z toho, co oči Luise Therina viděly, se propalovala prázdnotou, jako by byla Randova vlastní. „...Ale teď spravedlnosti učiním zadost. Vyřiď mu, žádná příměří se Zaprodanci. Žádná příměří se Stínem.“

Posel zvedl křečovitě ruku, aby si setřel pot z obličeje. Ne, ne pot. Ruku měl celou červenou. Z pórů mu vytékaly karmínové krůpěje a muž se třásl od hlavy k patám. Hamad zalapal po dechu a couvl, a nebyl sám. Bashere si zamračeně otřel kníry klouby ruky a dokonce i Aielové zírali. Illiánec, celý červený, se zhroutil na podlahu na zmítající se hromádku a krev se kolem něj rozlévala v tmavé lesklé kaluži, kterou rozmazával tělem, jak se svíjel.

Rand se díval, jak muž umírá, ponořen v prázdnotě, a necítil nic. Prázdnota stavěla hradbu pocitům, a tady stejně nebylo nic, co by mohl udělat. I kdyby znal něco z léčení, nemohl by to zastavit.

„Myslím,“ podotkl pomalu Bashere, „možná Sammael dostane svou odpověď, až se ten chlapík nevrátí. Slyšel jsem o tom, že se zabíjejí poslové, kteří přinášejí špatné zprávy, ale nikdy ne o tom, že ho zabiješ, když ti řekne, že je zpráva špatná.“

Rand kývl. Smrt nezměnila nic. Nezměnilo to nic, stejně jako nic nezměnilo, když se dozvěděl o Tigrain. „Ať někdo zařídí jeho pohřeb. Modlitba neuškodí, i když mu už stejně nepomůže.“ Proč se ty královny na svých barevných oknech neustále tváří zdánlivě vyčítavě? Určitě za svého života viděly stejné hrůzy, možná dokonce právě v této komnatě. Stále mohl ukázat na Alannu, cítil ji. Prázdnota nebyla štítem. Mohl důvěřovat Egwain? Nechávala si tajemství. „Mohl bych zůstat v Cairhienu přes noc.“

„Zvláštní konec pro zvláštního muže,“ řekla Aviendha a obešla pódium. Malá dvířka za ním vedla do převlékárny a odtamtud do chodeb.

Rand se už už chtěl postavit mezi ni a to, co leželo na červenobílých dlaždicích, ale zarazil se. Aviendha si po jednom zvědavém pohledu těla dál nevšímala. Když byla Děvou oštěpu, určitě viděla tolik mrtvých lidí jako on. Za dobu, než se vzdala oštěpu, nejspíš zabila stejně tolik lidí, kolik jich viděla umírat.

Teď se soustředila na něj, přejela ho pohledem, aby se ujistila, že je v pořádku. Některé Děvy se na ni usmály a rozestoupily se před ní, udělaly uličku a kde to bylo nutné, odstrčily i Rudé štíty, ale ona zůstala stát, upravila si loktuši a prohlížela si ho. Bylo dobře, že ať už si Děvy myslely cokoliv, ona s ním zůstávala jenom proto, že jí moudré nařídily, aby ho špehovala, protože on ji toužil obejmout přímo tady a teď. Bylo dobře, že ona ho nechtěla. Dal jí ten slonovinový náramek, který nosila, růžičky mezi trním, hodily se k její povaze. Byl to její jediný šperk, kromě stříbrného náhrdelníku se složitým vzorem, kterému Kandořané říkali sněhové vločky. Nevěděl, kdo jí ho dal.

Světlo! pomyslel si znechuceně. Chtít Aviendhu a Elain, když věděl, že nemůže mít ani jednu. Jsi horší, než by Mata kdy napadlo. Dokonce i Mat měl dost rozumu, aby se držel dál od ženy, o níž by si myslel, že jí ublíží.

„Taky musím do Cairhienu,“ řekla.

Rand se zamračil. Jednou z věcí, které byly příjemné na noci v Cairhienu, bylo to, že ona nebude v jeho pokoji.

„Nemá to vůbec nic společného s...“ začala ostře, pak se kousla do spodního rtu a v modrozelených očích se jí zablesklo. „Musím mluvit s moudrými, s Amys.“

„Jistě,“ řekl jí. „Není důvod, proč bys neměla.“ Pořád tu byla možnost, že se mu podaří nechat ji tam samotnou.

Jeho ruky se dotkl Bashere. „Chtěl ses dneska odpoledne znovu podívat, jak cvičí moji jezdci.“ Mluvil lhostejně, ale v šikmých očích měl důraz.

Bylo to důležité, ale Rand cítil potřebu vypadnout z Caemlynu, vypadnout z Andoru. „Zítra. Nebo pozítří.“ Musel vypadnout z dohledu očí těch královen, přemítajících, jestli někdo z jejich krve – Světlo, to on je! – rozerve jejich zemi na kusy, jako to udělal s tolika dalšími. Musel od Alanny. Kdyby jenom na jednu noc, musel pryč.