Pán chaosu

18 Chuť samoty

„Chcete, abych ještě vyřídil nějaké další problémy?“ Z Randova tónu bylo zřejmé, že myslí problémy, které už měli vyřešit sami. Rhuark lehce zavrtěl hlavou. Berelain taky zrudla. „Dobrá. Určete den Manginovy popravy –“ Jestli to bolí příliš, zasmál se Luis Therin chraptivým šepotem, tak zařiď, ať to bolí někoho jiného. Jeho zodpovědnost. Jeho povinnost. Narovnal se, aby ho ta hora nerozdrtila. „Pověste ho zítra. Řekněte mu, že jsem to nařídil.“ Zamračeně se odmlčel a po chvíli si uvědomil, že čeká na poznámku Luise Therina, ne na jejich. Čekal na hlas mrtvého muže, mrtvého šílence. „Jdu do školy.“

Rhuark poukázal na to, že se sem už nejspíš ze svých stanů vydaly moudré, a Berelain zas, že tairenští i cairhienští šlechtici budou chtít s křikem vědět, kam Randa schovala, ale on jim řekl, ať jim povědí pravdu. A ať té bandě řeknou, že za ním nemají chodit. Vrátí se, až se vrátí. Ti dva se tvářili, jako by spolkli kyselou švestku, ale on popadl Dračí žezlo a odešel.

Na chodbě Jalani a jen o málo starší, žlutovlasý Červený štít hladce vyskočili na nohy a spěšně se po sobě podívali. Jinak byla chodba prázdná, až na spěchající služebnictvo. Jeden z každého společenstva, to sedí. Randa však napadlo, jestli se Urien nemusel se Sulin poprat, aby to tak dopadlo.

Rand jim kývl, aby ho následovali, a vydal se k nejbližší stáji, kde byla stání z toho stejného zeleného mramoru jako sloupy, které podpíraly vysoký strop. Hlavní podkoní, pokroucený chlapík s velkýma ušima, s vycházejícím sluncem Cairhienu vyšitým na krátké kožené vestě, byl Randovým příchodem jenom se dvěma Aiely tak zděšen, že pořád zíral na dveře od stáje, jako by čekal další, a mezitím se klaněl tak, až Randa napadlo, jestli vůbec někdy svého koně dostane. Jakmile však vykřikl: „Koně pro pána Draka!“ přiskočilo šest stájníků, aby připravili vysokého ryzáka s ohnivým pohledem, nasadili mu uzdu se zlatými střapci, zlatem pobité sedlo a nebesky modrou čabraku s třásněmi a zlatě vyšitým vycházejícím sluncem.

Ačkoliv sebou docela hodili, velkouchý podkoní už byl dávno pryč, když Rand vyskakoval do sedla. Nejspíš musel jít shánět koterii družiníků Draka Znovuzrozeného. Nebo někomu říci, že Rand opouští palác téměř sám. Cairhien už byl takový. Štíhlý ryzák chtěl mít svou hlavu, Rand ho však ještě ani pořádně neuklidnil, a už pobídl koně klusem ven z palácového pozemku, kolem překvapených cairhienských gardistů. Nedělal si starosti s vrahy, ležícími v léčce po varování velkouchého podkoního, protože každého, kdo by se ho pokusil přepadnout ze zálohy, by ostříhali bez nůžek. Ale kdyby otálel, nejspíš by se kolem něj začali šlechtici tlačit tak těsně, že by bez nich odjet nedokázal. Bylo dobré, být pro změnu zase sám.

Ohlédl se na Jalani a mladého Aiela, kteří klusali vedle valacha. Dedrik, pomyslel si. Codarra z Jaernské soutěsky. Téměř sám. Stále cítil Alannu a Luis Therin v dálce sténal nad mrtvou Ilienou. Nikdy nemohl být úplně sám. Možná už nikdy ne. Ale ta samota, kterou teď cítil, byla po tak dlouhé době příjemná.

Cairhien byl velké město, hlavní ulice byly dost široké, aby lidé, kteří se v nich tlačili, vypadali jako trpaslíci. Každá ulice vedla rovně jako šíp přímo skrz kopce, otesané a s kamennými terasami, až vypadaly jako dílo lidských rukou, a s každou další ulicí se stýkala v pravém úhlu. Po celém městě se zvedaly obrovské věže obalené lešením, které téměř zakrývalo složité hranaté rizality, věže, které jako by se dotýkaly nebe a chtěly se vyšplhat ještě výš. Před dvaceti lety slavné nedokončené věže Cairhienu, div světa, hořely za aielské války jako pochodně a jejich opravy stále ještě nebyly dokončeny.

Dostat se tudy nebylo snadné. Klus mu dlouho nevydržel. Rand už si zvykl na to, že se před ním davy rozestupují kvůli jeho obvyklému doprovodu, přesto to se stovkou v cadin’sorech oděných Aielů v dohledu mezi pomalu přecházejícími lidmi nebylo stejné jako teď, ne, když zde byli jenom dva. Měl dojem, že ho někteří Aielové poznali, ale nevšímali si ho, nehodlali vyvolat rozpaky a přivolávat pozornost, když měl Car’a’carn meč a navíc, což sice nebylo tak zlé, ale těžko chvályhodné, jel na koni. Pro Aiela byly hanba a rozpaky horší než bolest, ačkoliv samozřejmě ji’e’toh muselo věci komplikovat v rovinách, které Rand chápal jen částečně. Aviendha by mu to určitě dokázala vysvětlit. Zřejmě chtěla, aby se z něj stal Aiel.

Ulice ucpávaly spousty dalších lidí, Cairhieňané ve svých obvyklých usedlých šatech a také ti v rozedraných hadrech jasných barev, co bydlívali jen v Předbrání, než bylo vypáleno, Tairenové, v davu o hlavu vyšší, i když nebyli zdaleka tak vysocí jako Aielové. Všude se mezi lidmi proplétala volská spřežení a vozy tažené koňmi a lidé také ustupovali lakovaným kočárům a nosítkům, občas dokonce s rodovou vlajkou. Pouliční obchodníci vyvolávali zboží, které měli na podnosech, a kupčíci na kárách, na rozích vystupovali akrobaté a žongléři. Obojí byla změna. Kdysi býval Cairhien, kromě Předbrání, tichý, zaražený. Něco z té vážné strohosti přetrvávalo. Krámky měly stále malé vývěsní štíty a nevystavovaly žádné zboží na ulici. A bývalí Předbráníci vypadali stejně nevázaně jako vždy, smáli se nahlas, pokřikovali na sebe a hádali se přímo na ulici, a ostatní Cairhieňané je sledovali s upřímnou nechutí.

Nikdo kromě Aielů jezdce s obnaženou hlavou ve stříbrem vyšívaném modrém kabátci nepoznal, i když se občas někdo lépe podíval na jeho čabraku. Dračí žezlo ještě nebylo příliš známé. Nikdo neustoupil. Rand se zmítal mezi netrpělivostí a potěšením, že není středem veškeré pozornosti.

Škola zabírala palác asi míli od Slunečního paláce, kdysi majetek jistého urozeného pána Barthanese, nyní mrtvého a neoplakávaného. Byla to velká hromada kamenných kvádrů s hranatými věžemi a vážnými balkony. Vysoká brána, vedoucí na hlavní nádvoří, byla otevřená, a když Rand dorazil, dostalo se mu přivítání.

Idrien Tarsinová, která školu vedla, stála na širokém schodišti na druhém konci nádvoří, rozložitá žena v prostých šedých šatech, s dost rovnými zády, aby působila o hlavu vyšším dojmem, než skutečně byla. Nebyla však sama. Na kamenných stupních se tlačily tucty dalších, mužů i žen, v suknu stejně často jako v hedvábí, častěji ošoupaném, zřídka vyšívaném. Hlavně starší lidé. Idrien nebyla jediná, kdo měl ve vlasech více šedin než černých vlasů, někteří neměli černý ani pramínek a někteří dokonce žádné vlasy, ačkoliv tu a tam Randa dychtivě sledovala mladší tvář. Mladší znamenalo o deset patnáct let starší než on.

Byli to učitelé, jistým způsobem, i když to nebyla tak úplně škola. Žáci se sem přicházeli učit – mladší muži a ženy s otevřenými ústy teď viseli ze všech oken vedoucích na nádvoří – ale hlavně chtěl Rand sebrat vědomosti na jednom místě. Občas zaslechl, kolik toho bylo ztraceno za stoleté války a rovněž i za trollockých válek. A mnohem víc toho muselo být ztraceno při Rozbití světa. Jestli má svět rozbít znovu, tak hodlal vytvořit pokladnice, kde by se daly vědomosti natrvalo uchovat. Další škola již začala fungovat v Tearu, i když teprve nedávno, a místo už pomalu hledal i v Caemlynu.

Nic nikdy nefunguje tak, jak čekáš, zamumlal Luis Therin. Nic nečekej a nebudeš překvapen. Nic nečekej. V nic nedoufej. Nic.

Rand ten hlas potlačil a sesedl.

Idrien mu vyšla vstříc a udělala pukrle. Jako obvykle, když se narovnala, ohromeně si uvědomil, že mu nesahá ani k ramenům. „Vítej v Cairhienské škole, můj pane Draku.“ Hlas měla překvapivě sladký a mladistvý, v ostrém protikladu ke strohé tváři. On však slyšel, jak jí hlas tvrdne, když mluvila se studenty i učiteli. Idrien držela školu pěkně zkrátka.

„Kolik špehů máš ve Slunečním paláci?“ zeptal se mírně. Zatvářila se překvapeně, snad nad tím, že něco takového vůbec vyslovil nahlas, ale spíš proto, že taková otázka nebyla v Cairhienu slušná.

„Připravili jsme malou ukázku.“ No, odpověď vlastně ani nečekal. Idrien si prohlédla oba Aiely jako žena, prohlížející si dva velké a zablácené psy nejisté povahy, ale nakonec se spokojila s odfrknutím. „Šel by můj pán Drak laskavě za mnou?“

Rand ji zamračeně následoval. Ukázku čeho?

Vstupní sál školy byla rozlehlá komnata s leštěnými tmavošedými sloupy a světle šedými dlaždicemi na podlaze, s mramorovým ochozem protkaným šedými žilkami, vedoucím kolem celé místnosti ve výšce tří sáhů. Teď byl převážně zaplněn... vymyšlenostmi. Učitelé, tlačící se za ním, se teď rozběhli ke svým vynálezům. Rand zíral a náhle si vzpomněl na to, jak Berelain říkala, že ve škole cosi vyrábějí. Ale co?

Idrien mu to řekla – jistým způsobem – vodila ho od jedné věci ke druhé, kde muži a ženy vysvětlovali, co vytvořili. Dokonce i něčemu z toho rozuměl.

Sbírka přepážek, škrabek a střepů plných kousků lnu vyráběla lepší papír, než teď kdo vyráběl, nebo to aspoň vynálezce tvrdil. Obrovská bachratá konstrukce s pákami a velkými deskami byl tiskařský stroj, podle tvůrce mnohem lepší než ty, co se používají. Dedrik o něj projevoval značný zájem, dokud se Jalani zřejmě nerozhodla, že by měl dávat pozor, jestli se někdo nepokouší napadnout Car’a’carna. Prudce mu dupla na nohu a on pak kulhal za Randem. Byl tu pluh na kolečkách, který měl obracet šest brázd naráz – aspoň tohle Rand poznal a myslel si, že by to mohlo fungovat – a další věc s ojemi pro koně, která měla sklízet seno místo lidí s kosami, a nový druh stavu, s nímž bylo snazší zacházení, jak tvrdil chlapík, jenž ho vyrobil. Byly tu malované dřevěné modely akvaduktů, jež měly přivádět vodu do míst, kde vyschly studny, nových strouh a kanálů pro Cairhien, dokonce i stůl s maličkými figurkami lidí, vozů, jeřábů a válců, na čemž bylo ukázáno, jak by měly vést cesty a také jak by měly být dlážděné, jako tomu bývalo před lety.

Rand nevěděl, jestli něco z toho bude fungovat, ale některé věci by stály za vyzkoušení. Například ten pluh by se mohl hodit, jestli se měl Cairhien ještě někdy sám uživit. Řekne Idrien, aby ho postavili. Ne, řekne Berelain, aby jí to řekla. Vždycky se na veřejnosti řiď postupem velení, říkávala Moirain, pokud nehodláš něčí autoritu podkopat a svrhnout ho.

Mezi učiteli, které znal, byl i Kin Tovere, podsaditý výrobce čoček, který si stále otíral holou lebku pruhovaným šátkem. Kromě dalekohledů různých velikostí – „Spočítáš člověku chlupy v nose na míli daleko,“ tvrdil Tovere, takhle prostě mluvil – měl čočku velkou jako jeho hlava, náčrtek dalekohledu, do něhož by šla použít, i další takové, věci šest kroků dlouhé, a nákres dalekohledu, jímž by šly sledovat hvězdy, no prosím. No, Kin vždycky chtěl sledovat vzdálené věci.

Když Rand studoval nákres mistra Tovereho, Idrien se tvářila spokojeně. Byla spíš na praktické věci. Během obléhání Cairhienu postavila sama obrovský samostříl, samá páka a kladka, který vrhal malé oštěpy na celou míli a s dost velkou silou, aby probodly člověka. Kdyby bylo po jejím, neplýtvalo by se časem na nic, co by nebylo praktické a solidní.

„Postav to,“ řekl Rand Kinovi. Třeba to nakonec k ničemu nebude, ne jako ten pluh, ale Rand měl Tovereho rád. Idrien si povzdechla a potřásla hlavou. Tovere zářil. „A dávám ti cenu sto zlatých. Tohle vypadá zajímavě.“ Jeho slova vyvolala bzučení a bylo těsné, spadla-li brada víc Idrien či Toveremu.

Vedle ostatních věcí v místnosti vypadal Tovere stejně rozumně jako rádoby stavitel silnic. Byl tu chlapík s kulatým obličejem, který dělal cosi s kravským trusem, takže skončil namodralým plamenem hořícím na konci mosazné trubky. Dokonce ani on zřejmě netušil, k čemu to vlastně je. Hubená mladá žena zas vyrobila jakousi papírovou skořápku, ukotvenou provázky a nadnášenou horkým vzduchem stoupajícím z malého ohýnku v ohřívadle. Mumlala cosi o létání – Rand si byl jist, že tohle říkala – a zakřivených ptačích křídlech – měla výkresy s ptáky a něco, co vypadalo jako dřevění ptáci – ale při setkání s Drakem Znovuzrozeným měla tak svázaný jazyk, že ničemu víc nerozuměl, a Idrien rozhodně nedokázala vysvětlit, k čemu to má být.

A pak tu byl plešatějící muž se sbírkou mosazných trubic a válců, tyčí a koleček na dřevěném stole s čerstvě vyrytými drážkami. Některé rýhy byly dost hluboké, aby málem desku prorazily skrz naskrz. Z nějakého důvodu měl muž půlku obličeje a ruce v obvazech. Jakmile se Rand objevil ve vstupním sále, začal pod jedním válcem nervózně budovat oheň. Když se před ním zastavili Rand a Idrien, pohnul pákou a pyšně se usmál.

Vynález se začal zachvívat, na dvou třech místech syčela unikající pára. Sykot zesílil do pískání a celá věc se začala třást. Pískání začínalo být pronikavé. Věc se třásla tak, že se pohnul i stůl. Plešatějící muž se vrhl na stůl a vytáhl západku na největším válci. V oblaku se ven vyvalila pára a věc utichla. Muž si cucal popálené prsty a zmohl se na chabý úsměv.

„Velmi pěkná mosaz,“ řekl Rand, než se nechal Idrien odvést pryč. „Co to bylo?“ zeptal se tiše, když byli z doslechu.

Idrien pokrčila rameny. „Mervin to nikomu neřekne. Občas se z jeho pokoje ozývají rány dost hlasité, aby se otřásly dveře, a zatím se šestkrát opařil, ale tvrdí, že až mu to bude fungovat, přinese to nový věk.“ Nejistě vzhlédla k Randovi.

„Mervin to může dokončit, jestli to dokáže,“ řekl jí suše. Měla snad ta věc dělat hudbu? Všechno to pískání? „Nevidím tu Herida. Zapomněl snad přijít dolů?“

Idrien si znovu povzdechla. Herid Fel byl Andořan, který se nějak dostal do zdejší Královské knihovny – říkal, že studuje dějiny a filozofii – a těžko mohl získat její přízeň. „Můj pane Draku, on ze své pracovny nikdy nevychází, jenom když jde do knihovny.“

Dostat se pryč vyžadovalo menší proslov, který Rand pronesl vestoje na stoličce s Dračím žezlem v ohbí lokte. Sdělil jim, že jejich výtvory jsou úžasné. Některé možná i byly, pokud věděl. Poté dokázal vyklouznout s Jalani a Dhearikem. A Luisem Therinem a Alannou. Za sebou zanechali potěšené blekotání. Randa napadlo, jestli někoho z nich kromě Idrien někdy napadlo vyrobit zbraň.

Pracovna Herida Fela byla nahoře, odkud nebylo vidět nic než tmavé taškové školní střechy a jedno náměstí a stupňovitou věž, která zakrývala výhled na vše ostatní. Herid tvrdil, že se z okna stejně nikdy nedívá.

„Můžete počkat venku,“ řekl Rand, když dorazil k úzkým dveřím – místnost za nimi byla také úzká – a překvapilo ho, když Jalani a Dhearik okamžitě souhlasili.

Náhle do sebe zapadla spousta maličkostí. Jalani se na jeho meč jedinkrát nepodívala nesouhlasně, což jí vydrželo od chvíle, kdy se vydal na návštěvu Rhuarka a Berelain. Ani ona, ani Dhearik se vůbec nepodívali na koně ve stájích, ani se Jalani opovržlivě nezmínila o tom, že by mu měly stačit vlastní nohy, což byla další věc, kterou dělávala pravidelně.

Jako na potvrzení, když se Rand u dveří otočil, Jalani si Dhearika krátce prohlédla od hlavy až k patám. Krátce, ale rozhodně, s upřímným zájmem a milým úsměvem. Dhearik si jí nevšímal tak důrazně, že na ni mohl rovnou otevřeně civět. To byl aielský způsob, předstírat nechápavost, dokud se ona jasně nevyjádří. Kdyby se koukal on, ona by se chovala stejně.

„Bavte se,“ prohodil Rand přes rameno, což vyvolalo překvapené pohledy, a vstoupil dovnitř.

Malá místnost byla plná knih, svitků a listů papíru, alespoň to tak vypadalo. Stěny, kromě u dveří a dvou otevřených oken, od podlahy ke stropu zabíraly police. Knihy a papíry pokrývaly i stůl, jenž zabíral většinu místnosti, a ležely i na hromadě na náhradním křesle a dokonce i tu a tam jich pár zbylo na podlaze. Herid Fel sám byl rozložitý muž, který vypadal, jako by si ráno zapomněl učesat prořídlé šedé vlasy. V zubech tiskl nezapálenou fajfku a na předku pomačkaného hnědého kabátu měl popel.

Chvíli na Randa mrkal a potom řekl: „Aha, ano. Ovšem. Chtěl jsem...“ Zamračil se na knihu ve svých rukou, pak se posadil za stůl a prohrabal se volnými listy papíru před sebou a tiše si mumlal. Obrátil titulní stránku v knize a poškrábal se na hlavě. Nakonec se zase podíval na Randa a opět překvapeně zamrkal. „Aha, ano. O čem jsi to chtěl mluvit?“

Rand si uklidil druhé křeslo, odložil knihy a papíry na podlahu, na hromadu položil Dračí žezlo a posadil se. Snažil se mluvit s ostatními tady, filozofy a historiky, učenými ženami a učenci, a bylo to jako snažit se přitisknout ke zdi Aes Sedai. Byli si velmi jistí tím, čím si byli jistí, a pro zbytek vás utopili ve slovech, která mohla znamenat cokoliv. Buď se rozzlobili, když na ně tlačil – zřejmě si mysleli, že pochybuje o jejich znalostech, což byl očividně těžký hřích – nebo zesílili proud slov, až Rand nevěděl, co polovička z nich znamená, nebo začali být podlézaví, snažili se zjistit, co chce, aby mu to mohli říci. Herid byl jiný. Jedna z věcí, která mu zřejmě stále unikala, byla, že Rand je Drak Znovuzrozený, což Randovi velmi vyhovovalo. „Co víš o Aes Sedai a strážcích, Heride? O poutu?“

„Strážci? Pouto? Tolik, co každý, kdo není Aes Sedai, nejspíš. Což není moc, víš.“ Herid zabafal z fajfky, aniž si zjevně uvědomoval, že mu vyhasla. „Co jsi chtěl vědět?“

„Dá se zlomit?“

„Zlomit? Ach ne, to si ovšem nemyslím. Pokud tím nemyslíš, když strážce nebo Aes Sedai umře. To pouto samozřejmě zlomí. Myslím. Vzpomínám si, že jsem kdysi slyšel něco o poutu, nemůžu si však vzpomenout...“ Zachytil na stole list s poznámkami, přitáhl si ho k sobě a začal číst, zamračil se a potom potřásal hlavou. Poznámky byly nejspíš psány jeho rukou, ale už s nimi zřejmě nesouhlasil.

Rand si povzdechl. Málem měl dojem, že kdyby dost rychle otočil hlavu, uviděl by za sebou napřaženou Alanninu ruku. „A co ta otázka, kterou jsem ti předložil posledně? Heride? Heride?“

Rozložitý muž prudce otočil hlavu. „Ach. Ano. Aha, otázka. Posledně. Tarmon Gai’don. No, já nevím, jaké to bude. Trolloci, řekl bych. Hrůzopáni? Ano. Hrůzopáni. Ale přemýšlel jsem o tom. Nemůže to být Poslední bitva. Myslím, že nemůže. Možná má každý věk svou Poslední bitvu. Nebo většina z nich.“ Náhle se zamračil na fajfku v zubech a začal se hrabat po stole. „Měl jsem tu někde krabičku s troudem.“

„Co tím myslíš, že to nemůže být Poslední bitva?“ Rand se snažil mluvit klidně. Herid se vždycky dostal k závěru. Jenom jste ho k němu museli dohnat.

„Cože? Ano, přesně to myslím. Nemůže to být Poslední bitva. I kdyby Drak Znovuzrozený znovu uzavřel Temného do jeho věznice tak dobře, jako to udělal Stvořitel. Což podle mě nedokáže.“ Předklonil se a spiklenecky ztišil hlas. „On není Stvořitel, víš, ať už na ulici vykládají cokoliv. Ale někdo ji pořád musí zavřít. Kolo, chápeš?“

„Já nechápu...“ Rand se odmlčel.

„Ale ano, chápeš. Byl by z tebe dobrý student.“ Vyndal fajfku z pusy a troubelí udělal ve vzduchu kruh. „Kolo času. Věky přicházejí a odcházejí a zase přicházejí, jak se kolo otáčí. Celý katechismus.“ Náhle píchl do místa na imaginárním kole. „Tady je věznice Temného celá. Tady do ní provrtali díru a zase ji uzavřeli.“ Kousek posunul fajfku po oblouku, který načrtl. „Tady jsme my. Zámky povolují. Ale na tom, samozřejmě, nezáleží.“ Troubel fajfky dokončil kruh. „Až se kolo otočí až sem, zpátky na místo, kde provrtali tu díru poprvé, věznice Temného musí být zase celá.“ „Proč? Třeba ji příště provrtají záplatou. Třeba to tak udělali posledně – chci říct, že se provrtali tím, co udělal Stvořitel – třeba provrtali Vrt záplatou a my to jenom nevíme.“

Herid zavrtěl hlavou. Chvíli civěl na fajfku, znovu si uvědomil, že není zapálená, a Rand si pomyslel, že se mu bude muset znovu připomenout, ale Herid místo toho zamrkal a pokračoval. „Někdo ho někdy musel udělat. Totiž poprvé. Pokud si nemyslíš, že Stvořitel hned na začátku udělal věznici s dírou a záplatou.“ Při té představě svraštil obočí. „Ne, na začátku byla celá, a já myslím, že až znovu nadejde třetí věk, bude celá zas. Hmmm. Rád bych věděl, proč se tomu říká třetí věk?“ Spěšně namočil brk a na okraj stránky v otevřené knize si naškrábal nějakou poznámku. „Ehm. To je teď jedno. Neříkám, že ji znovu zacelí Drak Znovuzrozený, tedy ne nutně v tomhle věku, ale musí to tak být, než znovu nadejde třetí věk, a uplyne dost času od chvíle, kdy bude zacelená – nejmíň věk – aby si nikdo nevzpomněl ani na Temného, ani na jeho vězení. Nikdo si nevzpomene. Hm. Rád bych věděl...“ Nahlédl do svých poznámek a poškrábal se na hlavě, pak ho zřejmě překvapilo, když zjistil, že se škrábe rukou, v níž držel brk. Ve vlasech se mu objevila šmouha od inkoustu. „Každý věk, kde zámky povolí, si musí na Temného nakonec vzpomenout, neboť se mu bude muset postavit a znovu ho zavřít.“ Strčil si fajfku zpátky mezi zuby a snažil se napsat další poznámku, aniž si předtím namočil brk.

„Leda by se Temný osvobodil,“ poznamenal Rand tiše. „Aby rozbil kolo času a přetvořil čas a svět podle obrazu svého.“

„Tady to je.“ Herid pokrčil rameny a zamračil se na brk. Nakonec si vzpomněl na kalamář. „Nemyslím, že bychom s tím ty nebo já mohli něco udělat. Proč tady nezačneš studovat se mnou? Nemyslím, že k Tarmon Gai’donu dojde zítra, a bude to stejně dobře využitý čas, jako –“

„Napadá tě nějaký důvod, proč rozbíjet zámky?“

Herid zvedl obočí. „Rozbíjet zámky? Rozbíjet zámky? Proč by to někdo dělal, pokud by nezešílel? Dají se vůbec rozbít? Asi si vzpomínám, že jsem někde četl, že to nejde, ale teď si nevzpomenu, jestli tam stálo proč. Proč tě napadají takové věci?“

„Já nevím,“ Rand si povzdechl. Vzadu v hlavě mu zas recitoval Luis Therin. Rozbij zámky. Rozbij zámky a skonči to. Ať zemřeme navěky.

Egwain se nedbale ovívala cípkem loktuše a nahlížela do všech chodeb na křižovatce doufajíc, že se zas neztratila. Velmi se obávala, že ano, a nepotěšilo by ji, kdyby to skutečně byla pravda. Sluneční palác měl míle chodeb, v nichž nebylo o moc chladněji než venku, a ona tady strávila příliš málo času, aby se tu vyznala.

Všude byly dvojice trojice Děv – mnohem víc, než s sebou Rand obvykle vodíval, rozhodně mnohem víc, než tu bývalo, když byl pryč. Zdálo se, že se prostě procházejí, ale jí na nich cosi připadalo... tajnůstkářské. Hodně Děv ji znalo od pohledu a mohla očekávat přátelské slovo – zvláště Děvy se zjevně rozhodly, že být žačkou moudrých převažuje být Aes Sedai, za niž ji považovaly, natolik, že už pro ně nebyla Aes Sedai – ale když ji uviděly, zatvářily se tak překvapeně, jak se jen Aiel mohl tvářit překvapeně. O chviličku později kývaly hlavou na pozdrav a beze slova spěchaly dál. Takové chování zrovna nezvalo k dotazům na směr.

Místo toho se zamračila na upoceného sluhu s úzkými modrozlatými proužky na manžetách a napadlo ji, jestli ví, jak se odtud dostat tam, kam chtěla. Potíž byla v tom, že si nebyla zcela přesně jistá, kam vlastně chce jít. Naneštěstí byl ten chlapík očividně mimo sebe, s tolika Aiely okolo. Když viděl, jak se na něj mračí nějaká Aielanka – sloužící si zřejmě nikdy nevšimli, že má tmavé oči, jaké rozhodně neměl žádný Aiel – a hlavu měl nejspíš plnou příběhů o Děvách, obrátil se a mazal o sto šest pryč.

Podrážděně si odfrkla. Stejně žádné udání směru nepotřebovala. Dřív nebo později musela narazit na něco, co pozná. Rozhodně nemělo smysl vracet se tou chodbou, kterou přišla, ale kterou z dalších tří si vybrat? Vybrala si jednu a odhodlaně vyrazila, a dokonce i některé Děvy jí ustupovaly z cesty.

Pravdu díc se cítila trochu podrážděná. Vidět znovu Aviendhu po tak dlouhé době by bylo nádherné, kdyby jí ta ženská prostě jenom chladně nekývla a nevyrazila na soukromou poradu v Amysině stanu. Skutečně byla soukromá, jak Egwain zjistila, když se ji pokusila následovat.

Tys nebyla povolána, řekla jí Amys ostře, zatímco se Aviendha usazovala se zkříženýma nohama na podušku a sklíčeně hleděla na vrstvy koberců u svých nohou. Jdi se projít. A něco sněz. Žena nemá vypadat jako třtina.

Přispěchaly Bair a Melain, povolané gai’šainy, ale Egwain byla vyloučena. Trochu jí pomohlo, když viděla, jak byl poslán pryč i zástup moudrých, i když jenom trošku. Koneckonců byla Aviendžina přítelkyně, a jestli měla Aviendha nějaké potíže, Egwain jí chtěla pomoci.

„Proč jsi tady?“ chtěla vědět Sorilea, stojící za ní.

Egwain na sebe byla pyšná. Klidně se otočila čelem k moudré z Držby Shende. Jarra Chareen, Sorilea měla řídké bílé vlasy a tuhá kůže na obličeji se jí těsně napínala přes kosti. Byla samá kost a šlacha, a ačkoliv dokázala usměrňovat, nebyla v síle zdaleka tak silná jako většina novicek, jež Egwain poznala. Vlastně ve Věži by se nikdy nedostala ani mezi přijaté novicky, než by ji poslaly zpátky. Jistě, mezi moudrými usměrňování příliš neznamenalo. Ať už moudrým vládla jakákoliv tajuplná pravidla, když se Sorilea rozhodla, vedení vždycky přešlo na ni. Egwain si myslela, že je to čirá síla vůle.

Byla o dobrou hlavu vyšší než Egwain, jako ostatně velká většina aielských žen, a upírala na ni pohled zelených očí, kterým by dokázala na místě srazit vzrostlého býka. To byla úleva. Takhle se Sorilea normálně dívala na každého. Kdyby šla po nějaké kořisti, kamkoliv by se podívala, drolily by se zdi a goblény by chytaly plamenem. No, tak to aspoň působilo.

„Přišla jsem navštívit Randa,“ řekla Egwain. „Vyjít si z tábora jsem považovala za cvičení jako každý jiný.“ Rozhodně to bylo lepší než pětkrát šestkrát rázně obejít kolem dokola městské hradby, obvyklá aielská představa lehkého cvičení. Doufala, že se Sorilea nezeptá proč. Egwain moudrým skutečně nerada lhala.

Sorilea na ni chvíli zírala, jako by vyčenichala něco skrytého, a pak si popotáhla loktuši na kostnatých ramenou a řekla: „Není tady. Odešel do školy. Berelain Paeron navrhla, že by bylo moudré jít za ním, a já souhlasím.“

Egwain dalo spoustu práce udržet si chladnou tvář. Že se moudré zajdou poradit za Berelain, bylo to poslední, co by čekala. Chovaly se k ní jako k rozumné a úctyhodné ženě, což Egwain nedávalo vůbec žádný smysl, a nebylo to proto, že jí Rand svěřil vedení. Ani za mák jim totiž nezáleželo na mokřinské autoritě. Vypadalo to směšně. Mayenská žena se strojila do pohoršlivých šatů a nestoudně koketovala – když nedělala něco ještě horšího než koketování, což Egwain temně věřila, že dělá. Vůbec to nebyl ten druh ženy, na kterou by se měla Amys usmívat jako na oblíbenou dceru. Nebo Sorilea.

Náhle jí v hlavě nezvaně vyskočily vzpomínky na Gawyna. Byl to jenom sen, a navíc jeho sen. Rozhodně nic takového, co prováděla Berelain.

„Když mladé ženě bezdůvodně zrudnou tváře,“ podotkla Sorilea, „obvykle je do toho zapletený muž. Který muž přitáhl tvou pozornost? Můžeme čekat, že mu už brzy položíš k nohám svatební věneček?“

„Aes Sedai se vdávají jen málokdy,“ sdělila jí Egwain naprosto chladně.

Žena s tváří jako z vydělané kůže si odfrkla a znělo to, jako když se trhá látka. Děvy a moudré, vlastně všichni Aielové, se možná rozhodli, že není Aes Sedai, dokud bude studovat s Amys a ostatními, avšak Sorilea to dovedla ještě dál. Zřejmě si myslela, že se z Egwain stala Aielanka. Což navíc znamenalo, že neexistovalo nic, do čeho by podle sebe nemohla strkat nos. „Ty se vdáš, holka. Ty nejsi typ na Far Dareis Mai, aby sis myslela, že muži jsou jako lovná zvěř, pokud vůbec. Tyhle boky jsou stvořené pro plození dětí a ty je budeš mít.“

„Povíš mi, kde můžu počkat na Randa?“ zeptala se jí Egwain slabším hlasem, než by byla chtěla. Sorilea nechodila ve snu, nedokázala vykládat sny a rozhodně neměla dar věštění, ale dokázala mluvit tak přesvědčivě, že to, co řekla, vypadalo nevyhnutelně. Gawynovy děti. Světlo, jak by mohla mít Gawynovy děti? Aes Sedai se vlastně téměř nikdy nevdávaly. Vzácností byl muž, který by se chtěl oženit se ženou, jež by ho s pomocí jediné síly zvládla jako dítě, kdyby chtěla.

„Tudy,“ řekla Sorilea. „Je to Sanduin, ten udělaný Pravé krve, co jsem ho včera viděla u Amysina stanu? Díky té jizvě je zbytek jeho tváře ještě pohlednější...“

Sorilea dál přicházela se jmény, zatímco prováděla Egwain palácem, a neustále koutkem oka mazaně číhala na nějakou reakci. Rovněž si dala práci a vyjmenovala u každého muže jeho kouzla, a jelikož do toho patřilo popsat ho, jak vypadá bez šatů – aielští muži a ženy se dělili o potní stany – rozhodně vyvolala dost ruměnců.

Než dorazily k pokojům, kde bude Rand trávit noc, Egwain byla velmi ráda, když mohla spěšně poděkovat a pevně za sebou zavřít dveře do obývacího pokoje. Naštěstí musela mít moudrá nějakou práci, jinak by se docela dobře mohla prodrat dovnitř.

Egwain se zhluboka nadechla a začala si rychle uhlazovat sukně a upravovat loktuši. Nepotřebovaly to, ale ona měla pocit, jako by se skutálela z kopce. Ta ženská hrozně ráda hrála dohazovačku. Byla schopná uvít ženě svatební věnec, dovléct ji k muži, kterého jí vybrala, donutit ji položit mu věnec k nohám a jemu zkroutit ruku, aby ho zvedl. No, asi by nikoho nevláčela a nekroutila mu rukou, ale výsledek byl stejný. Sorilea by s ní samozřejmě tak daleko nezašla. Při tom pomyšlení se zahihňala. Koneckonců, Sorilea si doopravdy nemyslela, že se z Egwain stala Aielanka. Věděla, že je Egwain Aes Sedai, nebo si to aspoň myslela. Ne, samozřejmě neexistoval důvod, proč si dělat starosti s tímhle!

S rukama na složeném šedém šátku, který jí přidržoval vlasy, ztuhla, když se v ložnici ozvaly kroky. Když mohl Rand skočit z Caemlynu do Cairhienu, třeba mohl skočit rovnou do své ložnice. A třeba tam na něj někdo – nebo něco – čekal. Popadla saidar a spletla několik ošklivých věcí, aby je měla připravené k použití. Z ložnice vyšla gai’šainka s náručí plnou svinutých prostěradel a při pohledu na Egwain sebou trhla. Egwain propustila saidar a doufala, že se zase nečervená.

Niella byla Aviendze natolik podobná, aby sebou Egwain při prvním pohledu na ni v bílém rouchu s hlubokou kapuci škubla. Dokud si však jasně neuvědomila, že k té tváři, která nebyla tak opálená a možná o trochu baculatější, je třeba přidat šest či sedm let. Aviendžina sestra se nikdy nestala Děvou oštěpu. Byla tkadlena a dokončila víc než polovinu svého roku a dne.

Egwain ji nepozdravila. Niellu by to jenom uvedlo do rozpaků. „Čekáš Randa brzy?“ zeptala se.

„Car’a’carn přijde, až přijde,“ odtušila Niella s pokorně sklopenýma očima. To skutečně působilo divně. K Aviendžině tváři, byť baculatější, se pokora moc nehodila. „Je na nás, abychom byli připravení, až přijde.“

„Niello, máš vůbec potuchu, proč by se Aviendha měla zavírat s Amys, Bair a Melain?“ Rozhodně to nemělo vůbec nic společného s chozením ve snu. Sorilea měla v tomto ohledu tolik schopností jako Aviendha.

„Ona je tady? Ne, žádný důvod neznám.“ Niella však při řeči lehce přimhouřila modrozelené oči.

„Něco víš,“ trvala na svém Egwain. Docela dobře mohla využít gai’šainskou poslušnost. „Pověz mi, co to je, Niello.“

„Vím, že mě Aviendha zřeže, že se týden neposadím, jestli mě tu Car’a’carn přistihne, jak tu stojím s jeho špinavým povlečením,“ prohlásila Niella lítostivě. Egwain nevěděla, jestli je do toho nějak zapletené ji’e’toh, nicméně když byly pohromadě, Aviendha držela Niellu dvakrát přísněji u zásad gai’šainů než ostatní.

Když Niella spěšně plula ke dveřím, vláčela roucho po vzorovaném koberci, ale Egwain ji popadla za rukáv. „Až ti vyprší čas, odložíš bílou?“

Nebyla to vhodná otázka a pokora zmizela v závanu pýchy dost velkém i na Děvu. „Udělat něco jiného by bylo výsměchem ji’e’toh,“ prohlásila Niella škrobeně. Náhle jí po rtech přeletěl lehký úsměv. „Kromě toho by mě přišel hledat můj manžel, a rozhodně by ho to nepotěšilo.“ Maska pokory se vrátila, Niella sklopila zrak. „Smím už odejít? Jestli je tu Aviendha, nechci se s ní sejít, pokud se setkání půjde vyhnout, a ona přijde sem.“

Egwain ji nechala odejít. Stejně neměla právo se ptát. Mluvit o gai’šainově životě před bílou nebo po ní bylo zahanbující. Sama se cítila trochu zahanbená, ačkoliv se samozřejmě nesnažila doopravdy řídit ji’e’toh. Jenom natolik, aby se chovala zdvořile.

Když osaměla, posadila se do složitě vyřezávaného a zlaceného křesla a zjistila, že je kupodivu nepohodlné po tak dlouhé době, co sedávala se zkříženýma nohama na poduškách či na zemi. Skrčila nohy pod sebe a uvažovala, o čem asi Aviendha rokuje s Amys a druhými dvěma. O Randovi, téměř jistě. On moudré vždycky zajímal. Nestaraly se o mokřinská Dračí proroctví, ale rhuideanské proroctví znaly i pozpátku. Až zničí Aiely, jak pravilo proroctví, budou zachráněny „zbytky zbytků", a ony hodlaly zařídit, aby ty zbytky byly pokud možno co největší.

Proto nutily Aviendhu, aby se u něj držela. Příliš blízko, aby to bylo slušné. Egwain si byla jistá, že kdyby zašla do ložnice, našla by na podlaze připravenou žíněnku pro Aviendhu. Jenže Aielové viděli takové věci jinak. Moudré chtěly, aby ho Aviendha naučila aielským způsobům a zvykům, aby mu připomínala, že jeho krev je aielská, když už ne výchova. Moudré si asi myslely, že na to potřebuje každou hodinu, co je vzhůru, a vzhledem k tomu, čemu čelily, jim to nemohla Egwain dávat za vinu. Ne tak úplně. Ale stejně nebylo slušné, nutit ženu spát v jedné místnosti s mužem.

Nicméně s Aviendžiným problémem nemohla nic udělat, zvlášť když to Aviendha zřejmě jako problém neviděla. Egwain se opřela o loket a snažila se vymyslet, jak by měla jít na Randa. V duchu to probírala pořád dokola, ale když vstoupil a zamumlal cosi dvěma Aielům v chodbě, než zavřel dveře, ještě se k ničemu nerozhodla.

Egwain vyskočila na nohy. „Rande, musíš mi pomoct s moudrýma. Tebe ony poslechnou,“ vyhrkla, než se stačila zarazit. Tohle vůbec nehodlala říci.

„Rád tě zase vidím,“ prohodil s úsměvem. Nesl ten kus seanchanského oštěpu, od posledka, co ho viděla, na něm přibyli vyřezávaní draci. Moc ráda by věděla, kde tu věc sebral. Ze všeho seanchanského jí naskakovala husí kůže. „Jsem v pořádku, děkuju, Egwain. A ty? Vypadáš zase sama sebou, jako vždycky plná elánu.“ Vypadal tak unaveně. A tvrdě, dost tvrdě, aby u něj úsměv vypadal divně. Pokaždé, když ho viděla, vypadal tvrdší.

„Nemusíš si myslet, že jsi zábavnej,“ zamračila se zlostně. Lepší pokračovat, jak začala. Lepší než couvat a vysvětlovat a poskytnout mu další důvod k pošklebkům. „Pomůžeš mi?“

„Jak?“ Choval se tu jako doma – no, byly to jeho pokoje – hodil oštěp se střapci na stolek s nohami vyřezávanými do tvaru levhartích nohou, odepjal si opasek s mečem a sundal si kabát. Nějak se už vůbec nepotil, stejně jako Aielové. „Moudré mě vyslechnou, ale slyší jenom to, co chtějí. Už poznám ten pohled, když se rozhodnou, že mluvím nesmysly, a místo aby mě uvedly do rozpaků tím, že by to řekly nahlas nebo se kvůli tomu hádaly, tak to prostě ignorují.“ Přitáhl si jednu zlacenou židli čelem k ní, rozvalil se na ni a nohy v holínkách natáhl před sebe. Dokonce i při tom se mu podařilo vypadat dost nafoukaně. Poslední dobou tak vypadal stále. Rozhodně se mu klanělo příliš mnoho lidí.

„Občas mluvíš pěkný nesmysly,“ zamumlala. Z nějakého důvodu to, že neměla čas přemýšlet, jí pomohlo se soustředit. Opatrně si upravila loktuši a postavila se před něj. „Vím, že bys ode mě chtěl zase slyšet o Elain.“ Proč se zatvářil takhle smutně a zároveň ledově? Nejspíš proto, že o ní už dlouho neslyšel. „Pochybuju, že Sheriam od ní pro tebe moudrým dává mnoho zpráv.“ Zatím žádné, pokud věděla, ačkoliv on byl v Cairhienu zřídka, aby nějakou dostal. „Mně Elain s takovými zprávami důvěřuje. Můžu ti je nosit, jestli přesvědčíš Amys, že jsem dost silná, abych... abych se vrátila ke svému studiu.“

Přála si, aby se nezakoktala, ale on už stejně věděl o chození ve snu hodně, když už ne přímo o Tel’aran’rhiodu. O chození ve snu věděl skoro všechno, ale jméno bylo mezi moudrými přísně střeženým tajemstvím, zvlášť ho hlídaly ty, co to uměly. Neměla právo prozrazovat jejich tajemství.

„Povíš mi, kde je Elain?“ Klidně mohl žádat o hrnek čaje.

Egwain zaváhala, ale dohoda mezi ní, Nyneivou a Elain – Světlo, jak je to dlouho, co ji uzavřely? – ta dohoda platila. On už nebyl chlapec, s nímž vyrůstala. Byl to muž, sebevědomý, a i přes tón hlasu se jeho oči, upřené do její tváře, dožadovaly odpovědi. Jestli to mezi Aes Sedai a moudrými jiskřilo, mezi ním a Aes Sedai by vznikl hotový požár. Mezi nimi prostě musel být nárazník, a jediný dostupný nárazník byly ony tři. Muselo to tak být, ale ona jen doufala, že se přitom nespálí. „Nesmím ti to říct, Rande. Nemám na to právo. Není na mně, abych ti to řekla.“ A to taky byla pravda. Vlastně by mu ani nemohla říci, kde ten Salidar je, jen že za Altarou někde u řeky Eldar.

Rand se napjatě předklonil. „Vím, že je s Aes Sedai. Řeklas mi, že mě tyhle Aes Sedai podpoří, nebo by mohly. Copak se mě bojí? Jestli ano, složím přísahu, že se od nich budu držet dál. Egwain, chci Elain dát Lví trůn a Sluneční trůn. Má právo na obojí. Cairhien ji přijme stejně rychle jako Andor. Potřebuju ji, Egwain.“

Egwain otevřela ústa – a uvědomila si, že mu právě chtěla prozradit všechno, co o Salidaru ví. Právě včas sklapla pusu tak tvrdě, až ji zabolely čelisti, a otevřela se saidaru. Sladký pocit života, tak silný, že přehlušil všechno ostatní, zřejmě pomohl. Nutkání mluvit se pomalu vytratilo.

Rand se s povzdechem opřel a ona na něj zírala s vytřeštěnýma očima. Jedna věc byla vědět, že je nejsilnější ta’veren od Artuše Jestřábí křídlo, ale něco zcela jiného bylo uvíznout v tom osobně. Měla co dělat, aby nezkřížila paže na prsou a neotřásla se.

„Neřekneš mi to,“ prohodil. Nebyla to otázka. Rychle si přejel rukama předloktí pod košilí a připomněl jí tím, že drží saidar. Takhle zblízka to musel cítit jako lehké brnění. „Myslíš, že to z tebe budu chtít vynutit silou?“ vyštěkl, náhle rozzlobený. „Jsem snad teď taková zrůda, že potřebuješ jedinou sílu, aby ses přede mnou uchránila?“

„Nepotřebuju na ochranu před tebou nic,“ odpověděla, jak nejklidněji dokázala. Žaludek se jí pořád pomalu obracel. Byl to Rand a byl to muž, který mohl usměrňovat. Jedna její část chtěla drmolit nesmysly a kvílet. Styděla se za to, ale nemohla se toho pocitu zbavit. Když propouštěla saidar, zalitovala lehké neochoty, již pocítila. Jenže na tom nezáleželo. Když došlo na tenhle druh zápasu, pokud by se jí nepodařilo ho odstínit, zvládl by ji stejně snadno jako při tělesném zápase. „Rande, mrzí mě, že ti nemůžu pomoct, ale nejde to. Přesto tě prosím, abys pomohl ty mně. Víš, že tím pomůžeš i sobě.“

Jeho hněv nahradil rozčilující úsměv. Bylo děsivé, jak rychle k tomu u něj mohlo dojít. „Kočka do klobouku, nebo klobouk pro kočku,“ ocitoval.

Ale nic za nic, dokončila v duchu. Slýchávala to říkat lidi z Tarenského Přívozu, když byla malá. „Strč si svou kočku do klobouku a ten si nacpi do spodků, Rande al’Thore,“ sdělila mu chladně. Cestou ven se jí podařilo neprásknout dveřmi, ale jen tak tak.

Když odcházela pryč, uvažovala o tom, co bude dělat. Musela nějak přesvědčit moudré, aby jí dovolily vrátit se do Tel’aran’rhiodu – tak řečeno oficiálně. Dřív nebo později se s Aes Sedai v Salidaru setká a hodně by pomohlo, kdyby si mohla předtím promluvit s Elain nebo Nyneivou. Trochu ji překvapilo, že za ním ještě nikdo ze Salidaru nepřišel. Co Sheriam a ostatní zdržuje? Nemohla s tím nic udělat, a ony to nejspíš věděly lépe než ona.

Jednu věc však dychtila Elain povědět. Rand ji potřebuje. Mluvil, jako by to myslel vážněji než cokoliv, co kdy v životě vyslovil. To by mělo utišit všechny její starosti ohledně toho, jestli ji ještě pořád miluje. Žádný muž nemohl takhle říci, že vás potřebuje, pokud by vás nemiloval.

Rand chvíli seděl a civěl na dveře, které se zavřely za Egwain. Tolik se změnila od holky, s níž vyrůstal. V těch aielských šatech se jí dařilo působit jako slušná nápodoba moudré – tedy až na výšku, malá moudrá s velkýma tmavýma očima – ale ona Egwain vždycky všechno dělala horlivě. Zůstala chladná jako kterákoliv Aes Sedai, a když si myslela, že ji ohrožuje, popadla saidar. Tohle si o ní musí pamatovat. Ať už nosí jakékoliv šaty, chce se stát Aes Sedai a hodlala zachovávat tajemství Aes Sedai i poté, co jí dal jasně najevo, že Elain potřebuje, aby zajistil mír ve dvou státech. Dál na ni musí myslet jako na Aes Sedai. Bylo mu z toho dokonce velice smutno.

Unaveně vstal a znovu si oblékl kabát. Pořád ještě se musel sejít s cairhienskými šlechtici, s Colavaere a Maringilem, s Dobrainem a ostatními. A s Taireny. Meilan, Aracome a zbytek té bandy by se pěkně cukali, kdyby Cairhieňanům věnoval jen o chviličku déle než jim. A moudré s ním taky budou chtít mluvit, a Timolan a ostatní kmenoví náčelníci, co tu byli a s nimiž se dnes ještě nesešel. Proč vlastně chtěl odejít z Caemlynu? No, rozmluva s Heridem byla příjemná. Otázky, které nanesl, sice příjemné nebyly, ale bylo hezké mluvit s někým, kdo si nepamatoval, že je Drak Znovuzrozený. A našel si trochu času bez aielské koterie kolem sebe. Bude to muset provádět častěji.

Zahlédl svůj odraz v zrcadle v pozlaceném rámu. „Aspoň jsi jí neukázal, že jsi utahaný,“ řekl svému odrazu. To byla jedna z Moiraininých stručnějších rad. Nikdy nedovol, aby tě Aes Sedai viděly oslabeného. Jenom si musel zvyknout na to, že musí Egwain považovat za jednu z nich.

Sulin, na pohled poklidně dřepící v zahradě pod komnatami Randa al’Thora, zabodla do hlíny malý nožík. Zdánlivě se tu bavila házením nožem. Houkání skalní sovy z jednoho okna ji zvedlo se zaklením na nohy, nůž vrátila za pás. Rand al’Thor opět opustil své pokoje. Takhle na něj dohlížet nešlo. Kdyby tu měla Enailu nebo Somaru, byla by je na něj nasadila. Obvykle se ho snažila chránit před takovýmihle hloupostmi, jako by byl jejím prvním bratrem.

Doklusala k nejbližším dveřím, připojila se ke třem Děvám –žádná nepřišla s ní – a začala pátrat v bludišti chodeb, přičemž předstírala, že se jen prochází. Ať už chtěl Car’a’carn cokoliv, jedinému synu Děvy, který se k nim kdy vrátil, se nesmělo nic stát.