Pán chaosu

29 Oheň a duch

Nyneiva se zastavila ve stínu Menší věže a opatrně si otřela obličej. Pak zastrčila šátek zpátky do rukávu. Ne že by to k něčemu bylo – vzápětí byla zase zpocená jako myš – ale chtěla uvnitř vypadat co nejlépe. Chtěla vypadat chladná, vážná, důstojná. Neměla moc velkou naději. Bodalo ji ve spáncích a žaludek měla... křehký. Dnes ráno se nedokázala podívat na snídani. Samozřejmě to bylo jenom horkem, ale chtěla se vrátit do postele, stočit se do klubíčka a umřít. A na vrchol všeho ji hryzl její cit pro počasí, roztavené slunce by mělo být schované za převalujícími se černými mračny a nebezpečnými klikatými blesky.

Strážci poflakující se venku na první pohled nevypadali, že jsou na hlídce, ale byli. Připomínali jí Aiely, které potkala v Tearském Kameni. Nejspíš připomínali vlky i ve spánku. Z Menší věže vyběhl jakýsi holohlavý muž s hranatým obličejem, skoro stejně vysoký jako ona, ale skoro stejně široký jako vysoký, a hnal se ulicí, přičemž mu nad ramenem vyčníval jílec meče. Dokonce i jemu – Jorimu, spojenému s Morvrin – se dařilo tak vypadat.

Kolem projel Uno s uzlem na temeni, vedl koně davem a horka si téměř nevšímal i přes ocelové pláty a kroužky své zbroje, která ho kryla od ramen dolů. Zkroutil se v sedle, aby na ni viděl svým zdravým okem, a jí náhle potemněla tvář. Birgitte žvanila. Pokaždé, když ji ten muž zahlédl, očividně čekal, že ho požádá o koně. Byla téměř připravená odjet. Dokonce ani Elain nemohla říci, že si vedou dobře. No, mohla a řekla, ale neměla.

Uno se za rohem ztratil z dohledu a Nyneiva si povzdechla. Jenom se snažila oddálit chvíli, kdy bude muset vstoupit do Menší věže. Mohla tam být Myrelle. Znovu si otřela obličej a zamračila se na svraštělou ruku – dneska bude drhnout hrnce jedenáctý den a ještě jí zbývalo devětadvacet dní, devětadvacet! – a vstoupila.

Tam, kde býval šenk, když ještě byla Menší věž zájezdním hostincem, bylo poněkud chladněji, což jí trošku pomohlo od bolení hlavy. Všichni teď místnost nazývali „předpokoj". Tady nikdo neplýtval časem na opravy. V krbovém obložení chyběly kameny a pod omítkou byly vidět laťky vespod. Areina, Nicola a ještě jedna novicka se tu oháněly košťaty, ale na věkem zdrsnělou podlahu moc velký dojem neudělaly. Areina byla opět zachmuřená, ale ji nikdy netěšilo, když musela pracovat spolu s novickami. V Salidaru pracoval každý. Na druhém konci místnosti hovořila Romanda se dvěma štíhlými zestárlými Aes Sedai – sice měly bezvěké tváře, ale vlasy měly bílé – podle tenkých plášťů proti prachu, které ještě měly na sobě, musely dorazit teprve nedávno. Po Myrelle nebylo ani vidu, ani slechu, takže si Nyneiva vydechla úlevou. Ta ženská Nyneivě umyla hlavu při každé příležitosti a pak zas obráceně! U stolů, které byly každý pes jiná ves, zato však pečlivě uspořádané do řad, seděly Aes Sedai a probíraly se pergameny či vydávaly rozkazy strážcům a sloužícím, avšak v menším rozsahu, než když tuto místnost viděla poprvé. Na poschodí nahoře bydleli pouze přísedící a jejich sluhové, všechny ostatní přestěhovali, aby měly Aes Sedai místo na práci. Menší věž převzala atributy Bílé věže a nade vše přísnou formálnost. Když Nyneiva viděla tuto místnost poprvé, překypovala činností, působila dojmem, že se něco děje. Ten dojem však byl falešný. Teď se tu pracovalo pomalu, ale místo působilo dojmem Bílé věže.

Nyneiva přistoupila k jednomu stolu, nikoliv tomu nejbližšímu, a opatrně udělala pukrle. „Omlouvám se, Aes Sedai, ale řekli mi, že Siuan a Leana jsou tady. Mohla bys mi říct, kde jsou?“

Brendas přestala psát a vzhlédla k ní chladnýma tmavýma očima. Nyneiva si vybrala ji místo někoho blíž u dveří, protože Brendas byla jednou z mála Aes Sedai, které ji nikdy nedusily kvůli Randovi. Kromě toho kdysi, když byla Siuan amyrlin, vybrala Brendas jako důvěryhodnou osobu. Sice to s tímhle nemělo co dělat, ale Nyneiva hledala malé útěchy, kde to jen šlo.

„Jsou s některými přísedícími, milé dítě.“ Brendas měla hlas jako zvonečky, stejně bez pocitů jako bledou tvář. Bílé projevovaly emoce jen zřídkakdy, ale Brendas nikdy.

Nyneiva potlačila podrážděný vzdech. Jestli si je přísedící pozvaly, aby jim podaly hlášení od svých zvědů, tak možná nebudou volné celé hodiny. Možná celý den ne. Tou dobou už bude po krk v hrncích. „Děkuju, Aes Sedai.“

Brendas její pukrle zastavila pokynem ruky. „Pokročila s tebou Theodrin včera nějak?“

„Ne, Aes Sedai.“ Jestli měla v hlase menší napětí a mluvila trochu stroze, měla důvod. Theodrin tvrdila, že hodlá vyzkoušet vše, a očividně tím skutečně myslela všechno. Včerejší úsilí zahrnovalo popíjení vína, aby se uvolnila, jenomže Nyneiva nějak skončila u víc než jen několika doušků. Byla si jistá, že nikdy nezapomene na to, jak ji nesou zpátky do pokoje, a ona přitom zpívá – zpívá! – nebo že si na to někdy vzpomene, aniž by zrudla ve tváři. Brendas to musela vědět. Všichni to museli vědět. Nyneiva se málem začala kroutit.

„Ptám se jenom proto, že tvoje studia zřejmě trpí. Slyšela jsem, jak několik sester říká, že jsi zřejmě došla na konec svých pozoruhodných objevů. Možná je to vina těch úkolů navíc, co máš – ale Elain něco odhalí každý den, dokonce i když učí své třídy a drhne hrnce. Hodně sester uvažuje, jestli by ti nepomohly víc než Theodrin. Kdybychom se střídaly a pracovaly s tebou každý den, mohlo by to přinést ovoce spíš než tato neformální sezení s někým, kdo je, koneckonců, sama jenom o málo víc než přijatou.“ To všechno pronesla vyrovnaným tónem bez nejmenšího náznaku obvinění, přesto Nyneivě zahořely tváře, jako by na ni křičela.

„Jsem si jistá, že Theodrin najde klíč každým dnem, Aes Sedai,“ skoro šeptala. „Budu se víc snažit, Aes Sedai.“ Spěšně se poklonila a otočila se dřív, než ji mohla Brendas znovu zastavit. Výsledkem bylo, že vrazila do jedné ze dvou bělovlasých nově příchozích. Byly si dost podobné, aby byly skutečné sestry, téměř jako zrcadlové odrazy, s jemnými kostmi a dlouhými patricijskými obličeji.

Tedy spíš se o ni otřela a snažila se omluvit, ale Aes Sedai na ni upřela pohled, na nějž by byl i orel pyšný. „Dávej si pozor, kam šlapeš, přijatá. Za mých časů přijatá, která se pokusila pošlapat Aes Sedai, by měla vlasy bělejší než já, než by dokončila drhnutí podlah.“

Druhá se dotkla její ruky. „Ale nech to dítě jít, Vandene. Máme tu práci.“

Vandene si nad Nyneivou ostře odfrkla, přesto se však nechala odvést ven.

Nyneiva chvilku počkala, aby měly dost času odejít, a zahlédla, jak z jedné sněmovní místnosti vychází Sheriam s Myrelle, Morvrin a Beonin. Myrelle ji taky uviděla a vyrazila jejím směrem, udělala však jen krok, než Sheriam a Morvrin položily zelené sestře ruce na ramena a rychle a tiše jí něco řekly, přičemž vrhaly pohledy po Nyneivě. Zabraná do hovoru, čtveřice přešla místností a zmizela v jiných dveřích.

Nyneiva počkala, dokud nebyla zase před Menší věží, než se chytila za cop a schválně za něj zatahala. Včera v noci se sešly s moudrými. Uhádnout, proč ostatní zastavily Myrelle, než s ní promluvila, bylo docela snadné. Jestli do Srdce Kamene konečně dorazila i Egwain, neměla se to dozvědět. Nyneiva z al’Mearů byla v nemilosti. Nyneiva z al’Mearů drhla hrnce jako novicka, když měla být o krok výš než přijatá. Nyneiva z al’Mearů se s Theodrin nikam nedostávala a pramen jejích úžasných objevů vyschl. Nyneiva z al’Mearů se nikdy nestane Aes Sedai. Věděla, že to byla chyba, začít posílat všechno od Moghedien přes Elain. Věděla to!

Jazyk se jí kroutil při vzpomínce na odpornou pachuť. Vařené kočičí kapradí a drcený Černobýl. Protijed, který použila na nejedno dítě, co nechtělo přestat lhát. V pořádku. Tak to navrhla ona sama, ale stejně to byla chyba. Aes Sedai už nemluvily o jejích novinkách, nyní mluvily o tom, že žádné nejsou. Aes Sedai, které nikdy neprojevily víc než letmý zájem o její blok, se teď slézaly a vymýšlely, jak ho zlomit. Nemohla vyhrát. Tak nebo tak, dřív nebo později skončí u toho, že ji budou Aes Sedai zkoumat od hlavy k patě od slunce východu do západu.

Trhla za cop silněji, dost tvrdě, aby ji z toho zabolela hlava, a podle toho, jak ji už bolela, tak jí to na náladě rozhodně nepřidalo. Voják se železným kloboukem lučištníka a prošívanicí zpomalil a zvědavě se na ni podíval, jenže ona po něm vrhla pohled tak plný destilované zloby, že zakopl o vlastní nohy a rychle se ztratil v davu. Proč musela být Elain tak tvrdohlavá?

Ramena jí sevřely mužské ruce a ona se otočila, připravená říci něco, co by mu utrhlo hlavu. Slova jí odumřela na jazyku.

Přes dlouhé bílé kníry se na ni křenil Tom Merrilin a ve vrásčité tváři se mu jiskřily bystré modré oči. „Podle toho, jak se tváříš, Nyneivo, bych si skoro myslel, že se zlobíš, ale vím, že máš tak sladkou povahu, že tě lidi žádají, aby sis smočila prstíky v jejich čaji.“

Vedle něj stál Juilin Sandar, hodně hubený chlapík, který jako by byl vyřezaný z tmavého dřeva, a opíral se o na coul silnou bambusovou hůl. Juilin byl Tairen, ne Taraboňan, přesto však nosil ten směšný kuželovitý červený klobouk s plochou střechou, dokonce ještě omšelejší, než když ho viděla naposledy. Když se na něj podívala, strhl si klobouk z hlavy. Oba muži byli zaprášení a špinaví po cestě a byli vyhublí, i když ani jeden nebyl na začátku zrovna tlustý. Vypadali, jako by týdny po odchodu ze Salidaru spali v šatech, pokud zrovna nebyli v sedle.

Než stačila Nyneiva otevřít ústa, zasáhla je hotová lidská bouře. Elain se na Toma vrhla tak prudce, až se zapotácel. Ten ji samozřejmě popadl kolem pasu a zvedl ji ze země, načež se s ní zatočil jako s malou holčičkou i přesto, že lehce kulhal. Když ji zase stavěl na zem, smál se a ona také. Natáhla ruku a zatahala ho za knír a oba se rozchechtali ještě víc. Kejklíř si prohlédl její ruce, měla je svraštělé jako Nyneiva, a zeptal se, do jakých potíží to zase spadla, když na ni zrovna nedával pozor, aby se chovala způsobně, a ona odpověděla, že nepotřebuje, aby jí někdo říkal, co má dělat, jenomže to pokazila, jelikož se začervenala a zahihňala a kousla se do rtu.

Nyneiva se zhluboka nadechla. Občas, když si ti dva hráli na otce a dceru, zacházeli trochu moc daleko. Občas si Elain zřejmě myslela, že je jí deset, a Tom stejně tak. „Myslela jsem, že máš dnes ráno třídu novicek, Elain.“

Druhá žena po ní vrhla úkosem pohled, pak se vzpamatovala a snažila se zachovat dekorum, i když pokus přišel trochu pozdě, a začala si uhlazovat šaty s pruhy. „Požádala jsem Calindin, aby ji vzala za mě,“ prohlásila ledabyle. „Napadlo mě, že bych ti mohla dělat společnost. A jsem ráda, že jsem to udělala,“ dodala a usmála se na Toma. „Teď si můžeme poslechnout všechno, co jste zjistili v Amadicii."

Nyneiva si odfrkla. Dělat jí společnost, to určitě. Na včerejšek si sice moc nevzpomínala, ale pamatovala si, že se Elain smála, když ji svlékala a ukládala do postele, a to slunce ještě ani nezašlo. A byla si jistá, že se jí ta ženská ptala, jestli nechce vědro vody, aby si zchladila hlavu.

Tom si ničeho nevšiml. Většina mužů byla slepá, ačkoliv on byl obvykle dost bystrý. „Musíme si pospíšit,“ pravil. „Když nás teď Sheriam vymačkala, chce, abychom podali hlášení některejm přísedícím osobně. Naštěstí se to dá docela dobře zkrátit. Podél Eldar není dost bělokabátníků, aby zabránili přejít třeba myši, kdyby měla dost trumpet a bubnů, aby ji ohlásily na den dopředu. Silný oddíl je na tarabonské hranici a další muži se snaží zadržet proroka na severu, ale jinak Niall zřejmě shromažďuje všechny bělokabátníky kolem Amadicie a Ailron tam taky stahuje svoje vojáky. Než jsme odešli, začalo se v ulicích mluvit i o Salidaru, ale jestli na něj Niall pomyslel dvakrát, tak o tom nikde není slyšet ani zmínku.“

„Tarabon,“ zamumlal Juilin s pohledem upřeným na svůj klobouk. „Velmi nezdravá země pro každého, kdo se neumí postarat sám o sebe, aspoň tak jsme to slyšeli.“

Nyneiva si nebyla moc jistá, který z těch dvou se umí líp skrývat, ale byla si jistá, že vám oba dokážou lhát do očí, že by z toho kupec s vlnou zmodral závistí. A právě teď si byla jistá, že něco schovávají.

Elain viděla víc. Popadla Toma za klopu kabátu a upřeně se na něj zadívala. „Slyšels něco o máti,“ prohlásila klidně, a nebyla to otázka.

Tom si klouby ruky uhladil kníry. „V každý amadicijský ulici uslyšíš stovky řečí, dítě, a další povídačka je vždycky divočejší než ta předchozí.“ Na ošlehané, pokroucené tváři měl výraz čiré nevinnosti a upřímnosti, ale ten chlap nebyl nevinný ani v den, kdy se narodil. „Povídá se, že tady v Salidaru je celá Bílá věž s deseti tisíci strážci, připravenými překročit Eldar. Povídá se, že Aes Sedai zabraly Tanchiko a Rand má křídla a v noci lítá, a –“

„Tome,“ řekla Elain.

Zafrkal a zlobně se zamračil na Juilina a Nyneivu, jako by to byla jejich chyba. „Dítě, je to jenom drb a stejně šílenej jako ty ostatní. Nemohl jsem nic potvrdit a věř mi, že jsem se snažil. Nechtěl jsem o tom mluvit. Jenom to vyvolá bolest. Nech to plavat, dítě.“

„Tome.“ Mnohem důrazněji. Juilin přešlápl a tvářil se, jako by chtěl být někde úplně jinde. Tom se tvářil jenom zachmuřeně.

„No, když už to musíš slyšet. Všichni v Amadicii si zřejmě myslí, že tvoje matka je v pevnosti Světla, že povede vojsko bělokabátníků zpátky do Andoru.“

Elain zakroutila hlavou a tiše se zasmála. „Ach Tome, snad si nemyslíš, že bych si dělala starosti s něčím takovým? Máti by nikdy nepřešla k bělokabátníkům. Přála bych si, aby to udělala. Taky bych si přála, aby byla naživu. Dokonce i kdyby porušila vše, co mě kdy učila – přivést cizí vojáky do Andoru, a ještě navíc bělokabátníky! – přála bych si to. Jenže kdyby přání měla křídla...“ Její úsměv byl smutný, avšak smutek byl tlumený. „Už jsem dotruchlila, Tome. Máti je mrtvá a já musím udělat, co půjde, abych jí byla hodna. Ona by nikdy neutekla po nějakých směšných klepech, ani by kvůli nim neplakala.“

„Dítě,“ řekl neohrabaně.

Nyneivu napadlo, co, pokud něco, vlastně sám nad Morgasinou smrtí cítí. Jakkoliv bylo zatěžko tomu uvěřit, býval kdysi Morgasiným milencem, když byla mladá a Elain ještě málem batole. Tenkrát určitě nevypadal, jako by zůstal příliš dlouho viset na slunci. Nyneiva věděla jen málo o tom jak nebo proč to skončilo, jen že vyklouzl z Caemlynu se zatykačem visícím mu nad hlavou. To nebyl důkaz lásky, o němž by se vyprávělo v příbězích. Teď se rozhodně tvářil, že ho zajímá jenom to, jestli Elain mluví pravdu, nebo svou bolest skrývá. Poplácával ji po rameni a hladil po vlasech. Kdyby si Nyneiva nepřála, aby na sebe aspoň jednou štěkali jako normální lidé, tak by to považovala za docela hezký obrázek.

Obrázek kdosi narušil, když si lehce odkašlal. „Mistře Merriline?“ promluvila Tabitha a roztáhla čistě bílé šaty v rychlé úkloně. „Mistře Sandare? Sheriam Sedai vzkazuje, že přísedící jsou připravené vás přijmout. Vzkazuje, že jste neměli ani opustit Menší věž.“

„Tak Menší věž, co?“ ucedil Tom suše a prohlížel si bývalý hostinec. „Elain, nemůžou nás tady držet věčně. Až tu skončíme, můžeme si spolu probrat... cokoliv budeš chtít.“ Kývl na Tabithu, aby je vedla, a vyrazil zpátky. Jak byl tak unavený po cestě, jeho kulhání bylo výraznější. Juilin se narovnal a následoval ho, jako by kráčel na popravčí lešení. Byl, koneckonců, Tairen.

Nyneiva a Elain tam stály, na sebe se však nepodívaly.

Nakonec Nyneiva řekla: „Nechtěla jsem –“ ve chvíli, kdy Elain řekla: „Neměla jsem –“ Obě se okamžitě odmlčely a chvíli se jenom popotahovaly za sukně a otíraly si tváře.

„Na postávání venku je moc horko,“ prohlásila Nyneiva nakonec.

Nebylo příliš pravděpodobné, že se přísedící, které vyslýchaly Siuan a Leanu, zastaví, aby si poslechly Toma a Juilina. Takové věci si mezi sebou rozdělovaly. Takže zůstal Logain, jakkoliv si přála, aby ne. Od něj nic nezjistí. Bylo to však lepší než kroutit palci, dokud se na ni nevrhne tucet Aes Sedai a budou si ji po hodině vyměňovat.

S povzdechem se vydala po ulici. Elain se k ní připojila, jako kdyby ji Nyneiva pozvala. To Nyneivě pomohlo najít hněv, který bude potřebovat. Náhle si uvědomila, že má Elain holá zápěstí.

„Kde je náramek?“ zeptala se tiše. Nikdo na ulici by nepochopil, o čem mluví, i kdyby je zaslechl, ale když člověk jednou zapomněl na opatrnost, byl konec. „Kde je Marigan?“

„Mám ten náramek ve váčku, Nyneivo.“ Elain ustoupila, aby nechala projet bryčku, a pak se za ní znovu připojila k Nyneivě. „Marigan pere naše ložní prádlo asi s dvaceti dalšími ženami okolo. A pokaždé, když se pohne, sténá. Řekla něco, o čem si myslela, že to Birgitte neuslyší, a Birgitte... Musela jsem to sundat, Nyneivo. Birgitte měla právo a to bolelo. Řekla jsem Marigan, aby vykládala, že spadla ze schodů.“

Nyneiva si odfrkla, ale duši do toho nedala. Poslední dobou náramek moc nenosila. Ne proto, že nemohla dát dál všechno, co vykutala, jako svůj vlastní objev. Pořád si byla jistá, že Moghedien ví něco o léčení, i když si to sama neuvědomuje – nikdo nemohl být tak slepý – a byl zde ten trik, jak zachytit mužské usměrňování, o němž Moghedien pořád tvrdila, že už ho mají skoro správně. Pravdou bylo, že se bála, že by mohla udělat něco mnohem horšího než Birgitte, kdyby se s tou ženskou stýkala častěji, než bylo naprosto nezbytné. Možná to bylo tím, jak pod vším zřejmě leželo uspokojení, dokonce i když Moghedien sténala zpětně předávanou bolestí, když se to Nyneiva snažila zvládnout. Možná si vzpomínala, jak se bála, sama s tou ženou bez náramku. Možná rostoucím znechucením, že jedné ze Zaprodanců oddalují spravedlivou odplatu. Možná ode všeho trochu. Věděla však, že se teď musí nutit nasadit si náramek a že kdykoliv vidí Moghedieninu tvář, nejradši by ji praštila pěstí.

„Neměla jsem se smát,“ ozvala se Elain. „Mrzí mě to.“

Nyneiva se zastavila na místě tak prudce, že jakýsi jezdec musel škubnout otěžemi, aby ji nepřejel. Zařval něco, než ho dav odnesl pryč, ale Nyneiva se tak lekla, že ho vůbec nevnímala. Nelekla se kvůli omluvě, nýbrž kvůli tomu, co musela říci. Co bylo správné říci. Pravdu.

Neschopna podívat se Elain do očí znovu vykročila ulicí. „Mělas právo se smát. Já...“ Ztěžka polkla. „Udělala jsem ze sebe úplnýho blbce.“ Musela. Pár doušků, říkala Theodrin. Pohár. A ona vypila celý džbán. Když už jste měli neuspět, lepší bylo mít k tomu nějaký lepší důvod než to, že to prostě nezvládnete. „Mělas poslat pro to vědro a strčit mi do něj hlavu, dokud bych bez chyby neodrecitovala celý Velký hledání Valerskýho rohu.“ Odvážila se podívat koutkem oka. Elain měla na tvářích barevné skvrny. Takže o vědru padla zmínka.

„Mohlo se to stát komukoliv,“ odvětila druhá žena prostě.

Nyneiva cítila, jak jí samotné hoří tváře. Když se to stalo Elain, ona děvče namočila, aby spláchla víno. „Mělas udělat, cokoliv bylo nutný, abych... vystřízlivěla.“

Byla to ta nejpodivnější hádka, jakou Nyneiva pamatovala. Ona trvala na tom, že se zachovala jako úplný idiot a zasloužila si, cokoliv by z toho pošlo, kdežto Elain za ni vymýšlela jednu omluvu za druhou. Nyneiva nechápala, proč se cítí tak osvěžená, když na sebe takhle vzala veškerou vinu. Nevzpomínala si, že by někdy něco takového udělala, ne, aniž by se zuby nehty bránila. Skoro se rozzlobila, že s ní Elain nesouhlasí, že se chovala dětinsky jako šašek. Trvalo to jen do chvíle, než došly k malému domku s doškovou střechou na kraji vesnice, kde přespával Logain.

„Jestli toho nenecháš,“ prohlásila Elain, „tak přísahám, že pro to vědro vody pošlu hned teď.“

Nyneiva otevřela ústa a zase je zavřela. Dokonce i v téhle nově nalezené euforii, kdy přiznávala, že se zmýlila, by něco takového zašlo příliš daleko. Když se cítila takhle dobře, nemohla čelit Logainovi. Když se cítila takhle dobře, tak by to stejně nebylo k ničemu, a bez Moghedien a náramku se rozhodně cítila moc dobře, aby se pouštěla do něčeho takového. Podívala se na dva strážce stojící na stráži u dveří s kamennými veřejemi. Nebyli dost blízko, aby je slyšeli, ale ona přesto ztišila hlas. „Elain, pojďme. Dneska v noci.“ Když se Tom a Juilin vrátili do Salidaru, nebylo třeba žádat Una, aby našel koně. „Ne do Caemlynu, jestli nechceš. Do Ebú Daru. Merilille tu mísu nikdy nenajde a Sheriam nám nikdy nedovolí ji jít hledat. Co říkáš? Dneska v noci?“

„Ne, Nyneivo. Jak prospějeme Randovi, když nás chytnou jako uprchlice? A to přesně budeme. Dala jsi mi slovo, Nyneivo. Dala jsi mi slovo, pokud něco najdeme.“

„Slíbila jsem, pokud ale najdeme něco, co budem moct použít. A našly jsme jen tohle!“ Nyneiva druhé ženě strčila pod nos svraštělé ruce.

Elain se vytratila tvrdost z tváře i hlasu, našpulila rty a dívala se do země. „Nyneivo, víš, že jsem řekla Birgitte, že zůstáváme. No, zdá se, že ona řekla Unovi, že ti za žádných okolností nesmí pořídit koně, pokud k tomu nedá souhlas. Řekla mu, že uvažuješ o útěku. Zjistila jsem to, až bylo příliš pozdě.“ Podrážděně pohodila hlavou. „Jestli tohle znamená mít strážce, tak nevím, proč by někdo nějakého chtěl.“

Nyneiva měla dojem, že jí rozčilením vylézají oči z důlků. Tak proto na ni civěl. Euforie vyprchala v žáru – no, částečně hněvu a částečně ponížení. Ten muž věděl. Myslel si, že ona... Počkat. Chvíli se mračila na Elain, ale potom se rozhodla nevyslovit otázku, která jí přišla na mysl. Zmínila se Birgitte Unovi pouze o Nyneivě, nebo snad přidala i Elain? Elain si našla docela slušnou náhradní rodinu. V Tomovi shovívavého otce, který ji chtěl naučit všemu, co znal, a v Birgitte starší sestru, která si myslela, že má na práci zabránit mladší, aby jezdila na koních, které zatím ještě nezvládne.

„V tom případě,“ prohlásila hluše, „jdu zjistit, co se dá, od Logaina.“

Byl to malý domek, jen dvoupokojový, ale díky silným kamenným zdem bylo uvnitř poměrně chladno. Logain byl jen v košili, bafal u okna z fajfky a četl si. Aes Sedai o něj pečovaly dobře. Židle i stoly byly stejné jako všechny v Salidaru – nic zdobeného, ale dobře vyrobeného, ačkoliv spolu nic neladilo – a červenozlatý koberec se vzorem mořských vln ležel přes skoro celou podlahu, která byla umetená tak dobře, že Nyneiva pochybovala, že by si tu zametal sám.

Když vstoupily, odložil muž knihu, a to, že nezaklepaly, ho zřejmě nijak nevyvedlo z míry. Líně se zvedl, vyklepal fajfku, natáhl si kabát a teprve pak se ladně uklonil. „Rád vás po tak dlouhé době zase vidím. Myslel jsem, že jste na mě zapomněly. Dáte si se mnou trochu vína? Aes Sedai mě drží pěkně zkrátka, ale když mi něco dají, vůbec není špatné.“

Nabídka vína by byla stačila – Nyneiva jenom tak tak potlačila škubnutí – kdyby potřebovala víc, aby se navztekala. Myslela na Una, a fakt, že Logain je muž, stačil. Nebylo zapotřebí vytahovat hněv z Menší věže. I tohle pomyšlení však přidalo svůj dílek. Pravý zdroj byl náhle tady, neviděné teplo těsně mimo dohled. Otevřela se a saidar ji zaplavil, pokud předtím cítila euforii, teď to bylo víc než extáze. Ona se mu poddávala, Světlo spal Theodrin!

„Posaď se,“ řekla mu chladně. „Nebudeš zbytečně žvanit. Odpověz, když se tě zeptám, a jinak drž zobák.“

Logain jenom pokrčil rameny, poddajný jako štěně. Ne, ne poddajný, usmíval se s vrcholnou drzostí. Část toho pocházela z toho, co cítil k Aes Sedai, a část... Díval se, jak si Elain sedá na druhou židli a s vybranou péči si upravuje suknice, a dokonce i kdyby Nyneiva neviděla, nač se dívá, věděla by, že to je žena. Neulizoval se, neslintal, jenom... Nyneiva nevěděla co, jenom že stejně se podíval i na ni, a ona si přitom velmi dobře uvědomovala, že je žena a on je muž. Možná to bylo jenom tím, že byl pohledný a měl široká ramena, ale rád si o sobě hodně myslel. Ovšemže to nebylo tím.

Odkašlala si a spletla do něj vlákna saidaru, vzduch a vodu, oheň a zemi, ducha. Všechny prvky léčení, ale teď je použila jako sondu. Bylo by pomohlo, kdyby na něj položila ruce, ale nemohla se k tomu nějak přimět. Už hodně špatné bylo dotýkat se ho prostřednictvím jediné síly. Byl zdravý jako býk a skoro stejně silný, nebylo s ním nic v nepořádku, ani v nejmenším – až na tu díru.

Nebyla to skutečná díra, spíš pocit, že to, co vypadá jednolité, není, že to, co vypadá hladké a rovné, se ve skutečnosti stáčí kolem prázdna. Ten pocit znala dobře ze svých začátků, když si myslela, že by se skutečně mohla něco naučit. Pořád jí z toho naskakovala husí kůže.

Logain se na ni upřeně díval. Nevzpomínala si, že by přistupovala blíž. Jeho tvář byla ztuhlá jako maska nestydatého opovržení. Možná nebyla Aes Sedai, ale v řadě stála hned za nimi.

„Jak to všechno zvládneš najednou?“ zeptala se Elain. „Nedokázala bych sledovat ani polovinu.“

„Ticho, ticho,“ zamumlala Nyneiva. Zakryla, jaké úsilí ji to stojí, a drsně uchopila Logainovu hlavu do obou rukou. Ano. S tělesným dotekem to bylo lepší, obraz byl ostřejší.

Nasměrovala plný proud saidaru tam, kde by měla být díra – a málem ji překvapilo, že našla prázdnotu. Jistě, pořád nečekala, že by něco zjistila. Muži se v používání jediné síly od žen lišili stejně jako v tělesné stavbě, možná víc. Stejně dobře mohla studovat kámen, aby se poučila o rybách. Bylo dost těžké soustředit se na to, co dělala, věděla, že to dělá jenom proto, aby něco dělala, zabíjela tím čas.

Co chtěla Myrelle říct? Zadržela by snad zprávu od Egwain? Ta prázdnota, tak malá, že ji mohla klidně přehlédnout, byla značně rozlehlá, když do ní jednou dostala prameny, dost rozlehlá, aby je všechny pohltila. Kdybych si jenom mohla promluvit s Egwain. Vsadím se, že jakmile se dozví, že Věž posílá k Randovi poselstvo a Aes Sedai tady jenom sedí na zadku a nic nedělají, pomůže mi přesvědčit Elain, že tady jsme udělaly všechno, co jenom šlo. Rozlehlá prázdnota, nicota. A co to, co našla v Siuan a Leaně, pocit něčeho odříznutého? Byla si jistá, že je to skutečné, jakkoliv slabé. Muži a ženy se možná lišili, ale možná... Jenom si s ní nějak potřebuju promluvit. Ona by pochopila, že Rand by na tom byl lépe, kdyby odsud odešly. Ji Elain poslechne. Elain si myslí, že Egwain zná Randa líp než kdo jiný. Tady to je. Něco přeříznutého. Jen dojem, ale stejný jako u Siuan a Leany. Tak jak ji najdu? Kdyby se mi jenom zase zjevila ve snu. Sázím se, že bych ji přemluvila, aby se k nám přidala. My tři bychom na tom byly mnohem líp u Randa. Společně bychom mu mohly říct všechno, co zjistíme v Tel’aran’rhiodu, zabránit mu, aby udělal nějakou hloupou chybu s Aes Sedai. Tohle pochopí. Něco na tom přerušeném... Kdyby se to přemostilo ohněm a duchem, tak...

To, jak se Logainovi lehce rozšířily oči, jí prozradilo, co udělala. Dech se jí zadrhl v hrdle. Couvla od něj tak rychle, že si zakopla o sukně.

„Nyneivo,“ řekla Elain a narovnala se, „co se dě –?“

Chvilička, a Nyneiva měla všechen saidar, který udržela, převedený do štítu. „Běž najít Sheriam,“ vyhrkla. „Nikoho jinýho, jenom Sheriam. Řekni jí...“ Zhluboka se nadechla, připadalo jí to jako celé hodiny, srdce jí cválalo jako splašený kůň. „Řekni jí, že jsem vyléčila Logaina."