Pán chaosu

35 Ve sněmovně přísedících

Egwain zírala na Sheriam a přemítala, jestli se nemá začít smát. Možná za dobu, kterou strávila s Aiely, zapomněla, jaký smysl pro humor mají Aes Sedai. Sheriam její pohled opětovala s tou bezvěkou, nevyrušitelnou tváří, její zešikmené zelené oči jako by nikdy nemrkaly. Egwain se podívala na ostatní. Sedm bezvýrazných tváří, jen vyčkávaly. Siuan se snad slabě usmívala, ale její „úsměv“ mohl docela dobře být jen přirozenou křivkou rtů. V mihotavém světle lamp vypadaly jejich rysy náhle cizí a nelidské.

Egwain měla lehkou hlavu a slabá kolena. Bez přemýšlení sebou plácla na židli s rovným opěradlem. A okamžitě se zase postavila. To jí rozhodně pročistilo hlavu. Aspoň trošku. „Nejsem ani Aes Sedai,“ vyhrkla bez dechu. To působilo dostatečně nicneříkajícím dojmem. Musel to být nějaký šprým nebo... nebo... nebo tak něco.

„To se dá obejít,“ prohlásila Sheriam rázně, a aby to podtrhla, přitáhla si světle modrou šerpu.

Beonin přikývla, až se jí medové cůpky zahoupaly. „Amyrlin, ona je Aes Sedai – zákon je v tom dostatečně jasný. Na několika místech stojí ‚amyrlin je Aes Sedai‘ – ale nikde se nepíše, že je nezbytné být Aes Sedai, aby ses mohla stát amyrlin.“ Všechny Aes Sedai znaly zákony Věže, ale jako vyjednavačky musely šedé sestry znát zákony každé země, a Beonin začala hovořit jako na přednášce, jako by vysvětlovala něco, co žádná neznala tak dobře jako ona sama. „Zákon, který ustanovuje, jak má být amyrlin vybírána, říká pouze ‚žena, která je povolána‘ nebo ‚ta, která stojí před sněmovnou‘ či něco podobného. Od začátku do konce není nikde ani zmínka o slovech ‚Aes Sedai'. Nikde. Někdo by mohl říci, že jako záměr tvůrkyň je třeba to brát v úvahu, ale je jasné, že ať byl záměr žen, které zákon napsaly, jakýkoliv, tak –“ Zamračila se, protože ji Carlinya zarazila.

„Nepochybně si myslely, že je to zřejmé do té míry, že není třeba se o tom zmiňovat. Nicméně logické je, že zákon znamená to, co říká, ať už si tvůrce myslel, že znamená cokoliv.“

„Zákon se jen málokdy stará o logiku,“ ucedila Beonin kysele. „Nicméně v tomto případě,“ připojila po chvíli, „máš docela pravdu.“ Egwain řekla: „A sněmovna to vidí stejně.“

Všechny mluvily vážně, dokonce i Anaiya, když říkala: „Budeš Aes Sedai, dítě, jakmile budeš pozvednuta na amyrlinin stolec. Konec a basta.“ Dokonce i Siuan byla vážná, přes ten svůj lehký úsměv. Byl to úsměv.

„Tři přísahy můžeš složit, jakmile budeme zpátky ve Věži,“ přisadila si Sheriam. „Uvažovaly jsme o tom, že bys je stejně měla pronést, ale bez hole přísah by to mohlo být považováno za podvod a klam. Lepší je počkat.“

Egwain se málem znovu posadila, než se vzpamatovala. Moudré možná měly pravdu, možná cestování Tel’aran’rhiodem v těle provede něco s vaší myslí. „Tohle je šílený,“ namítla. „Nemůžu být amyrlin. Jsem... Jsem...“ Námitky se jí hromadily na jazyku v jedné změti, díky čemuž se nezmohla na slovo. Je příliš mladá, Siuan sama byla nejmladší amyrlin za celou historii, a i jí bylo třicet, když ji pozvedly. Egwain se teprve začala učit, bez ohledu na to, co všechno už věděla o světě snů. Amyrlin byly velmi vzdělané a zkušené. A moudré, rozhodně se předpokládalo, že budou moudré. Ona se cítila jenom zmatená a ohromená. Většina žen strávila v šatu mladší novicky deset let a deset jako přijatá. Pravda, některé postupovaly rychleji, dokonce mnohem rychleji. Třebas Siuan. Ale ona sama byla mladší novickou necelý rok a přijatou ještě kratší dobu. „To není možný!“ bylo to nejlepší, co ze sebe nakonec vypravila.

Morvrin si odfrkla tak, že jí to připomnělo Sorileu. „Uklidni se, dítě, jinak tě uklidním sama. Teď není chvíle na to, abys nám tu koktala nebo omdlívala.“

„Ale já nebudu ani vědět, co mám dělat! Vůbec nic neznám!“ Egwain se zhluboka nadechla. Prudce bušící srdce jí to sice neuklidnilo, avšak pomohlo to – trochu. Aielské srdce. Cokoliv udělaly, ona jim nedovolí, aby ji zastrašovaly. Podívala se na Morvrin a prohlédla její hraně tvrdý výraz. Pomyslela si: Může mě stáhnout z kůže, ale nemůže mě zastrašovat. „Tohle je směšný, tak. Nenechám ze sebe přede všema udělat hlupáka, a právě tohle bych udělala. Jestli mě sněmovna povolala kvůli tomuhle, tak jim řeknu ne.“

„Obávám se, že tuhle možnost nemáš,“ povzdechla si Anaiya a uhladila si šaty, překvapivě nabíraný a přeplácaný kousek z růžového hedvábí, s půvabnou slonovinovou krajkou lemující každý volný okraj. „Nemůžeš odmítnout povolání stát se amyrlin o nic víc, než bys mohla odmítnout povolání před soud. Slova povolání jsou dokonce stejná.“ To tedy bylo povzbudivé. Ach ano, to tedy bylo.

„Teď bude volit sněmovna.“ Myrelle mluvila s nádechem smutku, což Egwain náladu rozhodně nijak nezvedlo.

Sheriam se znenadání usmála a položila ruku Egwain kolem ramen. „Neboj se, dítě. My ti pomůžeme a povedeme tě. Proto jsme tady.“

Egwain neříkala nic. Nenapadlo ji nic, co by řekla. Poslechnout zákon možná nebylo stejné jako nechat se zastrašit, ale pocit měla stejný. Vzaly její mlčení jako souhlas a souhlas to také nejspíš byl. Bez odkladu poslaly Siuan, která sice vrčela, že tímto úkolem pověřily ji, aby osobně probudila přísedící a oznámila jim, že Egwain dorazila.

Než byla Siuan ze dveří, v domě se všechny ženy vrhly do práce. Značnou dobu probíraly Egwaininy jezdecké šaty – jenže ona se této debaty nezúčastnila. Z dřímoty v křesle v zadní místnosti vzbudily kyprou služebnou a neprodleně ji s pohrůžkou, aby ani necekla, poslaly ven, aby sebrala šaty každé přijaté, které najde a které by mohly Egwain padnout. Egwain si vyzkoušela osmery, přímo v předním pokoji, než našly jedny, které jí více méně padly. Byly příliš obtažené v prsou, ale naštěstí volné kolem boků. Po celou dobu, co služka přinášela další šaty a Egwain si je zkoušela, se Sheriam a ostatní střídaly a poučovaly ji o tom, co přijde, co má udělat a co říkat.

Nechaly ji všechno opakovat. Moudré si myslely, že říci něco jednou stačí – a běda učednici, která by pozorně neposlouchala a nedávala pozor. Egwain si něco z toho, co měla vykládat, pamatovala z výuky mladších novicek ve Věži a všechno napoprvé bez chybičky zopakovala, ale Aes Sedai všechno probíraly pořád dokola a pak ještě jednou. Egwain tomu nerozuměla. U každého jiného by si myslela, že je nervózní, i přes klidné tváře. Začala uvažovat o tom, jestli snad nedělá nějakou chybu, takže dávala důraz na různá slova.

„Řekni to tak, jak jsme ti to předvedly,“ štěkla Carlinya hlasem jako lámající se rampouch a Myrelle nemluvila o nic hřejivěji, když říkala: „Nemůžeš si dovolit chybu, dítě. Ani jedinou!“

Ještě ji to nechaly přednést pětkrát, a když namítala, že každé slovo vyslovila přesně, že správně zodpověděla, kdo kde bude stát a kdo bude co říkat, přesně tak, jak jí to řekly, napadlo ji, že jí nejspíš Morvrin dá pěkně za uši, pokud to dřív neudělá Beonin či Carlinya. Jejich zamračené pohledy byly vlastně stejně tvrdé jako pár facek a Sheriam se tvářila, jako by Egwain byla trucující novicka. Egwain si povzdechla a začala znovu od začátku: „Vstoupím se třema z vás...“

Téměř prázdnými ulicemi zalitými měsíčním světlem kráčelo mlčenlivé procesí. Těch pár lidí, kteří ještě byli venku, se na ně skoro nepodívalo. Šest Aes Sedai s jednou osamělou přijatou tady mohlo i nemuselo být běžnou záležitostí, ale očividně nebylo natolik neobvyklé, aby to vzbudilo poznámky. Okna, za nimiž se předtím svítilo, nyní byla zcela tmavá. Na městečko padlo ticho, takže jejich kroky zněly na tvrdě udusané hlíně dost zřetelně. Egwain prstem hladila prsten s Velikým hadem, který měla zase zpátky na levé ruce. Podlamovala se jí kolena. Byla připravená čelit čemukoliv, ale tohle do jejího seznamu „čehokoliv“ rozhodně nepatřilo.

Před čtvercovou tříposchoďovou kamennou budovou se zastavily. Za okny byla všude tma, ale v měsíčním světle stavení vypadalo jako zájezdní hostinec. Carlinya, Beonin a Anaiya měly zůstat tady a přinejmenším první dvě to nijak zvlášť netěšilo. Sice si nestěžovaly, stejně jako to nedělaly předtím, ale zbytečně si upravovaly suknice a hlavy držely strnule zpříma a na Egwain se ani nepodívaly.

Anaiya Egwain pohladila po vlasech. „Půjde to dobře, dítě.“ Nesla pod paží ranec, šaty, které si Egwain oblékne, až bude po všem. „Učíš se rychle.“

V kamenné budově se hlubokým hlasem rozezvučel gong, jednou, dvakrát, třikrát. Egwain málem nadskočila. Na okamžik se rozhostilo ticho, pak gong zopakoval svou břesknou píseň. Myrelle si nepřítomně uhladila šaty. Znovu ticho, následované třetím zavoláním.

Veliká místnost s vysokým stropem uvnitř nebyla tak tmavá, zdaleka ne. Na římsách čtyř velkých kamenných krbů stály lampy a další lemovaly schodiště vedoucí na další poschodí i ochoz se zábradlím nahoře. V rozích stály vysoké rozložité kandelábry se zrcadly, zesilujícími jas. Pokrývky přes okna zadržovaly všechno světlo uvnitř.

Na bočních stranách místnosti stálo v řadě vždycky devět křesel, čelem do místnosti, ve skupinkách po třech. Ženy v křeslech, přísedící šesti adžah zastoupených v Salidaru, měly šátky a šaty v barvách svých adžah. Hlavy otočily k Egwain a jejich tváře vyjadřovaly pouze chladnou vážnost.

Na protějším konci místnosti stálo další křeslo, stojící na malém pódiu, připomínajícím plochou krabici. Vysoké těžké křeslo, s nohami a opěrkami pokrytými vyřezávanými spirálami, bylo omalované tmavě žlutou barvou v nápodobě zlacení. Přes lenochy byla přehozená štóla s pruhy sedmi barev. Od místa, kde stála, to Egwain ke štóle připadalo celé míle daleko.

„Kdo přichází před věžovou sněmovnu?“ chtěla vědět Romanda vysokým, jasným hlasem. Byla usazena těsně pod zlatým křeslem, proti trojici modrých sester. Sheriam plavně ustoupila stranou a odhalila tak Egwain.

„Ta, která přichází poslušně ve Světle,“ odvětila Egwain. Měl se jí třást hlas. Určitě to neudělají doopravdy.

„Kdo přichází před věžovou sněmovnu?“ chtěla vědět Romanda znovu.

„Ta, která přichází pokorně ve Světle.“ Každou chvíli se to změní v soud nad ní za to, že předstírala, že je Aes Sedai. Ne, to ne. Kdyby to byl tento případ, jenom by ji odstínily a na čas zamkly. Ale určitě...

„Kdo přichází před věžovou sněmovnu?"

„Ta, která přichází na povolání sněmovny, poslušně a pokorně ve Světle, a žádá pouze o možnost přijmout vůli sněmovny.“

Mezi šedými pod Romandou vstala tmavá štíhlá žena. Jako nejmladší přísedící pronesla Kwamesa obřadní otázku, která se datovala až k Rozbití světa. „Je tu přítomen někdo jiný než ženy?“

Romanda schválně shodila šátek z ramen, a než vstala, pověsila ho přes opěradlo křesla. Jako nejstarší bude odpovídat první. Stejně pomalu si rozepnula šaty a spolu se spodničkou si je stáhla k pasu. „Jsem žena,“ prohlásila.

Kwamesa opatrně odložila svůj šátek přes křeslo a svlékla se do pasu. „Jsem žena,“ řekla.

Pak vstávaly ostatní a také se odhalovaly, každá se pak, když předvedla důkaz, prohlásila za ženu. Egwain trochu zápasila s těsným živůtkem šatů přijaté, které pro ni našly, až jí musela Myrelle pomoci s knoflíčky, ale všechny čtyři byly brzy stejně polonahé jako ostatní.

„Jsem žena,“ pronesla Egwain s ostatními.

Kwamesa pomalu obešla místnost, před každou ženou se zastavila a téměř urážlivě si prohlédla její poprsí. Poté se znovu postavila před své křeslo a ohlásila, že kromě žen není nikdo jiný přítomen. Aes Sedai se posadily a většina si začala natahovat živůtky. Ne zrovna spěšně, ale jen málokterá zase plýtvala časem. Egwain málem potřásla hlavou. Nemohla se zahalit dřív, než obřad pokročí. Kdysi dávno Kwamesina otázka vyžadovala důkladnější důkazy. Za těch dní se formální obřady prováděly tak, že ženy byly „oděny ve Světle", což znamenalo, že na sobě neměly ani nitku. Co by tyhle ženy udělaly v aielském potním stanu či shienarské lázni?

Teď nebyl na takové myšlenky čas.

„Kdo stojí za touto ženou,“ začala Romanda, „a zavazuje se za ni, duši za duši, život za život?“ Seděla vzpřímená a svrchovaně důstojná, kypré poprsí měla stále obnažené.

„Já se tak zavazuji,“ pronesla pevným hlasem Sheriam a o malou chvíli později ji postupně následovaly silnými hlasy Morvrin a Myrelle.

„Přistup, Egwain z al’Vereů,“ přikázala ostře Romanda. Egwain popošla o tři kroky a klekla si. Byla otupělá. „Proč jsi tady, Egwain z al’Vereů?“

Skutečně byla otupělá, nic necítila. A nemohla si ani vzpomenout na to, co má odpovědět, nicméně odpovědi jí jaksi samy splývaly ze rtů. „Byla jsem povolána věžovou sněmovnou.“

„Co žádáš, Egwain z al’Vereů?“

„Chci sloužit Bílé věži, nic víc a nic míň.“ Světlo, ony to opravdu udělají!

„Jak chceš sloužit, Egwain z al’Vereů?“

„Svým srdcem, duší i tělem, ve Světle. Beze strachu či výsad, ve Světle.“

„Kde chceš sloužit, Egwain z al’Vereů?“

Egwain dýchala zhluboka. Ještě pořád by mohla tuhle pitomost zarazit. Přece se skutečně nemohla... „Na amyrlinině stolci, zlíbí-li se věžové sněmovně.“ Dech se jí zadrhl. Teď už bylo pozdě couvnout. Možná bylo příliš pozdě už v Srdci Kamene.

Delana povstala první, pak Kwamesa a Janya, a další, na znamení souhlasu, až před svými stolicemi stálo devět přísedících. Romanda byla stále pevně usazená v křesle. Devět z osmnácti. Přijetí muselo být jednomyslné – sněmovna vždy vyžadovala konsensus, všechna hlasování byla jednomyslná, ačkoliv aby toho bylo dosaženo, obvykle to vyžadovalo hodně vyjednávání – dnes v noci se však kromě obřadních frází žádné hovory nepovedou, a tohle bylo téměř jasné odmítnutí. Sheriam a ostatní se jí vysmály, když nanesla, že by se to mohlo stát, a udělaly to tak rychle, že by si byla mohla dělat starosti, kdyby celá věc nebyla tak směšná, ale ony ji jen tak mimochodem varovaly, že by k něčemu takovému mohlo dojít. Ne k odmítnutí, ale k tomu, že přísedící, jež zůstanou sedět v křeslech, tím budou chtít dát najevo, že nejsou žádní palácoví psíčci. Podle Sheriam to bylo jenom gesto, ukázka, ale když se Egwain podívala na Romandinu vážnou tvář a na Lelaine, jež byla téměř stejně vážná a s holou hrudí, nebyla si tím vůbec jistá. Taky jí tvrdily, že tohle provedou nejvýš tři čtyři.

Stojící ženy beze slova opět zaujaly svá místa. Nikdo nepromluvil, ale Egwain věděla, co má dělat. Otupělost zmizela.

Vstala, přistoupila k nejbližší přísedící, zelené s ostrými rysy jménem Samalin, jež zůstala sedět. Když před ní Egwain znovu poklekla, Sheriam si klekla vedle ní s velkou mísou s vodou v rukou. Sheriam vypadala chladná a suchá, zatímco Egwain se začínala lesknout potem, ale Sheriam se třásly ruce. Morvrin přiklekla k nim a podala Egwain plátno, zatímco Myrelle čekala po jejím boku s osuškou přes ruku. Myrelle se z nějakého důvodu tvářila rozzlobeně.

„Prosím, dovol mi sloužit,“ řekla Egwain. Samalin, s pohledem upřeným přímo před sebe, si vyhrnula suknice ke kolenům. Nohy měla bosé. Egwain jí umyla nohy a osušila je, potom se přesunula k další zelené, korpulentnější ženě jménem Malind. Sheriam a ostatní jí řekly jména všech přísedících. „Prosím, dovol mi sloužit.“ Malind měla hezkou tvář s plnými rty a tmavýma očima, které působily veselým dojmem, nyní se však neusmívala. Byla jednou z těch, co vstaly, nohy však měla také bosé.

Všechny přísedící byly bosé, kolem celé místnosti. Když Egwain umývala všechny ty nohy, přemítala, zda přísedící předem věděly, kolik jich zůstane sedět. Očividně věděly, že některé nevstanou, že bude třeba vykonat tuto službu. Věděla jenom o málo víc o tom, jak sněmovna funguje, než co zaslechla na přednáškách mladších novicek. O praktických věcech nevěděla zhola nic. Mohla jenom pokračovat.

Omyla a osušila poslední nohu – patřila Janye, která se mračila, jako by myslela na něco zcela jiného, ale aspoň předtím vstala – hodila plátno do umyvadla a vrátila se na své místo na konci místnosti, kde opět poklekla. „Prosím, dovolte mi sloužit.“ Další příležitost.

Delana opět vstala první, ale Samalin ji tentokrát těsně následovala. Žádná z žen přímo nevyskočila, ale jedna po druhé vstávaly, až zůstaly sedět pouze Lelaine a Romanda. Dívaly se na sebe, ne na Egwain. Nakonec Lelaine nepatrně pokrčila rameny, neuspěchaně si natáhla živůtek a vstala. Romanda otočila hlavu a podívala se na Egwain. Dívala se tak dlouho, až si Egwain začala jasně uvědomovat, že se jí mezi prsy a po žebrech řine pot. Nakonec, majestátně pomalu, se Romanda znovu oblékla a potom se připojila k ostatním. Egwain za sebou, kde čekaly Sheriam a ostatní, zaslechla úlevný výdech.

Samozřejmě to ještě neskončilo. Romanda a Lelaine společně přistoupily k Egwain a vedly ji ke žlutě omalovanému křeslu. Egwain se před ním zastavila a ony jí natáhly živůtek a kolem ramen ovinuly štólu amyrlinina stolce, přičemž společně se všemi přísedícími odříkávaly: „Jsi pozvednuta na amyrlinin stolec, ve slávě Světla, kéž Bílá věž přetrvá navěky. Egwain z al’Vereů, strážkyně zámků, plameni Tar Valonu, amyrlin.“ Lelaine stáhla Egwain z levé ruky prsten s Velikým hadem a podala ho Romandě, jež ho Egwain nasadila na pravou ruku. „Kéž Světlo ozařuje amyrlinin stolec a Bílou věž.“

Egwain se zasmála. Romanda zamrkala, Lelaine sebou trhla, a nebyly samy. „Jenom jsem si na něco vzpomněla,“ řekla Egwain a pak dodala: „dcery.“ Takhle amyrlin oslovovala Aes Sedai. Egwain si vzpomněla na to, co mělo přijít teď. Nemohla si pomoci, aby si neříkala, že to je odplata za to, jak se protáhla Tel’aran’rhiodem. Egwain z al’Vereů, strážkyni zámků, plameni Tar Valonu, amyrlin, se podařilo posadit na tvrdé dřevěné křeslo, aniž by to vypadalo, že si sedá s přehnanou opatrností, a aniž by sebou trhla. Obojí považovala za vítězství vůle.

Sheriam, Myrelle a Morvrin připluly blíž – ať už lapala po dechu kterákoliv, nyní se to z vážných tváří poznat již nedalo – a přísedící se za nimi seřadily do zástupu, který se táhl až ke dveřím. Řadily se podle věku, Romanda byla až na konci.

Sheriam roztáhla suknice v široké úkloně. „Prosím, dovol mi sloužit, matko.“

„Smíš sloužit Věži, dcero,“ odpověděla Egwain, jak nejvážněji dovedla. Sheriam jí políbila prsten, ustoupila stranou a poklonila se Myrelle.

Aes Sedai postupovaly popořadě. Uspořádání zástupu občas vyvolalo překvapení. Žádná z přísedících nebyla skutečně mladá, i přes hladké líce Aes Sedai, ale světlovlasá Delana, o níž si Egwain myslela, že musí být přinejmenším stejně stará jako Romanda, nestála ani v polovině zástupu, kdežto Lelaine a Janya, obě docela hezké ženy bez jediného šedého vlásku v tmavých kadeřích, stály těsně před bělovlasou žlutou sestrou. Každá předvedla pukrle a políbila Egwain prsten s naprosto bezvýraznou tváří – ačkoliv některé se podívaly na pruhy na Egwaininých šatech – a bez dalšího slova opustila místnost zadními dveřmi. Normálně by toho bylo víc, ale zbytek obřadu bude muset počkat na ráno.

Konečně zůstala Egwain sama jenom se třemi ženami, které se za ni zavázaly. Pořád si nebyla jistá, co to znamená. Když Egwain vstala, Myrelle šla vpustit ostatní tři. „Co by se stalo, kdyby Romanda nevstala?“ Údajně měla dostat ještě jednu příležitost, jedno kolo umývání nohou a žádání o možnost sloužit, ale Egwain si byla jistá, že kdyby Romanda i podruhé hlasovala ne, dostala by třetí příležitost.

„Pak by nejspíš v několika dnech pozvedly jako amyrlin ji samotnou,“ odpověděla Sheriam. „Ji nebo Lelaine.“

„Tak jsem to nemyslela,“ prohlásila Egwain. „Co by se stalo se mnou? Vrátila bych se prostě zase jako přijatá novicka?“ Anaiya a ostatní se k ní přihnaly, samý úsměv, a Myrelle začala Egwain pomáhat z bílých šatů s pruhy a do světle zeleného hedvábí, které na sobě bude mít jen tak dlouho, než se dostane do postele. Bylo pozdě, ale amyrlin se tu nemohla procházet v šatech přijaté.

„S největší pravděpodobností,“ odpověděla po chvíli Morvrin. „Nemůžu říct, jestli by to bylo štěstí nebo ne, být přijatou, o které by každá přísedící věděla, že se téměř stala amyrlin.“

„Stává se to zřídkakdy,“ připojila se Beonin, „ale žena, která je odmítnuta jako amyrlin, je obvykle poslána do vyhnanství. Sněmovna usiluje o soulad, a ona by prostě byla neustále zdrojem nesouladu.“

Sheriam se podívala Egwain přímo do očí, jako by chtěla na svá následující slova položit důraz. „Do vyhnanství by určitě poslaly nás. Mne, Myrelle a Morvrin zcela jistě, a nejspíš i Carlinyu, Beonin a Anaiyu.“ Najednou se usmála. „Ale nic takového se nestalo. Nová amyrlin by měla svou první noc strávit rozjímáním a modlitbami, ale jakmile ti Myrelle dozapíná ty knoflíčky, nejlepší bude, když ti konečně povíme aspoň něco málo o tom, jak vypadají záležitosti v Salidaru.“

Všechny se na ni dívaly. Myrelle stála za ní a dopínala jí šaty, nicméně Egwain cítila její pohled. „Ano. Ano, myslím, že to bude nejlepší.“