Pán chaosu

21 Do Shadar Logothu

„Vzít nás tam?“ řekla Covril a působivě se zamračila na mapu v Randových rukou. „To nás odvede daleko od naší cesty, jestli si správně vzpomínám, kde leží Dvouříčí. Při hledání Loiala už nepromarním ani den.“ Erith důrazně přikyvovala.

Haman, s tvářemi zvlhlými od slz, kroutil hlavou nad jejich spěchem, ale řekl: „To nemůžu dopustit. Aridhol – nyní Shadar Logoth, jak jsi ho správně pojmenoval – není místo pro někoho tak mladého, jako je Erith. Pravda je, že to vlastně není místo pro nikoho.“

Rand pustil mapu a vstal. Znal Shadar Logoth lépe, než by chtěl. „Žádný čas neztratíš. Vlastně ho získáš. Zavedu vás tam cestováním, průchodem. Dnes urazíte většinu cesty do Dvouříčí. Nezdržíme se dlouho. Vím, že mě dokážeš dovést přímo k bráně.“ Ogierové dokázali brány vycítit, když nebyly příliš daleko.

Tohle nutně vyvolalo další poradu za kašnou a Erith trvala na tom, že se jí zúčastní také. Rand zachytil jenom kousky, a přesto bylo zřejmé, že Haman, umíněně potřásající velkou hlavou, proti plánu protestuje, kdežto Covril, s ušima tak ztuhlýma, až se zdálo, že se snaží získat každý coul výšky, na něm trvala. Zprvu se Covril mračila stejně tolik na Erith jako na Hamana. Ať už byl vztah mezi tchyní a snachou u ogierů jakýkoliv, ona si očividně myslela, že mladší ženě do tohohle nic není. Ale netrvalo dlouho, než změnila názor. Ogierské ženy se postavily proti Hamanovi a neúnavně do něj bušily.

„...příliš nebezpečné. Příliš nebezpečné,“ od Hamana znělo jako vzdálené hřmění.

„...dneska skoro tam...“ Slabší hřmění od Covril.

„...už tak je venku příliš dlouho...“ Téměř stříbrný rachot od Erith.

„...spěchej pomalu...“

„...můj Loial...“

„...můj Loial...“

„...Mashadar pod našima nohama...“

„...můj Loial...“

„...můj Loial...“

„...jako starší...“

„...můj Loial...“

„...můj Loial...“

Haman se vrátil k Randovi a popotahoval se za kabát, jako kdyby ho chtěl roztrhnout vedví. Ženy ho následovaly. Covril se dařil klidnější výraz než Erith, která se snažila potlačit úsměv, ale uši se štětičkami měla skloněné ve stejně veselém úhlu, což nějak naznačovalo spokojenost.

„Rozhodli jsme se,“ řekl Haman škrobeně, „přijmout tvou nabídku. Ať tohle směšné potulování skončí, abych se mohl vrátit ke svým třídám. A k pařezu. Ehm. Ehm. Před pařezem je o tobě třeba hodně povědět.“

Randovi nezáleželo na tom, jestli Haman navykládá pařezu, že je tyran. Ogierové se drželi stranou od lidí, pokud neopravovali své stavby, a nebylo pravděpodobné, že nějaké lidi popudí proti němu či naopak. „Dobrá,“ pravil. „Pošlu někoho, aby vám přinesl vaše věci.“

„Máme všechno tady s sebou.“ Covril obešla kašnu, sklonila se a zvedla dva rance, skryté za nádržkou. Oba by pro dospělého muže znamenaly těžký náklad. Covril jeden podala Erith a druhý si přehodila přes hlavu, takže měla popruhy na prsou a ranec jí držel na zádech.

„Jestli tam Loial bude,“ vysvětlovala Erith, když si nandávala svůj ranec, „můžeme se bez průtahů vrátit do Državy Tsofu. Jestli ne, tak budeme připravení jít dál. Bez průtahů.“

„Vlastně to bylo kvůli postelím,“ svěřoval se Haman a rozpřáhl ruce, naznačuje tak velikost asi pro lidské dítě. „Kdysi měl každý hostinec venku dva tři pokoje pro ogiery, ale teď se velmi těžko hledají. Dost špatně se to chápe.“ Pohlédl na mapy a povzdechl si. „Špatně se to chápalo.“

Rand počkal jen tak dlouho, než si Haman podal svůj ranec, pak popadl saidín a otevřel průchod přímo tam vedle kašny, díru do vzduchu, v níž bylo vidět rumem a plevelem zarostlou ulici a pobořené budovy.

„Rande al’Thore.“ Sulin málem vpochodovala na nádvoří těsně před hloučkem sloužících a gai’šainů s nákladem map. Liah a Cassin byli s ní a předstírali stejnou ledabylost. „Žádals další mapy.“ Při pohledu na průchod se málem zatvářila vyčítavě.

„Tam se dokážu ochránit lépe, než bys to zvládla ty,“ sdělil jí Rand chladně. Nechtěl, aby to znělo tak studeně, ale jak byl zabalen do prázdnoty, jeho hlas mohl znít jen chladně a vzdáleně. „Tam není nic, s čím by mohly bojovat tvoje oštěpy, a pár tvorů, se kterými bojovat vůbec nemůžeš.“

Sulin pořád neopustilo něco z její dřívější škrobenosti. „Další důvod, proč bychom tam měly být.“

To nemohlo rozhodně dávat smysl nikomu jinému než Aielovi, ale... „Nebudu se o to přít,“ prohlásil. Pokusila by se ho následovat, kdyby odmítl. Zavolala by Děvy, které by se snažily proskočit průchodem, i když by se už zavíral. „Předpokládám, že máš zbytek dnešní stráže za dveřmi. Pískni na ně. Všichni se však budou držet blízko mě a ničeho se nedotknou. Pospěš si. Chci to vyřídit.“ Vzpomínky na Shadar Logoth neměl zrovna příjemné.

„Poslala jsem je pryč, jak jsi naléhal,“ řekla Sulin znechuceně. „Nechej mě pomalu napočítat do sta.“

„Do deseti.“

„Do padesáti.“

Rand kývl a ona zakmitala prsty. Jalani vyrazila do paláce a Sulin opět zamávala rukama. Tři gai’šainky pustily náklad map a zatvářily se polekaně – Aielové se nikdy netvářily tak překvapeně – zvedly dlouhé bílé sukně a zmizely v paláci, kde se rozběhly na všechny strany, ale ať už se pohybovaly jakkoliv rychle, Sulin byla před nimi.

Když Rand napočítal do dvaceti, začali na nádvoří přibíhat Aielové, proskakovali okny a seskakovali z balkonů. Málem přestal počítat. Všichni byli zahalení a jen pár z nich byly Děvy. Když našli jen Randa a tři ogiery, kteří na ně zvědavě mrkali, začali se kolem sebe zmateně rozhlížet. Někteří si stahovali závoje. Palácoví sluhové se choulili k sobě.

Proud pokračoval i poté, co se Sulin vrátila, bez závoje, přesně když napočítal do padesáti, a nádvoří bylo plné Aielů. Rychle začalo být zřejmé, že rozeslala zprávu, že Car’a’carn je v nebezpečí, což byl jediný způsob, jak mohla v určeném čase získat dost oštěpů. Muži trochu kysele bručeli, ale většina to považovala za dobrý žert a pár se jich zasmálo a zabušilo oštěpy o puklíře. Žádný však neodešel. Podívali se na průchod, dřepli si na paty a čekali, co se bude dít.

Rand měl sluch zostřený jedinou silou, takže dobře zaslechl Děvu jménem Nandera, šlachovitou, přesto však stále hezkou i přes šediny ve žlutých vlasech, šeptat Sulin: „Mluvilas ke gai’šainkám, jako by byly Far Dareis Mai.“

Sulin klidně upřela modré oči do Nandeřiných zelených. „Ano. To vyřídíme, až se dnes Rand al’Thor bezpečně vrátí.“

„Až bude v bezpečí,“ souhlasila Nandera.

Sulin rychle vybrala dvacet Děv, některé byly na stráži už ráno, některé ne, ale když začal Urien vybírat Rudé štíty, muži z ostatních společenstev trvali na tom, že se chtějí taky zúčastnit. Město za průchodem vypadalo jako místo, kde by se mohli vyskytovat nepřátelé, a Car’a’carna bylo třeba chránit. Popravdě řečeno, žádný Aiel se nikdy neotočil zády k možnému boji, a čím mladší byli, tím pravděpodobnější bylo, že nějaký budou hledat. Další hádka málem začala, když Rand prohlásil, že mužů nesmí být víc než Děv – to by Far Dareis Mai zneuctilo, jelikož jim svěřil svou čest – a Děv nesmí být víc, než už vybrala Sulin. Skutečně je bral na místo, kde je neochrání žádná bojová obratnost, a každý, který s ním šel, byl jeden navíc, jehož bude muset hlídat. To jim ale nevysvětloval. Nedalo se poznat, čí čest by pošlapal, kdyby to udělal.

„Nezapomeňte,“ řekl, jakmile byl doprovod vybrán, „na nic nesahat. Nic nebrat, dokonce ani hlt vody. A pořád buďte v dohledu. Za žádných okolností nechoďte do žádného domu.“ Haman a Covril důrazně přikyvovali, což zřejmě udělalo na Aiely větší dojem než Randova slova. Hlavně že to na ně dojem udělalo.

Prošli průchodem do dávno mrtvého města, města víc než mrtvého.

Zlaté slunce na půl cesty k nadhlavníku opékalo trosky bývalé slávy. Tu a tam byla nad nějakým mramorovým palácem vidět nedotčená kupole, ale většina jich byla děravá a často zůstaly jen oblé zlomky. Dlouhé chodníky se sloupořadím vedly k věžím tak vysokým, že si o nich v Cairhienu mohli jen nechat zdát, i k věžím končícím zubatě. Všude byly propadlé střechy, na popraskaných dlažebních kamenech ležely cihly a kameny z popadaných budov a hradeb. Každou křižovatku zdobily roztříštěné kašny a rozbité památníky. Na hromadách rumu rostly zakrslé, nyní již usychající stromy. Uschlý plevel čouhal z puklin v dláždění i stěnách. Nikde se nic nehýbalo, ani pták, ani potkan, ani vánek. Shadar Logoth halilo ticho. Shadar Logoth. Místo, kde číhá Stín.

Rand nechal průchod zmizet. Žádný Aiel se neodhalil. Ogierové se rozhlíželi kolem se stísněným výrazem a ušima přitisknutýma k hlavě. Rand držel saidín v zápase, o němž Taim tvrdil, že muži říká, že je naživu. Dokonce i kdyby nedokázal usměrňovat, možná zvlášť tady, by tu chtěl mít tuhle upomínku.

Aridhol býval za časů trollockých válek velké hlavní město, spojenec Manetherenu a ostatních Deseti států. Když války trvaly dost dlouho, aby vedle ní vypadala stoletá válka jako chvilka, když se zdálo, že Stín všude vítězí a každé vítězství Světla jenom kupuje čas, stal se rádcem v Aridholu muž jménem Mordeth a poradil vládci, že aby zvítězil, aby přežil, musí být Aridhol tvrdší než Stín, krutější než Stín, méně důvěřivý. A pomalu se tak stalo, až nakonec byl Aridhol ne-li černější než Stín, tak alespoň stejně černý. Když válka proti trollokům ještě zuřila, Aridhol se obrátil do sebe, obrátil se proti sobě a sám sebe pohltil.

Něco tady zůstalo, něco, co bránilo tomu, aby tady ještě někdy někdo žil. Každý oblázek na tomto místě byl pošpiněn nenávistí a podezíráním, které zavraždily Aridhol a zanechaly po sobě Shadar Logoth. Každý oblázek mohl časem roznést nákazu.

A zůstalo víc než jenon špína, ačkoliv i ta stačila vyštvat každého člověka se zdravým rozumem.

Rand se pomalu otočil na místě kolem dokola a prohlížel si okna jako prázdné oční důlky, s vymáčknutými bulvami. S tím, jak slunce šplhalo po obloze, cítil neviděné pozorovatele. Když tu byl předtím, ten pocit nebyl tak silný, dokud slunce nezačalo sestupovat. Zůstalo tu mnohem víc než jenom špína. Když tady tábořilo vojsko trolloků, všichni zemřeli, prostě zmizeli, zůstaly po nich jen krví načmárané zprávy na zdech, v nichž prosili Temného, aby je zachránil. Noc nebyla právě nejlepší dobou na návštěvu Shadar Logothu.

Tohle místo mě děsí, zamumlal Luis Therin za prázdnotou. Tebe neděsí?

Rand zadržel dech. Opravdu se ten hlas obracel k němu? Ano, děsí mě.

Je tu temnota. Čerň černější než černá. Kdyby se Temný rozhodl přebývat mezi lidmi, vybral by si tohle místo. Ano. Vybral.

Musím zabít Demandreda.

Rand zamrkal. Copak má Demandred nějakou spojitost se Shadar Logothem? S tímhle místem?

Konečně si vzpomínám, jak jsem zabil Izmaela. V tom hlase se ozýval údiv nad novým objevem. Zasloužil si zemřít. Lanfear si taky zasloužila zemřít, ale jsem rád, že jsem ji nezabil já.

Byla to jen shoda náhod, nebo ten hlas skutečně mluvil k němu? Slyšel ho Luis Therin, odpovídal mu? Jak jsem – jak jsi zabil Izmaela? Pověz mi jak.

Smrt. Chci odpočinek ve smrti. Ale ne tady. Nechci zemřít tady. Rand si povzdechl. Jenom shoda náhod. On by tu rovněž nechtěl zemřít. Palác opodál, s rozbitými sloupy v průčelí, se značně nakláněl do ulice. Každou chvíli mohl spadnout a pohřbít je tam, kde stáli. „Veď,“ vybídl Hamana. K Aielům dodal: „Nezapomeňte, co jsem říkal. Ničeho se nedotýkat, nic nebrat a zůstat na dohled.“

„Nemyslel jsem, že to bude tak zlé,“ zabručel Haman. „Skoro to smetlo bránu.“ Erith zasténala a Covril se tvářila, jako by se k ní ráda připojila, kdyby nebyla tak důstojná. Ogierové byli citliví na náladu místa. Haman ukázal. Zpocený obličej u něj neměl nic společného s panujícím vedrem. „Tudy.“

Randovi pod nohama křupalo rozbité dláždění jako rozpadající se kosti. Haman je vedl kolem rohů a ulicemi, kolem jedné hromady trosek za druhou, ale směr držel jistě. Aielové kolem se pohybovali po špičkách. Podle toho, jak vypadaly jejich oči nad černými závoji, tak oni nečekali útok, podle nich útok již začal.

Nevidění pozorovatelé a rozbité budovy přivolali vzpomínky, kterým by se Rand raději vyhnul. Tady Mat vstoupil na cestu, která ho posléze přivedla k Valerskému rohu, jež ho málem zabila, a možná ho dovedla i do Rhuideanu a ter’angrialu, o němž nechtěl nikdy mluvit. Tady zmizel Perrin, když všichni museli prchat nocí, a když ho Rand nakonec uviděl, daleko odsud, měl zlaté oči, smutný výraz a tajemství, o něž se Moirain s Randem nikdy nepodělila.

Sám také neunikl bez škrábnutí, ačkoliv jeho se Shadar Logoth nedotkl přímo. Padan Fain je sem všechny následoval, jeho, Mata a Perrina, Moirain a Lana, Nyneivu a Egwain. Padan Fain, forman a častý návštěvník Dvouříčí. Padan Fain, temný druh. Teď víc než jen temný druh, a horší, říkala Moirain. Fain je sem všechny následoval, jenže místo opustilo něco víc než Fain, nebo míň. Fain, nakolik byl ještě Fainem, chtěl Randa mrtvého. Vyhrožoval každému, koho Rand miloval, jestli za ním Rand nepřijde. A Rand nepřišel. Tohle vyřídil Perrin, udržel Dvouříčí v bezpečí, avšak Světlo, jak to bolelo. Co Fain dělal s bělokabátníky? Mohl být Pedron Niall temným druhem? Když jimi mohly být Aes Sedai, tak mohl i sám pan velící kapitán dětí Světla.

„Tady to je,“ řekl Haman a Rand sebou trhl. Shadar Logoth bylo to poslední místo na zemi, kde byste se měli zamyslet a ztratit pojem o okolí.

Tam, kde stál starší, kdysi bývalo rozlehlé náměstí, ačkoliv teď byla na jednom konci zvětralá hromada kamení. Uprostřed náměstí, kde by mohla stát kašna, byla místo toho zdobená filigránová ohrada z nějakého lesklého kovu, vysoká jako ogier a nedotčená rzí. Uzavírala něco, co vypadalo jako vysoký kus kamene s vyřezávanými liánami a lístky tak jemně vytvořenými, až jste málem čekali, že uvidíte, jak jimi pohybuje větřík, a překvapilo vás, když jste si uvědomili, že nejsou zelené. Brána, ačkoliv rozhodně jako žádná normální brána nevypadala.

„Vysekali háj hned poté, co ogierové odešli zpátky do državy,“ mručel Haman rozzlobeně a vraštil dlouhé obočí, „už po dvaceti třiceti letech, a rozšířili město.“

Rand se dotkl plotu pramenem vzduchu a přemítal, jak se dostat dovnitř. Když se celá věc zhroutila a rozpadla na dvacet i víc kousků, které při pádu zvonily a řinčely, až ogierové nadskočili, zamrkal. Rand potřásl spokojeně hlavou. Ovšem. Kov, který přežil tak dlouho beze jediné skvrnky rzi, musel být ukutý s pomocí jediné síly, možná dokonce pozůstatek z věku pověstí, avšak spoje, které držely pruty pohromadě, zrezivěly už dávno a stačilo jen do nich trochu strčit.

Covril mu položila ruku na rameno. „Prosím tě, abys ji neotevíral. Loial ti nepochybně prozradil jak – vždycky projevoval příliš velký zájem o takovéhle věcí – ale Cesty jsou nebezpečné.“

„Můžu ji zamknout,“ poznamenal Haman, „aby ji už nikdy nikdo neotevřel bez Talismanu růstu. Ehm. Ehm. Je to prostá záležitost.“ Ale netvářil se nijak dychtivě. Rozhodně se k ní nepřiblížil.

„Možná že se bude jednou muset použít a nebude čas někde něco shánět,“ řekl mu Rand. Celé Cesty jednou možná bude muset použít, bez ohledu na hrozící nebezpečí. Kdyby je dokázal nějak očistit... To bylo skoro stejně chvastounské, jako když Taimovi tvrdil, že očistí saidín.

Začal kolem brány splétat saidín, používaje všech pět sil, dokonce zvedl pár kusů plotu zpátky na místo. Od chvíle, kdy usměrnil první pramen, špína jako by v něm pulsovala, vibrace pomalu sílily. Muselo to být působení zla Shadar Logothu samotného, souznění dvou zel. Dokonce i v prázdnotě se mu z toho chvění točila hlava, jako by se mu v souladu s ním houpala země pod nohama. Bylo mu z toho na zvracení, chtěl vyzvracet všechno, co kdy snědl. Přesto vytrval. Nemohl sem poslat muže, aby tu stáli na stráži, stejně jako je sem nemohl poslat pátrat.

To, co spletl a pak převrátil, byla ošklivá past, hodící se k ošklivému místu. Překvapivě hnusná ochrana. Lidé tudy mohli projít bez úhony, možná dokonce i Zaprodanci – dokázal postavit ochranu proti lidem nebo zplozencům Stínu, ne oběma – a dokonce ani Zaprodanec by ji nedokázal zachytit. Kdyby však prošel nějaký zplozenec Stínu... V tom byla ta zlovolnost. Nezemřel by hned, možná by se dostal živý až za městskou hradbu. Dost dlouho, aby zemřel někde daleko, ne tady, aby vyděsil dalšího myrddraala, který by prošel. Dost dlouho, aby vyšlo snad i trollocké vojsko celé a cestou nabíralo smrt. Kruté dokonce i pro trolloka. Z vytvoření té věci mu bylo špatně skoro jako ze špíny na saidínu.

Když zavázal tkanivo a propustil saidín, přineslo mu to jenom menší úlevu. Zbytek špíny, který vždycky zůstával, se ještě chvěl. Málem měl pocit, jako by se mu chvěla země pod nohama. Bolely ho zuby a uši. Nemohl se dočkat, až odsud vypadne.

Zhluboka se nadechl a připravil se znovu usměrnit, otevřít průchod – když se zarazil a zamračil se. Rychle všechny přepočítal, a pak znovu, pomaleji. „Někdo chybí. Kdo?“

Aielům trvala porada jen chvilku.

„Liah,“ oznámila mu přes závoj Sulin.

„Byla těsně za mnou.“ Jalanin hlas se nedal splést.

„Možná něco zahlédla.“ Rand si pomyslel, že to promluvila Desora.

„Řekl jsem všem, abyste se drželi pohromadě!“ Přes prázdnotu přejel vztek, vlny se tříštily do pěny o balvan. Jedna z nich se ztratí tady, a oni to berou s tím svým Světlem prokletým aielským klidem. Ztracená Děva. Žena ztracená v Shadar Logothu. „Až ji najdu...!“ Coul po coulu potlačoval zuřivý vztek, protože hrozilo, že pohltí prázdnotu kolem něj. Chtěl na Liah křičet, dokud neomdlí, poslat ji po zbytek života za Sorileou. Vzteky bez sebe toužil po doběla rozžhavené vraždě. „Rozdělte se po dvojicích. Volejte, hledejte všude, ale nechoďte dovnitř, za žádných okolností. A držte se mimo stíny. Tady můžete všichni umřít dřív, než si to uvědomíte. Jestli ji uvidíte v budově, i kdyby vypadala úplně v pořádku, najděte mě, pokud k vám nepřijde sama.“

„Můžeme hledat rychleji, když budeme pátrat sami,“ podotkl Urien a Sulin kývla na souhlas. Příliš mnoho jich přikyvovalo.

„Dvojice!“ Rand znovu musel potlačovat zuřivý vztek. Světlo spal aielskou umíněnost! „Alespoň tak budete mít někoho, kdo vám bude hlídat záda. Pro jednou udělejte, co říkám. Já už tady byl a něco o tomhle místě vím.“

O pár minut později, kdy se většinou hádali o to, kolik by jich mělo zůstat s Randem, se dvacet aielských párů rozešlo po městě. S Randem zůstala Jalani, aspoň si to myslel, protože pod závojem se to špatně poznávalo. Pro jednou se netvářila nijak nadšeně, že ho má hlídat. V zelených očích měla rozhodně víc než pouhý nádech mrzutosti.

„Asi bychom mohli vytvořit další dvojici,“ navrhl Haman dívaje se na Covril.

Ta kývla. „A Erith může zůstat tady.“

„Ne!“ vyhrkli Rand i Erith téměř zároveň. Starší ogierové se zatvářili velmi nesouhlasně. Erith sklopila uši, až to vypadalo, že jí upadnou.

Rand se pevně ovládl. Kdysi se zdálo, že v prázdnotě je všechen hněv kdesi daleko, připojený k němu tenounkým vláknem. Nyní stále víc hrozilo, že ho přemůže, že přemůže prázdnotu. Což by mohlo znamenat pohromu. Kromě toho však... „Mrzí mě to. Nemám právo na tebe křičet, starší Hamane, ani na tebe, mluvčí Covril.“ Bylo správné to říci? Existoval vůbec takový titul? Nic v jejich výraze mu to neprozradilo. „Ocenil bych, kdybyste všichni zůstali se mnou. Pak můžeme pátrat dohromady.“

„Ovšem,“ řekl Haman. „Opravdu nechápu, jak bych ti mohl nabídnout větší ochranu, než si dokážeš poskytnout sám, ale je tvoje.“ Covril a Erith obě souhlasně přikyvovaly. Rand neměl tušení, o čem Haman vlastně mluví, ale teď nebyla vhodná chvíle se na to ptát, když si oni tři zřejmě dodávali odvahu, aby ho chránili. Nepochyboval, že pokud se budou držet u něj dost blízko, dokáže je ochránit všechny tři.

„Pokud se budeš řídit vlastními pravidly, Rande al’Thore.“ Zelenooká Děva byla skutečně Jalani, a mluvila rozjařeně, že tu nebude muset jenom stát a čekat. Rand doufal, že ostatním dal lepší představu o tom, co je tohle místo zač.

Od začátku bylo pátrání zoufalé. Chodili sem a tam ulicemi, pozorováni neviditelnýma očima, občas přelezli hromadu kamení a střídali se ve volání. „Liah! Liah!“ Při Covrilině volání až skřípaly zdi. Při Hamanově hrozivě sténaly. Nikdo neodpovídal. Jediným dalším zvukem bylo volání hledajících dvojic a výsměšná ozvěna v ulicích. Liah! Liah!

Slunce už bylo téměř v nadhlavníku, když Jalani řekla: „Nemyslím, že by zašla takhle daleko, Rande al’Thore. Ne, pokud by se nesnažila dostat od nás pryč, a to by ona neudělala.“

Rand se obrátil, jak nahlížel do zastíněného sloupořadí na vrcholku širokého kamenného schodiště, kde se snažil nahlédnout do velké komnaty za ním. Pokud viděl, nebylo tam nic než prach. Žádné stopy. Nevidění pozorovatelé se vytratili. Neodešli pryč dokonce ani teď, ale téměř. „Musíme pátrat, jak jen to půjde. Možná...“ Nevěděl, jak větu dokončit. „Nenechám ji tady, Jalani.“

Slunce se vyšvihlo ještě výš a pak začalo sestupovat, a on stál na vrcholku toho, co kdysi bývalo palácem nebo možná celým blokem domů. Teď to byl jenom kopec, ošlehaný povětřím za ta léta natolik, že pouze množství rozbitých cihel a kousky opracovaného kamene vyčnívající ze suché hlíny prozrazovaly, že tu kdysi stávalo i něco jiného. „Liah!“ křičel s rukama přiloženýma k ústům. „Liah!“

„Rande al’Thore,“ křikla zdola z ulice jakási Děva a sňala si závoj, takže viděl, že je to Sulin. Stála tam s další Děvou, ještě zahalenou, s Jalani a ogiery. „Polez dolů.“

Rand slezl na ulici v oblaku prachu a pod nohama se mu uvolňovaly kousky cihel a kamení, a pohyboval se tak rychle, že téměř dvakrát upadl. „Našli jste ji?“

Sulin zavrtěla hlavou. „Kdyby byla naživu, tak už bychom ji našli. Sama by tak daleko neodešla. Pokud ji někdo odnesl tak daleko, tak ji nesl mrtvou, myslím. Jen tak by s ním nešla. A jestli je zraněná tak vážně, že nemůže odpovědět na naše volání, tak to podle mě taky znamená, že je mrtvá.“ Haman si smutně povzdechl. Ogierky svěsily dlouhá obočí až na lícní kosti. Z nějakého důvodu své smutné, litující oči upíraly na Randa.

„Hledejte dál,“ nařídil Rand.

„Smíme se podívat do domů? Je tu spousta místností, do kterých zvenčí nevidíme.“

Rand zaváhal. Bylo teprve chvíli po poledni a on už zase cítil ty oči. Tak silně, jako když slunce zapadalo, když tu byl tenkrát poprvé. Stíny nebyly v Shadar Logothu bezpečné. „Ne. Ale budeme hledat dál.“

Nebyl si jistý, jak dlouho tak chodil a křičel, jednou ulicí tam a druhou zpátky, ale po nějaké době se před ním zastavil Urien se Sulin, oba byli bez závojů. Slunce na západě sedělo na vrcholcích stromů, krvavě rudá koule na bezmračné obloze. Přes trosky se natahovaly stíny.

„Budu pátrat, jak dlouho si budeš přát,“ řekl Urien, „ale už udělali, co se dalo, s voláním a hledáním. Kdybychom mohli pátrat v budovách –“

„Ne.“ Znělo to hodně ochraptěle a Rand si odkašlal. Světlo, ale že toužil po doušku vody. Neviditelní pozorovatelé teď plnili každé okno, každý otvor, byly jich snad tisíce, číhali, vyčkávali. A stíny pomalu halily město. Ani stíny v Shadar Logothu nebyly bezpečné, tma sem však přinášela smrt. Mashadar vstával se slunce západem. „Sulin, já...“ Nedokázal vyslovit nahlas, že se vzdává, že tu Liah nechává, ať už je mrtvá, či živá, možná někde leží v bezvědomí, za zdí či pod hromadou cihel, které na ni mohly spadnout. Možná.

„To, co nás pozoruje, čeká podle mě na soumrak,“ řekla Sulin. „Podívala jsem se do oken, odkud se na mě něco dívalo, ale nic tam nebylo. Tančit s oštěpy s něčím, co nevidíš, nebude v žádném případě snadné.“

Rand si uvědomil, že chce, aby znovu řekla, že Liah musí být mrtvá a že mohou jít. Sáhl si na kapsu kabátu. Malý tlouštík – ter’angrial – zůstal v Caemlynu spolu s jeho mečem a žezlem. Nebyl si jist, jestli dokáže s příchodem noci všechny ochránit. Moirain si myslela, že Mashadara by nedokázala zabít ani celá Bílá věž. Pokud se o něm dalo říci, že je živý.

Haman si odkašlal. „Z toho, nač si o Aridholu vzpomínám,“ začal zamračeně, „totiž o Shadar Logothu – až zapadne slunce, nejspíš všichni zemřeme.“

„Ano.“ Rand váhavě vydechl. Liah, možná živá. Všichni ostatní. Covril a Erith měly o kousek dál hlavy dohromady. Zachytil tiché „Loial".

Povinnost je těžší než hora, smrt je lehčí než peříčko.

Luis Therin to musel mít od něj – vzpomínky zřejmě procházely přes bariéru oběma směry – ale byl to zásah přímo do srdce.

„Už musíme jít,“ oznámil jim. „Ať už je Liah naživu, nebo je mrtvá, my – musíme jít.“ Urien a Sulin jenom přikývli, ale Erith popošla blíž a překvapivě jemně ho poplácala po rameni rukou, kterou mu mohla sevřít hlavu.

„Jestli tě mohu trochu obtěžovat,“ ozval se Haman, „tak jsme tu pobyli o dost déle, než jsme čekali.“ Ukázal na zapadající slunce. „Velmi bych ocenil, kdybys nám prokázal laskavost a stejnou cestou, jakou jsi nás přivedl sem, nás vyvedl za město.“

Rand si vzpomněl na les u Shadar Logothu. Tentokrát tam nebudou žádní myrddraalové a trolloci, jenom hustý les, a Světlo samo vědělo, jak daleko je to do nejbližší vesnice, či kterým směrem. „Udělám něco lepšího,“ řekl. „Můžu vás stejně rychle vzít přímo do Dvouříčí.“

Dva starší ogierové vážně přikývli. „Požehnání Světla a klid tobě za tvou pomoc,“ zamumlala Covril. Erith se nadějí chvěly uši, zřejmě stejnou měrou kvůli tomu, že uvidí Loiala, jako proto, že opustí Shadar Logoth.

Rand na chvilku zaváhal. Loial bude nejspíš v Emondově Roli, ale tam je vzít nemohl. Existovala příliš velká šance, že se zpráva o jeho návštěvě z Dvouříčí roznese. Takže kus od vesnice, dost daleko, aby se vyhnul statkům, které se tlačily kolem.

Objevil se kolmý záblesk světla a rozšířil se. Znovu mu v nitru bušila špína, hůř než předtím. Půda jako by ho tloukla do podrážek bot.

Průchodem proskočilo půl tuctu Aielů a tři ogierové je následovali se spěchem, který za daných okolností vůbec nepůsobil nepatřičně. Rand se zarazil a ohlédl se na pobořené město. Slíbil, že nechá Děvy za sebe umírat.

Když kolem procházeli poslední Aielové, Sulin zasyčela a on se po ní podíval, ale ona se mu dívala na ruku. Na hřbet ruky, kde si nehty rozškrábl kůži až do krve. Jak byl zabalen v prázdnotě, mohla bolest patřit někomu jinému. Na ráně nezáleželo, zahojí se. Měl hlubší, ve svém nitru, kde je nikdo neviděl. Jednu za každou Děvu, která zemřela, a ty nikdy nenechal zahojit.

„Tady jsme skončili,“ řekl a prošel průchodem do Dvouříčí. Pulsování zmizelo spolu s průchodem.

Rand se zamračeně snažil zorientovat. Umístit průchod přesně nebylo snadné někde, kde jste ještě nikdy nebyli, jenomže on vybral pole, které znal, zaplevelený palouk dobré dvě hodiny chůze na jih od Emondovy Role, který nikdy nikdo k ničemu nepoužíval. V sinavém soumraku však viděl ovce, slušně velké stádo, a chlapce s pastýřskou holí v rukou a lukem na zádech, který na ně civěl ze vzdálenosti sta kroků. Rand nepotřeboval jedinou sílu, aby poznal, že kluk vyvaluje oči, což bylo zcela přirozené. Teď pustil hůl a vyrazil k hospodářskému stavení, které tu nestálo, když tu byl Rand naposledy. Dům měl taškovou střechu.

Rand chvíli přemítal, jestli je vlastně vůbec ve Dvouříčí. Ne, pocit mu říkal, že je. Vůně ve vzduchu křičely domovem. Všechny ty změny, o nichž mu Bode a ostatní děvčata vyprávěla – vlastně mu ještě skutečně nedošly, ve Dvouříčí se přece ve skutečnosti nikdy nic neměnilo. Měl by poslat dívky zpátky sem, zpátky domů? Měl by ses od nich raději držet dál. Ta myšlenka ho podráždila.

„Emondova Role je tímhle směrem,“ řekl. Emondova Role. Perrin. Mohl by tam být i Tam, v hostinci U Vinného střiku, s Egwaininými rodiči. „Tam by měl být Loial. Nevím, jestli tam dojdete před setměním. Mohli byste se zeptat na statku. Určitě vás nechají přespat. Nevykládejte jim o mně. Nikomu neříkejte, jak jste sem přišli.“ Chlapec je viděl, ale klukovské příběhy nejspíš všichni budou považovat za přehánění, až se objeví ogierové.

Haman a Covril si upravili rance na zádech a vyměnili si pohledy. Covril řekla: „Neřekneme nic o tom, jak jsme přišli. Ať si lidé vytvoří příběhy, jaké budou chtít.“

Haman si pohladil bradku a odkašlal si. „Nesmíš se zabít.“

Dokonce i v prázdnotě to Randa překvapilo. „Cože?“

„Cesta před tebou,“ zaburácel Haman „je dlouhá, temná a, jak se velmi obávám, zalitá krví. Také se velmi obávám, že nás budeš po té cestě muset vyvést všechny. Ale musíš žít, abys došel až na její konec.“

„Budu,“ odvětil stroze Rand. „Mějte se dobře.“ Pokusil se do toho dodat trochu tepla, trochu citu, ale nebyl si jistý, nakolik uspěl.

„Měj se dobře,“ popřál mu Haman a ženy to zopakovaly, než se všichni tři obrátili ke statku. Dokonce i Erith však mluvila, jako by věřila, že se mu povede dobře.

Rand tam ještě chvíli stál. Z domu se vynořili lidé a dívali se, jak ogierové přicházejí blíž, Rand však hleděl k severozápadu, ne k Emondově Roli, ale ke statku, na němž vyrostl. Když se otočil a otevřel průchod do Caemlynu, bylo to, jako kdyby si utrhl ruku. Bolest byla mnohem vhodnější památkou na Liah než škrábanec.