Pán chaosu

32 Spěšné předvolání

Egwain měla z Randovy návštěvy v Cairhienu dojem, jako by to byla jedna z těch velkých přehlídek ohňostrojů, o nichž slyšela, ale nikdy žádnou neviděla, probíhající po celém městě. Ozvěny jako by neměly nikdy skončit.

Samozřejmě se už k paláci nepřiblížila, ale moudré chodily každý den hledat pasti položené s pomocí saidaru a říkaly jí, co se děje. Šlechtici se na sebe koukali úkosem, Tairenové i Cairhieňané. Berelain se zřejmě začala schovávat a odmítala se sejít s každým, s kým přímo nemusela. Rhuark jí zjevně vyčinil, že zanedbává své povinnosti, avšak s malým účinkem. V celém paláci to zřejmě neovlivnilo jedině jeho. Dokonce i sloužící vyskočili, když jste se na ně podívali, ačkoliv tohle mohlo být také jen tím, že za každým rohem mohli narazit na moudrou, která strkala nos do cizích věcí.

V táboře to nešlo o nic líp, aspoň mezi moudrými. Ostatní Aielové byli jako Rhuark, klidní a vyrovnaní. Ve srovnání s jejich přístupem vypadala nálada moudrých ještě napjatější, a ne že by to byla potřeba. Amys a Sorilea se vrátily ze schůzky s Randem a málem syčely. Neřekly proč, no, ne tam, kde by je mohla Egwain slyšet, ale ten pocit se mezi moudrými šířil stejně rychle jako myšlenka, až všechny do poslední obcházely táborem jako naježené kočky, připravené skočit po všem, co se hne. Jejich učednice chodily po špičkách a mluvily potichu, přesto však dostávaly vyhubováno i za to, co by předtím prošlo bez povšimnutí, a tresty za to, co by předtím vyvolalo jenom vyhubování.

Že se v táboře objevily shaidské moudré, také nijak nepomohlo. Aspoň Therava a Emerys byly moudré. Třetí ženou byla sama Sevanna, důležitě si vykračovala s jupkou rozvázanou tak, že mohla konkurovat i Berelain, bez ohledu na to, jak se prášilo. Therava a Emerys prohlašovaly, že Sevanna je moudrá, a ačkoliv Sorilea reptala, nebyla jiná možnost než ji za takovou přijmout. Egwain si byla jistá, že přišly špehovat, ale když to naznačila, Amys se na ni jenom podívala. Chráněné zvykem mohly mezi stany volně přecházet, a všechny moudré – dokonce i Sorilea – je vítaly jako blízké přítelkyně či první sestry. Přesto jejich přítomnost všeobecně panující náladu ještě víc vyostřila. Zvláště Egwaininu. Ta ulizující se kočka Sevanna věděla, kdo je, a nijak se nenamáhala skrývat potěšení z toho, když při každé možné příležitosti posílala „tu zakrslou učednickou holku", aby jí donesla hrnek vody nebo něco podobného. Sevanna se na ni taky dívala, jenom tak tak že otevřeně necivěla. Egwain z ní měla pocit, jako by si prohlížela slepice a přemýšlela o tom, jak je uvaří, až je ukradne. Horší bylo, moudré jí nechtěly říci, o čem si povídají. Byla to záležitost moudrých a ne učednic. Ať už tu byly Shaido z jakéhokoliv důvodu, nálada mezi ostatními moudrými je rozhodně zajímala. Egwain nejednou viděla Sevannu, když si myslela, že ji nikdo nepozoruje, a sama sledovala Amys, Malindhe nebo Cosain, jak přecházejí, hovoří samy k sobě a zbytečně si upravují loktuše. Egwain samozřejmě nikdo neposlouchal. Příliš mnoha poznámkami o shaidských ženách si nakonec vysloužila to, že většinu dne kopala jámu „dost hlubokou, aby se v ní dalo stát a zvenku nebyla vidět", a když vylezla ven, celá zpocená a špinavá, aby ji zasypala, Sevanna se dívala.

Dva dny po Randově odchodu Aeron a některé další moudré přemluvily tři Děvy, aby v noci proklouzly přes zeď do Arilynina paláce a zjistily, co se dá, což nakonec všechno jenom zhoršilo. Ty tři se vyhnuly Gawynovým hlídkám, i když s většími obtížemi, než čekaly, jenomže Aes Sedai byly něco jiného. Zatímco ještě slézaly ze střechy do podkroví, obalily je prameny jediné síly a vtáhly dovnitř. Naštěstí si Coiren a ostatní zřejmě myslely, že tam přišly krást, ačkoliv Děvy to možná nepovažovaly za tak šťastné. Vyhodily je na ulici tak potlučené, že málem nemohly chodit, a když se pak vrátily do stanů, ještě pořád se snažily nepopotahovat. Ostatní moudré se pak střídaly v kritizování, obvykle v soukromí, i když Sevanna si dala záležet a pustila se do nich tam, kde bylo co možná nejvíc lidí. Sevanna a její dvě společnice otevřeně ohrnovaly nos, kdykoliv Aeron či jednu z ostatních zahlédly, a mezi sebou velmi hlasitě rozmlouvaly o tom, co Aes Sedai asi udělají, až to zjistí. Dokonce i Sorilea se na ně přitom podívala úkosem, ale žádná nic neřekla, a Aeron a její přítelkyně začaly chodit po špičkách stejně jako učednice. Učednice se začaly skrývat, když zrovna nevykonávaly své povinnosti či neměly učení. Všeobecně panující napjatá nálada teď hrozila přímo výbuchem.

Až na tu jámu se Egwain dařilo vyhnout nejhoršímu, ale jenom díky tomu, že se hodně držela mimo tábor, hlavně proto, aby se dostala pryč od Sevanny dřív, než se neovládne a té ženské neudělí lekci. Nepochybovala o tom, jak by celá záležitost skončila. Sevanna byla přijímána jako moudrá bez ohledu na to, kolik úšklebků se objevovalo, když zrovna nebyla poblíž. Amys a Bair by nejspíš nechaly tu shaidskou ženštinu, aby jí sama určila trest. Aspoň že držet se od ní dál nebylo nijak zvlášť těžké. Sice byla učednice, ale jenom Sorilea se aspoň trochu namáhala, aby ji naučila tu tisícovku věcí, které musela moudrá znát. Dokud jí Amys a Bair nedají konečné svolení k návratu do Tel’aran’rhiodu, dny a noci patřily většinou jenom jí samotné, tedy pokud se jí podařilo uniknout tomu, aby ji Surandha a ostatní nevyčenichaly a neposlaly mýt nádobí nebo sbírat trus na oheň či něco podobného.

Vůbec nechápala, proč dny plynou tak pomalu. Usoudila, že to musí být tím čekáním na Amys a Bair. Gawyn každé ráno přicházel k Dlouhánovi. Zvykla si na dvojsmyslné poťouchlosti tlusté hostinské, i když ji jednou či dvakrát napadlo, že tu ženskou nakopne. Možná třikrát, víckrát určitě ne. Hodiny se hnaly úprkem. Ještě se mu pořádně neusadila na koleni a už byl čas mu urovnat vlasy a odejít. Sezení na jeho koleni ji již více neděsilo. Ne že by ji to někdy doopravdy děsilo, jenže začínalo to být víc než příjemné. Když ji občas napadly věci, které by ji napadat neměly, a ona se kvůli tomu začervenala, Gawyn ji vždycky pohladil prsty přes ruměnec a pronesl její jméno způsobem, který by klidně mohla slýchat pořád. O tom, co se děje s Aes Sedai, si nechal uklouznout méně, než zjistila jinde, a jí na tom za mák nezáleželo.

To ostatní hodiny se vlekly, jako kdyby se táhly bahnem. Měla tak málo práce, až se začala bát, že zoufalstvím praskne. Moudré hlídající Arilynin zámek hlásily, že žádné nové Aes Sedai se neobjevily. Strážkyně byly vybrány z těch moudrých, které uměly usměrňovat, a tvrdily, že Aes Sedai uvnitř usměrňují dnem i nocí bez přerušení. Egwain se však neodvažovala přijít blíž. Ostatně i kdyby tam zašla, nepoznala by, co dělají, pokud by neviděla prameny. Kdyby byly moudré méně uštěkané, mohla by trávit víc času ve stanu čtením, jenže když jednou sáhla na knihu za denního světla, Bair hned začala bručet něco o dívkách marnících dny líným povalováním, a Egwain zamumlala, že cosi zapomněla, a vyběhla ze stanu dřív, než jí najde něco užitečnějšího na práci. Chvilka hovoru s jinou učednicí by mohla být stejně nebezpečná. Když se jednou zastavila, aby prohodila pár slov se Surandhou, která se schovávala ve stínu stanu, jenž patřil nějakým Kamenným psům, vysloužily si tím obě odpoledne praní, když je tam Sorilea načapala. Egwain by práce mohla skutečně potěšit, jelikož měla aspoň co dělat, ale Sorilea prohlédla dokonale čisté prádlo, visící ve stanu, aby se na ně nenachytal všudypřítomný prach, zafuněla a řekla jim, aby to udělaly znova. Dvakrát jim řekla, aby to udělaly znova! Sevanna také chvíli přihlížela.

Když byla ve městě, Egwain se pořád ohlížela přes rameno, ale třetího dne se vydala do přístavu, opatrně jako myš plížící se kolem kočky. Jakýsi vyzáblý chlapík s úzkým člunkem se poškrábal v řídnoucích vlasech a řekl si o stříbrnou marku, aby ji dovezl k lodi Mořského národa. Všechno bylo drahé, tohle však bylo směšné. Upřela na něj pohled a řekla mu, že může dostat stříbrný groš – což bylo ve skutečnosti také příliš – a doufala, že při smlouvání nepřijde o celý obsah svého váčku. Neměla v něm moc. Kolem Aielů všichni nadskakovali a ucukávali, ale když přišlo na smlouvání, lidé prostě zapomněli na cadin’sory a oštěpy a bojovali jako lvi. Muž otevřel bezzubá ústa, zavřel je, zadíval se na ni, pak si cosi tiše zamumlal a k jejímu překvapení jí řekl, že mu krade chleba od pusy.

„Nastup si,“ zabručel. „Nastup si. Nemůžu promarnit celej den kvůlivá almužně. Zastrašovat chlapa. Krást chleba.“ Takhle pokračoval, i když již zasedl k veslům a zamířil s loďkou do rozlehlých vod Alguenyi.

Egwain nevěděla, jestli se Rand sešel s paní vln, ale doufala, že ano. Podle Elain byl Drak Znovuzrozený pro Mořský národ Coramoorem, Vyvoleným, a stačilo, aby se jenom objevil, a oni hned začínali dělat, co mu na očích viděli. Egwain však doufala, že se moc neplazili. Randovi se toho už tak dostávalo příliš. Přesto to nebylo kvůli Randovi, proč se vydala na vodu s klejícím lodníkem. Elain se s některými Atha’an Miere skutečně setkala, cestovala na jedné z jejich lodí a tvrdila, že hledačky větru Mořského národa umějí usměrňovat. Aspoň některé z nich. Možná většina. To bylo tajemství, které Atha’an Miere pečlivě uchovávali, nicméně hledačka větru na Elainině plavidle byla ochotná podělit se o své vědomosti, jakmile bylo její tajemství jednou vyzrazeno. Hledačky větru Mořského národa znaly počasí. Elain prohlašovala, že o počasí vědí víc než Aes Sedai. Říkala, že hledačka větru na její lodi zvládala ohromné prameny, aby pořídila příznivý vítr. Egwain neměla tušení, kolik z toho byla pravda a kolik jen nadšení, ale naučit se trochu něco o počasí bylo rozhodně lepší než točit palci a přemítat, jestli by jí nepřineslo úlevu od moudrých a Sevanny, kdyby se nechala chytit Nesune. S tím, co věděla teď, by nedokázala přivolat déšť, ani kdyby byla obloha celá černá. V této chvíli samozřejmě žhnulo slunce, jako koule leštěného zlata na bezmračné obloze, a nad tmavou hladinou tančily vlny horka. Aspoň že se takhle daleko na řeku nedostal prach.

Když lodník konečně přitáhl vesla a nechal lodičku splývat vedle korábu, Egwain se posadila, nevšímajíc si jeho mumlání, že je oba shodí do řeky. „Haló!“ zavolala. „Haló? Můžu na palubu?“

Byla na několika říčních plavidlech a byla pyšná, že zná správné termíny – vodní národ byl zřejmě nedůtklivý na nesprávná slovíčka – ale tohle plavidlo bylo mimo její zkušenost. Viděla už delší říční bárky, jenom pár, ale žádné tak vysoké. Někteří členové posádky byli v ráhnoví nebo šplhali po nakloněných stěžních, snědí muži, do pasu nazí, bosí, v širokých barevných kalhotách, které jim přidržovaly široké šerpy, a také snědé ženy v halenách jasných barev.

Právě chtěla znovu zakřičet, ještě hlasitěji, když se přes bok lodi spustil provazový žebřík. Z paluby nikdo neodpověděl, jenomže tohle vypadalo jako dostatečné pozvání. Egwain šplhala. Bylo to obtížné – ne to šplhání, ale udržet si suknice slušně u těla, chápala, proč ženy Mořského národa nosí kalhoty – nakonec se však dostala k zábradlí.

Oči jí ihned padly na ženu na sáh od ní. Halenu a kalhoty měla z modrého hedvábí, přepásané tmavší šerpou. V každém uchu měla tři zdobené zlaté kroužky a od jednoho kroužku k nosu měla natažený zlatý řetízek, na němž visely třpytivé medailonky. Elain jí to popisovala, díky Tel’aran’rhiodu jí to i ukázala, ale vidět to na vlastní oči Egwain přece jen vyvedlo z míry. Bylo tu však něco jiného. Vycítila schopnost usměrňovat. Našla hledačku větru.

Otevřela ústa, ale před očima se jí mihla snědá ruka s lesklou dýkou. Než stačila vykřiknout, čepel přeřízla provazový žebřík. Egwain, stále ještě se držíc zbytečného žebříku, spadla dolů.

Teď vykřikla – na chviličku, než po hlavě dopadla do vody a zanořila se do hloubky. Do otevřené pusy jí vletěla voda a utopila její výkřik. Měla dojem, že spolykala půlku řeky. Zoufale se snažila strhnout sukně, které se jí omotaly kolem hlavy, a zbavit se žebříku. Nebude panikařit. Nebude. Jak hluboko se asi dostala? Kolem byla jenom bahnitá tma. Kudy nahoru? Hrudník jí svíraly železné obruče, ale ona vyfoukla nosem a dívala se, kterým směrem jdou bubliny. Připadalo jí, že dolů a nalevo. Zkroutila se a pak vyrazila k hladině. Jak daleko? Plíce jí hořely.

Dostala hlavu na denní světlo a kašlavě nabrala vzduch do plic. K jejímu překvapení sáhl lodník dolů a pomaluji vytáhl do člunu, přičemž jí nadával, ať se přestane plácat, že je oba převrhne, a dodal, že Mořský národ je pěkně háklivá cháska. Naklonil se přes bort a zachytil její loktuši dřív, než se znovu ponořila. Egwain mu ji sebrala a on couvl, jako by si myslel, že ho s ní chce praštit. Sukně měla těžké a omotané kolem nohou, živůtek i košile se jí lepily k tělu. Šátek se jí svezl do očí. Na dně člunu se jí pod nohama tvořila louže.

Člun zatím proud snesl asi na dvacet kroků od lodi. Hledačka větru teď stála u zábradlí spolu se dvěma dalšími ženami. Jedna byla v prostém zeleném hedvábí, druhá v červeném brokátu. Jejich kroužky v uších a nosech a řetízky zachytávaly sluneční světlo.

„Je ti odmítnut dar převozu,“ zavolala zeleně oděná žena a ta v červeném křikla: „Vyřiď ostatním, že převleky nás nezmatou. Nás nevyděsíte. Všem je vám odmítnut dar převozu!“

Seschlý lodník zvedl vesla, ale Egwain ukázala prstem přímo na jeho úzký nos. „Hned s tím přestaň.“ Zarazil se. Shodit ji. Bez jediného slušného slova.

Zhluboka se nadechla, uchopila saidar a usměrnila čtyři prameny dřív, než stačila hledačka větru zareagovat. Takže ona zná počasí, co? Dokáže rozdělit prameny na čtyři díly? To zvládlo jenom pár Aes Sedai. Jeden pramen byl z ducha, štít, který šoupla na hledačku větru, aby jí zabránila něco podniknout. Pokud by věděla jak. Tři ostatní byly ze vzduchu, spletené velmi jemně kolem každé ženy, takže jim poutaly ruce k tělu. Zvednout je nebylo sice zvlášť těžké, jednoduché ale také ne.

Z lodi se ozval hluk, když se tři ženy zvedly do vzduchu a nad řeku. Egwain zaslechla lodníka úpět. Nezajímal ji. Žádná ze tří žen Mořského národa dokonce ani nepohnula nohama. S námahou je zvedla výš, asi pět šest kroků nad hladinu. Ať se snažila sebevíc, tohle byla zřejmě nejzazší hranice. No, nechceš jim přece ublížit, pomyslela si a propustila tkanivo. Teď zařvou.

Ženy se úplně stočily do klubíčka, jakmile začaly padat, otočily se a narovnaly s rukama nataženýma před sebou. Do vody se zanořily s nepatrným šplouchnutím. O malou chvíli později se nad hladinu vynořily tři tmavé hlavy a ženy začaly rychle plavat zpátky k lodi.

Egwain zavřela pusu. Kdybych je vytáhla za kotníky a strčila jim hlavy pod vodu, tak by... O čem to uvažuje? Musely snad křičet, protože ona křičela? Musím vypadat jako zmoklá slepice! Opatrně usměrnila – pracovat na sobě vždycky vyžadovalo opatrnost, protože na prameny dobře neviděla – a voda z ní stekla a vytekla jí i ze šatů. Byla to docela slušná louže.

Právě díky lodníkovi, který na ni civěl s otevřenou pusou a vytřeštěnýma očima, si uvědomila, co vlastně udělala. Usměrnila uprostřed řeky, kde ji před Aes Sedai, která by se nachomýtla na místě, odkud by ji mohla vidět, nic neschovávalo. Slunce neslunce, náhle ji zamrazilo až do morku kostí.

„Teď mě můžeš vzít zpátky na břeh.“ Nedalo se poznat, kdo je v přístavu. Z téhle vzdálenosti nepoznala ani muže od ženy. „Ne do města. Na břeh.“ Chlapík se vrhl na vesla tak prudce, že málem přepadl dozadu.

Vzal ji na místo, kde břeh tvořily hladké kameny o velikosti její hlavy. Tady nebyl nikdo v dohledu, ale ona vyskočila na zem, jakmile člun zaskřípal o kameny, zvedla si suknice a vyrazila po příkrém břehu. Běžela, co jí síly stačily, celou cestu zpátky do svého stanu, kde se zhroutila na funící, zpocenou hromádku. K městu už se znovu nepřiblížila. Tedy kromě schůzek s Gawynem.

Dny míjely a téměř neutuchající vítr teď ve dne v noci přinášel ve vlnách prach a droboučké kamínky. Páté noci doprovodila Bair Egwain do světa snů na krátký výlet, míněný jako zkoušku, procházku v té části Tel’aran’rhiodu, kterou Bair znala ze všeho nejlépe, v Aielské pustině, vyprahlé nerovné zemi, vedle níž vypadal dokonce i vedrem sužovaný Cairhien šťavnatě a příjemně. Rychlý výlet, a pak ji Bair a Amys přišly vzbudit, aby se podívaly, jestli to na ni nemělo nějaký špatný vliv. Nemělo. Jakkoliv ji nechaly běhat a skákat, jakkoliv často se jí koukaly do očí a poslouchaly jí srdce, nakonec souhlasily. Přesto ji však příští noci vzala Amys na další krátký výlet do Pustiny, po němž následovala další prohlídka, po níž se ještě šťastná vplazila na žíněnku a usnula hlubokým spánkem.

Ty dvě noci se do světa snů nevrátila, ale bylo to spíš díky vyčerpání než pro co jiného. Předtím si každou noc říkala, že by měla přestat – skvělá věc, kdyby se nechala chytit, jak přestupuje jejich zákazy právě tehdy, kdy je chtěly zrušit – ale nakonec se nějak vždycky rozhodla, že jenom krátká návštěva bude v pořádku, jen chvilička, aby snížila riziko odhalení. Jedné věci se však důsledně vyhýbala, totiž místu mezi Tel’aran’rhiodem a bdělým světem, místu, kde poletovaly sny. Zvlášť se mu vyhýbala poté, co se přistihla, jak myslí na to, že když bude hodně opatrná, mohla by nahlédnout do Gawynových snů bez toho, aby ji to vtáhlo dovnitř, a že i kdyby ji to vtáhlo dovnitř, byl by to jenom sen. Důrazně si připomněla, že je dospělá žena, ne hloupá holka. Byla jenom ráda, že nikdo jiný neví, jak jí ten muž zašmodrchal myšlenky. Amys a Bair by se chechtaly, až by plakaly.

Sedmé noci se pečlivě připravila do postele, vzala si čistou košili a vykartáčovala si vlasy, až se jí pěkně leskly. Pokud se Tel’aran’rhiodu týkalo, nebylo to k ničemu, ale aspoň nemusela myslet na to, jak má stažený žaludek. Dneska v noci budou v Srdci Kamene čekat Aes Sedai, ne Nyneiva nebo Elain. Sice by to nemělo znamenat žádný rozdíl, jenže... Kartáč se slonovinovým držadlem se zastavil v půli pohybu. Jenže některá z Aes Sedai by mohla prozradit, že je jenom přijatá. Proč na to nepomyslela dřív? Světlo, přála si, aby si mohla promluvit s Nyneivou a Elain. Až na to, že nechápala, k čemu by to bylo dobré. Jenomže si byla jistá, že sen o rozbitých předmětech znamená, že jestli si s nimi nepromluví, něco se ošklivě zvrtne.

Hryzajíc se do rtu zvažovala, že zajde za Amys a řekne jí, že se necítí dobře. Nic vážného, jenom rozbouřený žaludek, avšak dnes v noci by nejspíš sny navštívit neměla. Po dnešní schůzce ji zase začnou učit, ale... Další lež a navíc zbabělá. Ona nebude zbabělá. Ne každý může být tak chrabrý jako všichni ostatní, ale zbabělost byla opovrženíhodná vlastnost. Cokoliv se dneska v noci stane, musí tomu čelit, a tím to prostě končilo.

Rázně odložila kartáč, sfoukla lampu a zalezla do pokrývek. Byla dost unavená, takže usnout nebyl problém, ačkoliv kdyby bylo nutné, věděla už, jak se uspat kdykoliv nebo se dostat do lehkého transu, kde mohla být ve světě snů, a přitom dál mluvit – no, mumlat – s někým čekajícím u jejího těla. Před usnutím si uvědomila cosi překvapivého. Už se jí neobracel žaludek.

Stála ve velké klenuté komnatě s lesem silných sloupů z leštěné krevele. Srdce Kamene v Tearském Kameni. Na řetězech tu visely zlacené lustry. Nezapálené, ale samozřejmě tu bylo světlo, vycházející odevšad a odnikud. Amys a Bair tu již čekaly a vypadaly úplně stejně jako ráno, až na to, že se všechny jejich náhrdelníky a náramky třpytily trochu víc, než by se skutečné zlato mělo třpytit. Tiše spolu rozmlouvaly a tvářily se podrážděně. Egwain zachytila jen tu a tam slůvko, ale dvě z nich byla „Rand al’Thor".

Náhle si uvědomila, že má na sobě bílé šaty přijaté s pruhovaným lemem. Jakmile to zjistila, stala se z nich kopie oděvu moudrých, pouze bez šperků. Myslela si, že si toho druhé dvě ženy nevšimly nebo, pokud ano, že nepoznaly, co šaty značí. Bývaly časy, kdy se kapitulací ztratilo méně ji a získalo méně toh, než při alternativách, ale žádný Aiel by o něčem takovém neuvažoval, aniž by se aspoň pokusil bojovat.

„Zase se opozdily,“ podotkla Amys dost zatrpkle a přecházela po otevřeném prostoru pod vysokou kupolí komnaty. Do kamene tu bylo zaraženo něco, co vypadalo jako meč vyrobený z křišťálu, Callandor z proroctví, mužský sa’angrial a jeden z nejmocnějších, jaké kdy byly vyrobeny. Rand ho sem umístil, aby se Tairenům připomínal, jako by existovala šance, že na něj někdy zapomenou, ale Amys se na něj skoro ani nepodívala. Pro ostatní mohl být Meč, jenž není mečem, symbolem Draka Znovuzrozeného. Pro ni to byla mokřinská záležitost. „Aspoň můžeme doufat, že se nebudou snažit předstírat, že vědí všechno a my nic. Posledně byly mnohem lepší.“

Bair si odfrkla tak, že by i Sorilea zamrkala. „Ony nikdy nebudou lepší. Alespoň by mohly být tam, kde řeknou, že budou, kdy řeknou, že tam budou –“ Odmlčela se, když se na druhé straně Callandoru náhle objevilo sedm žen.

Egwain je poznala, včetně mladé ženy s odhodlanýma modrýma očima, kterou předtím zahlédla v Tel’aran’rhiodu. Kdo to je? Amys a Bair se zmínily o ostatních – obvykle kyselým tónem – ale ne o žádné další. Tato žena měla šátek s modrými třásněmi, vlastně úplně všechny měly šátky. Jejich šaty měnily každou chvíli barvu i střih, ale šátky se ani nehnuly.

Aes Sedai okamžitě upřely oči na Egwain. Moudré jako by vůbec neexistovaly.

„Egwain z al’Vereů,“ začala Sheriam obřadně, „jsi povolána před věžovou sněmovnu.“ Zešikmené zelené oči jí svítily jakýmsi potlačeným vzrušením. Egwain pokleslo srdce. Věděly, že se vydává za hotovou sestru.

„Neptej se, proč jsi povolána,“ řekla Carlinya hned po Sheriam a led v jejím hlase formálnost proslovu ještě podtrhoval. „Ty máš odpovídat, ne se tázat.“ Z nějakého důvodu si ostříhala tmavé vlasy nakrátko. Byla to taková ta nepodstatná podrobnost, která Egwain nějak uvízla v hlavě. Rozhodně nechtěla myslet na to, co to všechno znamená. Obřadní věty se dál linuly v důstojném tempu. Amys a Bair si upravily loktuše a zamračily se, jejich podráždění se začínalo měnit ve starosti.

„Neodkládej svůj příchod.“ Egwain vždy považovala Anaiyu za velice laskavou, ale žena s upřímnou tváří teď mluvila stejně důrazně jako Carlinya, a ne o moc přívětivěji. „Ty máš spěšně poslechnout.“

Všechny tři promluvily zároveň. „Je dobré bát se povolání sněmovny. Je dobré poslechnout spěšně a pokorně, bez ptaní. Jsi povolána, abys poklekla před věžovou sněmovnou a přijala její výrok.“

Egwain dýchala ovládaně, aspoň dost na to, aby nezačala funět. Jaký je trest za to, co udělala? Ne lehký, to tušila, ne, jestli s ním přicházela všechna tahle obřadnost. Všechny na ni civěly. Snažila se vyčíst něco z těch aessedaiovských tváří. Na šesti byla vidět jen bezvěká vážnost možná s náznakem napětí v očích. Mladá modrá měla ve tváři chladný klid ženy, která byla Aes Sedai celá léta, ale neskrývala lehký, spokojený úsměv.

Zřejmě na něco čekaly. „Přijdu, jakmile to půjde,“ řekla tedy. Srdce možná měla někde u kotníků, ale hlasem se jim aspoň rovnat mohla. Žádná zbabělost. Ona se stane Aes Sedai. Tedy jestli ji nechají. „Nevím ale, jak rychle. Je to daleká cesta, a já nevím, kde přesně ten Salidar je. Jenom že někde u řeky Eldar.“

Sheriam si vyměnila pohledy s ostatními. Její šaty se změnily z bledě modrého hedvábí do tmavošedého, s rozdělenými suknicemi. „Jsme si jisté, že existuje způsob, jak tvou cestu uspíšit. Pokud moudré pomohou. Siuan si je jistá, že to nebude vyžadovat víc než den dva, pokud vstoupíš do Tel’aran’rhiodu v těle –“

„Ne,“ štěkla Bair ve chvíli, kdy Amys řekla: „Nic takového ji nenaučíme. Používalo se to ke zlu, je to zlé, a kdokoliv to dělá, ztrácí část sebe sama.“

„Tím si nemůžete být jisté,“ pravila Beonin trpělivě, „protože to zřejmě žádná z vás nikdy neudělala. Ale víte o tom, musíte vědět, jak se to dělá. A my třeba přijdeme na něco, co vy neznáte.“

Trpělivost byla vážná chyba. Amys si upravila loktuši a narovnala se ještě víc než obvykle. Bair si dala ruce v bok a v zamračení cenila zuby. Ve chvíli dojde k jednomu z těch výbuchů, o nichž se moudré zmiňovaly. Dají těmhle Aes Sedai pár lekcí o tom, co se v Tel’aran’rhiodu smí, tím, že jim ukážou, jak málo toho vědí. Aes Sedai jim čelily docela klidně, plné sebedůvěry. Jejich šátky držely, ale šaty se jim míhaly skoro stejně rychle, jako Egwain bušilo srdce. Jenom šaty mladé modré přinejmenším trochu držely a během dlouhého ticha se změnily jenom jednou.

Egwain to musela zarazit. Musela jít do Salidaru, a rozhodně jí nepomůže, jestli se stane svědkyní ponížení těchhle Aes Sedai. „Já vím jak. Myslím, že to vím. Jsem ochotná to zkusit.“ Když to nebude fungovat, pořád může jet na koni. „Ale pořád musím vědět kam. Teda líp, než to vím teď.“

Amys a Bair přenesly pozornost z Aes Sedai na ni. Dokonce ani Carlinya se nezmohla na tak studený pohled, ani Morvrin ne. Egwain spadlo srdce až úplně na zem.

Sheriam začala okamžitě vysvětlovat směr – tolik mil na západ od téhle vesnice, tolik leguí na jih od tamté – ale mladá modrá si odkašlala a řekla: „Tohle snad pomůže víc.“ Hlas měla povědomý, ale Egwain si ho nedokázala spojit s tváří.

Možná měla jen o málo lepší kontrolu nad svými šaty než ostatní – měkké zelené hedvábí se jí při řeči změnilo v tmavomodré, vysoký vyšívaný límec se změnil v krajkové okruží v tairenském stylu a na hlavě se jí objevil perlový čepeček – věděla však něco o Tel’aran’rhiodu. Najednou ve vzduchu vedle ní visela ohromná mapa se zářícím červeným puntíkem na jednom konci s nápisem „Cairhien", vyvedeném velkými písmeny, a na druhém byl „Salidar". Mapa se začala zvětšovat a měnit, náhle hory nebyly jenom čárami, ale zvedly se, lesy získaly odstíny zelené a hnědé, řeky se zatřpytily jako voda na slunci. Rozšiřovala se, až pokryla celou jednu stěnu Srdce Kamene. Bylo to jako dívat se na svět z ptačí perspektivy.

Dokonce i na moudré to udělalo slušný dojem, takže se snažily zakrývat nesouhlas přinejmenším do chvíle, kdy se ženino tairenské roucho změnilo ve žluté hedvábí se stříbrem vyšívaným výstřihem. Mladá žena se však o ně nezajímala. Z nějakého důvodu se vyzývavě podívala na ostatní Aes Sedai.

„To je výborné, Siuan,“ řekla Sheriam po chvíli.

Egwain zamrkala. Siuan? Musela to být žena stejného jména. Tahle mladší Siuan si spokojeně odfrkla a ostře kývla, velmi tak připomínala Siuan Sanche, jenomže to bylo nemožné. Jenom se to snažíš odsunout, řekla si důrazně. „Tohle mi rozhodně stačí, abych Salidar našla, ať už sem dokážu...“ Podívala se na Amys a Bair, z nichž čišel nesouhlas, že mohly být docela dobře vytesané z ledu. „Ať už sem dokážu vstoupit v těle nebo ne. Tak nebo tak, slibuju, že budu v Salidaru, jak nejrychleji to zvládnu.“ Mapa zmizela. Světlo, co mi udělají?

Málem to řekla nahlas, avšak Carlinya ji ostře uťala, zase samá obřadnost, dokonce ještě víc než předtím. „Neptej se, proč jsi povolána. Je na tobě odpovídat, ne se tázat.“

„Neodkládej svůj příchod,“ dodala Anaiya. „Je na tobě poslechnout spěšně.“

Aes Sedai si vyměnily pohledy a zmizely tak rychle, až Egwain napadlo, jestli si myslely, že by se snad stejně zeptala.

Nechaly ji samotnou s Amys a Bair, ale když se k nim Egwain otočila, nejistá, jestli má začít vysvětlovat, omlouvat se nebo prostě jen prosit o pochopení, moudré zmizely také a nechaly ji tu samotnou, obklopenou krevelovými sloupy, s Callandorem, jenž se třpytil po jejím boku. V ji’e’toh žádné výmluvy neplatily.

Smutně vydechla a vystoupila z Tel’aran’rhiodu zpátky do svého spícího těla.

Okamžitě se probudila. Probudit se, kdykoliv chtěla, byla součást výcviku chodících ve snu, stejně jako usnout, kdykoliv chtěla, a ona slíbila, že půjde tak rychle, jak jen to bude možné. Usměrněním zapálila lampy, naprosto všechny. Bude potřebovat světlo. Když poklekla k jedné z menších truhlic u stěny stanu, začala spěšně vytahovat šaty, které na sobě neměla od chvíle, kdy vstoupila do Pustiny. Jedna část jejího života skončila, ale ona nad tou ztrátou nebude plakat. Nebude.

Jakmile Egwain zmizela, vystoupil mezi sloupy Rand. Občas sem zavítal, podívat se na Callandor. První návštěvu vykonal poté, co ho Asmodean naučil převrátit tkanivo. Pak změnil pasti nakladené kolem sa’angrialu tak, že je mohl vidět jen on sám. Jestli se dalo věřit Dračím proroctvím, tak každý, kdo ho vytáhne, bude „následovat“ jej. Nebyl si jistý, nakolik jim ještě věří, ale nemělo smysl zbytečně riskovat.

Luis Therin brumlal někde v koutku jeho hlavy – vždy to dělal, když se Rand přiblížil ke Callandoru – ale dnes v noci Randa lesklý křišťálový meč vůbec nezajímal. Zíral na místo, kde předtím visela mapa. Nakonec ne skutečná mapa, ale něco víc. Co to bylo za místo? Byla to jenom náhoda, co ho sem dnes v noci přivedlo, místo aby sem zašel včera nebo zítra? Zase ten tah ta’veren za vzor? Nezáleželo na tom. Egwain povolání pokorně přijala, a to by nikdy neudělala, kdyby pocházelo od Věže a Elaidy. Tenhle Salidar je tedy místem, kde se skrývají její záhadné přítelkyně. Kde je Elain. Vydaly se mu do rukou.

Se smíchem otevřel průchod do odrazu paláce v Caemlynu.