Pán chaosu

33 Ukázka odvahy

Egwain klečela jen ve spodničce a mračila se na jezdecké šaty z tmavozeleného hedvábí, které nosívala v Pustině, což jí teď připadalo nesmírně dávno. Bylo toho tolik co dělat. Chvilku obětovala, aby chvatně naškrábala zprávu, a vytáhla Cowindu z pokrývek s příkazem, aby ji ráno nechala u Dlouhána. Nestálo v ní moc kromě toho, že musí odjet – o moc víc ostatně sama nevěděla – ale nemohla jen tak z ničeho nic zmizet a nedat Gawynovi vědět. Při vzpomínce na některé věty ji polil nach – říkat, že ho miluje, byla jedna věc, ale skutečně ho žádat, aby počkal! – a přesto si dala práci, aby se o něj postarala, nakolik to jen bylo možné. Teď se musela připravit sama a pořádně ani nevěděla nač.

Cíp stanu odletěl a vstoupila Amys, poté Bair a Sorilea. Stály v řadě a dívaly se na ni. Tři tváře přísné nesouhlasem. Bylo těžké netisknout si šaty k ňadrům. Ve spodničce se cítila v nevýhodě. Tedy, v nevýhodě by byla i v plné zbroji. Bylo to tím, že věděla, že není v právu. Překvapilo ji, že jim trvalo tak dlouho, než přišly.

Zhluboka se nadechla. „Jestli jste mě přišly potrestat, tak nemám čas nosit vodu či kopat díry nebo cokoliv podobnýho. Mrzí mě to, ale řekla jsem, že přijdu, jak nejdřív to půjde, a myslím, že ony myslely minuty.“

Amys překvapeně zvedla světlé obočí a Sorilea si s Bair vyměnila zmatený pohled. „Jak bychom tě mohly potrestat?“ zeptala se Amys. „Přestala jsi být žačkou ve chvíli, kdy tě sestry povolaly. Jako Aes Sedai musíš jít k nim."

Egwain se ošila, ale zakryla to tím, že si znovu prohlédla jezdecké šaty. Na to, že byly celé měsíce stočené v truhlici, byly pomačkané jen docela málo. Egwain se odhodlala podívat se znovu na moudré. „Vím, že se na mě zlobíte, a máte důvod –“

„Zlobíme?“ opáčila Sorilea. „My se nezlobíme. Myslela jsem, že nás znáš líp.“ Pravdou bylo, že rozzlobeně tedy nemluvila, přesto se však na třech tvářích jasně zračila výtka.

Egwain se dívala z jedné na druhou, a zvláště na Amys a Bair. „Ale říkaly jste, že podle vás je to, co chci udělat, špatný. Říkaly jste, že na to nesmím pomalu ani pomyslet. Já řekla, že to neudělám, a pak jsem se do toho pustila a přišla jsem na to, jak to províst.“

Sorilee se na tváři jakoby z vydělané kůže kupodivu objevil mírný úsměv. Spousty jejích náramků zachřestily, jak si spokojeně upravila loktuši. „Vidíte? Říkala jsem, že to pochopí. Mohla by být Aielanka.“

Z Amys vyprchala trocha napětí, trochu víc z Bair, a Egwain pochopila. Nezlobily se, že hodlá vstoupit do Tel’aran’rhiodu v těle. To sice bylo v jejich očích špatné, ale člověk musel dělat, co bylo nutné, a i když to bude fungovat, jedinou povinnost bude mít sama k sobě. Vůbec se nezlobily, zatím ne. Je hryzalo, že zalhala. Stáhl se jí žaludek. Tu lež přiznala. Možná tu nejmenší lež.

Musela se znova zhluboka nadechnout, aby mohla promluvit. „Lhala jsem i o jiných věcech. Vstoupila jsem do Tel’aran’rhiodu i potý, co jsem řekla, že to neudělám.“ Amys opět potemněla tvář. Sorilea, které nechodila ve snech, jenom lítostivě potřásla hlavou. „Slíbila jsem, že budu poslouchat jako žačka, ale když jste řekly, že svět snů je moc nebezpečnej, jak jsem byla zraněná, tak jsem tam stejně šla.“ Bair s bezvýraznou tváří zkřížila ruce na prsou. Sorilea si zabručela cosi o hloupých holkách, neznělo to však moc dopáleně. Potřetí se zhluboka nadechla. Tohle přiznat bude nejtěžší. Žaludek se jí už nestahoval, kroutil se jí tak silně, až se divila, že se celá netřese. „A nejhorší ze všeho je, že nejsem Aes Sedai. Jsem jenom přijatá novicka. Mohly byste to nazvat učednice. Ještě pár let mě mezi Aes Sedai nepozvednou, a teď pokud vůbec.“

Nyní zvedla Sorilea hlavu a tenké rty stiskla do tvrdé čárky, ale žádná pořád nic neříkala. Bylo na Egwain, aby věci napravila. Už to nikdy nebude takové jako předtím, ale...

Přiznalas všecko, šeptal jí tichý hlásek. Teď bys radši měla zjistit, jak rychle se dostaneš do Salidaru. Ještě pořád by tě jednoho dne mohly povýšit na Aes Sedai, ale ne, když je rozčílíš víc, než jsou teď.

Egwain sklopila zrak a zahleděla se na vrstvy barevných koberců a tvář se jí zkřivila opovržením. Opovržením nad tím tichým hláskem. A hanbou, že ji něco takového vůbec napadlo. Odchází, ale než odejde, musela jisté věci napravit. Bylo to možné, podle ji’e’toh. Dělali jste, co jste museli, a pak jste zaplatili cenu. Před dlouhými měsíci, v Pustině, jí Aviendha ukázala, jak se splácí lež.

Egwain sebrala i ten poslední ždibec odvahy, doufajíc, že to bude dost, odložila hedvábné šaty a vstala. Zvláštní, začátek jí připadal nějak snazší. Pořád musela koukat nahoru, aby se jim mohla podívat do očí, udělala to však hrdě, s hlavou vysoko zdviženou, a vůbec ze sebe nemusela slova vyrážet. „Mám toh.“ Žaludek už se jí nestahoval. „Žádám o laskavost, abyste mi pomohly vyrovnat moje toh.“ Salidar bude muset počkat.

Mat se opíral o loket a zkoumal hru zvanou hadi a lišky, rozloženou na podlaze stanu. Občas mu z brady ukápl pot, těsně mimo hrací desku. Vlastně to vůbec nebyla deska, jenom kus červené látky s černým inkoustem načrtnutou sítí čar a šipkami, které ukazovaly, po které čáře lze táhnout jen jedním směrem a po které oběma. Deset koleček ze světlého dřeva s inkoustovým trojúhelníkem byly lišky, deset s vlnovkou hadi. Dvě lampy po obou stranách vydávaly dost světla.

„Tentokrát vyhrajeme,“ vyhrkl vzrušeně Olver. „Vím, že jo.“

„Možná,“ připustil Mat. – Jejich dva začerněné kotoučky byly zpátky v kruhu uprostřed desky, ale další hod kostkami bude patřit hadům a liškám. Většinou jste se nedostali ani na vnější okraj. „Hoď kostkama.“ On sám se kalíšku s kostkami nikdy nedotkl, ne ode dne, kdy je dal chlapci. Jestli už měli hrát, tak se do toho nemuselo plést jeho štěstí.

Olver s úsměvem zachřestil kostkami v koženém kalíšku a hodil dřevěné kostky, které mu udělal táta, na zem. Nespokojeně zasténal, když sečetl značky. Tentokrát byly na třech kostkách trojúhelníky, na ostatních třech vlnovky. Podle nich jste museli posunout hady a lišky ke svým vlastním kamenům nejkratší možnou cestou, a když jeden padl na místo, kde jste stáli... Jeden had se dotáhl k Olverovu kameni, jedna liška k Matovu, a Mat viděl, že jestli se odehrají všechny značky na kostkách, dotáhnou ho dva další hadi.

Byla to jenom dětská hra, a pokud jste dodržovali pravidla, nemohli jste ji vyhrát. Olver bude brzy dost starý, aby si to uvědomil, a jako ostatní děti, i on přestane hrát. Jenom dětská hra, avšak Matovi se nelíbilo, že ho dostanou lišky, natož hadi. Přivedlo to zpátky vzpomínky, i když jedno nemělo s druhým nic společného.

„No,“ zamumlal Olver, „skoro jsme už vyhráli. Ještě jednu hru, Mate?“ Nečekaje na odpověď udělal znamení, které otevíralo hru, trojúhelník a přes něj vlnovku, a pak odříkal říkadlo: ,„Odvaha posiluje, oheň oslepuje, hudba omamuje, železo poutá.‘ Mate, proč to říkáme? Tady přece není žádnej oheň, hudba ani železo.“

„Já nevím.“ Ten rým mu rozezněl cosi v hlavě, ale nemohl si na to vzpomenout. Staré vzpomínky z ter’angrialu mohly být docela dobře vybrané náhodně – a nejspíš taky byly – a navíc měl mezery ve své vlastní paměti, všechna ta rozmazaná místa. Chlapec pořád kladl otázky, na které on neznal odpověď, a obvykle začínaly „proč".

Ze tmy sem vpadl Daerid a překvapeně sebou trhl. Obličej se mu leskl potem a na sobě měl pořád kabátec, byť rozepnutý. Jeho nejnovější jizva byla růžová přes bílou změť, co mu křižovala tvář.

„Myslím, že už bys měl být v posteli, Olvere,“ řekl Mat a vstal. Rány ho trochu zatahaly, ale jenom trochu. Hojily se docela dobře. „Slož to.“ Přistoupil k Daeridovi a ztišil hlas do šepotu. „Jestli o tomhle někdy někomu povíš, podříznu ti krk.“

„Proč?“ zeptal se Daerid suše. „Pomalu je z tebe úžasný otec. Začíná se ti ohromně podobat.“ Zřejmě se snažil potlačit úsměv, ale o chvíli později to bylo pryč. „Pán Drak přichází do tábora,“ dodal vážný jako smrt.

Touha praštit Daerida do nosu se vytratila. Mat odhrnul stanovou chlopeň a vyšel do noci, jen v košili. Šestice Daeridových mužů, v kruhu kolem stanu, se narovnala, když vyšel. Kušištníci. Píky by pro stráže nebyly vcelku k ničemu. Byla noc, ale v táboře nebyla úplná tma. Jasná záře dorůstajícího měsíce ve třetí čtvrti na bezmračné obloze zatlačovala do pozadí světlo ohňů mezi řadami stanů a muži, spícími na zemi. Každých dvacet kroků stála hlídka, celou cestu kolem palisády z kůlů. Nebylo to tak, jak by se to Matovi líbilo, ale kdyby se ze vzduchu vynořili útočníci...

Půda byla téměř rovná, takže jasně viděl, jak se k němu Rand blíží. Nebyl sám. Po špičkách s ním postupovali zahalení Aielové a pokaždé, když se někdo z Bandy ve spánku převalil nebo hlídka přešlápla, otočili hlavu. Byla s ním i ta aielská ženská, Aviendha, s rancem na zádech, a rázovala si to, jako by každému, kdo by se jí dostal do cesty, hodlala skočit po krku. Mat nechápal, proč si ji Rand u sebe drží. Aielské ženy znamenají jenom potíže, pomyslel si neradostně, a já ještě nikdy neviděl ženu víc rozhodnutou dělat potíže, než je tahle.

„Je to doopravdicky Drak Znovuzrozenej?“ zeptal se bez dechu Olver. Držel si na prsou stočenou látku s namalovanou hrou a málem nadskakoval.

„Je to on,“ ujistil ho Mat. „A teď mazej do postele. Tohle není místo pro malý kluky.“

Olver odešel a vyčítavě si mumlal, ale jenom k nejbližšímu stanu. Mat koutkem oka zahlédl, jak chlapec mizí z dohledu. Pak se za rohem vynořila jeho tvář.

Mat ho nechal být, ačkoliv, když se lépe podíval Randovi do tváře, napadlo ho, jestli je tohle místo pro dospělé muže, natož pro chlapce. Tu tvář by bylo možné použít k rozbíjení zdí, ale některé emoce se snažily prorazit, vzrušení, nebo snad dychtivost. Oči se Randovi horečnatě leskly. V jedné ruce držel velký kus svinutého pergamenu a druhou nepřítomně hladil jílec meče. Dračí přezka se třpytila ve světle ohňů. Občas mu z rukávu vyklouzla hlava některého z draků a taky se zablýskla.

Když došel k Matovi, nemarnil Rand čas řečmi na uvítanou. „Musím s tebou mluvit. O samotě. Potřebuju, abys něco udělal.“ Noc byla jako černá pec a Rand měl na sobě zlatem vyšívaný zelený kabátec s vysokým límcem, ale neuronil ani kapku potu.

O pár kroků dál stáli Daerid, Talmanes a Nalesean v různém stadiu svlečenosti a dívali se. Mat jim pokynul, aby počkali, a potom kývl směrem ke svému stanu. Následoval Randa dovnitř a přes košili nahmátl stříbrnou liščí hlavu. Nemusel si s ničím dělat starosti. Aspoň v to doufal.

Rand řekl o samotě, ale Aviendha si očividně myslela, že na ni se to nevztahuje. Odhodlaně se držela dva kroky za nim, ne víc, ne míň. Většinou s nečitelným výrazem sledovala Randa, ale občas koukla i po Matovi, zamračila se a prohlédla si ho od hlavy k patě. Rand jí nevěnoval nejmenší pozornost a přes všechen předchozí spěch nyní nikam nechvátal. Rozhlížel se po stanu, i když si Mat znepokojeně říkal, zda ho skutečně vnímá. Celkem tu nebylo nic k vidění. Olver postavil lampy zpátky na skládací stolek. Židle byly také skládací, stejně jako stojan s umyvadlem a kavalec. Vše bylo nalakované černým lakem se zlatými čarami. Když měl člověk peníze, mohl je docela dobře za něco utratit. Trhliny, které ve stěně stanu udělali Aielové, byly úhledně zašité, nicméně stále byly vidět.

Ticho Mata hryzlo. „Co se děje, Rande? Doufám, že ses takhle pozdě nerozhodl změnit plán?“ Žádná odpověď, Rand se jen zatvářil, jako by si právě vzpomněl, že je tady. Mata to dost znepokojovalo. Ať už si Daerid a zbytek Bandy mysleli cokoliv, Mat pracoval tvrdě na tom, aby se vyhnul bojům. Občas však to, že byl ta’veren, pracovalo proti jeho štěstí. Věřil, že s tím má něco společného i Rand. Byl silnější ta’veren, dost silný, aby Mat občas cítil, jak ho k sobě přitahuje. Když se do toho zamíchal Rand, Mata by nijak nepřekvapilo, kdyby se probudil uprostřed bitvy, přestože večer usínal ve stodole. „Ještě pár dní a budu v Tearu. Převozníci vezmou Bandu přes řeku a za pár dní se pak sejdeme s Weiramonem. Je zatraceně moc pozdě, aby ses pletl –“

„Chci, abys přivedl Elain do... do Caemlynu,“ přerušil ho Rand. „Chci, abys ji v bezpečí doprovodil do Caemlynu, ať se stane cokoliv. Nespustíš ji ani na okamžik z očí, dokud nebude sedět na Lvím trůně.“ Aviendha si odkašlala. „Ano,“ řekl Rand. Z nějakého důvodu zněl jeho hlas stejně chladně a tvrdě, jako se tvářil. Jenže copak potřeboval nějaké důvody, jestli se už zbláznil? „Aviendha půjde s tebou. Myslím, že to bude nejlepší.“

„Ty myslíš, že to bude nejlepší?“ vyjela vzdorně. „Kdybych se neprobudila, tak bych ani nevěděla, žes ji našel. Ty mně nikam neposíláš, Rande al’Thore. Musím mluvit s Elain z... z vlastních důvodů.“

„Jsem moc rád, žes našel Elain,“ řekl Mat opatrně. Kdyby byl Randem, byl by tu ženskou opustil, ať už byla cokoliv. Světlo, i Aviendha by byla lepší! Aielské ženy aspoň nechodily kolem lidí s nosem nahoru, ani si nemyslely, že byste měli skákat jen proto, že ony pískají. Jistě, některé jejich hry byly dost drsné, a měly ten zvyk, že se vás občas pokoušely zabít. „Já jenom nechápu, proč potřebuješ mě. Skoč tam jedním z těch tvejch průchodů, dej jí pusu, chytni ji a skoč zpátky.“ Aviendha na něj upřela rozhořčený pohled. Málem byste si mohli myslet, že Mat navrhoval, aby Rand políbil ji.

Rand rozvinul pergamen na stolku a použil k jeho zatížení lampy. „Tadyhle je.“ Byla to mapa, zobrazovala kus toku řeky Eldar a asi padesát mil po obou březích. Šipka, namalovaná modrým inkoustem, ukazovala do lesa. Vedle šipky bylo napsáno „Salidar". Rand poklepal na východní okraj mapy. Ten byl taky zalesněný, jako ostatně větší část krajiny na východě. „Je tady velká mýtina. Vidíš, že nejbližší vesnice je skoro dvacet mil na sever. Udělám průchod pro tebe a Bandu.“

Matovi se podařilo přeměnit škubnutí v úsměv. „Hele, když už to musím být já, proč ne já sám? Udělej svůj průchod do toho Salidaru, já ji hodím na koně a...“ A co? Od Eldar do Caemlynu to byla dlouhá cesta. Velmi dlouhá, ve společnosti pouze nafoukané šlechtičny a Aielanky.

„Bandu, Mate,“ štěkl Rand. „Tebe a celou Bandu!“ Zhluboka, roztřeseně se nadechl a zmírnil tón. Ztuhlý výraz však nezmizel a oči měl stále horečnaté. Mata napadlo, že je nemocný nebo má bolesti. „V Salidaru jsou Aes Sedai, Mate. Nevím, kolik jich tam je. Stovky, jak jsem slyšel, ale nepřekvapilo by mě, kdyby to bylo spíš padesát. Podle toho, jak pořád žvaní o Věži čisté a sjednocené, pochybuju, že jich uvidíš víc. Chci tě vyložit dva tři dny cesty odtamtud, aby měly čas zjistit, že přicházíš. Nemá smysl je vylekat – mohly by si myslet, že útočí bělokabátníci. Vzbouřily se proti Elaidě a pravděpodobně jsou dost vyděšené, takže by mělo stačit, když se trochu narovnáš a řekneš, že Elain má být v Caemlynu korunovaná, aby ji pustily. Když si budeš myslet, že se jim dá věřit, tak jim nabídni svou ochranu. A moji. Mají být na mojí straně a teď už by mohly moji ochranu pomalu uvítat. Pak doprovodíš Elain – a tolik Aes Sedai, kolik jich bude chtít přijít – rovnou přes Altaru a Murandy do Caemlynu. Ukaž moje praporce a ohlas, co děláš. Nemyslím, že by ti potom Altařané nebo Muranďané dělali větší potíže, ne, dokud budeš v pohybu. Jestli cestou najdeš nějaké Dračí spřísahance, vezmi je s sebou. Z většiny se nejspíš stanou loupežníci, pokud je brzy neuvážu na provaz – slyšel jsem už pár řečí – ale když poneseš moje praporce, přitáhneš je k sobě.“ Náhle ukázal zuby v úsměvu, který však nedostoupil až k jeho rozpáleným očím. „Kolik ptáků zasáhneš jedním kamenem, Mate? Projedeš přes Altaru a Murandy se šesti tisíci muži a za sebou potáhneš Dračí spřísahance a můžeš mi předat oba ty státy.“

Tohle stačilo, aby to Mata vyvedlo z míry, takže mu už nezáleželo na tom, jestli Randa bolí deset zubů a obě boty má plné kudlibabek. Aby si Aes Sedai myslely, že je chce napadnout? To rozhodně ne. A měl jich padesát zastrašit? Aes Sedai ho ale neděsily, možná dokonce ani pět nebo šest pohromadě, ale padesát? Dotkl se liščí hlavy pod košilí dřív, než si to uvědomil. Teď možná zjistí, jak velké štěstí doopravdy má. A co se jízdy přes Altaru a Murandy týče, už viděl, jak to dopadne. Každý šlechtic, jehož země překročí, se nafoukne jako kohout a pokusí se ho klovnout ve chvíli, kdy se k němu otočí zády. Jestli se do toho zaplete šílenství ta’veren, tak nejspíš zjistí, že některý urozený pán nebo paní shromažďuje vojsko přímo jemu před nosem.

Ještě jednou to zkusil. „Rande, nemyslíš, že by tohle mohlo přitáhnout Sammaela na sever? Chceš, aby se koukal na východ. Proto jsem tady, pamatuješ? Aby se koukal sem.“

Rand důrazně zavrtěl hlavou. „On uvidí jenom čestnou stráž doprovázející andorskou královnu do Caemlynu. Jak rychle se dokážeš připravit?“

Mat otevřel ústa, ale potom se vzdal. Tím mužem nepohne. „Za dvě hodiny.“ Bandu bylo možné vykopat do sedel rychleji, ale on nikam nespěchal, a poslední, co chtěl, bylo, aby si Banda myslela, že jedou do útoku.

„Dobrá. Potřebuju asi tak hodinu sám.“ Na co, to neřekl. „Zůstaň u Elain, Mate. Ať je v bezpečí. Totiž, nemá smysl se do toho pouštět, kdyby nedorazila do Caemlynu živá na svou korunovaci.“ Copak si Rand myslel, že Mat neví nic o tom, jak se posledně, co spolu byli v Kameni, muchlovali v každém koutku?

„Budu s ní zacházet jako s vlastní sestrou.“ Jeho sestry dělaly, co mohly, aby mu znepříjemnily život. No, to samé ostatně čekal i od Elain, byť jiným způsobem. Třeba bude Aviendha lepší. „Nespustím ji z očí, dokud ji nevyklopím v královským paláci.“ A jestli na mě bude moc často zkoušet tu paní Nafrněnou, tak ji zatraceně nakopnu!

Rand kývl. „To mi připomíná, Bodewhin je v Caemlynu. S Verin a Alannou a ještě dalšími dvouříčskými dívkami. Jsou na cestě, aby se cvičily na Aes Sedai. Nejsem si jistý, kde skončí. Jak se věci zatím mají, rozhodně jim nedovolím jít do Věže. Možná se o ně postarají ty Aes Sedai, které přivedeš.“

Matovi spadla brada. Jeho sestra Aes Sedai? Bode, která matce pokaždé žalovala, když udělal něco, co považoval za zábavné?

„Další věc,“ pokračoval Rand. „Egwain možná bude v Salidaru před tebou. Myslím, že nějak zjistily, že si říká Aes Sedai. Udělej, co jen půjde, abys ji z toho vysekal. Řekni jí, že ji dostanu zpátky k moudrým, jak nejrychleji to půjde. Nejspíš s tebou půjde víc než ochotně. Možná ale ne. Víš, jak je vždycky umíněná. Hlavní věcí je Elain. Pamatuj, nespustíš ji z očí, dokud v pořádku nedorazí do Caemlynu.“

„Slibuju,“ zamumlal Mat. Jak, pod Světlem, může být Egwain někde u Eldar? Byl si zcela jistý, že když odjížděl z Maerone, byla v Cairhienu. Pokud nepřišla na ten Randův trik s průchody. V kterémžto případě by mohla skočit zpátky, kdykoliv by se jí zachtělo. Nebo skočit do Caemlynu a zároveň udělat průchod pro něj a pro Bandu. „O Egwain se taky neboj. Vytáhnu ji z trablů, ať se dostala do čehokoliv, a bez ohledu na to, jak umíněná bude.“ Nebylo by to poprvé, co by za ni tahal kaštany z ohně dřív, než se spálily. Nejspíš se mu za to ani tentokrát nedostane poděkování. Bode že se má stát Aes Sedai? Krev a zatracenej popel!

„Dobrá,“ řekl Rand. „Dobrá.“ Dál však napjatě hleděl na mapu. Odtrhl zrak a Mat si chvíli myslel, že něco řekne Aviendze. Místo toho se však od ní hrubě odvrátil. „S Elain by měl být Tom Merrilin.“ Vytáhl z kapsy složený a zapečetěný dopis. „Zařiď, ať dostane tohle.“ Strčil dopis Matovi do rukou a spěšně vyšel ze stanu.

Aviendha udělala jeden krok směrem za ním, zpola zvedla ruku a otevřela ústa, aby promluvila. Stejně prudce pusu zavřela, ruce zahrabala do sukní a pevně zavřela oči. Takže odsud vítr vane, co? A ona chce mluvit s Elain. Jak se Rand vůbec dostal do takovéhle kaše? Rand byl vždycky ten, kdo uměl jednat se ženskými, Rand a Perrin.

Přesto mu do toho vůbec nic nebylo. Obrátil dopis v rukou. Tomovo jméno na něm bylo napsáno ženským rukopisem. Pečeť ale nepoznal, rozložitý strom s korunkou. Která šlechtična by psala vysušenému staříkovi, jako je Tom? Do toho mu taky nic nebylo. Hodil dopis na stůl a sebral fajfku a váček s tabákem. „Olvere,“ řekl, nacpávaje si fajfku tabákem, „řekni Talmanesovi, Naleseanovi a Daeridovi, ať přijdou za mnou.“

Těsně za vstupem se ozvalo vykvíknutí: „Ano, Mate,“ a dupot malých nožek.

Aviendha se na něj podívala a s odhodlaným výrazem si založila ruce na prsou.

Mat ji předešel. „Dokud budeš cestovat s Bandou, budeš pod mým velením. Nechci žádný potíže, a předpokládám, že zařídíš, aby žádný nebyly.“ Jestli si něco začne, předá ji Elain přivázanou k sedlu, i kdyby bylo potřeba deseti mužů, aby ji tam dostali.

„Vím, jak se řídit rozkazy, vůjevůdce.“ Zdůraznila to ostrým frknutím. „Ale měl bys vědět, že ne všechny ženy jsou mokřinské slabošky. Jestli se pokusíš strčit na koně ženu, když nechce jet, mohla by ti docela dobře vrazit nůž mezi žebra.“

Mat málem upustil fajfku. Dobře věděl, že Aes Sedai neumějí číst myšlenky – pokud by to uměly, jeho kůže by už dávno visela na stěně v Bílé věži – ale aielské moudré možná... Ovšemže ne. To je jenom jeden z těch triků, co ženský vytahujou z rukávu. Kdyby se soustředil, dokázal by přijít na to, jak to udělala. Jenomže se mu do toho nechtělo.

Odkašlal si, strčil si nezapálenou fajfku mezi zuby a sklonil se nad mapu. Banda by nejspíš dokázala překonat vzdálenost mezi mýtinou a Salidarem za den, kdyby na ně tlačil, dokonce i v tak lesnatém terénu, ale on hodlal strávit na cestě dva dny nebo možná i tři. Ať jsou Aes Sedai dopředu pořádně varovány. Nechtěl je vyděsit víc, než už byly. Vyděšená Aes Sedai byl skoro protimluv. Dokonce ani se svým medailonkem nijak nedychtil zjišťovat, co by mohla vyděšená Aes Sedai udělat.

Cítil zezadu na krku Aviendžiny oči, slyšel drsný zvuk. Sedíc se zkříženýma nohama u stěny stanu, obtahovala brouskem nůž a pozorovala ho.

Když vstoupil Nalesean s Daeridem a Talmanesem, přivítal je s: „Půjdeme podrbat pár Aes Sedai pod bradou, zachránit jednu mulu a strčit jednu holku s nosem nahoru na Lví trůn. Aha, ano. Tohle je Aviendha. Nekoukejte se na ni křivě, jinak vám podřízne krk a omylem si ještě podřízne svůj.“ Žena se zasmála, jako by udělal ten nejlegračnější vtip na světě. Nůž však brousit nepřestala.

Egwain hodnou chvíli nechápala, proč bolest přestala sílit. Potom se zvedla z koberců na podlaze svého stanu, vzlykajíc tak silně, až se třásla. Chtěla se vysmrkat. Nevěděla, jak dlouho tak brečela. Věděla jen, že měla pocit, jako by byla v plameni od hýždí po zadní stranu kolen. Stát klidně byl problém, který téměř ani nezvládla. Košili, kterou považovala aspoň za nějakou ochranu, z ní sundaly už dávno. Po tvářích se jí koulely slzy a jenom tam stála a vřískala.

Sorilea, Amys a Bair ji vážně pozorovaly, a nebyly jediné, ačkoliv většina ostatních posedávala na poduškách nebo se na nich rozvalovala, rozmlouvala a zvolna popíjela čaj, jejž roznášela štíhlá gai’šainka. Díky Světlu to byla žena. Všechno to byly ženy, moudré a učednice, ženy, kterým Egwain navykládala, že je Aes Sedai. Byla vděčná, že nechat je si to jen myslet se nepočítalo. To by nepřežila! Právě že to řekla, vyslovila lež. Ale došlo i na překvapení. Cosain, hubená žlutovláska z Miagomů z Hřebene, drsně řekla, že Egwain k ní žádné toh nemá, ale že zůstane na čaj, a stejně tak Estair. Aeron, na druhou stranu, ji zřejmě chtěla roztrhnout vejpůl a Surandha...

Egwain se snažila vyhnat z očí závoj slz a podívala se na Surandhu. Seděla si tam se třemi moudrými, klábosila a občas se po Egwain podívala. Surandha byla naprosto nemilosrdná. Ne že by ostatní byly mírné. Pásek, který Egwain našla ve své truhlici, byl tenký a pružný, ale dvakrát širší než její ruka, a tyhle ženy měly pádnou ruku. Půl tuctu ran od každé se sečetlo.

Egwain se v životě necítila tak zahanbená. Ne kvůli tomu, že je nahá, rudá v obličeji a brečí jako dítě. No, brečení s tím souviselo. Dokonce ani kvůli tomu ne, že se všechny dívaly, jak ji svlékají, když se zrovna neúčastnily trestání. Zahanbilo ji, že to vzala tak špatně. I aielské dítě by to snášelo klidněji. No, dítě by tomuhle nikdy čelit nemuselo, ale princip byl prostě takový.

„Už je po všem?“ Ten zadrhnutý, nejistý hlas byl skutečně její? Jak by se tyhle ženské řehtaly, kdyby věděly, jak opatrně sbírala kuráž.

„Jenom ty znáš cenu své cti,“ prohlásila Amys bezvýrazně. Pásek se jí houpal u boku, držela ho za přezku. Tichý hovor ustal.

Egwain se přes popotahování dlouze, roztřeseně nadechla. Stačilo jen, aby řekla, že je po všem, a bylo by. Mohla říci dost už po jedné ráně od každé ženy. Mohla...

Škubla sebou, klekla si a natáhla se na koberce. Rukama sáhla Bair pod sukně a chytila se ji za kostnaté kotníky. Tentokrát si svou odvahu podrží. Tentokrát nebude brečet. Tentokrát nebude kopat, mlátit sebou ani... Pásek ji ještě nezasáhl. Zvedla hlavu a zamrkala, aby se na ně mohla zamračit. „Na co čekáte?“ Hlas se jí ještě třásl, ale bylo v něm víc hněvu. Nechat ji ke všemu ještě čekat? „Musím dneska v noci vyrazit na cestu, jestli jste na to nezapomněly. Tak do toho.“

Amys hodila pásek vedle Egwaininy hlavy. „Tahle žena ke mně nemá žádné toh.“

„Tahle žena ke mně nemá žádné toh,“ procedila Sorilea skrze zaťaté zuby. Sklonila se a shrnula Egwain z tváře mokré vlasy. „Věděla jsem, že jsi v srdci Aielanka. Nebuď ale moc pyšná, holka. Dostála jsi svému toh. Vstaň, než si začneme myslet, že se vytahuješ.“

Pak jí pomáhaly na nohy, objímaly ji a utíraly slzy, podaly ji i kapesník, aby se mohla konečně vysmrkat. Ostatní ženy se sešly kolem, každá prohlásila, že tato žena k ní nemá žádné toh, než se přidala se svým objímáním a úsměvem. Právě ty úsměvy přišly jako největší šok. Surandha zářila jako vždycky. Ale jistě. Jakmile člověk jednou dostál svému toh, již neexistovalo. Ať už ho vyvolalo cokoliv, jako by se to nikdy nestalo. Ten kousek Egwain, který nebyl zabalený v ji’e’toh, si myslel, že možná také pomohlo to, co řekla nakonec, stejně jako to, že si nejdřív zase lehla na zem. Možná trestu zpočátku nečelila nezúčastněně jako Aiel, ale nakonec měla Sorilea pravdu. V srdci byla Aielanka. Myslela si, že jedna její část bude vždycky aielská.

Moudré a učednice pomalu odcházely. Očividně měly zůstat zbytek noci, i déle, kdy by se smály a povídaly si s Egwain, ale to byl jenom zvyk, ne ji’e’toh, a se Sorileinou pomocí se jí podařilo je přesvědčit, že právě teď nemá čas. Nakonec zůstala jen ona, Sorilea a obě chodící ve snu. Všechno to objímání a slzy zpomalily příval slz v pouhý praminek, a i když se jí rty stále třásly, ať dělala cokoliv, dokázala se usmívat. Popravdě řečeno jí bylo znovu do pláče, byť z jiného důvodu. Částečně z jiného důvodu. Byla jako v ohni.

„Tolik mi budete chybět.“

„Nesmysl.“ Sorilea si na důraz odfrkla. „Jestli budeš mít štěstí, tak ti řeknou, že teď už se nikdy Aes Sedai stát nemůžeš. Pak se můžeš vrátit k nám. Budeš moje učednice. Za tři čtyři roky budeš mít vlastní držbu. Dokonce pro tebe mám manžela. Tarika, nejmladšího vnuka mé vnučky Amaryn. Myslím, že jednoho dne bude náčelníkem kmene, takže musíš čekat na sestru-ženu, co bude jeho správkyní střechy.“

„Děkuju.“ Egwain se zasmála. Vypadalo to, že se bude mít k čemu vrátit, jestli ji salidarská sněmovna vyžene.

„A já a Amys se s tebou sejdeme v Tel’aran’rhiodu,“ řekla Bair, „a povíme ti, co víme o událostech tady a s Randem al’Thorem. Ve světě snů odteď půjdeš vlastní cestou, ale jestli si přeješ, budu tě pořád učit.“

„Přeju si to.“ Jestli ji sněmovna pustí někam poblíž Tel’aran’rhiodu. Ale ony jí v přístupu do světa snů zabránit stejně nemohly, ať by udělaly cokoliv. „Prosím, dohlídněte na Randa a Aes Sedai. Nevím, co hraje, ale jsem si jistá, že je to nebezpečnější, než si myslí.“

Amys samozřejmě o dalším učení neřekla nic. Dala své slovo za jistých okolností a dokonce ani dodržení toh to nevymazalo. Místo toho řekla: „Vím, že Rhuark bude litovat, že tu dnes v noci není. Odešel na sever sám hledat Shaidy. Neboj se, že tvoje toh k němu musí projít nedodržené. On ti dá příležitost, až se s ním znovu sejdeš.“

Egwain otevřela pusu a zakryla to tím, že se snad podesáté vysmrkala. Na Rhuarka úplně zapomněla. Ovšem, nikde se neříkalo, že musí splatit závazek k němu stejným způsobem. Možná byla v srdci Aielanka, ale v duchu chvíli zoufale pátrala po jiné metodě. Nějaká být musela. A ona bude mít spoustu času ji objevit, než ho zase uvidí. „Budu velmi vděčná,“ řekla chabě. Ještě tu byla Melain. A Aviendha. Světlo! Myslela si, že už je to vyřízeno. Neustále přešlapovala, jakkoliv se snažila stát klidně. Musel existovat jiný způsob.

Bair otevřela ústa, ale Sorilea ji uťala. „Musíme ji nechat obléknout se. Musí se vydat na cestu.“ Bair ztuhla a Amys zkřivila rty. Žádné se očividně nelíbilo, oč se chce Egwain pokusit, o nic víc než předtím.

Možná tu chtěly zůstat a rozmluvit jí to, ale Sorilea si začala mumlat, jen zpola pro sebe, něco o hlupačkách, co se snaží zabránit ženě udělat to, co si ona myslí, že udělat musí. Mladší dvojice si urovnala loktuše – Bair muselo být sedmdesát nebo osmdesát, ale rozhodně byla mladší než Sorilea – objaly Egwain na rozloučenou a odešly se zamručením: „Kéž vždycky najdeš vodu a stín.“

Sorilea čekala jen o chvíli déle. „Mysli na Tarika. Měla jsem ho pozvat s tebou do potního stanu, aby sis ho mohla prohlédnout. Dokud to půjde, pamatuj si to. Vždycky se bojíme víc, než chceme, ale vždycky dokážeme být odvážnější, než čekáme. Drž se svého srdce a Aes Sedai nemůžou ublížit tomu, co jsi skutečně ty, tvoje srdce. Nejsou zdaleka tak vysoko nad námi, jak jsme věřily. Kéž vždycky najdeš vodu a stín, Egwain. A vždycky pamatuj na své srdce.“

Když Egwain konečně osaměla, chvíli jenom stála, hleděla do prázdna a přemýšlela. Její srdce. Třeba měla víc odvahy, než si myslela. Udělala tady, co musela. Byla Aielanka. V Salidaru to bude potřebovat. Metody Aes Sedai se v jistých ohledech lišily od metod moudrých, ale jestli vědí, že se vydávala za Aes Sedai, nebude to snadné. Jestli to vědí. Neuměla si představit, proč ji předvolaly tak chladně, ale Aielové se nevzdávají, dokud není boj vybojován.

S trhnutím se vzpamatovala. Jestli se nechci vzdát před bojem, pomyslela si trpce, tak můžu docela dobře jít do bitvy.