Pán chaosu

11 Lekce a učitelé

Jakmile byl Rand ze dveří, Verin přestala zadržovat dech a vydechla. Kdysi řekla Siuan a Moirain, jak nebezpečný je. Ani jedna ji neposlouchala, a teď, když přešel jenom rok, byla Siuan utišená a nejspíš i mrtvá, zatímco Moirain... Ulice byly plné řečí o Draku Znovuzrozeném v královském paláci, většinou byly dost neuvěřitelné, ale žádná z těch uvěřitelných se nezmiňovala o Aes Sedai. Moirain se mohla rozhodnout, že ho nechá, aby si myslel, že je po jeho, ale nikdy by ho od sebe nepustila dál, ne teď, když získával takovou moc. Ne teď, kdy bylo riziko, které představoval, tak velké. Obrátil se snad Rand proti ní surověji než proti nim dvěma? Od té doby, co ho viděla posledně, značně zestárl. Ve tváři se mu zračilo napětí vnitřního zápasu. Světlo vědělo, že měl ještě dost rozumu, ale mohl to být i zápas o duševní zdraví?

Takže. Moirain mrtvá, Siuan mrtvá, Bílá věž rozdělená a Rand na pokraji šílenství. Verin podrážděně sykla. Když riskujete, občas přijde vyúčtování tehdy, když ho čekáte nejméně, způsobem, který ani nečekáte. Skoro sedmdesát let jemné práce z její strany, a teď to všechno mohlo přijít vniveč kvůli jednomu mladému muži. I tak žila příliš dlouho, prožila toho příliš mnoho, aby se nechala vyvést z míry. Hezky všechno popořadě. Postarat se o to, co se dá vyřídit teď, než si příliš dlouho dělat starosti kvůli tomu, co se nikdy nemusí stát. Tuhle lekci jí vnutily, ale ona si ji vzala k srdci.

Nejdřív bylo třeba uklidnit ty mladé ženy dole. Pořád se choulily jako stádo ovcí, brečely, držely se navzájem a schovávaly tváře. Docela je chápala. Tohle pro ni nebylo poprvé, kdy stála proti muži, jenž dokázal usměrňovat, natož proti Draku Znovuzrozenému, a přesto měla žaludek jako na vodě. Začala s uklidňujícími slovy a poplácáním po rameni tuhle, pohlazením po vlasech támhle. Snažila se, aby její hlas zněl mateřsky. Přesvědčit je, že Rand už odešel – což ve většině případů znamenalo přesvědčit je, aby otevřely oči – ještě zdaleka neznamenalo, že se uklidní. Alespoň že vzlykot pomalu utichal. Jenže Janacy se svým pronikavým hláskem dožadovala, aby jí někdo řekl, že Rand lhal, že to všechno byl trik, zatímco Bodewhin se stejně pronikavým hlasem dožadovala, aby byl nalezen a zachráněn její bratr – Verin by dala hodně za to, dozvědět se, kde Mat je – a Larine blekotala, že musejí okamžitě, ihned opustit Caemlyn.

Verin si vzala jednu ze šenkýřek stranou. Žena s prostou tváří, přinejmenším o dvacet let starší než děvčata z Dvouříčí, měla vytřeštěné oči, ačkoliv si zástěrou otírala oči a třásla se. Když se Verin dozvěděla její jméno, řekla: „Přines jim všem hezky čerstvý čaj, Azril, horký a se spoustou medu, a dej do něj trochu kořaličky.“ Chvíli se zamyslela nad mladšími ženami a dodala: „Víc než jen trochu. Každé nalej slušného panáka.“ To by jim mělo trochu uklidnit nervy. „A ty a ostatní děvčata si rovněž dejte.“ Azril popotáhla, zamrkala a otřela si obličej, ale udělala pukrle. Požadavek týkající se jejích obvyklých povinností zřejmě utišil její pláč, když už ne její děs.

„Obsluž je v jejich pokojích,“ řekla Alanna a Verin souhlasně kývla. Trocha spánku dělá zázraky. Byly jenom pár hodin z postelí, ale kořalka spolu s těžkou cestou sem ten zázrak dokáže.

Rozkaz vyvolal zmatek.

„Tady se neschováme,“ podařilo se ze sebe vypravit Larine přes vzlykot a škytání. „Musíme jít! Hned! On nás zabije!“

Bodewhin se vlhce leskly tváře, ale zatvářila se odhodlaně. Ta dvouříčská tvrdohlavost způsobí nejedné z nich potíže. „Musíme najít Mata. Nemůžem ho nechat s... s mužem, co může... Nemůžem! I když je to Rand, nemůžem!“

„Já chci vidět Caemlyn,“ kvílela Janacy, i když se stále třásla jako osika.

Ostatní se připojily k prvním třem – hrstka vřískavě podporovala Janacy i přes svůj strach, většina umíněně trvala na okamžitém odchodu. Jedna z mladých žen z Hlídky, vysoká hezká dívka jménem Elle, na Dvouříčí kupodivu světlovlasá, začala znovu ječet z plných plic.

Verin se musela moc držet, aby je nezliskala. Ty nejmladší měly omluvu, ale Larine, Elle a ostatní se spletenými vlasy měly být dospělé ženy. Většiny se Rand ani nedotkl a nebezpečí zmizelo. Na druhou stranu byly všechny utahané, Randova návštěva pro ně byla šok a nejspíš jich v blízké budoucnosti zažijí ještě dost, takže se prozatím ovládla.

Alanna však ne. Dokonce i mezi zelenými byla vyhlášená svou rtuťovitou povahou, a v poslední době se to ještě zhoršilo. „Teď půjdete do svých pokojů,“ pravila chladně, ale hlas na ní bylo to jediné chladné. Verin si povzdechla, když druhá Aes Sedai spletla vzduch a oheň do iluze. Místnost se naplnila vzdechy a již tak vykulené oči začaly vylézat z důlků. Tohle nebylo nutné, ale zvyk neschvaloval, aby se jedna sestra veřejně pletla do záležitostí druhé, a popravdě řečeno se Verin ulevilo, když Elle přestala výt. Sama neměla nervy zrovna v pořádku. Necvičené mladé ženy prameny samozřejmě neviděly. Jim se zdálo, že se Alanna s každým slovem zvětšuje. Rovněž jí zesílil hlas, aniž změnila tón. Nyní duněl, jak odpovídal její zdánlivé velikosti. „Máte se stát novickami, a první lekce, již se novicka musí naučit, je poslechnout Aes Sedai. Okamžitě. Bez námitek a poznámek.“ Alanna stála uprostřed šenku nezměněná – aspoň pro oči Verin – ale hlava iluze se dotýkala stropních trámů. „Tak honem! Která nebude v pokoji, než napočítám do pěti, bude toho do smrti litovat. Jedna. Dvě...“ Než napočítala do tří, všechny už se s jekotem škrábaly jedna přes druhou do schodů vzadu. Byl div, že žádnou neudupaly.

Alanna se nenamáhala dopočítat do čtyř. Když poslední z Dvouříčanek zmizela nahoře, propustila saidar, iluze zmizela a ona spokojeně kývla. Verin soudila, že mladé ženy nyní bude třeba chlácholit, aby vůbec vystrčily nos ze svých pokojů. Možná to bylo dobře. S tím, jak to zatím všechno vypadalo, nechtěla, aby se některá z nich vykradla prohlédnout si Caemlyn, a ony ji pak musely tahat zpátky.

Jistě, Alanna zapůsobila i jinde. Teď bylo nutné vylákat šenkýřky zpod stolů, kam se schovaly, a té, která se zhroutila a snažila se doplazit do kuchyně, musely pomoci na nohy. Neřekly ani slovo, jenom se třásly jako osiky ve vichřici. Verin musela každou postrčit, aby se začaly hýbat, a třikrát zopakovat rozkaz ohledně čaje a kořalky, než na ni Azril přestala civět, jako by právě viděla, jak jí vyrostla druhá hlava. Hostinský měl bradu až na prsou a oči mu málem vypadly až na zem. Verin se podívala na Tomase a ukázala na potácejícího se tlouštíka.

Tomas po ní vrhl suchý pohled – vždycky to dělal, když po něm chtěla, aby vyřídil triviální záležitosti, nicméně její rozkazy zpovídal málokdy – položil mistru Dilhamovi ruku kolem ramen a žoviálním tónem se ho zeptal, jestli by si spolu nemohli vypít několik pohárků nejlepšího vína ze sklepa. Tomas byl správný chlap – v jistých oblastech měl překvapivé zkušenosti. Ihvon si sedl zády ke zdi a nohy položil na stůl. Podařilo se mu jedním okem sledovat dveře do ulice a druhým Alannu. Alannu sledoval velmi ostražitě. Choval se k ní družněji od chvíle, kdy Owein, její druhý strážce, zemřel ve Dvouříčí – a moudře si dával pozor na její vzteklé výbuchy, ačkoliv se jí je obvykle dařilo zvládat lépe než dneska. Alanna sama se nijak nestarala o to, aby napravila zmatek, který způsobila. Stála uprostřed šenku se založenýma rukama. Každému, kdo nebyl Aes Sedai, nejspíš připadala jako vtělený klid. Verin viděla ženu připravenou vybuchnout.

Položila Alanně ruku na rameno. „Musíme si promluvit.“ Alanna se na ni podívala s nečitelným výrazem v očích a pak beze slova odplula směrem k soukromé jídelně.

Verin za ní zaslechla mistra Dilhama říkat roztřeseným hlasem: „Myslíš, že bych mohl tvrdit, že ke mně chodí Drak Znovuzrozený? Koneckonců, přišel sem.“ Na kratičkou chvíli se usmála. Nakonec se vzpamatuje. Když zavřela dveře za sebou a Alannou, úsměv zmizel.

Alanna už přecházela sem a tam po malé místnosti, hedvábí jejích rozstřižených suknic šustilo jako meče vyjíždějící z pochev. „Taková nestydatost od muže! Taková nestydatost! Zavřít nás! – Omezovat nás!“

Verin ji chvíli pozorovala, než promluvila. Trvalo jí deset roků, než se přenesla přes Balinorovu smrt a spojila se s Ihvonem. Od Oweinovy smrti byly Alanniny city příliš obnažené a ona to v sobě držela příliš dlouho. Občasné záchvaty pláče, které si od odjezdu z Dvouříčí povolila, nebyly dostatečnou úlevou. „Asi by nás dokázal udržet mimo Vnitřní Město, se strážemi u bran, ale nemůže nás skutečně držet v Caemlynu.“

Teď se jí dostalo spalujícího pohledu, jaký si její slova zasloužila. Mohly odejít bez větších potíží – jakkoliv moc se Rand naučil, byla jen malá šance, že se mu podařilo objevit ochrany – ale to by znamenalo opustit dvouříčská děvčata. Žádná Aes Sedai nenašla tak bohatý poklad, jako byl ten ve Dvouříčí, od... Verin si neuměla představit, jak dlouho. Nejspíš od trollockých válek. Dokonce i mladým, osmnáctiletým ženám – hranici, kterou si samy stanovily – často přišlo zatěžko přijmout omezení noviciátu, a přesto kdyby hranici posunuly jenom o pět let, mohly by s Alannou přivést dvakrát tolik žen, jestli ne víc. Pět z těchhle dívek – pět! – mělo jiskru vrozenou, včetně Matovy sestry, Elle a mladé Janacy. Ty by začaly nakonec usměrňovat, ať už by je to někdo naučil či nikoliv, a byly by velmi silné. A dvě další nechaly doma, aby je vyzvedly za rok za dva, až budou dost staré, aby mohly odejít do světa. To bylo dost bezpečné. U dívek se vrozená schopnost bez cviku zřídkakdy projevila před patnáctým rokem. Ostatní byly výjimečně slibné, všechny. Dvouříčí bylo zkrátka naleziště čistého zlata.

Když nyní získala pozornost druhé ženy, Verin změnila téma. Tyhle ženy rozhodně nehodlala opustit. Nebo odejít od Randa dál, než bude muset. „Myslíš, že má s těmi vzbouřenkyněmi pravdu?“

Alanna na chvíli zaťala pěsti do sukní. „Už ta možnost mě odpuzuje! Mohly jsme skutečně dojít až k...?“ Odmlčela se, mluvila ztraceně. Svěsila ramena. Těsně pod povrchem bublaly slzy, které jen tak tak potlačila.

Když teď byl hněv druhé ženy otupen, Verin se potřebovala na pár věcí zeptat, než se zase přiostří. „Je nějaká naděje, že by ti tvoje řeznice mohla povědět víc o tom, co se stalo v Tar Valonu, kdyby ses vyptávala?“ Ta žena vlastně nebyla Alannina. Byla agentkou zelených, kterou Alanna objevila, protože si před řeznickým krámem všimla jakéhosi nouzového signálu. Ne že by Alanna Verin prozradila, co to bylo, samozřejmě. Verin by určitě nevyjevila žádný signál hnědých.

„Ne. Nezná víc než tu zprávu, co mi předala, a z ní jí vyschlo v krku tak, že to skoro nedokázala vyslovit. Všechny věrné Aes Sedai se mají vrátit do Věže. Vše je odpuštěno.“ Tohle byl aspoň smysl oné zprávy. Alanně v očích vzplál hněv, ale jen na chvíli, a ne tak silný jako předtím. „Nebýt všech těch řečí, tak bych ti nikdy neprozradila, kdo to je.“ To, a její nevyrovnané city. Alespoň přestala přecházet sem a tam.

„Já vím,“ řekla Verin a posadila se ke stolu, „a já budu ctít, že je to důvěrné. Takže. Musíš přiznat, že tahle zpráva potvrzuje všechny ty řeči. Věž je rozdělená. Se vší pravděpodobností jsou někde vzbouřenkyně. Otázkou je, co s tím uděláme?“

Alanna se na ni dívala, jako by se zbláznila. Nebylo divu. Siuan musela sesadit věžová sněmovna podle zákonů Věže. Dokonce jen pouhý náznak postavit se zákonům Věže byl nemyslitelný. Jenže ona ostatně i rozdělená Věž byla nemyslitelná.

„Jestli nemáš odpověď teď, tak to promysli. A promysli tohle. Hlavně Siuan Sanche stála za nalezením mladého Randa al’Thora.“ Alanna otevřela ústa – nepochybně se chtěla zeptat, jak to Verin ví a jestli v tom taky měla prsty – ale Verin ji nepustila ke slovu. „Jenom prosťáček by věřil, že tohle nehrálo žádnou roli v jejím svržení. Takhle velké shody náhod prostě neexistují. Takže si promysli, jaký musí mít Elaida na Randa názor. Byla červená, nezapomínej. A zatímco budeš přemýšlet, odpověz mi na tohle. Cos to dělala, takhle se s ním spojit?“

Ta otázka by neměla Alannu překvapit, a přesto ji hodně překvapila. Zaváhala, potom si přitáhla židli, posadila se, a než odpověděla, upravila si suknice. „Bylo to logické, když tak stál přímo před námi. Mělo se to udělat už dávno. Tys nemohla – nebo bys to neudělala.“ Jako většina zelených byla dost pobavená, když ostatní adžah trvaly na tom, že každá sestra má mít jen jednoho strážce. Co si zelené myslely o tom, že červené nemají žádné, zůstávalo nevyřčeno. „Všichni měli být při první příležitosti spojení. Jsou příliš důležití, aby pobíhali takhle volně, on ze všech nejvíc.“ Náhle jí zahořely tváře. Ještě hodně dlouho potrvá, než se zase bude plně ovládat.

Verin věděla, co způsobilo ty ruměnce. Alanna si pustila pusu na špacír. Měly Perrina pod dohledem dlouhé týdny, zatímco zkoušely ženy po Dvouříčí, ale Alanna rychle přestala mluvit o tom, že se s ním spojí. Důvod byl stejně prostý jako rozohněný Failin slib – pronesený hezky daleko z Perrinova doslechu – že jestli Alanna něco takového udělá, neopustí Dvouříčí živá. Kdyby toho Faile věděla o poutu mezi Aes Sedai a gaidinem víc, ta hrozba by nezafungovala, ale právě její nevědomost, když už nic jiného, zadržela Alanninu ruku. Nejspíš to byla frustrace nad tím a navíc její rozjitřené nervy, co ji dovedlo k tomu, že udělala tohle s Randem. Nejen že se s ním spojila, ale učinila tak bez jeho svolení. Něco takového tu nebylo už celá staletí.

No, pomyslela si Verin suše, já taky porušila pár zvyků. „Logické?“ pravila a úsměvem setřela svým slovům ostří. „Mluvíš jako bílá. Takže. Teď, když ho máš, co s ním hodláš dělat? Vzhledem k lekci, kterou nám udělil. Připomnělo mi to jeden příběh – vyprávěný u ohně – co jsem slyšela jako malá holka. Byl o ženě, která osedlala a nauzdila lva. Byla to úžasná a nádherná jízda, ale ona pak zjistila, že nikdy nemůže sesednout, že se nikdy nevyspí.“

Alanna se otřásla a třela si paže. „Pořád nemůžu uvěřit, že je tak silný. Kdybychom se jenom předtím propojily. A já zkusila... Nezvládla jsem... Je tak silný!“

Verin jen tak tak že se sama neotřásla. Dřív se propojit nemohly, určitě ne, pokud by Alanna nenavrhla, že by to měly udělat, než se s ním spojila. Verin si nebyla jistá, jaký by to pak mělo účinek. V každém případě to byla řada nesmírně špatných zážitků, již od chvíle, kdy zjistily, že ho nedokážou odříznout od pravého zdroje, k tomu, jak opovržlivě lehko je odstínil on, přetrhl jejich spojení se saidarem, jako by to byly nitky. Obě naráz. Pozoruhodné. Kolik jich bude potřeba, aby ho odstínily a udržely? Celých třináct? To byla jenom tradice, ale s ním to možná bude nezbytné. V každém případě to byla úvaha na jindy. „A pak je zde otázka té jeho amnestie.“

Alanna vykulila oči. „Tomu ale určitě nevěříš! O každém falešném Drakovi se povídalo, že sbírá muže, kteří umějí usměrňovat, všechny stejně falešné, jako byl sám. Chtěli moc pro sebe, ne se o ni dělit s dalšími muži.“

„On není falešný Drak,“ poznamenala Verin tiše, „a to by mohlo všechno změnit. Jestli je pravdivý jeden drb, může být pravdivý i další, a o té amnestii každý žvaní už od Bílého Mostu.“

„I kdyby to tak bylo, nejspíš nikdo nepřišel. Žádný slušný muž nechce usměrňovat. Kdyby to chtěla víc než hrstka, měli bychom nějakého falešného Draka na krku každý týden.“

„On je ta’veren, Alanno. Přitahuje k sobě to, co potřebuje.“

Alanna kroutila pusou a ruce na stole zatínala, až měla bílé klouby. Každý ždibec aessedaiovského klidu byl pryč, viditelně se třásla. „Nesmíme dovolit... Usměrňující muži volně pobíhající po světě? Jestli je to pravda, musíme to zarazit. Musíme!“ Jen tak tak že znovu nevyskočila, v očích se jí blýskalo.

„Než se rozhodneme, co s tím podniknout,“ řekla Verin klidně, „musíme vědět, kde je drží. Královský palác se zdá příhodný, ale zjistit to může být obtížné, když nesmíme do Vnitřního Města. Navrhuji toto...“ Alanna se napjatě předklonila.

Bylo třeba vypracovat hodně věcí, i když většina přijde později. Odpovědět na hodně otázek, později. Je Moirain mrtvá, a pokud ano, jak zemřela? Kde jsou vzbouřenkyně a na čí stranu se Verin a Alanna postaví? Měly by předat Randa Elaidě, nebo vzbouřenkyním? Kde jsou? Tato informace bude cenná, ať už si na tu otázku odpovědí jakkoliv. Jak využijí toho velmi křehkého vodítka, jež Alanna Randovi přivázala? Měla by se jedna či obě pokusit zaujmout Moirainino místo? Poprvé od chvíle, kdy Alanna nechala své city k Oweinovi vybublat na povrch, byla Verin ráda, že je potlačovala tak dlouho, že začala být tak zranitelná. Ve svém rozrušeném stavu bude ochotnější podvolit se vedení, a Verin věděla přesně, jak na některé z těch otázek odpovědět. Nemyslela si ale, že se Alanně ty odpovědi budou líbit. Lépe neprozradit jí je, dokud nebude příliš pozdě, aby se daly změnit.

Rand se hnal, jak nejrychleji mu to bylo umožněno, zpátky do paláce cvalem a pomalu předběhl i běžící Aiely, nevšímaje si jejich křiku, stejně jako si nevšímal hrozících pěstí lidí, kteří museli uskočit Jeade’enovi z cesty, ani změti převrácených nosítek a bryček zamotaných kolo proti kolu s kupeckými kárami za ním. Bashere a Saldejci jen tak tak udrželi krok na svých menších koních. Rand si ani nebyl jistý, proč tolik spěchá – zprávy, které měl, nebyly zase tak naléhavé – ale jak se mu přestávaly třást ruce a nohy, uvědomoval si stále víc, že Alannu pořád cítí. Bylo to, jako by mu vlezla do hlavy a usadila se tam. Mohl-li cítit on ji, cítila i ona jeho stejně? Co jiného ještě mohla udělat? Co jiného? Musí se od ní dostat pryč.

Pýcha, chechtal se Luis Therin a Rand se ten hlas pro jednou nesnažil umlčet.

Měl v hlavě jiný cíl než palác, ale cestování vyžadovalo, abyste znali místo, z něhož odcházíte, ještě lépe než místo, kam máte namířeno. U Jižní stáje hodil Jeade’enovy otěže stájníkovi v kožené vestě a běžel, díky svým dlouhým nohám dost daleko před Saldejci, chodbami, kde za ním sloužící civěli a klaněli se teprve, když už byl málem dávno pryč. Ve velkém sále popadl saidín, otevřel ve vzduchu díru, proskočil na mýtinu u statku a pustil pravý zdroj.

Dlouze vydechl a klesl na kolena do suchého listí. Udeřilo na něj horko pod holými větvemi. Už dávno ztratil nezbytné soustředění. Pořád ji cítil, ale tady to bylo slabší – pokud se o jistotě, že je tamtím směrem, dá říkat, že je slabá. Mohl na ni ukázat dokonce i se zavřenýma očima.

Na chvíli znovu uchopil saidín, ten zuřící oheň a led a kyselý sliz. Držel v rukou meč, meč vytvořený z ohně, s volavkou tmavou na lehce zakřivené rudé čepeli, ačkoliv si nevzpomínal, že by ho přivolával. Oheň, dlouhý jílec byl však v jeho dlaních chladný a pevný. Prázdnota neznamenala žádný rozdíl, jediná síla neznamenala žádný rozdíl. Alanna byla pořád tam, stočená v koutku jeho mozku, a pozorovala ho.

S hořkým smíchem opět jedinou sílu propustil a jen tam klečel. Byl si tak jistý. Jen dvě Aes Sedai. Ovšemže je zvládne. Zvládl Egwain a Elain dohromady. Co by mu tak asi mohly udělat? Uvědomil si, že se pořád ještě směje. Nějak nedokázal přestat. No, bylo to legrační. Jeho hloupá pýcha. Přehnaná sebedůvěra. Už ho dostala do potíží předtím, a nejen jeho. Byl si tak jistý, že on a stovka rytířů dokážou bezpečně zavřít Vrt...

Listí zapraskalo, jak se zvedal na nohy. „To jsem nebyl já!“ zachraptěl. „To jsem nebyl já! Vypadni z mý hlavy! Vy všichni, vypadněte hned z mý hlavy!“ Hlas Luise Therina mumlal cosi v dálce. Alanna čekala mlčky, trpělivě, v koutku jeho hlavy. Ten hlas se jí zřejmě bál.

Rand si schválně oprášil kolena. Nepoddá se tomu. Nevěř žádné Aes Sedai. Odteď si to bude pamatovat. Muž bez víry může být docela dobře mrtvý, hihňal se Luis Therin. Nevzdá se.

Na statku se nic nezměnilo. Nic a všechno. Dům a stodola byly pořád stejné, slepice, kozy a krávy. Sora Gradyová sledovala jeho příchod z okna, tvář měla hladkou a chladnou. Byla tu teď jediná žena. Všechny ostatní manželky a milenky odešly s muži, kteří neprošli Taimovou zkouškou. Taim měl žáky na volném prostranství z udusaného červeného jílu za stodolou, kde rostl jen nějaký plevel. Všech sedm. Kromě Sořina manžela Jura zůstali z první várky jenom Damer Flinn, Eben Hopwil a Fedwin Morr. Ostatní byli noví, vypadali stejně mladě jako Fedwin a Eben.

Až na bělovlasého Damera seděli žáci v řadě zády k Randovi. Damer stál před nimi a zamračeně hleděl na kámen o velikosti lidské hlavy, asi o třicet kroků dál.

„Teď,“ řekl Taim a Rand cítil, jak Damer uchopil saidín, viděl ho, jak nezkušeně splétá oheň a zemi.

Kámen vybuchl a Damer a ostatní žáci se vrhli na zem, aby se vyhnuli letícím úlomkům. Ne však Taim. Úlomky kamene se odrážely od štítu ze vzduchu, které v poslední chvíli vyhodil. Damer unaveně zvedl hlavu a otřel si krev z mělkého škrábance pod levým okem. Rand stiskl rty. Bylo jenom štěstí, že žádný z těch letících kamenů nezasáhl jeho. Ohlédl se zpátky k domu. Sora tam byla pořád, očividně nezraněná. A pořád zírala na něj. Slepice skoro nepřestaly hrabat. Zřejmě na to byly zvyklé.

„Možná si pro příště budeš pamatovat, co jsem říkal,“ prohodil Taim klidně a propustil své tkanivo. „Když udeříš, zaštiť se, jinak se můžeš zabít.“ Ohlédl se na Randa, jako by celou dobu věděl, že tam je. „Pokračujte,“ nakázal žákům a vykročil k Randovi. Dneska jeho tvář s orlím nosem působila krutým dojmem.

Když si Damer sedal do řady, vstal Eben s flekatým obličejem a nervózně se tahal za velké ucho, jak použil vzduch a zvedl další kámen z hromádky na boku. Jeho vlákna byla pokroucená a on kámen upustil dřív, než ho dopravil na místo.

„Je bezpečné nechat je takhle samotné?“ zeptal se Rand, když k němu Taim došel.

Druhý kámen vybuchl jako první, jenže tentokrát všichni žáci spletli štít. Stejně tak Taim, jenž jím obklopil sebe i Randa. Rand beze slova znovu uchopil saidín a vytvořil vlastní štít, přinutil Taima couvnout. Taim zkřivil rty v tom svém skoroúsměvu.

„Řekls, abych na ně tlačil, můj pane Draku, tak na ně tlačím. Nutím je dělat všechno s pomocí jediné síly, práci, všechno. Nováček dostal včera večer své první teplé jídlo. Když si jídlo nedokážou ohřát, jedí ho studené. Většinou jim to pořád trvá dvakrát dýl, než kdyby to udělali normálně, ale učí se zacházet s jedinou silou tak rychle, jak to jde, věř mi. Jistě, pořád jich není moc.“

Nevšímaje si naznačené otázky se Rand rozhlédl kolem. „Kde je Haslin? Není zas opilý? Jak jsem ti říkal, dostane jenom víno na noc.“ Henre Haslin býval mistrem meče královniny gardy, zodpovědný za výcvik rekrutů, dokud Rahvin nezačal gardu předělávat, kdy propustil každého věrného Morgase nebo je poslal bojovat do Cairhienu. Haslin byl na tažení příliš starý, a tak mu dali důchod a ukázali mu dveře. Když se po Caemlynu roznesla správa o Morgasině smrti, odplazil se do vinného sklepa. Ale myslel si, že Morgasu zabil Rahvin – pro něj Gaebril – ne Rand, a uměl učit. Když byl střízlivý.

„Poslal jsem ho pryč,“ řekl Taim. „K čemu jsou meče?“ Další kámen vybuchl. „Já mám co dělat, abych se nepobodal sám, a nikdy mi to nechybělo. Mají teď jedinou sílu.“

Zabij ho! Zabij ho hned! Hlas Luise Therina se nyní dutě rozléhal prázdnotou. Rand ozvěnu udusil, avšak nemohl v žádném případě udusit hněv, který náhle jako by obestřel prázdnotu, v níž pobýval. Díky prázdnotě však jeho hlas zněl zcela bezcitně. „Najdi ho, Taime, a přiveď ho zpátky. Řekni mu, žes změnil názor. Řekni to i žákům. Řekni jim, co chceš, chci ho však mít tady, bude každý den vyučovat. Musejí žít ve světě, ne mimo něj. Co mají dělat, když nebudou moct usměrňovat? Když tě odstínily Aes Sedai, pořád bys byl mohl uniknout, kdybys byl uměl používat meč, kdybys byl uměl bojovat holýma rukama.“

„Unikl jsem. Jsem tady.“

„Někteří z tvých stoupenců tě osvobodili, jak jsem slyšel, jinak bys skončil v Tar Valonu jako Logain, zkrocený. Tihle muži nebudou mít stoupence. Najdi Haslina.“

Druhý muž se uhlazeně uklonil. „Jak můj pán Drak velí. Co sem vůbec pána Draka přivedlo? Haslin a meče?“ Do hlasu se mu vloudil slaboučký náznak opovržení, ale Rand si toho nevšímal.

„V Caemlynu jsou Aes Sedai. Výlety do města musejí přestat, tvoje i žáků. Jenom Světlo ví, co by se stalo, kdyby jeden z vás narazil na Aes Sedai a ona poznala, co je zač.“ Nebo kdyby někdo z nich poznal ji, což by určitě poznal. Asi by utekl nebo ve strachu zaútočil, a obojí by ho prozradilo. Obojí by ho odsoudilo ke zkáze. Z toho, co Rand viděl, by Verin či Alanna dokázaly svázat každého ze žáků jako dítě.

Taim jenom pokrčil rameny. „Zvládnout hlavu Aes Sedai jako jeden z těch kamenů by jim šlo už teď. Tkanivo je jen trošku odlišné.“ Ohlédl se přes rameno a zvýšil hlas. „Soustřeď se, Adley. Soustřeď se.“ Hubený chlapík stojící před ostatními žáky, samá ruka samá noha, sebou trhl a ztratil saidín, ale pak se k němu zase doškrábal. Další kámen vybuchl, když se Taim opět obrátil k Randovi. „Vlastně je můžu... odstranit... sám, jestli se na to necítíš.“

„Kdybych je chtěl mrtvé, tak jsem je zabil.“ Myslel si, že by to dokázal, kdyby se ony pokusily jeho zabít nebo zkrotit. Doufal, že by to zvládl. Ale zkusí to i po tom spojení? To byla jedna z věcí, které nehodlal Taimovi vyjevit. I bez mumlání Luise Therina tomu muži nevěřil natolik, aby před ním odhalil nějakou slabost, kterou mohl skrýt. Světlo, jaké pouto jsem Alanně dovolil na sebe přivázat? „Jestli přijde čas na zabíjení Aes Sedai, dám ti vědět. Do té doby nikdo na žádnou ani nezakřičí, pokud se mu ona nejdřív nepokusí utrhnout hlavu. Vlastně se všichni držte od Aes Sedai hodně daleko, pokud to půjde. Nechci žádné incidenty, nic, co by je proti mně poštvalo.“

„Myslíš, že už nejsou?“ zamumlal Taim. Rand to znovu přešel. Tentokrát proto, že si nebyl jistý odpovědí.

„A nechci, aby někdo umřel nebo byl zkrocený, protože má na tuhle čepici moc velkou hlavu. Ať je jim to jasné. Dávám ti je na zodpovědnost.“

„Jak si přeješ,“ pronesl Taim a znovu pokrčil rameny. „Někteří dříve nebo později zemřou, pokud je tady nehodláš držet navěky. A i kdyby, i tak nejspíš někteří umřou. Je to skoro nevyhnutelné, leda bych zpomalil výuku. Nemusel bys je tak opatrovat, kdybys mě nechal jít hledat.“

Bylo to tu znovu. Rand se podíval na žáky. Zpocený světlovlasý mladík s modrýma očima měl spoustu práce přenést kámen na místo. Pořád ztrácel saidar, a kámen se pohyboval, jako by po zemi poskakoval. Za pár hodin přijede z paláce povoz s žadateli, kteří dorazili od včerejšího poledne. Tentokrát čtyři. Někdy přišli tři, jindy dva, ačkoliv počty se všeobecně zvyšovaly. Osmnáct od doby, kdy sem před sedmi dny přivedl Taima, a jenom tři z nich se mohli naučit usměrňovat. Taim trval na tom, že je to úžasné číslo vzhledem k tomu, že prostě jenom přišli do Caemlynu, kde hledali nějakou příležitost. Také nejednou poukázal na to, že při tomto tempu by se do šesti let mohli vyrovnat Věži. Rand nepotřeboval připomínat, že těch šest let nemá. A neměl ani čas dovolit jim, aby se učili pomaleji.

„Jak bys to udělal?“

„S použitím průchodů.“ Taim to okamžitě pochopil. Velmi rychle se naučil všemu, co mu Rand ukázal. „Můžu za den navštívit dvě i tři vesnice. Vesnice budou ze začátku snazší než třeba i menší města. Nechám Flinna, aby dohlídl na výuku – je z nich nejdál i přes to, cos viděl – a vezmu Gradyho, Hopwila nebo Morra. Budeš muset opatřit pár slušných koní. Ta herka, co nám tahá žebřiňák, nebude stačit.“

„Co ale hodláš dělat? Jenom tam prostě vjedeš a ohlásíš, že hledáš muže, co chtějí usměrňovat? Budeš mít štěstí, když se tě sedláci nepokusí oběsit.“

„Umím být trochu rafinovanější,“ prohodil Taim suše. „Řeknu, že sháním muže, kteří půjdou za Drakem Znovuzrozeným.“ Trochu rafinovanější? Ne však o moc. „To by mělo lidi zastrašit alespoň natolik, aby mi nešli po krku dost dlouho, dokud neposbírám všechny, kteří budou chtít. Vytřídí to snad každého, kdo tě nebude chtít podporovat. Nemyslím, že bys chtěl cvičit muže, co se při první vhodné příležitosti obrátí proti tobě.“ Tázavě zvedl obočí, ale na zbytečnou odpověď již nečekal. „Jakmile je budu mít bezpečně za vesnicí, můžu je sem přivést průchodem. Někteří se nejspíš vyděsí, ale nemělo by být moc těžké je zvládnout. Jakmile budou souhlasit, že půjdou za mužem, který může usměrňovat, těžko můžou couvnout, když je budu chtít vyzkoušet. A ty, kteří neprojdou, pošlu do Caemlynu. Je čas, aby sis začal stavět vlastní vojsko, místo abys spoléhal na druhé. Bashere může také změnit názor. A jistě to udělá, když mu to nařídí královna Tenobie. A kdo ví, co udělají tihle takzvaní Aielové.“ Tentokrát se odmlčel, ale Rand neříkal nic. Něco podobného napadlo i jej, ačkoliv rozhodně ne o Aielech, ale to Taim nepotřeboval vědět. Druhý muž po chvíli pokračoval, jako by toto téma nikdy nenanesl. „Vsadím se s tebou. Řekni o co. První den, kdy s tím začnu, najdu tolik mužů, kteří se to dokážou naučit, jako jich přijde do Caemlynu o vlastní vůli za měsíc. Jakmile budou Flinn a pár dalších připravení pokračovat beze mě...“ Rozhodil rukama. „Do roka pro tebe vytvořím sílu proti Bílé věži. A každý muž bude zbraň.“

Rand zaváhal. Nechat Taima odejít bylo riziko. Ten muž byl příliš agresivní. Co by udělal, kdyby na jedné ze svých verbířských cest narazil na Aes Sedai? Možná by dodržel slovo a ušetřil její život, ale co kdyby zjistila, co je zač? Co kdyby ho odstínila a chytila? Takovou ztrátu si Rand nemohl dovolit. Nemohl cvičit žáky a dělat všechno ostatní, co udělat musel. Šest let, aby se vyrovnal Věži. Pokud by Aes Sedai nenašly dřív tohle místo a nezničily je i žáky dřív, než by se naučili bránit. Nebo méně než rok. Nakonec kývl. Hlas Luise Therina byl šíleným bzučením v dálce. „Dostaneš svoje koně."