Pán chaosu

39 Možnosti

Egwain si upravila štólu a pozorovala Mata. Čekala, že se bude tvářit jako medvěd zahnaný do rohu, on však vypadal jenom ohromeně a zpoceně. Chtěla se zeptat na tolik věcí – jak se Rand dozvěděl o Salidaru? Jak mohl vědět, že přišla na cestování? Co si Rand myslí, že dělá? – ale nehodlala se ptát. Z Mata a té jeho Bandy Rudé ruky jí hučelo v hlavě. Možná jí Rand seslal dar z čistého nebe.

„Moje židle?“ požádala tiše. Doufala, že si všiml, že se sama nepotí, ani Elain nebo Nyneiva. Tedy Nyneiva aspoň ne moc. Siuan jim ten trik odhalila, vůbec to nemělo nic společného s jedinou silou, byla to jen otázka jistého soustředění. Nyneiva se docela zlobila, což nebylo divu, že je to Siuan nenaučila dřív, ale Siuan klidně odvětila, že je to pro Aes Sedai, ne pro přijaté. Zatím se Egwain dařilo soustředit se, když byly kolem ostatní sestry, a chladná tvář místo zpocené zřejmě pomáhala trochu upravit jejich přístup. Aspoň některých z nich. Na Mata to mělo mít zázračný vliv. Pokud konečně přestane civět a všimne si. „Mate? Moje židle.“

Trhl sebou, vstal a odstoupil. Potom dál beze slova zíral z ní na Elain a Nyneivu, jako by byly nějaká hádanka. No, Elain a Nyneiva se na něj dívaly skoro stejně, a ty rozhodně měly víc rozumu.

Egwain oprášila podušky, než je vrátila na židli, s příjemnou vzpomínkou na Chesu. Po dvou dnech je už nepotřebovala, ne doopravdy, ale buď by se musela vzdát koupelí, nebo musela přijímat podušky, dokud na ní bude vidět byť ta nejslabší modřina. Chasa by podušky odstranila, kdyby jí Egwain řekla. Zpocená či s chladnou tváří, Egwain byla amyrlin, před níž se klaněli králové a královny dělaly pukrlata, i když to ještě žádný neudělal. Která by nechala udělat s Elaidou krátký proces, odsoudit ji a potom popravit, a scelila tak Bílou věž a tím i svět. Chesa by ji poslechla a vrhala by po Egwain tak ublížené a vyčítavé pohledy pro to, že se o ni nemůže správně postarat, že bylo snazší nechat podušky tam.

Usadila se, zkřížila ruce na stole a řekla: „Mate –“ On ji okamžitě přerušil.

„Tohle je vážně šílený, víš,“ řekl tiše. Tiše, ale docela důrazně. „Skončíš s hlavou na špalku, Egwain. Vy všechny. Usekají-vám-hlavy.“

„Mate,“ začala silnějším tónem, ale on rovnou pokračoval.

„Poslouchejte, ještě pořád se z toho můžete dostat. Když si myslí, že jsi amyrlin, můžeš jít se mnou... zkontrolovat Bandu. Uděláš průchod a budeme pryč dřív, než tahle tlupa šílenců s ovčíma hlavama mrkne.“

Nyneiva viděla, jak kolem něj saidar selhává, ale se vzpurnými muži jednala dávno předtím, než se naučila usměrňovat. S tichým zavrčením „Naplácat mně na zadek?", o němž si Egwain myslela, že ho neměl slyšet nikdo jiný, si Nyneiva obratně vyhrnula sukně a nakopla Mata přesně do jeho zadku tak tvrdě, že se odpotácel až ke stěně, než se vzpamatoval. Elain vyprskla smíchem, který stejně rychle potlačila, ale dál se otřásala a oči jí zářily.

Egwain se kousla do rtu, aby se taky nerozesmála. Skutečně to bylo směšné. Mat pomalu otočil hlavu a zahleděl se na Nyneivu, oči měl vykulené rozhořčením a vztekem. Pak spustil obočí, škubl si za kabátec, jako by si ho chtěl narovnat, a pomaloučku vykročil směrem k ní. Pomalu proto, že kulhal. Egwain si zakryla rukou ústa. Smích by se skutečně nehodil.

Nyneiva se vážně narovnala, potom jí však asi došlo pár věcí. Možná byla dost rozzlobená, aby dokázala usměrňovat, ale na něj saidar zřejmě neúčinkoval. Mat byl i na Dvouříčana vysoký, rozhodně o dost vyšší než ona, rozhodně silnější a v očích měl nepopiratelně nebezpečný lesk. Nyneiva se podívala na Egwain, uhladila si šaty a snažila se udržet vážnou tvář. Mat se přiblížil a tvář měl jako bouřkový mrak. Další chvatný pohled, v němž se začala projevovat nervozita, následovaný couvnutím.

„Mate,“ řekla Egwain vyrovnaně. On se nezastavil. „Mate, přestaň se chovat jako trouba. Dostal ses do nepříjemný situace, ale když poslechneš rozumný důvody, měla bych být schopná tě z ní dostat.“

Konečně se zastavil. Zamračil se na Nyneivu a zahrozil jí prstem, otočil se k ní zády a před psacím stolem si založil ruce v bok. „Já že jsem v nepříjemný situaci? Egwain, to vy jste skočily ze stromu do medvědí jámy a myslíte si, že je všecko v pořádku, protože jste ještě nedopadly!“

Chladně se na něj usmála. „Mate, jen málokdo tady v Salidaru si o Dračích spřísahancích myslí něco dobrýho. Slyšeli jsme tu pár pěkně znepokojujících příběhů. A některý pěkně nechutný.“

„Dračí spřísahanci!“ vyjekl. „Co ti maj společnýho se mnou? Já nejsem žádnej zatracenej Dračí spřísahanec!“

„Ovšemže jsi, Mate.“ V jejím podání to znělo jako ta nejzřejmější věc na světě. Což taky byla, jen když jste se nad tím zamysleli. „Jdeš tam, kam tě Rand pošle. Co jinýho jsi než Dračí spřísahanec? Ale když mě poslechneš, můžu jim zabránit, aby na kůl nabodli tvoji hlavu. Vlastně si nemyslím, že by urozený pán Bryne použil kůl – pořád si stěžuje, že jich nemá dost – ale jsem si jistá, že by na něco přišel.“

Mat se podíval na druhé dvě ženy a Egwain na chvilku stiskla rty. Řekla svůj názor jasně, ale on zřejmě hledal klíč k tomu, aby pochopil, o čem vlastně mluví. Elain se na něho stísněně usmála a rozhodně kývla. Možná netušila, kam Egwain míří, přesto však věděla, že nemluví do větru. Nyneiva, která se pořád snažila udržet vážnou tvář a tahala se za cop, se na něj jenom zlostně mračila, možná to ale bylo ještě lepší. Ačkoliv se začínala potit. Když se Nyneiva rozčílila, přestávala se ovládat.

„Teď poslouchej ty, Egwain,“ řekl Mat. Tak možná ani jedna reakce nebyla opravdu dostatečná. Podařilo se mu spojit rozumný tón se shovívavostí tím nejurážlivějším možným způsobem. „Jestli si chceš říkat amyrlin, můžeš si říkat amyrlin. Rand tě uvítá v Caemlynu s otevřenou náručí, i když mu ty Aes Sedai nepřivedeš, ale já vím, že by ho hrozně potěšilo, kdybys to udělala. Ať už máš s Elaidou jakýkoliv problémy, on je dokáže vyřešit. Ona ví, že on je Drak Znovuzrozenej. Světlo, nezapomnělas na její dopis. No, než řekneš Stínovej Jak, budeš mít tu svou Bílou věž zase jednotnou. Žádný bitvy. Žádný krveprolití. Víš přece, že nechceš krveprolití, Egwain.“

To taky nechtěla. Jakmile bude prolita první krev mezi Salidarem a Tar Valonem, bude těžké Věž znovu scelit. Jakmile bude prolita první krev Aes Sedai, mohlo by to být zcela nemožné. Přesto bylo stále nutné Elaidu svrhnout, a Egwain udělá, co bude muset. A nelíbilo se jí, když jí Mat říkal, co již věděla, a líbilo se jí to o to méně, protože měl pravdu. A rozhodně se jí nelíbil jeho tón. Dalo jí skutečně práci, aby udržela ruce na stole v klidu. Nejradši by vstala a dala mu pár pohlavků. „Ať už to s Randem vyřídím jakkoliv,“ pronesla chladně, „můžeš si být jistý, že nepovedu Aes Sedai, aby odpřisáhly věrnost jemu ani žádnému jinému muži.“ Hovořila chladně a vůbec se nehádala. Klidně pronášela prostá fakta. „Jak to vyřídím s Elaidou, je moje starost a ne tvoje. Jestli máš aspoň trochu zdravýho rozumu, Mate, tak pokud budeš v Salidaru, budeš držet pusu zavřenou a opatrně našlapovat. Jestli začneš vykládat ostatním Aes Sedai, co chce Rand udělat, jakmile před ním pokleknou, odpovědi, jež bys dostal, by se ti nemusely líbit. Mluv o tom, jak mě nebo Nyneivu nebo Elain odneseš, a budeš mít velký štěstí, když neskončíš s mečem v těle.“

Zamračeně se prudce narovnal. „Promluvíme si znova, až budeš ochotná poslouchat rozumný důvody, Egwain. Je tady někde Tom Merrilin?“ Stroze kývla. Co chce dělat s Tomem? Nejspíš se nalít vínem. No, hodně štěstí, až tu budou hledat krčmu. „Až budeš připravená poslouchat,“ zopakoval zachmuřeně a – s kulháním – vyrazil ke dveřím.

„Mate,“ řekla Elain. „Být tebou, tak bych se nepokoušela odjet. Dostat se do Salidaru je mnohem snazší než z něj odjet.“

Urážlivě se na ni zakřenil a při způsobu, jakým si ji prohlédl od hlavy k patě, měl štěstí, že mu Elain nevrazila facku dost silnou, aby se mu od ní uvolnily všecky zuby. „Tebe, moje milá dámo, beru s sebou do Caemlynu, i kdybych tě měl svázat a předat Randovi v balíku, ať shořím, jestli ne. A zatraceně odjedu, až budu já chtít.“ Posměšně se Elain a Egwain poklonil. Na Nyneivu se jenom zamračil a znovu jí zahrozil prstem.

„Jak může mít Rand takového ubohého, nesnesitelného hulváta za přítele?“ zeptala se Elain do vzduchu, než se za ním dveře zavřely.

„Jeho jazyk rozhodně dost upadl,“ zavrčela Nyneiva temně a pohodila hlavou, až se jí cop přehoupl přes rameno na záda. Egwain si pomyslela, že se nejspíš bála, aby si ho nevyrvala i s kořínky, kdyby ho neodhodila z dosahu.

„Měla jsem ho nechat, aby udělal, co chce, Nyneivo. Nesmíš zapomínat, že jsi teď Aes Sedai. Nemůžeš tu pobíhat a nakopávat lidi nebo je pohlavkovat nebo třískat holí.“ Nyneiva na ni zazírala, pohybovala rty a ve tváři byla stále víc a víc rudá. Elain začala pozorně sledovat koberec.

Egwain s povzdechem poskládala štólu a položila ji na kraj stolu. To byl její způsob, jak zajistit, aby si Elain a Nyneiva uvědomily, že jsou samy. Občas díky té štóle začaly mluvit k amyrlininu stolci, místo k Egwain z al’Vereů. Jako obvykle to zabralo. Nyneiva se velmi zhluboka nadechla.

Než však mohla promluvit, ozvala se Elain. „Chceš ho a tu jeho Bandu Rudé ruky připojit ke Garethu Bryneovi?“

Egwain zavrtěla hlavou. Strážci říkali, že v Matově Bandě je teď šest či sedm tisíc mužů, víc, než nač si vzpomínala z Caemlynu, což byl značně velký počet, i když zdaleka ne tolik, jako tvrdili ti dva zajatci, ale Bryneovi vojáci by se na Dračí spřísahance určitě nedívali s nadšením. Kromě toho měla vlastní plán, který jim vysvětlila, zatímco si přitahovaly židle ke stolu. Docela se to podobalo žvatlání v kuchyni. Odsunula štólu ještě dál.

„To je brilantní.“ Elainin úsměv říkal, že pochvalu myslí zcela vážně. Ale ona Elain taky vždycky říkala právě to, co si myslela. „Taky si myslím, že to druhé by nefungovalo, ale tohle je prostě brilantní.“

Nyneiva si podrážděně odfrkla. „Proč si myslíš, že Mat bude souhlasit? On strká klacek mezi paprsky kola jen pro tu legraci.“

„Myslím, že složil slib,“ řekla Egwain prostě a Nyneiva kývla. Pomalu, váhavě, ale kývla. Elain, samozřejmě, vypadala ztracená, protože ho neznala. „Elain, Mat dělá přesně to, co ho baví. Vždycky to dělal.“

„A nezáleží na tom, kolik tuřínů kvůli tomu musí oloupat,“ zamumlala Nyneiva, „nebo jak často ho vyplatí proutkem.“

„Ano, to je Mat.“ Egwain si povzdechla. Byl to ten nejnezodpovědnější kluk v celé Emondově Roli, možná v celém Dvouříčí. „Ale když dá jednou slovo, tak ho dodrží. A já myslím, že Randovi slíbil, že tě dopraví zpátky do Caemlynu, Elain. Všimni si, že se stáhl a požádal mě,“ jistým způsobem to udělal, „ale nezměnil na tom ani písmenko. Myslím, že se tě bude snažit držet jako veš kožichu. My mu ale nedovolíme se s tebou setkat, dokud neudělá, co chceme.“ Odmlčela se. „Elain, jestli s ním chceš jít, tak můžeš. Totiž za Randem. Jakmile z Mata a tý jeho Bandy vymáčknem, co půjde.“

Elain téměř nezaváhala, než zavrtěla hlavou, a zavrtěla jí rázně. „Ne, Ebú Dar je příliš důležitý.“ To bylo vítězství, kupodivu získané pouze tím, že se o tom zmínila. Elain a Nyneiva se měly připojit k Merilille u Tylinina dvora. „A pokud se bude držet blízko, aspoň budu mít pár dní, abych našla ten ter’angrial, co nosí. Musí to být ono, Egwain. Nijak jinak se to vysvětlit nedá.“

Egwain mohla jedině souhlasit. Chtěla ho prostě obalit prameny vzduchu přímo na místě, kde stál, jenom aby mu mírně připomněla, s kým že se to snaží manipulovat, ale prameny se ho dotkly a roztekly se. Existovalo pouze jediné vysvětlení. Přestaly existovat tam, kde se ho dotkly. Pořád cítila to leknutí, když si na to vzpomněla, a uvědomila si, že není jediná, kdo si náhle upravuje suknice tam, kde to rozhodně není potřeba.

„Mohly bychom poslat některého strážce, aby mu obrátil kapsy.“ Nyneiva mluvila, jako by ji ta představa dost těšila. „Uvidíme, jak se bude panu Matu Cauthonovi líbit tohle.“

„Nemyslíš, že jestli mu začnem brát věci,“ vysvětlovala Egwain trpělivě, „tak by se mohl vzpírat, až mu začneme říkat, co má udělat?“ Mat rozkazování nikdy moc nesnášel a jeho obvyklou reakcí na Aes Sedai a jedinou sílu bylo, že se při první příležitosti vypařil. Možná by mu v tom zabránil jeho slib Randovi – musel mu dát slovo, nic jiného jeho chování vysvětlit nemohlo – ale ona to nehodlala riskovat. Nyneiva kývla, byť neochotně.

„Možná...“ Elain zaťukala prsty o stůl a zamyšleně chvíli hleděla do prázdna. „Možná bychom ho mohly vzít do Ebú Daru. Tak bych měla s tím ter’angrialem větší šanci. I když, jestli zastavuje saidar, nevím, jak bych ho vůbec někdy mohla studovat.“

„Vzít s sebou toho mladýho surovce!“ Nyneiva se na židli prudce narovnala. „To nemůžeš myslet vážně, Elain. Z každýho dne by nám udělal hotovou mizérii. V tom je moc dobrej. Nikdy neudělá, co se mu řekne. Kromě toho na to nikdy nepřistoupí. Je tak zaujatej tím, jak tě vezme do Caemlynu, že bys ho od toho neodtrhla ani páčidlem a párem koní.“

„Jestli na mě ale hodlá dohlížet, dokud nedorazím do Caemlynu,“ opáčila Elain, „tak nebude mít jinou možnost než jít s námi. Je to dokonalé.“

„Nemusel by to být tak špatný nápad,“ vložila se do hovoru Egwain, zatímco Nyneiva hledala další námitku. Poslat je za mísou bylo správné, ale čím víc myslela na to, kde budou muset hledat, tím větší starosti si dělala. „Pár vojáků je vlastně velmi dobrý nápad, pokud jste teda nehodlaly sebrat pár strážců a neříct mi o tom. Tom a Juilin jsou v pořádku, Birgitte taky, ale to, kam jdete, je hodně drsný místo.“

„Pár vojáků by mohlo docela prospět,“ řekla Elain a lehce zruměněla. „Pokud budou umět poslouchat rozkazy.“

Nyneiva se na Elain nepodívala, ale významně se odmlčela, než popuzeně zavrtěla hlavou. „Těžko se dostanem k soubojům, Egwain, ať už jsou ti Ebúdarci jak chtěj nedůtkliví. Tom a Juilin budou docela stačit. Já osobně si myslím, že ty příběhy, co tu pořád slyšíme, nás mají jenom přimět, abychom to vzdaly.“ Od chvíle, kdy se zpráva o jejich cestě rozšířila, slyšel příběhy o Ebú Daru každý. Chesa jich zaslechla několik, každý ubožejší a hrůzostrašnější než ten předchozí, o tom, jak cizince zabili za to, že se špatně podívali, dřív než stačili mrknout, o tom, jak ženy ovdověly a děti osiřely kvůli slovíčku, o ženách bojujících v ulicích s noži. „Ne, jestli jsme dokázaly přežít v Tanchiku jenom s Tomem a Juilinem a kolem se motaly Liandrin a některý ty její černý sestry, tak si v Ebú Daru povedem docela dobře i bez Mata Cauthona a všech vojáků. Mat velí vojákům! Nikdy si nevzpomněl, že má tátovi podojit krávy, pokud jste mu do ruky nevrazily stoličku a dojačku.“

Egwain si povzdechla. Tohle dokázala každá zmínka o Birgitte. Začaly jako popíchnuté, a pak obě koktaly nebo pokračovaly v řeči, jako by o ní žádná zmínka nepadla. Jediný pohled Egwain stačil, aby se přesvědčila, že žena, která chodila za Elain a Nyneivou – z nějakého důvodu zvlášť za Elain – je žena, kterou zahlédla v Tel’aran’rhiodu. Birgitte z pověstí, lučištnice, která nikdy nemine, jedna z mrtvých hrdinů čekajících na zavolání Valerského rohu. Mrtvá hrdinka, ne živá žena procházející se ulicemi Salidaru, nicméně ta samá žena. Elain jí pořád nepodala žádné vysvětlení, jen opatrně, rozpačitě zamumlala, že nemůže mluvit o tom, o čem se dohodly, že mluvit nebude. Birgitte sama, hrdinka z pověstí, zahnula na opačnou stranu nebo zašla do uličky, když viděla Egwain přicházet. Povolat si tu ženu do pracovny a dožadovat se vysvětlení nepřipadalo v úvahu. Koneckonců dala slovo, bez ohledu na to, jak hloupě se za dané situace cítila. A stejně se nezdálo, že by to nějak škodilo. Jenom by moc ráda věděla proč. A jak.

Na okamžik Birgitte odsunula stranou a naklonila se přes stůl k Nyneivě. „Třeba nedokážem, aby Mat plnil rozkazy doslova, ale nebylo by skvělý koukat se, jak to v něm vře, když musí být váš osobní strážce?“

„To by rozhodně stálo za to,“ prohodila Elain zamyšleně, Jestli ho Rand skutečně jmenoval generálem. Máti často říkávala, že nejlepší muži neradi přijímali rozkazy a vždycky stálo za to je to naučit. Sice si nemyslím, že by Mat byl jeden z nejlepších – Lini říkávala ‚Hlupáci poslouchají jenom sami sebe‘ – ale jestli ho dokážeme naučit dost, aby ze sebe neudělal úplného troubu tam, kde by ho nemohl nikdo zachránit, tak Randovi prokážeme velkou laskavost. Kromě toho já potřebuji čas, abych mohla prostudovat ten jeho ter’angrial."

Egwain potlačila úsměv. Elain se vždycky chytila tak rychle. Ale ona se nejspíš pokusí naučit Mata sedět rovně. To by stálo za vidění. Egwain měla Elain ráda a obdivovala její sílu, ale v tomto souboji by si vsadila na Mata. Ale jen o fous.

Nyneiva umíněně trvala na svém. Mat je zatvrzelý, řekne „dolů", když ony řeknou „nahoru", jen aby je dožral. Dokázal by dělat potíže, i kdyby byl zatlučený v sudu. Pořád by ho musely tahat z krčem a hracích doupat. Ke konci se omezila na tvrzení, že by Mat nejspíš Elain štípl, jakmile by se k němu poprvé obrátila zády, a Egwain poznala, že její námitky překonávají. Mat rozhodně věnoval spoustu času honění se za ženskými, což Egwain mohla těžko schvalovat, ale Nyneiva určitě věděla stejně dobře jako ona, že i přesto, jak se pořád dívá tam, kam by neměl, zřejmě má málem zázračnou schopnost vybírat si ženy, které chtějí být honěny, dokonce i v těch nejnepravděpodobnějších případech. Naneštěstí, když už si byla jistá, že se Nyneiva vzdá, ohlásilo zaklepání na dveře Sheriam.

Sheriam nečekala na svolení vejít, nikdy to nedělala. Chladná v modré štóle, zastavila se, aby si prohlédla Nyneivu a Elain. Jakkoliv už byla podřízena pouze amyrlin, kronikářka neměla žádné pravomoce nad Aes Sedai, pouze ty, které se jí amyrlin rozhodla dát, a zcela jistě nemohla propustit někoho z amyrlininy společnosti, nicméně Sheriam se rozhodně tvářila tak, jako by obě ženy propouštěla.

Elain plavně vstala a hluboko, formálně se poklonila Egwain. „Omluv mě, matko, měla bych jít najít Aviendhu.“

Nyneiva, na druhou stranu, upírala oči do Sheriaminých, dokud si Egwain neodkašlala a znovu si nepoložila štólu kolem ramen.

Nyneiva zrudla a vyskočila. „Měla bych taky jít. Janya říkala, že si se mnou promluví o ztracených nadáních.“

Znovuzískání těch nadání nebylo tak snadné, jak Egwain doufala. Sestry byly dost ochotné mluvit. Potíž byla v tom, přimět Moghedien, aby pochopila, co myslí svými nejasnými popisy a občas pouze jménem. Pak zbylo jen doufat, že ona skutečně něco ví. Bylo opravdu dobré vědět, například, že úprava mřížky se posílí kovy, ale ta ženská věděla o kovech ještě méně než o léčení, a co pod Světlem vlastně znamenalo spřádání zemského ohně nebo dojení slz?

Moghedien se tvářila, že chce pomáhat, vlastně po tom přímo zoufale dychtila, zvláště poté, co je Siuan naučila ten trik, jak ignorovat vedro. Nyneivě a Elain o tom očividně lhala. Přesvědčená, že to Egwain bude brát jako tu „jedinou lež", se ta ženská plazila po kolenou, vzlykala a prosila, zuby jí cvakaly a líbala jim lem sukní. Ať už však chtěla pomáhat či nikoliv, její strach to vybudilo do nových výšin. Ten neustálý odporný příval ufňukaného děsu byl prostě příliš. Přes její původní záměry teď ležel náramek a’damu v Egwainině kapsáři. Byla by ho dala Nyneivě – a ještě ráda by se ho zbavila – ale předávat si tu věc před ostatními by dřív nebo později vyvolalo poznámky.

Místo toho pravila: „Nyneivo, nejlepší bude, když se budeš Matovi vyhýbat, dokud nevychladne.“ Nebyla si jistá, jestli by Mat svou pohrůžku opravdu splnil, ale pokud ho někdo dokázal dohnat k zuřivosti, tak to byla Nyneiva, a pak už by ji nic na světě nepřesvědčilo. „Nebo aspoň zařiď, abys s ním mluvila, když bude kolem hodně lidí. Třebas i pár strážců."

Nyneiva otevřela ústa. Pak je po chvíli zase zavřela. Líce jí trochu pobledly a polkla. Pochopila, co má Egwain na mysli. „Ano. Ano, myslím, že to bude nejlepší, matko.“

Sheriam se dívala, jak se za ní zavírají dveře, a mírně se mračila. Zachmuřená byla, ještě když se obracela k Egwain. „Došlo na drsná slova, matko?“

„Jenom to, co bys čekala, když se po dlouhý době sejdou staří přátelé. Nyneiva si Mata pamatuje jako švindlíře, ale jemu už není deset a nesnáší to.“ Aes Sedai, spoutané přísahou zapovídající lhaní, dovedly polopravdy a čtvrtinové pravdy a náznaky k hotovému umění. Užitečnému umění, podle Egwainina názoru. Zvlášť u Aes Sedai. Tři přísahy nikomu neprospěly, a zejména ne Aes Sedai.

„Občas je těžké nezapomínat, že se lidé mění.“ Sheriam si bez dovolení vzala židli a pečlivě si upravila modré hedvábné suknice. „Soudím, že ten, kdo velí Dračím spřísahancům, vyslal mladého Mata se zprávou od Randa al’Thora. Doufám, že jsi neřekla nic, co by se dalo brát jako slib, matko. Vojsko Dračích spřísahanců necelých deset mil daleko nás staví do složité situace. Nijak nám nepomůže, když si jejich velitel bude myslet, že se vrátíme ke slibům.“

Egwain si druhou ženu chvíli prohlížela. Sheriam nic nevyvedlo z konceptu. Alespoň ne tak, aby to viděl někdo druhý. Sheriam o Matovi věděla docela hodně. Stejně tak několik dalších sester tady v Salidaru. Dalo by se to využít a dotlačit ho do správného směru, nebo se začne vzpírat? Mata vyřídím později, řekla si pevně. Nyní Sheriam. „Požádala bys někoho, aby přinesl čaj, Sheriam? Mám trochu žízeň.“

Sheriamin výraz se změnil jen nepatrně, objevilo se jen malé napětí kolem zešikmených očí, tak malé, že téměř nenarušilo její očividnou vyrovnanou vážnost. Egwain však téměř viděla, jak se jí na jazyk dere otázka. Co řekla Matovi a nechtěla se o tom bavit? Jaké dala sliby, z nichž ji bude muset Sheriam zachránit, aniž by ztratila tvář před Romandou a Lelaine?

Sheriam však pronesla jen pár slov k někomu venku, a když se znovu posadila, Egwain jí nedala příležitost otevřít ústa. Místo toho ji zasáhla rovnou mezi oči, takříkajíc. „Zdá se, že tím velitelem je Mat, Sheriam, a jistým způsobem je zprávou jeho vojsko. Rand by byl zřejmě rád, kdybychom se všechny odebraly do Caemlynu. Taky došlo na zmínku o přísaze věrnosti.“

Sheriam zvedla hlavu a vykulila oči. Avšak pouze částečně rozhořčením nad takovým návrhem. Rozhodně zde byl náznak... no, u každého jiného kromě Aes Sedai by to Egwain nazvala strachem. Pokud ano, bylo to pochopitelné. Pokud by Egwain něco takového slíbila – a ona byla ze stejné vesnice, jednou z jejích využití jako amyrlin bylo to, že s Randem vyrůstala – byla by to bezedná propast, ze které by se musely hrabat. Zpráva o tom by se rozšířila, ať už by Sheriam udělala cokoliv. Některé přísedící by to docela dobře mohly dávat za vinu jí, nebo to aspoň použít jako záminku. Romanda a Lelaine nebyly jediné přísedící, které Egwain varovaly, aby se neřídila Sheriaminými radami, aniž by se předtím poradila se sněmovnou. Vlastně Delana byla jediná, která zřejmě Sheriam plně podporovala, ale radila také vyslechnout Romandu a Lelaine, jako by bylo možné jít zároveň na tři strany. A i kdyby dokázala zvládnout sněmovnu, jakmile by se zpráva o slibu a jeho stažení dostala k Randovi, bylo by desetkrát těžší ho zvládnout. Stokrát těžší.

Egwain jenom počkala, až Sheriam rozevře rty, a potom znovu promluvila první. „Já mu samozřejmě řekla, že je to úplně směšný.“

„Samozřejmě.“ Sheriam neměla hlas tak vyrovnaný jako předtím. Velmi dobře.

„Ale máš docela pravdu. Situace je složitá. Je to taková škoda. Rada, kterou jsi mi dala ohledně Romandy a Lelaine, byla moc dobrá, ale podle mě teď už rychlejší přípravy k odchodu nebudou stačit.“

Romanda ji zahnala do kouta a pochmurně ji poučovala o tom, jak spěch vede ke zkáze. Vojsko Garetha Brynea je zapotřebí ještě zvětšit, až bude natolik velké, aby pouhá zpráva o jeho velikosti Elaidu zastrašila. A mimochodem, Romanda ani nemohla znovu dostatečně zdůraznit, že musejí být odvolána poselstva k vladařům. Nikdo kromě Aes Sedai se nesmí dozvědět o potížích ve Věži, pokud se tomu bude možné aspoň trochu vyhnout. Lelaine se nestarala ani o vojsko urozeného pána Brynea, ani o vladaře – obojí bylo irelevantní – ačkoliv radila opatrnost a vyčkávání. Správný přístup k Aes Sedai, jež zůstaly ve Věži, bude určitě přínosný. Bude možné odstranit Elaidu z amyrlinina stolce a Egwain na něj uvést takovým způsobem, aby si kromě samotných sester nikdo nikdy nebyl jist, co se ve skutečnosti stalo. Časem pouhý fakt, že kdy byla Bílá věž rozdělena, bude považován jen za vesnickou povídačku. Dokonce by to mohlo i fungovat, kdyby měly dost času. Pokud by čekání neposkytlo Elaidě stejnou šanci zapracovat na sestrách tady.

Druhý rozdíl s Lelaine byl ten, že všechno říkala s úsměvem, jenž by docela dobře zapůsobil na oblíbenou mladší novicku či na přijatou, na kterou je velmi pyšná. To, že Egwain znovu objevila cestování, vyvolalo úsměvy u mnoha Aes Sedai, i když jen hrstka byla natolik silná, aby vytvořila průchod dost velký, aby jím prostrčily víc než ruku, a většina nezvládla dokonce ani tohle. Romanda chtěla použít průchody a sebrat z Věže hůl přísah a jisté další předměty – Egwain neřekla, které přesně – takže by mohly v Salidaru vytvářet skutečné Aes Sedai, přičemž by Elaidu této možnosti zbavily. Egwain se přece určitě chce stát skutečnou Aes Sedai. Lelaine souhlasila alespoň s tímhle, ale ne s použitím průchodů ve Věži. Existovalo příliš velké riziko, že je odhalí, a kdyby se ty ve Věži naučily cestovat, ztratily by v Salidaru velkou výhodu. Tyto námitky hodně zavážily u sněmovny, což Romandu rozhodně nepotěšilo.

Sheriam se rovněž usmívala, když s Lelaine v něčem souhlasila, nyní však byl úsměv pryč. „Matko, nejsem si jistá, jestli rozumím,“ řekla až příliš tolerantně. „Přípravy určitě ukážou sněmovně, že se nenecháš zastrašit. Pohnout se dřív, než bude všechno na místě, by ale mohlo vést k pohromě.“

Egwain se podařilo nasadit neupřímný výraz. „Rozumím, Sheriam. Nevím, co bych dělala bez tvých rad.“ Jak se těšila na den, kdy bude moci tohle zarazit. Z Sheriam bude jistě dobrá kronikářka – mohla by z ní být dokonce dobrá amyrlin – ale Egwain se těšila na den, kdy tuhle ženu naučí, že je kronikářka, a ne amyrlin. Kdy to naučí Sheriam a sněmovnu. „To jenom, že teď Mat a to jeho vojsko Dračích spřísahanců stojí na našem prahu. Co udělá urozený pán Bryne? Nebo někteří z jeho vojáků o vlastní vůli? Všichni mluví o tom, jak chce poslat muže lovit tyhle Dračí spřísahance, co mají vypalovat vesnice. Já vím, že jsme mu řekly, aby je držel na krátký uzdě, ale...“

„Urozený pán Gareth udělá přesně to, co mu my – co mu ty –přikážeš, a nic víc.“

„Snad.“ Ta krátká uzda ho rozhodně netěšila tolik, jak si Sheriam myslela. Přes všechno svoje brumlání o něm Siuan s Garethem Brynem strávila hodně času a on jí řekl jisté věci. Egwain si však nemohla dovolit zapomínat na Siuaninu věrnost. „Doufám, že to stejný se dá říct i o jednom každým z jeho vojáků. Nemůžem vytáhnout na západ do Amadicie, ale mě napadlo, že bychom možná mohly vyrazit po řece do Ebú Daru. Třebas průchodem. Aes Sedai tam určitě uvítají. Urozený pán Bryne se může utábořit za městem. Přesun by tak zdůraznil, že nehodláme přijmout Randovu... nabídku, pokud se tomu tak dá říkat. A jestli chceme provádět ještě další přípravy, tak podle mě určitě najdem všecko spíš ve velkým městě, kde jsou silnice a lodi, co křižují mezi přístavy.“

Sheriam se znovu na chvíli neovládla a do hlasu se jí vloudilo funění. „Ebú Dar není tak přátelský, matko. A je dost velký rozdíl mezi několika málo sestrami a několika stovkami, navíc s vojskem za zády. Matko, dokonce i pouhý náznak něčeho takového by mohl způsobit, že si Tylin začne myslet, že chceme obsadit město. Tylin, a hodně altarských šlechticů, kterým by se nic nelíbilo víc než záminka k tomu ji svrhnout a zmocnit se Větrného trůnu pro sebe. Taková šlamastika by nás zničila u každého vladaře. Ne, matko, to nepřichází v úvahu.“

„Odvážíme se ale setrvat tady? Mat nic neudělá, ale stačí jen, aby se hrstka vojáků urozeného pána Brynea rozhodla vzít záležitosti do vlastních rukou.“ Egwain se zamračila na své sukně, uhladila si je, jako by o něčem ustaraně přemýšlela, a pak si povzdechla. „Čím dýl tu budem sedět a nic neuděláme s vojskem Dračích spřísahanců na prahu, tím horší to bude. Nepřekvapilo by mě, kdybych se doslechla, jak se povídá, že na nás chtějí zaútočit, a lidi začnou říkat, že bychom to měli my udělat první.“ Pokud nezabere tohle, ty řeči se objeví. Nyneiva, Elain, Siuan a Leana se o to postarají. Bude to nebezpečné, ale když na to přijde, ona musí najít nějaký způsob, jak přimět Mata se stáhnout dřív, než vyletí jiskry. „No, vzhledem k tomu, jak se řeči šíří, tak by mě nepřekvapilo, kdyby si půlka Altary do měsíce začala myslet, že to my jsme Dračí spřísahanci.“ Tenhle klep by rozhodně zarazila, kdyby jen věděla jak. Od chvíle, co byl Logain vyléčen, sněmovna už nepřiváděla šlechtice, aby se na něj podívali, ale Bryneovi verbíři stále pracovali, stejně jako oddíly Aes Sedai hledající novicky, a také muži jezdili daleko do nejbližších vesnic s vozy a žebřiňáky, aby nakoupili jídlo. Řeči se mohly šířit stovkami cestiček a stačila jenom jedna. „Sheriam, nemůžu si pomoct, ale mám pocit, že jsme v koutě, a jestli se odsud nedostanem, nic dobrýho z toho nevzejde. Vůbec nic dobrýho.“

„Odpovědí je poslat ty Dračí spřísahance pryč,“ podotkla Sheriam, zdaleka ne tak trpělivě jako předtím. „Lituji, že nám Mat znovu vyklouzne z rukou, ale obávám se, že s tím se nedá nic dělat. Sdělila jsi mu, že nabídku odmítáme. Tak mu řekni, ať jde.“

„Kéž by to bylo tak snadný. Myslím, že on neodejde jenom proto, že ho požádám, Sheriam. Naznačil, že má čekat přímo tady, dokud se něco nestane. Mohl by čekat na rozkazy od Randa, nebo dokonce na Randa samotnýho. V Cairhienu se povídalo, že občas cestuje s některými z těch mužů, co posbíral. S těma, co je učí usměrňovat. Jestli k tomu dojde, tak nevím, co budeme dělat.“

Sheriam na ni zírala a na někoho s tak klidným výrazem dýchala dost ztěžka.

Zaškrábání na dveře a vstoupila Tabitha s tepaným stříbrným podnosem. Náladu v místnosti nezachytila, a tak se motala kolem a upravovala zelený porcelánový čajník a šálky tak, stříbrnou misku s medem, malou konvičku se smetanou a krajkou lemované lněné ubrousky onak, až na ni Sheriam nakonec vyštěkla, ať si jde po své práci, tak zuřivě, že Tabitha vykvikla, s vykulenýma očima se sesula do úklony, kdy se hlavou málem dotkla země, a utekla.

Sheriam se chviličku věnovala svým suknicím, než se uklidnila. „Možná,“ ucedila nakonec váhavě, „nakonec bude nutné, abychom Salidar opustily. Dříve, než bych si přála.“

„Jediná volná cesta však vede na sever.“ Egwain vykulila oči. Světlo, jak tohle nenáviděla! „Bude to vypadat, že míříme k Tar Valonu.“

„To já vím,“ vyštěkla Sheriam. Nadechla se a promluvila umírněnějším tónem. „Odpusť, matko. Cítím se trochu... Nemám ráda, když se mi něco vnucuje, a obávám se, že Rand al’Thor nám vnutí svou vůli dřív, než budeme připraveny.“

„Až ho potkám, vážně si s ním promluvím,“ řekla Egwain. „Neumím si představit, co bych si počala bez tvých rad.“ Třeba najde způsob, jak Sheriam poslat studovat u moudrých jako učednice. Při pomyšlení na to, jak Sheriam tráví, řekněme půl roku, se Sorileou, se usmála tak, že se Sheriam usmála na oplátku na ni. „S medem? nebo hořký?“ zeptala se Egwain zvedajíc čajník.