Pán chaosu

22 Cesta na jih

Pět kamenů vytvořilo plynule se otáčející kruh nad Matovýma rukama, jeden byl červený, druhý modrý, další jasně zelený a zbylé měly zajímavé proužky. Mat jel dál, naváděl Oka koleny a oštěp s černým ratištěm měl zastrčený pod podpínkou na opačné straně než nenapjatý luk. Kameny mu připomněly Toma Merrilina, jenž ho naučil žonglovat, a Mata napadlo, je-li starý pán ještě naživu. Nejspíš ne. Rand poslal kejklíře za Elain a Nyneivou už před velmi dlouhou dobou, údajně na ně měl dávat pozor. Pokud však nějaké dvě ženy potřebovaly hlídat méně, Mat je neznal, a mnohem pravděpodobnější bylo, že kvůli nim muže zabijí, protože ony nikdy neposlouchaly rozumné důvody. Nyneiva šťourala do všeho, co nějaký muž řekl či udělal nebo si myslel, a celou dobu se před tím ubožákem tahala za ten svůj zatracený cop, a Elain, zatracená dědička, si myslela, že dosáhne svého, když zvedne nos a řekne vám, co si myslí, stejně rázně jako Nyneiva, jenomže Elain byla ještě horší, protože když neuspěla její mrazivá nafoukanost, Elain se usmála, předvedla dolíčky ve tvářích a čekala, že každý padne na zadek, protože je hezká. Mat doufal, že se Tomovi daří v jejich společnosti zůstat naživu. Doufal, že i ty dvě ženské jsou v pořádku, ale nevadilo by mu, kdyby se aspoň jednou od té doby, co utekly Světlo ví kam, dostaly do pěkné kaše. Ať vidí, jaké to je, když tam není, aby je z té kaše vytáhl. Ne moc horké kaše, samozřejmě – jen dost na to, aby si přály, aby tam byl Mat Cauthon a zachránil je znovu jako nějaký trouba.

„A co ty, Mate?“ zeptal se Nalesean a popojel blíž. „Napadlo tě někdy, jaké by to bylo stát se strážcem?“

Mat málem upustil kameny. Daerid a Talmanes se na něj dívali, celí zpocení, a čekali na odpověď. Slunce klouzalo k obzoru – zanedlouho budou muset zastavit. Soumrak zřejmě trval tím déle, čím byly dny kratší, ale Mat se chtěl za tmy už posadit s fajfkou. Kromě toho v takovémhle terénu by si po setmění polámali koně hnáty. Stejně tak muži.

Banda se za ním táhla k severu, koně i pěšáci postupovali s vlajícími praporci, ale bez doprovodu bubnů, před stoupajícím oblakem prachu přes nízké pahorky, porostlé řídkými zákrsky a roztroušenými křovinami. Jedenáct dní od odchodu z Maerone, a byli v půlce cesty do Tearu, nebo o kousíček dál. Postupovali rychleji, než Mat doufal. A koně nechali odpočívat jenom jeden den. Mat rozhodně nijak nespěchal převzít Weiramonovo místo, ale nemohl neuvažovat, jak daleko by se mohli dostat od slunce východu do západu, kdyby skutečně museli. Zatím byl jejich nejlepší výkon pětačtyřicet mil, tedy podle jeho nejlepšího odhadu. Povozům se zásobami samozřejmě trvalo půl noci, než je dohonily, ale pěšáci si v poslední době dávali záležet a dokazovali, že se na dlouhých úsecích vyrovnají koním, když už ne na krátkých.

O kousek dál vzadu a na východ přeběhla návrší řídce porostlé stromy tlupa Aielů. Běželi lehce a pomalu se k nim blížili. Nejspíš takhle klusali už od východu slunce a dokážou to do setmění, pokud ne déle. Kdyby předběhli Bandu ještě za světla, bylo by to povzbuzení pro zítra. Kdykoliv je Aielové předběhli, muži zřejmě byli druhý den připraveni zkusit další míli či dvě.

Pár mil před nimi mlází znovu splývalo se slušným lesem. Než se tam dostanou, bude nutné přiblížit se víc k Erinin. Když přejeli kopec, Mat zahlédl řeku a pět najatých říčních člunů plujících před Rudou rukou. Čtyři další byly na cestě zpátky do Maerone pro nový náklad, hlavně krmení pro koně. Co neviděl, ale věděl, že tam je, byli lidé. Někteří se courali po proudu, jiní proti němu, někteří změnili směr pokaždé, když potkali někoho s přesvědčivým jazykem. Hrstka měla káry, obvykle je táhli sami, a několik i vozy, ale většina neměla nic, než co si nesli na hřbetě. Dokonce i ti nejodhodlanější loupežníci zjistili, že tyhle tuláky nemá smysl obtěžovat. Mat neměl ponětí, kam ti lidé jdou, oni ostatně také ne, a přesto jich bylo právě tak dost, aby ucpali ubohou náhražku zdejší silnice vedoucí podél řeky. Pokud by Banda na lidi nevzala klacky, postupovala rychleji tady nahoře.

„Strážcem?“ opáčil Mat a vrátil kameny do sedlových brašen. Kdekoliv mohl najít jiné, avšak jemu se líbila jejich barva. Měl v brašnách taky orlí pero a kousek omletého sněhobílého kamene, na němž kdysi možná byly vytesány spirály. Našel taky balvan, který vypadal snad jako hlava sochy, ale na ten by byl potřeboval žebřiňák. „Nikdy. Jsou to všechno hlupáci a důvěřivci, nechávají, aby je Aes Sedai vodily na vařený nudli. Jakej smysl má strkat do toho hlavu?“

Nalesean pokrčil rameny. Silně se potil, nicméně nosil kabátec – dnes červený s modrými proužky – zapnutý až ke krku. Mat měl ten svůj otevřený a pořád měl pocit, že se vaří ve vlastní šťávě. „Já myslím, že to je věc Aes Sedai,“ prohlásil Tairen. „Ať shoří moje duše, nemůžeš na to nemyslet, viď? Totiž, ať shoří moje duše, co mají za lubem?“ Myslel Aes Sedai na druhém břehu Erinin, které údajně pobíhaly nahoru a dolů podél řeky o něco rychleji než tuláci, kteří byli i tam.

„Já říkám, radši na ně nemyslet.“ Mat se přes košili dotkl stříbrné liščí hlavy. I s ní však byl rád, že Aes Sedai jsou na druhém břehu. Na každém říčním plavidle se plavila hrstka jeho vojáků, a jakkoliv bylo vesnic málo, na jeho rozkaz vytahovali čluny na břeh u každé, kterou na protějším potkali, aby zjistili, co se dá. Zatím byly zprávy nezajímavé a často nepříjemné. Rojící se Aes Sedai byly tou nejméně důležitou.

„A jak na ně teď nemáme myslet?“ zeptal se Talmanes. „Myslíš, že Věž skutečně tahala za Logainovy provázky?“ Tohle byla jedna z novinek, jen dva dny stará.

Mat si sundal klobouk jen na tak dlouho, aby si otřel čelo, než odpověděl. Po setmění bude o něco chladněji. Ale žádné víno, žádné pivo, žádné ženy a žádný hazard. Jaký že člověk se mohl chtít stát vojákem dobrovolně? „Řekl bych, že podle mě jsou Aes Sedai schopný skoro všeho.“ Zajel si prstem za šátek kolem krku a uvolnil ho. Jedna dobrá věc na strážcích byla, aspoň podle toho, co odkoukal do Lana, totiž že se zřejmě nikdy nepotili. „Ale tohle? Talmanesi, to bych nejdřív uvěřil, že jsi Aes Sedai ty. Ty ale nejsi, že ne?"

Daerid se řehtal, až se předkláněl v sedle, a Nalesean málem spadl z koně. Talmanes se nejdřív nasupil, ale nakonec se zakřenil. Málem se zahihňal. Ten muž sice neměl moc smysl pro humor, nějaký však přece jen měl.

Rychle se mu ale vrátila vážnost. „A co Dračí spřísahanci? Jestli je to pravda, Mate, tak to znamená potíže.“ Smích ostatních jako by uťal sekerou.

Mat se zachmuřil. Tohle byla nejnovější zpráva či povídačka – říkejte si tomu, jak budete chtít – kterou sebrali včera, o vsi vypálené kdesi v Murandy. Horší bylo, že tam údajně zabili každého, kdo se neodpřisáhl Draku Znovuzrozenému, a jejich rodiny s nimi. „Rand to s nima vyřídí. Jestli je to pravda. Aes Sedai, Dračí spřísahanci, to všechno je jeho starost, a my můžem být rádi, že se nás to netýká. Máme svý vlastní starosti.“

Po tomhle se nikdo nezačal tvářit méně zachmuřeně. Viděli příliš mnoho vypálených vesnic a tušili, že až dorazí do Tearu, uvidí další. Kdo by chtěl být vojákem?

Na dalším pahorku se objevil jezdec, cválal směrem k nim a přeskakoval přitom křoví, místo aby se mu vyhnul, dokonce i na svahu. Mat dal znamení zastavit a dodal: „Žádný trubky.“ Zpráva se za ním šířila a slábla, ale on dál upíral oči na jezdce.

Chel Vanin, zpocený jako myš, zastavil svého plaváka těsně před Matem. Plešatějící, v hrubém šedém kabátci, který mu na mohutném těle visel jako pytel, seděl v sedle taky jako pytel. Vanin byl tlustý a nedokázal se toho zbavit. Ačkoliv to vypadalo neuvěřitelně, jezdil, jako by se v sedle narodil, a v tom, co dělal, byl velmi dobrý.

Dávno předtím, než dorazili do Maerone, Mat překvapil Naleseana, Daerida a Talmanese tím, že se zeptal na jména nejlepších pytláků a zlodějů koní v mužstvu, na ty, o nichž věděli, že jsou vinni, ale nemohli jim nic dokázat. Zvlášť oba šlechtici nechtěli přiznat, že někoho takového mají pod svým velením, když je však Mat trochu pobídl, prozradili mu jména tří Cairhieňanů a dvou Tairenů a překvapivě také dvou Andořanů. Mat si nemyslel, že by některý Andořan byl u Bandy dost dlouho, aby si udělal takové jméno, ale zprávy se očividně šířily.

Těch sedm mužů si pak vzal stranou a sdělil jim, že potřebuje zvědy a že dobrý zvěd využívá téměř stejné dovednosti jako pytlák či zloděj koní. Nevšímal si důrazného tvrzení, že oni by nikdy žádný takový zločin nespáchali – mnohem důraznějšího u jednotlivých mužů, než nač se zmohli Talmanes a Nalesean dohromady, a stejně výmluvného, i když mnohem obhroublejšího – nabídl jim milost za všechny zločiny spáchané do toho dne, trojnásobný žold a žádnou těžkou práci, pokud mu budou hlásit pravdu. A šibenici při první lži. Když zalhal zvěd, mohla zemřít spousta lidí. Dokonce i přes jeho hrozbu po nabídce skočili, i když spíš kvůli menší práci než kvůli stříbru navíc.

Sedm však zdaleka nestačilo, a tak je požádal, aby navrhli další a aby pamatovali na to, co říkal o potřebných schopnostech, stejně jako to, že jestli si budou moci živí vybrat trojnásobný žold, bude záviset na obratnosti jmenovaných. Následovalo škrábání na bradě a podrážděné pohledy, ale společně přišli s jedenácti dalšími jmény, přičemž celou dobu zdůrazňovali, že nic o těch mužích nenaznačují. Jedenáct mužů, tak dobrých pytláků a zlodějů koní, že to o nich netušil ani Daerid, Talmanes či Nalesean, ale ne dost dobrých, aby unikli pozornosti prvních sedmi. Mat jim učinil stejnou nabídku a znovu se zeptal na jména. Než došel k bodu, kdy už se žádná další jména nevynořila, měl čtyřicet sedm zvědů. Tvrdé časy, když se musela dát spousta mužů na vojnu, místo aby se věnovali řemeslu, které si oblíbili.

Poslední z mužů, které jmenovali tři důstojníci, byl Chel Vanin, Andořan žijící v Maerone, jenž se však potuloval široko daleko po obou březích Erinin. Vanin dokázal ukrást i vejce bažantí slepici, aniž by ji vyrušil z hnízda, ačkoliv nebylo příliš pravděpodobné, že by ji opomněl taky přihodit do pytle. Vanin dokázal ukrást koně zpod šlechtice, aniž by si to urozený pán uvědomil dřív než za dva dny. Alespoň takhle zněla jeho doporučení, pronášená obdivným tónem. S úsměvem, v němž mu chybělo několik zubů, a s dokonale nevinným kulatým obličejem Vanin namítal, že býval podomkem a příležitostně podkovářem, když našel práci. Tuhle práci by však vzal za čtyřnásobný žold Bandy. Zatím si ho rozhodně zasloužil.

Jak tak seděl na svém plavákovi před Matem na kopci, vypadal rozrušeně. Schvaloval, že Mat nechce, aby ho oslovovali „můj pane", jelikož se sám nerad někomu klaněl, ale podařilo se mu nedbale se ťuknout klouby ruky do čela v přibližném zasalutování. „Myslím, že tohle bys měl vidět. Sám nevím, co si z toho vybrat. Musíš se kouknout sám.“

„Počkejte tady,“ nařídil Mat ostatním, a Vaninovi: „Ukaž mi to.“

Jízda nebyla dlouhá, jen přes dva vršky a nahoru klikatícím se korytem potoka se širokými břehy tvořenými pásy uschlého bláta. Pach ohlásil to, co Vanin chtěl, aby Mat viděl, dřív, než se do vzduchu těžce zvedli první supi. Ostatní jenom zaplácali křídly a po několika krocích se usadili, obraceli lysé hlavy a vyzývavě krákali. Nejhorší byli ti, co od večeře ani nevzhlédli, hemžící se hroudy pokryté umatlaným černým peřím.

Převrácený vůz, jako malý domek na kolečkách, jedovatě zelený, modrý a žlutý, označoval scénu za cikánskou karavanu, avšak jen málo vozů uniklo ohni. Všude ležela těla v rozervaných šatech jasných barev, ztmavlých zaschlou krví, těla mužů, žen i dětí. Mat výjev chladně zanalyzoval jednou částí své mysli, ta druhá chtěla zvracet nebo utéci, cokoliv, jen tu nezůstat sedět na Okovi. Útočníci přišli nejdřív od západu. Tam ležela většina mužů a starších chlapců, propletení se značným počtem velkých hafanů, jako by se snažili postavit do řady a zadržet zabijáky vlastními těly, než ženy a děti utečou. Marný útěk. Hromady mrtvol ukazovaly, kde bezhlavě naběhly do druhého útoku. Teď se tu hýbali jenom supové.

Vanin si znechuceně odplivl mezerou mezi zuby. „Vyženeš je, než ukradnou moc – když se pořádně nekoukáš, šlohnou ti děti a vychovaj je jako vlastní – možná je kapku nakopneš, aby si pospíšili, ale tohle jim neuděláš. Kdo to byl?“

„To nevím. Banditi.“ Koně byli všichni pryč. Ale bandité chtěli krást, ne zabíjet, a žádný Cikán by se nepostavil na odpor, i kdybyste mu kradli poslední krejcar i s kabátem. Mat uvolnil ruce, svírající otěže. Nedalo se podívat nikam, aby mu zrak nepadl na mrtvou ženu či mrtvé dítě. Ať už tohle udělal kdokoliv, nechtěl, aby někdo přežil. Pomalu objel celé místo a snažil se nevnímat supy, kteří syčeli a mávali křídly, když projížděl kolem – země byla příliš suchá, aby na ní byly dobře vidět stopy, i když měl Mat dojem, že koně odjeli několika směry – a vrátil se k Vaninovi. „O tomhle jsi mi moh říct. Nemusel jsem to vidět.“ Světlo, nemusel!

„Mohl jsem ti říct, že tu nejsou žádný stopy,“ prohodil Vanin, otočil koně a přebrodil mělkou strouhu. „Možná by ses měl kouknout na todle.“

Oheň pohltil většinu převráceného vozu ležícího na boku, ale dno přežilo, se žlutými koly s červenými paprsky. Na něm ležel muž v kabátě, na kterém bylo stále vidět kousek modré barvy, z níž až oči přecházely, a nataženou ruku měl zčernalou krví. To, co napsal roztřesenými písmeny, bylo vidět tmavší proti ožehlému dřevu dna vozu.

ŘEKNI DRAKU ZNOVUZROZENÉMU

Řekni mu co? pomyslel si Mat. Že někdo vybil celou karavanu Cikánů? Nebo ten muž zemřel dřív, než mohl dopsat celou zprávu? Nebylo by to poprvé, co by Cikáni narazili na důležitou informaci. V příběhu by muž přežil právě tak dlouho, aby naškrábal i ten důležitý kousek, jenž by posléze znamenal vítězství. No, ať už ta zpráva měla znít jakkoliv, nikdo z ní už nikdy nezjistí jediné slovo.

„Měls pravdu, Vanine.“ Mat zaváhal. Řekni Draku Znovuzrozenému co? Nebyl důvod začínat další řeči, kolik už jich kolovalo. „Zařiď, ať shoří i zbytek toho vozu, než odejdeš. A jestli se bude někdo ptát, tak tady nebylo nic než spousta mrtvejch.“

Vanin kývl. „Špinaví divoši,“ zamumlal a znovu si odplivl dírou v zubech. „Nejspíš to byl někdo z nich.“

Dohonila je tlupa Aielanů, tři nebo čtyři stovky. Klusali dolů ze svahu a potok překročili necelých padesát kroků od vozů. Hodně jich zvedlo ruku na pozdrav. Mat je nepoznal, ale hodně Aielů slyšelo o příteli Randa al’Thora, o tom, který nosí klobouk a s nímž je lepší se nesázet. Přes potok a nahoru do dalšího svahu, a celá ta banda jako by vůbec neexistovala.

Zatracený Aielové, pomyslel si Mat. Věděl, že Aielové se Cikánům vyhýbají, nevšímají si jich, pokud bylo zbytí, ale tohle... „Nemyslím,“ prohodil. „Hlavně to spal, Vanine.“

Talmanes a druzí dva velitelé byli samozřejmě přesně tam, kde je nechal. Když jim Mat řekl, co je před nimi a že je třeba zařídit pohřební čety, ponuře přikývli a Daerid nevěřícně zamumlal: „Cikáni?“

„Utáboříme se tady,“ dodal Mat.

Čekal nějakou poznámku – světla zbývalo ještě na pár mil a tihle tři už poznali, jakou vzdálenost Banda za den dokáže urazit, takže teď uzavírali i sázky – ale Nalesean jenom řekl: „Pošlu dolů muže, aby dal znamení lodím, než se dostanou příliš daleko dopředu.“

Možná se cítili stejně jako on. Pokud neuhnou až k řece, nebudou se moci vyhnout pohledu přinejmenším na supy, které k obloze vyplaší pohřební čety. Jenom to, že člověk viděl smrt, neznamenalo, že se mu musí líbit. Mat byl přesvědčen, že při dalším pohledu na mrchožrouty by se mu obrátil žaludek. Ráno zůstanou jenom hroby, bezpečně mimo dohled.

Vzpomínku však z hlavy nedostal, ani když mu postavili stan na úplném vršku kopce, kde mohl zachytit vánek od řeky, tedy pokud by se nějaký rozhodl vát. Těla posekaná vrahy, poničená supy. Horší než po bitvě se Shaidy u Cairhienu. Tam sice umíraly Děvy, ale on žádnou neviděl, a nebyly tam žádné děti. Cikán by nebojoval, ani aby uchránil holý život. Toulavý lid nikdo nezabíjel. Mat si vzal svoje hovězí a fazole, a jakmile mohl, odešel do stanu. Dokonce ani Naleseanovi nebylo do řeči, a Talmanes se tvářil ještě stísněněji než obvykle.

Zpráva o vraždění se rozšířila. Tábor upadl do ticha, které již Mat poznal dřív. Obvykle tmou prorážel alespoň občas nevázaný smích a tu a tam i falešný zpěv, dokud korouhevníci nezahnali těch pár, kteří odmítali přiznat, že jsou unavení, do pokrývek. Dneska v noci to však bylo jako tenkrát, když našli vesnici s nepohřbenými mrtvými či skupinku uprchlíků, kteří se snažili zachránit to málo, co měli, před loupežníky. Pak se dokázal smát či zpívat jen málokdo, a tu hrstku obvykle umlčeli ostatní.

Mat ležel a bafal z fajfky, zatímco padala tma, ale stan byl těsný a spánek nepřijde kvůli vzpomínkám na mrtvé Cikány, starším vzpomínkám na starší mrtvé. Příliš mnoho bitev a příliš mnoho mrtvých. Pohladil oštěp a prstem sledoval nápis ve starém jazyce na ratišti.

Po čase sebral pokrývku a po chvíli i oštěp a vyšel ven jenom ve spodním prádle. Stříbrná liščí hlava na jeho nahé hrudi chytala světlo měsíčního srpku. Vál mírný větřík, jenom rozvlnil vzduch, nepřinášel ochlazení, a praporec s Rudou rukou, na žerdi zatažené do země před jeho stanem, se jen tak tak pohnul, ale pořád to bylo lepší než vevnitř.

Hodil pokrývku přes křoví a lehl si na záda. Když byl malý, občas se uspával tak, že vyjmenovával souhvězdí. Na bezmračné obloze sice měsíc vydával dost světla, aby překrylo hvězdy, i když ustupoval, zůstalo jich však i tak dost. Žebřiňák, vysoko nad hlavou, a Pět sester, Tři husy ukazovaly k severu. Lukostřelec, Oráč, Kovář a Had. Toho Aielové nazývali Drakem. Štít, někteří ho nazývali Štítem Jestřábího křídla – z toho se zavrtěl, v jistých vzpomínkách neměl Artuše Pendraga Tanrealla vůbec rád – Jelen a Beran. Pohár a Poutnice s holí byly zcela jasné.

Něco zaslechl, nebyl si ale jist co. Kdyby nebyla noc tak tichá, ten slabý zvuk nemusel působit tak kradmo, jenže tak to prostě bylo. Kdo by se sem mohl plížit? Zvláštní, zvedl se opatrně na loket – a ztuhl.

Kolem jeho stanu se pohybovaly postavy jako měsíční stíny. Měsíční světlo jednoho osvítilo dost na to, aby byla vidět zahalená tvář. Aiel? Co, pod Světlem? Postavy tiše obstoupily stan a blížily se. Nocí se zaleskl jasný kov, šustot prořezávané látky, potom zmizely uvnitř. Jenom chvilička, a byly zase venku. A rozhlížely se kolem. Světla bylo dost, aby je bylo vidět.

Mat se zvedl na nohy. Když se bude držet při zemi, mohl by proklouznout pryč, aniž by ho zaslechli.

„Mate?“ zavolal do kopce Talmanes. Znělo to opile.

Mat ztuhl. Třeba se ten muž vrátí, když si bude myslet, že spí. Aielové jako by se rozplynuli, ale on si byl jistý, že zalehli tam, kde byli.

Talmanesovy boty zachřupaly blíž. „Mám tady nějakou žitnou, Mate. Myslím, že by sis měl dát. Je to moc dobré na sny, Mate. Nepamatuješ si je.“

Mata napadlo, jestli by ho Aielové zaslechli přes Talmanese, kdyby šel hned. Asi deset kroků k místu, kde budou spát nejbližší muži – První prapor koně, Talmanesovi Trhači měli dnes v noci tu „čest" – necelých deset k jeho stanu a Aielům. Byli rychlí, avšak když bude mít trochu náskok, neměli by ho dohonit dřív, než bude mít na dosah padesát chlapů.

„Mate? Nevěřím, že spíš, Mate. Viděl jsem tvůj obličej. Když zabiješ sny, je to lepší. Věř mi, já to vím.“

Mat se přikrčil, sevřel oštěp a zhluboka se nadechl. Dva kroky.

„Mate?“ Talmanes už byl příliš blízko. Ten kretén musel každou chvíli šlápnout na některého z Aielů. Ti mu jistě nehlučně podříznou krk.

Světlo tě spal, pomyslel si Mat. Potřebujujen dva kroky. „Meče ven!“ zařval a vyskočil. „Aielové v táboře!“ Vyrazil z kopce. „Seřadit pod prapor! Seřadit pod Rudou ruku! Seřaďte se, vy vykrádači hrobů, co jezdí na psech!“

To samozřejmě všechny probudilo, což taky mělo, když řval jako tur v trní. Všude se začal rozléhat křik. Bubny svolávaly nástup, polnice troubily šikování. Muži od Prvního koně vyletěli z pokrývek a mávajíce meči se hnali ke korouhvi.

Nicméně Aielové to k Matovi měli pořád blíž než vojáci. A věděli, po čem jdou. Něco – instinkt, jeho štěstí, to, že byl ta’veren, Mat přes ten rámus rozhodně nic neslyšel – ho přimělo se obrátit, právě když se za ním objevila první zahalená postava, jako by se zjevila ze vzduchu. Odrazil výpad oštěpem ratištěm vlastního oštěpu, ale Aiel zachytil jeho ránu puklířem a kopl ho do břicha. Zoufalství dodalo Matovi sílu, aby se udržel na nohou, i když neměl v plicích žádný vzduch. Zoufale se stočil stranou, aby uhnul před oštěpem, který mu mířil na žebra, podrazil Aielovi nohy svým ratištěm a probodl mu srdce. Světlo, doufal, že je to muž.

Vytrhl oštěp právě včas, aby zahlédl útočníkovu tvář. Měl jsem utýct, když jsem měl první zatracenou příležitost! Roztočil oštěp jako bojovou hůl, pohyboval s ním tak rychle, jak jenom dokázal, odrážel bodající hroty aielských oštěpů a neměl čas rány opětovat. Příliš mnoho. Měl jsem držet tu svou zatracenou pusu zavřenou a utíkat! Znovu popadl dech. „Sešikovat, vy zloději ovcí s holubičím mozkem! Copak jste hluchý? Vyčistěte si uši a seřaďte se!“

Napadlo ho, proč asi ještě není mrtvý – s jedním Aielem mohl mít štěstí, ale nikdo neměl dost štěstí na tohle – a náhle si uvědomil, že už není sám. Málem přímo pod nohy mu s pronikavým zaječením upadl hubený Cairhieňan ve spodním prádle, jen aby ho nahradil Tairen s rozvázanou košilí, ohánějící se mečem. Další přibíhali a hulákali všechno možné od „pán Matrim a vítězství!“ přes „Rudá ruka!“ po „zabijte ty černooký zmetky!".

Mat proklouzl zpět a nechal to na nich. Generál, který stojí v boji v čele, je hlupák! Tohle vzešlo z jedné z těch starých vzpomínek, citát od někoho, jehož jméno součástí té vzpomínky nebylo. Tady by se mohl člověk nechat zabít. Tohle byl čistý Mat Cauthon.

Na konci to byla čistě jenom otázka počtů. Tucet Aielů, a i když nebyla Banda celá, na kopec se podařilo dostat několika stovkám mužů, ještě než to skončilo. Dvanáct Aielů bylo mrtvých, a protože to byli Aielové, zemřelo o polovinu víc vojáků a dvakrát tolik jich krvácelo, i když ještě žili a sténali, když je ošetřovali. Dokonce i po tak krátkém souboji Mat krvácel z půl tuctu pálících ran a soudil, že přinejmenším tři budou potřebovat zašít.

Jeho oštěp se dal docela dobře použít jako hůl při chůzi, jak tak kulhal k místu, kde na zemi ležel Talmanes a Daerid se mu snažil přiložit škrtidlo na nohu.

Talmanesovi se bílá košile, volně rozvázaná, tmavě leskla na dvou místech. „Zdá se,“ funěl, „že na mně Nerim bude muset znovu vyzkoušet svý krejčovský schopnosti, Světlo ho spal, že je takovej bejk s tlapama jako šunky.“ Nerim byl jeho sluha a ošetřoval svého pána stejně často jako jeho šaty.

„Bude v pořádku?“ zeptal se Mat tiše.

Daerid pokrčil rameny. Měl na sobě pouze spodky. „Myslím, že krvácí míň než ty.“ Vzhlédl. Bude si moci ke své sbírce na obličeji přibrat další jizvu. „Ještě žes jim uhnul z cesty, Mate. Je jasné, že šli po tobě.“

„Radši jim nedat to, pro co sem přišli.“ Talmanes sebou trhl a s rukou kolem Daeridových ramen se vyškrábal na nohy. „Byla by hanba ztratit štěstí Bandy kvůli hrstce divochů v noci.“

Mat si odkašlal. „Takhle mi to taky připadalo.“ V duchu se mu vynořil obraz Aielů mizejících v jeho stanu a Mat se zachvěl. Proč ho, pod Světlem, chtěli Aielové zabít?

Od místa, kde do řady pokládali mrtvé Aiely, sem přišel Nalesean. Dokonce i teď měl na sobě kabát, byť ne zapnutý. Pořád se mračil na krvavou skvrnu na klopě, možná to byla jeho krev, možná ne. „Ať shoří moje duše, věděl jsem, že se tihle divoši dřív nebo později obrátí proti nám. Podle mě přišli od té tlupy, co nás minula zvečera.“

„O tom pochybuju,“ prohlásil Mat. „Kdyby mě chtěli tamti, tak mě mohli napíchnout na rožeň a opíkat nad ohněm dřív, než by si toho někdo z vás všiml.“ Dokulhal k mrtvým a prohlédl si Aiely ve světle lucerny, kterou někdo přinesl na pomoc měsíčnímu svitu. S úlevou zjistil, že to jsou jenom mužské tváře, až se mu z toho málem podlomila kolena. Žádného z nich neznal, ale on vlastně neznal moc Aielů. „Asi Shaidové,“ zabručel a obrátil se s lucernou k ostatním. Mohli to být Shaidové. Mohli to být temní druzi. Věděl až příliš dobře, že temní druzi jsou i mezi Aiely. A temní druzi měli ovšem důvod chtít ho zabít.

„Zítra,“ pravil Daerid, „bychom se podle mě měli pokusit najít jednu z těch Aes Sedai za řekou. Tady Talmanes přežije, leda by mu z těla vytekla všechna ta kořalka, ale někteří ostatní nebudou mít takové štěstí.“ Nalesean neříkal nic, ale jeho zabručení vydalo za celý proslov. Byl, koneckonců, Tairen, který Aes Sedai miloval ještě méně než Mat.

Mat bez váhání souhlasil. Nedovolí, aby některá Aes Sedai použila usměrňování na něj – jistým způsobem každá jeho jizva značila malé vítězství, další příležitost, kdy se vyhnul Aes Sedai – ale nemohl nikoho žádat, aby zemřel. Pak jim řekl, co ještě chce.

„Příkop?“ vyhrkl nevěřícně Talmanes.

„Kolem celého tábora?“ Naleseanovi se až třásla špičatá bradka. „Každou noc?“

„A palisádu?“ vyjekl Daerid. Rozhlédl se kolem dokola a ztišil hlas. Pořád tu bylo kolem pár vojáků, kteří odklízeli mrtvé. „Z toho bude vzpoura, Mate.“

„Ne, to nebude,“ ujistil je Mat. „Ráno bude každej chlap do posledního vědět, že se celým táborem protáhli Aielové, aby se dostali k mýmu stanu. Půlka nebude spát, poněvadž se budou bát, že se proberou s aielským oštěpem v žebrech. Vy tři zařídíte, aby pochopili, že palisáda by mohla Aielům zabránit zase se kolem nich proplížit.“ Aspoň je zpomalí. „Teď běžte a nechte mě dneska v noci trochu prospat.“

Poté, co odešli, prohlédl si svůj stan. Látka kolem dlouhých trhlin ve stěnách, kudy Aielové vešli dovnitř, se vlnila ve vánku. Mat si povzdechl a začal v křoví hledat pokrývku. Pak zaváhal. Ten zvuk, který ho varoval. Aielové už další nevydali, ani šeptnutí. Tak málo hluku co Aiel, neudělal ani stín. Tak co to bylo?

Opíraje se o oštěp, kulhal kolem stanu a rozhlížel se po zemi. Nebyl si jistý, co vlastně hledá. Měkké aielské boty nezanechaly na zemi žádné stopy, které by mohl vidět ve světle lucerny. Dva provazy visely ze stanu tam, kde je odřízli, ale... Postavil lucernu na zem a přejel prsty po provazech. Ten zvuk mohl vzniknout přeříznutím napnutého lana, ale aby se dostali dovnitř, neměli Aielové důvod je přeřezávat. Cosi v tom, pod jakým úhlem byly provazy přeřezané, jak šly za sebou, upoutalo jeho pozornost. Zvedl lucernu a rozhlédl se kolem. Keř nedaleko odsud byl po jedné straně ostříhaný, tenké větvičky s lístky ležely na zemi. Velmi úhledně ostříhaný, řez byl dokonale rovný, konce větviček byly zarovnané, jako kdyby to naplánoval mistr zahradník.

Matovi se zježily vlasy na hlavě. Jedna z těch děr do vzduchu, které Rand používal, se otevřela právě tady. Dost zlé bylo už to, že se ho Aielové pokusili zabít, ale že je sem poslal někdo, kdo dokázal vytvořit jeden z těch... průchodů, jak jim Rand říkal. Světlo, jestli nebyl v bezpečí před Zaprodanci, ani když měl kolem sebe celou Bandu, tak kde byl v bezpečí? Napadlo ho, jak odteď vůbec dokáže usnout, s ohni všude kolem stanu. A strážemi. Čestná stráž, tak to nazve, aby ubral ostří, že si staví kolem stanu hlídky. Příště to nejspíš budou stovky trolloků, či tisíce, místo hrstky Aielů. Byl vůbec natolik důležitý? Jestli se rozhodli, že je dost důležitý, tak by to příště mohl být některý ze Zaprodanců osobně. Krev a popel! Nikdy se neprosil, aby se stal ta’veren, neprosil se o to být připoután k zatracenému Draku Znovuzrozenému.

„Krev a zatracenej –!“

Křupnutí větvičky pod nohou ho varovalo a on se otočil a s vrčením zatočil oštěpem. Právě včas zastavil čepel, když Olver zavřískl a upadl na záda, kde jen s vytřeštěnýma očima zíral na hrot oštěpu.

„Co tu, do zatracený Jámy smrti, děláš?“ vyštěkl Mat.

„Já... já...“ Chlapec se odmlčel a polkl. „Říkali, že se tě ve spánku pokusilo zabít padesát Aielů, pane Mate, ale tys je zabil první, a já se chtěl přesvědčit, jestli jseš v pořádku, a... urozenej pán Edorion mi koupil boty. Hele.“ Zvedl nohu v botce.

Mat tiše rozzlobeně bručel a pomohl Olverovi na nohy. „Tak jsem to nemyslel. Proč nejseš v Maerone? Copak Edorion nenašel někoho, kdo by se o tebe postaral?“

„Ona jenom chtěla peníze urozenýho pána Edoriona, ne mě. Měla šest vlastních dětí. Pantáta Burdin mi dává spoustu jídla a já jenom musím krmit a napájet jeho koně a taky je hřebelcovat. To se mně líbí, pane Mate. Jenom mě nenechá na nich jezdit.“

Odkašlání. „Posílá mě urozený pán Talmanes, můj pane.“ Nerim byl malý dokonce i na Cairhieňana, hubený šedovlasý muž s protaženým obličejem, který jako kdyby říkal, že právě není nic v pořádku, a z dlouhodobého hlediska je tohle lepší den než většina ostatních. „Jestli můj pán promine, že to říkám, ty krvavé skvrny už z prádla mého pána nepůjdou nikdy vyprat, ale jestli můj pán dovolí, tak bych mohl udělat něco s trhlinami v mém pánovi.“ Pod paží měl krabičku se šitím. „Ty, chlapče, dones vodu. Žádné odmlouvání. Vodu pro mého pána, a rychle.“ Nerimovi se podařilo spojit zvednutí lucerny s úklonou. „Kdyby můj pán zašel dovnitř. Noční povětří není pro rány dobré.“

Zakrátko už Mat ležel vedle svých pokrývek – „můj pán by si nechtěl zamazat ložní prádlo" – a nechal Nerima, aby mu omyl zaschlou krev a zašil ho. Talmanes měl pravdu. Na švadlenku měl ten chlapík moc velké ruce. S Olverem ve stanu neměl jinou možnost než skřípat zuby a snášet to.

Snažil se soustředit na něco jiného než na Nerimovu jehlu, a tak ukázal na roztřepený plátěný tlumok, který Olverovi visel na ramenou. „Kdes sebral tohle?“ zafuněl.

Olver si přitiskl potrhaný ranec na prsa. Kluk byl rozhodně čistší než předtím, když už ne hezčí. Boty vypadaly pevné a vlněná košile a spodky nové. „To je moje,“ bránil se chlapec. „Nic jsem neukrad.“ Po chvíli tlumok otevřel a začal vyndávat věci ven. Náhradní spodky, dvě další košile a nějaké punčochy ho nijak nezajímaly, ale vyjmenoval další věci. „Tohle je moje pírko z červenýho jestřába, pane Mate, a tenhle kamínek má zrovna barvu slunka. Vidíš?“ Přidal malý váček. „Mám pět měďáků a taky jeden stříbrnej groš.“ Stočená látka zavázaná provázkem a malá dřevěná krabička. „Moje hra na hady a lišky. Udělal mi to táta. Namaloval mi desku.“ Na okamžik se mu tvářička zkrabatila, poté pokračoval. „A hele, tenhle kamínek v sobě má rybí hlavu. Nevím, jak se tam dostala. A tohle je můj želví krunýř. Z modrohřbetý želvy. Vidíš ty proužky?“

Mat sebou škubl při zvlášť bolestivém píchnutí jehlou, natáhl se a prstem přejel stočenou látku. Mnohem lepší bylo, když dýchal nosem. Zvláštní, jak fungovaly ty díry v jeho paměti. Vzpomínal si, jak se hadi a lišky hrají, ale ne že by je někdy hrál. „Tohle je moc pěknej krunýř, Olvere. Kdysi jsem taky jeden měl. Ze zelený zemní želvy.“ Natáhl ruku na druhou stranu ke svému měšci. Vylovil dvě zlaté cairhienské koruny. „Přidej si tohle do svýho váčku, Olvere. Chlap potřebuje mít v kapse trochu zlata.“

Olver začal škrobeně cpát svoje věci zpátky do tlumoku. „Já nežebrám, pane Mate. Můžu si večeři vodpracovat. Nejsem žebrák.“

„To jsem taky nikdy nechtěl říct.“ Mat se spěšně rozhlédl kolem sebe, hledaje nějaký důvod, proč by měl chlapci vyplatit dvě koruny. „Já... potřebuju, aby mi někdo nosil zprávy. Nemůžu požádat Bandu. Mají plný ruce práce s vojákováním. Jistě, musel by ses starat taky o svýho koně. Nemoh bych po nikom chtít, aby to dělal za tebe.“

Olver se prudce narovnal. „Měl bych svýho vlastního koně?“ zeptal se nevěřícně.

„Ovšem. Je tu ještě jedna věc. Jmenuju se Mat. Ještě jednou mi řekneš pane Mate a já ti na nose uvážu uzel.“ Zařval a prudce se narovnal. „Světlo tě spal, Nerime, to je noha, ne zatracenej hovězí bok!“

„Jak můj pán říká,“ zamumlal Nerim, „noha mého pána není hovězí bok. Děkuju, můj pane, že jsi mě poučil.“

Olver si váhavě ohmatával nos, jako by zvažoval, je-li na něm možné uvázat uzel.

Mat se se zasténáním posadil. Teď si na krk uvázal ještě kluka, a přitom mu neprokázal žádnou laskavost – ne, jestli bude poblíž příště, až se nějaký Zaprodanec pokusí snížit počet ta’veren na světě. No, jestli bude Randův plán fungovat, tak bude o jednoho Zaprodance míň. Kdyby bylo po Matově vůli, tak by raději zůstal stranou od potíží a mimo nebezpečí, dokud by po světě běhal byť jediný Zaprodanec.