Pán chaosu

23 Význam zprávy

Graendal se podařilo necivět s otevřenou pusou, když vstoupila do místnosti, ale šaty ze streithu jí úplně zčernaly, než se ovládla a vrátila je k modré mlze. Sammael udělal dost, aby každý zapochyboval, že tahle komnata je ve Velké sněmovně rady v Illianu. Jenže ji by zase velmi překvapilo, kdyby někdy někdo kromě něho pronikl bez pozvání takhle daleko do komnat „urozeného pána Brenda".

Byl tu příjemný chládek. V koutě se zvedal dutý válec výměníku. Žárobaňky, jasné a neblikající, se podivně vyjímaly v těžkých zlatých svícnech, ale vydávaly mnohem lepší světlo, než by kdy dokázaly svíčky či olejové lampy. Na mramorové krbové římse stála malá hudební skříňka a z paměti vyvolávala tiché tóny hudební sochy, kterou nejspíš nikdo mimo tuto komnatu neslyšel hodně přes tři tisíce let. A poznala i několik uměleckých děl na stěnách.

Zastavila se před „Tempem nekonečnosti“ Cerana Tola. Nebyla to kopie. „Skoro to vypadá, žes vyloupil muzeum, Sammaeli.“ Bylo těžké dostat z hlasu závist, a když si všimla jeho slabého úsměvu, uvědomila si, že se jí to nepodařilo.

Sammael nalil víno do dvou pohárů vykládaných stříbrem a jeden jí podal. „Jen stázovou skříň. Lidé se asi v posledních dnech snažili zachránit, co se dalo.“ Jeho úsměv zatahal za tu hroznou jizvu, co měl na obličeji, jak se tak spokojeně rozhlížel kolem dokola, a se zvlášť velkým nadšením se zadíval na desku zara promítající do vzduchu svoje pole průhledných krabic. Sammael měl vždycky rád hry plné násilí. Deska zara samozřejmě znamenala, že stázovou skříň plnil někdo, kdo následoval Velikého pána. Vlastnit jedinou kdysi lidskou hrací figurku znamenalo na druhé straně přinejmenším uvěznění. Co jiného ještě našel?

Usrkla vína – a potlačila povzdech. Bylo odsud a z tohoto času, doufala ve výběrový Satare nebo ve výtečné Comoladské – a uhladila si šaty prstem plným prstenů. „Taky jsem jednu našla, ale kromě streithu tam byla nejohavnější sbírka neužitečných krámů.“ Koneckonců, jelikož ji sem pozval a ukázal jí to, nastal čas na důvěrnosti. Nepatrné důvěrnosti.

„Jak smutné pro tebe.“ Znovu ten slabý úsměv. On našel něco víc než jenom hračky a ozdůbky. „Na druhou stranu,“ pokračoval, „vezmi si, jak hrozné by bylo otevřít skříň a probudit hnízdo cafarů, řekněme, nebo jumaru nebo některého dalšího z Aginorových tvorečků. Věděla jsi, že teď jumary volně pobíhají po Morně? Plně dorostlé, i když zatím ještě nikdy neprošly proměnou. Říkají jim červi.“ Rozchechtal se, až se celý třásl.

Graendal se usmála mnohem hřejivěji, než se cítila, ačkoliv její šaty opět změnily barvu, byť jen o tón. Měla jednu nepříjemnou, vlastně téměř osudovou zkušenost s jedním z Aginorových stvoření. Ten muž byl svým způsobem brilantní, avšak šílený. Nikdo jiný než šílenec by nemohl vytvořit gholamy. „Zdá se, že máš velmi dobrou náladu.“

„A proč ne?“ opáčil blahosklonně. „Už mám skoro v rukou tajnou zásobu angrialů a kdoví čeho ještě. Netvař se tak překvapeně. Ovšemže jsem věděl, že se mi vy ostatní snažíte koukat přes rameno v naději, že vás k nim dovedu. No, k ničemu vám to nebude. Óch, podělím se, ale až budou moje a až si budu moct vybrat jako první.“ Rozvalil se v silně zlaceném křesle – nebo možná bylo celé ze zlata, to by se mu podobalo – zkřížil nohy v holínkách a pohladil si zlatou bradku. „Kromě toho jsem poslal k al’Thorovi posla. A odpověď byla příznivá.“

Graendal málem rozlila víno. „Byla? Já slyšela, že tvého posla zabil.“ Jestli s ním otřáslo, že ví tolik, tak to zakryl. Dokonce se usmál.

„Al’Thor nikoho nezabil. Andris tam šel zemřít. Copak si myslíš, že bych chtěl čekat na kurýra? Nebo na holuby! Jak zemřel, mi prozradilo al’Thorovu odpověď."

„Což bylo?“ optala se opatrně.

„Příměří mezi námi.“

Do hlavy jako by se jí zaryly ledové prsty. To nemohla být pravda. A přesto vypadal uvolněněji, než jak ho viděla od probuzení. „Luis Therin by nikdy –“

„Luis Therin je dávno mrtvý, Graendal.“ Přerušení bylo pobavené, dokonce posměšné. Vůbec žádný hněv.

Zakryla hluboký nádech tím, že předstírala, že pije. Mohla to být pravda? „Jeho vojsko se stále sbírá kolem Tearu. Viděla jsem je. Mně to teda příměří moc nepřipomíná.“

Sammael se rovnou zasmál. „Přesměrovat vojsko nějakou chvíli trvá. Věř mi, proti mně on nikdy nevytáhne.“

„Myslíš? Několik mých malých přátel tvrdí, že tě chce mrtvého, protože jsi zabil nějaké jeho mazlíčky Děvy. Kdybych byla tebou, tak bych si vybrala nějaké méně nápadné místo, někde, kde by mě nenašel.“ Sammael nehnul brvou. Bylo to, jako kdyby někdo odřízl všechny provázky, které s ním obvykle hýbaly.

„Co záleží na tom, jestli umřelo pár Děv?“ Výraz na jeho tváři byl matoucí. „Byla to bitva. Vojáci v bitvě přece umírají. Al’Thor byl možná sedlák, má však generály, aby bojovali v jeho bitvách a vysvětlili mu to. Pochybuju, že si toho vůbec všiml.“

„Ty ses na tyhle lidi opravdu ani nepodíval. Změnili se stejně jako země, Sammaeli. Ne jenom Aielové. Jistým způsobem se ostatní změnili mnohem víc. Těmi vojáky byly ženy a pro Randa al’Thora to znamená velký rozdíl.“

Sammael jen pokrčil odmítavě rameny a ona potlačila opovržení a udržela streith v klidné barvě mlhy. On nikdy nepochopil, že musíte lidem rozumět, abyste je přiměli konat podle vaší vůle. Nátlak byl naprosto v pořádku, jenže jste ho nemohli použít na celý svět.

Zapřemítala nad tím, jestli tahle stázová skříň byla u té tajné zásoby, kterou „má už skoro v rukou". Kdyby dostal jediný angrial... Jestli ho má, ona to zjistí, ale nejspíš až jí to on dovolí. „Tak to asi budeme muset zjistit, o kolik náš primitivní Luis Therin zmoudřel.“ Zvedla pochybovačně obočí a zmohla se na úsměv. Žádná reakce. Kde našel uzdu na svůj vztek? Už samotné jméno Luise Therina mělo stačit, aby vybuchl. „Jestli se mu nepovede vyhnat tě z Illianu jako cosu nahoru na strom, tak možná –“

„Možná už je to čekání moc dlouhé,“ přerušil ji hladce. „Totiž dlouhé na tebe.“

„To měla být hrozba, Sammaeli?“ Látka se změnila ve světle růžovou, avšak ona ji nechala tak. Ať ví, že je rozzlobená. „Myslela jsem, že ses už dávno poučil, že vyhrožovat mně je chyba.“

„Nevyhrožuju, Graendal,“ opáčil klidně. Všechny jeho tlakové body byly otupělé. Zřejmě ho z jeho pobaveného klidu nemohlo nic vyvést. „Pouhá fakta. Al’Thor na mě nezaútočí a já nezaútočím na něj. A samozřejmě jsem souhlasil, že nepomůžu žádnému z Vyvolených, kdyby ho snad al’Thor našel. Všechno je to hezky v souladu s rozkazy Velikého pána, nemyslíš?“

„Ovšem.“ Udržela nehybnou tvář, ale streith přešel do tmavší růžové a ztratil něco ze své mlžnosti. Barva částečně značila hněv. Bylo toho snad ještě víc, ale jak to měla zjistit?

„Což znamená,“ pokračoval Sammael, „že v Den návratu zůstanu s největší pravděpodobností jen já proti al’Thorovi.“

„Pochybuji, že se mu podaří nás všecky pozabíjet,“ pronesla kysele, ale kyselina jí bublala i v žaludku. Příliš mnoho Vyvolených zemřelo. Sammael našel nějaký způsob, jak zůstat stranou do doby, než zůstane jen on sám.

„Myslíš, že ne? Dokonce i kdyby zjistil, kde všichni jste?“ Jeho úsměv se prohloubil. „Jsem si naprosto jistý, že vím, co má v plánu Demandred, ale kde se skrývá? Kde je Semirhage? Mesaana? A co Asmodean a Lanfear? Moghedien?“

Studené prsty se vrátily a vmáčkly se jí do lebky. Nepovaloval by se tu a nežvanil takhle – neodvažoval by se vůbec navrhnout to, co navrhoval – pokud... „Asmodean a Lanfear jsou mrtví, a jsem si jistá, že Moghedien musí být taky.“ Překvapil ji zvuk vlastního hlasu, chraplavého a nejistého. Víno jí nijak nezvlhčilo vyschlé hrdlo.

„A co ostatní?“ Byla to jenom otázka, v hlase se mu neozýval nejmenší zájem. Graendal se z toho zachvěla.

„Řekla jsem ti, co vím, Sammaeli.“

„Což je nic. Až budu Nae’blisem, já si vyberu, kdo bude stát pode mnou. Ten někdo bude muset být živý, aby mohl přijmout dotek Velikého pána.“

„Chceš snad říct, žes byl v Shayol Ghulu? Že ti Veliký pán slíbil...?"

„Všechno poznáš, až bude čas, ne dřív. Ale malá rada, Graendal. Připrav se hned. Kde jsou?“

Horečně přemýšlela. Musel mít ten slib. Prostě musel. Ale proč on? Ne, nebyl vůbec čas na spekulace. Veliký pán se rozhodoval podle vlastní vůle. A Sammael přinejmenším věděl, kde sídlí ona. Mohla z Arad Domanu uprchnout, usadit se někde jinde. Nebylo by to těžké. Vzdát se těch hrátek, které tam hrála, a dokonce i větší hry, kterou by možná musela opustit, by bylo jen malou ztrátou ve srovnání s tím, kdyby po ní šel al’Thor – nebo Luis Therin. Nehodlala se mu nikdy postavit přímo. Jestli jeho rukou padli Izmael a Rahvin, tak nehodlala zkoušet jeho sílu, ne čelem. Sammael musel mít ten slib. Kdyby teď zemřel... Určitě drží saidín – byl by šílený, kdyby něco takového jinak říkal – a okamžitě by ucítil, kdyby uchopila saidar. To ona by zemřela. Musel ho mít. „Já... nevím, kde je Demandred nebo Semirhage. Mesaana... Mesaana je v Bílé věži. To je všechno, co vím. Přísahám.“

Napětí v hrudi povolilo, když Sammael konečně přikývl. „Najdeš pro mě i ostatní.“ Nebyla to otázka. „Všechny, Graendal. Jestli budeš chtít, abych věřil, že je někdo z nich mrtvý, tak mi ukážeš jeho mrtvolu.“

Velmi si přála, aby se odvážila změnit v mrtvolu jeho. Po šatech se jí vlnily fialové a červené odstíny, odraz hněvu, strachu a hanby, které jí neovladatelně vířily hlavou. No dobrá, ať si prozatím myslí, že ji zastrašil. Jestli předhodí Mesaanu al’Thorovi, jestli je všechny předhodí al’Thorovi, budiž, pokud udrží al’Thora dál od jejího hrdla. „Pokusím se.“

„Udělej víc než to, Graendal. Pokoušet se nestačí."

Když byla Graendal pryč a průchod zpět do jejího paláce v Arad Domanu se zavřel, Sammael se přestal usmívat. Čelisti ho bolely, jak zatínal zuby. Graendal si myslela příliš. Byla tak zvyklá na to, že dokáže donutit ostatní, aby hráli pro ni, že ji vůbec nenapadlo, aby hrála pro sebe samu. Napadlo ho, co by asi řekla, kdyby někdy zjistila, že ji zmanipuloval tak obratně, jako ona ve svých dobách zmanipulovala tolik hlupáků. Vsadil by všechno na to, že jeho skutečný cíl ani nezahlédla. Takže Mesaana je v Bílé věži a Graendal v Arad Domanu. Kdyby Graendal viděla jeho tvář nyní, poznala by skutečný strach. Ať už se stane cokoliv, Sammael hodlal být tím, kdo zůstane stát v Den návratu, aby byl jmenován Nae’blisem a porazil Draka Znovuzrozeného.