Pán chaosu

28 Dopisy

Luis Therin tu byl – Rand si tím byl jistý – ale v hlavě se mu neozvalo ani šeptnutí, které by nebylo jeho vlastní. Zbytek dne se snažil myslet na jiné věci. Berelain málem vyskočila z kůže z toho, kolikrát se k ní přikradl, aby se jí zeptal na něco, co by dokonale zvládla i bez něj. Nebyl si jistý, ale měl dojem, že se mu začíná vyhýbat. Dokonce i Rhuark se začal tvářit strhaně, když ho Rand podesáté zahnal do rohu kvůli Shaidům. Shaidové se nepohnuli a jediná volba podle Rhuarka byla, nechat je na Rodovrahově Dýce nebo je odtamtud vykopat. Herid Fel se někam zatoulal, což, jak Idrien rychle poukázala, dělal často, a nebyl nikde k nalezení. Když byl Fel ztracen v myšlenkách, občas se ztratil i ve městě. Rand na ni křičel. S Felem to nebyla její chyba, neměla ho na starosti, ale když Rand odešel, byla bledá jako stěna a třásla se. Chvěl se vzteky jako bouřková mračna ženoucí se od obzoru. Hulákal na Meilana a Maringila, až se třásli jako osiky a odcházeli s křídově bílými tvářemi, Colavaere dohnal až k slzám a nesrozumitelnému blábolení a Anaiyella od něj skutečně utekla se zdviženými suknicemi. Vlastně když se Amys a Sorilea přišly zeptat, co řekl Aes Sedai, křičel i na ně. Z toho, jak se při odchodu tvářila Sorilea, soudil, že to nejspíš bylo poprvé, kdy na ni někdo zvedl hlas. To všechno proto, že věděl – věděl – že Luis Therin je skutečně tady, víc než jenom hlas, skutečný muž, v jeho hlavě.

Když nadešla noc, málem se bál usnout, bál se, že by ve spánku mohl Luis Therin převzít kontrolu, a když usnul, měl špatné sny a celou dobu sebou házel a mumlal. Když okny do ložnice proniklo první ranní světlo, probudil se celý zamotaný v propocených pokrývkách. Oči ho pálily, měl pocit, jako by žvýkal šest dní mrtvého koně, a bolely ho nohy. Ve snech, které si pamatoval, se mu zdálo o tom, jak utíká před něčím, co nevidí. Vstal z velkého lože se čtyřmi sloupky a opláchl se u pozlaceného stojanu s umyvadlem. Obloha venku teprve šedla a gai’šain, který mu měl přinést čerstvou vodu, se ještě neobjevil, ale i odstátá stačila.

Už se skoro doholil, když se zastavil s břitvou na tváři a zíral na sebe do nástěnného zrcadla. Utíkal. Byl si jistý, že v těch snech utíká před Zaprodanci nebo Temným nebo Tarmon Gai’donem nebo možná před Luisem Therinem. Byl tolik zaujatý sám sebou. Draku Znovuzrozenému se přece mohlo zdát o tom, že ho pronásleduje Temný. Přes všechny svoje námitky, že je Rand al’Thor, se zdálo, že na to může zapomenout stejně klidně jako ostatní. Rand al’Thor utekl od Elain, protože se ji bál milovat, stejně jako utíkal ze strachu z lásky k Aviendze.

Zrcadlo se rozbilo a střepy popadaly do porcelánového umyvadla. Kousky, které zůstaly viset v rámu, odrážely roztříštěný obraz jeho tváře.

Propustil saidín, opatrně si oškrábal zbytek mýdlové pěny a zavřel břitvu. Už žádné utíkání. Udělá, co musí, ale nebude již nikdy utíkat.

Když vyšel na chodbu, čekaly tam dvě Děvy. Harilin, vyzáblá rusovláska přibližně jeho věku, se rozběhla pro ostatní, jakmile se objevil. Chiarid, blondýna s veselýma očima, dost stará, aby mohla být jeho matkou, ho doprovodila chodbami, kde se šouralo teprve pár sloužících, celých překvapených, že je tak brzy na nohou. Chiarid si z něj obvykle ráda střílela, když byli sami – některé vtipy pochopil, viděla v něm mladšího bratra, který potřeboval někoho, kdo by mu připomněl, že se nemá moc nafukovat – ale dnes ráno vycítila jeho náladu a neřekla ani slovo. Po jeho meči vrhla znechucený pohled, ale jenom jeden.

Nandera a ostatní Děvy je dohonily, než byli v polovině cesty do Cestovní komnaty, a také zachovaly mlčení. Stejně tak Mayenerové a Černé oči, strážící čtvercové dveře. Randa napadlo, že se možná dostane z Cairhienu, aniž by musel s někým promluvit, dokud nepřiběhla mladá žena v červenomodré livreji Berelaininých osobních sloužících, právě když otevíral průchod, a neudělala hluboké pukrle.

„První posílá tohle,“ funěla a natáhla k němu ruku s dopisem s velkou zelenou pečetí. Zřejmě běžela celou cestu, jak se ho snažila najít. „Je to od Mořského národa, můj pane Draku.“

Rand nacpal dopis do kapsy kabátce a prošel průchodem, nevšímaje si ženy, když se ptala na jeho odpověď. Dnes ráno mu mlčení vyhovovalo. Přejel palcem po řezbě na Dračím žezle. Bude silný a tvrdý a všechnu sebelítost hodí za hlavu.

Tmavý velký sál v Caemlynu mu zase připomněl Alannu, která mu hnízdila v hlavě. Tady ještě panovala noc, ale ona byla vzhůru. Věděl to stejně jistě, jako věděl, že plakala, stejně jistě, jako věděl, že slzy přestaly v okamžiku, kdy se za poslední Děvou zavřel průchod. Vzadu v hlavě mu stále seděl uzlíček rozháraných, nečitelných citů, přesto si byl jist, že ona ví, že se vrátil. Nepochybně ona a její pouto hrály určitou roli v jeho útěku, ale on teď pouto přijal, i když se mu nelíbilo. Z toho se málem rozesmál. Musel ho přijmout, protože ho nemohl změnit. Přivázala si na něj provázek – nic víc než to. Světlo, ať to není víc – a neměla by způsobovat potíže, pokud si ji nepustí příliš blízko, aby se z něj stalo vodítko. Přál si, aby zde byl Tom Merrilin. Tom nejspíš věděl o strážcích a poutech všechno. Znal překvapivé věci. No, když najde Elain, najde Toma. To bylo všechno.

Saidín vytvořil kouli světla z ohně a vzduchu, která osvítila cestu z trůnního sálu. Prastaré královny, ukryté ve tmě nad hlavou, mu vůbec nedělaly starosti. Byly to přece jenom obrázky z barevného skla.

To samé se však nedalo říci o Aviendze. Před jeho komnatami Nandera propustila všechny Děvy až na Jalani, a ty dvě společně vstoupily s ním, aby zkontrolovaly pokoje, zatímco on s jedinou silou zapálil lampy a hodil Dračí žezlo na malý, slonovinou vykládaný stolek, na němž bylo mnohem méně zlata, než kdyby stál ve Slunečním paláci. Všechen nábytek tady byl takový, méně zlacený, více vyřezávaný, obvykle ho zdobili lvi nebo růže. Na podlaze ležel jeden velký červený koberec s obrysy růží vyšitými zlatou nití.

Bez saidínu v sobě pochyboval, že by uslyšel tiché kroky Děv, ale než přešly předpokojem, vynořila se ze stále tmavé ložnice Aviendha s rozcuchanými vlasy a nožem v ruce. A na sobě neměla vůbec nic. Při pohledu na něj ztuhla jako sloup a vrátila se, odkud přišla, málem běžela. V otevřených dveřích se objevilo slabé světlo, zapálila lampu. Nandera se tiše zasmála a vyměnila si pobavený pohled s Jalani.

„Aiely prostě nikdy nepochopím,“ zamumlal Rand a odsunul pravý zdroj. Nebylo to jenom kvůli tomu, že Děvám připadala situace legrační. Už dávno se vzdal snahy pochopit aielský humor. To kvůli Aviendze. Sice si myslela, že je velice legrační svlékat se před ním před spaním, ale pokud zachytil jenom pohled na kotník, když to nechtěla sama, tak se proměnila v opařenou kočku. Nemluvě o tom, že to dávala za vinu jemu.

Nandera se vesele zasmála. „To nejsou Aielové, koho nechápeš, ale ženy. Ženy ještě žádný muž nepochopil.“

„Muži, na druhou stranu,“ přisadila si Jalani, „jsou velmi prostí.“ Rand na ni zíral, na její dětský tuk na tvářích, a ona lehce zruměněla. Nandera se tvářila, že každou chvíli vybuchne smíchy.

Smrt, zašeptal Luis Therin.

Rand na všechno ostatní zapomněl. Smrt? Co tím myslíš?

Smrt přichází.

Jaká smrt? chtěl vědět Rand. O čem to mluvíš?

Kdo jsi? Kde jsem já?

Rand měl pocit, jako by mu hrdlo sevřela pěst. Byl si jistý, ale... Tohle bylo poprvé, co Luis Therin řekl něco jemu, něco, co jasně a očividně patřilo jemu. Já jsem Rand al’Thor. Ty jsi v mojí hlavě.

V...? Ne! Já jsem já! Jsem Luis Therin Telamon! Já jsem jáááááááá! Křik utichal v dálce.

Vrať se, křičel Rand. Jaká smrt? Odpověz mi, Světlo tě spal! Ticho. Nejistě přešlápl. Vědět byla jedna věc, ale mrtvý muž v jeho hlavě, mluvící o smrti, způsobil, že se cítil nečistý, jako by se ho slabě dotkla špína saidínu.

Někdo se dotkl jeho ruky a on málem popadl pravý zdroj, než si uvědomil, že je to Aviendha. Musela do šatů přímo vletět, a přesto vypadala, jako by si hodinu upravovala vlasy podle svého vkusu. Lidé říkali, že Aielové nedávají najevo žádné emoce, ale oni jen byli rezervovanější než většina ostatních. Z jejich tváří se dalo vyčíst tolik co z tváří ostatních, když jste věděli, co hledat. Aviendha se zmítala mezi starostmi a touhou se zlobit.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se.

„Jenom jsem se zamyslel,“ řekl jí. Skoro pravda. Odpověz mi, Luisi Therine! Vrať se a odpověz mi! Proč si vůbec kdy myslel, že se mu dnes ráno líbí ticho?

Naneštěstí ho Aviendha vzala za slovo, a když nebylo třeba dělat si starosti... Dala si pěsti v bok. To byla jedna věc, kterou o ženách věděl, Aielankách, Dvouříčankách, i všech ostatních. Pěsti v bok znamenaly vždy potíže. Nemusel se unavovat se zapalováním lamp. V očích měla dost žáru, aby bylo v pokoji světlo. „Zase jsi odešel beze mě. Slíbila jsem moudrým, že zůstanu u tebe, dokud nebudu muset odejít, ale ty z mého slibu děláš nic. Za tohle máš ke mně toh, Rande al’Thore. Nandero, odteď se mi musí říct, kam odchází a kdy. Nesmí se mu dovolit odejít beze mě, jestli ho mám doprovázet.“

Nandera ani na chvíli nezaváhala, než kývla. „Stane se, jak si přeješ, Aviendho.“

Rand se oběma ženám postavil. „Tak počkat! Nikdo se o mých odchodech a příchodech nedozví, dokud neřeknu.“

„Dala jsem své slovo, Rande al’Thore,“ prohlásila Nandera. Dívala se mu do očí a nehodlala couvnout.

„Já taky,“ řekla stejně klidně Jalani.

Rand otevřel pusu a potom ji zase zavřel. Zatracené ji’e’toh. Samozřejmě že nemělo smysl zmiňovat se o tom, že je Car’a’carn. Aviendha se zatvářila mírně překvapeně, že vůbec něco namítá. Rand se nejistě ošil, ačkoliv to nebylo kvůli Aviendze. Ten nečistý pocit tu byl pořád, a silnější. Možná se Luis Therin vrátil. Rand ho tiše volal, ale žádná odpověď se neozvala.

Zaklepání na dveře, a už vstupovala paní Harforová, která předvedla obvyklou hlubokou úklonu. Na první panské ovšem nebylo vidět, že by vstávala předčasně. Bez ohledu na denní dobu Reene Harforová vždycky vypadala, jako by se právě oblékla. „Do města přijeli návštěvníci, můj pane Draku, a urozený pán Bashere si myslel, že by ses o nich měl dozvědět, jak nejdřív to půjde. Urozená paní Aemlyn a urozený pán Culhan přijeli již včera v poledne a přebývají u urozeného pána Pelivara. Urozená paní Arathelle dorazila o hodinu později s velkou družinou. Urozený pán Barel a urozený pán Macharan, urozená paní Sergasa a urozená paní Negara dorazili odděleně dnes v noci jen s několika lidmi doprovodu. Žádný neposlal svoje poručení do paláce.“ To poslední vyslovila stejně vyrovnaně, aniž nějak naznačila svůj názor.

„To je dobrá zpráva,“ řekl jí, a taky byla, ať už nechali poručení či nikoliv. Aemlyn a její manžel Culhan byli skoro stejně mocní jako Perival a Arathelle, mocnější než všichni ostatní kromě Dyelin a Luana. Ostatní byli z menších rodů a jenom Barel byl hlavou svého rodu, ale šlechtici, kteří se postavili „Gaebrilovi", se začínali shromažďovat. Alespoň to byla dobrá zpráva, pokud najde Elain dřív, než se mu oni pokusí sebrat Caemlyn.

Paní Harforová si ho chvíli prohlížela a pak natáhla ruku s dopisem s modrou pečetí. „Tohle přišlo včera večer, můj pane Draku. Donesl ho stájník. Špinavý stájník, malý kluk. Paní vln Mořského národa nepotěšilo, že jsi odešel, když se objevila k audienci.“ Tentokrát se jí v hlase jasně ozýval nesouhlas, ačkoliv nebylo jasné, jestli kvůli paní vln nebo proto, že Rand odešel před audiencí, či pro způsob, jakým byl dopis doručen.

Rand si povzdechl. Na Mořský národ tady v Caemlynu úplně zapomněl. To mu připomnělo dopis, který dostal v Cairhienu, a vylovil ho. Na zeleném i modrém vosku byla stejná pečeť, ačkoliv on nepoznal, co znamená. Dvě věci připomínající ploché misky se silně zdobenou čárou od jedné ke druhé. Oba dopisy byly adresovány „Coramoorovi", ať už to byl kdokoliv či cokoliv. Nejspíš on sám. Možná tak Mořský národ nazýval Draka Znovuzrozeného. Zlomil nejdřív modrou pečeť. Nebyly tam žádné pozdravy a rozhodně se nepodobal ničemu, co Rand kdy viděl adresováno Draku Znovuzrozenému.

Zdálo se, že paní Harforová má pravdu. Paní vln nebyla nadšená. Pod zelenou pečetí nebyla o moc lepší zpráva.

„Jsou to špatné zprávy?“ zeptala se Aviendha.

„Já nevím.“ Zamračil se na dopisy a téměř si neuvědomoval, že paní Harforová vpouští do komnaty ženu v červenobílé a tiše s ní rozmlouvá. Ani jedna z těch ženských Mořského národa nepůsobila jako osoba, s níž by chtěl strávit hodinku dvě. Přečetl všechny překlady Dračích proroctví, na něž narazil, a přestože i ty nejjasnější z nich byly často zamlžené, nevzpomínal si na nic, co by ukazovalo na Atha’an Miere. Možná na svých lodích a vzdálených ostrovech budou jedněmi z těch, jichž se on ani Tarmon Gai’don nedotknou. Dlužil téhle Zaidě omluvu, ale možná by ji mohl předhodit Basheremu. Bashere měl rozhodně dost titulů, aby polechtal marnivost kohokoliv. „Nemyslím.“

Služebná před ním padla na kolena, sklonila bílou hlavu a zvedla ruce. Podala mu ještě jeden dopis, tentokrát na tlustém pergamenu. Už nad samotným jejím postojem zamrkal. Dokonce ani v Tearu neviděl sloužící takhle se krčit, natož v Andoru. Paní Harforová se mračila a kroutila hlavou. Klečící žena promluvila, hlavu měla stále sklopenou. „Tohle přišlo pro mého pána Draka.“

„Sulin?“ vydechl. „Co to děláš? Co děláš v tomhle... v šatech?"

Sulin pomalu zvedla hlavu. Vypadala strašně, byla to vlčice, která se velmi snaží předstírat, že je ovečka. „Tohle nosí ženy, které slouží a poslouchají rozkazy za peníze.“ Zamávala dopisem. „Nařídili mi říct, že tohle právě teď přišlo pro mého pána Draka po... jezdci, který odjel hned, jak to předal.“ První panská podrážděně mlaskla.

„Chci nyní přímou odpověď,“ prohlásil Rand a sebral zapečetěný pergamen. Sulin vyskočila na nohy, jakmile jej měla z rukou. „Vrať se, Sulin. Sulin, chci odpověď!“ Ale ona utekla, jako by měla cadin’sor, přímo ke dveřím a ven.

Paní Harforová se z nějakého důvodu mračila na Nanderu. „Říkala jsem ti, že to nebude fungovat. A říkala jsem vám oběma, že dokud nosí palácovou livrej, očekávám, že bude jednat tak, aby na ni mohl být palác hrdý, ať už je Aielanka, nebo třeba saldejská královna.“ Udělala pukrle, spěšně hodila po Randovi „můj pane Draku“ a vyrazila ven, přičemž si mručela něco o bláznivých Aielech.

Byl ochoten souhlasit. Díval se z Nandery na Aviendhu a Jalani. Žádná se netvářila ani v nejmenším překvapeně. Žádná se netvářila, že by viděla něco neobvyklého. „Povíte mi, co se to tu, pod Světlem, děje? To byla Sulin!“

„Nejdřív,“ řekla Nandera, „jsme Sulin a já šly do kuchyní. Myslela si, že drhnutí kastrolů a tak bude vhodné. Ale ten chlapík tam říkal, že má všechny kuchty, co potřebuje. Zřejmě si myslel, že Sulin bude pořád bojovat s ostatními. Nebyl moc vysoký,“ ukázala Randovi někam pod bradu, „ale stejně tak široký, a myslím, že kdybychom neodešly, byl by si s námi zatančil s oštěpy. Pak jsme šly za tou ženou Reene Harforovou, jelikož se zdá, že je správkyní zdejší střechy.“ Po tváři jí přelétl mrak. Žena by měla být správkyní střechy nebo ne – v aielském myšlení nebylo pro první panskou místo. „Ona nepochopila, ale nakonec souhlasila. Skoro jsem si myslela, že Sulin změní názor, když si uvědomila, že Reene Harforová chce, aby si oblíkla šaty, ale ona to samozřejmě neudělala. Sulin má víc odvahy než já. To bych se radši nechala přijmout za gai’šainku novým Seia Doon."

„Já,“ ozvala se Jalani rázně, „bych se radši nechávala po celý rok každý den ztlouct prvním bratrem mého nejhoršího nepřítele před svou matkou.“

Nandera přimhouřila nesouhlasně oči a zakmitala prsty, avšak místo znakové řeči řekla nahlas: „Chlubíš se jako Shaido, holka.“ Kdyby byla Jalani starší, tři vypočítané urážky by mohly způsobit potíže, ale ona jen zavřela oči, aby neviděla na ty, kteří slyšeli, jak byla zahanbena.

Rand si prohrábl vlasy. „Reene to nepochopila? Nerozumím, Nandero. Proč tohle dělá? Ona se vzdala oštěpu? Jestli si chce vzít Andořana –“ už se v jeho blízkosti staly podivnější věci, „tak jí dám dost zlata, aby si mohla koupit statek nebo co budou chtít. Nemusí dělat služku.“ Jalani otevřela oči a všechny tři ženy na něj zíraly, jako by zešílel on.

„Sulin plní své toh, Rande al’Thore,“ řekla Aviendha důrazně. Stála vzpřímená a upřeně se mu dívala do očí, dobrá napodobenina Amys. Jenomže s každým dnem napodobovala méně a víc byla sama sebou. „Do toho tobě nic není.“

Jalani rozhodně kývla na souhlas. Nandera tam jen stála a nedbale zkoumala hrot oštěpu.

„Sulin mi dělá starosti,“ sdělil jim. „Jestli se jí něco stalo –“ Náhle si vzpomněl na výměnu, kterou vyslechl před odchodem do Shadar Logothu. Nandera obvinila Sulin, že mluví ke gai’šaince, jako by byla Far Dareis Mai, a Sulin to přiznala a řekla, že to vyřídí později. Od návratu ze Shadar Logothu Sulin neviděl, ale soudil, že se na něj zlobí a prostě nechává jiné, aby ho hlídaly. Neměl být tak zabedněný. Delší pobyt v blízkosti jakéhokoliv Aiela člověka naučil něco o ji’e’toh, a Děvy byly háklivější než kdokoliv jiný, možná kromě Kamenných psů a Černých očí. A pak tu byla Aviendha se svými pokusy obrátit ho na Aiela.

Tahle situace byla prostá, nebo aspoň tak prostá, jak prosté mohlo být něco, co se týkalo ji’e’toh. Kdyby nebyl tak zabraný do sebe, byl by si to uvědomil hned na začátku. Dokonce i správkyni střechy jste mohli každý den, co nosila gai’šainskou bílou, připomínat, kdo je – bylo to zahanbující, ale dovolené, občas dokonce podporované – a přesto pro členy devíti ze třinácti společenstev byla taková připomínka hlubokým zneuctěním, s výjimkou hrstky okolností, na něž si nedokázal vzpomenout. Far Dareis Mai rozhodně mezi těch devět patřily. Byl to jeden z několika málo způsobů, jak vyvolat toh ke gai’šainovi, ale byl považován za nejtěžší závazek ze všech. Sulin se zřejmě rozhodla ho dodržet tím, že přijme větší hanbu, alespoň v aielských očích, než způsobila. Bylo to její toh, takže bylo na ní, jak ho vyrovná, bylo na ní, jak dlouho bude dělat to, čím opovrhovala. Kdo ostatně znal cenu její cti či hloubku její povinnosti lépe než ona sama? Přesto to, co dělala, dělala hlavně proto, že jí neposkytl víc času. „Je to moje chyba,“ řekl.

Tohle neměl říkat. Jalani se na něj překvapeně podívala. Aviendha zrudla rozpaky. Neustále mu vtloukala do hlavy, že pod ji’e’toh neexistují žádné omluvy. Pokud záchrana vašeho dítěte vyvolala závazek k nepříteli na život a na smrt, zaplatili jste cenu bez odmlouvání.

Pohled, který Nandera vrhla po Aviendze, se dal shovívavě nazvat opovržlivým. „Kdybys přes den přestala snít o jeho obočí, tak bys ho učila líp.“

Aviendze rozčilením potemněla tvář, ale Nandera ukázala rukama Jalani, která zvrátila hlavu dozadu a zařehtala se, takže ruměnec na Aviendžiných tvářích ještě potemněl, tentokrát čistými rozpaky. Rand zpola čekal, že uslyší nabídku k tanci s oštěpy. No, ne tak docela. Aviendha ho učila, že ani moudré, ani jejich učednice něco takového prostě nedělají. Nepřekvapilo by ho však, kdyby dala Nandeře pěkně za uši.

Rychle promluvil, aby něčemu podobnému předešel. „Jelikož jsem příčinou, že Sulin dělá, co dělá, nemám snad k ní toh?“

Očividně bylo možné ze sebe udělat ještě většího hlupáka, než už se mu podařilo. Aviendha nějak zrudla ještě víc a Jalani se náhle začala zajímat o koberec pod svýma nohama. Dokonce i Nandera vypadala poněkud rozmrzele nad jeho nevědomostí. Mohl jste uslyšet, že máte toh, ačkoliv to bylo urážlivé, nebo vám to mohlo být připomenuto, ale ptát se znamenalo, že to nevíte. On, on věděl, že ho má. Mohl začít tím, že nařídí Sulin, aby nechala plavat tu směšnou práci služebné, aby si zase oblékla cadin’sor, a... A zabránit jí ve splnění jejího toh. Ať už by udělal cokoliv, co by ulehčilo jejímu břemeni, křížilo by se to s její ctí. S jejím toh, s její volbou. Něco v tom bylo, on ale nevěděl co. Možná by se mohl zeptat Aviendhy. Později – až nebude umírat ponížením. Z tváří všech tří žen bylo jasné, že ji pro dnešek zahanbil víc než dost. Světlo, takový zmatek.

Když přemýšlel, jestli nenajde nějakou cestu ven, uvědomil si, že stále drží dopis, který přinesla Sulin. Strčil ho do kapsy, odepjal si opasek s mečem a položil ho na Dračí žezlo. Pak pergamen vytáhl z kapsy. Kdo mu posílal zprávu po jezdci, který se ani nezastavil na snídani? Navenek na dopise nebylo nic, žádné jméno. Jenom nyní zmizelý kurýr mohl prozradit, komu je určen. Na pečeti opět nebylo nic, co by poznal, jen nějaká květina otištěná do purpurového vosku, avšak pergamen sám byl těžký, toho nejdražšího druhu. Obsah, psaný jemným krajkovým rukopisem, vyvolal zamyšlený úsměv.

„Nač se tak zubíš?“ zeptala se Aviendha a zvědavě se dívala na dopis. V koutcích úst měla stále nádech hněvu za to, čím kvůli němu musela projít.

„Prostě je příjemné dostat zprávu od někoho, kdo má prosté způsoby,“ sdělil jí. Hra rodů byla ve srovnání s ji’e’toh jednoduchá. Jméno bylo dost dlouhé, aby poznal, kdo dopis poslal, ale kdyby pergamen padl do špatných rukou, vypadalo by to jen jako zpráva příteli nebo možná hřejivá odpověď prosebníkovi. Alliandra Maritha Kigarin, Světlem požehnaná, královna Ghealdanu, by rozhodně nepodepsala tak důvěrně dopis adresovaný někomu, koho nikdy neviděla, a nade všecko Draku Znovuzrozenému. Očividně si dělala starosti kvůli bělokabátníkům v Amadicii a kvůli prorokovi Masemovi. S Masemou bude muset něco udělat. Alliandra byla opatrná, nesvěřila papíru víc, než musela. A připomínala mu, aby dopis spálil. Ohně jeho srdce. Přesto to bylo poprvé, kdy se na něj obrátil nějaký vladař, aniž by Rand držel meč na hrdle jeho státu. Teď kdyby jen našel Elain a předal jí Andor, než dojde k další bitvě tady.

Tiše se otevřely dveře a on vzhlédl, ale nikoho neviděl, a tak se vrátil k dopisu. Uvažoval, jestli vyhrabal všechno, co v něm bylo. Četl a mnul si nos. Luis Therin a ty jeho řeči o smrti. Rand se nedokázal zbavit pocitu špíny.

„S Jalani půjdeme na místa ven,“ ozvala se Nandera.

Nepřítomně kývl nad dopisem. Tom by v tom nejspíš na první pohled našel šest věcí, které jemu unikly.

Aviendha mu položila ruku na loket a pak ji odtáhla. „Rande al’Thore, musím si s tebou vážně promluvit.“

Náhle se mu v hlavě všechno složilo dohromady. Dveře se otevřely. Cítil špínu, nebyl to jen pocit, on ji větřil. Pustil dopis a odstrčil od sebe Aviendhu tak silně, že s překvapeným vyjeknutím upadla – ale směrem od něj, z cesty nebezpečí, všechno jako by se zpomalilo – a jak se otáčel, popadl saidin.

Nandera a Jalani se právě obracely, aby se podívaly, proč Aviendha vykřikla. Rand se musel pořádně podívat, aby uviděl vysokého muže v šedém kabátě, kterého si ani jedna Děva nevšimla, když proplouval přímo mezi nimi, s tmavýma neživýma očima upřenýma na Randa. Dokonce i když se soustředil, oči se mu stále stáčely za šedého muže. Tohle totiž byl – jeden z nájemných vrahů Stínu. Když se dopis snesl k podlaze, šedý muž si uvědomil, že ho Rand zahlédl. Aviendžin výkřik se ještě vznášel ve vzduchu a ona se právě odrazila od podlahy, než se zase posadila na zadek. Šedému muži se v ruce objevil nůž, držel jej nízko a vyrazil dopředu. Rand ho téměř opovržlivě obalil smyčkami ze vzduchu. Přes rameno mu proletěl jako zápěstí silný pruh světla a vypálil šedému muži v prsou díru velkou jako pěst. Vrah zemřel dřív, než se smyčky stačily pohnout. Přepadla mu hlava a ty oči, o nic mrtvější než předtím, zíraly na Randa.

Jelikož byl mrtvý, to, co šedému muži udělali, aby ho bylo těžké zahlédnout, už nepůsobilo. Jelikož byl mrtvý, náhle začal být viditelný i pro všechny ostatní. Aviendha, která se právě začínala sbírat z podlahy, překvapeně vyjekla, a Rand cítil husí kůži, která mu prozradila, že objala saidar. Nandera s výkřikem, který však okamžitě potlačila, trhla rukou k závoji a Jalani svůj taky zpola zvedla.

Rand nechal mrtvolu spadnout, ale dál držel saidin, když se obracel tváří k Taimovi, jenž stál ve dveřích jeho ložnice. „Proč jsi ho zabil?“ Jenom část té chladné tvrdosti v jeho hlase pocházela z prázdnoty. „Měl jsem ho chyceného. Mohl mi něco prozradit, možná dokonce i to, kdo ho poslal. A co tady vůbec děláš, takhle se mi plížit ložnicí?“

Taim vstoupil do místnosti, naprosto klidný, v černém kabátci s modrozlatými draky ovinutými kolem rukávů. Aviendha se vyškrábala na nohy a přes saidar její oči říkaly, že je připravená použít na Taima nůž, než ho vrátila do pochvy. Nandera a Jalani se zahalily a stály připravené na špičkách s oštěpy pohotově. Taim si jich nevšímal. Rand cítil, jak z něj vyprchává jediná síla. Taima zřejmě ani nezajímalo, že Randa stále plní saidin. Rty měl zvlněné v tom svém zvláštním skoroúsměvu a díval se na mrtvého šedého muže.

„Oškliví tvorové, tihle bezduší.“ Každý jiný by se třásl, ne však Taim. „Přišel jsem průchodem na tvůj balkon, neboť jsem si myslel, že bys chtěl moje novinky slyšet hned.“

„Někdo se učí příliš rychle?“ přerušil ho Rand a Taim po něm znovu bleskl tím poloúsměvem.

„Ne, není to Zaprodanec v převleku, leda by se mu podařilo převléknout se asi za dvacetiletého kluka. Jmenuje se Jahar Narishma a má jiskru, i když se ještě neprojevila. U mužů se obvykle objevuje později než u žen. Měl by ses vrátit do školy. Tamní změny tě jistě překvapí.“

Rand o tom vůbec nepochyboval. Jahar Narishma nebylo andorské jméno. Věděl, že cestování nemá žádná omezení, ale Taim se zřejmě při svém verbování dostal hodně daleko. Neřekl nic, jen se podíval na mrtvolu na koberci.

Taim se zamračil, ale z míry vyvedený nebyl, jenom podrážděný. „Věř mi, přál bych si, aby ještě žil, stejně jako ty. Viděl jsem ho a zareagoval bez přemýšlení. Poslední, co bych chtěl, je vidět tě mrtvého. Tys ho chytil ve chvíli, kdy já usměrnil, ale bylo příliš pozdě to zastavit.“

Musím ho zabít, zamumlal Luis Therin a Randem projela jediná síla. Ztuhlý se snažil zatlačit saidín pryč, a byl to zápas. Luis Therin se snažil vydržet, snažil se usměrnit. Nakonec se jediná síla pomaloučku vytratila, jako voda vytrácející se dírou z vědra.

Proč? chtěl vědět Rand. Proč ho chceš zabít? Žádné odpovědi se nedočkal, jen šíleného smíchu a pláče v dálce.

Aviendha k němu vzhlížela s ustaranou tváří. Odložila nůž, ale brnění kůže mu prozrazovalo, že si saidar podržela. Obě Děvy si stáhly závoje, když teď začalo být zřejmé, že Taimův příchod neznamená útok. Podařilo se jim sledovat Taima jedním okem a druhým zbytek místnosti, a přesto po sobě z nějakého důvodu ještě vrhaly zahanbené pohledy.

Rand se posadil ke stolu, na němž leželo Dračí žezlo a na něm jeho meč. Zápas trval jenom chvíli, ale kolena se mu podlamovala. Luis Therin ho skoro přemohl, nakonec téměř převzal saidín. Předtím, ve škole, dokázal sám sebe přesvědčit, tentokrát však ne.

Jestli si Taim něčeho všiml, nedal to nijak najevo. Sehnul se pro dopis a mrkl na něj, než ho s nepatrnou úklonou podal Randovi.

Rand si nacpal pergamen do kapsy. Taimem nic neotřáslo. Nic nenarušilo jeho klid. Proč ho chtěl Luis Therin zabít? „Podle toho, jak jste všichni hrr skočit po Aes Sedai, mě překvapuje, že nenavrhuješ zaútočit na Sammaela. Ty a já společně a možná pár silnějších žáků, skočili bychom po něm v Illianu přes průchod. Ten muž musel přijít od Sammaela.“

„Možná,“ řekl Taim docela krátce a ohlédl se po šedém muži. „Dal bych hodně za to, abych si byl jistý.“ Tohle mělo punc pravdy. „A co se Illianu týče, pochybuju, že by to bylo tak prosté jako zbavit se párku Aes Sedai. Pořád myslím na to, co bych na Sammaelově místě udělal. Nechal bych Illian chránit po částech, takže kdyby nějakého muže jenom napadlo usměrňovat, okamžitě bych poznal, kde je, a spálil bych tam dokonce i zem na popel, než by měl čas se nadechnout.“

Takhle to Rand viděl taky. Nikdo nevěděl lépe než Sammael, jak nějaké místo bránit. Možná to jen bylo tím, že Luis Therin byl šílený. Možná taky žárlivý. Rand se snažil sám sebe přesvědčit, že se škole nevyhýbá, poněvadž žárlí sám, ale v blízkosti Taima měl vždycky svrbění. „Vyřídils mi svou zprávu. Radím ti, abys šel dohlídnout na výcvik toho Jahara Narishmy. Cvič ho dobře. Možná bude muset svoje schopnosti využít už brzy.“

Taimovi se zatřpytily tmavé oči, pak lehce sklonil hlavu. Beze slova popadl saidín a otevřel průchod přímo tady. Rand se přinutil zůstat sedět, dokud muž neodešel a průchod se nezúžil v planoucí čáru světla. Nemohl riskovat další souboj s Luisem Therinem, ne, když by mohl prohrát a zjistit, že bojuje s Taimem. Proč ho Luis Therin chce mrtvého? Světlo, Luis Therin zřejmě chtěl mrtvého každého, včetně něj.

Bylo to vskutku událostmi nabité ráno, zvlášť vzhledem k tomu, že obloha byla ještě pořád teprve šedá. Dobré zprávy převážily špatné. Prohlédl si šedého muže ležícího na koberci. Rána se nejspíš stáhla okamžitě poté, co byla udělána, ale paní Harforová mu určitě dá vědět, aniž by řekla jediné slovo, jestli je na koberci jediná kapka krve. A co se týkalo těch paní vln Mořského národa, mohly se klidně ještě chvíli dusit ve vlastní nedůtklivosti. Už jich měl dost, nepotřeboval ještě další netýkavou ženu.

Nandera a Jalani pořád ještě přešlapovaly u dveří. Jakmile odešel Taim, měly se vrátit na svá místa na chodbě.

„Jestli jste vy dvě tak rozčilené kvůli šedému muži,“ řekl, „tak na něj hleďte zapomenout. Jenom hlupák by čekal, že si všimne jednoho z bezduchých, jinak než náhodou, a ani jedna z vás není hloupá."

„To není tím,“ ucedila Nandera škrobeně. Jalani zatínala zuby, až bylo jasné, že se snaží udržet jazyk za zuby.

Právě tak rychle pochopil. Nemyslely si, že by byly mohly šedého muže spatřit, ale přesto se styděly, že ho neviděly. Styděly se za to a bály se hanby, až se rozšíří zpráva o tom, že „zklamaly". „Nechci, aby se někdo dozvěděl, že tu byl Taim, ani co říkal. Lidi jsou už tak dost nervózní, když vědí, že někde za městem je škola, aby se ještě báli, že se jen tak objeví Taim nebo některý žák. Myslím, že nejlepší bude prostě mlčet o všem, co se tu dneska ráno stalo. Mrtvolu utajit nemůžeme, ale chci, abyste mi slíbily, že neřeknete než to, že se mě nějaký muž pokusil zabít a za to zemřel. Tohle hodlám říct každému, a byl bych hrozně nerad, abyste ze mě udělaly lháře.“

Vděk v jejich tvářích byl pozoruhodný. „Mám toh,“ zamumlaly obě téměř zároveň.

Rand si drsně odkašlal. Po tomhle rozhodně neprahl, ale aspoň se uklidnily. Náhle se mu v hlavě vynořil způsob, jak to vyřídit se Sulin. Nebude se jí to líbit, přesto to však dodrží její toh, možná o to víc, že se jí to nebude líbit, a trochu to uleví jeho svědomí a aspoň srovná něco z jeho toh k ní.

„Teď běžte hlídat, nebo si skutečně začnu myslet, že vy chcete koukat na moje obočí.“ Takhle to Nandera řekla. Aviendhu že zajímá jeho obočí? „Tak jděte. A najděte někoho, kdo tohle odklidí.“ Odešly, samý úsměv a kmitající prsty. Rand vstal a uchopil Aviendhu za loket. „Říkalas, že si musíme promluvit. Pojď do ložnice, než to tu uklidí.“ Jestli tam bude skvrna, třeba by ji mohl usměrnit pryč.

Aviendha se mu vytrhla. „Ne! Tam ne!“ Zhluboka se nadechla a zmírnila tón, ale dál se tvářila podezíravě a nemálo nahněvaně. „Proč nemůžeme mluvit tady?“ Kromě mrtvoly na podlaze k tomu nebyl žádný zvláštní důvod, ale to se u ní nepočítalo. Téměř divoce ho vtlačila zpátky do křesla, pak si ho prohlédla a znovu se nadechla, než promluvila.

„Ji’e’toh je srdce Aiela. My jsme ji’e’toh. Dneska ráno jsi mě nesmírně zahanbil.“ Zkřížila ruce na prsou a upřela mu pohled do očí. Udělala mu přednášku o jeho nevědomosti a o tom, jak je důležité ji skrývat, dokud ona nebude moci záležitost napravit, a pak přešla k tomu, že toh je třeba dodržet za každou cenu. U tohohle se zdržela hezkou chvíli.

Rand si byl jist, že tohle určitě na mysli neměla, když říkala, že s ním musí mluvit, ale příliš se mu líbil pohled do jejích očí, aby nad jejími slovy přemýšlel déle. Líbilo se mu to. Kousek po kousku potlačil potěšení, které mu její oči poskytovaly, a drtil ho, až zůstala jen tupá bolest.

Myslel si, že to skrývá, ale jeho výraz se musel změnit. Aviendha se pomalu odmlčela, jen tam stála, ztěžka dýchala a civěla na něho. S viditelnou námahou od něj odtrhla zrak. „Aspoň tomu teď rozumíš,“ zamumlala. „Musím... Je třeba... Hlavně abys to pochopil.“ Sebrala si suknice a vyrazila přes pokoj – mrtvola mohla být docela dobře keř, který musela obejít – a ven.

Nechala ho v komnatě, kde se po jejím odchodu z nějakého důvodu setmělo, jen s mrtvolou. Všechno do sebe zapadalo až příliš dobře. Když přišli gai’šainové, aby šedého muže odnesli, Rand se tiše smál.

Padan Fain seděl s nohama na podnožce a sledoval krásu paprsků vycházejícího slunce, odrážejících se na zakřivené čepeli dýky, kterou neustále převracel v rukou. Nosit ji u pasu nestačilo. Občas ji prostě musel vzít do ruky. Velký rubín zasazený v hrušce na jílci zářil hlubokou zlovolností. Dýka byla jeho součástí, nebo on její. Dýka byla součástí Aridholu, jemuž lidé říkali Shadar Logoth, ale on byl také součástí Aridholu. Nebo Aridhol jeho součástí. Byl slušně šílený a velmi dobře to věděl, jelikož však byl šílený, nezáleželo mu na tom. Sluneční světlo se odrazilo na oceli, oceli smrtonosnější než ta vyráběná v Thakan’daru.

Zaslechl šustot a pohlédl k místu, kde na druhé straně pokoje seděl myrddraal a čekal na své potěšení. Nesnažil se mu podívat do očí, protože ho Fain už dávno zlomil.

Chtěl se vrátit k přemýšlení o čepeli, k dokonalé kráse dokonalé smrti, ke kráse toho, čím Aridhol byl a čím bude zas, ale myrddraal narušil jeho soustředění. Zkazil mu ho. Fain málem šel a zabil ho. Umírání půllidem trvalo dlouho. Jak dlouho, kdyby použil dýku? Jako by myrddraal jeho myšlenky vycítil, znovu se zavrtěl. Ne, ještě by mohl být užitečný.

Těžko se soustředil delší dobu na jednu věc. Kromě na Randa al’Thora, samozřejmě. Cítil al’Thora, mohl na něj ukázat, když byl takhle blízko. Al’Thor ho přitahoval, tahal za něj, až to dokonce bolelo. V poslední době tu byl rozdíl, rozdíl, který se objevil náhle, skoro jako by někdo al’Thora částečně převzal a tím odsunul pryč část Fainova vlastnictví. Nezáleželo na tom. Al’Thor patřil jenom jemu.

Přál si, aby cítil al’Thorovu bolest. Určitě mu alespoň způsobil bolest. Zatím jenom píchnutí špendlíkem, ale dost píchnutí ho pěkně vyčerpá. Bělokabátníci šli tvrdě proti Draku Znovuzrozenému. Fain ohrnul rty v úšklebku. Nebylo pravděpodobné, že by Niall někdy al’Thora podpořil; o nic pravděpodobnější, než že by ho podpořila Elaida, avšak s Randem, zatraceným al’Thorem, bylo lepší nebrat věci za dané. No, oba je přetáhl tím, co vynesl z Aridholu. Možná by uvěřili svým vlastním matkám, ale al’Thorovi teď už nikdy ne.

Rozletěly se dveře a do místnosti vrazil mladý Perwyn Belman se svou matkou v patách. Nan Belmanová byla hezká žena, i když si Fain málokdy všiml, jestli je žena hezká nebo ne, byla to temná družka, která si myslela, že její přísahy jsou jenom ráchání se ve špatnosti, dokud se u jejích dveří neobjevil Padan Fain. Věřila, že je taky temný druh, vysoko postavený v radách. Fain ovšem zašel mnohem dál. Byl by mrtev ve chvíli, kdy by ho dostal do rukou některý z Vyvolených. Při tom pomyšlení se zahihňal.

Perwyn a jeho matka samozřejmě při pohledu na myrddraala couvli, ale chlapec se vzpamatoval první a došel k Fainovi, když se jeho matka ještě snažila popadnout dech.

„Mistře Mordethe, mistře Mordethe,“ pípl chlapec a ve svém červenobílém kabátci poskakoval z nohy na nohu. „Mám zprávu, cos chtěl.“

Mordeth. Copak použil tohle jméno? Občas si nemohl vzpomenout, které jméno použil, které jméno je vlastně jeho. Schoval dýku pod kabátem a nasadil hřejivý úsměv. „A jaká že to je zpráva, mládenče?“

„Někdo se dneska ráno pokusil zabít Draka Znovuzrozeného. Muž. Už je mrtvý. Dostal se přes všecky Aiely a všecko, přímo do pokojů pána Draka.“

Fainův úsměv se změnil ve škleb. Pokusil se zabít al’Thora? Al’Thor je jeho! Al’Thor zemře jeho rukou a nikoho jiného! Počkat. Nájemný vrah že se dostal přes Aiely do al’Thorových pokojů? „Šedý muž!“ V tom skřípavém zvuku nepoznal svůj vlastní hlas. Šedý muž znamenal Vyvolené. Copak se mu nikdy nepřestanou plést do cesty?

Musel svůj vztek někam svést, aby nevybuchl. Téměř mimoděk přejel rukou chlapci po obličeji. Kluk vykulil oči a třásl se tak silně, až mu cvakaly zuby.

Fain v podstatě nechápal triky, které ovládal. Asi kousek z Temného, kousek z Aridholu. Stalo se to poté, když přestal být prostě Padanem Fainem, kdy se tato schopnost začala projevovat, pomalu. Věděl jenom, že teď dokáže jisté věci, pokud se dotýkal toho, s čím pracoval.

Nan padla na kolena vedle jeho židle a držela se ho za kabát. „Milost, mistře Mordethe,“ funěla. „Prosím, smiluj se. Je to jenom dítě. Jenom dítě!“

Fain se na ni krátký okamžik jenom zvědavě díval s hlavou nakloněnou poněkud na stranu. Byla to vážně docela hezká žena. Opřel jí nohu o prsa a odstrčil ji stranou, aby mohl vstát. Myrddraal se po něm kradmo podíval, a když si všiml, že se na něj Fain dívá, ucukl s bezokou tváří. Vzpomínal si na jeho... triky až příliš dobře.

Fain začal přecházet, musel se pohybovat. Al’Thorův pád musel připravit on – on! – ne Vyvolení. Jak by mohl tomu muži ublížit znovu, ranit ho do srdce? U Culainova psa byly ty ukecané holky, ale jestli al’Thor nepřišel, když šlo ve Dvouříčí do tuhého, proč by mu mělo záležet na tom, kdyby Fain celý hostinec vypálil i s těmi žábami? S čím musí pracovat? Z jeho bývalých dětí Světla zůstalo naživu jen pár. Vlastně byly jen zkouška – člověka, kterému by se skutečně podařilo al’Thora zabít, by přinutil žebronit o to, aby ho jenom zaživa stáhl z kůže! – a přesto ho to stálo hodně mužů. Měl ve městě schovaného myrddraala a hrstku trolloků a v Caemlynu a cestou z Tar Valonu sebral pár temných druhů. Al’Thor ho pořád přitahoval. To bylo na temných druzích nejpozoruhodnější. Temný druh se od ostatních lidí nijak neodlišoval, ale Fain v poslední době zjistil, že ho dokáže poznat na první pohled, dokonce i člověka, který na přísahu Stínu jenom pomyslel, jako by měli na čele šmouhu od sazí.

Ne, ne! Musí se soustředit. Soustředit! Vyčistit mysl. Pohled mu padl na ženu, jež sténala a hladila blábolícího syna, tiše k němu mluvila, jako by to mohlo pomoci. Fain nevěděl, jak své triky zastavit, když už jednou začal. Chlapec by měl přežít, i když trochu opotřebovaný, jakmile dojde k vyvrcholení. Fain do toho nevložil celé srdce. Vyčistit mysl. Myslet na něco jiného. Hezká žena. Jak je to dlouho, co měl ženu?

Usmál se a vzal ji za ruku. Musel ji od toho hloupého kluka odtáhnout. „Pojď se mnou.“ Hlas měl jiný, vznešenější, lugardský přízvuk zmizel. Jenže on si toho nevšiml, nikdy si toho nevšiml. „Jsem si jistý, že aspoň ty víš, jak dát najevo skutečnou úctu. Jestli mě potěšíš, nic se ti nestane.“ Proč se brání? Věděl, že je okouzlující. Bude jí muset ublížit. Všechno to je al’Thorova vina.