Pán chaosu

15 Hromada písku

Egwain otevřela oči a zírala do prázdna. Chvíli jen ležela v posteli a nedbale si pohrávala s prstenem s Velkým hadem, který měla na řemínku kolem krku. Když ho nosila na ruce, přitahovalo to příliš mnoho pohledů. Snazší bylo zapadnout mezi lidi jako studentka moudrých, když ji nikdo nepovažoval za Aes Sedai. Což ona samozřejmě nebyla. Byla přijatá, ale předstírala, že je Aes Sedai, tak dlouho, až už občas zapomínala na to, že jí není.

Na vstupní chlopeň dopadl paprsek slunce, ale vnitřek stanu příliš neosvětlil. Jako by vůbec nespala a bušilo jí ve spáncích. Ode dne, kdy Lanfear málem ji a Aviendhu zabila, ode dne, kdy se Zaprodankyně a Moirain zabily navzájem, ji po návštěvě Tel’aran’rhiodu bolívala hlava, ačkoliv to nikdy nebylo moc vážné. A stejně, ještě doma ji Nyneiva naučila něco o bylinkách a jí se tady v Cairhienu podařilo najít pár těch správných. Spalníčkový kořen sice způsoboval ospalost – anebo možná, jak už byla unavená, ji mohl uspat na celé hodiny – ale odstraní pozůstatky hlavybolu.

Vyškrábala se na nohy, urovnala si propocenou noční košili a doťapala přes vrstvy koberců ke stojanu s umyvadlem, mísou vyřezanou z křišťálu, v níž nejspíš kdysi nějakému šlechtici podávali vinný punč. V každém případě se v ní udržela obyčejná voda stejně dobře jako v modře polévaném džbánu, voda, která vůbec nebyla studená, když si ošplíchávala obličej. Upřela pohled do svých očí v malém zrcátku s pozlaceným rámem, opřeném o tmavou stěnu stanu, a zruměněla. „No, co sis myslela, že se stane?“ zašeptala. Nebyla by to považovala za možné, ale její tvář v zrcadle zrudla ještě víc.

Byl to jen sen, ne jako Tel’aran’rhiod, kde to, co se vám stalo, bylo po probuzení stejně skutečné. Jenže ona si pamatovala všechno, jako kdyby to bylo skutečné. Měla dojem, že jí tváře snad rovnou začnou hořet. Jen sen, a navíc Gawynův sen. Neměl právo nechávat si o ní takhle zdát.

„Všechno to byla jeho práce,“ řekla svému odrazu rozzlobeně. „Ne moje! Neměla jsem v tom žádnou volbu!“ Lítostivě zavřela pusu. Snažit se dávat muži za vinu to, co se mu zdá. A mluvit se zrcadlem jako hloupá husa.

Zastavila se u stanové chlopně, aby vyhlédla ven. Její nízký stan stál na okraji aielského tábora. Šedé hradby Cairhienu se zvedaly asi o dvě míle dál na západ nad úplně holými kopci a mezi táborem a městem nebylo nic, jen ohořelá země tam, kde kdysi město obkružovalo Předbrání. Podle ostrého úhlu, pod nímž sluneční paprsky dopadaly na zem, slunce právě vykouklo nad obzor, ale mezi stany už se hemžili Aielové.

Dnes ráno nebude vstávat časně. Poté, co byla celou noc mimo své tělo – znovu jí zahořely líce. Světlo, to se bude do smrti červenat kvůli snu? Velmi se bála, že ano – poté by mohla spát až do odpoledne. Vůně vařené ovesné kaše nemohla soutěžit s těžkými víčky.

Unaveně se vrátila zpátky do pokrývek a zhroutila se, třela si spánky. Byla příliš unavená, aby si připravila spalníčkový kořen, ale potom si uvědomila, že je příliš utahaná, aby na tom záleželo. Tupá bolest vždycky asi po hodině ustoupila. Až se probudí, bude pryč.

Vzhledem k tomu, co se stalo, nebylo divu, že její sny byly plné Gawyna. Občas se jí opakoval jeden z jeho, ačkoliv samozřejmě nebyl úplně stejný. V jejích verzích se jisté trapné věci prostě nedály, nebo aspoň byly uhlazené. Gawyn trávil o hodně víc času recitováním básní a tím, že ji objímal, zatímco se dívali na východy a západy slunce. A taky nekoktal, když jí vyznával lásku. A byl tak švarný jako ve skutečnosti. Ostatní sny byly cele její. Něžné polibky trvající celou věčnost. On klečí a ona mu drží hlavu v dlaních. Některé sny vůbec nedávaly smysl. Dvakrát, těsně po sobě, se jí zdálo, že ho bere za ramena a snaží se ho otočit, aby se proti své vůli díval na opačnou stranu. Jednou jí drsně smetl ruce. Podruhé byla jaksi silnější než on. Tyhle dva sny se zmateně propojily. V dalším před ní začal zavírat dveře, a Egwain věděla, že jestli ta zužující se škvíra světla zmizí, ona zemře.

Sny se jí hrnuly hlavou, ne všechny byly o něm, a obvykle byly docela nepříjemné.

Přišel Perrin a zastavil se před ní, u nohou mu ležel vlk a na ramenou mu seděli jestřáb a sokol a zlobně se na sebe dívali přes jeho hlavu. On si je zdánlivě neuvědomoval a pořád odhazoval svou sekeru, až nakonec utekl a sekera za ním letěla vzduchem. Znovu Perrin. Otočil se od Cikána a utíkal, stále rychleji, ačkoliv na něj volala, aby se vrátil. Mat pronášel podivná slova, kterým téměř rozuměla – myslela si, že je to starý jazyk – a na ramena se mu snesli dva krkavci a zaryli mu drápy přes kabát do masa. Zřejmě si je neuvědomoval o nic víc než Perrin dravce, nicméně se mu tváří mihl vzdor a pak zachmuřené přijetí. V jiném ho žena s tváří zahalenou stínem zvala do ještě většího nebezpečí. Egwain nevěděla do jakého, jen že je skutečně obludné. Několik snů se týkalo Randa, ne všechny byly zlé, ale všechny byly zvláštní. Elain ho jednou rukou nutila pokleknout. Elain, Min a Aviendha kolem něj seděly v mlčenlivém kruhu a střídavě natahovaly ruku a dotýkaly se ho. Rand kráčel k hořící hoře a cosi mu křupalo pod nohama. Egwain se zavrtěla a zakňučela. Ty křupající věci byly zámky od věznice Temného a s každým jeho krokem se rozbíjely. Egwain to věděla. Nepotřebovala je vidět, aby to věděla.

Krmíce se jejím strachem byly sny stále horší a horší. Chytily ji ty dvě cizinky, které zahlédla v Tel’aran’rhiodu, a přitáhly ji před stůl plný žen v kápích, a když si je sundaly, jedna každá z nich byla Liandrin, černá sestra, jež ji chytila v Tearu. Jakási Seanchanka s tvrdou tváří jí podala stříbřitý náramek a obojek, spojené stříbřitým vodítkem, a’dam. Tehdy vykřikla. Seanchané ji kdysi uvázali na a’dam. Byla by raději zemřela, než by dovolila, aby se to stalo znovu. Rand tančil v ulicích Cairhienu a smál se, zatímco zapaloval domy a lidi blesky a ohněm, a s ním běželi další muži a vrhali jedinou sílu. Ta jeho strašná amnestie byla v Cairhienu vyhlášena, ale žádný muž se přece nemohl rozhodnout usměrňovat. Moudré ji chytily v Tel’aran’rhiodu a prodaly ji jako zvíře do zemí za Aielskou pustinou. Tohle dělávali Aielové Cairhieňanům, které našli v Pustině. Ocitla se mimo své tělo a dívala se, jak se jí roztéká tvář, jak jí puká lebka, a nejasně viděla postavy, které do ní píchají tvrdými klacky. Píchají do ní. Píchají...

Prudce se vymrštila, lapala po dechu, a Cowinda se posadila na paty vedle její postele, s hlavou skloněnou v kapuci bílého vlněného šatu.

„Odpusť mi, Aes Sedai. Jenom jsem tě chtěla probudit, abych přerušila tvůj noční půst.“

„Nemuselas mi ale udělat díru do žeber,“ zabručela Egwain, ale okamžitě ji to zamrzelo.

Cowindě se v tmavomodrých očích mihlo podráždění, ale hned je potlačila, skryla je za gai’šainskou maskou poslušného přijetí daného stavu. Gai’šainové se zapřísáhli, že budou rok a den pokorně poslouchat a nedotknou se žádné zbraně, ať už se stane cokoliv, ať už dojde na hrubá slova, ránu, dokonce i na nůž do srdce. Ačkoliv pro Aiela bylo zabít gai’šaina stejné jako zabít dítě. Na to neexistovala žádná omluva. Pachatele by srazil vlastní bratr či sestra. Nicméně Egwain si byla jistá, že je to jen maska. Gai’šainové na ní umíněně pracovali, ale stále to byli Aielové, a méně pokorné lidi si Egwain snad ani neuměla představit. Dokonce i někdo takový jako Cowinda, která odmítla odložit bílou, když její rok a den skončil. Její odmítnutí bylo činem umíněné pýchy a vzdoru, stejně jako když muž odmítne ustoupit před deseti nepřáteli. Do takových spletí je dostalo aielské ji’e’toh.

To byl jeden z důvodů, proč se Egwain snažila dávat si pozor na to, jak s gai’šainy mluví, zvlášť s takovými, jako byla Cowinda. Neměli se jak bránit, aniž by přitom porušili vše, v co věřili. Na druhou stranu bývala Cowinda Děvou oštěpu, a byla by jí znovu, kdyby se někdy nechala přesvědčit, aby sundala bílé roucho. Odhlédnuto od síly, nejspíš by dokázala Egwain svázat do uzlu a ještě si přitom nabrousit oštěp.

„Já nechci žádnou snídani,“ řekla jí Egwain. „Prostě běž pryč a nechej mě spát.“

„Žádnou snídani?“ ozvala se Amys a náhrdelníky a náramky ze slonoviny, stříbra a zlata zachřestily, jak se sehnula a vstoupila do stanu. Nenosila prsteny – Aielové je nenosili – ale jinak měla dost šperků na tři ženy a ještě by přebylo. „Myslela jsem, že se ti aspoň chuť k jídlu zcela vrátila.“

Za ní následovaly Bair a Melain, obě stejně obsypané klenoty. Každá byla z jiného kmene, ale ačkoliv se většina moudrých, které překročily Dračí stěnu, držela blízko svých klanů, stany měly postavené společně opodál. Tři ženy se usadily na poduškách jasných barev se střapci v nohou lůžka a upravily si tmavé loktuše, bez nichž zřejmě aielské ženy vůbec nevycházely. Tedy aspoň ty, co nepatřily k Far Dareis Mai. Amys měla stejně bílé vlasy jako Bair, avšak Baiřina babičkovská tvář byla rozrytá hlubokými vráskami, kdežto Amys vypadala kupodivu mladě, snad díky kontrastu mezi obličejem a vlasy. Tvrdila, že když byla malá, byla skoro stejně světlá.

Bair nebo Amys se obvykle ujaly vedení, avšak dneska promluvila první Melain, sluncovlasá a zelenooká. „Když přestaneš jíst, nemůžeš se uzdravit. Zvažovaly jsme, že tě necháme jít na příští schůzku s ostatními Aes Sedai – pokaždé se ptají, kdy přijdeš –“

„A pokaždé ze sebe udělají mokřiňanské hlupačky,“ pronesla Amys. Nebyla obvykle kyselá, ale Aes Sedai v Salidaru ji k tomu asi doháněly. Možná to bylo jen tím, že se musely setkávat s Aes Sedai. Moudré se Aes Sedai vyhýbaly, zvláště moudré, které dokázaly usměrňovat, jako Amys a Melain. Kromě toho je netěšilo, že Aes Sedai nahradily na schůzkách Nyneivu a Elain. Egwain také ne. Měla podezření, že moudré měly pocit, že na ty dvě udělaly dojem s tím, jak je Tel’aran’rhiod nebezpečný. Podle útržků informací, které nyní ze schůzek vyslechla, na Aes Sedai naprosto žádný dojem neudělaly. Na Aes Sedai udělalo dojem jen máloco.

„Ale mohly bychom si to ještě promyslet,“ pokračovala Melain chladně. Do své nedávné svatby byla naježená jako kaktus, ale teď její vyrovnanost zřejmě narušilo máloco. „Nesmíš se vrátit do snu, dokud tvoje tělo nezíská zpátky svou sílu.“

„Máš zarudlé oči,“ připojila se ustaraně Bair slabým hlasem, který ladil s její tváří. V mnoha směrech však byla z těch tří nejtvrdší. „Spalas špatně?“

„Jak by mohla jinak?“ zeptala se Amys trochu nabručeně. „Třikrát jsem se jí v noci snažila nahlédnout do snů a nic jsem nenašla. Nikdo nemůže spát dobře, když nesní.“

Egwain na chvíli úplně vyschlo v ústech. Jazyk se jí přilepil na patro. Musely ji kontrolovat právě tu jednu noc, kdy se do těla nevrátila už za pár hodin.

Melain se zamračila. Ne na Egwain, na Cowindu, která tu stále klečela se sklopenou hlavou. „U mého stanu je hromada písku,“ řekla téměř se svou starou rázností. „Prohledáš ji zrnko po zrnku, dokud nenajdeš to jedno červené zrnko. Jestli to nebude to, co hledám, budeš muset začít znovu. Teď běž.“ Cowinda se jenom uklonila, až se čelem dotkla barevných koberců, a pak vyběhla. Melain se podívala na Egwain a mile se usmála. „Vypadáš nějak moc překvapeně. Když neudělá, co je správné, sama, tak ji nějak donutím rozhodnout se, aby to udělala. Jelikož tvrdí, že mi ještě slouží, mám ji pořád na starosti.“

Bair pohodila hlavou, až se jí zhouply dlouhé vlasy. „Nebude to fungovat.“ Upravila si loktuši na kostnatých ramenou. Egwain se potila jen v košili, a to slunce ještě pořádně nevyšlo, ale Aielové byli zvyklí na mnohem větší horko. „Tloukla jsem Jurika a Beiru, až mi umdlela ruka, ale pokaždé, když jsem jim řekla, aby sundali bílou, do západu slunce byli zpátky v těch šatech.“

„Je to ohavnost,“ zamumlala Amys. „Od doby, co jsme vstoupili do mokřin, celá čtvrtina těch, kterým vypršela doba, se odmítla vrátit ke klanům. Pokřivili ji’e’toh mimo jeho smysl.“

Byla to Randova práce. Všem odhalil, co předtím věděli pouze kmenoví náčelníci a moudré, totiž, že Aielové se kdysi odmítali dotknout zbraní a páchat násilí. Teď někteří věřili, že by správně měli být všichni gai’šainy. Jiní kvůli tomu odmítali přijmout Randa jako Car’a’carna a každý den jich několik odešlo připojit se k Shaidům do hor na severu. Někteří prostě odhodili zbraně a zmizeli. Nikdo nevěděl, co se s nimi stalo. Zasáhla je bezútěšnost, říkali Aielové. Nejzvláštnější na tom Egwain připadalo to, že žádný z Aielů, kromě Shaidů, z toho nevinil Randa. Rhuideanské proroctví říkalo, že Car’a’carn je odvede zpět a zničí je. Zpět k čemu, zřejmě nikdo nevěděl jistě, ale to, že je zničí, jaksi přijali stejně klidně, jako když se teď Cowinda pustila do úkolu, o němž věděla, že je beznadějný.

V té chvíli by Egwain bylo jedno, kdyby každý Aiel v Cairhienu oblékl bílý šat. Kdyby tyhle moudré jenom tušily, co má za lubem... Byla by se prokopávala stovkami hromad písku ochotně, ale myslela si, že by takové štěstí neměla. Její trest by byl mnohem horší. Kdysi Amys řekla, že jestli někdy neudělá přesně to, co se jí řekne – svět snů byl bez toho slibu příliš nebezpečný – Amys už ji nebude učit. Ostatní by nepochybně souhlasily. Tohle byl trest, jehož se bála. Lepší tisíc hromad písku pod pálícím sluncem.

„Netvař se tak otřeseně,“ uchechtla se Bair. „Amys se nezlobí na všechny mokřiňany, rozhodně ne na tebe, z tebe se stala dcera našich stanů. Zlobí se na tvé sestry Aes Sedai. Ta nazývaná Carlinya naznačila, že tě možná držíme proti tvé vůli.“

„Naznačila?“ Amys zvedla světlé obočí málem k vlasům. „Ta ženská řekla příliš mnoho!“

„A naučila se dávat si líp pozor na jazyk.“ Bair se smála a kolébala se na šarlatové podušce. „To se vsadím. Když jsme je opouštěly, ještě vřískala a snažila se dostat ty šarlatové fukničky ze šatů. Šarlatová fuknička,“ svěřila se Egwain, „připadá tak tupému oku, jako mají mokřiňani, jako červená zmije, ale není jedovatá. Když je ale někde zavřená, pěkně se svíjí.“

Amys si odfrkla. „Zmizely by, kdyby si pomyslela, aby zmizely. Ta ženská se nic nenaučí. Aes Sedai, kterým jsme sloužili ve věku pověstí, rozhodně nemohli být takoví hlupáci.“ Mluvila ale obměkčeně.

Melain se řehtala docela otevřeně a Egwain se přistihla, že se taky hihňá. Některé aielské vtipy se prostě nedaly vysvětlit, ale tenhle ano. Egwain se s Carlinyou sešla jen třikrát, ale obraz té škrobené, ledově povýšené ženské, poskakující a snažící se dostat ze šatů hady – měla co dělat, aby se nezačala smát nahlas.

„Aspoň že smysl pro humor máš v pořádku,“ řekla Melain. „Ta bolest hlavy se nevrátila?“

„Hlavu mám v pořádku,“ zalhala Egwain a Bair kývla.

„Dobrá. Dělaly jsme si starosti, když neustupovala. Pokud ještě chvíli nebudeš vstupovat do snu, neměla by se objevit. Neboj se, že potom budeš trpět škodlivými účinky. Tělo používá bolest, aby nám řeklo, že máme odpočívat.“

Teď se Egwain málem znovu zasmála, jenže ne vesele. Aielové ignorovali rozšklebené rány a zlomené kosti, protože se jimi v té chvíli nemohli nechat obtěžovat. „Jak dlouho ještě musím zůstat mimo?“ zeptala se. Hrozně nerada jim lhala, ale ještě míň ráda měla nicnedělání. Prvních deset dní poté, co ji Lanfear zasáhla, ať už to bylo cokoliv, bylo hodně zlých. Tehdy dokonce ani nedokázala myslet, aniž by se jí málem rozskočila hlava. Když pak mohla myslet, to, co její matka nazývala „svrbění rukou ze zahálky", ji zahnalo do Tel’aran’rhiodu za zády moudrých. Při odpočívání člověk nic nezjistí. „Příští schůzka, říkalas?“

„Možná,“ odtušila Melain s pokrčením ramen. „Uvidíme. Ale musíš jíst. Jestli nemáš chuť k jídlu, není něco v pořádku a my nevíme co.“

„Ale, já můžu jíst.“ Kaše vařená venku voněla dobře. „Asi jsem jenom byla líná.“ Vstát bez toho, aby sebou cukala, jí dalo práci. Její hlavě se ještě nelíbilo, když se s ní hýbalo. „Včera v noci mě napadlo pár dalších otázek.“

Melain pobaveně vyvrátila oči. „Od té doby, co jsi zraněná, se ptáš na pět věcí za každou jednu, na kterou ses zeptala předtím.“

Jelikož se snažila na některé věci přijít sama. Tohle samozřejmě nemohla říci nahlas, a tak jenom z jedné z malých truhlic, stojících u stanové stěny, vylovila čistou spodničku a převlékla se z propoceného oděvu.

„Otázky jsou dobré,“ řekla Bair. „Ptej se.“

Egwain slova volila opatrně. Dál si oblékala, nedbale, stejný bílý živůtek z algode a nabíranou vlněnou sukni, jaké nosily moudré. „Je možné, aby vás to vtáhlo do něčího snu proti vaší vůli?“

„Ovšemže ne,“ řekla Amys, „pokud nejsi při doteku na obě ruce levá.“

Ale přes ni vyhrkla Bair: „Ne, pokud v tom nejsou silné city. Když se snažíš dívat do snu někoho, kdo tě miluje nebo nenávidí, může tě to vtáhnout. Nebo když ty miluješ nebo nenávidíš jeho. Kvůli tomu poslednímu se neodvažujeme sledovat Sevanniny sny, dokonce ani nemluvíme se shaidskými moudrými v jejich snech.“ Egwain pořád překvapovalo, že tyhle ženy, ale i ostatní moudré, všechny chodily na návštěvy a mluvily se shaidskými moudrými. Moudré měly stát nad krevními mstami a boji, ale ona si myslela, že když se postavili proti Car’a’carnovi a přísahali, že ho zabijí, dostali se Shaidové mimo. „Opustit sen někoho, kdo tě nenávidí nebo miluje,“ dokončila Bair, „je jako snažit se vyšplhat z hluboké jámy s holými stěnami.“

„Tak je to.“ Amys asi náhle zase získala svůj smysl pro humor a vrhla po Melain úkosem pohled. „Proto žádná chodící ve snu nikdy neudělá tu chybu, aby se snažila sledovat sny svého manžela.“ Melain se na ni upřeně dívala a potemněla jí tvář. „Teda rozhodně tu chybu neudělá dvakrát,“ dodala Amys.

Bair se zazubila, až se jí prohloubily vrásky na tvářích, a důrazně se na Melain nedívala. „Může to být docela šok, zvlášť když se na tebe zlobí. Když, abych tak vybrala namátkou nějaký příklad, ho od tebe odvede ji’e’toh, a ty, jako nějaká hloupá malá holka, jsi tak blbá, abys mu řekla, že jestli tě miluje, tak neodejde.“

„Tohle už se zdaleka netýká její otázky,“ vyjela škrobeně Melain s karmínovou tváří. Bair se hlasitě řehtala.

Egwain potlačila zvědavost a veselí. Mluvila co nejlhostejněji. „Co když se nesnažíš nahlídnout dovnitř?“ Melain se na ni vděčně podívala a Egwain pocítila píchnutí viny. Avšak ne dost silné, aby se později nevyptala na celý příběh. Cokoliv, co přimělo Melain se začervenat, muselo být šprýmovné.

„Slyšela jsem o něčem takovém,“ podotkla Bair, „když jsem byla mladá a zrovna jsem se začínala učit. Cvičila mě Mora, moudrá z Držby Colrada, a říkala, že když jsou city hodně silné, láska nebo nenávist jsou tak velké, že už nezbývá místo pro nic jiného, mohlo by tě to vtáhnout už jenom tehdy, když si uvědomíš sen toho druhého.“

„Já jsem o něčem takovém ještě nikdy neslyšela,“ řekla Melain. Amys se jenom tvářila pochybovačně.

„Já taky ne, jenom od Mory,“ řekla jim Bair, „ale byla to pozoruhodná žena. Povídalo se, že když zemřela na kousnutí krevozmije, bylo jí skoro tři sta let, ale přesto nevypadala o nic starší než vy. Já byla teprve malá holka, ale dobře se na ni pamatuju. Znala spoustu věcí a dokázala silně usměrňovat. Ze všech kmenů přicházely moudré, aby se od ní učily. Myslím, že láska tak velká, nebo nenávist, je velmi vzácná, ale ona tvrdila, že jí se to stalo dvakrát, jednou s prvním mužem, za něhož se provdala, a podruhé se soupeřkou o zájem svého třetího manžela.“

„Tři sta?“ vyjekla Egwain se zpola zašněrovanou měkkou botou. Dokonce ani Aes Sedai nemohly žít tak dlouho.

„Řekla jsem, že se to povídalo,“ odpověděla Bair s úsměvem. „Některé ženy stárnou pomaleji než jiné, jako tady Amys, a když je to žena jako Mora, rodí se příběhy. Jednou vám budu vyprávět příběh o tom, jak Mora pohnula horou. Prý, přinejmenším.“

„Jindy?“ řekla Melain až příliš zdvořile. Očividně pořád trpěla tím, co se jí stalo v Baelově snu, a též kvůli tomu, že to vědí ostatní. „Slyšela jsem všechny příběhy o Moře, když jsem byla malá. Myslím, že je znám všechny nazpaměť. Jestli se Egwain někdy doobléká, musíme dohlédnout na to, aby se nakrmila.“ Lesk v zelených očích prozrazoval, že hodlá sledovat, jak polyká každé sousto. Podezření, že s Egwaininým zdravím není všechno v pořádku, očividně nebylo rozehnáno. „A odpovědět na její ostatní otázky.“

Egwain zoufale pátrala po další. Obvykle měla otázek přehršel, ale po nočních událostech jí zůstala jenom jedna. Když to nechá tak, mohly by začít přemítat, jestli ji napadla, protože se vyplížila špehovat něčí sny. Další otázka. Ne o svých vlastních podivných snech. Některé z nich nejspíš měly nějaký význam, pokud by na něj dokázala přijít. Anaiya ale tvrdila, že Egwain je snílek, že je schopná věštit budoucí události, a tyto tři ženy si myslely, že je to možné, jenže tvrdily, že se to musí naučit z nitra. Kromě toho si nebyla jistá, jestli chce své sny probírat s někým cizím. Tyhle ženy již tak věděly víc, než se jí líbilo, o tom, co se jí děje v hlavě. „Ehm... a co chodící ve snu, které nejsou moudré? Totiž, vídáte v Tel’aran’rhiodu i jiný ženy?“

„Občas,“ připustila Amys, „ale ne často. Bez průvodkyně, která by ji to naučila, si žena nemusí uvědomit, že dělá víc, než že má živé sny.“

„A taky, samozřejmě,“ dodala Bair, „když je tak neznalá, sen ji může docela dobře zabít dřív, než se to naučí...“

Bezpečně daleko od nebezpečného tématu se Egwain uvolnila. Dostala víc odpovědí, než mohla doufat. Už věděla, že miluje Gawyna – Takže jsi to věděla, co? šeptl jí v hlavě hlas. Bylas ochotná to připustit? – a jeho sny rozhodně ukazovaly na to, že on miluje ji. Ačkoliv, samozřejmě, když mohli muži říkat věci, které nemysleli vážně, když byli vzhůru, nejspíš si o nich taky mohli nechat zdát. Ale když jí moudré potvrdily, že ji miluje tak silně, aby to přemohlo všechno, co ona...

Ne. S tím se bude muset vypořádat později. Neměla dokonce ani ponětí, kde ve světě je. Důležité teď ale bylo, že znala nebezpečí. Příště bude schopná Gawynovy sny poznat a vyhnout se jim. Jestli opravdu chceš, šeptl ten tichý hlásek. Doufala, že moudré berou to, jak jí do tváří stoupá barva, za zdravý ruměnec. Přála si vědět, co znamenají její vlastní sny. Pokud něco znamenaly.

Elain se zíváním vylezla na kamenný pilíř, aby viděla nad hlavy davu. V Salidaru dnes nebyli žádní vojáci, ale v ulicích se tlačili lidé a vykláněli se z oken, čekali v zakřiknutém tichu a všichni zírali na Menší věž. Šoupání nohou a občasné zakašlání kvůli stoupajícímu prachu byly jediné zvuky. Přes časné ranní horko se lidé téměř nehýbali, jen někteří se ovívali vějíři či klobouky, aby trochu pohnuli vzduchem.

Leana stála v mezeře mezi dvěma domy s doškovými střechami na paži vysokého muže s tvrdou tváří, kterého Elain ještě nikdy neviděla. Skutečně na jeho paži. Nepochybně to byl jeden z Leaniných agentů. Většina špehů Aes Sedai byly ženy, ale všichni Leanini byli zjevně muži. Většinou je držela mimo dohled, ale Elain si jednou či dvakrát všimla, jak kohosi poplácává po tváři a usmívá se do páru cizích očí. Neměla tušení, jak to Leana dělá. Elain si byla jistá, že kdyby zkusila některý z těch domanských triků, dotyčný chlapík by si myslel, že mu slíbila mnohem víc, než slíbit hodlala, ale tihle muži od Leany vzali poplácání a úsměv a už klusali pryč, jako by jim dala truhlu zlata.

Jinde v davu Elain zahlédla Birgitte, která se od ní dnes ráno moudře držela dál. Pro změnu nebyla nikde v dohledu ta strašná Areina. Noc byla samý zmatek a chaos a Elain se dostala do postele, až už obloha začínala světlat a šednout. Pravdu díc by se tam nedostala vůbec, kdyby Birgitte neřekla Ashmanaille, že podle ní Elain vypadá nejistá. Samozřejmě to vůbec nebyla otázka toho, jak doopravdy vypadala, pouto strážce bylo obousměrné. Tak co jestli byla trochu unavená? Bylo zapotřebí udělat ještě spoustu práce, a ona pořád dokázala usměrňovat silněji než polovina Aes Sedai v Salidaru. To pouto jí prozradilo, že Birgitte ještě spát nešla, ona ne! Elain poslaly do postele jako novicku, zatímco Birgitte celou noc nosila zraněné a odklízela trosky!

Pohledem se přesvědčila, že Leana je již sama, tlačila se davem, aby si našla místo s dobrým výhledem. Po tom dlouhánovi nebylo nikde ani vidu, ani slechu.

K Elain vyšplhala zívající Nyneiva se zarudlýma očima a zlobně se zamračila na dřevorubce v kožené vestě, který by se tam byl dostal před ní, ale před jejím pohledem couvl. Mumlaje si cosi se chlapík stáhl zpátky do davu. Elain si přála, aby to Nyneiva nedělala. Aby nezívala, ne aby se nemračila. Jí samé zapraskaly klouby, jak zívla, než se stačila zarazit. Birgitte možná měla omluvu – možná, malou – ale Nyneiva ne. Theodrin přece nemohla čekat, že zůstane poslední noc vzhůru, a Elain slyšela Anaiyu, jak jí sama říká, aby šla do postele, a přesto, když se Elain vrátila, Nyneiva balancovala na stoličce, která teď měla jednu nohu nakřivo, každé dvě minuty jí spadla hlava a mumlala cosi o tom, že Theodrin ukáže, že ukáže všem.

Přes náramek a’damu se k Elain dostal strach, ale něco, co také mohlo být pobavení. Moghedien strávila včerejší noc schovaná pod postelí, nedotčená, a díky tomu, že byla dobře schovaná, nemusela zvednout ani klacek při uklízení. Jakmile zmatek utichl, dobře se vyspala. Zdálo se, že staré úsloví o Temného štěstí občas platí.

Nyneiva znovu zazívala a Elain od ní odtrhla oči. I tak si musela nacpat do pusy pěst v nepříliš úspěšném pokusu vyhnout se tomutéž. Šoupání nohou a kašlání začaly znít netrpělivě.

Přísedící byly stále v Menší věži s Tarnou, ale grošovaný valach červené sestry stál na ulici před bývalým hostincem a tucet strážců držel za uzdu své oře, a pohled na jejich barvoměnivé pláště byl dost nepříjemný. Čestná garda na první míle Tarniny cesty zpátky do Tar Valonu. Dav čekal víc než jen odjezd věžového posla, ačkoliv většina lidí vypadala stejně strhané, jako se Elain cítila.

„Myslela by sis, že je... je...“ Nyneiva zakryla rukou další zívnutí.

„Ále, krev a popel,“ zamumlala Elain, nebo se o to aspoň pokusila. Všechno za „ále“ znělo jako přiškrcené chrčení přes pěst nacpanou do pusy. Lini říkala, že takové poznámky jsou známkou pomalé mysli a duševní tuposti – těsně předtím, než vám vypláchla pusu – ale občas nic jiného nedokázalo vyjádřit vaše pocity tak málo slovy. Byla by řekla víc, jen neměla šanci.

„Proč jí nedají rovnou průvod?“ zavrčela Nyneiva. „Nechápu, proč musejí kvůli téhle ženské dělat takový bengál.“ A znovu zívla. Znovu!

„Poněvadž je to Aes Sedai, ospalče,“ ozvala se Siuan, která se k nim mezitím připojila. „Dva ospalci,“ dodala a mrkla na Elain. „Jestli v tom budete pokračovat, chytíte střevle.“ Elain prudce zavřela pusu a vrhla po té ženské svůj nechladnější pohled. Jako obvykle po ní sklouzl jako déšť po glazovaných střešních taškách.

„Tarna je Aes Sedai, děvčata,“ pokračovala Siuan a vyhlížela k čekajícím koním. Nebo její pozornost možná přilákal čistý vůz, který přitáhli před kamennou budovu. „Aes Sedai je Aes Sedai a to nic nezmění.“ Nyneiva se na ni podívala, jenže Siuan si toho nevšimla.

Elain byla ráda, že Nyneiva udržela jazyk za zuby. Odpověď, jež byla nasnadě, by byla hodně bolestná. „Jaké jsou oběti ze včerejší noci?“

Siuan odpověděla, aniž by odtrhla zrak od místa, kde se objeví Tarna. „Sedm mrtvých tady ve vesnici. Skoro stovka pak ve vojenských táborech. Všechny ty meče a sekery a tak se povalovaly kolem a nebyl tam nikdo, kdo by je usměrnil na místo. Jsou tam teď sestry a léčí.“

„Urozený pán Gareth?“ zeptala se Elain trošku nervózně. Ten muž se k ní sice choval chladně, ale pro dítě měl hřejivý úsměv a kapsu, ve které vždycky byla tvrdá cukrátka.

Siuan si odfrkla tak silně, až se po ní hned několik lidí ohlédlo. „Tenhleten,“ zamumlala. „I perutín by si na tom chlapovi vylámal zuby.“

„Zřejmě máš dneska po ránu skvělou náladu,“ ucedila Nyneiva. „Konečně jsi zjistila, jaká je zpráva Věže? Gareth Bryne tě požádal, aby ses za něj provdala? Někdo umřel a nechal ti –“

Elain se snažila nedívat na Nyneivu. I při zvuku zívnutí jí zapraskalo v čelistních kloubech.

Siuan na Nyneivu vrhla ledový pohled, ale Nyneiva ho pro jednou opětovala stejně chladně, byť jí trochu slzely oči.

„Jestli jsi něco zjistila,“ přerušila je Elain, jinak by na sebe civěly až do omrzení, „tak nám to řekni.“

„Ženská, která tvrdí, že je Aes Sedai, i když jí není,“ zamumlala Siuan, jako by nahlas říkala jenom nějakou nedbalou myšlenku, „je po krk ve vřící vodě, to teda ano, ale když tvrdí, že je z jistého adžah, to adžah si ji zavolá první. Pověděla vám někdy Myrelle o té ženské, kterou v Chachinu chytla, když tvrdila, že je zelená? Byla to bývalá mladší novicka, které se nepodařilo projít zkouškami na přijatou. Zeptejte se jí někdy, až bude mít tak hodinku, dvě. Tak dlouho jí potrvá, než vám to vypoví. Ta hloupá holka si nejspíš přála, aby ji utišily, než s ní Myrelle skončila, utišily a ještě jí usekly hlavu."

Z nějakého důvodu neměla její hrozba na Nyneivu o nic větší účinek než zamračený pohled, dokonce se ani nezachvěla. Možná na to byly obě příliš utahané. „Pověz mi, co víš,“ řekla Elain tiše, „nebo příště, až budeme samy, tě naučím sedět zpříma, a jestli budeš chtít, můžeš si běžet stěžovat za Sheriam.“ Siuan přimhouřila oči a Elain náhle vyjekla a přitiskla si ruku na hýždi.

Siuan odtáhla ruku, jak ji štípla, aniž musela hledat vhodné místo. „Já hrozby moc nesnáším, děvče. Víš stejně dobře jako já, co řekla Elaida. Vidělas to dřív než kdo jiný tady.“

„Vraťte se, vše je odpuštěno?“ řekla Nyneiva nevěřícně.

„Více méně. S nákladem rybích vnitřností ohledně toho, jak Věž musí být jednotná nyní víc než kdy předtím, a trochou kluzkých úhořů ohledně toho, jak se nemusí bát žádná kromě těch, co ‚se zapletly přímo do skutečné vzpoury'. Světlo samo ví, co to znamená. Já teda ne.“

„Proč to udržují v tajnosti?“ chtěla vědět Elain. „Nemůžou si přece myslet, že se k Elaidě někdo vrátí. Stačí jenom, aby předvedly Logaina.“ Siuan neříkala nic, jen se zamračila na čekající strážce.

„Pořád nechápu, proč žádají víc a víc času,“ zamumlala Nyneiva. „Vědí, co musejí udělat.“ Siuan mlčela, avšak Nyneiva pomalu zvedla obočí. „Tys jejich odpověď neznala.“

„Znám ji teď.“ Siuan mluvila dost úsečně a potichu dodala něco o „hlupačkách s měkkými koleny". Elain v duchu souhlasila.

Náhle se přední dveře bývalého hostince otevřely. Ven vyšlo půl tuctu přísedících se šátky s třásněmi, jedna za každé adžah, potom Tarna a za ní zbytek. Jestli lidé čekali nějaký obřad, dostalo se jim ošklivého zklamání. Tarna vyšplhala do sedla, pomalu přelétla pohledem přísedící a s nečitelným výrazem mrkla po davu. Pak pobídla grošáka do kroku. Strážci okolo ní se pohnuli také. Když diváci ustupovali z cesty, ozvalo se ustarané bzučení, trochu jako v podrážděném včelíně.

Mumlání trvalo, dokud Tarna nezmizela z dohledu, z vesnice. Pak na vůz vyšplhala Romanda a uhladila si volně uvázaný šátek se žlutými třásněmi. Rozhostilo se naprosté ticho. Podle tradice ohlašovala usnesení sněmovny nejstarší přísedící. Romanda se samozřejmě nepohybovala jako stará žena a tvář měla stejně bezvěkou jako ostatní, ale již pouhé šedé pramínky ve vlasech znamenaly u Aes Sedai značné stáří, a ona měla drdol na šíji celý šedivý. Elain napadlo, jak stará ve skutečnosti asi je, ale zeptat se Aes Sedai na její věk byla ta největší možná hrubost.

Romanda spletla prosté prameny vzduchu, aby se její vysoký soprán donesl ke všem. Elain měla dojem, jako by té ženě stála tváří v tvář. „V posledních několika dnech si mnozí z vás dělali starosti, ale bylo to zbytečné. Kdyby nebyla Tarna Sedai přišla k nám, byly bychom my vyslaly posly do Bílé věže samy. Koneckonců se těžko dá říct, že se tu skrýváme.“ Odmlčela se, aby měl dav čas se zasmát, jenže lidé na ni jenom civěli a ona si upravila šátek. „Naše cíle tady se nezměnily. Hledáme pravdu a spravedlnost, chceme dělat to, co je správné.“

„Správný pro koho?“ zamumlala Nyneiva.

„...a v tom nepolevíme a nezklameme. Jděte si po své práci a buďte ujištěni, že zůstanete pod ochranou našich rukou, teď i po našem jistém návratu na místa v Bílé věži, jež nám náležejí. Světlo sviť na vás na všechny. Světlo sviť na nás na všechny.“

Opět se ozvalo mumlání a dav se začal pomalu rozcházet, když Romanda slezla na zem. Siuan jako by měla tvář vyřezanou z kamene. Rty tiskla tak, až je měla úplně bezkrevné. Elain se chtěla na něco zeptat, ale Nyneiva seskočila z pilíře a začala se tlačit k tříposchoďové kamenné budově. Elain ji rychle následovala. Včera v noci byla Nyneiva připravená bez ohlížení na následky vyrukovat se vším, co zjistily. Bude třeba to předložit opatrně, jestli to mělo alespoň trochu ovlivnit sněmovnu. A rozhodně to vypadalo, že sněmovna ovlivnit potřebuje. Romandino prohlášení byl náklad ničeho. Siuan tedy rozhodně rozčílilo.

Elain se protlačila mezi dvěma statnými chlapíky, kteří se zlostně mračili Nyneivě na záda – ona jim šlápla na prsty, aby se dostala dál – ohlédla se přes rameno a zachytila Siuan, která ji a Nyneivu pozorovala. Jenom na chviličku, jakmile si žena uvědomila, že si jí Elain všimla, předstírala, že v davu zahlédla někoho jiného, a seskočila, jako by šla za ním. Elain zamračeně spěchala dál. Byla Siuan rozčilená, nebo ne? Kolik ze svého podráždění a nevědomosti jenom předstírala? Nyneivin nápad, že utečou do Caemlynu – Elain si nebyla jistá, jestli se ho už vzdala – byl velmi hloupý, ona sama však hleděla směrem k Ebú Daru, k tomu, že udělá něco skutečně užitečného. Všechna ta tajemství a podezření byla svrbící místo, které si nemohla poškrábat. Kdyby jen Nyneiva nešlápla přímo na ně.

Nyneivu dohonila ve chvíli, kdy druhá žena dohnala Sheriam kousek od vozu, z něhož promlouvala Romanda. Byla tam i Morvrin a Carlinya, všechny tři měly své šátky. Všechny Aes Sedai dnes ráno nosily šátky. Carlinyiny krátké vlasy vypadaly jako čapka tmavých kudrn a byly jedinou známkou pohromy, která se udála v Tel’aran’rhiodu.

„Potřebujeme si s váma promluvit někde o samotě,“ řekla Nyneiva Sheriam. „V soukromí.“

Elain si povzdechla. Nebyl to právě nejlepší začátek, ale nejhorší taky ne.

Sheriam se na ně chvíli dívala, pak se otočila k Morvrin a Carlinye a řekla: „Tak dobrá. Uvnitř.“

Když se otočily, stála mezi nimi a dveřmi Romanda, pevným způsobem pohledná tmavooká žena se šátkem se žlutými třásněmi, samý kvítek a liána, až na plamen Tar Valonu vysoko mezi lopatkami. Nevšímajíc si Nyneivy, usmála se hřejivě na Elain jedním z těch úsměvů, které začala Elain od Aes Sedai očekávat a děsit se jich. Na Sheriam, Carlinyu a Morvrin se však podívala úplně jinak. Bezvýrazně na ně civěla se vztyčenou hlavou, dokud nepředvedly lehké pukrle a nezamumlaly: „S tvým dovolením, sestro.“ Teprve tehdy ustoupila stranou, a dokonce i pak si hlasitě odfrkla.

Obyčejní lidé kolem si samozřejmě ničeho nevšimli, ale Elain zachytila útržky z řečí mezi Aes Sedai o Sheriam a její malé radě. Některé si myslely, že dohlíží pouze na každodenní běh Salidaru, aby měla sněmovna volné ruce pro důležitější záležitosti. Některé věděly, že tyto ženy mají vliv ve sněmovně, ale nakolik, to se lišilo podle té, která zrovna mluvila. Romanda byla jednou z těch, které věřily, že už tak je příliš velký. Horší bylo, že mezi sebou měly dvě modré a žádnou žlutou. Elain na sobě cítila její oči, jak ji sledují, když procházela dveřmi.

Sheriam je zavedla do jedné soukromé komnaty za bývalým výčepem s červotočem prožraným deštěním a stolem, posetým papíry, u stěny. Když je Nyneiva požádala, aby postavily ochranu proti odposlouchávání, zvedla obočí, ale bez řečí spletla ochranu kolem celé místnosti. Elain si vzpomněla na Nyneivinu výpravu a zkontrolovala obě okna, jestli jsou dobře zavřená.

„Nečekám nic menšího než zprávu o tom, že Rand al’Thor je na cestě sem,“ prohodila Morvrin suše. Druhé dvě Aes Sedai si vyměnily rychlý pohled. Elain potlačila pobouření. Ony si skutečně myslely, že s Nyneivou mají nějaká tajemství týkající se Randa. Ony a ty jejich tajnosti!

„To ne,“ řekla Nyneiva, „ale něco stejně důležitýho, i když jiným způsobem.“ A poté vysypala historku o jejich cestě do Ebú Daru a o tom, jak našly mísu – ter’angrial. Ne v tom správném pořadí a nezmínila se o Věži, ale byly tam všechny důležité body.

„Jsi si jistá, že ta mísa je ter’angrial?“ zeptala se Sheriam, když Nyneivě došla slova. „Dokáže ovlivnit počasí?“

„Ano, Aes Sedai,“ odpověděla Elain prostě. Prostá odpověď byla nejlepší. Morvrin zavrčela. Ta ženská pochybovala o všem.

Sheriam kývla a posunula si šátek. „Tak to jste si vedly dobře. Pošleme dopis Merilille.“ Merilille Caendevin byla šedá sestra, kterou poslaly, aby přesvědčila královnu v Ebú Daru, že má podporovat Věž. „Budeme od vás potřebovat všechny podrobnosti.“

„Ona ji nikdy nenajde,“ vybuchla Nyneiva dřív, než Elain stačila aspoň otevřít ústa. „Já s Elain to dokážem.“ Pohledy Aes Sedai ochladly.

„Nejspíš to pro ni bude nemožné,“ pospíšila si Elain. „My jsme viděly, kde ta mísa je, a bude to těžké i pro nás. Ale my aspoň víme, co hledáme. Popsat to v dopise prostě nebude stejné.“

„Ebú Dar není místo pro přijaté,“ prohlásila Carlinya chladně.

Morvrinin tón byl o trošičku laskavější, i když pořád bručela. „Musíme všechny dělat to, co nejlépe umíme, dítě. Myslíš si, že Edesina, Afara nebo Guisin chtěly jít do Tarabonu? Co můžou dělat, aby přinesly té neklidné zemi řád? Musíme to ale zkusit, a tak ony šly. Kiruna a Bera jsou nejspíš v téhle chvíli v Páteři světa a hledají Randa al’Thora v Aielské pustině, protože jsme si myslely – jenom myslely – když jsme je tam posílaly, že by mohl být tam. To, že jsme měly tenkrát pravdu, ještě neznamená, že je jejich cesta teď méně marná, když zatím vyšel z Pustiny. Všechny děláme, co můžeme a co musíme. Vy dvě jste přijaté. Přijaté neutíkají do Ebú Daru ani nikam jinam. Co vy dvě můžete a musíte, je zůstat tady a studovat. I kdybyste byly hotové sestry, stejně bych vás podržela tady. Nikdo nepřišel s takovými objevy jako vy dvě, s tolika za tak krátkou dobu, za posledních sto let."

Jelikož Nyneiva byla Nyneiva, nevšímala si toho, co nechtěla slyšet, a soustředila se na Carlinyu. „Vedly jsme si dobře i samy, díky. Pochybuju, že v Ebú Daru to může být tak hrozný jako v Tanchiku.“

Elain si nemyslela, že by si uvědomovala, že si může každou chvíli vytrhnout cop i s kořínky. Copak se Nyneiva nikdy nenaučí, že obyčejná zdvořilost občas dosáhne toho, co by upřímnost určitě prohrála? „Chápu vaše starosti, Aes Sedai,“ pravila Elain, „ale ačkoliv to možná zní neskromně, pravdou je, že mám lepší oprávnění vyhledat ten ter’angrial než kdokoliv jiný zde v Salidaru. A Nyneiva a já víme lépe, kde hledat, než bychom mohly vyjádřit na papíře. Jestli nás pošlete k Merilille Sedai, pod jejím vedením ho určitě dokážeme brzy najít. Pár dní do Ebú Daru na člunu a pár dní zpátky, pár dní pod dohledem Merilille Sedai v Ebú Daru.“ Dalo jí práci, aby se zhluboka nenadechla. „Mezitím můžete poslat zprávu některému ze Siuaniných zvědů do Caemlynu, aby tam byla, až tam dorazí Merana Sedai a poselstvo.“

„Proč bychom to, pod Světlem, měly dělat?“ zavrčela Morvrin.

„Myslím, že vám to Nyneiva řekla. Nejsem si jistá, ale myslím, že ta mísa potřebuje i mužské usměrňování, aby fungovala.“

To samozřejmě vyvolalo menší rozruch. – Carlinya zalapala po dechu, Morvrin si cosi bručela pro sebe a Sheriam skutečně spadla brada. Nyneiva otevřela pusu taky, ale jen na chviličku. Elain si byla jistá, že se vzpamatovala dřív, než si toho ostatní všimly. Byly totiž příliš ohromené, aby si něčeho moc všímaly. Skutečností bylo, že to byla lež, čistá a prostá. Prosté, to byl klíč. Údajně největších úspěchů ve věku pověstí bylo dosaženo tehdy, když muži a ženy usměrňovali společně, pravděpodobně v propojení. Nejspíš tenkrát skutečně existovaly ter’angrialy, které k práci potřebovaly i muže. V každém případě, jestli ona nedokáže přimět tu mísu k práci sama, rozhodně to nedokáže nikdo jiný v Salidaru. Možná až na Nyneivu. Jestli k tomu bude potřeba Rand, nemohly pominout příležitost udělat něco s počasím, a než „objeví", že mísu zvládne kruh žen, Aes Sedai v Salidaru budou příliš pevně připoutány k Randovi, aby se mohly odtrhnout.

„To je všechno hezké,“ prohlásila Sheriam nakonec, „ale nemění to nic na faktu, že jste přijaté. Pošleme dopis Merilille. Trochu se mluvilo o vás dvou –“

„Mluvilo,“ vyštěkla poněkud nakvašeně Nyneiva. „To je všechno, co děláte, vy i sněmovna! Já s Elain dokážeme najít ten ter’angrial, ale vy radši kdákáte jako ty nejhloupější slepice.“ Slova se z ní hrnula jedno přes druhé. Tahala se za cop tak, až Elain skutečně zpola čekala, že si ho vyrve. „Sedíte tu a doufáte, že se Tom a Juilin a ostatní vrátí a řeknou vám, že po nás bělokabátníci neskočí jako zmije po žábě, když by mohli přijít s bělokabátníkama za patami. Sedíte tu a šťouráte do problémů s Elaidou, místo abyste udělaly, co jste řekly, že uděláte, a tápete i s Randem. Víte vůbec, jak si s ním zatím stojíte? Víte to, s tím vaším poselstvem, co je na cestě do Caemlynu? Víte, proč tu sedíte a žvaníte? Já jo! Bojíte se. Bojíte se rozdělený Věže, bojíte se Randa, Zaprodanců, černých adžah. Včera v noci Anaiye uklouzlo, že jste měly plán pro případ, že by vás napadl některej ze Zaprodanců. Všechny ty propojený kruhy přímo na bublině zla – už tomu aspoň věříte? – ale všechny špatně poskládaný, a ve většině bylo víc novicek než Aes Sedai. Protože to jenom pár Aes Sedai vědělo dopředu. Myslíte si, že černý adžah jsou přímo tady v Salidaru. Bály jste se, že by se váš plán mohl dostat k Sammaelovi nebo některýmu z ostatních. Vždyť nevěříte ani jedna druhý. Nevěříte nikomu! Proto nás nepošlete do Ebú Daru? Myslíte si, že my jsme černý adžah nebo že utečem k Randovi nebo... nebo...!“ Odmlčela se v zuřivém plivání, lapajíc po dechu. Během celé své tirády se málem ani pořádně nenadechla.

Elaininým prvním instinktem bylo to nějak uhladit, ačkoliv jak, byla otázka, na niž neznala odpověď. Snazší by bylo uhladit horské pohoří. Ale Aes Sedai ji přiměly zapomenout dělat si starosti, jestli se snad Nyneivě podařilo všechno rozbít. Ty bezvýrazné tváře, ty oči, jež jako by viděly skrz kámen, neměly prozrazovat nic, vůbec nic. Jí však cosi prozradily. Tohle nebyl ten chladný hněv, který tam měl být, když byl někdo natolik hloupý, aby vztekle řval na Aes Sedai. Tenhle měl jenom cosi zakrýt, a jediné, co zakrýval, byla pravda, pravda, kterou si ani samy před sebou nechtěly přiznat. Ony se bály.

„Už jsi skončila?“ zeptala se Carlinya hlasem, který by uměl zmrazit slunce na obloze.

Elain kýchla a udeřila se hlavou o převrácený kotel. Do nosu jí stoupl pach připálené polévky. Dopolední slunce vyhřálo vnitřek velkého kotle, až měla dojem, že ještě stojí nad ohněm. Kapal z ní pot. Ne, přímo tekl proudem. Elain pustila pemzu, opřela se o paty a zamračila se na ženu vedle sebe. Nebo spíš na půlku ženy, která trčela z trochu menšího kotle ležícího na boku. Šťouchla Nyneivu do boku a ponuře se usmála, když následovala rána, jak se druhá žena praštila hlavou o železo a vyjekla. Nyneiva vycouvala s hrozivým výrazem, který vůbec neztlumilo zívnutí, jež potlačila zamazanou rukou. Elain jí nedala šanci promluvit.

„Muselas to všechno zkazit, viď? Nemohla ses na pět minut ovládnout. Měly jsme všechno v rukou a tys nás musela kopnout do kotníků.“

„Ony by nás do Ebú Daru stejně nepustily,“ zabručela Nyneiva. „A všechno to kopání do kotníků jsem neobstarávala sama.“ Zvedla bradu tím svým směšným způsobem, takže se musela koukat hodně dolů, aby Elain vůbec viděla. „Aes Sedai ovládají svůj strach,“ řekla tónem, který by možná platil, kdybyste hubovali opilého povaleče, co by vám vrazil do koně, „nedovolí, aby on ovládal je. Veďte, a my vás budeme šťastně následovat, ale musíte vést, ne se krčit a doufat, že někdo zařídí, aby vaše potíže zmizely.“

Elain zahořely líce. Takto se rozhodně netvářila. A rozhodně tak nemluvila. „No, možná jsme obě trochu překročily hranice zdravého rozumu, ale –“ Ozvaly se kroky a ona zmlkla.

„Takže zlaté holčičky Aes Sedai se rozhodly si odpočinout, co?“ Faolainin úsměv nebyl vůbec přátelský, pokud tedy úsměv mohl být takový. „Nejsem tu, poněvadž by se mi to líbilo, víte. Chtěla jsem dnešek strávit na své vlastní práci, na něčem, co, myslím, není moc hluboko pod tím, co jste udělaly vy, zlaté holčičky. Místo toho musím hlídat přijaté, co drhnou hrnce za své hříchy. Hlídat je, aby se neodplížily pryč jako párek mizerných novicek, kterými byste vy dvě měly být. A teď, zpátky do práce. Nemůžu odejít, dokud to nedoděláte, a nehodlám tu strávit celý den.“

Tmavá kudrnatá žena na tom byla jako Theodrin, něco víc než přijatá, avšak méně než Aes Sedai. Jako by byly Elain a Nyneiva, kdyby se Nyneiva nechovala jako kočka, které někdo šlápne na ocas. Nyneiva i ona sama, připustila Elain váhavě. Sheriam jim to řekla mezi tím, kdy jim vykládala, jak dlouho budou ve svém „volném“ čase pracovat v kuchyních a dělat tu nejšpinavější práci, kterou kuchařky najdou. V každém případě ale žádný Ebú Dar. To jim také dala jasně najevo. Do poledne už bude na cestě dopis pro Merilille, pokud už nebyl.

„Já... mrzí mě to,“ řekla Nyneiva a Elain na ni zamrkala. Nyneiviny omluvy byly jako sníh uprostřed léta.

„Mě to taky mrzí, Nyneivo.“

„Ano, to by mělo,“ řekla jim Faolain. „Viděla jsem vás. Nyní zpátky do práce! Než si najdu důvod, abych vás poslala za Tianou, až skončíte.“

S lítostivým pohledem na Nyneivu si Elain vlezla zpátky do kotle a pemzou zaútočila na připálenou polévku, jako by útočila na Faolain. Kamenný prach a kousky dočerna ohořelé zeleniny jenom létaly. Ne, ne na Faolain. Na Aes Sedai, které sedí, když by měly jednat. Ona půjde do Ebú Daru, najde ten ter’angrial a použije ho k tomu, aby Sheriam a všechny ostatní připoutala k Randovi. Na kolenou! Kýchla si tak, až jí málem spadly boty.

Sheriam se obrátila, jak pozorovala mladé ženy škvírou v plotě, a vykročila úzkou uličkou s ubohým strništěm seschlého plevele. „Lituju toho.“ Vzhledem k Nyneiviným slovům a jejímu tónu – i Elaininu, to mizerné dítě! – dodala: „Trochu.“

Carlinya ohrnula ret. Byla v tom velmi dobrá. „Chceš říct přijatým to, co ví méně než dva tucty Aes Sedai?“ Zavřela pusu, až to cvaklo, když po ní Sheriam vrhla ostrý pohled.

„Uši jsou tam, kde je nejméně čekáme,“ poznamenala Sheriam mírně.

„Ty holky mají pravdu v jedné věci,“ řekla Morvrin. „Z al’Thora se mi obracejí vnitřnosti na vodu. Jaké s ním máme možnosti?“

Sheriam si nebyla jistá, jestli už jim možnosti nedošly dávno. Dál kráčely mlčky.