Pán chaosu

43 U Růžové koruny

Kočár, který Merana najala, se pomalu kolébal přecpanými ulicemi směrem k Růžové koruně. Přinejmenším navenek byla Merana klidná. Byla to tmavovlasá žena s chladnýma oříškovýma očima, ruce se štíhlými prsty měla mírumilovně složené v klíně na suknici ze světle šedého hedvábí. Uvnitř však tak vyrovnaná nebyla. Před osmatřiceti lety náhodou dostala příležitost vyjednat smlouvu mezi Arad Domanem a Tarabonem, která měla ukončit jejich sváry kvůli Almothské pláni, kdy Domanci i Taraboňané na každém kroku uhýbali a třikrát div že nezačali válku přímo uprostřed vyjednávání, a celou dobu byli jen samý úsměv a ztělesněná dobrá vůle. Když podpisy na smlouvě konečně oschly, měla Merana pocit, jako by se skutálela z prudkého srázu v sudu plném třísek, a po tom všem se ukázalo, že smlouva stojí za méně než vosk a stuhy na pečetích. Doufala, že to, co se dnes odpoledne začalo v královském paláci, skončí lépe – muselo – ale sama měla pocit, jako by právě vylezla z dalšího takového sudu.

Min seděla se zavřenýma očima. Mladá žena asi podřimovala pokaždé, když s ní Aes Sedai zrovna přímo nemluvily. Druhé dvě sestry v kočáře po dívce občas vrhly rychlý pohled. Seonid, chladná a rezervovaná v zeleném brokátu, a Masuri, štíhlá, s veselým pohledem v hnědém šatu vyšívaném na lemu liánami. Všechny byly oblečené formálně, se šátky a v barvách svého adžah.

Merana si byla jistá, že když se podívají na Min, napadne je to samé, co ji. Seonid by to jistě měla chápat, i když, kdo si mohl být jistý? Seonid byla ve věci svých strážců velmi metodická a praktická, chovala se k nim skoro jako žena s párkem cenných vlkodavů, které má docela ráda. Masuri by to mohla pochopit. Velmi ráda tancovala a koketovala, ačkoliv byla na toho ubohého muže schopná zapomenout ve chvíli, kdy by se doslechla o nějakém starém ukrytém rukopisu. Merana sama byla zamilovaná naposledy někdy před uzavřením Páté falmeské smlouvy, ale pamatovala se na to, a stačilo jí jenom zahlédnout, jak Min na al’Thora zírá, aby poznala ženu, která vyhodila zdravý rozum oknem a srdce se jí žene cvalem.

Neměla důkaz, že Min opomněla všechna jejich napomenutí, porušila slib a al’Thorovi všechno vyzradila, ale věděl o Salidaru. Věděl, že Elain je tam, a jejich vyhýbavé odpovědi ho pobavily –pobavily! Kromě otázky, zda Min porušila důvěru – odteď bylo v každém případě nezbytně nutné dávat si v její přítomnosti pozor na jazyk – to bylo děsivé, když se všechno spojilo dohromady. Merana nebyla zvyklá mít strach. Mívala ho často v roce poté, co zemřel Basan – po něm už se nikdy s žádným strážcem nespojila, částečně proto, že tím nechtěla procházet znovu, a také částečně proto, že měla prostě moc práce, aby si hledala toho správného muže – ale tenkrát to bylo naposledy, kdy poznala něco víc než obavy, a to bylo před aielskou válkou. Teď však cítila strach a nelíbilo se jí to. Všechno se ještě mohlo vyvinout dobře, nestalo se nic skutečně závažného, ale z al’Thora samotného se jí kolena měnila ve vodu.

Najatý kočár se zakymácel a zastavil na dvoře u Růžové koruny. Ven vyběhli pacholci ve vestách s růžemi, chytali uzdy a otevírali dveře.

Šenk odpovídal třem poschodím ze skvěle opracovaného bílého kamene, byl obložen tmavými leštěnými panely a měl vysoké krby obložené bílým mramorem. Na jedné krbové římse stály velké hodiny, místy pozlacené, které po každé hodině hrály zvonkohru. Šenkýřky nosily modré šaty a bílé zástěry s vyšitým růžovým věnečkem, všechny se usmívaly, byly zdvořilé, pracovité, a ty, co nebyly krásné, byly alespoň hezké. Růžová koruna byla oblíbená u vznešených pánů z venkova, kteří v Caemlynu neměli vlastní zámek, ale teď u stolů seděli pouze strážci. A Alanna a Verin, až vzadu. Kdyby bylo po Meranině, byly by čekaly v kuchyni se služebnými. Ostatní sestry byly všechny někde venku. Nebylo času nazbyt.

„Jestli vám to nevadí,“ ozvala se Min, „tak bych se trochu prošla. Ráda bych před setměním viděla kousek Caemlynu.“

Merana jí dala svolení, a když mladá žena vyrazila zase ven, vyměnila si pohled se Seonid a Masuri. Přemýšlela, jak dlouho asi Min potrvá, než se vrátí do paláce.

Okamžitě se objevila paní Cinchoineová, kulaťoučká jako každá správná hostinská, kterou kdy Merana viděla, neustále se klaněla a mnula si růžovoučké ruce. „Můžu pro tebe něco udělat, Aes Sedai? Můžu něco přinýst?“ Merana u ní bydlela dost často a ona se o ni dobře starala, jak předtím, tak i poté, co zjistila, že je Aes Sedai.

„Borůvkový čaj,“ požádala ji Merana s úsměvem. „Do toho soukromého pokoje nahoře.“ Když hostinská odešla, volajíc na jednu služebnou, úsměv zmizel. Merana ostře kývla Alanně a Verin, aby se k ní nahoře připojily, a pětice se mlčky vydala do schodů.

Z oken pokoje byl hezký výhled do ulice, pokud by někdo po něčem takovém toužil, což Merana nebyla. Zavřela okna, která byla otevřená, aby dovnitř nepronikal takový hluk, a obrátila se zpět k ostatním. Seonid a Masuri se posadily. Alanna a Verin zůstaly stát mezi nimi. Verininy šaty z tmavého sukna vypadaly pomačkané, ačkoliv nebyly, a na špičce nosu měla skvrnu od inkoustu, oči však měla jako ptáček, bystré a pozorné. Alanně se oči také leskly, ale spíš hněvem, a ruce se jí lehce chvěly, když svírala suknice modrých hedvábných šatů se žlutým živůtkem. Vypadalo to, že v šatech spala. Samozřejmě měla menší omluvu. Menší, ale to nestačilo.

„Ještě nevím, Alanno,“ pronesla Merana rázně „Jestli tvoje činy neměly nějaký vedlejší účinek. Nezmínil se o tom, že ses s ním spojila – proti jeho vůli – ale byl příkrý, velmi příkrý, a –“

„Oznámil nějaká další omezení?“ přerušila ji Verin a mírně naklonila hlavu na stranu. „Mně se zdá, že všechno jde dobře. Při zprávě o vás neutekl. Přijal tři. Přinejmenším s jistou zdvořilostí, jinak byste byly navztekané. Trochu se nás bojí, což je dobré, jinak by žádné hranice neustanovil, ale pokud nevyhlásí další, pořád máme svobodu jako předtím, takže není vyděšený. A my ho hlavně nesmíme vylekat moc."

Potíž s Verin a Alannou byla v tom, že nebyly součástí Meraniny výpravy. Neměla nad nimi žádné pravomoce. Vyslechly si zprávy o Logainovi a červených a souhlasily, že Elaida nesmí zůstat na amyrlinině stolci, to však nic neznamenalo. Alanna samozřejmě neznamenala skutečný problém, spíš skrytý. Byly s Meranou skoro stejně silné v jediné síle, a jediný způsob, jak určit, která je silnější, by byl opravdový souboj, takový, jaké provádějí novicky, pokud je u toho nechytí. Alanna byla novickou šest let, Merana jen pět, ale důležitější bylo, že Merana byla Aes Sedai deset let v den, kdy porodní bába položila Alannu její matce k prsu. To všechno vyřešilo. Merana měla přednostní právo. Žádná samozřejmě v takových mezích nepřemýšlela, pokud je někdo nenanesl, ale obě to věděly a přirozeně se přizpůsobily. Ne že by Alanna přijímala rozkazy, ale pudová úcta ji určitě udrží do jisté míry na uzdě. A také vědomí toho, co provedla.

Problémem byla Verin, ta, která Meranu přiměla přemýšlet o síle a přednostních právech. Merana se znovu vcítila do její síly, ačkoliv samozřejmě věděla, co najde. Nedalo se poznat, která z nich je silnější. Obě byly mladšími novickami pět let, šest přijatými. To byla jedna z věcí, které každá Aes Sedai věděla o druhých, i kdyby už nevěděla nic jiného. Rozdíl byl v tom, že Verin byla starší, možná skoro o tolik starší, o kolik byla Merana starší než Alanna. Několik bílých vlasů u Verin to ještě podtrhovalo. Kdyby byla Verin součástí poselstva, neznamenalo by to vůbec žádný problém, ale ona nebyla, a Merana se přistihla, že ji pozorně poslouchá, bezmyšlenkovitě jí prokazuje úctu. Dvakrát za dopoledne si musela připomínat, že Verin tu nevelí. Jediné, díky čemu byla situace aspoň trochu snesitelná, bylo to, že Verin musela cítit něco z Alanniny viny. Bez toho by se jistě posadila stejně jako ostatní, nestála by tu vedle Alanny. Kdyby jen existoval nějaký způsob, jak ji přimět, aby ve dne v noci zůstala u Culainova psa a dávala pozor na ten úžasný poklad dívek z Dvouříčí.

Merana se posadila, takže se Seonid a Masuri seděly kolem dvojice, a pečlivě si upravila suknice a šátek. Byla v tom jistá převaha, když člověk seděl a ostatní stáli. Pro ni to, co Alanna udělala, bylo téměř jako znásilnění. „Vlastně ustanovil další omezení. Je sice dobré, že jste vy dvě našly tu jeho školu, ale teď vám důrazně radím, abyste zapomněly na cokoliv, co jste s ní snad chtěly provádět. On nám... přikázal... držet se stranou od jeho... mužů.“ Pořád ho viděla, jak se předklání na tom obludném trůně se Lvím trůnem vystaveným za sebou a kusem vyřezávaného oštěpu v ruce. Nepochybně to byl nějaký aielský zvyk.

„Poslouchej mě, Merano Sedai,“ řekl docela mile a dost důrazně. „Nechci žádné potíže mezi Aes Sedai a asha’many. Nakázal jsem vojákům, aby se od vás drželi dál, ale nedopustím, aby se stali kořistí Aes Sedai. Jestli půjdete lovit do Černé věže, může se z vás samotných stát večeře. A tomu se oba chceme vyhnout.“

Merana byla Aes Sedai dost dlouho, takže se nezachvěla pokaždé, když jí někdo přešel po hrobě, ale tentokrát se ovládla jen tak tak. Asha’manové. Černá věž. Mazrim Taim! Jak to mohlo zajít tak daleko? A přesto si byla Alanna jistá, že tam je víc než stovka mužů, ačkoliv samozřejmě neprozradila žádné podrobnosti, jak to ví. Žádná sestra by jen tak nevydala své špehy. Jenomže na tom nezáleželo. „Když se budeš honit za dvěma zajíci, utečou ti oba,“ znělo staré rčení, a al’Thor byl tím nejdůležitějším zajícem na světě. Ostatní museli počkat.

„Je...? Je pořád tady, nebo odešel?“ Verin a Alanna zřejmě braly docela klidně, že al’Thor umí zjevně cestovat. Merana z toho byla pořád trochu nesvá. Co jiného se ještě naučil, co Aes Sedai zapomněly? „Alanno? Alanno!“

Štíhlá zelená sestra sebou škubla a vytrhla se ze zamyšlení. Zřejmě takhle odplouvala často. „Je ve městě. V paláci, myslím.“ Pořád mluvila trochu zasněně. „Byl... Má v boku ránu. Starou ránu, ale jenom zpola zahojenou. Pokaždé, když se nad tím zamyslím, je mi do pláče. Jak s tím může žít?“

Seonid se na ni příkře podívala. Každá žena, která měla strážce, cítila jeho zranění. Ona však věděla, čím Alanna prochází, když ztratila Oweina, a když promluvila, zněl její hlas mírně a jenom trochu naštětěně. „No, Teryl a Furen byli občas zranění tak, že mi z toho bylo mdlo, i když jsem to cítila slabě, a ani na chvíli nezpomalili. Ani na chvíli.“

„Myslím,“ ozvala se tiše Masuri, „že odbočujeme od tématu.“ Vždycky mluvila tiše, ale na rozdíl od většiny hnědých vždy k tématu.

Merana kývla. „Ano. Uvažovala jsem nad tím, že zaujmu Moirainino místo po jeho boku...“

Zaklepání na dveře ohlásilo ženu v bílé zástěře s podnosem, přinášející čaj ve stříbrném čajníku a porcelánové hrníčky. U Růžové koruny byli zvyklí na šlechtu. Když žena položila podnos a nalila jim čaj, Alanna už nebyla zasněná. V tmavých očích jí plál oheň. Zvláště zelené na své strážce žárlily, a al’Thor teď patřil jí, ať už se s ním spojila jakkoliv nevhodně. Když přišlo na tohle, veškerá úcta zmizela. Stála tu rovná jako svíce a jen čekala na Meranina další slova, aby věděla, má-li sekat a párat. Merana přesto počkala, až měly všechny nalitý borůvkový čaj a seděly. Vyzvala dokonce i Verin a Alannu, aby se posadily. Ta hloupá ženská si zasloužila trochu vytrestat, dokonce i přes Oweina. Možná se to nakonec od znásilnění vůbec nelišilo.

„Uvažovala jsem o tom,“ pokračovala konečně, „a zavrhla to. Mohla bych to dokázat, kdybys neudělala to, cos udělala, Alanno, ale on teď Aes Sedai podezírá, takže kdybych to navrhla, mohl by se mi vysmát do očí.“

„Je nadutý jako každý král,“ utrousila Seonid stroze.

„Právě, jak to Elain a Nyneiva povídaly, a víc,“ dodala Masuri a potřásla hlavou. „Tvrdil, že pozná, kdy žena usměrňuje. Málem jsem uchopila saidar, abych mu ukázala, že se mýlí, ale samozřejmě cokoliv, co bych udělala, by ho mohlo poplašit příliš.“

„Všichni ti Aielové.“ Seonid mluvila sevřeně. Byla Cairhieňanka. „Muži a ženy. Myslím, že by se do nás pokusili vrazit oštěpy, kdybychom mrkly rychle. Jedna, jakási sluncovlasá žena, která aspoň měla sukni, se vůbec nenamáhala skrýt, jak nás nemá ráda.“

Merana měla občas dojem, že Seonid si plně neuvědomuje, že al’Thor sám by mohl znamenat nebezpečí.

Alanna si začala mimoděk hryzat spodní ret jako malá holka. Ještě dobře, že se o ni Verin stará, v tomhle stavu by neměla zůstávat sama. Verin jenom upíjela čaj a dívala se. Verininy oči dokázaly být pěkně znepokojivé.

Merana se slitovala. Až příliš dobře si pamatovala, jaký křehký uzlíček nervů z ní byl po Basanově smrti. „Naštěstí se zdá, že jeho podezíravost by mohla mít i dobrou stránku. V Cairhienu přijal poselstvo od Elaidy. Nijak se tím netajil. Myslím, že díky své podezíravosti si je bude držet pěkně od těla.“

Seonid postavila šálek na podšálek. „Myslí si, že nás štve proti sobě."

„A taky by mohl,“ ucedila Masuri, „až na to, že my o něm víme víc, než může Elaida. Myslím, že ona svoje vyslankyně posílala za ovčákem, byť ovčákem v hedvábném kabátku. Ať už je cokoliv, ovčákem již rozhodně není. Moirain ho, zdá se, učila dobře.“

„Byly jsme varovány dopředu,“ řekla Merana. „Myslím, že ony nejspíš nebyly.“

Alanna na ně zírala a mrkala. „Takže jsem všecko nezničila?“ Všechny tři přikývly a ona se zhluboka nadechla a zamračeně si uhladila suknice, jako by si právě všimla, jak je pomačkaná. „Ještě bych ho mohla přimět, aby mě přijal.“ Na pomačkanou sukni zapomněla, hlas i výraz měla s každým slovem klidnější a sebevědomější. „Co se jeho amnestie týče, možná že se budeme muset zdržet všech činů, ale to ještě neznamená, že bychom neměly dělat žádné plány. Takové nebezpečí nelze pominout.“

Merana na chvíli zalitovala, že se slitovala. Tahle ženská provedla něco takového, a jediné, co jí skutečně dělalo starosti, bylo, zda to nepoškodilo jejich šance na úspěch. Váhavě však přiznala, že kdyby byl al’Thor díky tomu povolnější, ještě by jí pomohla. „Nejdřív musíme přivést al’Thora takříkajíc k poslušnosti. Plány počkají, dokud to bude třeba, Alanno.“ Alanna stiskla rty, ale po chvíli kývla na souhlas. Nebo se aspoň podvolila.

„A jak ho přivedeme k poslušnosti?“ zeptala se Verin. „Musíme s ním zacházet velmi opatrně. Jako s vlkem na vodítku silném jako nitka.“

Merana zaváhala. Nehodlala se s těmito dvěma, které ke sněmovně v Salidaru vázalo jenom velmi chabé spojenectví, podělit o všecko. Děsila se toho, co by se stalo, kdyby se Verin pokusila převzít vedení, tedy spíš, pokud by se jí podařilo ho převzít. Ona sama věděla, jak to vyřídit. Byla vybrána, neboť celý život strávila urovnáváním citlivých rozmíšek, vyjednáváním smluv tam, kde byla nenávist zřejmě nesmiřitelná. To, že byly dohody nakonec porušeny a smlouvy zrušeny, bylo v lidské přirozenosti, a přesto za čtyřicet šest roků byla Pátá falmeská smlouva jejím jediným skutečným neúspěchem. Tohle všechno věděla, jenže za všechny ty roky se některé pudy ukotvily pěkně hluboko. „Půjdeme za jistými šlechtici, kteří jsou nyní naštěstí právě všichni v Caemlynu...“

„Mně dělá starosti Elain,“ prohlásila rázně Dyelin. Tím rázněji, že byla v obývacím pokoji s Aes Sedai sama. Aes Sedai na vás uměly tvrdě zatlačit, když jste byli sami a ochabli jste. Zvlášť když nikdo jiný nevěděl, že jste s nimi o samotě.

Kairen Sedai se usmála, avšak ani její úsměv, ani chladné modré oči nic neprozradily. „Je docela dobře možné, že dědička ještě usedne na Lví trůn. To, co lidem připadá jako nepřekonatelný problém, bývá pro Aes Sedai málokdy neřešitelné.“

„Drak Znovuzrozený říká –"

„Muži toho namluví spoustu, urozená paní Dyelin, ale ty víš, že já nelžu.“

Luan poplácal bílého tairenského hřebce, potom se rozhlédl na obě strany pro případ, že by ze stájí vycházeli pacholci, a jen tak tak uhnul před poťouchlým kousnutím. Rafelin strážce by je varoval, ale Luan si nebyl jistý, jestli poslední dobou ještě někomu důvěřuje. Zvláště ne takovéhle návštěvě. „Nejsem si jistý, že rozumím,“ ucedil stroze.

„Jednota je lepší než rozkol,“ řekla Rafela, „mír je lepší než válka a trpělivost lepší než smrt.“ Luan prudce otočil hlavu, jak tak podivně zakončila své otřepané pravdy, a kulatolící Aes Sedai se usmála. „Nebude Andoru líp, když Rand al’Thor opustí zemi v míru a jednotě, urozený pane Luane?“

Držíc si roucho u těla, Ellorien zírala na Aes Sedai, jíž se podařilo dostat se k ní v lázni, aniž by ji někdo předem ohlásil, a nejspíš také bez toho, aby ji někdo zahlédl. Žena s měděnou pletí na ni hleděla, sedíc na stoličce na druhé straně mramorové vany plné vody, jako by všechno bylo přirozené a obyčejné. „Kdo,“ zeptala se Ellorien nakonec, „pak získá Lví trůn, Demiro Sedai?“

„Kolo tká, jak si kolo přeje,“ zněla odpověď, a Ellorien věděla, že jiné se jí nedostane.