Pán chaosu

44 Barva důvěry

Jakmile Vanin odešel vyřídit Bandě, aby zůstala sedět na zadku, Mat zjistil, že v celém Salidaru nezůstal jediný hostinec, všechny zabraly Aes Sedai, a pět stájí bylo plných až k prasknutí. A přesto, když jednomu pacholkovi s protáhlou tváří strčil drobný stříbrňák, chlapík nechal z dvorku obehnaného kamennou zídkou, kde bylo místo pro šest koní, odklidit pytle ovsa a balíky sena. Taky Matovi a ostatním pěti mužů z Bandy ukázal místa na spaní na půdě, kde bylo o málo chladněji než všude jinde.

„O nic se neproste,“ nakázal Mat svým mužů, když jim rozděloval zbytek peněz. „Za všechno plaťte a nepřijímejte žádný dary. Banda nebude nikomu tady zavázaná.“

Jeho falešná sebedůvěra se přenesla i na ně, takže ani nezaváhali, když jim nařídil, že mají praporce upevnit tak, aby ze dveří na půdu visely dolů na přední straně stáje, karmínová a bílá, černobílý kotouč a drak jasně všem na očích. Na druhou stranu, pacholkovi málem vylezly oči z důlků a div že netancoval, když chtěl vědět, co to Mat vlastně provádí.

Mat se jenom zazubil a hodil chlapíkovi zlatou marku. „Jenom dávám všem jasně na vědomí, kdo přišel na návštěvu.“ Chtěl, aby si Egwain uvědomila, že se nenechá do něčeho tlačit, a přimět lidi, aby si to uvědomili, občas znamenalo, že jste se museli chovat jako hlupáci.

Potíž ale byla v tom, že praporce neměly žádný účinek. Každý, kdo šel kolem, samozřejmě zíral s otevřenou pusou a ukazoval si, spousta Aes Sedai se přišla jenom podívat, s chladnýma očima a bezvýraznou tváří, ale on zpola očekával rozčilenou žádost, aby je sundal – a ta nepřišla. Když se vrátil k Menší věži, jakási Aes Sedai, které se nějak podařilo i přes hladké bezvěké rysy nasadit afektovaný výraz, si upravila šátek s hnědými třásněmi a naprosto jasně mu oznámila, že amyrlin nemá čas. Snad ho tak za den dva přijme. Snad. Elain zřejmě někam zmizela, a stejně tak Aviendha, ale zatím nikdo nekřičel, že došlo k vraždě. Napadlo ho, že Aielance by někde mohly natahovat bílé šaty. Jemu na tom nezáleželo, pokud to udrží mír. Nechtěl být tím, kdo Randovi řekne, že jedna zabila druhou. Letmo zahlédl Nyneivu, ale ona zahnula za roh, a než tam došel, byla pryč.

Většinu odpoledne strávil hledáním Toma a Juilina. Jeden z nich by mu určitě řekl víc o tom, co se děje, a kromě toho se musel Tomovi omluvit za své poznámky ohledně dopisu. Naneštěstí nikdo zřejmě nevěděl, kam se oba poděli. Dávno před setměním usoudil, že je drží někde stranou, aby k nim nemohl. Egwain ho opravdu chtěla nechat dusit ve vlastní šťávě, ale on jí hodlal dát na srozuměnou, že ještě ani nezačal bublat. Díky tomu si šel zatancovat.

Vypadalo to, že oslavy na počest nové amyrlin měly pokračovat celý měsíc, a přestože každý v Salidaru zřejmě celý den pracoval na plné obrátky, jakmile padla tma, byly na každé křižovatce zapáleny hranice a objevily se skřipky a píšťaly a dokonce jeden dva dulcimery. Vzduchem se nesla hudba a smích a slavnost vládla až do doby, kdy se lidé odebrali do postelí. Mat viděl v ulicích tancovat Aes Sedai s povozníky a pacholky, pořád ještě v hrubých šatech, a strážce tancovat se služkami a kuchařkami, které odložily zástěry. Egwain však ne. Zatracená amyrlin neposkakovala po ulicích. Ani Elain nebo Nyneiva, a také ne Tom a Juilin. Tom by si tanec nenechal ujít, ani kdyby měl obě nohy zlomené, pokud by ho schválně nedržely stranou. Mat se také zúčastnil zábavy, ať každý vidí, že jemu na světě nezáleží. Nefungovalo to přesně tak, jak si přál.

Chvíli tancoval s nejkrásnější ženou, jakou kdy v životě viděl, štíhlou, přesto ale dobře vyvinutou krasavicí, která se chtěla o Matu Cauthonovi všecko dozvědět. Bylo to velmi lichotivé, zvlášť když ho o tanec požádala ona. Po chvíli si však všiml, že Halima má způsob, jak se o něj letmo otřít, jak se naklonit, když se chce na něco podívat, aby jí musel nahlédnout do výstřihu. Bylo by se mu to i líbilo, nebýt toho, že se mu pokaždé pozorně podívala do tváře a pobaveně se usmála. Nebyla moc dobrá tanečnice – například se pořád snažila vést – a on to nakonec vzdal.

Nemělo to být nic, ale než ušel deset kroků, liščí hlava ho zamrazila na prsou jako led. Otočil se, hledaje cokoliv podezřelého. Uviděl Halimu, jež na něj ve světle ohně zírala. Byla to jen chvilka, než popadla za ruku jednoho strážce a roztočila se s ním v tanci, Mat si však byl jistý, že na té překrásné tváři zahlédl zděšení.

Skřipky zakvílely melodii, kterou znal. Aspoň v jedné ze svých starých vzpomínek, a příliš se nezměnila, vzal-li v úvahu, že uplynulo víc než tisíc let. Slova se musela změnit úplně, protože ta stará, která mu táhla hlavou, by tady na milost nepřišla.

„Aes Sedai?“ řekla kyprá mladá žena na jeho otázku opovržlivě. Byla hezká a za jiných okolností by se možná pokusil uloupit jí hubičku a objetí. „Halima je jenom tajemnice Delany Sedai. Pořád si utahuje z mužů, to dělá. Jako když má dítě novou hračku. Kdyby ji Delana nechránila, byla by už desetkrát po krk v horké vodě.“

Možná se zmýlil. Možná ji jenom šokovalo, že odešel. Jen málokterý muž by odešel od ženy, jež vypadala jako ona, bez ohledu na to, jak je uštěpačná a jak špatně tancuje. Muselo to být ono. Zůstávala však otázka, kdo a proč. Rozhlížel se kolem sebe po tanečnících a lidech, kteří se dívali ze stínů a čekali, až na ně přijde řada. Zlatovlasá hledačka rohu, jež mu připadala povědomá, roztáčela jednoho zvlášť strupatého chlapíka a cop za ní jen vlál. Aes Sedai Mat poznal podle tváří – alespoň většinu z nich – jenomže se nedalo poznat, která z nich se pokusila o... Ať už se pokoušela o cokoliv.

Vyrazil ulicí k další hranici, částečně i proto, aby se dostal z doslechu té písničky, než v jeho hlavě dojde přes „krále na výsostech“ a „urozené paní a pány“ na „lásku života tvého". V té staré vzpomínce si pamatoval, jak tuhle píseň psal pro lásku svého života. Důvěry chuť je smrt nakonec. Na dalším rohu huslar a žena s píšťalou hráli něco, co připomínalo „Načechrejte brka", dobrý vesnický tanec.

Jak dalece může důvěřovat Egwain? Je z ní teď Aes Sedai. Musí být, když je amyrlin, dokonce i hadrářská amyrlin v hadrářské vesnici. No, ať je z ní cokoliv, je to pořád Egwain. Nedokázal uvěřit, že by na něj takhle zaútočila ze tmy. Jistě, Nyneiva by mohla, ačkoliv ne tak, aby ho opravdu zranila. Zadek ho ale pořád bolel. Modřina zatvrdla. A jenom Světlo vědělo, co může provést ženská jako Elain. Usoudil, že se ho pořád ještě snaží zahnat pryč. Nejspíš může čekat další pokusy. Nejlepší bude, když si jich nebude všímat. Skoro doufal, že to zkusily znovu. Nemohly se ho dotknout s pomocí jediné síly, a čím víc se budou snažit a neuspějí, no, tím jasnější jim bude, že s ním nepohnou.

Přistoupila k němu Myrelle a zastavila se vedle něj. Spolu se dívali na tančící. Nejasně si na ni vzpomínal. Nemyslel si, že o něm ví něco nebezpečného. Nemyslel si to. Nebyla samozřejmě tak krásná jako Halima, nicméně pořád byla víc než jen hezká. V obličeji se jí mihotaly stíny, takže téměř zapomněl, že je Aes Sedai.

„Teplá noc,“ prohodila s úsměvem a pokračovala dál stejně ledabyle. On se zatím tolik těšil z pohledu na ni, že mu chvíli trvalo, než si uvědomil, kam míří.

„To nemyslím,“ odmítl zdvořile, když ho pustila ke slovu. Tohle pocházelo z toho, když zapomněl, že Aes Sedai je Aes Sedai.

Ona se jenom usmála. „Bylo by z toho mnoho výhod a já bych se tě nesnažila držet u svých sukní. Mnoho výhod. Rozhodl ses pro nebezpečný život, nebo si nebezpečí vybralo tebe. Strážce by měl větší naději na přežití.“

„To vážně ne. Ale děkuju za nabídku."

„Promysli to, Mate. Nebo... Už se s tebou spojila amyrlin?"

„Ne.“ To by Egwain neudělala. Nebo ano? Nemohla to udělat, dokud nosil svůj medailonek, ale udělala by to, kdyby ho neměl? „Omluv mě, prosím.“ Lehce se jí poklonil a rychle odešel k místu, kde hezoučká modrooká mladá žena podupávala nohou do taktu. Měla sladké rtíky, správné pro líbání, a on se zatraceně chtěl bavit. „Spatřil jsem tvoje oči a nemohl jsem si pomoct, abych nepřišel. Zatančíš si se mnou?“

Příliš pozdě na jejím prstě spatřil prsten s Velikým hadem, poté se ty sladké rtíky otevřely a hlasem, který znal přespříliš dobře, pravila: „Jednou jsem se tě ptala, jestli tam budeš, až bude hořet dům, chlapče, ale zdá se, že tvým zvykem je skákat do ohně. Teď jdi pryč a najdi si někoho, kdo si s tebou bude chtít zatancovat.“

Siuan Sanche! Je přece utišená a mrtvá! Zlobně se na něj mračila s tváří nějaké mladé ženy, kterou ukradla, tak to je, a ještě nosí prsten Aes Sedai! Požádal o tanec Siuan Sanche!

Když ještě zíral, přitočila se k němu štíhlá a pružná mladá Domanka ve světle zelených šatech, natolik tenkých, že jimi ve světle hranice prosvítalo její tělo. Mrazivě se na Siuan podívala a ta její pohled se zájmem opětovala. Domanka ho málem násilím vtáhla mezi páry. Byla vysoká jako Aielka, tmavé oči měla ve skutečnosti o něco výš než on. „Mimochodem, jmenuji se Leana,“ prohodila a hlas měla jako medové pohlazení, „pro případ, že jsi mne nepoznal.“ Její tichý smích zněl také jako pohlazení.

Mat nadskočil a málem pokazil první otočku. Taky měla na ruce prsten. Pohyboval se bezmyšlenkovitě. Vysoká nevysoká, v jeho rukou byla jako pírko, plující labuť, to však rozhodně nestačilo, aby nepřemítal nad otázkou, která se mu v hlavě vynořila jako ohňostrůjcova rachejtle. Jak? Jak, pod Světlem? Na vrchol všeho, když tanec skončil, prohodila: „Jsi velmi dobrý tanečník,“ tím hladícím hlasem a potom ho velmi důkladně políbila. Mat byl tak zděšený, že se ani nepokoušel vymanit z jejího objetí. Ona si povzdechla a poplácala ho po tváři. „Velmi dobrý tanečník. Příště na to mysli jako na tanec a povedeš si lépe.“ A se smíchem odešla, znovu se pustila do tance s nějakým chlapíkem, kterého popadla mezi diváky.

Mat se rozhodl, že už má dost, že víc už muž za jednu noc neunese. Vrátil se do stáje a šel spát, sedlo měl místo polštáře. Zdály se mu vcelku příjemné sny, až na to, že ve všech se objevovaly Myrelle, Siuan, Leana a Halima. Když přišlo na sny, muž přirozeně neměl dost rozumu, aby si vylil vodu z boty.

Další den to musí být lepší, řekl si, zvlášť když za úsvitu našel na půdě Vanina, spícího na sedle. Talmanes pochopil a zdrží se tam, kde je. Viděli strážce, jak sledují přípravy Bandy, nepochybně dovolili, aby si jich všimli, ale žádný se k Bandě ani nepřiblížil. Méně příjemným překvapením bylo, když na dvoře za stájí našel Olverova šimla a Olvera samotného stočeného v pokrývkách v rohu.

„Potřebuješ někoho, kdo by ti hlídal záda,“ sdělil Matovi temně. „Jí se nedá věřit.“ Ani nemusel vyslovit Aviendžino jméno.

Olver si nechtěl hrát s dětmi ve vesnici, takže Mat musel vytrpět pohledy a úsměvy, poněvadž chlapec se za ním táhl po celém Salidaru a dělal, co uměl, když napodoboval plavný krok strážců a pořád se kolem sebe rozhlížel, jak hledal Aviendhu. Která pořád nebyla nikde v dohledu, stejně jako Elain a Nyneiva. A „amyrlin“ pořád neměla čas. Tom a Juilin měli taky „moc práce". Vaninovi se podařilo vyslechnout pár věcí, ale žádná Mata nepotěšila. Jestli Nyneiva skutečně Siuan a Leanu vyléčila, bude s ní ještě horší pořízení než obvykle. Vždycky si o sobě hodně myslela, a když teď dokázala něco tak neuvěřitelného, bude mít hlavu větší než meloun. To však byla ještě nejmírnější novinka. Nad Logainem a červenými adžah sebou Mat trhl. Tohle vypadalo na něco, co žádná Aes Sedai nikdy neodpustí. Jestli jejich vojsko vede Gareth Bryne, tak to není jen tlupa sedláků a pouličních povalečů s podporou několika strážců. A k tomu se přidaly zásoby potravin, které podle Vaninova svědectví balili a cpali do sudů, aby byly připravené na cestu, což znamenalo jistě potíže. Nejhorší potíže, jež si uměl Mat představit, snad kromě toho, že by zjistil, že proti němu u stolu sedí jeden ze Zaprodanců a do dveří se dere tucet trolloků. Přesto se však neustále chovaly jako hlupačky. Nicméně velmi nebezpečné hlupačky. Tom a to jeho „pomoz jim, aby to fungovalo". Jestli kejklíř někdy vyleze z úkrytu, třeba by Mat z některé jeho povídačky dokázal vytáhnout „jak".

Večer s ním Myrelle mluvila znovu o tom, že by se měl stát strážcem, a kolem očí se jí objevilo napětí, když jí sdělil, že její nabídka je pátá, kterou od slunce východu odmítá. Nebyl si jistý, zda mu uvěřila. Odkráčela se supěním, na Aes Sedai nevídaným. Byla to však pravda. Úplně první přišla, když se ještě pokoušel dojíst snídani, a právě od té Delany, pro kterou pracovala Halima. Byla to statná světlovlasá žena s vodnatýma modrýma očima, která se ho ke spojení téměř snažila dohnat zastrašováním. Tu noc se držel stranou od tanečníků, takže když šel spát, zněly mu v uších hudba a smích. Tentokrát mu zněly hořce.

Odpoledne druhého dne, který strávil v Salidaru, ho našla s povoláním dívka v bílých šatech, hezká, pihovatá, snažící se o ledovou důstojnost, jíž téměř dosáhla, a znělo takhle: „Okamžitě předstoupíš před amyrlinin stolec.“ A ani slůvko navíc. Mat jí pokynul, ať ho vede. Připadalo mu to správné a jí se to zřejmě líbilo.

Byly úplně všechny v té místnosti v Menší věži, Egwain, Nyneiva, Elain a Aviendha, ačkoliv se na ni musel pořádně podívat, aby v modrých šatech z jemného sukna s krajkovým límcem a manžetami Aielanku poznal. Aspoň že se ani Aviendha, ani Elain nesnažily navzájem uškrtit, ale obě měly kamenný výraz. Čímž se nijak nelišily od Egwain a Nyneivy. Všechny čtyři měly úplně nehybné tváře a upíraly oči na něj. Když mu Egwain odříkávala, jaké má možnosti, jak je viděla ona, sedíc za stolem s pruhovanou štólou kolem ramen, podařilo se mu udržet jazyk za zuby.

„Pokud si myslíš, že ani jedno nezvládneš,“ zakončila, „tak nezapomínej, že tě můžu nechat přivázat na koně a vrátit tý tvý Bandě. V Salidaru není místo pro flákače a ulejváky. To nedovolím. Ty, Mate, můžeš buď jet do Ebú Daru s Elain a Nyneivou, nebo zpátky, aby ses podíval, na koho uděláš dojem s těma svýma vlajkama a praporama.“

Takže, samozřejmě, neměl na vybranou. Když to říkal, žádná žena vůbec nezměnila výraz. Pokud něco, Nyneiva ještě víc ztuhla. A Egwain jen řekla: „Jsem ráda, že je to vyřízený, Mate. Teď musím vyřídit asi tisíc věcí. Pokusím se tě ještě přijmout, než odjedeš.“ Propustila ho jako pacholka od koní. Amyrlin nemá čas. Aspoň mu mohla hodit měďák.

Proto byl Mat třetího rána v Salidaru venku na mýtině mezi vesnicí a lesem. „Můžou zůstat tady, dokud se nevrátím,“ říkal Talmanesovi, ohlížeje se přes rameno k domům. Přijedou brzy, a on nechtěl, aby se něco z toho, co říkal, doneslo k Egwain. Ona by se pokusila do toho šťourat, jen kdyby mohla. „Aspoň doufám. Jestli se pohnou, jdi za nima, kamkoliv půjdou, ale ne moc blízko, ať je nevyděsíš. A jestli se tu objeví mladá žena jménem Egwain, tak se na nic neptej, prostě ji seber a jeď do Caemlynu, i kdybys měl do Garetha Brynea prosekat díru.“ Jistě, ony by se mohly rozhodnout jet do Caemlynu. Mat se však bál, že zamíří spíš do Tar Valonu. Do Tar Valonu a pod katovu sekeru. „A Nerima vem s sebou.“

Talmanes zakroutil hlavou. „Jestli bereš Naleseana, tak se budu cítit dotčen, pokud mi nedovolíš, abych poslal svého muže, který by se ti staral o věci.“ Mat zatoužil, aby se Talmanes občas usmál. Pomohlo by to poznat, kdy nemluví vážně. Teď se ale rozhodně zdálo, že vážně mluví.

Nerim stál opodál s Okem, jeho malá baculatá hnědka se nad ním tyčila. Měl s sebou také dva nákladní koně s proutěnými koši nacpanými až povrch. Naleseanův člověk, statný chlapík, jmenoval se Lopin, vedl kromě svého klabonosého valacha a Naleseanova vysokého vraného hřebce jen jedno nákladní zvíře.

To však nebyl celý oddíl. Nikdo se mu zjevně nenamáhal sdělit víc, než kde a kdy má být, ale uprostřed dalšího přemlouvání, aby se stal strážcem, mu Myrelle dala na srozuměnou, že nyní bude v pořádku, když se spojí s Bandou, jen pokud se ji celou nepokusí přivést blíž k Salidaru. To však bylo to poslední, co by chtěl. Dnes ráno tu byl Vanin, poněvadž ten nejspíš dokázal prozkoumat terén kdekoliv, a tucet jezdců, které vybral z Bandy pro jejich široká ramena a to, že v Maerone dobře plnili jeho rozkazy jako Rudé paže. Podle toho, co říkal Nalesean, by měly být rychlé pěsti a obušky schopné utišit všechny nepříjemnosti, do kterých se Nyneiva a Elain dostanou, přinejmenším na dost dlouho, aby je odtamtud dostal pryč. A poslední byl Olver na šimlovi, jehož pojmenoval Vichr, kteréžto jméno si nohaté zvíře ještě mohlo zasloužit. Mat se rozhodl vzít Olvera s sebou. Kdyby se Banda opravdu pokusila sledovat tu tlupu šílených ženských, docela dobře by se mohla dostat do potíží. Možná ne s Brynem, ale dost šlechticů se naježí, pokud přes jejich území potáhnou dvě vojska, natolik, aby se za noci pokoušeli ukrást koně a z každého druhého houští vypouštěli šípy. V každém městě bude chlapec zcela jistě ve větším bezpečí.

Po Aes Sedai pořád nebylo ani vidu, ani slechu a slunce již bylo nad vrcholky stromů a začínalo připékat.

Mat si podrážděně strhl klobouk z hlavy. „Nalesean zná Ebú Dar, Talmanesi.“ Tairen, celý zpocený, se zazubil a přikývl. Talmanesův výraz se nezměnil. „No dobrá. Půjde Nerim.“ Talmanes naklonil hlavu na stranu. Možná mluvil vážně.

Aspoň se ve vesnici začalo něco dít, objevila se skupinka žen vedoucích koně. Nebyla to jen Elain a Nyneiva, ačkoliv Mat nikoho jiného nečekal. Aviendha měla šedé jezdecké šaty, ale hubenou šedou kobylku si prohlížela víc než pochybovačně. Hledačka rohu se zlatým copem měla ve svého myšáka s mohutným zadkem větší důvěru a zřejmě se snažila přesvědčit Aviendhu, že její kobyla je v pořádku. Co tady ty dvě dělají? Byly tu také dvě Aes Sedai – další kromě Nyneivy a Elain by měl říci – štíhlé ženy s bílými vlasy, jaké ještě u Aes Sedai neviděl. Za nimi se coural stařík s nákladním koněm kromě vlastního zvířete, šlachovitý mužík s chomáčkem řídkých šedých vlasů. Matovi chvíli trvalo, než si uvědomil, že je to strážce, neboť mu z ramen visel známý barvoměnivý plášť. Tohle znamenalo stát se strážcem. Aes Sedai vás sedřou, až vám vypadají vlasy, a pak, než umřete, vás nejspíš odřou až na kost.

Opodál přicházeli i Tom a Juilin a také vedli nákladní koně. Ženy se zastavily o padesát kroků dál nalevo spolu se svým zestárlým strážcem, na Mata a jeho muže se ani nepodívaly. Kejklíř mrkl na Nyneivu a ostatní, promluvil s Juilinem a oba odvedli své koně k Matovi. Zastavili se o kousek dál, jako by si nebyli jistí přivítáním. Mat k nim zašel.

„Musím se omluvit, Mate,“ začal Tom a klouby ruky si uhlazoval kníry. „Elain řekla zcela jasně, že s tebou už nesmím znovu mluvit. Povolila až dneska ráno. V jedný slabý chvilce před několika měsíci jsem jí slíbil, že se budu řídit jejíma rozkazama, a ona mi to háže do očí v těch nejhorších chvílích. Moc ji nepotěšilo, když jsem řekl už to, co jsem řekl.“

„Nyneiva mi vyhrožovala, že mě praští do oka, jestli se k tobě vůbec přiblížím,“ zabručel zachmuřeně Juilin, opírající se o svou bambusovou hůl. Měl červený tarabonský klobouk, který ho před sluncem příliš nechránil, a i ten vypadal zachmuřeně.

Mat se poohlédl na ženy. Nyneiva na něj civěla přes sedlo, ale když si všimla, že se dívá, schovala se za koně, boubelatou hnědou kobylku. Nikdy by si nepomyslel, že by Nyneiva dokázala Juilina zbít, ale snědý lovec zlodějů se ani vzdáleně nepodobal muži, jehož krátce poznal v Tearu. Tamtem Juilin byl připravený na cokoliv. Tenhle Juilin se neustále mračil a vypadal, že si nikdy nepřestává dělat starosti. „Na týhle cestě je trochu přiučíme slušnýmu chování, Juiline. Tome, to já se musím omluvit. Kvůli tomu, co jsem řekl o tom dopise. To bylo tím vedrem a starostma kvůli těm hloupejm ženskejm. Doufám, že to byly dobrý zprávy.“ Příliš pozdě si vzpomněl, co vlastně tenkrát Tom říkal. Že nechal ženu, jež dopis napsala, zemřít.

Tom však jenom pokrčil rameny. Mat nevěděl, co si má o něm myslet, když ani neměl svůj kejklířský plášť. „Dobrý zprávy? Na to jsem ještě nepřišel. Často nepoznáš, jestli je nějaká žena přítelkyně, nepřítelkyně nebo milenka, dokud není příliš pozdě. Občas je tohle všecko dohromady.“ Mat čekal smích, Tom se však jen zamračil a povzdechl si. „Ženský si zřejmě vždycky rády hrají na záhadný, Mate. Můžu ti dát příklad. Vzpomínáš na Aludru?“

Mat se musel zamyslet. „Ta ohňostrůjkyně, co jsme jí v Aringillu zachránili krk?“

„Právě ta. S Juilinem jsme ji potkali na cestách a ona se ke mně vůbec nehlásila. Ne že by mě jenom nepoznala. S cizincem, se kterým cestuješ, si povídáš, abys ho líp poznal. Aludra se ke mně nechtěla znát, a i když nevím proč, neviděl jsem důvod to předstírat. Setkal jsem se s cizinkou a opustil jsem cizinku. Nazval bys ji přítelkyní, nebo nepřítelkyní?“

„Možná milenkou,“ prohodil Mat suše. Nevadilo by mu vidět Aludru znovu. Dala mu pár rachejtlí, které byly nakonec velmi užitečné. „Jestli chceš vědět něco o ženských, zeptej se Perrina, ne mě. Já o nich vůbec nic nevím. Kdysi jsem si myslel, že je zná Rand, ale Perrin je zná určitě.“ Elain mluvila se dvěma bělovlasými Aes Sedai pod pozorným dohledem hledačky. Jedna ze starších žen se zamyšleně podívala Matovým směrem. Nosily se stejně jako Elain, byly chladné jako královna na svém zatraceném trůně. „No, s trochou štěstí je nebudu muset snášet dlouho,“ zamumlal si pro sebe. „S trochou štěstí to, co tam chtějí dělat, jim nebude trvat dlouho, a my budem za pět deset dní zpátky.“ S trochou štěstí by se mohl vrátit dřív, než se Banda vydá sledovat ty šílené ženské. Stopovat ne jedno, ale dvě vojska by bylo jistě snadné jako ukrást koláč, ale on se netěšil na to, že by měl v Elainině společnosti strávit víc dní, než bude nezbytně nutné.

„Deset dní?“ řekl Tom. „Mate, dokonce i s tím ‚průchodem‘ potrvá pět šest dní, než jenom dorazíme do Ebú Daru. Je to lepší než dvacet nebo tak, ale...“

Mat přestal poslouchat. Do hlavy se mu najednou vrazilo veškeré podráždění, které se v něm začínalo shromažďovat od chvíle, kdy znovu spatřil Egwain. Strhl si z hlavy klobouk a vyrazil k místu, kde stála Egwain s ostatními. Nechat ho v nevědomosti bylo už tak dost špatné – jak je má uchránit potíží, když mu nic neřeknou? – ale tohle bylo směšné. Nyneiva si všimla, že přichází, a z nějakého důvodu se vrhla za svou kobylu.

„Bude to zajímavé, cestovat s ta’veren,“ říkala jedna bělovlasá Aes Sedai. Zblízka nedokázal určit její věk, přesto však z její tváře vyzařovala dlouhá léta. Muselo to být těmi vlasy. Druhou Aes Sedai mohla používat jako zrcadlo. Možná byly skutečně sestry. „Jsem Vandene Namelle.“

Mat neměl náladu bavit se o ta’veren. V takové náladě nebyl jindy a nyní už rozhodně ne. „Co má znamenat ta blbost, co jsem slyšel, že do Ebú Daru dorazíme za pět nebo šest dní?“ Starý strážce se narovnal a přísně se na Mata podíval a mladý muž ho taky přehodnotil. Šlachovitý, ale tuhý jako houžev. V jeho tónu se však žádný rozdíl neprojevil. „Můžeš otevřít průchod na dohled Ebú Daru. Nejsme žádný zatracený vojsko, abychom někoho děsili, a když se zjevíme z čista jasna, tak vy jste Aes Sedai. Lidi čekají, že se budete zjevovat jen tak a procházet zdí.“

„Obávám se, že mluvíš se špatnou z nás,“ řekla Vandene. Mat se podíval na druhou bělovlasou ženu, a ta zavrtěla hlavou. Vandene promluvila znovu: „Ani Adeleas, obávám se. Ukázalo se, že nejsme na některé z těch novot dost silné.“

Mat trochu zaváhal, pak si narazil klobouk do čela a obrátil se k Elain.

Ta zvedla bradu. „Očividně víš méně, než si myslíš, pane Cauthone,“ pronesla chladně. Mat si uvědomil, že se nepotí, ne víc než ty dvě... druhé dvě... Aes Sedai. Hledačka na něj hleděla vyzývavě. Co jí vrazilo osinu do zadku? „Na sto mil kolem Ebú Daru jsou vesnice a statky,“ pokračovala Elain, vysvětlujíc hlupákovi, co bylo zřejmé. Průchod je docela nebezpečný. Nechci zabít nějakému chudákovi ovci nebo krávu, natož toho chudáka samotného.“

Nenáviděl víc než její tón. Měla pravdu, a to nenáviděl taky. Nehodlal to však přiznat, ne jí, a hledaje ústupovou cestu, spatřil, že z vesnice přichází Egwain se dvěma tucty nebo víc Aes Sedai, z nichž většina měla šátky s třásněmi. Nebo spíš, ona přicházela a ony následovaly. Hlavu držela vysoko, hleděla přímo před sebe a kolem krku jí visela ta pruhovaná štóla. Ostatní se za ní trousily v hloučcích. Sheriam, se štólou kronikářky, mluvila s Myrelle a Aes Sedai s otevřenou tváří, jíž se dařilo vypadat mateřsky. Kromě Delany žádnou z ostatních nepoznal – jedna měla šedé vlasy stažené do uzlu. Jak stará musela být Aes Sedai, aby měla vlasy šedé nebo bílé? – ale všechny se bavily mezi sebou, nevšímajíce si ženy, kterou jmenovaly amyrlin. Egwain mohla být docela dobře sama. Jelikož ji znal, tak věděl, že se velmi tvrdě snaží být tím, čím ji jmenovaly, a ony ji nechaly jít samotnou, všem na očích.

Do Jámy smrti s nimi všemi, jestli si myslí, že se můžou takhle chovat k Dvouříčance, pomyslel si temně.

Vykročil jí vstříc, sejmul klobouk z hlavy a uklonil se, jak nejlépe dokázal, a když musel, dokázal být pěkně okázalý. „Dobrý ráno, matko, ať na tebe Světlo svítí,“ řekl dost hlasitě, aby ho slyšeli ve vesnici. Poklekl, popadl ji za pravou ruku a políbil jí prsten s Velikým hadem. Krátce se zamračil a zašklebil na Talmanese a ostatní, skryt za Egwain před Aes Sedai za ní, takže všichni hned chvatně poklekali a volali: „Světlo na tebe sviť, matko,“ nebo něco podobného. Dokonce i Tom a Juilin.

Egwain to zpočátku překvapilo, překvapení však rychle skryla. Pak se usmála a tiše řekla: „Díky, Mate.“

Mat k ní vzhlédl, pak si odkašlal, vstal a oprášil si kolena. Sheriam a ostatní ženy za Egwain na něj zíraly. „Tohle jsem od tebe nečekal,“ pravil Mat tiše, „ale zřejmě je tu spousta věcí, co jsem nečekal. To amyrlin každýho vyprovází na cestu? Asi bys mi teď náhodou nechtěla říct, co to všecko znamená, že?“

Nejdřív si myslel, že by mohla, ale potom na chvíli stiskla rty a lehce zavrtěla hlavou. „Já přátele vždycky vyprovázím, Mate. Promluvila bych si s tebou dřív, kdybych neměla tolik práce. Mate, snaž se v Ebú Daru nedostat do potíží.“

Rozzlobeně se na ni podíval. Tady klečel a líbal prsten a ona jemu říká, aby se nedostal do potíží, když jediný důvod, proč tam jel, byl ten, aby Elain a Nyneivě zachránil kůži. „Zkusím to, matko,“ utrousil zahořkle, ale ne moc. Sheriam a pár dalších mohly být dost blízko, aby ho slyšely. „Jestli mě omluvíš, musím za svými muži.“

Další úklona a pár kroků couval, než se otočil a vyrazil k místu, kde ještě stále klečeli Talmanes a ostatní. „To tady hodláte zůstat a zapustit kořeny?“ zavrčel. „Nasedat.“ Řídil se vlastním rozkazem a všichni kromě Talmanese se taky vyškrábali do sedel.

Egwain si vyměnila několik slov s Elain a Nyneivou, Vandene a Adeleas zatím zašly promluvit si se Sheriam, a pak nastal čas, po všem tom okouněni to bylo takhle rychlé. Mat zpola čekal nějaký obřad, když tu byla Egwain se štólou amyrlin, ale ona a ty, které nejely s sebou, jenom o pár kroků couvly. Vystoupila Elain a náhle se před ní objevila čára světla, která se rozšířila do díry, skrze niž bylo vidět něco, co vypadalo jako nízký pahorek pokrytý zhnědlou trávou, to se potom otočilo a zastavilo. Právě jako to dělával Rand. Skoro.

„Sesedat,“ nařídil Mat. Elain se tvářila spokojeně – z jejího potěšeného úsměvu, kdy se o radost dělila s Nyneivou a Aviendhou, byste nikdy nepoznali, co je to za ženskou – ale potěšená nepotěšená, průchod nebyl tak velký, jaký Rand vytvořil pro Bandu. Jistě, jich taky nebylo tolik jako vojáků, ale aspoň mohla udělat něco dost vysokého, aby se skrz dalo projet.

Na druhé straně se zvlněné kopce porostlé hnědou trávou táhly, kam až Mat dohlédl, i když se vyšplhal zpátky do Okova sedla, ačkoliv tmavý pruh na jihu ukazoval na les. Prašné kopce.

„V téhle krajině nesmíme koně moc utahat,“ poznamenala Adeleas, a jakmile průchod zmizel, docela snadno se vyhoupla na svou kulaťoučkou ryzku. Zvíře vypadalo, jako by bylo víc doma v bazénu.

„To tedy opravdu nesmíme,“ přidala se Vandene. Ona jela na vysokém štíhlém černém valachovi s lehkým krokem. Obě vyrazily k jihu a ostatním pokynuly, aby je následovali. Starý strážce jim jel přímo za patami.

Nyneiva si vyměnila podrážděný pohled s Elain, potom obě pobídly své klisny, aby dohonily druhé dvě ženy. Koním se zpod kopyt zdvihal prach, dokud je nedojely. Žlutovlasá hledačka se držela za nimi, jako strážce sledoval druhý pár.

Mat si povzdechl, odvázal si černý šátek, který měl kolem krku, a převázal si ho přes ústa a nos. Jakkoliv rád viděl, jak starší Aes Sedai učí ty dvě sedět rovně, toužil jedině po klidné jízdě, krátkém pobytu v Ebú Daru a rychlém skoku zpátky do Salidaru dřív, než Egwain udělá něco hloupého a nevratného. Ženy ho vždycky dostávaly do potíží. Nerozuměl tomu.

Když průchod zmizel, Egwain si povzdechla. Snad Elain a Nyneiva dokážou zabránit tomu, aby se Mat dostal do příliš velkých potíží. Uchránit ho problémů úplně bylo nejspíš příliš moc. Cítila bodnutí bolesti, že ho využívá, ale tam, kde byl, mohl být k užitku, a bylo třeba ho dostat pryč od Bandy. Kromě toho si to zasloužil. Třeba ho Elain dokáže naučit způsobům, aspoň trochu.

Obracejíc se k ostatním, sněmovně, Sheriam a jejímu kroužku, řekla: „Teď se musíme dát do toho, co musíme udělat.“

Všechny oči se obrátily na Cairhieňana v tmavém kabátě, jenž u lesa právě nasedal na koně. Talmanes, Egwain měla dojem, že Mat ho takhle oslovoval. Neodvažovala se příliš ptát. On si ženy chvíli prohlížel, pak zakroutil hlavou a vjel do lesa.

„Muž, co hodlá dělat potíže, jestli se nemýlím,“ prohodila Romanda.

Lelaine kývla. „Bude dobře dostat se od takových co nejdál.“

Egwain potlačila úsměv. Matova Banda posloužila svému prvnímu účelu, ale víc záleželo na tom, jaké přesně rozkazy Mat Talmanesovi dal. Myslela si, že v tomhle se může na Mata naprosto spolehnout. Siuan říkala, že ten Vanin vyhrabal věci dřív, než měla příležitost strčit mu je pod nos. A jestli měla „přijít k rozumu“ a utéci se pod ochranu Bandy, tak se Banda musela držet blízko u ní. „Máme nasednout?“ zeptala se. „Když vyrazíme hned, měly bychom k urozenému pánu Bryneovi dorazit ještě před západem slunce."