Pán chaosu

13 V prachu

Nyneiva přemýšlela, jestli si má či nemá rozplést cop, a mračila se zpod roztřepeného červeně pruhovaného ručníku na své šaty a podničku, které visely přes opěradla židlí a kapala z nich voda na čerstvě umetenou prkennou podlahu. Další odrbaný ručník, s bílými a zelenými pruhy a značně větší, jí sloužil jako náhradní oblečení. „Teď už víme, že šok nefunguje,“ zavrčela na Theodrin a trhla sebou. Bolela ji čelist a tvář ji stále ještě pálila. Theodrin měla rychlé reflexy a pádnou ruku. „Dokážu usměrňovat teď, ale v tu chvíli byl pro mě saidar to nejvzdálenější na světě.“ V té promáčené chvíli, kdy lapala po dechu, kdy ji napadlo, že uteče, a vše převzaly instinkty.

„No, usměrni si věci dosucha,“ zamumlala Theodrin.

Nyneivě se hned ulevilo, když se dívala, jak se Theodrin obhlíží v rozbitém trojúhelníkovém zrcátku a sahá si na modřinu na oku. Už jí začínalo natékat, a Nyneiva tušila, že samotná modřina bude pozoruhodná. Taky neměla ruku zrovna slabou. Modřina byla to nejmenší, co si Theodrin zasloužila!

Možná si Domanka myslela to samé, neboť si povzdechla: „Už to nebudu zkoušet znovu. Ale tak nebo tak, naučím tě, jak se poddat saidaru, aniž by ses nejdřív rozzlobila dost na to, aby ses k němu prokousala.“

Nyneiva se mračila na promáčené šaty a na chvíli se zamyslela. Ještě nikdy nic takového neudělala. Zákaz používat jedinou sílu na domácí práce byl silný a platil z dobrého důvodu. Saidar byl svůdný. Čím víc žena usměrňovala, tím víc chtěla usměrňovat a tím větší hrozilo nebezpečí, že nakonec natáhne příliš mnoho jediné síly a utiší se nebo zabije. Sladkost pravého zdroje ji nyní naplnila snadno. Theodrinino vědro vody to zařídilo, když už ne zbytek dopoledne. Prosté tkanivo vody vytáhlo z jejích šatů všechnu vlhkost, která pak skončila v louži na podlaze a rychle se připojila k té, co se tam vylila z vědra.

„Já se moc dobře poddávat neumím,“ řekla. Tedy pokud mělo smysl bojovat dál. Jenom hlupák šel tam, kde neměl vůbec žádnou šanci. Nemohla dýchat pod vodou, nemohla létat, i kdyby plácala rukama – a nemohla usměrňovat, pokud nebyla rozzlobená.

Theodrin přenesla zamračený pohled z louže na Nyneivu a dala si ruce v bok. „Toho jsem si dobře vědoma,“ řekla až příliš vyrovnaným tónem. „Podle všeho, co mě učily, bys neměla být vůbec schopná usměrňovat. Učily mne, že na usměrňování musíš být uvnitř zcela klidná, chladná a vyrovnaná, otevřená a dokonale poddajná.“ Obklopila ji záře saidaru a prameny vody zvedly louži do koule, ležící proti všem přírodním zákonům jen tak na podlaze. „Musíš se poddat, než můžeš vést. Ale ty, Nyneivo... ať se snažíš poddat jakkoliv – a já viděla, že se snažíš – držíš se zuby nehty, dokud nejsi příliš rozzuřená, abys na to zapomněla.“ Prameny vzduchu zvedly kymácející se kouli. Nyneivu napadlo, že ji po ní chce druhá žena hodit, ale vodová koule proplula pokojem a otevřeným oknem ven. Ozvalo se hlasité šplouchnutí a jakási překvapená kočka rozdurděně zavřískla. Když jste se dostaly na Theodrininu úroveň, tak už možná zákazy neplatily.

„Proč to nenechat tak?“ Nyneiva se snažila mluvit vesele, ale myslela si, že se jí to moc nepodařilo. Chtěla usměrňovat, kdykoliv by se jí zlíbilo. Ale jak znělo jedno staré rčení: „Kdyby přání měla křídla, prasata by létala.“ „Nemá smysl plýtvat –“

„Nech toho,“ řekla Theodrin, když Nyneiva už už chtěla použít tkanivo vody na své vlasy. „Pusť saidar a nechej je uschnout přirozeně. A oblékni se.“

Nyneiva přimhouřila oči. „Nemáš schovaný v rukávě další překvapení, že ne?“

„Ne. Teď se začni v duchu připravovat. Jsi poupětem, cítíš teplo zdroje, jsi připravená otevřít se tomu teplu. Saidar je řekou, ty břehem. Řeka je silnější než břeh, a přesto ji břeh zadržuje a vede. Vyprázdni svou mysl až na to poupě. Ve tvých myšlenkách není nic než poupě. Jsi poupětem...“

Nyneiva si natáhla spodničku přes hlavu a povzdechla si, jak Theodrin dál hypnoticky drmolila dál. Cvičení pro novicky. Kdyby to fungovalo na ni, byla by usměrňovala, kdykoliv by chtěla, už dávno. Měla by ji zarazit a zjistit, co skutečně dokáže. Jako třeba přesvědčit Elain, aby šly do Caemlynu. Ale chtěla, aby Theodrin uspěla, i kdyby v tom bylo deset věder vody. Přijaté neodcházely pryč. Přijaté se nevzpíraly. Nenáviděla, když se jí říkalo, co nemůže udělat, ještě víc než to, co musí udělat.

Míjely hodiny. Ženy teď seděly proti sobě u stolu, který vypadal, že pochází z chatrče nějakého statku, hodiny opakovaly dril, který nejspíš právě teď prováděly i mladší novicky. Poupě a říční břeh. Letní vánek a bublající bystřina. Nyneiva se snažila být pampeliščím chmýřím neseným větrem, půdou vpíjející jarní déšť, kořenem prodírajícím se hlínou. Vše bezvýsledně, nebo alespoň bez výsledku, jaký chtěla Theodrin. Dokonce Nyneivě navrhla, aby si sama sebe představila v objetí milence, což se ukázalo jako katastrofa, protože jí to připomnělo Lana a to, jak se opovážil takhle zmizet! Když však zoufalství pokaždé zapálilo hněv jako žhavý uhlík suchou trávu a vložilo jí saidar do ruky, Theodrin Nyneivu přiměla ho propustit a začít znovu, uklidňující, vyrovnaná. Způsob, jakým se ta ženská upínala na to, co chtěla, doháněl Nyneivu k šílenství. Nyneiva si myslela, že by Theodrin mohla začít učit mezky tvrdohlavosti. Nikdy se nerozčílila. Dovedla vyrovnanost k umění. Nyneiva chtěla obrátit vědro vody na její hlavu, aby viděla, jak se to bude líbit jí. Jenže zase, vzhledem k tomu, jak ji bolela čelist, to nemusel být tak dobrý nápad.

Theodrin tu bolest vyléčila, než Nyneiva odešla, což byl tak asi celý rozsah jejích schopností v tomto nadání. Po chvíli jí Nyneiva léčení oplatila. Theodrin už měla oko jasně purpurové, a ona byla skutečně velmi nerada, že ho nemůže té ženské nechat, aby jí připomínalo, že si má v budoucnu dávat poněkud větší pozor, ale výměna byla spravedlivá, a to, jak Theodrin lapala po dechu a třásla se, jak jí tělem projížděly prameny ducha, vzduchu a vody, bylo malou odměnou za to, jak Nyneiva lapala po dechu, když se na ni obrátilo vědro. Ovšem, ona se taky třásla při svém vlastním léčení, ale nemohla mít prostě všechno.

Venku již slunce sestoupilo na půl cesty k západnímu obzoru. O kus dál v ulici se dav vlnil v úklonách a pak se přesouvající se tlačenice otevřela před Tarnou Feir, která se nesla jako královna procházející prasečím chlívkem a šátek s červenými třásněmi měla přehozený přes ramena jako vyzývavou vlajku. Dokonce i na padesát kroků byla její nálada zcela zřejmá z toho, jak držela hlavu, jak si nesla suknice tak, aby se jí neválely v prachu, jak si nevšímala nikoho z těch, kteří se jí, když procházela kolem, klaněli. První den tu bylo mnohem méně zdvořilosti a mnohem více vzteku a holedbání, ale Aes Sedai byla Aes Sedai, alespoň pro sestry v Salidaru. Aby si to ostatní zapamatovali, trávili teď dvě přijaté, pět novicek a téměř tucet sloužících, mužů i žen, své volno vynášením odpadků z kuchyně a nočníků do lesů, kde se odpad zakopával.

Když Nyneiva procházela kolem, dřív, než ji mohla Tarna zahlédnout, zakručelo jí v žaludku tak hlasitě, že se po ní překvapeně ohlédl jakýsi chlapík s košíkem řípy na zádech. Čas snídaně uběhl při Elaininých pokusech proniknout ochranou a oběda při Theodrininých cvičeních. A ona s tou ženskou dnes ještě neskončila. Theodrin jí nařídila, aby dnes nešla spát. Třeba bude fungovat vyčerpání tam, kde nezabral šok. Každý blok se dá zlomit, říkala Theodrin hlasem plným nezvratitelného přesvědčení, a já ten tvůj zlomím. Chce to jenom jednou jedinkrát usměrnit bez hněvu a saidar bude tvůj.

Právě teď Nyneiva toužila pouze po jídle. Kuchtičky už samozřejmě poklízely a byly s tím skoro hotové, ale z kuchyně se Nyneivě k nosu nesla vůně dušeného skopového a vepřové pečeně. Musela se spokojit se dvěma ubohými jablíčky, kouskem kozího sýra a patkou chleba. Den rozhodně nepokračoval lépe.

V jejich pokoji našla Elain nataženou na posteli. Mladší žena se po ní podívala, aniž by zvedla hlavu, a pak zase zvedla oči ke stropu. „Měla jsem ten nejubožejší den, Nyneivo,“ povzdechla si. „Escaralda trvá na tom, že se naučí vyrábět ter’angrialy, i když na to není dost silná, a Varilin stvořila něco – nevím, co to je – a kámen, se kterým pracovala, se jí přímo v rukou proměnil v kouli... no, nebyl to zrovna oheň. Nebýt Dagdary, tak myslím, že umřela. Nikdo jiný tam by ji nedokázal vyléčit, a já nemyslím, že byl čas shánět někoho, kdo by to uměl. Potom jsem myslela na Marigan – jestli se nedokážeme naučit zachytit mužské usměrňování, tak se třeba dokážeme naučit, jak zachytit, co udělal. Nějak si vzpomínám, že Moirain naznačovala, že se to dá. Aspoň myslím, že to říkala – no, a tak jsem myslela na ni a kdosi mi sáhl na rameno a já zaječela, jako bych se píchla o jehlu. Byl to jenom nějaký chudák povozník, co se mě chtěl zeptat na jakýsi hloupý drb, ale stejně jsem ho vyděsila tak, že málem utekl.“

Konečně se nadechla a Nyneiva upustila od nápadu, že po ní hodí ohryzek posledního jablka, a vrhla se do okamžiku ticha. „Kde je Marigan?“

„Už uklidila – a taky si s tím dala na čas – tak jsem ji poslala do jejího pokoje. Pořád mám náramek. Vidíš?“ Zamávala rukou ve vzduchu a pak ji zase položila na žíněnku, ale proud slov to nezpomalilo. „Pořád tak hrozně kňučela, jak bychom měly utéct do Caemlynu, a já to prostě nemohla vydržet už ani chvilku, ne navrch k tomu všemu. Moje výuka novicek byla katastrofa. Ta hrozná ženská Keatlin – ta s tím nosem, víš? – pořád mumlala, jak by ona doma nikdy nedovolila, aby jí rozkazovala holka, a Faolain si tam napochodovala a chtěla vědět, proč mám ve třídě Nicolu – jak jsem já měla vědět, že Nicola měla chodit s posílkami pro ni? – pak se Ibrella rozhodla, že zjistí, jak velký plamen zvládne, a málem zapálila celou třídu a Faolain mě sepsula přede všemi, že nezvládám svou třídu, a Nicola řekla, že ona –“

Nyneiva se přestala snažit promluvit – možná měla hodit ten ohryzek – a prostě zařvala. „Myslím, že Moghedien má pravdu!“

To jméno zavřelo druhé ženě pusu a také se posadila. Nyneiva si nemohla pomoci, rozhlížela se, jestli ji snad nikdo jiný neslyšel, i když byly ve vlastním pokoji.

„To je hloupost, Nyneivo.“

Nyneiva nevěděla, jestli Elain myslí její návrh nebo to, že vyslovila jméno Moghedien nahlas, a nehodlala po tom pátrat. Sedla si na postel proti Elain a upravila si suknice. „Ne, to není. Jaril a Seve každým dnem někomu vybreptají, že Marigan není jejich matka, jestli to už neudělali. Jseš připravená na otázky, který to vyvolá? Já teda ne. Každým dnem nějaká Aes Sedai začne pátrat po tom, jak jsem dokázala cokoliv objevit, abych se přitom nevztekala od slunce východu do západu. Každá druhá Aes Sedai, se kterou mluvím, se o tom zmiňuje, a Dagdara se na mě v poslední době divně dívá. Kromě toho, ony nehodlají udělat nic, jenom budou sedět tady. Leda by se rozhodly vrátit zpátky do Věže. Proklouzla jsem tam a slyšela Tarnu mluvit se Sheriam –“

„Cože?“

„Proklouzla jsem tam a poslouchala,“ odtušila Nyneiva vyrovnaně. „Elaidě posílají zprávu, že potřebují víc času na rozvážení. To znamená, že přinejmenším uvažují o tom, že zapomenou na červený adžah a na Logaina. Jak to můžou udělat, to nevím, ale musí to tak být. Jestli tu zůstanem o moc dýl, možná skončíme jako dárek pro Elaidu. Aspoň když půjdem hned teď, můžem říct Randovi, aby nespolíhal na to, že za ním půjdou nějaký Aes Sedai. Můžem mu říct, aby žádný Aes Sedai nevěřil.“

Elain se půvabně zamračila a složila si nohy pod sebe. „Jestli pořád rozvažují, tak to asi znamená, že se ještě nerozhodly. Myslím, že bychom měly zůstat. Možná jim pomůžeme se rozhodnout správně. Kromě toho, pokud nehodláš přemluvit Theodrin, aby šla s námi, tak ten svůj blok nikdy nezlomíš, jestli odejdeme.“

Nyneiva si toho ale nevšímala. Že toho Theodrin zatím hodně dokázala. Vědra vody. Žádný spánek. Co dalšího? Ta ženská jako by nahlas řekla, že hodlá zkusit všechno možné, dokud nezjistí, co bude fungovat. Všechno možné bylo podle Nyneivina způsobu myšlení příliš mnoho. „Pomoct jim se rozhodnout? Ony nás poslouchat nebudou. Siuan nás skoro neposlouchá, a i když nás drží za krk, ji aspoň máme na háku.“

„Pořád si myslím, že bychom měly zůstat. Aspoň dokud se sněmovna nerozhodne. Pak, jestli dojde na nejhorší, můžeme alespoň Randovi sdělit fakta a ne možnosti.“

„Jak to máme zjistit? Nemůžeme spolíhat na to, že najdu to správný okno a vyslechnu je dvakrát. Jestli budem čekat, než to oznámí, už možná budem hlídaný. Aspoň já. Neexistuje Aes Sedai, co by nevěděla, že Rand i já pocházíme z Emondovy Role.“

„Siuan nám řekne dřív, než to bude oznámeno,“ řekla Elain klidně. „Přece si nemyslíš, že s Leanou půjdou pokorně k Elaidě?“

Tak to bylo. Elaida by Siuan a Leaně nechala useknout hlavy dřív, než by dokončily pukrle. „Pořád nebereš v úvahu Jarila a Seveho,“ trvala na svém.

„Něco vymyslíme. V každém případě to nejsou první prchající děti, o které se stará někdo, kdo s nimi není spřízněný.“ Elain si nejspíš myslela, že její úsměv s dolíčky je uklidňující. „Stačí jenom, když dáme hlavy dohromady. Přinejmenším bychom měly počkat, než se Tom vrátí z Amadicie. Nemůžu ho tady jen tak nechat.“

Nyneiva rozhodila rukama. Kdyby rysy odrážely charakter, měla by Elain vypadat jako mula vytesaná do kamene. Ta holka si z Toma Merrilina udělala náhradu za otce, který zemřel, když byla malá. Taky si zřejmě občas myslela, že nedokáže sám najít cestu ke stolu, pokud ho ona nedrží za ruku.

Jediné varování, kterého se Nyneivě dostalo, byl pocit, že někdo poblíž uchopil saidar, pak se v proudu vzduchu rozlétly dveře a do jejích pokoje vstoupila Tarna Feir. Nyneiva a Elain vyskočily na nohy. Aes Sedai byla Aes Sedai, a některé z těch, které zakopávaly odpadky, dřely pouze na základě Tarnina slova.

Žlutovlasá červená sestra si je obě pozorně prohlédla s nadutou tváří jako vytesanou ze studeného mramoru. „Aha. Královna Andoru a mrzácká divoženka.“

„Ještě ne, Aes Sedai,“ odpověděla Elain s chladnou zdvořilostí. „Ne, dokud nebudu korunována ve Velkém sále. A jedině, pokud je máti mrtvá,“ dodala.

Z Tarnina úsměvu by zmrzla i zimní vánice. „Ovšem. Snažily se před tebou udržet tajemství, ale klepy pronikají všude.“ Přelétla pohledem úzké postele a rozvrzanou stoličku, šaty na kolíčcích na stěně a popraskanou omítku. „Myslela bych si, že budete mít lepší ubytování, vzhledem ke všem těm zázrakům, které jste dokázaly. Kdybyste byly v Bílé věži, kam patříte, nepřekvapilo by mě, kdyby vás už obě zkoušely na šátek.“

„Děkuju ti,“ řekla Nyneiva, aby ukázala, že dokáže být stejně zdvořilá jako Elain. Tarna se na ni podívala. Vedle jejích modrých očí vypadal zbytek jejího obličeje teple. „Aes Sedai,“ dodala Nyneiva spěšně.

Tarna se podívala zpátky na Elain. „Amyrlin má pro tebe a pro Andor na mysli zvláštní místo. Nechala po tobě pátrat tak, že bys ani nevěřila. Vím, že by ji velmi potěšilo, kdyby ses se mnou vrátila do Tar Valonu.“

„Moje místo je zde, Aes Sedai.“ Elainin hlas zněl stále příjemně, ale se zvednutou bradou se hladce vyrovnala Tarnině nafoukanosti. „Vrátím se do Věže s ostatními."

„Chápu,“ řekla červená stroze. „No dobrá. Nyní odejdi, chci si s tou divoženkou promluvit o samotě.“

Nyneiva si s Elain vyměnila pohled, ale Elain nemohla udělat nic jiného než pukrle a odejít.

Když se dveře zavřely, udála se s Tarnou zvláštní změna. Sedla si na Elaininu postel a kývala nohama zkříženýma v kotnících, zády se opřela o otlučené čelo postele a ruce si založila na břiše. Její výraz roztál, dokonce se usmála. „Vypadáš nervózně. Nebuď. Já tě nekousnu.“

Nyneiva by tomu spíš uvěřila, kdyby se té ženě změnily i oči. Její úsměv k nim nikdy nedostoupil. Ve srovnání s ním vypadaly desetkrát tvrději, stokrát chladněji. Z toho spojení Nyneivě naskakovala husí kůže. „Nejsem nervózní,“ řekla škrobeně a rozkročila se, aby nezačala přešlapovat.

„Aha. Takže uražená, co? Proč? Protože jsem tě nazvala ‚divoženkou'? Já jsem taky divoženka, víš. Galina Casban ze mě osobně vytloukla můj blok. Věděla, jaké adžah si vyberu, dávno přede mnou, a měla o mě osobní zájem. To má o všechny, o kterých si myslí, že si vyberou červené.“ Potřásla hlavou a zasmála se. Oči měla jako zmrzlé nože. „Hodiny, které jsem strávila s vytím a brekem, než jsem dokázala najít saidar bez toho, abych zavírala oči. Nemůžeš tkát, když nevidíš tkanivo. Slyšela jsem, že Theodrin na tebe používá mírnější metody.“

Nyneiva přešlápla proti své vůli. Tohle by Theodrin určitě nezkusila! Určitě ne. Narovnala se, ale roztřesený žaludek jí to stejně neuklidnilo. Neměla se cítit uražená, co? Měla taky zapomenout na „mrzácká"? „O čem si se mnou přeješ mluvit, Aes Sedai?“

„Amyrlin chce vidět Elain v bezpečí, ale mnoha způsoby jsi ty stejně důležitá. Možná víc. To, co máš v hlavě o Randu al’Thorovi, by mohlo být k nezaplacení. A co má Egwain z rodu al’Vereů v té své. Víš, kde je?“

Nyneiva si chtěla otřít pot z obličeje, ale držela ruce dole. „Neviděla jsem ji už dlouho, Aes Sedai.“ Měsíce, od posledního setkání v Tel’aran’rhiodu. „Smím se zeptat, co hodlá...“ Nikdo v Salidaru nenazýval Elaidu amyrlin, ale měla se k téhle ženě chovat uctivě, „...amyrlin dělat s Randem?“

„Hodlá dělat, dítě? Je to Drak Znovuzrozený. Amyrlin to dobře ví a hodlá mu udělit veškeré pocty, které si zaslouží.“ Tarně se do hlasu vloudilo napětí. „Mysli, dítě. Tahle banda se vrátí do stáda, jakmile jim plně dojde, co udělaly, ale každý den může být životně důležitý. Tři tisíce let Bílá věž vedla vládce. Bez Věže by bylo mnohem víc válek, a horších. Jestli se al’Thorovi nedostane vedení, bude svět čelit pohromě. Nemůžeš ale vést, co neznáš, o nic víc, než já můžu usměrňovat se zavřenýma očima. Nejlepší pro ně bude, když se vrátíš se mnou a hned sdělíš amyrlin vše, co o něm víš, než abys to udělala za několik týdnů nebo měsíců. Bude to nejlepší i pro tebe. Tady se nikdy nemůžeš stát Aes Sedai. Hůl přísah je ve Věži. Zkoušení lze provést jedině ve Věži.“

Nyneivu pálil v očích pot, ale odmítla mrknout. Copak si ta ženská myslí, že se nechá podplatit? „Pravdou je, že jsem s ním nikdy moc času netrávila. Bydlela jsem ve vesnici, víš, a on je ze statku kus cesty v Západním polesí. Hlavně si ho pamatuju jako kluka, co nikdy nedal na rozumnou radu. Když měl něco udělat, museli ho do toho strkat nebo tahat. Jistě, tenkrát to byl malej kluk. Mohl se změnit, co já vím. Většina mužů jsou sice jenom vyrostlí kluci, ale on se mohl změnit.“

Tarna se na ni dlouho jenom dívala. Velmi dlouho – tím zamrzlým pohledem. „No,“ prohodila nakonec a zvedla se na nohy tak rychle, že Nyneiva málem couvla, ačkoliv v malé místnůstce nebylo kam ustoupit. Ten znepokojivý úsměv zůstal. „Shromáždila se tu taková zvláštní skupinka. Sice jsem ji neviděla, ale slyšela jsem, že svou přítomností poctily Salidar Siuan Sanche a Leana Sharif. Tohle nejsou osoby, se kterými by se měla moudrá žena radit. A možná jsou tu i další podivní lidé. Mnohem líp bys na tom byla, kdybys šla se mnou. Odjíždím ráno. Dej mi večer vědět, jestli mám čekat, že se setkáme na cestě.“

„Obávám se, že ne –“

„Promysli si to, dítě. Tohle může být to nejdůležitější rozhodnutí, jaké kdy uděláš. Mysli důkladně.“ Přívětivá maska zmizela a Tarna odšustila z místnosti.

Nyneivě se podlomila kolena a ona se sesula na postel. Ta ženská způsobila, že jí myslí táhlo tolik pocitů, že nevěděla, jak si je přebrat. Znepokojení a hněv se převalovaly spolu s rozhořčením. Přála si, aby červená znala nějaký způsob, jak se spojit s věžovými Aes Sedai hledajícími Randa. Ách, být tak mouchou na stěně, až se na něj pokusí použít její hodnocení. Snažit se ji podplatit. Snažit se ji zastrašit. A to poslední se jí docela dařilo. Tarna si byla tak jistá, že Aes Sedai před Elaidou kleknou. Byl to předem zřejmý závěr, jen špatně načasovaný. A byla v tom i zmínka o Logainovi? Nyneiva soudila, že Tarna toho o Salidaru ví ještě víc, než sněmovna či Sheriam tuší. Možná měla Elaida stoupenkyně i zde.

Nyneiva čekala, že se Elain vrátí, a když uběhla dobrá půl hodina, aniž se objevila, šla ji hledat. Nejdřív klusala prašnými ulicemi, potom běhala, tu se zastavila, aby vylezla na oj vozu, tam se vyšplhala na převrácený sud či kamenný sloupek, a vyhlížela přes hlavy lidí. Slunce už bylo jen kousek nad vrcholky stromů, když se vrátila do pokoje a tiše cestou nadávala. A našla Elain, která očividně právě dorazila. „Kdes byla? Myslela jsem, že tě Tarna nechala někde svázat!"

„Sebrala jsem tohle Siuan.“ Elain otevřela ruku. Na dlani jí ležely dva pokroucené kamenné prsteny.

„Je jeden z nich ten pravý? To byl dobrý nápad vzít je, ale mělas zkusit vzít ten pravý.“

„Já názor nezměnila, Nyneivo. Pořád si myslím, že bychom měly zůstat.“

„Tarna –“

„Jenom mě v tom utvrdila. Jestli odejdeme, Sheriam a sněmovna se rozhodnou, že než Rand je lepší celá Věž. Prostě to vím.“ Položila ruce Nyneivě na ramena a Nyneiva se nechala usadit na postel. Elain se posadila naproti ní a napjatě se předklonila.

„Vzpomínáš, co jsi mi říkala o používání potřeby, abys v Tel’aran’rhiodu něco našla? My potřebujeme způsob, jak přesvědčit sněmovnu, aby nechodila za Elaidou.“

„Jak? Co? Jestli nestačí Logain...“

„Poznáme to, až to najdeme,“ prohlásila Elain pevně.

Nyneiva si nepřítomně přejížděla cop silný jako zápěstí. „Když nic nenajdeme, budeš souhlasit, že odejdeme? Moc se mi nelíbí, že tu máme sedět, dokud se nás nerozhodnou hlídat.“

„Budu souhlasit, že půjdu, pokud ty budeš souhlasit, že zůstaneme, jestli nenajdeme nic užitečného. Nyneivo, i když bych ho velice ráda viděla, tady můžeme vykonat víc dobrého.“

Nyneiva zaváhala, než konečně zamumlala: „Souhlasím.“ Připadalo jí to dost bezpečné. Bez nejmenší představy, co by měly hledat, si neuměla představit, že vůbec něco najdou.

Jestli předtím den vypadal, že se pomalu vleče, tak nyní se vyloženě táhl. V kuchyni se postavily do řady na plátek šunky, tuřín a hrášek. Slunce jako by sedělo na vrcholcích stromů celé hodiny. Většina Salidaru se ukládala do postelí se sluncem, ale v oknech se objevilo i pár světel, zvláště ve větších budovách. Sněmovna dnes večer hostila Tarnu. Z bývalého zájezdního hostince do ulice občas zaletěl útržek hudby. Aes Sedai nalezly mezi vojáky jakéhos takéhos harfeníka, nechaly ho oholit a nacpaly ho do čehosi, co připomínalo livrej. Lidé procházející kolem hostince na budovu vrhali rychlé pohledy, než spěchali dál, či si jí tak důkladně nevšímali, až se úsilím málem třásli. Gareth Bryne byl opět výjimkou. Najedl se, sedě na dřevěné bedně uprostřed ulice. Kterákoliv z přísedících, pokud vyhlédla z okna, ho musela vidět. Pomalu, ach tak pomalu, slunce sklouzlo za stromy. Tma přišla náhle, o nějakém soumraku se téměř nedalo mluvit, a ulice se vyprázdnily. Harfeník znovu načal melodii. Gareth Bryne stále seděl na bedně na okraji kaluže světla vycházejícího ze sněmovní hostiny. Nyneiva potřásla hlavou. Nevěděla, jestli ho má obdivovat či považovat za hlupáka. Asi částečně obojí.

Teprve když byla v posteli, s flekatým kamenným ter’angrialem na šňůrce kolem krku spolu s Lanovým těžkým zlatým pečetním prstenem, a svíčka byla sfouknutá, vzpomněla si na Theodrininy příkazy. No, teď už na to bylo příliš pozdě. A Theodrin stejně nezjistí, jestli spala nebo ne. Kde je Lan?

Elain začala dýchat pomaleji a Nyneiva se uhnízdila na malém polštářku s tichým povzdechem a...

...stála v nohou své prázdné postele a v tom světle nesvětle noci v Tel’aran’rhiodu se dívala na mlžnou Elain. Nikdo je tu neviděl. Sheriam nebo jedna z jejího kroužku se mohly potulovat kolem, či Siuan nebo Leana. Pravda, měly právo svět snů navštěvovat, ale při dnešním pátrání ani jedna nechtěla odpovídat na otázky. Elain to očividně viděla jako lov. Vědomě či nevědomky se oblékla jako Birgitte, do zeleného kabátce a bílých kalhot. Zamrkala na stříbrný luk ve své ruce a ten hned zmizel spolu s toulcem.

Nyneiva si zkontrolovala šaty a povzdechla si. Modrá hedvábná plesová róba s vyšitými zlatými kvítky kolem hlubokého výstřihu a propletených řadách až na nabíranou sukni. Na nohou cítila sametové taneční střevíčky. V Tel’aran’rhiodu v podstatě nezáleželo na tom, co jste měli na sobě, ale co ji vůbec posedlo, že si vybrala tohle? „Uvědomuješ si, že to nemusí fungovat?“ zeptala se a převlékla se do prostého dvouříčského sukna a pevných bot. Elain neměla právo se takhle usmívat. Stříbrný luk. Ha! „Máme mít aspoň trochu ponětí, co vlastně hledáme.“

„Bude to fungovat, Nyneivo. Podle tebe moudré říkaly, že potřeba je klíčem; čím silnější potřeba je, tím lépe, a my rozhodně něco potřebujeme, nebo pomoc, kterou jsme slíbily Randovi, přijde nazmar. Jenom Elaida mu dá to, co se sama rozhodne. Nedovolím, aby se to stalo, Nyneivo. Nedovolím.“

„Dej bradu dolů. Já taky ne, jestli je něco, co s tím můžeme udělat. Stejně dobře můžem pokračovat v tomhle.“ Vzaly se za ruce a Nyneiva zavřela oči. Potřeba. Doufala, že nějaká část jí má potuchy, co potřebují. Možná se nic nestane. Potřeba. Najednou kolem ní všechno jako by klouzalo. Cítila, jak se Tel’aran’rhiod naklání a otáčí.

Okamžitě otevřela oči. Každý krok s použitím potřeby se dělal poslepu, z nezbytí, a i když vás každý donesl blíž k tomu, co jste hledaly, mohl vás taky hodit do jámy plné zmijí nebo vám mohl lev, vyrušený nad kořistí, ukousnout nohu.

Tady žádní lvi nebyli, ale to, co tu bylo, bylo znepokojivé. Bylo jasné poledne, nicméně to jí starosti nedělalo. Čas tady plynul jinak. Držely se s Elain za ruce na dlážděné ulici obklopené domy z cihel a kamene. Obytné domy i krámky zdobily složité vlysy a římsy. Taškové střechy zdobily báně a přes ulici se klenuly dřevěné a kamenné mosty, občas ve výšce třetího i čtvrtého poschodí. Na rozích ležely hromady odpadků, starých šatů a rozbitého nábytku a kolem se hemžily zástupy krys, občas se některé zastavily a neohroženě a vyzývavě na ně zaprskaly. Občas se ulicí mihli a zase zmizeli lidé, kteří se na okamžik prosnili do Tel’aran’rhiodu. Z mostu s řevem spadl jakýsi muž a zmizel, než dopadl na dláždění. Tucet kroků směrem k nim uběhla vyjící žena v rozedraných šatech, než se také ztratila. Ulicemi se rozléhal vyděšený křik a jek a někdy i drsný smích s nádechem šílenství.

„Tohle se mi nelíbí,“ podotkla Elain ustaraně.

V dálce se nad městem zvedala velká, jako kost bílá věž, která daleko převyšovala ostatní věže, z nichž mnohé byly propojené můstky, vedle nichž ty, pod nimiž procházely, vypadaly nízko. Byly v Tar Valonu, v části, kde Nyneiva naposledy zahlédla Leanu. Leana nebyla moc vstřícná ohledně toho, co tady dělala. S úsměvem prohlašovala, že zvyšuje úctu a legendu o tajuplných Aes Sedai.

„Na tom vůbec nezáleží,“ prohlásila rozdurděně Nyneiva. „Nikdo v Tar Valonu neví nic o světě snů. Tady na nikoho nenarazíme.“ Žaludek se jí obrátil, když se před nimi náhle zjevil muž se zakrvácenou tváří a potácel se směrem k nim. Neměl ruce, jenom krvácející pahýly.

„Tak tohle jsem nemyslela,“ zamumlala Elain.

„Vypadnem odsud.“ Nyneiva zavřela oči. Potřeba.

Posun.

Byly ve Věži v nástěnnými koberci ověšené chodbě. Baculatá dívka v šatu novicky se zjevila o tři kroky dál, a když je uviděla, velké oči se jí rozšířily ještě víc. „Prosím,“ zafňukala. „Prosím?“ A byla pryč.

Náhle Elain zalapala po dechu: „Egwain!"

Nyneiva se prudce otočila, ale chodba byla prázdná.

„Viděla jsem ji,“ trvala na svém Elain. „Vím, že ano.“

„Asi se dokáže dotknout Tel’aran’rhiodu i v normálním snu, jako všichni ostatní,“ řekla jí Nyneiva. „Hlavně pokračujme v tom, proč jsme sem přišly.“ Začala se cítit víc než jenom znepokojená. Znovu se uchopily za ruce. Potřeba.

Posun.

Nebylo to obyčejné skladiště. Police lemující stěny tvořily dvě krátké řady i uprostřed, úhledně zaskládané krabicemi nejrůznějších tvarů a velikostí. Některé byly z obyčejného dřeva, jiné vyřezávané či lakované, byly tu věci zabalené v látce, sošky a figurky, podivné tvary zdánlivě ze skla nebo kovu, křišťálu, kamene i polévaného porcelánu. Nyneiva nepotřebovala víc, aby poznala, že to musejí být předměty jediné síly, nejspíš ter’angrialy, možná i nějaké angrialy a sa’angrialy. Taková rozsáhlá sbírka a tak úhledně uložená nemohla být nikde jinde než ve Věži.

„Nemyslím, že má smysl chodit někam dál,“ řekla Elain zklamaně. „Nevím, jak bychom odsud mohly někdy něco získat.“

Nyneiva se krátce zatahala za cop. Kdyby tu skutečně bylo něco, co by mohly použít – muselo tu něco takového být, pokud moudré nelhaly – tak by musel existovat způsob, jak se k tomu dostat i v bdělém světě. Angrialy a jim podobné nebyly nijak zvlášť hlídané. Obvykle, když byla ve Věži, je strážil jen zámek a mladší novicka. Dveře tady byly z těžkých prken se zasazeným těžkým železným zámkem. Nepochybně byl zamčený, ale ona si ho v duchu představila jako odemčený a zatlačila.

Dveře se otevřely do strážnice. U jedné stěny stály úzké postele, jedna nad druhou, a u druhé halapartny v držácích. Za těžkým otlučeným stolem obestavěným stoličkami byly další dveře, opásané železem, se zasazenou mřížkou.

Když se obrátila k Elain, náhle si uvědomila, že dveře jsou opět zavřené. „Jestli se nedokážeme dostat k tomu, co potřebujeme tady, tak to třeba půjde někde jinde. Totiž, možná to dokáže něco jinýho. Aspoň teď máme náznak. Myslím, že tohle jsou ter’angrialy, u kterých ještě nikdo nepřišel na to, k čemu slouží. To je jediný důvod, proč by je hlídali takhle. V jejich blízkosti by mohlo být nebezpečný i usměrňovat.“

Elain se na ni suše podívala. „Ale když to zkusíme znovu, nepřenese nás to prostě zpátky? Leda... Leda ti moudré řekly, jak vyloučit nějaké místo z pátrání.“

To neřekly – nebyly ochotné jí prozradit nic – ale na místě, kde otevřete zámek tím, že si myslíte, že je otevřený, by mělo být možné cokoliv. „To přesně my uděláme. Soustředíme se v hlavě na to, že to, co chceme, není v Tar Valonu.“ Mračíc se na police dodala: „A vsadím se, že je to ter’angrial, o kterým nikdo neví, k čemu slouží.“ Ačkoliv jak by to mohlo přesvědčit sněmovnu, aby podpořila Randa, to si neuměla představit.

„Potřebujeme ter’angrial, co není v Tar Valonu,“ řekla Elain, jako by chtěla přesvědčit sama sebe. „No dobře. Pokračujme.“

Natáhla ruce a Nyneiva je po chvíli uchopila. Nyneiva si nebyla jistá, jak se stalo, že ona trvá na tom, že budou pokračovat. Chtěla opustit Salidar, ne najít důvod k tomu, aby zůstaly. Ale jestli to zajistí, že salidarské Aes Sedai podpoří Randa...

Potřeba. Ter’angrial. Ne v Tar Valonu. Potřeba.

Posun.

Kdekoliv byly, tohle město za rozbřesku nebyl Tar Valon. O necelých dvacet kroků dál na široké dlážděné ulici začínal bílý kamenný most se sochami po obou stranách, klenoucí se přes kameny obložený kanál. Padesát kroků na druhé straně stál další. Všude se zvedaly štíhlé, balkony lemované věže, jako oštěpy prostrčené kulatými otvory vyříznutými do zdobené pláštěnky. Každá budova byla bílá, dveře a okna tvořily velké lomené oblouky, občas dvojité i trojité. Na těch velkolepých budovách shlížely dlouhé balkony s bíle natřeným mřížovím na ulice a kanály, a bílé kupole se šarlatovými či zlatými pruhy se zdvihaly do špiček ostrých jako vrcholky věží.

Potřeba. Posun.

Docela dobře to mohlo být jiné město. Ulice byly užší a nerovně dlážděné, z obou stran stlačované domy pět i šest poschodí vysokými, s loupající se bílou omítkou, pod níž byly na mnoha místech vidět cihly. Tady žádné balkony nebyly. Kolem bzučely mouchy a bylo těžké poznat, jestli ještě pořád svítá, protože dole u země se natahovaly stíny.

Vyměnily si pohledy. Nevypadalo příliš nadějně, že tady najdou nějaký ter’angrial, ale už zašly příliš daleko, aby se zastavily. Potřeba.

Posun.

Nyneiva kýchla, než dokázala otevřít oči, a znovu, jakmile je otevřela. Při každém kroku se do vzduchu zvedala oblaka prachu. Tohle skladiště zdaleka nebylo takové jako ve Věži. Truhlice, bedýnky a sudy zaplňovaly malou místnost a hromadily se všelijak na sobě, takže mezi nimi zůstala jen uzounká ulička, a na všem ležela tlustá vrstva prachu. Nyneiva kýchla tak silně, až měla dojem, že jí spadnou boty – a prach zmizel. Všechen. Elain se tvářila poťouchle. Nyneiva neřekla nic, jenom se v duchu pevně soustředila na místnost bez prachu. Měla si na to vzpomenout.

Když se rozhlédla po té změti, povzdechla si. Místnost nebyla větší než ta, kde spala jejich těla v Salidaru, jenže prohledat tohle všechno... „To bude trvat týdny.“

„Můžeme to zkusit znovu. Aspoň nám to mohlo ukázat, co máme prohlížet.“ Elain mluvila stejně pochybovačně, jako se Nyneiva cítila.

Přesto, byl to stejně dobrý návrh jako každý jiný. Nyneiva zavřela oči a znovu došlo k posunu.

Když se opět podívala, stála na konci uličky dál ode dveří a hleděla na hranatou dřevěnou truhlu, která jí sahala nad pas. Železné pásy vypadaly zrezivělé a do truhly samotné jako by někdo aspoň dvacet let mlátil kladivem. Méně pravděpodobné úložiště pro něco užitečného, zvláště ter’angrial, si Nyneiva ani neuměla představit. Ale Elain stála hned vedle ní a koukala na truhlici.

Nyneiva položila ruku na víko – panty se otevřou hladce – a zatlačila. Neozvalo se dokonce ani vrznutí. Uvnitř ležely dva meče pokryté silnou vrstvou rzi a stejně zarezlý kyrys s prožranou dírou na změti do látky zabalených balíčků a něčeho, co vypadalo jako pozůstatky starého mandlu a kusy nádobí.

Elain sáhla na kotlík se zlomeným držadlem. „Ne týdny, ale aspoň zbytek noci.“

„Ještě jednou?“ navrhla Nyneiva. „Nemůže to uškodit.“ Elain pokrčila rameny. Zavřít oči. Potřeba.

Nyneiva se natáhla a rukou se dotkla čehosi tvrdého a oblého, pokrytého tlející látkou. Když otevřela oči, měla Elain ruku položenou vedle její. Mladší žena se usmívala od ucha k uchu.

Dostat to ven nebylo snadné. Ta věc nebyla právě malá a ony musely přesouvat potrhané kabáty, zprohýbané rendlíky a balíčky, v nichž byly sošky a vyřezávaná zvířata a všechno možné harampádí. Jakmile tu věc dostaly ven, musely ji držet mezi sebou. Vypadala jako velká zploštělá koule zabalená v rozpadající se látce. Když látku stáhly, ukázalo se, že je to mělká mísa ze silného křišťálu, přes loket v průměru, a uvnitř bylo vyřezáno cosi, co vypadalo jako převalující se mračna.

„Nyneivo,“ řekla Elain pomalu, „myslím, že tohle je...“

Nyneiva sebou trhla a málem pustila svůj konec mísy, jelikož ta náhle získala světle modrou barvu a vyřezávané mraky se pomalu převalovaly. O zlomek vteřiny později to zase byl čistý křišťál a vyřezávané mraky byly nehybné. Jenže ona si byla jistá, že nejsou stejné jako předtím.

„Je to ono,“ zvolala Elain. „Je to ter’angrial. A vsadím se o cokoliv, že má něco společného s počasím. Ale nejsem dost silná, abych ho zvládla sama.“

Nyneiva se nadechla a snažila se uklidnit. „Nedělej to! Neuvědomuješ si, že se můžeš utišit, takhle se zamotat s ter’angrialem, když nevíš, co dělá?“

Ta hloupá holka ještě měla drzost se na ni překvapeně zamračit. „Tohle je to, pro co jsme sem přišly, Nyneivo. A myslíš si snad, že je tu někdo, kdo ví o ter’angrialech víc než já?“

Nyneiva si odfrkla. Že ta ženská měla pravdu, ještě neznamenalo, že by ji neměla varovat. „Já neříkám, že není nádherný, jestli tohle dokáže něco s počasím – je to přímo skvělý – jenže nechápu, jak to může být ta věc, co potřebujeme. Tohle sněmovnu nepostrčí k Randovi ani od něj.“

„Co potřebuješ ‚není vždy to, co chceš',“ ocitovala Elain. „Lini to říkávala, když mě nepustila na projížďku nebo šplhat po stromech, ale možná to platí i tady.“

Nyneiva si odfrkla znovu. Možná to platilo, ale ona zrovna teď chtěla to, co chtěla. Bylo to snad tolik?

Mísa se jim vytratila z rukou a teď bylo na Elain, aby se polekala a zamumlala, že si na to nikdy nezvykne. Truhlice byla taky zavřená.

„Nyneivo, když jsem usměrnila do té mísy, cítila jsem... Nyneivo, není to jediný ter’angrial v téhle místnosti. Myslím, že jsou tu i angrialy a možná dokonce sa’angrialy.“

„Tady?“ řekla Nyneiva nevěřícně a rozhlížela se po přeplněné místnůstce. Ale když tady byl jeden, proč ne dva? Nebo deset, nebo sto? „Světlo, už neusměrňuj! Co kdybys třeba náhodou jeden z nich spustila? Mohla by ses utiš –“

„Já vím, co dělám, Nyneivo. Vážně. Vím to. Nyní musíme zjistit, kde přesně ten pokoj je.“

To se ukázalo jako nesnadný úkol. Ačkoliv byly závěsy na dveřích celé prorezavělé, dveře nebyly překážkou, ne v Tel’aran’rhiodu. Potíže začaly pak. Šerá úzká chodba za dveřmi měla na konci jen jedno malé okénko a z toho byla vidět jenom bíle omítnutá zeď přes ulici. Sešly dolů po ošlapaných kamenných schodech, ale moc jim to nepomohlo. Ulice klidně mohla být ta první, kterou v tomhle městě viděly, ať to bylo kdekoliv, všechny domy si byly podobné jako vejce vejci. Krámky v ulici neměly žádné vývěsní štíty a jediné, co označovalo hostince, byly modře natřené dveře. Červené zřejmě ukazovaly taverny.

Nyneiva se vydala hledat nějaký milník, něco, co by jim ukázalo, kde jsou. Něco, co by ukázalo, ve kterém městě jsou. Všechny ulice vypadaly jako ta první, ale ona našla most, obyčejný kamenný most, ne jako ty, které viděla předtím, a bez soch. Z prostředka mostu viděla jenom kanál, jenž se v obou směrech spojoval s dalšími, další mosty a další budovy s oprýskanou bílou omítkou.

Náhle si uvědomila, že je sama. „Elain.“ Ticho, jen ozvěna jejího hlasu. „Elain? Elain!“

Zlatovlasá žena se vynořila za rohem u paty mostu. „Tady jsi,“ vydechla Elain. „Vedle tohohle místa vypadá i králičí doupě jako dobře naplánované. Na chvilku jsem se otočila a tys už byla pryč. Našla jsi něco?“

„Vůbec nic.“ Nyneiva se znovu podívala na kanál, než se připojila k Elain. „Nic užitečnýho.“

„Alespoň si můžeme být jisté, kde jsme. Ebú Dar. Musí to být on.“ Elainin krátký kabátek a široké kalhoty se změnily na zelené hedvábné roucho se záplavou krajek na manžetách, vysokým, složitě vyšívaným límcem a úzkým výstřihem, sahajícím značně hluboko mezi ňadra. „Nenapadá mě žádné jiné město s tolika kanály, kromě Illianu, a tohle rozhodně není Illian.“

„To doufám,“ řekla Nyneiva chabě. Dokonce ji vůbec nenapadlo, že by je jejich pátrání naslepo mohlo zavést do Sammaelova doupěte. Uvědomila si, že se i její šaty změnily, tmavomodré hedvábí vhodné na cesty spolu s lněným pláštěm. Nechala plášť zmizet, ale šaty si nechala.

„Ebú Dar se ti bude líbit, Nyneivo. Ebúdarské vědmy vědí víc o bylinkách než kdo jiný. Dokážou napravit cokoliv. Musejí, protože Ebúdarci začínají souboje kvůli kýchnutí, šlechtici i obyčejní lidé, muži i ženy.“ Elain se zahihňala. „Tom říkal, že tam kdysi žili levharti, ale odešli, protože zjistili, že Ebúdarci jsou příliš nedůtkliví, aby se s nimi dalo žít.“

„To je moc pěkný,“ řekla jí Nyneiva, „ale pro mě za mě se můžou probodávat, jak jen se jim zlíbí. Elain, můžeme klidně odložit prsteny a vyspat se. Nemohla bych se odsud vrátit do toho pokoje, ani kdybych měla dostat šátek, až se tam dostanu. Kdyby jenom existoval způsob, jak bychom si mohly udělat mapu...“ Zachmuřila se. Stejně dobře mohla chtít v bdělém světě křídla. Kdyby dokázaly zmapovat Tel’aran’rhiod, mohly by získat tu mísu.

„Tak prostě budeme muset jet do Ebú Daru a hledat,“ prohlásila Elain pevně. „Ve skutečném světě. Aspoň víme, ve které části města hledat.“

Nyneiva se rozzářila. Ebú Dar ležel od Salidaru jen pár set mil po Eldar. „To zní moc dobře. A tak se dostaneme pryč dřív, než nám to všechno spadne na hlavu.“

„Opravdu, Nyneivo. Je tohle pořád ještě pro tebe to nejdůležitější?“

„Je to jediný důležitý. Napadá tě něco jinýho, co se dá udělat tady?“ Elain zakroutila hlavou. „Pak se klidně můžem vrátit. Ráda bych se dneska v noci trochu prospala.“ Nedalo se poznat, kolik času uplynulo v bdělém světě během pobytu v Tel’aran’rhiodu. Občas hodina tam byla hodina tady, občas den i víc. Naštěstí to zřejmě nefungovalo obráceně, nebo aspoň ne moc, jinak mohl člověk ve spánku umřít hlady.

Nyneiva vystoupila ze sna...

...a otevřela oči, zírajíc upřeně na polštář, který byl stejně propocený jako ona. Otevřeným oknem dovnitř nezavál ani záchvěv vánku. Na Salidar padlo ticho, nejhlasitěji teď znělo tiché volání bukačů. Nyneiva se posadila, rozvázala šňůrku na krku a sundala pokroucený kamenný prsten. Malou chvíli hladila Lanův těžký zlatý. Elain se zavrtěla, pak se posadila, zívla a usměrněním zapálila pahýl svíčky.

„Myslíš, že to k něčemu bude?“ zeptala se Nyneiva tiše.

„To nevím.“ Elain se odmlčela, aby rukou zakryla zívnutí. Jak se té ženské dařilo vypadat při zívání tak hezky, když měla vlasy jako vrabčí hnízdo a líčko jí hyzdil rudý otisk od polštáře? Tohle tajemství by mohla vypátrat jedině Aes Sedai. „Co já vím, je, že ta mísa by mohla dělat něco s počasím. Vím o ukrytém skladišti ter’angrialů a angrialů, které je třeba předat do správných rukou. Je naší povinností vydat je sněmovně. Nebo aspoň Sheriam. Vím, že jestli je tohle nepřiměje podpořit Randa, tak budu hledat, dokud nenajdu něco, co je přesvědčí. A vím, že chci spát. Nemůžeme si o tom promluvit až ráno?“ Bez čekání na odpověď zhasila svíčku, stočila se zase na posteli do klubíčka, a jakmile se hlavou dotkla polštáře, dýchala zhluboka a pomalu ze spánku.

Nyneiva se znovu natáhla a zírala na temný strop. Aspoň budou brzy na cestě do Ebú Daru. Možná zítra. Nejdéle za den za dva, aby se mohly připravit na cestu a zastavit proplouvající říční bárku. Nejdéle...

Náhle si vzpomněla na Theodrin. Jestli jim budou přípravy trvat dva dny, Theodrin bude chtít své dvě schůzky, jako že kachna má peří. A čekala, že Nyneiva dnes v noci nepůjde spát. Nemohla to sice zjistit, ale...

Nyneiva si ztěžka povzdechla a vylezla z postele. V místnosti nebylo moc místa, ale ona ho využila dobře, a s každou chvílí byla stále rozzlobenější. Chtěla se jenom dostat odsud. Řekla, že se neumí poddávat, ale možná umí utíkat. Bylo by tak krásné usměrňovat, kdykoliv by chtěla. Ani si nevšimla, že jí po tvářích začaly stékat slzy.