Pán chaosu

34 Cesta do Salidaru

Egwain si opláchla obličej. Dvakrát. Pak našla své sedlové brašny a nacpala do nich věci. Slonovinový hřeben a kartáč a zrcátko a krabičku se šitím – malou umně zlacenou kazetku, v níž kdysi nejspíš odpočívaly šperky nějaké urozené dámy – a bílou kostku mýdla vonícího po růžích, čisté punčochy a košile a šátky a spoustu dalších věcí, až byly kožené brašny vyboulené a ona jenom tak tak zapjala přezky. Několikery šaty a pláště a aielská loktuše zůstaly, aby z nich zabalila ranec, který úhledně svázala provazem. Když skončila, rozhlédla se kolem sebe, jestli si chce vzít ještě něco. Vše tady bylo její. Dostala dokonce i stan, ale ten byl rozhodně až příliš velký, stejně jako koberce a podušky. Křišťálové umyvadlo bylo nádherné a příliš těžké. To stejné platilo o truhlicích, ačkoliv některé měly překrásně vypracované řemení a rozkošné řezby.

Teprve tehdy, když ze všech věcí přemýšlela o truhlicích, si uvědomila, že se snaží oddálit to nejtěžší. „Odvahu,“ řekla si suše. „Aielské srdce.“

Ukázalo se, že je docela dobře možné natáhnout si punčochy, aniž by se posadila, pokud jí nevadilo, že poskakuje kolem dokola. Následovaly pevné boty, dobré, pokud bude muset jít daleko, a hedvábná spodnička, bílá a měkká. Pak tmavozelené jezdecké šaty s úzkými rozdělenými suknicemi. Naneštěstí jí padly až příliš těsně kolem boků, dost na to, aby jí, celkem zbytečně, připomněly, že si delší dobu pohodlně nesedne.

Nemělo smysl chodit ven. Bair a Amys nejspíš byly ve svých stanech, ale ona nehodlala riskovat, že by ji některá z nich mohla vidět, jak to provádí. Bylo by to, jako kdyby je uhodila. Tedy pokud to bude fungovat. Pokud ne, tak ji čekala velmi dlouhá jízda.

Nervózně si přejela prsty dlaně, uchopila saidar a nechala se jím naplnit. A ošila se. Díky saidaru si všecko uvědomovala víc, včetně vlastního těla, což by právě v této chvíli docela ráda oželela. Snažit se o něco nového, něco, co, pokud věděla, ještě nikdy nikdo nezkusil, by se mělo provádět pomalu a opatrně, ale ona se pravého zdroje chtěla tentokrát co nejrychleji zbavit. Rázně usměrnila prameny vzduchu.

Vzduch uprostřed stanu se podél jejího tkaniva zamihotal a druhou stranu zahalil do mlhy. Jestli měla pravdu, tak právě vytvořila místo, kde byl vnitřek jejího stanu podobný jeho odrazu v Tel’aran’rhiodu, že přímo tady to neznamenalo žádný rozdíl. Jedno bylo druhé. Existoval však jenom jeden způsob, jak se přesvědčit.

Hodila si sedlové brašny přes rameno, pod paži si strčila ranec, prošla tkanivem a propustila saidar.

Byla v Tel’aran’rhiodu. Aby to věděla jistě, stačilo jen podívat se na lampy, které byly předtím zapálené, ale nyní již nehořely, a přesto tu bylo jakés takés světlo. Věci se ve chvilce, kdy se na ně nedívala, lehce posouvaly, umyvadlo, truhlice. Byla v Tel’aran’rhiodu v těle. Cítila se stejně, jako když tu byla ve snu.

Vyrazila ven. Měsíc ve třetí čtvrti svítil na stany, kde nehořely žádné ohně a nic se tu nehýbalo, a na Cairhien, který vypadal podivně vzdálený a podivně zahalený ve stínu. Zůstal jedině problém, jak se skutečně dostat do Salidaru. Na to taky myslela. Hodně záleželo na tom, jestli tu má stejnou kontrolu v těle, jako když byla součástí světa snů.

Napřela svou mysl na to, co najde, obešla stan – a usmála se. Tady stála Bela, malá kosmatá kobylka, na které před dávnými časy vyjela z Dvouříčí. Byla to jenom snová Bela, ale podsaditá kobylka při pohledu na ni pohodila hlavou a zařehtala.

Egwain shodila zavazadla a popadla koníka kolem krku. „Taky tě moc ráda vidím,“ zašeptala. Tmavé vlahé oko, jež na ni shlíželo, patřilo Bele, odraz neodraz.

Bela měla sedlo s vysokými rozsochami, které si také představila. Obvykle bylo pohodlné na dlouhé cestování, ale ne měkké.

Egwain si ho úkosem prohlížela a zauvažovala o tom, jak by vypadalo čalouněné, pak ji však něco napadlo. V Tel’aran’rhiodu jste mohly změnit všechno, když jste věděly jak, dokonce i samy sebe. Jestli měla dost velkou kontrolu, aby vytvořila Belu, i když tu byla v těle... Soustředila se na sebe.

S úsměvem upevnila sedlové brašny a ranec za sedlo, vyškrábala se nahoru a docela pohodlně se usadila. „To není podvádění,“ řekla kobylce. „Nečekaly by, že celou cestu do Salidaru pojedu v tomhle stavu.“ No, když na to tak myslela, tak nejspíš čekaly. I tak, aielské srdce neaielské srdce, existovaly jisté hranice. Otočila Belu a jemně kobylku pobídla patami. „Musím jet co nejrychleji, takže musíš běžet jako vítr.“

Než měla čas se zasmát nad obrazem, který jí přišel na mysl, jak se bachratá Bela žene jako vítr, kobylka už běžela. Krajina se rozmazala a míhala se kolem. Egwain chvíli visela na sedlové hrušce a pusu měla otevřenou. Bylo to, jako by Bela s každým krokem urazila několik mil. S prvním krokem ještě měla čas si uvědomit, že jsou na břehu řeky pod městem, kde po tmavých vodách plují lodi mezi pruhy měsíčního světla, a ještě když se snažila trhnout otěžemi a zastavit Belu, aby po hlavě nevletěla do vody, další krok je přenesl na zarostlé návrší.

Egwain zvrátila hlavu dozadu a zasmála se. Tohle byla nádhera! Až na to, že byl kraj rozmazaný, rychlost téměř necítila. Vlasy jí jen tak tak stačily zavlát, klesly dolů a zase se zvedly. Bela běžela tím samým plouživým klusem, na nějž si vzpomínala, ale to, jak všechno vždy náhle poskočilo, bylo vzrušující; jednu chvíli tu byla vesnická ulice, tichá v měsíčním světle, vzápětí venkovská silnice vinoucí se mezi vršky, potom louka, kde tráva sahala Bele až k plecím. Egwain se jenom občas zastavila, aby se zorientovala – s tou úžasnou mapou v hlavě, s tou, kterou vyrobila žena se Siuaniným jménem, neměla nejmenší potíže – a jinak nechala Belu klusat. Vesnice a městečka se objevovaly a mizely jako šmouhy, velká města – jedno, o němž si myslela, že je jistě Caemlyn, hradby byly v noci stříbřitě bílé – a jednou, v zalesněných kopcích, se ze země zvedla hlava a ramena obrovské sochy, pozůstatek nějakého státu ztraceného v dějinách, s omšelým úšklebkem, tak náhle Bele po boku, až Egwain málem zavřískla, jenže socha zmizela dřív, než stačila otevřít pusu. Měsíc se mezi skoky skoro vůbec nepohnul, vlastně se za celou cestu moc neposunul. Den dva, než dorazí do Salidaru? Takhle to Sheriam řekla. Moudré měly pravdu. Všichni tak dlouho věřili, že Aes Sedai vědí všechno, až tomu uvěřily i Aes Sedai. Dneska v noci jim dokáže, že se zmýlily, ale ony si jejího důkazu nejspíš ani nevšimnou. Ony vědí.

Po chvíli, když si byla jistá, že je někde hluboko v Altaře, nechala Belu dělat menší skoky, častěji jí přitahovala otěže, chvíli jela dokonce normálně, zvlášť pokud byla poblíž nějaká vesnice. Občas na tmou zahaleném hostinci visel vývěsní štít, na kterém bylo také jméno vesnice, jako Marellský hostinec nebo Hostinec v Ioninském Prameni, a v měsíčním světle, spolu s tím zvláštním světlem Tel’aran’rhiodu, nebylo obtížné nápisy přečíst. Kousek po kousku si začala být naprosto jistá tím, kde je vzhledem k Salidaru, a začala dělat stále menší skoky, pak žádné, jen nechala Belu normálně klusat lesem, kde vysoké stromy zabily většinu podrostu a sucho zbytek.

Přesto ji překvapilo, když se před ní náhle objevila slušně velká vesnice, v měsíčním svitu tichá a tmavá. Muselo to však být správné místo.

Na kraji, kde začínaly kamenné domy s doškovými střechami, sesedla a posbírala si věci. Bylo pozdě, ale v bdělém světě by tu stále ještě mohli být lidé. Nebylo třeba je plašit tím, že by se mezi nimi zčistajasna zjevila. Kdyby to uviděla některá Aes Sedai, mohla by špatně pochopit, kdo je, a Egwain by ani nemusela dostat příležitost čelit sněmovně.

„Uhánělas jako vítr,“ zamumlala a naposledy Belu objala. „Kéž bych tě mohla vzít s sebou.“ Byla to samozřejmě zbytečná představa. Co bylo vytvořeno v Tel’aran’rhiodu, mohlo existovat jen tady. Koneckonců, to tady nebyla skutečná Bela. Přesto cítila lítost, když se ke kobylce obracela zády – nepřestane si Belu představovat, ať existuje tak dlouho, jak jen bude možné – a spletla svou mihotavou oponu z ducha. Prošla jí s hlavou vysoko vztyčenou, připravená čelit všemu, co přijde, s aielským srdcem.

Udělala jeden krok a vytřeštila oči s ostrým: „Ouvej!“ Změny, které vytvořila v Tel’aran’rhiodu, ve skutečném světě neexistovaly o nic víc než Bela. Plameny se prudce vrátily, a s nimi to bylo, skoro jako by k ní mluvila Sorilea. Když vezmeš to, co jsi udělala, abys dostála svému toh, a budeš to brát tak, jako by se to nikdy nestalo, jak jsi dostála svému toh? Pamatuj na své aielské srdce, děvče.

Ano. Bude si to pamatovat. Byla tu, aby vybojovala bitvu, ať už to Aes Sedai věděly nebo ne, byla připravená bojovat o právo stát se Aes Sedai, připravená čelit... Světlo, čemu?

V ulicích byli lidé, několik jich přecházelo mezi domy, kde světla z oken vytvářela zlaté kaluže. Egwain, kráčející trochu nejistě, přistoupila ke šlachovité ženě v bílé zástěře a uštvaným výrazem. „Promiň. Jmenuju se Egwain z al’Vereů. Jsem přijatá –“ žena věnovala jejím jezdeckým šatům ostrý pohled – „a právě jsem dorazila. Můžeš mi říct, kde je Sheriam Sedai? Musím ji hned najít.“ Sheriam už nejspíš spala, ale pokud ano, Egwain ji hodlala vzbudit. Nařídily jí, aby přišla, jak nejrychleji to půjde, a Sheriam se dozví, že je tady.

„Každý přijde za mnou,“ zamumlala žena. „Copak někdo dělá něco pro sebe? Ne, chtějí, aby to pro ně udělala Nildra. Vy přijatý jste nejhorší. No, nemám celou noc. Pojď za mnou, jestli chceš. Jestli ne, můžeš si ji najít sama.“ Nildra bez ohlédnutí vyrazila.

Egwain ji mlčky následovala. Bála se, že když otevře pusu, řekne té ženské, co si myslí, a to byl těžko způsob, jak začít pobyt v Salidaru. Jakkoliv by mohl být krátký. Přála si, aby se její aielské srdce a dvouříčská hlava dokázaly dát dohromady.

Nebylo to daleko, kousek nahoru udusanou ulicí a zahnout do další, užší uličky. Z některých domů se ozýval smích. Nildra se zastavila u domu, kde panovalo ticho, ačkoliv za okny předního pokoje se svítilo.

Nildra se zastavila jen na tak dlouho, aby zaklepala, a pak šla dál dřív, než někdo odpověděl. Její pukrle bylo naprosto dokonalé, byť rychlé, a promluvila poněkud uctivějším tónem než předtím. „Aes Sedai, tahle holka tvrdí, že se jmenuje Egwain, a –“ Dál se nedostala.

Byly tu všechny, těch sedm ze Srdce Kamene, nevypadaly, že by se chystaly do postele, ačkoliv všechny až na mladou ženu se Siuaniným jménem měly róby. Z toho, jak měly židle přitažené k sobě, se zdálo, že Egwain přišla do diskuse. Sheriam ze židle vyskočila první a pokynem ruky propustila Nildru. „Světlo, dítě! Už?“

Nildřině úkloně nikdo nevěnoval pozornost, ani jejímu kradmému odfrknutí, když odcházela.

„Nečekaly jsme tě,“ řekla Anaiya a s hřejivým úsměvem uchopila Egwain za ruce. „Ne takhle brzy. Vítej, dítě. Vítej.“

„Má to nějaké vedlejší účinky?“ chtěla vědět Morvrin. Nevstala, ani Carlinya nebo ta mladá Aes Sedai, ale napjatě se předkláněla. Všechny ostatní měly róby z hedvábí nejrůznějších odstínů, některé z brokátu, jiné vyšívané. Ona měla prosté hnědé sukno, i když vypadalo měkké a jemně tkané. „Cítíš po té zkušenosti nějaké změny? Měly jsme jen málo, podle čeho jsme se mohly řídit. Upřímně řečeno, jsem překvapená, že to fungovalo.“

„Měly jsme vidět, jak to funguje, abychom věděly, jak dobře to šlo.“ Beonin se odmlčela a usrkla čaj, pak položila šálek s podšálkem na rozvrzaný stolek. Šálek a podšálek spolu neladily, ale to neladil ani nábytek, a většina vypadala stejně vachrlatě jako stolek. „Jestli jsou nějaké vedlejší účinky, dají se léčit a bude to vyřízené.“

Egwain od Anaiyi okamžitě ustoupila a položila své věci na podlahu. „Ne, jsem docela v pořádku. Vážně, jsem.“ Mohla zaváhat. Anaiya ji mohla docela dobře vyléčit bez ptaní. To by však bylo podvádění.

„Vypadá docela zdravá,“ prohlásila Carlinya chladně. Vlasy měla skutečně krátké, tmavé kudrny jí jen tak tak zakrývaly uši. Nebylo to jenom něco, co udělala v Tel’aran’rhiodu. Měla na sobě samozřejmě bílou, dokonce i výšivka byla provedena bílou nití. „Později můžeme nechat některou žlutou, aby ji řádně prohlédla, jestli to bude potřeba.“

„Ať se pořádně postaví oběma nohama na zem,“ zasmála se Myrelle. Měla šaty tak hustě vyšité žlutými a červenými kvítky, až skoro nebyla vidět zelená látka vespod. „Právě za noc překonala tisíc leguí. Za pár hodin.“

„Nemáte čas nechat ji hledat zem,“ vložila se do toho důrazně ta mladá Aes Sedai. Na shromáždění skutečně působila nepatřičně ve žlutých šatech se sukní s modrým prostřiháváním a hlubokým kulatým výstřihem lemovaným modrou výšivkou. Taky byla jediná, u níž bylo možné určit věk. „Ráno se na ni vrhne sněmovna. Jestli nebude připravená, Romanda ji vykuchá jako tlustého kapra.“

Egwain spadla brada. Hlas působil víc než slova. „Ty jsi Siuan Sanche. Ne, to není možný!“

„Och, ale je to možné, to teda je,“ utrousila Anaiya suše a vrhla po mladé ženě trpitelský pohled.

„Siuan je opět Aes Sedai.“ Myrelle se tvářila spíš rozhořčeně než trpitelský.

Musela to být pravda – ony to řekly – ale Egwain tomu nedokázala uvěřit, ani když jí to Sheriam vysvětlila. Nyneiva že vyléčila utišení? Díky tomu, že byla utišená, teď Siuan vypadá stejně stará jako Nyneiva? Siuan byla vždycky přísná žena s tvrdou tváří, která jenom pořád rozkazovala, a srdce měla taky pěkně tvrdé, nebyla to tahle hezká žena se smetanovou pletí a téměř rozkošnými rty.

Egwain Siuan pozorovala, zatímco Sheriam mluvila. Ty modré oči však zůstaly stejné. Jak mohla vidět její pohled, dost silný, aby jím mohla zatloukat hřebíky, a nepoznat jej? No, tvář byla dostatečnou odpovědí. Ale Siuan byla také vždycky silná v jediné síle. Když dívka začala studovat, vyžadovala se od ní zkouška, aby se poznalo, jak silná bude, ale jakmile sílu jednou získala, už se dál nezkoušela. Egwain už znala dost, aby jinou ženu ve chvilce zvážila. Sheriam byla úplně jasně nejsilnější žena v místnosti kromě Egwain samotné, následovala Myrelle, ačkoliv se to dalo těžko poznat s jistotou. Ostatní je těsně následovaly, až na Siuan. Ta byla zdaleka nejslabší.

„Tohle je skutečně Nyneivin nejpozoruhodnější objev,“ řekla Myrelle. „Žluté berou to, co udělala, a konají vlastní divy, ona to však začala. Posaď se, dítě. Je to dlouhý příběh, abys ho poslouchala vestoje.“

„Radši budu stát, děkuji.“ Egwain si prohlížela židli s rovným opěradlem a dřevěným sedadlem, kterou jí Myrelle ukázala, a jen tak tak potlačila zachvění. „A co Elain? Je taky v pořádku? Chci slyšet všechno o ní a o Nyneivě.“ Nyneivin nejpozoruhodnější objev? To ukazovalo na víc než jen jeden. Vypadalo to, že s moudrými zaostala. Bude si muset pospíšit, aby je dohnala. Aspoň si myslela, že jí to teď bude dovoleno. Těžko by ji vítaly takhle přívětivě, kdyby ji chtěly poslat s hanbou pryč. Neudělala jediné pukrle ani žádnou jedinkrát neoslovila Aes Sedai – spíš pro to, že k tomu nedostala příležitost, než z jiného důvodu; čelit Aes Sedai se vzdorem nebylo právě nejvhodnější – a přesto ji žádná nesepsula. Možná to nakonec nevěděly. Pak ale, proč?

„Kromě menších potíží, které teď s Nyneivou mají se svým postavením,“ začala Sheriam, ale Siuan ji drsně přerušila.

„Proč tu všechny blábolíte jako holky bez mozku? Už je pozdě, abyste se bály pokračovat. Začalo to, vy jste to začaly. Buď to dokončete, nebo vás Romanda pověsí na slunko vyschnout hned vedle téhle holky, a Delana, Faiselle a zbytek sněmovny tam budou s ní, aby jí pomohly vás natáhnout.“

Sheriam a Myrelle se k ní otočily téměř zároveň. Všechny Aes Sedai to udělaly, Morvrin a Carlinya se pootočily na židli. Chladné aessedaiovské oči zíraly z chladných aessedaiovských tváří.

Zprvu Siuan čelila těmto pohledům vlastním vyzývavým pohledem, jako jedna z Aes Sedai, byť zdánlivě mnohem mladší. Pak trochu sklonila hlavu a na tvářích jí naskočily rudé skvrny. Se sklopenýma očima vstala ze židle. „Mluvila jsem ve spěchu,“ zamumlala tiše. Její oči se nezměnily – Aes Sedai si toho asi nevšimly, ale Egwain je viděla – a přesto se to Siuan pořád vůbec nepodobalo.

Egwain také viděla, že nemá nejmenší tušení, co se tu děje. Ne jenom Siuan Sanche mírná jako jehňátko. Tedy pokud ji k tomu dotlačily. To byl nejmenší problém. Co začaly? Proč by ji měl někdo věšet, pokud by přestaly?

Aes Sedai si vyměnily nečitelné pohledy, jak už to tak Aes Sedai dělávají. Morvrin přikývla první.

„Byla jsi povolána z velmi zvláštního důvodu, Egwain,“ prohlásila Sheriam vážně.

Egwain se rozbušilo srdce prudčeji. Nevědí to o ní. Nevědí. Ale co tedy?

„Ty,“ pokračovala Sheriam, „budeš příští amyrlin.“