Pán chaosu

50 Pichláky

Rand strávil zbytek dne ve svých komnatách ve Slunečním paláci, většinou ležel v posteli, obrovském loži se čtyřmi hranatými sloupky z černého dřeva, silnějšími než jeho noha, a vyleštěnými tak, že se mezi klíny slonovinových intarzií leskly. Jako protiklad k pozlacenému předpokoji a hlavnímu pokoji byl nábytek v ložnici všechen z černého dřeva a slonoviny, byť o nic méně hranatý.

Sulin běhala sem a tam, natřásala mu polštáře a upravovala lněnou pokrývku, brumlala, že pokrývky na podlaze byly zdravější, přinesla mu mátový čaj, o nějž nepožádal, a punč, který nechtěl, dokud jí nerozkázal, aby toho nechala. „Jak můj pán Drak velí,“ zavrčela se sladkým úsměvem. Předvedla druhé dokonalé pukrle, ale vyrazila ven, jako by se nehodlala namáhat s otevíráním dveří.

Min s ním rovněž zůstala, seděla na žíněnce, držela ho za ruku a mračila se, až usoudil, že se bojí, že Rand umírá. Nakonec ji taky vyhnal ven, alespoň na tak dlouho, aby si mohl natáhnout tmavošedé roucho, které předtím vždycky nechával v šatníku. Našel tam ještě něco jiného, až úplně vzadu. Úzké nezdobené dřevěné pouzdro s flétnou, které mu daroval Tom Merrilin. Randovi to připadalo tak dávno. Posadil se k jednomu vysokému úzkému oknu a pokusil se hrát. Po tak dlouhé době to zprvu bylo spíš kvílení a odmlky než co jiného. Právě tyhle podivné zvuky přitáhly Min zpátky.

„Zahraj mi,“ vyhrkla a potěšením, nebo možná ohromením, se zasmála a samozřejmě se mu usadila na koleni, zatímco on se snažil s pramalým úspěchem vyloudit nějakou rozeznatelnou melodii. A takhle to vypadalo, když k nim vrazily moudré, Amys, Bair, Sorilea a asi tucet dalších. Min se, celá rudá, rychle vyškrábala na nohy a urovnávala si kabátec tak, až jste si mohli myslet, že se tady prali.

Bair a Sorilea byly u něj dřív, než se zmohl na slovo.

„Podívej se doleva,“ nařídila mu Sorilea, zvedla mu palcem víčko a přistrčila k němu ošlehaný obličej. „Teď doprava.“

„Máš moc rychlý tep,“ zamumlala Bair, držíc mu kostnaté prsty na krku.

Nandera nejspíš vyslala Děvy, jakmile se mu podlomila kolena. Sorilea zřejmě rozehnala menší vojsko moudrých, které se hodlaly vrhnout na palác, a vzala s sebou jenom tuhle menší hordu. A Sorilea Nesorilea, zřejmě se všechny chtěly dostat u Car’a’carna na řadu. Když s Bair skončily, jejich místa zaujaly Amys a Colinda, hubená ženská s pronikavýma šedýma očima, která vypadala na střední věk, až na to, že měla stejně silnou osobnost jako Sorilea. To ale měla Amys taky a ještě spousta dalších. Štouchaly do něj, dloubaly, koukaly a nadávaly mu do tvrdohlavců, když odmítl skákat na místě. Zřejmě si opravdu myslely, že to udělá.

Min rovněž neprošla bez povšimnutí, zatímco se moudré střídaly u Randa, ostatní obklopily ji, kladly jí stovky otázek, všechny ohledně jejích vidění. Z čehož ona vykulila oči a zírala na ně a na Randa, jako kdyby uvažovala, jestli jí snad čtou myšlenky. Amys a Bair to vysvětlily – Melain si nedokázala nechat zprávu o holčičkách pro sebe – a místo toho, aby oči ještě víc vykulila, málem jí vypadly z důlků. Dokonce i Sorilea zřejmě přijala Melainin názor, že Min její schopnost staví více méně na roveň moudré, jelikož však moudré byly moudré – což v podstatě odpovídalo tomu, že Aes Sedai jsou Aes Sedai – musela všechno opakovat tolikrát, kolik bylo moudrých, protože ty, které se motaly kolem Randa, si chtěly být jisté, že jim nic neušlo.

Jakmile Sorilea a ostatní váhavě usoudily, že si potřebuje jenom odpočinout, a odešly s rozkazem, aby si odpočinul, Min se mu zase pohodlně usadila v klíně. „Ony mluví ve snech?“ řekla potřásajíc hlavou. „To snad ani není možný, je to jako něco z příběhů.“ Zamračila se. „Jak je podle tebe Sorilea stará? A ta Colinda. Viděla jsem – Ne. Ne, s tebou to nemá nic společného. Možná na mě působí to horko. Když něco vím, tak to vím vždycky. Musí to být tím horkem.“ V očích jí poťouchle zasvitlo. Pomalu se naklonila blíž a našpulila rty k polibku. „Když je našpulíš takhle,“ zamumlala, když se skoro dotýkala jeho, „mohlo by to pomoct. V tom posledním kousku se skoro dal rozeznat ‚Kohout v bryndě'.“ Chvíli mu trvalo, než pochopil, clonila mu celý výhled, ale když mu to došlo, musel skutečně vypadal skvěle, protože ona se mu se smíchem zhroutila na prsa.

Zakrátko došla zpráva od Coiren, ptala se na jeho zdraví, doufala, že není nemocný, a ptala se, jestli by ho mohla se dvěma sestrami navštívit. Nabízela léčení, pokud by si to přál. Zatímco Rand zprávu četl, Luis Therin se zavrtěl, jako by se probouzel ze spánku, avšak jeho nejasné nespokojené mumlání se nedalo srovnávat s výbuchem vzteku v Caemlynu, a zřejmě zase usnul, když Rand dopis odložil.

Bylo to v ostrém protikladu k chování Merany. A připomnělo mu to, že se ve Slunečním paláci dopoledne nestane nic, aby to Coiren v plném znění nevěděla do západu slunce, jestli ne dřív. Poslal v odpověď zdvořilé poděkování za její přání a zdvořilé odmítnutí nabídky. Pořád se cítil unavený a chtěl mít všech pět pohromadě, než se zase setká s nějakou Aes Sedai. Aspoň částečně proto odmítl.

V tom samém dopise Rand také požádal o návštěvu Gawyna. S Elaininým bratrem se setkal jen jednou, ale měl ho rád. Gawyn ale nepřišel a ani neodpověděl. Rand smutně usoudil, že Gawyn věří těm příběhům o své matce. Těžko můžete po někom žádat, aby takové věci prostě přestal věřit. Kdykoliv na to pomyslel, dostal tak pochmurnou náladu, že dokonce i Min si zoufala, když se ho snažila povzbudit. Byl-li Rand v takové náladě, ani Perrin, ani Loial se nezdržovali v jeho blízkosti.

O tři dny později přišla od Coiren další žádost, stejně zdvořilá, a tři dny poté další, ale on se omluvil i nyní. Částečně to bylo kvůli Alanně. Cítil ji daleko a nejasně, ale s každou hodinou se blížila. Nebylo divu, Rand si byl jistý, že Merana Alannu vybere jako jednu ze šesti. Nehodlal si Alannu pustit blíž než na míli k tělu, rozhodně ne na dohled, ale řekl, že je postaví na roveň Coiren, a myslel to vážně. Takže Coiren bude muset mít ještě chvíli strpení. Kromě toho měl stejně moc práce.

Rychlá návštěva ve škole v bývalém Barthanesově paláci nakonec nebyla tak rychlá. Idrien Tarsinová znovu čekala ve dveřích, aby mu ukázala všechny možné vynálezy a objevy, často nesrozumitelné, a taky dílny, kde nyní různé nové radlice, brány a sekačky vyráběli na prodej, potíž však nastala s Heridem Felem. Nebo možná s Min. Felovi se myšlenky jako obvykle zatoulaly, jeho jazyk je následoval, a mužík očividně zapomněl, že tu Min je. Zapomněl na ni několikrát. Ale Rand ho ještě nestačil pořádně nasměrovat k tomu, co chtěl vědět, když si jí Fel náhle poprvé všiml a vyskočil jako splašený králík. Pak se jí neustále omlouval za zpola vykouřenou fajfku, kterou si jako obvykle zapomněl zapálit, neustále si oprašoval popel z mohutného teřichu a neustále si uhlazoval řídké šedé vlasy. Min se to očividně líbilo, ačkoliv proč se jí líbilo, že ten člověk zapomíná na její přítomnost, to Rand netušil. Dokonce Fela políbila na temeno, když se s Randem zvedli k odchodu, po čemž stařík zůstal jako opařený. Taky mu moc nepomohlo, když zjistil, co Fel vykoumal ohledně zámků na věznici Temného a o Poslední bitvě.

Příštího dne dostal noticku vmáčknutou na utržený růžek pergamenu.

Byl to spěšný škrabopis s podpisem vtištěným do rožku a Randovi nedával smysl. Když se ale snažil znovu spojit s Felem, stařík zjevně řekl Idrien, že se zase cítí být mladý, a odešel na ryby. Uprostřed sucha. Randa napadlo, že snad stařík nakonec přišel o rozum úplně. Min však ta poznámka rozhodně pobavila. Zeptala se, může-li si ji nechat, a on ji několikrát přistihl, jak se nad ní zubí.

Ať už Fel o rozum přišel nebo nikoliv, Rand se rozhodl, že příště přijde bez Min, ale pravdou bylo, že měl potíže ji sehnat, když ji potřeboval. Zřejmě trávila mnohem víc času s moudrými než s ním. Nechápal, proč ho to tak rozhořčuje, ale všiml si toho, že má sklony na lidi štěkat, když je Min mezi stany. Bylo dobře, že s ním nebývala častěji. Lidé by si toho všimli. Lidé by mluvili a divili by se. V Cairhienu, kde všichni sluhové hráli vlastní verzi hry rodů, by mohlo být nebezpečné, kdyby si lidé začali říkat, nakolik je pro něj důležitá. Bylo dobře, že je pryč. Snažil se neštěkat.

On však Min potřeboval, aby se mu podívala na šlechtice, kteří za ním začali postupně přicházet a ptát se jej na zdraví – ta podlomená kolena musela vyvolat řeči – usmívali se a vyzvídali, jak dlouho hodlá setrvat v Cairhienu tentokrát, co má v plánu, smějí-li se ptát, a usmívali se ještě víc, bez ustání se usmívali. Jediný, kdo se na něj tak usilovně neusmíval, byl Dobraine, který si stále holil čelo jako voják a pruhy na kabátci měl odřené od kyrysu, který nechtěl nosit v paláci. A Dobraine byl tak mrzutý a kladl přesně ty samé otázky, že byl Rand skoro ještě šťastnější, když odcházel, než když odcházeli ostatní.

Min se dařilo být při audiencích, vmáčkla je mezi to, co prováděla u moudrých. Rand se nehodlal ptát. Potíž byla, jak ji udržet schovanou.

„Mohla bych prostě předstírat, že jsem tvoje markytánka,“ zasmála se Min. „Mohla bych se kolem tebe ovíjet a krmit tě hrozny – no, hrozinkama, už jsem nějakou dobu pořádnej hrozen neviděla – a ty bys mi mohl říkat můj malý drahoušku. Pak by se nikdo nedivil, proč tu jsem.“

„Ne,“ štěkl a ona zvážněla.

„Opravdu si myslíš, že by po mně Zaprodanci šli jenom kvůli tomuhle?“

„Mohli by,“ řekl jí stejně vážně. „Temný druh jako Padan Fain by to udělal, jestli je ještě naživu. To bych se neodvážil riskovat, Min. V každém případě nedovolím, aby si o tobě tihle špinaví Cairhieňani mysleli něco takového, a ani Tairenové.“ Aielové, to bylo něco jiného. Podle nich bylo utahovat si z ní legrační, vlastně velice zábavné.

Min se rozhodně měnila nálada jako jarní počasí. Přešla rovnou z chmur k rozzářenosti, aniž se cokoliv objevilo mezi tím, jenom se usmívala. Aspoň dokud nezačala audience.

Paravánová stěna ze zlaceného mřížoví v rohu předpokoje byla zklamáním. Maringil před ní tmavýma, třpytivýma očima uhýbal tak nápadně, až Rand poznal, že obrátí Sluneční palác vzhůru nohama, aby zjistil, koho nebo co skrývala. Obývací pokoj byl lepší, kdy Min vyhlížela pootevřenými dveřmi z předpokoje, jenže ne u každého se během sezení s ním objevila aura nebo obraz, a to, co viděla tam i při tom, kdy se prostě procházela po chodbách, bylo bezútěšné. Maringil, bělovlasý, hubený jako tyčka a studený jako led, zemře ranou nožem. Colavaere, se spanilou tváří chladnou a vyrovnanou, jakmile zjistila, že Aviendha tentokrát s Randem není, zemře oběšením. Meilan, se špičatou bradkou a hladkým hlasem, zemře jedem. Na vznešených pánech Tearu si budoucnost vybere ještě těžší daň. Aracoma, Maraconna a Gueyama také potká krvavá smrt, Min si myslela, že v bitvě. Tvrdila, že u jedné skupiny lidí ještě nikdy neviděla tolikrát smrt.

Když pátého dne jejich pobytu v Cairhienu uviděla Gueyamův široký obličej pokrytý krví, bylo jí už tak špatně, až ji Rand přinutil lehnout si a nechal Sulin přinést vlhký hadřík na čelo. Tentokrát seděl na žíněnce on a držel za ruku ji. Svírala mu ruku velmi pevně.

Nepřestala si z něj však utahovat. Ve dvou případech si mohl být naprosto jistý, že bude poblíž, totiž když cvičil s mečem, procházel figury se čtyřmi nebo pěti nejlepšími šermíři, které našel mezi tairenskými a cairhienskými vojáky, a tehdy, když se s Rhuarkem či Gaulem přehazovali navzájem a snažili se jeden druhého kopnout do hlavy. Min mu vždycky nevyhnutelně přejela prsty po hrudi a udělala nějaký vtip o tom, že ovčáci se nepotí, poněvadž jsou zvyklí na to, že mají vlnu tak hustou jako jejich ovce, nebo něco podobného. Občas se jemňounce dotkla zpola zahojené, nikdy zcela nezhojené rány na boku, kolečka světle růžové tkáně, ale jinak růžové. O té nikdy nežertovala. Štípala ho do zadku – což bylo přinejmenším překvapivé, když byli kolem jiní lidé. Děvy a moudré se prohýbaly smíchy pokaždé, když nadskočil. Sulin se tvářila, že praskne, jak potlačovala smích – a při každé příležitosti se mu uhnízdila na klíně a líbala ho, dokonce vyhrožovala, že mu někdy v noci přijde do lázně umýt záda. Když předstíral, že pláče a koktá, smála se a tvrdila, že to nestačí.

Když do dveří strčila hlavu některá z Děv, aby někoho ohlásila, Min toho rychle nechala, zvlášť jestli měl přijít Loial, jenž nikdy nezůstával dlouho a celou dobu mluvil o královské knihovně, či Perrin, jenž se zdržel ještě kratší dobu a z nějakého důvodu vypadal pořád utahaněji. A zvlášť rychle vyskočila, byla-li návštěvníkem náhodou Faile. Když k tomu dvakrát došlo, tak si Min mezi knížkami, které měl Rand v ložnici, rychle našla něco ke čtení a otevřela knihu někde uprostřed, jako by si už delší dobu četla. Rand nechápal studené pohledy, jež si tyhle dvě ženy vyměňovaly. Nebyla to přesně řečeno nenávist, dokonce ani nepřátelství ne, ale Rand soudil, že pokud si jedna nebo druhá dělala seznam těch, s nimiž nerada trávila čas, jméno té druhé by bylo mezi prvními.

Legrační bylo, že při druhé příležitosti Min sáhla po knize, z níž se vyklubal v kůži vázaný první svazek Esejů o rozumu od Darie Gahandové, kteroužto knihu považoval Rand za dost nestravitelnou a hodlal ji po Loialovi poslat zpátky do knihovny, až se příště zastaví. Min skutečně četla ještě chvíli po Faileině odchodu a přes všechno mračení a mumlání si ji té noci odnesla do svých pokojů v hostinských komnatách.

Pokud mezi Min a Faile vládl chladný nezájem, mezi Min a Berelain panovalo otevřené nepřátelství. Když druhého dne odpoledne Somara ohlásila Berelain, Rand si oblékl kabát a vyšel do předpokoje, kde se usadil do vysokého pozlaceného křesla na pódiu, než vyzval Somaru, aby ji pustila. Min však byla cestou do druhého pokoje pomalá. Berelain vklouzla dovnitř, krásná jako vždy, v měkkých modrých šatech s výstřihem hlubokým jako vždy – a oči jí padly na Min ve světle růžovém kabátci a spodcích. Dlouhou dobu Rand jako by ani neexistoval. Berelain si otevřeně prohlížela Min od hlavy k patě. Min zapomněla na celou komnatu. Dala si ruce v bok, stála tam s pokrčeným kolenem a sledovala Berelain stejně otevřeně. Usmály se na sebe. Randovi při tom vstávaly vlasy na hlavě. Nejvíc mu připomínaly dvě cizí kočky, které právě zjistily, že je někdo zavřel do malé místnosti. Min očividně usoudila, že teď už nemá smysl se schovávat, a tak došla – dovlnila se by bylo lepší slovo, protože se jí podařilo, že Berelainina chůze vedle její vypadala jako klučičí! – k Randovi a posadila se s nohou přes nohu, přičemž se neustále usmívala. Světlo, jak se tyhle ženské usmívaly.

Berelain se konečně obrátila k Randovi, roztáhla suknice a hluboce se mu poklonila. Rand uslyšel v hlavě Luise Therina, pobrukoval si a těšil se z pohledu na překrásnou ženu, která byla velmi velkorysá v předvádění svých předností. Rand také oceňoval, co vidí, i přesto, že ho napadlo, jestli by se neměl dívat stranou, dokud se zase nenarovná, ale na pódium se posadil z dobrého důvodu. Snažil se mluvit rozumně a důrazně.

„Rhuarkovi uklouzlo, že zanedbáváš své povinnosti, Berelain. Zdá se, že ses celé dny po mé poslední návštěvě schovávala ve svých komnatách. Rozuměl jsem, že si s tebou musel vážně pohovořit, aby tě přiměl vyjít ven.“ Rhuark to otevřeně neřekl, ale takový dojem Rand z jeho řeči získal. Berelain do tváří vystoupil karmín, z čehož Rand soudil, že trefil hřebík na hlavičku. „Víš, proč jsi tady ve velení ty a ne on. Ty máš poslouchat jeho rady, ne nechávat všechno na něm. Nepotřebuju, aby se Cairhieňané rozhodli, že se vzbouří, protože si budou myslet, že jsem do velení nad nimi ustanovil nějakého Aiela.“

„Já jsem... měla starosti, můj pane Draku.“ Přes zaváhání a ruměnec mluvila vyrovnaně. „Od chvíle, co přišly Aes Sedai, rostou klepy jako houby po dešti. Smím se zeptat, kdo skutečně chceš, aby tu vládl?“

„Elain Trakandovna. Dědička Andoru. Nyní vlastně královna Andoru.“ Přinejmenším jí brzy bude. „Nevím, které klepy máš na mysli, ale ty si hlavně lámej hlavu, jak srovnat Cairhieňany, a Aes Sedai nech na starosti mně. Elain ti bude vděčná za to, cos tu vykonala.“ Min si z jakéhosi důvodu hlasitě odfrkla.

„Ona je dobrá volba,“ pronesla Berelain zamyšleně. „Ji, myslím, Cairhieňané přijmou, snad dokonce i vzbouřenci v kopcích.“ To byla moc dobrá zpráva. Berelain byla všímavým soudcem politických proudů, možná stejně dobrým jako rozená Cairhieňanka. Zhluboka se nadechla a Luis Therin na okamžik přestal broukat. „Co se Aes Sedai týče... povídá se, že tě přišly doprovodit do Bílé věže.“

„A já jsem říkal, nechej Aes Sedai mně.“ Ne že by Berelain nevěřil. Svěřil jí vládu nad Cairhienem, dokud na Sluneční trůn neusedne Elain, dokonce jí věřil, že o ten trůn neusiluje sama. Věděl však také, že čím míň lidí ví, že má s Aes Sedai nějaké plány, tím menší je šance, že Coiren zjistí, že myslí na víc než jen na její zlato a šperky.

Jakmile se za Berelain zavřely dveře, Min znovu popotáhla. Vlastně tentokrát spíš zafrkala. „Ráda bych věděla, proč se obtěžuje s nošením vůbec nějakých šatů. No, dřív nebo později dostane přes prsty. Neviděla jsem nic, co by ti bylo k užitku. Jenom muže v bílým, kvůli kterýmu padne na zadek. Některé ženské nemají žádný stud!“

To samé odpoledne jej požádala o peníze a zaměstnala celý oddíl švadlen, protože z Caemlynu odešla jen s tím, co měla na sobě, a ony jí začaly dodávat záplavu kabátců, spodků a blůz z hedvábí a brokátu všemožných barev. Některé blůzky měly hodně hluboký výstřih, dokonce hlubší než kabátec. A u některých spodků si Rand nebyl jistý, jak se do nich vlastně dostává. Taky každý den cvičila házení nožem. Jednou viděl, jak jí Nandera a Enaila ukazují jejich způsob boje holýma rukama a nohama, jenž se výrazně lišil od toho, jak to dělali muži. Děvám se nelíbilo, že se dívá, a nechtěly pokračovat, dokud neodejde. Perrin by to možná pochopil, ale Rand se potisící rozhodl, že ženám prostě nerozumí a nikdy nebude.

Každý den chodil do Randových komnat Rhuark, nebo Rand chodil do pracovny, kterou Rhuark sdílel s Berelain. Randa potěšilo, že ji vidí tvrdě dřít nad zprávami o dodávkách zrní, přesunu uprchlíků a opravách škod po tom, co někteří Cairhieňané začali nazývat druhou aielskou válkou, i přes veškerou snahu označit to za shaidskou válku. Rhuark prohlásil, že se rozhodl ignorovat to, jak si Cairhieňané hrají, jak to nazýval, na ji’e’toh, ačkoliv pokaždé vrčel, když uviděl nějakou Cairhieňanku s mečem nebo mladého muže či ženu celé v bílém. Vzbouřenci zřejmě pořád seděli v kopcích a vyčkávali, jejich počty rostly, ale ti mu taky starosti nedělali. Jemu dělali starosti Shaidové a kolik oštěpů pořád každý den odcházelo na jih do Tearu. Zvědové, tedy ti, co se vrátili, hlásili, že Shaidové se na Rodovrahově Dýce vrtí. Nedalo se poznat, kterým směrem hodlají vytáhnout, ani kdy. Rhuark se taky zmínil o počtu Aielů, kteří se neustále poddávali bezútěšnosti a odhodili oštěpy, o počtu těch, kteří odmítli svléknout gai’šainskou bílou, když skončila jejich doba, dokonce i o těch několika málo, kteří stále mířili na sever, aby se připojili k Shaidům. Byl to důkaz jeho neklidu. Kupodivu byla ve stanech Sevanna, dokonce i ve městě samotném, a odešla den po Randově příchodu. Rhuark se o tom zmínil jen mimochodem.

„Nebylo by lepší ji chytit?“ zeptal se Rand. „Rhuarku, já vím, že má být údajně moudrá, ale nemůže jí být, tak jak to chápu já. Nepřekvapilo by mě, kdyby se bez ní Shaidové začali chovat rozumně.“

„O tom pochybuji,“ utrousil Rhuark. Seděl na podušce u stěny pracovny a bafal z fajfky. „Amys a ostatní si za Sevanninými zády vyměňují pohledy, ale přijímají ji jako moudrou. Když moudré říkají, že Sevanna je moudrá, tak taky je. Viděl jsem náčelníky, na které bych nepromarnil ani jediný měch s vodou, i kdybych stál mezi deseti tůněmi, ale přesto to byli náčelníci.“

Rand si povzdechl a pustil se do prohlížení mapy rozložené na stole. Rhuark ji zřejmě vůbec nepotřeboval. Bez dívání dokázal pojmenovat kterýkoliv krajinný rys, který byl na mapě. Berelain seděla v křesle s vysokým opěradlem na druhé straně stolu, s nohama složenýma pod sebou a složkou s papíry v klíně. V ruce držela brk a na stolečku u křesla stál kalamář. Občas na něj pohlédla, ale kdykoliv si všimla, že se na ni dívá Rhuark, sklonila zase hlavu ke zprávám. Z nějakého důvodu se Rhuark zamračil pokaždé, když se na ni podíval, a ona se vždycky začervenala a umíněně vystrčila bradu. Občas se Rhuark zatvářil odmítavě, což nedávalo žádný smysl. Teď se přece o své záležitosti zase starala.

„Budeš muset přestat posílat oštěpy na jih,“ řekl nakonec Rand. Nelíbilo se mu to. Bylo nesmírně důležité, aby Sammael viděl, jak na něj míří to největší kladivo na světě, ale ne za cenu, že bude muset opět vyhánět Shaidy z Cairhienu. „Nevidím žádný jiný způsob.“

Dny míjely a každý byl něčím vyplněn. Byli zde urození páni a paní, kteří se na sebe usmívali tak srdečně, až si byl Rand jistý, že pod povrchem proti sobě kují pikle. Moudré mu radily, jak jednat s Aes Sedai, ať už z Věže, či ze Salidaru. Vedle Amys a Bair vypadala Melain mírná. Ze Soriley mu tuhla krev v žilách. Mladí Cairhieňané se bouřili v ulicích proti Rhuarkovu zákazu soubojů. Rhuark to zvládl tím, že jim dal ochutnat, jaké to je doopravdy, když se z člověka stane gai’šain. Když seděli již celý den pod stráží nazí na slunci, trochu to jejich nadšení uhasilo, ale Rhuark nehodlal jít proti zvykům natolik, aby skutečně oblékl mokřiňany do bílého, a ti, které Rudé štíty pochytaly, se s celou věcí začali ve skutečnosti naparovat. Rand zaslechl Selindu, když velmi domýšlivým tónem říkala jiné mladé ženě s mečem a nakrátko zastřiženými vlasy, že nikdy skutečně nepochopí ji’e’toh, dokud ji nechytí Aielové. Bylo to velmi povznášející, ať už to znamenalo cokoliv.

Ale i přes Shaidy a urozence, moudré a pouliční bouře, přes to, že si nebyl jistý, jestli se Fel ještě někdy vrátí z ryb, byly ty dny... příjemné. Osvěžující. Možná to opravdu bylo jen proto, že byl po příchodu tak unavený. A možná to opravdu bylo jen ve srovnání s těmi posledními hodinami v Caemlynu, přesto to však zřejmě Luise Therina uklidnilo. Rand se dokonce přistihl, že ho baví, jak si z něj Min utahuje, natolik, že si jednou či dvakrát musel připomenout, že si z něj právě jen utahuje. Když byl v Cairhienu asi deset dní, začal uvažovat o tom, že by nebylo zase tak špatné strávit tu zbytek života. Samozřejmě věděl, že to nemůže vydržet.

Pro Perrina však těch deset dní vůbec nebylo příjemných. Zanedlouho vyhledal Loialovu společnost, jenomže Loial našel svůj ráj v Královské knihovně, kde trávil větší část dne. Perrin rád četl a ty zdánlivě nekonečné místnosti zaplněné knihami až po vysoké klenuté stropy by se mu možná líbily, ale čenichala tu jedna Aes Sedai, štíhlá tmavovlasá žena, která téměř nemrkala. Zdánlivě si ho nevšímala, ale on Aes Sedai nijak zvlášť nevěřil ani před událostmi v Caemlynu. Když mu tedy byla Loialova společnost odepřena, chodil Perrin často na lov s Gaulem a párkrát i s Rhuarkem, s nímž se setkal v Kameni a jehož si oblíbil. Perrinovým problémem byla jeho manželka. Nebo možná Berelain. Nebo obě. Kdyby nebyl Rand tak zaneprázdněný, Perrin by jej byl požádal o radu. Všeobecnou. Rand znal ženy, ale byly tu věci, o nichž muž prostě nemohl jen tak z ničeho nic mluvit.

Začalo to hned první den, kdy v Cairhienu nebyli málem ani tak dlouho, aby jim ukázali jejich komnaty ve Slunečním paláci. Faile odešla s Bain a Chiad na pátrací výpravu a Perrin byl svlečený do pasu a umýval se, když náhle ucítil voňavku, ne těžkou, ale pro jeho nos dost silnou, a hřejivý hlas za ním řekl: „Vždycky jsem si myslela, že musíš mít krásná záda, Perrine.“

Perrin se otočil tak rychle, že málem srazil stojan s umyvadlem. „Slyšela jsem, žes přišel s... manželkou?“ Berelain stála ve dveřích do obývacího pokoje a usmívala se.

Ano, přišel. S manželkou, kterou by v nejmenším nepotěšilo, kdyby ho našla samotného a bez košile s jakoukoliv ženou v takovýchhle šatech. Zvláště ne s první z Mayene. Přetáhl si košili přes hlavu a sdělil Berelain, že Faile šla ven a že neví, kdy se vrátí, aby mohla přijímat návštěvy, a ji vystrkal do chodby tak rychle, jak jen dokázal, aniž by ji skutečně popadl a vynesl ven. Myslel si, že tím je to vyřízené. Berelain byla pryč a jemu se podařilo nazvat Faile manželkou šestkrát v šesti větách a dvakrát řekl, jak ji miluje. Berelain věděla, že je ženatý, věděla, že miluje svoji ženu, a tím by to mělo skončit.

Když se Faile po chvilce vrátila, udělala dva kroky do ložnice a začaly z ní páchnout žárlivost a vztek, pichlavé a ostré jako nůž, směs, z níž mu vždycky začalo téci z nosu. Perrin to nechápal. On Berelaininu voňavku stále cítil, ale on měl čich skoro stejně ostrý jako vlk. Faile ji rozhodně cítit nemohla. Bylo to zvláštní. Faile se usmála. Přes rty jí nepřešlo jediné nevhodné slovo. Byla milující jako vždy a dokonce ještě ohnivější než obvykle, nehty mu udělala hluboké šrámy na ramenou, což ještě nikdy neudělala.

Poté si ve světle lampy prohlédla krvácející rány, nepříliš jemně ho kousla do ucha a zasmála se. „V Saldeii,“ zamumlala, „koňům děláme zářezy na uších, ale myslím, že tohle bude jako moje značka na tobě stačit.“ A celou dobu páchla žárlivostí a vztekem.

Kdyby to bylo všechno, záležitosti by se uklidnily. Faile vzplála žárlivostí jako výheň rozdmychaná vichřicí, přesto však vždycky uhasla stejně rychle, jakmile si uvědomila, že k ní nemá důvod. Ale tentokrát, druhý den ráno, ji zahlédl v chodbě, jak mluví s Berelain, a obě se usmívaly jako o závod. Zachytil poslední Berelainina slova, než se obrátila k odchodu. „Já vždy plním svoje sliby.“ Zvláštní poznámka, Perrin nechápal, proč po ní od Faile vyskočil ten kyselý, ostrý pach.

Zeptal se Faile, o jakýchže to Berelain mluvila slibech, a to možná byla ta chyba. Faile zamrkala – občas na jeho sluch zapomínala – a řekla: „Ani si nevzpomínám. Ona patří k těm ženským, co nadělají spoustu slibů, který pak nemůžou splnit.“ Na ramenou se mu objevila druhá řádka šrámů, a to ještě nebylo poledne!

Berelain ho začala pronásledovat. Zprvu na to takhle nemyslel. Ta žena s ním kdysi flirtovala, v Tearském Kameni, a docela mírně, Perrin si byl jist, že nic z toho nemyslela vážně, a navíc teď věděla, že je ženatý. Zdánlivě šlo jen o řadu náhodných setkání na chodbě, pár nevinných slůvek jen tak mimochodem prohozených. Po chvíli však pochopil, že buď to, že je ta’veren, úplně mění šance, nebo to Berelain zařídila, jakkoliv to vypadalo nepravděpodobné. Snažil se sám sebe přesvědčit, že je to směšné. Snažil se sám sebe přesvědčit, že si musí myslet, že je pohledný jako Will al’Seen. Will byl jediný muž, jakého kdy Perrin poznal, za nímž se ženské honily samy. Za Perrinem Aybarou rozhodně nikdy nepálily. Těch „náhodných“ setkání však bylo přece jen trochu moc.

Vždycky se ho dotkla. Ne vtíravě, jenom na okamžíček spočinula prsty na jeho ruce, na paži, na rameni. Skoro to nestálo za povšimnutí. Třetího dne ho napadlo něco, z čeho se mu zježily vlasy na hlavě. Když krotíte koně, na němž se nikdy nejezdilo, začnete s lehkými doteky, dokud zvíře nepozná, že mu váš dotek neublíží. Potom přijde látková podložka pod sedlo a později sedlo. Uzda se vždycky dávala jako poslední.

Začal se děsit chvíle, kdy se k němu zpoza rohu donese vůně Berelainina parfému. Při prvním závanu pokaždé zamířil na opačnou stranu, ale nemohl si na ni pořád dávat pozor. Například tu byla spousta naparujících se mladých cairhienských hlupáků, kteří chodili do paláce a ven. Většinou to byly ženy. Ženy s mečem! Neustále musel obcházet nějaké muže či ženy, kteří se mu schválně postavili do cesty. Dvakrát musel srazit nějakého chlapíka k zemi, když ho ten pitomec prostě nenechal projít kolem, ale pořád před ním tancoval sem a tam. Cítil se kvůli tomu bídně – Cairhieňané byli skoro všichni o hodně menší než on – ale s mužem, který drží ruku na jílci meče, prostě neriskujete. Jednou se o totéž pokusila jakási mladá žena, a poté, co jí sebral meč, ho otravovala tak dlouho, dokud jí ho nevrátil, což ji zřejmě šokovalo, načež za ním ječela, že nemá žádnou čest, dokud ji pár Děv s důraznou domluvou neodvedlo.

Další věcí bylo, že lidé věděli, že je Randův přítel. I kdyby nepřišel s ním, někteří Aielové a Tairenové si ho pamatovali z Kamene, a zpráva se rozšířila. Urození pánové a paní, jež nikdy předtím neviděl, se mu na chodbě představovali, a tairenští vznešení pánové, kteří se na něho v Tearu koukali svrchu, se k němu tady v Cairhienu hlásili jako ke starému příteli. Většina byla cítit strachem a ještě něčím, co nedokázal pojmenovat. Uvědomil si však, že všichni chtějí to samé.

„Obávám se, že pán Drak se mi se vším nesvěřuje, má paní,“ sdělil zdvořile ženě s chladnýma očima jménem Colavaere, „a pokud ano, určitě nečekáš, že poruším jeho důvěru.“ Její úsměv jako by přicházel z velké výšky. Zdálo se, že uvažuje, jak by jeho kůže vypadala jako předložka. Byla cítit zvláštně, její pach byl tvrdý a klidný a nějak... povýšený.

„Vážně nevím, co hodlá Rand udělat,“ řekl Meilanovi. Ten se na něj díval skoro stejně svrchu jako v Kameni, i přesto, že se usmíval skoro tolik jako Colavaere. Taky měl stejný pach, stejně silný. „Snad by ses ho měl zeptat sám.“

„Kdybych to věděl, těžko bych to vykládal po celém městě,“ sdělil bělovlasé lasičce se spoustou zubů, chlapíkovi jménem Maringil. Tou dobou už ho pokusy z něj něco vytáhnout unavovaly. Maringil byl taky cítit, do puntíku stejně silně jako Colavaere či Meilan.

Z těchhle tří to bylo cítit mnohem dál než z kohokoliv jiného, byl to nebezpečný pach, Perrin to cítil v kostech, jako vršek laviny těsně před sesypáním.

Zatímco dával pozor na mladé hlupáky a měl už také plný nos toho pachu, nepoznal Berelain, dokud se nepřikradla dost blízko, že do něj vrazila. No, pravdou bylo, že se chodbami vznášela, labuť na hladké jezerní hladině, ale rozhodně měl pocit, že do něj vráží.

Zmínil se o Faile víckrát, než dokázal spočítat. Berelain ho zřejmě neposlouchala. Požádal ji, aby toho nechala. Berelain se ho zeptala, co tím přesně myslel. Řekl jí, ať ho nechá na pokoji. Berelain se zasmála, poplácala ho po tváři a zeptala se, s čím že to má přestat. A samozřejmě právě v téhle chvíli vyšla z boční chodby Faile, těsně předtím, než ucukl. Faile to muselo připadat, že ucukl, protože uviděl ji. Bez váhání se otočila na podpatku, ani nezrychlila, ani nezpomalila.

Perrin se za ní rozběhl, dohonil ji a šel vedle ní v utrápeném mlčení. Muž mohl těžko vysvětlovat, co musel, když byli v doslechu cizí lidé. Faile se celou cestu do jejich komnat příjemně usmívala, ale ach, ten pichlavý, pichlavý, pichlavý pach v jeho nose.

„Nebylo to tak, jak to vypadalo,“ řekl, jakmile se za nimi zavřely dveře. „No, bylo – Berelain mě poplácala po tváři –“ Stále s úsměvem, ale temně se zamračila a mezi pichláky ostře zavál hněv. „– ale ona to prostě udělala. Já ji nepovzbuzoval, Faile. Prostě to udělala.“ Přál si, aby Faile něco řekla, ale ona jenom civěla. Měl dojem, že na něco čeká, ale na co? Dostal náhlé vnuknutí, a jako se to obvykle stávalo, když s ní mluvil, stáhlo se mu hrdlo. „Faile, mrzí mě to.“ Hněv byl jako břitva.

„Chápu,“ řekla stroze a odplula z místnosti.

Takže šlápl vedle oběma nohama, ačkoliv nechápal jak. Omluvil se, a dokonce ani neudělal nic, zač by se měl omlouvat.

Odpoledne vyslechl, jak se Bain a Chiad baví o tom, jestli mají Faile pomoci ho zmlátit. To tedy byl vrchol! Nedalo se poznat, jestli to navrhla Faile – byla dost divoká, ale takhle? – a přesto tušil, že ty dvě chtěly, aby je slyšel, což ho rozzlobilo. Jeho žena s nimi očividně probírala jejich soukromé záležitosti, věci, které měly zůstat mezi mužem a ženou, což ho rozhněvalo ještě víc. O jakých dalších soukromých věcech žvanila u čaje? Té noci, zatímco užasle přihlížel, si Faile přes horko oblékla silnou vlněnou noční košili. Když se ji, téměř nesměle, pokusil políbit na tvář, zamumlala, že měla těžký den, a obrátila se k němu zády. Byl z ní cítit vztek, dost ostrý, aby rozřízl ostří břitvy.

S tím pachem prostě nedokázal usnout, a čím déle tam ležel vedle ní a prohlížel si ve tmě strop, tím rozzlobenější byl. Proč tohle dělá? Copak nevidí, že miluje ji a jenom ji? Copak jí pořád dokola nedokazoval, že v životě nechce nic víc než ji navěky objímat? Byla snad jeho vina, že nějaká hloupá ženská má vrtochy a chce si zaflirtovat? Co měl dělat, kromě toho, že by ji přehnul přes koleno a naplácal jí, až by dostala rozum? Jenomže to už jednou udělal, když si myslela, že ho může praštit pěstičkou pokaždé, když chtěla na něco položit důraz. Z dlouhodobého hlediska mu to ublížilo víc než jí. Už pouhé pomyšlení na to, že se Faile něco stane, se mu nelíbilo. Chtěl s ní žít v míru. S ní a jenom s ní.

Což byl důvod, proč šestého dne jejich pobytu v Cairhienu ležel ještě vzhůru, když se v oknech ukazovalo první šeré světlo svítání. Pokud věděl, v Kameni Berelain flirtovala s tuctem mužů. Ať už si ho vybrala jako kořist z jakéhokoliv důvodu, bude-li se jí vyhýbat dost dlouho, rozhodne se pro jiného. A jakmile si Berelain vybere jinou oběť, Faile přijde k rozumu. Zdálo se to jednoduché. Takže jakmile si mohl obléknout nějaké šaty, odešel najít Loiala, posnídal s ním a potom ho doprovodil do Královské knihovny. A jakmile tam uviděl štíhlou Aes Sedai a Loial mu řekl, že tu je každý den – Loial byl v přítomnosti Aes Sedai nesmělý, ale nevadilo by mu, i kdyby jich kolem bylo padesát – Perrin vyčenichal Gaula a zeptal se ho, jestli by si nechtěl jít zalovit. V kopcích poblíž města už moc králíků nebo vysoké nezbylo, a těch pár trpělo suchem tolik jako lidé, přesto je Perrinův nos mohl k nemalému počtu z nich dovést, pokud by jim skutečně šlo jen o maso. Perrin dokonce ani jednou nevytáhl šíp, přesto trval na tom, že zůstanou venku, dokud se Gaul nezeptal, jestli snad hodlá ve světle dorůstajícího měsíce lovit netopýry. Perrin občas zapomínal, že ostatní lidé v noci nevidí tak dobře jako on. Příštího dne lovil taky až do tmy, a pak každý další den.

Potíž byla v tom, že se mu jednoduchý plán zřejmě vymykal z rukou. První noc, když se vrátil do Slunečního paláce s nenapjatým lukem na rameni, příjemně unavený celodenním chozením, jenom náhodný závan vzduchu k němu přinesl Berelainin pach dřív, než vstoupil do hlavního vstupního sálu paláce. Pokynem ruky umlčel aielské strážné, proklouzl ke dveřím pro sloužící, kde se musel dotlouci jakéhosi chlapíka s krhavýma očima, aby ho pustil dovnitř. Příští noci čekala Berelain na chodbě před jeho komnatami. Musel se skoro do půlnoci schovávat za rohem, než se vzdala. Každou noc někde čekala, jako by mohla předstírat náhodné setkání, když už bylo vzhůru jenom pár sloužících. Bylo to holé šílenství, proč se nevrhne na někoho jiného? A každé noci, když se konečně s holínkami v ruce vkradl do ložnice, Faile spala v té zatracené tlusté noční košili. Dávno před šestou nocí, co vůbec nespal, byl ochoten přiznat, že to zpackal, ačkoliv stále nechápal jak. Vypadalo to tak zatraceně jednoduše. Chtěl jenom jediné slůvko od Faile, jediný náznak, co by měl říci nebo udělat. A dostalo se mu jenom skřípání vlastních zubů ve tmě.

Desátého dne Rand dostal žádost o přijetí od Coiren – stejně zdvořile sestavenou, jako byly první tři. Nějakou dobu jenom seděl a zamyšleně mnul silný smetanově bílý pergamen mezi palcem a ukazováčkem. Nedalo se poznat, jak daleko Alanna doopravdy je, ale když si porovnal, jak silně ji cítil prvního dne a jak silně nyní, myslel si, že bude tak v polovině cesty do Cairhienu. Bylo-li tomu tak, Merana opravdu nezahálela. To bylo dobře, chtěl, aby byla znepokojená. Kajícná, alespoň trošku, to by také pomohlo, ale stejně dobře mohl chtít modré z nebe. Byla přece Aes Sedai. Do Cairhienu dorazí nejdřív za deset dní, pokud budou pokračovat stejným tempem, což by měly zvládnout. Dost času, aby se ještě dvakrát setkal s Coiren, takže obě skupiny přijme třikrát. Ať si to Merana přebere, až dorazí. Nebude mít vůbec žádné výhody proti Bílé věži a nemusela vědět, že by radši strčil ruku do zmijího hnízda, než by se přiblížil k Věži, zvlášť když amyrlin byla Elaida. Ještě deset dní, a sní klidně vlastní boty, jestli uplyne dalších deset, než bude Merana souhlasit, že ho Salidar podpoří, beze všech těch nesmyslů, jak ho povedou a budou mu ukazovat cestu. Pak bude moci konečně obrátit svou plnou pozornost na Sammaela.

Když se Rand posadil, aby Coiren napsal, že na druhý den odpoledne může do Slunečního paláce přivést dvě své sestry, Luis Therin začal slyšitelně brumlat. Ano. Sammael. Tentokrát ho zabiju. Demandreda a Sammaela a všechny ostatní. Ano, to udělám.

Rand si ho skoro nevšímal.