Pán chaosu

45 Trpké pomyšlení

Když Vilnar vedl svou jízdní hlídku ulicemi Nového Města kousek od vysokých vnějších městských hradeb, kde stříbrné a bílé proužky v šedém kameni zdůrazňovalo dopolední slunce, uvažoval nad tím, že si oholí vousy. Někteří z ostatních to již udělali. I když všichni tvrdili, že tohle vedro není přirozené, v Saldeii musel být větší chládek.

Volně se toulat v myšlenkách bylo docela bezpečné. Svého koně by dokázal uřídit i ve spánku a jenom ten nejztřeštěnější zlodějíček by se odvážil věnovat svému řemeslu v blízkosti Saldejců. Projížděli se jen tak nazdařsvětlo, takže kapsáři nevěděli, kde je bezpečno. Vlastně častěji, než by zloděje chytali, jenom uvěznili ty, co za nimi přišli sami. I ten nejtvrdší rváč v Caemlynu přiběhl raději za Saldejci, aby ho zatkli, než by to stačili udělat Aielové. Takže teď Vilnar jedním okem sledoval ulici a v duchu se toulal. Vzpomněl si na děvče, co nechal doma v Meharu a s nímž by se rád oženil. Teryanein otec byl kupec a vojáka za syna chtěl snad víc, než ho Teryane chtěla za manžela. Vzpomněl si na hru, kterou mu Aielanky navrhovaly. Dívčina hubička zněla docela nevinně, ale lesku v jejich očích Vilnar vůbec nedůvěřoval. Hlavně však přemýšlel o Aes Sedai.

Vilnar vždycky chtěl nějakou Aes Sedai potkat, a na to teď rozhodně neexistovalo lepší místo než Caemlyn, pokud by jednou nezavítal až do Tar Valonu. Aes Sedai byly zřejmě po celém Caemlynu. Zajel ke Culainovu psu, kde jich měla být stovka, ale na poslední chvíli se nedokázal přimět vstoupit. S mečem v ruce a koněm pod zadkem a muži či trolloky před sebou byl odvážný dost, ale při pomyšlení na Aes Sedai začínal být nesmělý. Kromě toho by se do hostince stovka žen ani nevešla, a žádná z dívek, jež zahlédl, Aes Sedai být nemohla. Zašel i k Růžové koruně a díval se z druhé strany ulice, ale nebyl si jist, zda některá z žen, jež spatřil, je Aes Sedai, a to ho utvrdilo v přesvědčení, že jimi nejsou.

Významně se zadíval na hubenou ženu se širokým nosem, co vyšla z vysokého domu, který musel patřit kupci. Stála zamračeně na ulici, než si nakonec nasadila slamák se širokou krempou a odspěchala pryč. Vilnar potřásl hlavou. Nepoznal, jak je stará, ale to nestačilo. Věděl, jak poznat Aes Sedai. Ať si Jidar tvrdí, že jsou tak krásné, že dokážou muže zabít pouhým úsměvem, a ať si Rissen trvá na tom, že jsou všechny o dvě dlaně vyšší než kterýkoliv muž. Vilnar věděl, že se poznávají podle tváře, bezvěké tváře nesmrtelnosti. Ta se přece nedala zaměnit.

Když hlídka dojela naproti klenutému oblouku Bělomostecké brány se strážními věžemi, Vilnar na Aes Sedai docela zapomněl. Za bránou se podél silnice táhl zemědělský jarmark, byly tu dlouhé kamenné přístavky se střechami z červených či purpurových tašek, ohrady plné telat, vepřů a ovcí, slepice, kachny a husy, stánky, kde se prodávalo vše, od fazolí po tuříny. V tržnici obvykle panovala kakofonie zvuků, sedláci vychvalovali své zboží, ale teď se podél silnice k bráně šířilo ticho, rušené jen zvuky zvířat, jak tudy postupovalo to nejpodivnější procesí, jaké kdy Vilnar viděl.

Základ tvořil dlouhý zástup sedláků, vždy čtyři jeli na koních vedle sebe, a za nimi byly zřejmě nějaké vozy. Jistě to byli sedláci, v těch hrubých kabátech, ale jeden každý na dohled měl na zádech pověšený ten nejdelší luk, jaký kdy Vilnar viděl, u boku plný toulec a dlouhý nůž či krátký meč u druhého boku. V čele průvodu jela bílá korouhev s červeným lemem s červenou vlčí hlavou a hlouček lidí podivných jako celý zástup. Byli tu tři Aielové, samozřejmě opěšalí, dva z nich byly Děvy, a chlapík, jehož kabát s jasně zelenými pruhy a jedovatě žluté spodky hlásaly, že je Cikán, jenomže měl na zádech meč. Vedl koně velkého jako nashunský tahoun, se sedlem hodným obra. Vůdcem byl zjevně širokoplecí kosmatý chlapík s krátkou bradkou a s ošklivě vypadající sekerou za pasem a po jeho boku jela saldejská žena v tmavých rozdělených suknicích, jež k němu vzhlížela s tím nejzamilovanějším...

Vilnar se v sedle předklonil. Tu ženu poznal. Vzpomněl si na urozeného pána Bashereho, jenž byl právě v královském paláci. Ba víc, vzpomněl si na urozenou paní Deiru, a pokleslo mu srdce. Ona byla v paláci také. Kdyby teď zamávala nějaká Aes Sedai rukou a proměnila zástup v trolloky, Vilnar by měl velkou radost. Tohle asi byla cena za snění ve dne. Kdyby se věnoval svým povinnostem, hlídka by tudy projela již dávno. Nicméně měl své rozkazy.

Přemítaje, zda si urozená paní Deira udělá z jeho hlavy kopací míč, rozestavil své muže u brány.

Perrin nechal svého šedáka dojít na deset kroků od brány, než přitáhl otěže. Tanečník byl rád, že stojí. Horko se mu moc nelíbilo. Jezdci stojící v bráně byli podle drzých nosů a zešikmených očí Saldejci. Někteří měli lesklé černé bradky, jiní husté kníry, další byli hladce oholení. Každý muž kromě jednoho měl ruku na jílci meče. Vzduch se kolem nich vlnil, ale vítr nevál. Nebyl z nich cítit strach. Perrin se podíval na Faile, ale ta se skláněla nad Vlaštovčiným klenutým krkem a pohrávala si s vrančinými otěžemi. Bylo z ní slabě cítit bylinkové mýdlo a úzkost. Posledních dvě stě mil slýchali zprávy o tom, že v Caemlynu jsou Saldejci, které údajně vede Failein otec. To Faile zřejmě těžkou hlavu nedělalo, nicméně si byla jistá tím, že v Caemlynu bude i její matka. Tvrdila, že to jí starosti také nedělá.

„Dokonce ani nepotřebujem lučištníky,“ prohodil potichu Aram a pohladil jílec meče, který mu vykukoval nad ramenem. V tmavých očích měl nedočkavý výraz. Rozhodně z něj byla cítit nedočkavost. „Je jich jenom deset. My dva bychom je dokázali rozsekat na kusy sami.“ Gaul se zahalil a Bain a Chiad, za Faile, skoro jistě taky.

„Žádní lučištníci, žádné sekání,“ prohlásil Perrin. „A taky žádný oštěpy, Gaule.“ Bain a Chiad neřekly nic. Stejně poslouchaly jenom Faile. Která se netvářila, že by nějak brzy hodlala vzhlédnout a něco říci. Gaul si jenom s pokrčením ramen sundal závoj. Aram se zklamaně zamračil.

Když se Perrin otočil k Saldejcům, tvářil se mírně. Žlutozlaté oči některé lidi prostě vyváděly z míry. „Jmenuju se Perrin Aybara. Myslím, že mě Rand al’Thor bude chtít vidět.“

Vousatý chlapík, jenž jediný nesáhl po meči, se ze sedla lehce uklonil. „Já jsem Vilnar Barada, urozený pane Aybaro. Podporučík mečem zaslíbený urozenému pánu Davramu Basheremu.“ To řekl hodně nahlas, a když se nad tím zamyslel, vyhýbal se pohledu na Faile. Ta si při zaslechnutí otcova jména povzdechla a zlobně se na Baradu zamračila, a ještě víc, když si jí dál nevšímal. „Rozkazy urozeného pána Bashereho,“ pokračoval muž dál, dodávaje, jako by ho to právě napadlo, „a urozeného pána Draka zní, že žádný šlechtic nesmí vstoupit do Caemlynu s víc než dvaceti muži nebo padesáti sluhy.“

Aram si v sedle poposedl. Byl na Perrinovu údajnou čest ještě citlivější než Faile, což už něco znamenalo, ale díky Světlu nevytáhne meč, dokud mu Perrin neřekne.

Perrin promluvil přes rameno. „Dannile, odveď všechny zpátky na tu mýtinu, co jsme minuli asi tak tři míle zpátky, a zřiď tam tábor. Jestli si bude nějaký sedlák stěžovat, dej mu trochu zlata a uklidni ho. Ať ví, že mu za škody zaplatíme. Arame, ty jedeš s nima.“

Dannil Lewin, hubený jako tyčka, s hustým knírem, který mu téměř zakrýval rty, se pěstí udeřil do čela i přesto, kolikrát mu Perrin říkal, že prosté „udělám to“ stačí, a okamžitě začal vydávat rozkazy, aby se všichni otočili. Aram samozřejmě ztuhl – nebyl rád, když musel být od Perrina dál – ale nic neřekl. Perrin si občas říkal, že v bývalém Cikánovi získal vlkodava. Nebylo dobré, když se muž choval takhle, ale Perrin nevěděl, co si s ním má počít.

Čekal, že Faile hodně namluví kvůli tomu, že všechny posílá zpátky – čekal, že přijde zase s tím, co je po právu jeho takzvané postavení, a bude trvat na těch dvaceti mužích, o nichž se Barada zmiňoval – ona se však nakláněla ze sedla a šeptala si s Bain a Chiad. Perrin si dával pozor, aby neposlouchal, přestože slova částečně slyšel. Bylo to něco o mužích a znělo to pobaveně. Ženy byly zřejmě vždycky pobavené nebo rozzlobené, když mluvily o mužích. Faile byla důvodem, proč nechal všechny ty lidi jít s sebou, včetně praporu nádavkem, ačkoliv ještě nepřišel na to, jak přesně to dokázala. Ve vozech byli dokonce sloužící, muži i ženy v livreji s vlčí hlavou vyšitou na rameni. Dokonce ani Dvouříčtí si nestěžovali. Tvářili se stejně hrdě jako všichni uprchlíci.

„Stačí to?“ zeptal se Barady. „Můžeš nás k Randovi doprovodit, jestli nechceš, abychom tu jen tak volně pobíhali.“

„Myslím...“ Barada loupl tmavýma očima po Faile a okamžitě uhnul. „Myslím, že to bude nejlepší.“

Když se Faile narovnala, Bain a Chiad přiklusaly k řadě jezdců a protlačily se mezi nimi, jako by tam ani nebyli. Saldejci se ani netvářili překvapeně, ale vlastně už museli být na Aiely docela zvyklí. Všichni si povídali o tom, že Caemlyn je již plný Aielů.

„Musím najít svoje bratry oštěpu,“ ozval se náhle Gaul. „Kéž vždycky najdeš vodu a stín, Perrine Aybaro.“ A vyrazil za ženami. Faile za rukou v šedé rukavičce skryla pobavený úsměv.

Perrin potřásl hlavou. Gaul chtěl, aby se za něj Chiad provdala, jenže podle aielských zvyků musela ona požádat jej, a ačkoliv podle Faile se ona byla ochotná stát jeho milenkou, oštěpu by se kvůli svatbě nevzdala. Gaul se tvářil stejně potupeně jako kterákoliv dvouříčská dívka ve stejné situaci. Bain toho zřejmě byla nějak účastná. Perrin nechápal jak. Faile tvrdila, že to neví, byť to přiznala příliš rychle, a když se zeptal Gaula, ten se jen zatvářil rozmrzele. Podivní lidé.

Saldejci dělali cestu mezi lidmi v ulicích, avšak Perrin davu či městu téměř nevěnoval pozornost. Caemlyn již jednou viděl, alespoň částečně, a města už vůbec neměl rád. Vlci se k městům přibližovali jen málokdy a on žádného necítil už dva dny. Teď jenom úkosem studoval svou ženu a snažil se, aby si toho nevšimla. Klidně na ni mohl otevřeně civět. Vždycky jezdila vzpřímená, ale teď byla v sedle úplně strnulá a zlobně se mračila na Baradova záda. Saldejec se hrbil, jako by její oči v zádech cítil. Ani sokol se nedokázal mračit tak zlostně jako Faile.

Perrin čekal, že myslí na totéž jako on, i když možná ne stejným způsobem. Na svého otce. Bude nejspíš muset pár věcí vysvětlit – utekla, koneckonců, aby se stala hledačkou Valerského rohu – ale Perrin byl ten, kdo bude muset urozenému pánu z Bashere, Tyru a Sidony čelit a říci mu, že se s jeho dcerou a dědičkou oženil kovář. Na něco takového se Perrin rozhodně netěšil. Nepovažoval se za zvlášť udatného – když děláte, co musíte, není to žádné hrdinství – nikdy si ale o sobě nemyslel, že je zbabělec, až doteď. Z pomyšlení na Faileina otce mu vyschlo v ústech. Možná by měl dohlédnout na stavbu tábora. Mohl by urozenému pánu Basheremu poslat dopis, v němž by mu všecko vysvětlil. Mohlo by trvat dva tři dny, než by opatrně sestavil vhodný dopis.

Pohled na karmínový praporec líně se vlnící nad královským palácem ho prudce přivedl zpátky do přítomnosti. Slyšel o něm vyprávět. Perrin věděl, že to není Dračí praporec, ať už se povídalo cokoliv – někteří lidé tvrdili, že to znamená, že Aes Sedai Randovi slouží, jiní, že on slouží jim – a Perrina napadlo, proč Rand nenechal vyvěsit pravý Dračí praporec. Rand. Neustále cítil, jak ho Rand přitahuje, větší ta’veren přitahující menšího. Neprozradilo mu to však, kde Rand je. Nebyl to takový tah. Opustil Dvouříčí v očekávání, že pojede do Tearu nebo možná Světlo ví kam, a sem ho přivedla pouze řeka povídaček a příběhů, proudící na západ přes Andor. Některé povídačky a příběhy byly dost znepokojující. Ne, on cítil spíš potřebu být Randovi nablízku, nebo možná to, že Rand potřebuje jej, jako lechtání mezi lopatkami tam, kde se nemohl poškrábat. Teď se už téměř poškrábat mohl, a skoro si přál, aby ne. Měl sen, jakému by se Faile vysmála, jakkoliv sama měla dobrodružnou povahu. Snil o tom, že spolu budou žít v malém domku někde na venkově, daleko od měst a shonu. Kolem Randa se všichni pořád honili. Ale Rand ho potřeboval, a Perrin udělá, co musí.

Na velkém, sloupořadím lemovaném nádvoří, na něž shora shlížely mramorové balkony a špičaté věžičky, Perrin přehodil opasek zatížený sekerou přes sedlo – ulevilo se mu, že se jí může na chvíli zbavit – a Tanečníka a Vlaštovku převzali bíle oděný muž a žena. S několika slovy Barada předal jej a Faile Aielům s chladnýma očima. Mnozí z válečníků, kteří je odvedli dovnitř a ještě stručněji je předali stejně mrazivě se tvářícím Děvám, nosili na hlavě šarlatové pásky s černobílým kotoučem. Perrin mezi nimi nepoznal nikoho z Tearského Kamene a veškeré snahy o navázání rozhovoru se setkaly s prázdnými pohledy. Děvy však zakmitaly rukama ve znakové řeči a vybraly jednu, která ho s Faile odvedla hlouběji do paláce. Byla to hubená žena s pískovými vlasy, o níž si myslel, že by mohla být asi tak ve Faileině věku. Řekla, že se jmenuje Lerian. Byla to jediná slova, která k nim pronesla, kromě toho, když je varovala, aby se neztratili. Perrin zatoužil, aby tu byla Bain či Chiad. Známá tvář by byla příjemná. Faile plula chodbami jako vznešená dáma, jíž byla, a přesto se na každé křižovatce rychle rozhlédla na obě strany. Očividně nechtěla, aby ji její otec překvapil.

Konečně dorazili ke dveřím, kde se na obou křídlech skvěl vyřezávaný lev. Tady se z dřepu na patách zvedly dvě další Děvy, a zase se zamíhaly ruce ve znakové řeči, než Děva s pískovými vlasy bez zaklepání vstoupila.

Perrina napadlo, jestli je to nyní v Randově okolí pořád takové, aielské stráže, nikdo nemluví, když se náhle rozletěly dveře a tam stál Rand jen v košili.

„Perrine! Faile! Světlo ať svítí na váš svatební den,“ zasmál se a zlehka Faile políbil. „Kéž bych mohl být při tom.“ Faile se tvářila stejně zmateně, jako se Perrin cítil.

„Jak to víš?“ vyhrkl a Rand se znovu zasmál a poplácal ho po rameni.

„Je tady Bode, Perrine. Bode, Janacy a všechny ostatní. Teda aspoň v Caemlynu. Až sem je Verin s Alannou dostaly, než se doslechly zprávy z Věže.“ Vypadal unaveně a oči měl zapadlé, ačkoliv jeho smích tomu neodpovídal. „Světlo, Perrine, vyprávěly mi, co všechno jsi vykonal. Urozený pán Perrin z Dvouříčí. Co na to říká panímáma Luhhanová?“

„Oslovuje mne urozený pane Perrine,“ zamumlal Perrin trpce. Když vyrůstal, Elsbet Luhhanová mu naplácala na zadek častěji než vlastní máma. „Dělá pukrlata, Rande. Opravdu dělá pukrlata.“ Faile se na něj podívala úkosem. Tvrdila, že lidi uvádí do rozpaků, když se snaží všechny ty poklony a pukrlata zarazit. K tomu, že když to dělali, byl na rozpacích on, řekla, že je to část ceny, již musí zaplatit.

Děva, která vstoupila do komnaty, se cestou ven protáhla kolem Randa a on sebou trhl: „Světlo, držím vás ve dveřích. Pojďte dál. Pojďte dál. Lerian, řekni Sulin, že potřebuju další punč. Melounový. A řekni jí, ať sebou hodí.“ Tři Děvy se z nějakého důvodu zasmály, jako by Rand řekl něco legračního.

Při prvním kroku do místnosti prozradila Perrinovi květinová vůně, že je tu další žena, dřív, než ji uviděl. Když ji poznal, vytřeštil oči. „Min?“ Vlasy v krátkých kudrnách a vyšívaný modrý kabátec a spodky byly špatně, tvář však byla správná. „Min, jsi to ty!“ Se smíchem ji sevřel v objetí. „Scházíme se tu všichni, co? Faile, tohle je Min. Vyprávěl jsem ti o ní.“

Tehdy si uvědomil, co cítí od své ženy, a postavil Min na zem, zatímco ona se na něj ještě zubila. Náhle si až příliš jasně uvědomil, že těsné spodky velmi dobře ukazují tvar Mininých nohou. Faile měla jen velmi málo chyb, rozhodně však lehce tíhla k žárlivosti. Perrin neměl vědět, že Calle Coplinovou hnala půl míle s holí, jako by se někdy na jinou ženu podíval podruhé, když měl ji.

„Faile?“ řekla Min a natáhla ruce. „Každá žena, co se dá dohromady s tímhle chlupatým medvědem na dost dlouho, aby si ho vzala, má můj vřelej obdiv. Ale asi by z něj mohl být dobrej manžel, když ho jednou vychováš.“

Faile s úsměvem uchopila Min za ruce, ale pořád z ní vycházel ten kyselý, sršatý pach. „Ještě jsem ho nevychovala, Min, ale hodlám si ho nechat aspoň do chvíle, než se mi to podaří.“

„Panímáma Luhhanová že dělá pukrlata?“ Rand stále nevěřícně kroutil hlavou. „To budu muset nejdřív vidět, abych tomu uvěřil. Kde je Loial? Přišel taky? Nenechali jste ho venku?“

„Přišel,“ řekl Perrin a snažil se na Faile dohlížet, aniž by to bylo příliš nápadné, „ale ne celou cestu, ještě ne. Povídal, že je unavený a potřebuje državu, tak jsem mu řekl, že o jedný vím, o tý opuštěný na sever od silnice z Bílého Mostu, a on se tam pěšky vydal. Tvrdil, že jakmile bude tak deset mil daleko, dokáže ji vycítit.“

„Zřejmě znáš Randa a Perrina dobře,“ prohodila Faile a Min se ohlédla na Randa.

„Nějakou dobu. Potkala jsem je hned potý, co prvně opustili Dvouříčí. Mysleli si, že Baerlon je veliký město.“

„Pěšky?“ zeptal se Rand.

„Ano,“ odpověděl Perrin zdráhavě. Faileina vůně se měnila, ježatá žárlivost se vytrácela. Proč? „On radši chodí po svých, víš. Vsadil se se mnou o zlatou korunu, že do Caemlynu dorazí nejpozději deset dní po nás.“ Obě ženy se teď na sebe dívaly, Faile se usmívala a Min lehce zrůžověla ve tvářích. Z Min byly slabě cítit rozpaky, Faile byla potěšená. A překvapená, i když ve tváři se jí překvapení jenom mihlo. „Nechtěl jsem ho obírat o peníze – musí sejít na padesát i víc mil z cesty – jenže on na tom trval. Chtěl to zvládnout za pět dní."

„Loial vždycky tvrdil, že předběhne i koně,“ zasmál se Rand, ale potom se odmlčel. Smích utichl. „Doufám, že to zvládne v pořádku,“ pronesl vážněji. Byl unavený a jiný, v několika směrech. Rand, kterého Perrin naposledy viděl v Tearu, sice nebyl měkký, zdaleka ne, ale vedle tohohle Randa vypadal jako nevinný vesnický klouček. Nemrkal příliš často, jako by mu při mrknutí mohlo uniknout něco, co potřeboval vidět. Perrin něco z jeho výrazu poznal. Vídal ho ve tvářích dvouříčských mužů po útoku trolloků, po pátém, desátém útoku, kdy se zdálo, že už není naděje, ale oni přesto šli bojovat, protože cena za kapitulaci byla příliš velká.

„Můj pane Draku,“ promluvila Faile, čímž Perrina překvapila. Předtím mu vždycky říkala Rand, ačkoliv od Bílého Mostu slýchali jeho titul, „jestli mě omluvíš, jenom si promluvím s manželem a pak vás dva nechám, abyste si mohli popovídat.“

Ani nepočkala, až Rand překvapeně kývne na souhlas, přistoupila k Perrinovi a otočila ho, takže sama stála zády k Randovi. „Nepůjdu daleko, srdce moje. Musíme si s Min popovídat o samotě o věcech, co by vás nejspíš hrozně nudily.“ Začala mu upravovat klopy a chvatně začala vykládat, tak tiše, že by každý kromě něj musel pozorně natahovat uši. Občas si dokonce vzpomněla, jaký má sluch. „Nezapomínej, že to už není tvůj přítel z dětství, Perrine. Přinejmenším ne jenom to. Je to Drak Znovuzrozený, pán Drak. Ty jsi ale urozený pán z Dvouříčí. Já vím, že si budeš stát na svým a postavíš se i za Dvouříčí.“ Úsměv, který mu věnovala, byl plný lásky a důvěry. Nejradši by ji rovnou na místě políbil. „Tak,“ řekla normálním hlasem. „Už jsi zase upravený.“ Žárlivost už z ní nebyla cítit ani trošičku.

Předvedla Randovi půvabné pukrle a zamumlala: „Můj pane Draku,“ načež natáhla ruku k Min. „Pojď, Min.“ Minino pukrle bylo mnohem méně obratné a Rand kvůli němu nadskočil.

Než došly ke dveřím, ty se rozletěly a dovnitř vešla vysoká žena v livreji se stříbrným podnosem, přinášejíc číše a džbán, z něhož bylo cítit víno a šťáva z medového melounu. Perrin málem vytřeštil oči. Přes červenobílé šaty mohla být Chiadinou matkou, nebo možná babičkou, jaké měla krátké, kudrnaté bílé vlasy. Mračíc se na odcházející ženy došla k nejbližšímu stolu a postavila na něj podnos, její tvář byla maskou pokory, zcela zamrzlou na místě. „Řekli mi čtyři, můj pane Draku,“ pronesla podivným hlasem.

Perrin si pomyslel, že se zřejmě snaží o pokornou úctu, ale něco se jí zachytilo v hrdle, „tak jsem to přinesla pro čtyři.“ Vedle jejího pukrlete vypadalo Minino elegantně, a cestou ven za sebou práskla dveřmi.

Perrin se podíval na Randa. „Napadlo tě někdy, že ženské jsou... zvláštní?“

„Proč se ptáš mě? To ty jsi ženatý muž.“ Rand nalil punč do stříbrem vykládané číše a podal ji Perrinovi. „Jestli to nevíš, tak se budeš muset zeptat Mata. Já vím s každým dnem míň.“

„Já rovněž,“ povzdechl si Perrin. Punč byl rozhodně osvěžující. Rand se zřejmě vůbec nepotil. „A vůbec, kde je Mat? Kdybych měl hádat, řekl bych, že v nejbližší taverně, a bylo by tak napůl, jestli má v rukou pohárek s kostkama nebo na kolenou děvče.“

„Radši by neměl mít ani jedno, ani druhé,“ procedil Rand temně a svůj punč odložil nedotčen. „Má sem doprovázet Elain ke korunovaci. A Egwain a Nyneivu, jak doufám. Světlo, musí se toho tolik udělat, než sem dorazí.“ Otočil hlavu jako medvěd na vodítku, pak upřel zrak na Perrina. „Zajel bys kvůli mně do Tearu?“

„Tear! Rande, jsem dva měsíce na cestě. Můj zadek už vypadá jako sedlo.“

„Můžu tě tam dostat dneska večer. Odpoledne. Můžeš spát v generálském stanu a na koně se ani nepodívat, jak dlouho budeš chtít.“

Perrin na něj jen hleděl. Rand však zřejmě mluvil vážně. Náhle ho napadlo, nakolik je Rand ještě normální. Světlo, musí zůstat v pořádku, alespoň do Tarmon Gai’donu. Zhluboka si přihnul punče, aby spláchl hořkou myšlenku. Takhle myslet na přítele. „Rande, i kdybys mě dostal do Tearského Kamene hned teď, pořád říkám ne. Musím si tu v Caemlynu s někým promluvit. A rád bych viděl Bode a ostatní.“

Rand ho zřejmě neposlouchal. Vrhl se do jednoho z pozlacených křesel a sklíčeně se na Perrina zadíval. „Vzpomínáš, jak Tom žonglovával s těmi koulemi a vypadalo to tak snadné? No, já teď žongluju, jak jenom stačím, a snadné to není. Sammael je v Illianu. Ostatní Zaprodanci Světlo ví kde. Občas si říkám, že ani nejsou to nejhorší. Vzbouřenci, co mě považují za falešného Draka. Dračí spřísahanci, co si myslí, že můžou mým jménem vypalovat vesnice. Slyšels o prorokovi, Perrine? To je jedno. Není horší než ostatní. Mám spojence, co se navzájem nenávidí, a nejlepší generál, kterého bych mohl jmenovat, aby se postavil Illianu, nechce nic jiného než provést čelní útok a nechat se zabít. Elain by tady, s trochou štěstí, měla být tak do měsíce a půl, ale než sem dorazí, mohl bych mít na krku povstání. Světlo, chci jí předat Andor celý. Napadlo mě, že za ní zajdu sám, ale to by bylo to nejhorší, co bych mohl udělat.“ Oběma rukama si přetřel obličej a promluvil přes ně. „To nejhorší.“

„Co na to říká Moirain?“

Rand spustil ruce natolik, aby se mohl na Perrina dobře podívat. „Moirain je mrtvá, Perrine. Zabila Lanfear a umřela a tím to končí."

Perrin se posadil. Moirain? To snad ani nebylo možné. „Jestli jsou tu Alanna a Verin...“ Obracel číši v rukou. Nedokázal se přimět, aby aspoň jedné z nich uvěřil. „Zeptal ses na radu jich?“

„Ne!“ Rand prudce švihl rukou. „Ty se ode mě budou držet dál, Perrine. To jsem jim řekl jasně.“

Perrina napadlo, že požádá Faile, aby zjistila, co se děje, od Alanny nebo Verin. Obě Aes Sedai ho mírně vyváděly z míry, ale Faile s nimi zjevně vycházela docela dobře. „Rande, víš stejně dobře jako já, že rozzlobit Aes Sedai je nebezpečný. Moirain nás přišla hledat – teda aspoň tebe – ale bývaly doby, kdy jsem si myslel, že je připravená zabít Mata, mě i tebe.“ Rand neříkal nic, ale aspoň ho snad poslouchal, s hlavou nakloněnou na stranu. „Jestli je desetina příběhů, co jsem se od Baerlonu doslechl, pravda aspoň z poloviny, tak tohle je možná ta nejhorší chvíle, kdy by sis mohl proti sobě Aes Sedai popudit. Netvrdím, že vím, co se děje ve Věži, ale –“

Rand se otřásl a předklonil se. „Věž je právě teď rozdělená od shora až dolů, Perrine. Jedna půlka si myslí, že jsem vepř, kterého si můžou koupit na jarmarku, a druhá... Nevím, co přesně si myslí. Tři dni po sobě jsem tu přijímal jejich vyslankyně. Dneska odpoledne se s nimi mám sejít znova a pořád je nedokážu přimáčknout ke zdi. Ptají se na víc věcí, než na kolik hodlají odpovědět, a nijak je zjevně netěší, že jim taky neodpovídám. Elaida aspoň – ona je nová amyrlin, jestli jsi to ještě neslyšel – její lidi aspoň něco řeknou, i když si očividně myslí, že na mě dělá tak velký dojem, když se mi Aes Sedai klaní, že nepůjdu do hloubky.“

„Světlo,“ vydechl Perrin. „Světlo! Chceš říct, že se část Aes Sedai doopravdy vzbouřila a ty ses dostal přímo mezi Věž a vzbouřenkyně? Dva medvědi připravení se servat, a ty přímo mezi nima sbíráš moruše! Napadlo tě někdy, že už máš dost trablů s Aes Sedai i bez toho? Řeknu ti pravdu, Rande. Ze Siuan Sanche mi vstávaly vlasy na hlavě, ale s ní jsi aspoň věděl, na čem jsi. Měl jsem z ní pocit, že jsem kůň a ona se rozhoduje, jestli zvládnu dlouhou jízdu, ale aspoň mi dala jasně najevo, že mě nehodlá sedlat sama.“

Randův smích byl až příliš drsný, aby byl veselý. „Opravdu si myslíš, že mě Aes Sedai nechají na pokoji jenom proto, že já nechám na pokoji je? Mě? Rozdělená Věž je to nejlepší, co se mi mohlo stát. Mají moc práce, jak hlídají sebe navzájem, aby mně věnovaly plnou pozornost. Bez toho bych měl pokaždé, kdybych se obrátil, za zadkem dvacet Aes Sedai. Padesát. Mám za sebou Tear a Cairhien, jistým způsobem, a opěrný bod tady. Bez toho rozkolu by zde pokaždé, kdybych otevřel pusu, někdo řekl: ‚Ano, ale Aes Sedai říkají.‘ Perrine, Moirain dělala, co mohla, aby si na mě přivázala šňůrky, dokud jsem ji nepřinutil toho nechat, a abych řekl pravdu, nejsem si jistý, jestli s tím pak opravdu přestala. Když Aes Sedai řekne, že ti bude radit, a ty se můžeš rozhodnout sám, myslí tím, že ví, co bys měl dělat, a pokud bude moct, přiměje tě k tomu, abys to udělal.“ Zvedl číši a zhluboka se napil. Když číši odložil, vypadal klidnější. „Kdyby byla Věž celá, už bych byl přivázaný na provázky a nemohl bych hnout ani prstem, aniž bych musel šest Aes Sedai poprosit o svolení.“

Perrin se málem sám rozesmál, a nebyl by to o nic veselejší smích. „Takže ty myslíš, že je lepší – co? – poštvat vzbouřené Aes Sedai proti Věži? ‚Provolávej slávu buď býkovi, nebo medvědovi, provolávej ji oběma a budeš zadupán a sežrán.'“

„Tak prosté to není, Perrine, i když ony to nevědí,“ prohlásil Rand blazeovaně a potřásl hlavou. „Je tu ještě třetí strana, připravená přede mnou pokleknout. Pokud se se mnou znovu spojí. Světlo! Takhle bychom neměli trávit první chvíle setkání, mluvit o Aes Sedai. Emondova Role, Perrine.“ Náhle to zase byl téměř ten starý Rand, jehož si Perrin pamatoval, a dychtivě se zakřenil. „S Bode a ostatními jsem strávil jenom chvilku, ale vykládaly o všech možných změnách. Pověz mi, co se změnilo, Perrine. Pověz mi, co zůstalo stejné.“

Dlouho si povídali o běžencích a všech novinkách, které s sebou přinášeli, nových druzích fazolí a dýní, nových odrůdách hrušek a jablek, o tkaní jemného sukna a snad i koberců, výrobě cihel a střešních tašek, kamenictví a nábytku mnohem zdobenějším, než co Dvouříčí za dlouhou dobu vidělo, pokud vůbec někdy. Perrin si již postupně zvykl na tu spoustu lidí, kteří přišli přes pohoří Oparů, Randa však ohromila. Výhody a nevýhody hradby, již někteří chtěli kolem Emondovy Role a dalších vesnic zbudovat, probrali pěkně do hloubky, a také zda jsou lepší kamenné hradby nebo dřevěná palisáda. Rand občas mluvil jako starý Rand, smál se tomu, jak ze začátku byly všechny ženy zaujaté proti tarabonským a domanským šatům a teď se rozdělily na ty, které by na sebe nevzaly nic než dobré pevné dvouříčské šaty, a ty, jež svoje soukenné oděvy rozřezaly na hadry. A také tomu, kolik mladých mužů si po vzoru Taraboňanů a Domanců nechalo narůst kníry a občas i kozí bradku z Almothské pláně, díky čemuž nemoudrý mládenec občas vypadal, jako by se mu pod nosem uhnízdilo nějaké malé zvířátko. Perrin se nenamáhal dodávat, že plnovousy, jaký nosil on, jsou ještě oblíbenější.

Jako šok však přišlo, když Rand dal jasně na srozuměnou, že nehodlá navštívit tábor, ačkoliv tam bylo hodně mužů, které znal. „Tebe ani Mata ochránit nemůžu,“ řekl mírně, „je ano.“

Poté hovor přirozeně vázl, až si posléze i Rand uvědomil, že ho zadusil. Nakonec s povzdechem vstal, prohrábl si vlasy a celý rozcuchaný se rozhlédl kolem sebe. „Musíš se chtít jít umýt a odpočinout si, Perrine. Nebudu tě zdržovat. Nechám pro vás připravit pokoje.“ Doprovodil Perrina ke dveřím a náhle dodal: „To s tím Tearem si ještě promyslíš, viď, Perrine? Potřebuju tě tam. Není v tom zahrnuto žádné nebezpečí. Jestli se rozhodneš jít, povím ti celý plán. Budeš teprve čtvrtý muž, který bude znát celý plán.“ Randova tvář ztvrdla. „Musíš si ho nechat pro sebe, Perrine. Nesmíš o tom říct dokonce ani Faile.“

„Umím držet jazyk za zuby,“ prohlásil Perrin stroze. A trochu smutně. Nový Rand byl zpátky. „A to s Tearem si promyslím.“